Najnovšie - História - ostatné strana 33 z 46

Publikace 90 let pražské polonistiky – dějiny a současnost vychází u příležitosti 90. výročí vzniku polonistiky v Praze, jež připadá na rok 2013. Nastiňuje vývoj polonistiky od roku 1923, tedy od jejích institucionálních počátků, až do současnosti. V první, historické části, rozdělené na tři kapitoly, přibližují autorky stručné dějiny pražské polonistiky, a to na základě dostupných pramenů, zejména archivních, dříve vzniklých publikací, ale i informací získaných od dosud žijících absolventů pražské polonistiky. První kapitola, zachycující počátky "stolice polské řeči a literatury" v letech 1923–39, se věnuje především okolnostem, které vznik polonistiky umožnily, a působení hlavní předválečné osobnosti pražské polonistiky, Mariana Szyjkowského. Druhá kapitola zpracovává široké období let 1945–89, tedy doby, kdy se polonistika musela vypořádat s výzvami i nepříjemnými důsledky vlády totalitní moci, komunistické ideologie a marxistické metodologie. Třetí kapitola pak nastiňuje nejaktuálnější vývoj po roce 1989, kdy ale polonistiku čekaly další zásadní změny spojené s novými pohledy na slavistiku a s odklonem od filologicky zaměřených studií k areálovým. Zejména toto období posledních dvaceti let existence pražské polonistiky nebylo dosud prakticky zdokumentováno. Druhou část publikace tvoří jednak medailonky nejdůležitějších osobností ovlivňujících podobu oboru (Marian Szyjkowski, Iza Šaunová, Karel Krejčí, Theodor Bešta, Otakar Bartoš, Luboš Řeháček, Jan Petr), jednak rozhovory se zástupci první poválečné generace absolventů polonistiky. Celek doplňují další materiály a výběrová bibliografie vztahující se k tématu.

Autorka se ve svém díle zaměřuje na hospodářský vývoj českých zemí v období protektorátu Čechy a Morava a na základě širokého výzkumu archiválií i tištěných pramenů domácí i zahraniční provenience zevrubně pojednává o proměně zemědělství. Koncept této monografie je inovativní – problematika zemědělství je nahlížena pod zorným úhlem zájmů, které nacisté sledovali v okupovaném prostoru českých zemí. Monografie definuje cíle nacistické zemědělské politiky v protektorátu, zabývá se metodami a prostředky k jejich naplňování a usiluje rovněž o zhodnocení výsledků, tedy vyhodnocení efektivnosti nacistických opatření v zemědělské praxi.

Je velkým problémem sbírek archeologické či historické povahy, nejenom mincí, pokud nejsou publikační formou prezentovány odborné veřejnosti. Prezentovat skupinu mincí zveřejněných v tomto katalogu znamená nejen je chránit jako veřejný majetek jedné konkrétní univerzity, ale dát je k dispozici celé vědecké společnosti a tím umožnit pokrok v oblasti historických a numismatických studií. V práci Federica Gambacorty lze proto uvítat významné rozšíření publikovaného numismatického materiálu ve vlastnictví Univerzity Karlovy. Tato práce důstojně navazuje na dílo V. Marka, který před více než čtvrtstoletím podnikl první krok k publikaci univerzitní mincovní sbírky. Oproti původnímu rozhodnutí věnovat se pouze pozdně římským mincím autor do svého zpracování zahrnul rovněž mince byzantské a barbarské. Tento katalog seznamuje publikum se skupinou mincí, které byly samy o sobě hlavními postavami a svědky doby, kdy byly vytvořeny. Mince narozdíl od jiných kategorií objektů byla používána na všech společenských úrovních a všude dokázala předat srozumitelné informace i těm, kteří neuměli číst. Obrazy na nich zpodobených vládnoucích císařů, členů císařské rodiny, dědiců a ručitelů kontinuity a stálosti říše tyto osoby umožňují rozpoznat a představují vhodné modely k napodobení u poddaných všech tříd. Jiná vyobrazení na reverzu mají za účel uklidňovat uživatele ohledně úsilí císaře o zajištění míru, solidnosti institucí, neporušenosti hranic. V poslední fázi říše se množí legendy oslavující vítěze císařů, slávu Římanů, bezpečnost státu, obnovu státu, zdraví státu a concordie císařů s vyobrazením Říma na trůně a se symboly moci. Typy a legendy na mincích nás informují o sociálních a náboženských změnách, které proběhly ve struktuře římské říše v době od Konstantina Velikého a dále. Byzantské mince a mince vyráběné Ostrogóty v Itálii v posledním století výroby mincí před krizí, která v západní části starého římského impéria způsobí zmizení mince, se prakticky od mincí římských neliší.

Analytická monografie rozebírá zprávy britských diplomatů z Prahy roku 1945, které vynikaly obdivuhodnou schopností na základě analýzy shromážděných informací postihnout podstatu československých poválečných problémů. Zprávy si nejvíce všímaly československého státoprávního uspořádání a politického systému, vztahu Československa k SSSR, USA, Velké Británii a dalším státům, postavení německé menšiny, vojenských záležitostí, rekonstrukce či složitého propletence vzájemných ekonomických, finančních a obchodních vztahů mezi Velkou Británií a ČSR. Stranou však nezůstával ani život a problémy běžného občana, což představuje dosud nevyužitý pramen k poznání každodennosti v bezprostředně poválečném období. Publikace vyvrací, na základě dlouholetého detailního výzkumu autorů v mnoha různých fondech v britském národním archivu v Londýně, přetrvávající názory, že Velká Británie se o středoevropské dění příliš nezajímala či že mu nerozuměla. Britská diplomacie si byla dobře vědoma reality poválečné situace ve střední Evropě a svého postavení v rámci protihitlerovské koalice a rozhodně nelze říci, že by Československo jako sovětský satelit předem odepsala. ...Základní přínos publikace spatřuji již v samotné příležitosti nahlédnout vnějšíma očima stav české společnosti bezprostředně po válce, na prahu složitého období rekonstrukce a současně v první etapě politického zápasu, jenž o necelé tři roky později vyústil v osudové komunistické vítězství. Zároveň kniha jednoznačně vyvrací v domácím prostředí zakořeněné mýty o domněle odsouhlaseném, "jaltském" začlenění Československa do sovětské sféry vlivu, podle nichž Západu údajně nikterak nezáleželo na dalším československém osudu ani vnitropolitickém směřování. Tyto ukřivděné legendy jsou v publikaci vyvráceny doslova ad fontes, na základě interní britské dokumentace. Ta totiž naopak zaznamenává dlouhou sérii návrhů a konkrétních opatření, jak limitovat československou závislost na SSSR a napomoci představitelům demokratických stran čelit komunistické ofenzivě. Z recenzního posudku Víta Smetany

Mor, který přišel ve 40. letech 14. století, předznamenal dlouhé období periodicky se vracejících smrtících epidemií. Nebezpečí se nevyhýbalo nikomu, „černá smrt“ pravidelně postihovala bohatá obchodní centra v Itálii stejně jako spoře zalidněné regiony Skandinávie. Teprve na počátku 18. století nemoc z Evropy zmizela stejně záhadně, jako se o čtyři století dříve objevila. Morová nákaza byla nejen zdrojem paniky, drastických sanitárních opatření či morálního sebezpytování, ale představovala i složitý lékařský problém. Od vrcholného středověku do období osvícenství vzniklo na toto téma nesčetně traktátů. Tato publikace se zabývá postupnými proměnami názorů na mor mezi lékaři raného novověku v několika oblastech. Předně se věnuje vývoji dobové lékařské literatury, zkoumá vliv modernity či naopak tradice a způsob, jímž spolu různí autoři vedli učené spory. V následující části na základě výběru pramenů z řady oblastí Evropy sleduje hlavní teorie o původu moru včetně představ o zkažení vzduchu, názorů na nakažlivost nemoci či nauky o moru přenášeném lidskými smysly. Dále popisuje, co doporučovali renesanční a barokní lékaři svým klientům, kteří se chtěli chránit před nákazou. Šlo o široké spektrum preventivních opatření počínaje karanténou či útěkem z nakažené oblasti přes dodržování vhodné diety až po užívání různých druhů amuletů. Poslední část knihy popisuje raně novověkou léčbu morem nakažených pacientů, a to jak podáváním léků či tzv. „chirurgickými“ metodami (pouštěním krve či otvíráním morových bubonů).

Kolektiv historiků z Institutu mezinárodních studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze sleduje politické dějiny SSSR v kontextu porevolučních ekonomických a sociálních změn. Odlišně od tradiční historiografie pojímá příčiny a povahu ruské revoluce a sociálního vrstvení, které z ní vzešlo. Klade důraz na nesoulad vývoje průmyslu a zemědělství a na vliv mezinárodní izolace SSSR. Nově hodnotí role Lenina, Trockého, Rykova i Stalina. Věnuje se podrobně motivům a povaze Stalinova teroru a sleduje příčiny nezdarů SSSR v prvním období války i složitost jeho vztahů se spojenci. Vítězství ve válce podle autorů etablovalo SSSR jako velmoc, nedovršená průmyslová a civilizační revoluce a enormní válečné ztráty ji však proměnily v militarizovanou soustavu, neschopnou překonat své deficity.

Kniha obsahuje přehled nejnovějších poznatků o vzniku a vývoji rané státnosti ve čtyřech ohniscích zrodu prvotního státu Starého světa - v Egyptě, Mezopotámii, Číně a Indii. Autor analyzuje historické procesy, které vedou k ustavení rovnováhy mezi odstředivými tendencemi jednotlivých specializovaných společenských skupin a integrující rolí společenského ústředí. Trvalost této s námahou udržované rovnováhy určuje prostupování a vzájemné působení celé řady hospodářských, politických, mocenských, společenských, etických i duchovních faktorů. Knihu doplňují citace ze starověkých textů a jiné ilustrační materiály.

Tato kniha představuje výsledky práce česko-uzbecké archeologické expedice na lokalitě Džandavláttepa jižním Uzbekistánu. Tato spolupráce vznikla jako společný projekt Archeologického ústavu Akademie věd Uzbekistánu v Samarkandu a Ústavu pro klasickou archeologii FF Univerzity Karlovy v Praze v roce 2001. Od roku 2002 do roku 2006 proběhlo pět výkopových sezón pod vedením Kazima Abdullaeva a Ladislava Stanča, vždy v trvání od čtyř do šestí týdnů, při nichž byl shromážděn rozsáhlý archeologický materiál a data. Tento svazek je první částí řady, která by měla tyto výsledky předložit veřejnosti. Knihy je rozdělena na tři základní části. První z nich obsahuje všeobecný popis regionu a samotné lokality, dějiny výzkumů a rovněž geografické a topografické poznámky. Druhou – stěžejní – část tvoří popis a interpretace výzkumů v jednotlivých sektorech, zvláštní pozornost je věnována zejména sektoru 20, tzv. citadele. Třetí část sestává ze studií, zabývajících se jednotlivými skupinami nalezených artefaktů, tedy mincí, předmětů pro textilní výrobu, zbraní a nástrojů, šperků a ozdob a terakotových figurek a aplik. Na konci svazku je umístěn seznam všech drobných nálezů s odkazy na tabulky, fotografie i místa v textu, která se jimi zabývají.

Granadský emirát po celou svou existenci sváděl boj o přežití s okolními křesťanskými královstvími a muslimskými říšemi. V 15. století v něm převzalo moc na úkor panovníků několik velkých rodin a jejich členové vedli téměř neustále boj o moc v emirátu. Právě těmto granadským rodinám a jejich podstatnému přispění k zániku poslední říše muslimského Španělska se věnuje kniha Josefa Ženky. Autor se snaží na základě analýzy jednotlivých rodin a událostí 15. století dokázat, že ani Granada nebyla výjimkou v arabsko-islámském světě a elitám se před zánikem emirátu podařilo granadské emíry odstavit od faktické moci. Knihu doplňují genealogické stromy a soupisy panovníků a prvních ministrů.

Jiří Kejř vypráví přístupnou formou příběh života mistra Jana Husa, systematicky vysvětluje pohnutky jednání tohoto významného myslitele i podstatu jeho individualistického založení. Shrnuje tak své početné práce, které se Husa dotkly nebo zcela zásadně analyzovaly okolnosti jeho procesu u kurie a na koncilu kostnickém. Podává zhuštěně vysvětlení nepřesných či zavádějících tvrzení spojených s jeho osobou, která se objevují ve velmi bohaté odborné i popularizující husovské literatuře. Právě shrnutí a vyvrácení dosavadních omylů kolem Husa, jeho přátel i protivníků jsou hlavním cílem Kejřovy knihy. Přestože autor pokládá osobně svoji novou knihu za pouhý zlomek díla, jež by mělo o osobnosti Husova formátu vzniknout, lze ji právem považovat nikoli za fragment, ale za koncentrovaný, hodnotný extrakt zamýšlené, ale nerealizované obsáhlé monografie.

Kniha předního českého právního historika Jana Kuklíka pojednává o československo-britských majetkových a finančních jednáních od Mnichova až do 80. let. Všímá si zejména, jak byly politické vztahy mezi oběma státy ovlivňovány nevyřešenými problémy způsobenými pomnichovskou půjčkou, válečným úvěrem poskytnutým na činnost prozatímního státního zřízení a zejména československým znárodněním a dalšími majetkoprávními zásahy v letech 1945-1948. V závěrečné části kniha analyzuje souvislosti mezi uzavřením československo-britské náhradové dohody z roku 1982 a navrácením československého měnového zlata zadržovaného několik desetiletí Tripartitní komisí. Celá práce je založena na studiu původních pramenů v českých a britských archivech a řada skutečností je u nás publikována vůbec poprvé.

Rakouský výzkum dějin 20. století (Zeitgeschichte in Bewegung. Die österreichische Erforschung des 20. Jahrhunderts) popisuje vývoj a situaci rakouské historiografie soudobých dějin a klade si za cíl nabídnut širšímu okruhu zájemců vhled do rakouské „krajiny“ výzkumu zejména dějin nacistického a poválečného období. Jiří Pešek stručně načrtl kontury vývoje oboru. Následující dvě studie (Hanns Haas a Maria Mesner) věnují pozornost relativně novým tematickým polím výzkumu: regionálním soudobým dějinám a historiografii žen. Druhou část publikace tvoří tři interview s výraznými, přitom zaměřením badatelských zájmů odlišnými – vídeňskými – protagonisty oboru (Gerhard Botz, Gernot Heiss, Oliver Rathkolb).

Nacionální "obranné" spolky sehrály v německé společnosti českých zemí 19. a 20. století významnou roli. Jako podstatná komponenta německého nacionálního hnutí podněcovaly ve veřejném prostoru ideovou a politickou radikalizaci na bázi xenofobního nacionalismu. Vyhrocená "nacionalizace" ústící do absurdních představ o nadřazenosti a světovládě "germánské rasy" s německým jádrem v čele však měla hluboké kořeny sahající do 19. století i dále do minulosti. Právě spolkové prostředí bylo jedním z míst, kde se tyto ideje koncentrovaly, nabývaly na razanci a v různé formě se šířily do širokých vrstev německé populace. Staly se jedním z prvků formování identity "sudetského Němce" první poloviny 20. století. Autorka na základě analýzy a interpretace rozsáhlé pramenné základny z českých a zahraničních archivů odkrývá jejich podstatu, ideovou platformu a pestrou škálu jejich aktivit.

Monografie se zabývá doposud prakticky neprobádaným vztahem Československa a Guatemaly v období tzv. guatemalské revoluce v letech 1944–1954. Autor odkrývá širší souvislosti mezinárodních vztahů Guatemaly, Mexika a Spojených států amerických. Ústředním tématem je dodávka zbraní z Československa do Guatemaly v roce 1954, která se stala důležitým činitelem pro svržení demokratického režimu prezidenta Jacoba Arbenze v Guatemale. Československo tak sehrálo podstatnou roli při jedné ze stěžejních událostí studené války na americkém kontinentu.

Rakouský výzkum dějin 20. století (Zeitgeschichte in Bewegung. Die österreichische Erforschung des 20. Jahrhunderts) popisuje vývoj a situaci rakouské historiografie soudobých dějin a klade si za cíl nabídnut širšímu okruhu zájemců vhled do rakouské „krajiny“ výzkumu zejména dějin nacistického a poválečného období. Jiří Pešek stručně načrtl kontury vývoje oboru. Následující dvě studie (Hanns Haas a Maria Mesner) věnují pozornost relativně novým tematickým polím výzkumu: regionálním soudobým dějinám a historiografii žen. Druhou část publikace tvoří tři interview s výraznými, přitom zaměřením badatelských zájmů odlišnými – vídeňskými – protagonisty oboru (Gerhard Botz, Gernot Heiss, Oliver Rathkolb).

Jedno z prvních úsloví, se kterým se setká každý student medicíny, praví: Mrtví učí živé. Medicína v dnešní době využívá mnoho nových technologií, intervenční a zobrazovací metody, robotické operace, molekulární testy. Pro lékaře však jedním z nejúčinnějších nástrojů poznání a poučení zůstává pitva, která je starší než většina operačních výkonů. Pitvy poskytly v dějinách medicíny všem generacím lékařů nejvíce poznatků pro pochopení stavby a funkce lidského těla ve zdraví i nemoci. Po staletí se zásadně nezměnily a jsou stále „živým mostem“ mezi dávnou minulostí a dneškem. Tato populárně naučná kniha tří lékařů nabízí procházku historií poznávání lidského těla. Je určena široké čtenářské veřejnosti, která hledá informace a poučení o tématu v dnešní době poněkud nepohodlném a odsouvaném, ale dotýkajícím se s neodvratitelnou jistotou v nějaké podobě každého člověka.

Určitá míra facky obsahuje komentáře o kulturním, společenském i politickém životě z let 2001-2008, které chronologicky vycházely v Mladé frontě Dnes, Reflexu, Lidových novinách a nakonec v Hospodářských novinách. Z celkového počtu téměř tří stovek zde uvádíme přibližně polovinu, vedeni snahou nabídnout čtenáři to nejkvalitnější, co snadno obstojí vzdor poryvům času. Publikace zcela volně navazuje na knihu Načerno v Českém rozhlase (Torst, 2000), v níž byly otištěny autorovy komentáře z let 1994-2000.  Elektronická verze vydána v roce 2011.

Kniha na větším množství původních dobových fotografiích doplněných textem ukazuje složitou politickou situaci v tehdejší Evropě. Prvotní válečné akce vznikly na území Balkánu. Byly to osvobozovací boje s Turky. Zúčastnili se jich Řekové, Albánci, Srbové, Rumuni, Bulhaři a další. Vzápětí se tito bývalí spojenci poprali mezi sebou o území dobitá na Turcích. Na základě těchto bojů mezi Balkánci byly vymezeny nové hranice států. V Evropě potom nastalo krátké období relativního klidu. Na tomto klidu ale neměli zájem vysocí armádní hodnostáři, tajné služby ani velkopodnikatelé. Dá se říci, že nejvíce se angažovalo vilémovské Německo. To značně ovlivňovalo i jeho spojence Rakousko-Uhersko. V něm se čím dále více prosazovali Maďaři. Císař František Josef II ani jeho následník František Ferdinand neměli zájem na válečném konfliktu. Dá se úspěšně předpokládat, že tajné služby Německa a Rakousko-Uherska zosnovaly ve vzájemné spolupráci úspěšný atentát na Ferdinanda. Využily k tomu členy radikální srbské skupiny. Je rovněž zajímavé, že atentát byl realizován v místě přímo prolezlém policejním špiclováním. Při atentátu byl zabit Ferdinand i jeho manželka Žofie. Atentátníky policie zatkla. Následně Rakousko zaslalo Srbsku záměrně velmi tvrdé požadavky, které Srbsko nemohlo přijmout. Německo potvrdilo Rakousku, že v případné válce proti Srbsku bude stát na jeho straně a bude jej podporovat. Tak vlastně započala 1. světová válka, do které se postupně zapojovaly další státy. Dalším státem, se kterým Rakousko a Německo vstoupily do války, bylo carské Rusko. V Haliči Rusové nejprve způsobili Němcům a Rakušanům několik porážek a posléze se tam fronta stabilizovala. Čeští vojáci nechtěli bojovat proti Rusům, a tak se často vzdávali. Z Čechů usazených v Rusku vznikla již v srpnu 1914 Česká družina, tzv Starodružiníci. Po počáteční nedůvěře si ji carští velitelé velmi vážili jako zpravodajské jednotky. S přibývajícím množstvím českých zajatců byla postupně tato družina rozšiřována, až z ní vznikl první pluk. Po něm díky jednání Masaryka a dalších vznikaly v Rusku další pluky, které se na frontě velmi osvědčily již při svém prvním větším nasazení u Zborova. Celkem bylo v Rusku skoro 100 tisíc legionářů. V Itálii a ve Francii bylo vytváření legionářských jednotek až do roku 1917 zakázáno. Teprve v tomto roce začaly z Čechů tam usazených a ze zajatců vznikat první legie. Situace v Rusku se naprosto změnila po roce 1917, kdy se vlády zmocnili bolševici. Ti na základě Brest-litevského míru propustili 200 tisíc německých zajatců, kteří byli vzápětí nasazení na západní frontě. Jednou z dalších podmínek bylo, že Československé legie musejí být odzbrojeny a dány do zajateckých táborů. Původně se měla tato vojska přesunout na sever do Archangelska a odtud lodí do Francie. To se samozřejmě Němcům nehodilo. Tak začal ústup legií z Ukrajiny a jediným logickým východiskem bylo vybojovat si cestu přes celé Rusko a Sibiř až do Vladivostoku. Po mnoha těžkých bojích se to podařilo. Z Vladivostoku v letech 1919 až 1920 se konečně legionáři vrátili domů. Doma je ale čekalo další vojenské nasazení napřed proti Polákům na Opavsku a vzápětí boj proti Maďarům, kteří se chtěli zmocnit podstatné části Slovenska. Závěr jejich bojů byla porážka sudetských Němců, kteří si chtěli na území Československa vytvořit vlastní stát.

Peru je nádherná země na západním pobřeží Jižní Ameriky. Tato země se však může pyšnit nejen krásnou přírodou plnou kontrastů, ale i tisíciletou historií. Jen málo zemí na této planetě má tak dlouhou a úžasnou minulost a jen málo zemí dalo zbytku světa tolik užitečných plodin, bez kterých bychom si náš život už vůbec nedovedli představit. První civilizace starých Peruánců začala již tři tisíce let před naším letopočtem, slavná říše Inků byla vyvrácen španělskými dobyvateli v 16. století. Mezi tím leží doba, kdy se formovala svébytná kultura i náboženství, jež svého vrcholu dosáhla právě v Incké říši. Tato kniha je věnovaná jejím dějinám, skromným začátkům, obdivuhodnému kulturnímu rozkvětu, kterého tento národ dosáhl během méně než sta let trvání své říše, i jeho úpadku a nečekanému zániku po invazi evropských dobrodruhů. Autorka čerpá ze svých znalostí incké kultury, jež získala v průběhu bezmála třiceti let strávených v Peru, mimo jiné bádáním na archeologických nalezištích. Zpracovává rovněž díla nejdůležitějších autorů, kteří se zabývali inckou problematikou především v posledních dvou desetiletích. Na bezmála čtyřech stovkách stran podává pestrý a detailní obraz všedního dne, světské i náboženské kultury v různých vrstvách incké společnosti.