Najnovšie - História, vojnová literatúra strana 33 z 82

Paleolit, mezolit, neolit: časovo tak vzdialené obdobia, že mnohí z nás majú problém ich zaradiť. Predstaviť si, ako sa vtedy žilo, je takmer nemožné. Môžeme však povedať, že naši pravekí predkovia sú nám úplne cudzí? Spisovateľ Juan José Millás je presvedčený o opaku. Preto požiadal Juana Luisa Arsuagu, jedného z najgeniálnejších paleontológov svojej generácie, aby ho sprevádzal pri objavovaní našich koreňov. Millás, ktorý sa od detstva označuje za neandertálca, kombinuje svoje rozprávačské schopnosti s odbornými znalosťami svojho akademického spoločníka, ktorý má dostatok vedomostí o ostatných druhoch rodu Homo, aby nás previedol biomechanikou a sexuálnym dimorfizmom, dvojnohým držaním tela a chrupom, australopitekom Lucy a oholenou bradou Alexandra Veľkého, či základnými zlomovými bodmi, ako je napríklad objavenie schopnosti hodiť kameňom a rozdelenie práce na lovcov a zberačov. Ako Don Quijote so svojím Sanchom Panzom nás obaja berú na zábavnú a poučnú výpravu za tajomstvami ľudskej evolúcie v duchu najlepšej vedeckej popularizácie.

Kniha přibližuje v širších historických, politických, kulturních a ekonomických souvislostech globální dějiny Eurasie od poloviny prvního tisíciletí našeho letopočtu po počátek jednadvacátého století. Od úsvitu středověku až do sklonku raného novověku byly rozsáhlé oblasti rozkládající se od Číny přes Střední Asii po Indii a Středomoří integrovány prostřednictvím orientální globalizace, která soustředila největší světový hospodářský a intelektuální potenciál. Evropské společnosti se nacházely na periférii této obrovské zóny tvořené množstvím obchodních a politických vazeb. Atlantická globalizace, jež se zrodila v osmnáctém století v prostoru mezi severozápadní Evropou a Severní Amerikou, byla podmíněna vznikem silného merkantilistického státu, vědeckého světonázoru a ideologie liberalismu. Na přelomu osmnáctého a devatenáctého století atlantická globalizace definitivně zastínila orientální globalizaci a vyústila do západní hegemonie a moderní globální civilizace. Současná stagnace Západu a opětovný vzestup asijských mocností souvisí s krizí euroamerického racionalismu, scientismu a liberalismu, která může být překonána přehodnocením odkazu liberalismu a vytvořením ideologie postliberalismu.

Kniha přibližuje diplomatické styky Svatého stolce a sovětského komunismu v letech 1917–1945, tedy v období od bolševického puče v listopadu 1917 do konce druhé světové války. V kontextu mezinárodních událostí 20.–40. let 20. století zbavuje vatikánsko-sovětské styky nánosů paušálních předsudků a přejímaných klišé, přičemž se zaměřuje na stýkání a potýkání Vatikánu a sovětského Ruska ve válečném i meziválečném období. Monografie představuje významné osobnosti, mezníky i třecí plochy vzájemných styků, stranou přitom nezůstávají ani vzájemné vztahy před rokem 1917, náboženské poměry bolševické revoluce v roce 1917, jednání 20. let, vatikánské mise v SSSR, osobnosti Vladimíra Iljiče Lenina, Josifa Vissarionoviče Stalina a dalších komunistických představitelů, likvidace katolické církve ve 30. letech, encyklika O bezbožeckém komunismu z roku 1937, úvahy o křížovém tažení proti SSSR či náboženských poměrech v zemi v období druhé světové války.

Pojem „letecké eso“ zná asi každý. Existovali však také mimořádní tankisté – jen jejich označování coby es bylo volnější, prosazovalo se postupně a záviselo na konkrétní armádě. Ostatně dodnes panuje spor o to, komu vlastně vítězství nad nepřátelskými obrněnci náleží: veliteli tanku, také střelci, nebo snad celé osádce stroje? Tyto nuance však nemění nic na tom, že druhá světová válka zrodila řadu mimořádných tankistů bojujících v různých armádách. Badatel a publicista Norbert Brzkovský vás provede světem tankových es – kniha přináší osm životopisů významných postav armád druhé světové války, popis jejich strojů a taktik boje. Přestože se kariéry mužů jako Edmund Orlik, Otto Carius či Stěpan Vajda významně lišily, spojuje je právě mimořádnost schopností a poutavost jejich válečné cesty.

Knihu tvoří 28 studií, v nichž autor z různých úhlů pohledu přibližuje dějinnou roli českých zemí v kontextu pozdně středověké střední Evropy. Nejprve z nadhledu, pouze však s různou mírou pravděpodobnosti, usiluje postihnout základní vývojové tendence od nástupu Lucemburků až do roku 1526, kdy se země České koruny na dlouhá staletí staly součástí habsburské říše. Z tohoto odstupu lze také panoramaticky skicovat duchovní život, kulturu a umění za vlády Lucemburků anebo korunovační rituály, festivity a pohřební ceremonie. Naproti tomu politické myšlení, národní ideu či postup vnitřní christianizace je vhodnější zkoumat ze soudobých pramenů a se zřetelem k bližším i vzdálenějším evropským paralelám. Totéž platí pro reformní inspirace raného husitství na straně jedné a nezdolné přežívání pověrečných praktik na straně druhé. Knihu uzavírají drobné dějepisné reflexe včetně otázek kladených „naruby“, zdánlivě navzdory „zdravému rozumu“.

Po úspěchu publikací Krajinou prvních Přemyslovců a Krajinou Karla IV. přicházejí Otomar Dvořák a Josef Pepson Snětivý s osmou společnou knihou, nazvanou Krajinou Albrechta z Valdštejna. Vévoda frýdlantský není výhradně kontroverzní – a už vůbec ne temná – postava naší historie. Jen málokteré české osobnosti se podařilo tak výrazně vstoupit na evropskou scénu a plody jeho záměrů dodnes okrašlují naši půvabnou zemi. Autoři v této knize sledují jeho dramatický život z nečekaného úhlu: navštívili místa, která ho poznamenala nebo která naopak svým přičiněním poznamenal on sám. Otomar se zaměřil na historii měst, hradů a různých oblastí a jejich začlenění do Valdštejnova životopisu, zatímco Pepson propátrával jednotlivá místa s fotoaparátem v ruce a získával zajímavosti z pramenů, od místních kronikářů, muzejníků či jiných osob, aby mohl vyprávění doplnit o další souvislosti a pozoruhodné objekty v okolí. Objevná výprava obdařila autory nesčetným množstvím poznatků a zážitků, z nichž nejzajímavější zpřístupňují čtenářům. Ti se tak mohou těšit nejen na plastický obraz Valdštejnova života a krajiny, ale také na velké množství obrázků a fotografií. Některé jsou unikátní, protože se autorské dvojici podařilo proniknout i na místa, kam je vstup prakticky nemožný.

Revidované vydání vychází k 80. výročí atentátu na Reinharda Heydricha. Kniha Smrt boha smrti předkládá příběh plný odvahy a sebeobětování, ale také zrady a kruté pomsty. Autor znal dobře všechny aktéry tohoto dramatu. Vždyť to byl právě on, kdo se v knize Za Heydrichem stín z roku 1947 pokusil jako první objasnit pozadí a průběh atentátu. Původní verze této knihy je prvním uceleným dílem o atentátu na zastupujícího říšského protektora Heydricha. Jaroslav Andrejs podává vyčerpávajícím způsobem svědectví o jedné z nejúspěšnějších akcí československého odboje proti nacistům. Jan Kubiš a Jozef Gabčík, to jsou jména, která budou už navždy symbolizovat hrdinství ve tváři nepředstavitelnému zlu. Tato kniha nám připomíná statečné československé parašutisty, ale také jejich obětavé domácí pomocníky. Jména a osudy lidí, kteří riskovali nejen svůj život, ale i životy svých nejbližších. Lidí, pro které slovo vlastenectví nebylo jen prázdným pojmem. Stovky jich nalezly smrt a na to by se nikdy nemělo zapomenout.

Publikace Hudebníkem u čs. kavalerie v Rusku se skládá z pěti částí a přináší osobité svědectví o slavném období působení československých legionářů v Rusku. Nejdůležitější částí jsou poměrně netradiční paměti Aloise Semeráda. Nezaměřují se na většinou probíraná témata, jakými v legionářských vzpomínkách bývají bojové operace či vnitropolitická situace v rámci československého vojska. Důraz je, vzhledem k autorovu angažmá u plukovní hudby 1. čs. jízdního pluku, kladen na hudební produkci, kterou byli legionáři v Rusku doslova proslulí. Sám Alois Semerád přitom vykonával významnou funkci zástupce kapelníka plukovní hudby, a tak se stal aktérem takřka veškerých významných událostí, kterých se „jeho“ hudební těleso v bouřlivých letech 1918 až 1920 účastnilo – od pořizování nástrojů přes koncerty až po bojový střet během napadení bolševickým oddílem. Samotné paměti byly doplněny několika krátkými kapitolami o souvisejících tématech – souhrnně o československé legii v Rusu, dějinách 1. čs. jízdního pluku, legionářských hudebních tělesech a v neposlední řadě o dalším životě samotného autora pamětí Aloise Semeráda.

Příslušníci Sboru národní bezpečnosti se v roce 1948 na Šumavě vzepřeli totalitnímu režimu a pomáhali na Západ lidem, kteří museli z Československa zmizet. Převaděčskou síť rozbila komunistická tajná policie. Esenbáka Jaroslava Maršíka však nedopadla, při zatýkání pomocí lsti unikl. Deset let strávil v jedné místnosti. Renomovaný publicista Pavel Švec odkrývá – mj. na základě bádání v Archivu bezpečnostních služeb – zákulisí případu nazvaného estébáky „Akce Kvilda“. Více napoví obsah knihy… Král Šumavy chodil stejnou cestou. Než byl při přestřelce zraněn Uprchl do zahraničí a přitom převedl šéfa převaděčů Divoká šumavská hranice Útěk z třetí říše, skrýš v komíně Za války pobírala potravinové lístky pro Němce. V pohraničí problém Smrt na hranicích Maršíkovi spolupracovníci z Kvildy Já nejsem ten, kterého hledáte Drakonické tresty pro degradované šumavské policisty Esenbáci pomáhali uprchlíkům i jinde na Šumavě, převedli novináře Peroutku Hranice jako zóna smrti Závist a anonymní udání Státní bezpečnost jde najisto Život v zastlané posteli a šatní skříni Pomáhal jsem doma a maloval Marie se při výsleších zhroutí Bratři Jaroslava nepodrazili První výprava, která stála za vším Zpráva špicla z cely č. 84 Útěk z Prahy a nezištná pomoc v hostinci Spolčil se k úkladům o republiku za okolností zvlášť přitěžujících Poručík uvězněný v Leopoldově bývalého kolegu i po deseti letech zapírá Odvážný poručík z Vimperku zapírá Někteří emigranti za pomoc zaplatili Trestu se Maršík nevyhne, vinen Pátrání po příbuzných

Nová kniha historika a archeologa Petra Charváta poodhaluje historické pozadí proslulých vyprávění o nejstarších českých dějinách. Čtivým a poutavým způsobem zasazuje děje českého dávnověku do širších souvislostí, využívá přitom poznatky archeologie, religionistiky a dalších oborů. Pátrání po Krokovi, Libuši, Přemyslovi a dalších legendárních postavách přináší mnohá nečekaná překvapení. Čtenář knihy může sledovat stopy vedoucí do Skandinávie, spolu s Langobardy putovat do Itálie, na Střední Východ či do období řecké a římské antiky. Motivy objevující se ve starých pověstech, jako dívčí válka či silný Bivoj, mají své předobrazy v mnoha kulturách a prostředích. Pozornosti se dostává též tomu, kdo soubor starých pověstí poprvé zachytil v ucelené podobě, svatovítskému děkanovi a prvnímu českému kronikáři Kosmovi.

Stíhací letectvo vždy představovalo elitu už tak elitní zbraně, jakou bezpochyby v každé armádě letectvo bylo. Jeho příslušníci tvořili svéráznou skupinu a většinou šlo o výrazné individuality. Jejich nejdůležitějším úkolem bylo vybojovat vzdušnou převahu nad bojištěm. Měli chránit vlastní vojska před nálety nepřítele a před jeho průzkumem a také doprovázet vlastní bombardéry. Ale především: Měli sestřelovat nepřátelské letouny. Už od první světové války obklopovala stíhací letce aureola novodobých rytířů nebes, což do jisté míry přetrvávalo i na začátku druhého světového konfliktu na západě. Když ale v červnu 1941 napadlo nacistické Německo Stalinův Sovětský svaz, začala válka jiného charakteru. Započal střet, v němž pro rytířství už nezbylo místo. Stíhači Luftwaffe byli svým založením hlavně lovci, kteří se snažili zlikvidovat co nejvíce nepřátelských letounů za co nejmenšího rizika. Sověti zase bojovali s odhodláním hraničícím až se sebeobětováním. Seznamte se s mozaikou legendárních strojů, leteckých es a taktik boje. Průvodcem vám bude jeden z nejerudovanějších českých autorů píšících o leteckém konfliktu na východní frontě druhé světové války.

Kniha s posledními slovy Rudolfa Slánského před popravou v názvu detailně a poutavě pojednává o politických motivech a způsobech přípravy politických procesů v padesátých letech, zejména s tzv. „protistátním spikleneckým centrem v čele s R. Slánským“. Díky svým možnostem přístupu do archivů KSČ se stal autor jedním z nemnoha historiků přesně obeznámených s temným pozadím politiky KSČ na v prvních poúnorových letech a jeho knihy patří stále k zásadním pramenům. Od prvního vydání knihy o přízračných mechanismech přípravy monstrprocesů, o velmi důmyslné manipulaci s lidmi, o zákulisí vnitrostranických bojů a o dokladech známého pořekadla, že revoluce nakonec požírá své děti, sice uplynulo již několik desetiletí, ale text je stále živý a sdělný. A to zejména v době, kdy se bohužel občas relativizuje etický odkaz historie, mluví se o tzv. „demokratickém komunismu“ a popírají sama dějinná fakta. „Jak prohlásíte lidově demokratickou republiku diktaturou proletariátu, tak je to diktatura. A každá diktatura je tvrdá, nesmlouvavá a s nástupem diktatury proletariátu začíná ta vlna nezákonnosti, která se potom stala typickým rysem poúnorových let. Masová nezákonnost… A masová nezákonnost si nevybírá. Nakonec postihuje i ty, kteří ji začínali dělat.“ Karel Kaplan

Hrady, hrádky a tvrze v krajině spolehlivě upoutají naši pozornost. Patříte-li mezi obdivovatele majestátnosti kamenných svědků minulých časů a nespokojíte-li se s tím, co vám o nich sdělí standardní turistický průvodce, pak držíte v rukou tu správnou knihu. Nesnaží se být vyčerpávajícím odborným pojednáním, přesto chce širší veřejnosti poodhalit tajemství středověké architektury v západočeském regionu a nezůstat jen na povrchu. Najdete v ní kapitoly věnované známým cílům turistických tras – hradům, jako je Rabí, Loket, Velhartice aj. Ale současně se seznámíte i s místy, jejichž krása zůstává i dnes uchráněna před nájezdy dychtivých turistů – za všechny jmenujme třeba Starý Rybník, Volfštejn či tvrz Zavlekov. Kniha je vystavěna na kresebných rekonstrukcích a retrokresbách malíře a publicisty Jana Heřmana a na fundovaném textu archeologa Jana Viznera. Současný stav zachycují nevšední fotografie památek od Petra Fabiana. Autoři vychází z úsilí předchozích generací historiků a badatelů a navazují na nové výsledky v oblasti kastelologie.

Švédský král Gustav II. Adolf, příslušník dynastie Vasa, smělý vojevůdce a jedinečný politik, se už ve své době těšil přízvisku Lev severu. Zvláště mezi protestanty došla pověst hrdého, cílevědomého, energického, inteligentního a zbožného panovníka uznání, nepřiměřené slávy a nekritické glorifikace. Jeho názoroví odpůrci a katoličtí protivníci jej zase nemilosrdně obviňovali z nenasytné ctižádosti a svévole, v neposlední řadě byl v záplavě pamfletů a satirických letáků často osočován z uzurpátorství a tyranie. Lze tohoto nejznámějšího a nejdůležitějšího skandinávského monarchu jednoznačně zařadit a objektivně zhodnotit? Pro historika je dodnes nesnadné vůči této výrazné postavě zajmout nezaujatý postoj a překonat všeobecně uznávané názory a některé neměnné soudy. Gustav II. Adolf zdědil po svém otci Karlovi IX. hned tři války: s Dánskem, moskevským státem a Polsko-litevskou unií. Po celou svou kariéru musel nepokojně putovat od jednoho evropského bojiště k dalším místům ozbrojeného střetnutí, řešit nakumulované mocensko-politické problémy a usměrňovat agresivní chování sousedních vladařů a jejich velmocenské zájmy. Poučil se však z mnohých nezdarů ajako vynikající vojenský organizátor a stratég zreformoval, takticky zdokonalil a úspěšně zmodernizoval švédskou armádu, která zvláště v průběhu třicetileté války budila značný respekt.

Historik Jan Rychlík byl v době rozpadu Československa poradcem tehdejšího předsedy české vlády Petra Pitharta a dramatická jednání mezi slovenskými a českými politiky tedy sledoval z bezprostřední blízkosti. Díky svému dlouholetému zájmu nejen o slovenskou politiku, ale obecněji o otázky národa a nacionalismu v moderních evropských dějinách, např. v dějinách balkánských národů, spojuje podrobnou znalost složitých jednání s vhledem do podstaty česko-slovenského vztahu, pro nějž byla od počátku typická jistá disproporce. Zatímco Češi považovali společný stát za de facto stát český, za naplnění představy o české nezávislosti, pro Slováky byl od samého počátku jen jednou z etap na cestě k dosažení samostatnosti. Proces zániku Československa se odehrál sice pokojnou cestou, ale proti vůli většiny obyvatelstva a nikoli bez závažných následků pro běžný život, například obyvatel příhraničních oblastí. Kniha Jana Rychlíka dokazuje, že otázky vztahů mezi národy a národnostmi zůstávají i v Evropě na počátku 21. století aktuální a hodné pozornosti, jak potvrzuje mimo jiné současný vývoj v Belgii či Velké Británii. Kniha vychází v novém, aktualizovaném vydání.

Vztah centrálních mocností, tedy Rakouska-Uherska a Německa, v období před první světovou válkou zásadním způsobem ovlivňoval evropské i světové dění. Císařská politika barvitým způsobem popisuje složité vazby mezi evropskými velmocemi a ukazuje, jak Vilém II., František Josef I. a další klíčoví politici a diplomaté ovlivňovali směřování zahraniční politiky svých zemí. Dále připomene zostřující se vztahy mezi habsburskou monarchií a Ruskem ohledně Balkánu, bosenskou anekční krizi, rakouské spory se Srbskem či hrozbu, že Rakousko-Uhersko pozbyde postavení velmoci. Rovněž přibližuje okolnosti, které vedly Berlín po sarajevském atentátu k jednoznačné podpoře habsburské monarchie a strhly smrtící lavinu, jež pohřbila miliony lidských životů.

My, přeživší dívky z pokoje 28, jsme se po válce rozprchly do celého světa a jen hrstka z nás udržovala vzájemný kontakt také po skončení holocaustu. O většině jsme ani netušily, kde bydlí. Trvalo čtyřicet let, než jsme k sobě opět našly cestu. Nejdřív nás bylo jen málo, ale kroužek se postupně zvětšoval. V říjnu 1991 se většina z nás vůbec poprvé od konce války sešla v Praze. Sjely jsme se ze všech možných směrů – z Izraele, Ameriky, Ruska, Británie, Švédska, Německa, Rakouska či Československa. Když jsme se my, „dívky z pokoje 28“, znovu po letech shledaly, byl to nezapomenutelný okamžik. Ve foyer mezinárodního hotelu jsme se společně smály i plakaly a radostí se točily dokola, až se ostatní udiveně zastavovali. Všechny nás překvapilo, že jsme se cítily úplně stejně jako tenkrát, když jsme byly ještě děti. Znovu jsme si připadaly jako jedna rodina a báječně si rozuměly. Od té doby se vídáme pravidelně. Přes velkou radost z našeho setkání jsme vzpomínaly na všechny dívky, vychovatele, učitele a lékaře, kteří nepřežili, a pocítily jsme naléhavou potřebu vytrhnout ze zapomnění ty z nás, kteří dodnes nemají ani vlastní hrob. To byl prvotní impuls ke vzniku této knihy. A pak jsme se v Praze seznámily s Hannelore. Tím to začalo.

„Bajky jsou vypravování děje smyšleného, tedy nikoliv skutečného, ale děj ten přece pravdě se podobá. Smyšlený tento děj vzat jest obyčejně se života zvířat, někdy však též z přírody neživé. Účelem bajek jest poučovati. Čtěte tudíž pilně bajky tyto a vlastnosti dobré, které v nich naleznete, si přisvojte, nedobrých však se chraňte!“ Bajky ze Zlatého fondu SME.

Životice: malá vesnice uprostřed Těšínského Slezska. Po Mnichovu zabrána Polskem, po 1. září 1939 se jako dobyté území stala součástí Říše. Během války zde tudíž panovaly zcela jiné poměry než v protektorátu. Probíhala tu největší germanizační akce v Evropě. Kdo se nepodvolil, byl vysídlen nebo skončil v lágru. Účast na veřejných popravách byla povinná. Stanný soud zasedal téměř nepřetržitě – často přímo v bloku smrti nedalekého koncentračního tábora Auschwitz (Osvětim). Starosta Životic zaujal jednoznačný postoj: pěstoval vřelé vztahy s nacistickými pohlaváry a s obyvateli obce začal mluvit německy. V atmosféře všudypřítomného strachu se Životičtí snažili vydržet do konce války. Nepodařilo se jim to. V noci ze 4. na 5. srpna 1944 zastřelili partyzáni v místním hostinci tři příslušníky gestapa. Následovalo tragické ráno 6. srpna, během kterého gestapo zavraždilo šestatřicet mužů ze Životic a okolí. Někteří z nich zemřeli před očima svých blízkých. Jiní opodál, protože je gestapáci nutili běžet. „Zastřelen na útěku“, stálo pak v hlášení. Podle velitele zásahu Guida Magwitze to měla být „krvavá msta za zavražděné kamarády“. Pojal ji vskutku důkladně, protože odvetné akce pokračovaly až do února 1945. Během nich zemřeli další lidé, desítky jich byly odvlečeny do koncentračních táborů. Vrátili se čtyři. Vzhledem k počtu obyvatel patří Životice k nejpostiženějším obcím na území České republiky. A přece jejich tragédie upadla v zapomnění. Karin Lednická ten příběh znovu přivádí k životu. Kombinuje přepis vyprávění pamětníků a dokumentární část, při níž čerpá z pečlivých rešerší. Text doprovází bohatá obrazová příloha, která podtrhuje autentičnost zaznamenaného.