Najnovšie - Vojnová literatúra - ostané strana 3 z 6

Neobyčejný pes je poutavý skutečný příběh operátora týmu SEAL a psovoda vojenského služebního psa, který mu zachránil život. Do usedlosti Usámy bin Ládina sestoupily v květnu 2011 dvě desítky příslušníků Navy SEAL. Po této misi bylo zveřejněno pouze jediné jméno – Cairo, belgický malinois a vojenský služební pes. Tohle je příběh o Cairovi a jeho psovodovi Willu Chesneyovi, operátorovi týmu SEAL, jehož život bude trvale spojen s tím Cairovým. Počínaje rokem 2008, kdy Will nastoupil do programu SEAL pro psovody, pracoval s Cairem bok po boku a při přežití stovek důležitých operací ve válce proti terorismu spoléhali jeden na druhého. Ale jejich pouto bylo hlubší než společná služba. Pak přišel v roce 2011 rozkaz: Vezměte svého psa a okamžitě se vraťte do Virgínie. Následovalo několik týdnů výcviku na tajnou misi. Brzy bylo zřejmé, že se nejedná o obyčejnou operaci. Cairo byl mezi prvními americkými vojáky na zemi v Pákistánu jako účastník tajné operace Neptunovo kopí, jejímž výsledkem byla úspěšná likvidace Usámy bin Ládina. Když se Cairo dostal do role „spolehlivého náhradního psa“, Will se vrátil ke své práci operátora DEVGRU, dokud neutrpěl v roce 2013 při výbuchu granátu zranění mozku a PTSD. Už se nemohl účastnit dalších misí, protože trpěl silnými migrénami, chronickou bolestí, výpadky paměti a depresemi. Moderní medicína mu přinášela jen mírnou úlevu. Teď bylo na Cairovi, aby Willovi ještě jednou zachránil život – a pak na Willovi, aby byl u Caira, když ho nejvíc potřeboval.

Jednu jasnou noc začátkem června 2005 vysadil vrtulník čtyři příslušníky amerických Navy SEAL k akci do hornaté oblasti pákistánsko-afghánských hranic. Jejich úkolem bylo zajmout nebo zabít známého vůdce al-Káidy. Věděli, že se nachází v tálibánském opevnění střeženém malou, ale dobře vyzbrojenou skupinou bojovníků. Za necelých čtyřiadvacet hodin byl z těch čtyř Navy SEAL naživu pouze jeden. Je to příběh velitele střeleckého týmu Marcuse Luttrella, který jako jediný operaci Redwing přežil. Byla to urputná bitva v horách, která nakonec znamenala největší ztrátu lidských životů v historii Navy SEAL. Je to ale také příběh jeho týmových kolegů, kteří usilovně bojovali po jeho boku, dokud nezůstal jako jediný – výbuch RPG ho odhodil na místo, kde ho nemohli jeho pronásledovatelé najít. Během následujících čtyř dnů vážně zraněný Luttrell odrazil útok šesti bojovníků al-Káidy, kteří byli vysláni za ním, aby ho zlikvidovali. Po jedenáctikilometrové cestě horami zajal Luttrella paštunský kmen, který riskoval své životy, aby ho ochránil před dotírajícími bojovníky Tálibánu. Luttrell podrobně popisuje brutální výcvik Navy SEAL a se svými druhy zjišťuje, co to obnáší, stát se příslušníkem elitních speciálních jednotek. Zavádí nás do divoké bitvy vedené v pustých afghánských horách, kde obkličovaný americký tým překotně unikal před nepřítelem v dešti střel a úlomků skal. Tato kniha o odvaze, obětování, cti a vlastenectví je působivým příběhem moderní války. Za hrdinství v boji vyznamenal prezident Bush Marcuse Luttrella Námořním křížem.

Po dvaadvaceti letech služby v britské armádě plánuje Ed Macy odchod do výslužby. Ale tento plán odkládá, protože souhlasil s ještě jedním turnusem v jižním Afghánistánu jako zbraňový specialista, létající na úplně novém vrtulníku Apache. Je to nejsmrtonosnější a technicky nejvyspělejší vrtulník na světě. Letět s vrtulníkem Apache do boje je jako hrát současně na Xboxu, PlayStationu a velmistrovskou partii šachu – a přitom se vézt na největší horské dráze v Disneylandu. Podle zjištění amerických studií dokáže jen malé procento lidských mozků souběžně zvládnout všechny požadované činnosti při pilotování tohoto letounu.…A nejenom jednu nebo dvě minuty, ale tři hodiny bez přestávky. Pokud jste přehlédl jednu klíčovou věc, mohl jste okamžitě zabít sebe i svého kopilota. Koncem roku 2006 byla Macyho letka Apache nasazena v nechvalně známé afghánské provincii Hilmand, v drsné a nehostinné oblasti, místními nazývané Dašt-e-Margo (Poušť smrti). Operace dostala název Herrick. Posláním Macyho a jeho letky Apache bylo bojovat spolu s muži na zemi a chránit je všemi nezbytnými prostředky. Když se jeden příslušník námořní pěchoty pohřešoval v akci, Ed a jeho tým byli jedinou nadějí armády na to, že ho dopraví zpátky živého. S vojáky, připoutanými po obou stranách bitevních vrtulníků musel přistát v srdci pevnosti Jugroom, tálibánském opěrném bodě a postavit se tváří v tvář hordám neúprosného nepřítele. Následoval dech beroucí pokus o záchranu. Kniha Pilotem Apache, něco mezi Černý jestřáb sestřelen a Těsně vedle, popisuje odvážnou misi, za niž byl Ed Macy jako první pilot v historii britského letectva vyznamenán velmi prestižním Vojenským křížem. Pilotem Apache je příběh Macyho, story o odvaze, nebezpečí a kamarádství, kterou přečtete jedním dechem. Kniha je doplněna situačními mapkami a barevnou obrazovou přílohou.

Shiftyho válka je poutavým životním příběhem seržanta Darrella C. „Shiftyho“ Powerse, příslušníka americké výsadkové roty Easy, mezinárodně známé jako Bratrstvo neohrožených. Válečné zážitky této jednotky zpopularizovala nejprve kniha Stevena Ambroseho Band of Brothers a potom stejnojmenný seriál televize HBO režiséra Stevena Spielberga, v němž hrál mimo jiné Tom Hanks. Shifty seskočil v den invaze padákem do Francie a měsíc bojoval v Normandii. Osmdesát dní válčil v Nizozemsku v operaci Market Garden, třicet dní v drsném zimním počasí v Bastogne a téměř třicet dalších u francouzského Haguenau a v rúrské kapse v Německu. Podobných vojenských jednotek jako rota Easy bylo mnoho a některé z nich prošly možná těžšími boji než ona, ale přitom pro nás zůstávají bezejmenné. Bratrstvo neohrožených je tak hlavně populárním symbolem americké účasti ve válce proti nacismu. Je také připomínkou veteránů, kteří válku přežili a díky němu se jim dostává náležitého uznání a vděčnosti od veřejnosti i desítky let po válce. Shiftyho válka je příběhem o hrdinství a dobrodružství, o dnech poznamenaných krví vojáků, kdy se probojovávali z pobřeží Francie do srdce Německa. Je také impozantním vyprávěním o tom, jak člověk díky vynikajícím střeleckým schopnostem a okouzlující a skromné osobnosti může prožít krásný život, o němž se mu ani nesnilo.

Konec dubna 1945. Zohavená těla Mussoliniho a jeho milenky visí za nohy v Miláně a nepřátelsky naladěný dav píská a posmívá se. Adolf Hitler v zoufalé snaze uniknout stejnému osudu vydává příkaz, aby jeho tělo bylo po smrti spáleno. Obávaný vůdce Německa nikdy nepřipustí, aby nepřátelé měli pocit uspokojení z potupení jeho těla. V kritických dnech mezi 28. dubnem a 2. květnem 1945 byl svět svědkem smrti dvou fašistických diktátorů a pádu Berlína. Tyto události signalizovaly konec šest let trvající války v Evropě. Jsou popsány v řadě historických knih a memoárů. Nicholas Best je podává čtenáři v podobě kroniky, sestavené z osobních svědectví lidí, kteří tyto vzrušující dny prožívali. Pracuje s již existujícími historickými prameny, dává je do zajímavých souvislostí a doslovně cituje ty nejzajímavější zážitky. Autor čerpá ze vzpomínek slavných nebo budoucích slavných osobností, například Sofie Lorenové, Simona Wiesenthala, Güntera Grasse, Hildegrad Knefové nebo Viktora Klemperera. Máme možnost sledovat fotografku Lee Millerovou dokumentující nacistická zvěrstva; budoucího papeže Benedikta, jenž se vrací domů a při tom doufá, že ho nechytnou a nepopraví za dezerci od jeho jednotky pěšáků; Audrey Hepburnovou, která se už nemusí bát nucené služby v nevěstinci Wehrmachtu. Dokonce můžeme číst popis dekadentních sexuálních orgií v Hitlerově bunkru od jednoho lékaře SS. Zkušeným propojením těchto osobních vyprávění vytvořil Best přesvědčivou kroniku pěti dní na konci války, kdy se Evropa konečně zbavovala smrtelného sevření nacismem. Je to příběh několika ohromně vzrušujících dní, ale je to také obrázek celého světa na konci tohoto výjimečného týdne. Vyprávění má spád, místy je brutální, jindy zase dojímavé. Čte se jedním dechem a připomíná dny skomírající vlády Osy, když se spojenecké armády blížily k Berlínu. Součástí knihy je osm stran obrazové přílohy.

Niklas Frank, autor do češtiny přeložených knih Můj otec a Moje německá matka, napsal třetí knihu o své rodině, jejíž hlavní postavou je tentokrát jeho starší bratr Norman. Je to krutý dialog mezi bratry, pojatý jako německá lekce anatomie v pitevně – otřesná a nelítostná. Normanova beznadějná láska k otci Hansu Frankovi, Hitlerově generálnímu guvernérovi v Polsku, který byl popraven v Norimberku, nenechává jeho bratra Niklase v klidu. Bojují spolu o opravdovost pocitů, o sílu vytěsňování z paměti a řeší otázku: jak přežiji to, že jsem dítětem „Řezníka Poláků“? Po autorových knihách o otci a matce se teď Niklasi Frankovi podařila temná dokumentární komorní hra o svém na alkoholu závislém oblíbeném bratrovi, o něm a o jeho vztahu k otci. Jeden ho přes stud a bolest obhajuje, ten druhý jím opovrhuje a nenávidí ho. Niklas proniká do hloubi Normanova citového života a vzpomínek, týrá ho rodinnými dopisy a dokumenty, které po celý život shromažďoval. Nekompromisně rozbíjí Normanovy rozporuplné pravdy a zoufalé obhajoby obrazu jeho otce. Je to dosud ojedinělý pokus o zpracování tématu masových vražd Židů jako rodinného dědictví. Kniha je doplněna dobovými fotografiemi. Předmluvu napsal Petr Pithart.

Průměrná životnost nového důstojníka tankové jednotky v Normandii se v roce 1944 odhadovala na necelé dva týdny. David Render byl čerstvým absolventem vojenské akademie v Sandhurstu, když ho poslali do Francie, aby nastoupil k veteránské tankové jednotce, která už několik let bojovala s „Pouštními krysami“ (7. tanková divize) v severní Africe. Když se pět dní po invazi připojil k eskadroně Sherwood Rangers Yeomanry, boji ostřílení muži, kterým měl velet, nepředpokládali, že by tam vydržel dlouho. Ovšem během následujících týdnů urputných bojů, v nichž se víc než devadesát procent jeho kolegů, tankových velitelů, stalo oběťmi, jeho schopnost vyváznout z nesčetných bojových střetů nezraněný tato očekávání popřela. Díky tomu získal ve své eskadroně přezdívku „Neodvratný pan Render“. David Render vypráví svůj pozoruhodný příběh, zahrnující všechny velké události posledního roku druhé světové války v západní Evropě, od invaze v Normandii až po pád Německa. Je to příběh o přežití, kamarádství a schopnosti obstát a být považován za vůdce v boji.

Walter Schuck se nadchl pro létání už v raném mládí. V 16 letech se přihlásil do luftwaffe, kde absolvoval základní pilotní výcvik a výcvik stíhacích pilotů. Poté byl se svou jednotkou nasazen na různých místech v Německu, Francii, Polsku, Nizozemsku a Dánsku. V prosinci byl převelen do Bodö v Norsku. Jeho strmá kariéra stíhače ale začíná až počátkem roku 1942, kdy byla jeho jednotka přeložena do Petsama v severním Finsku. Tam docílil svůj první sestřel a brzy se stal noční můrou sovětského letectva u Severního ledového oceánu. Postupně byl povýšen až na nadporučíka. Začátkem března 1945 byl převelen do nové stíhací letky vybavené proudovými letouny Me 262. Hned při svém prvním bojovém letu s tímto strojem sestřelil dva spojenecké letouny. Ovšem nedostižný je jeho výkon z 10. dubna 1945, kdy při jediném vzletu sestřelil čtyři bombardéry B-17. Krátce poté byl zasažen jedním doprovodným stíhačem. Musel seskočit padákem a byl zraněn. Tím pro něj po více než 500 bojových letech a 206 potvrzených sestřelech válka skončila. Autorovi nejde v této autobiografii o nějakou falešnou romantiku létání. Neuvádí nic, co by zpětně vrhalo na Třetí říši příznivější světlo a nepoužívá ani žádné všeobecné fráze s cílem zlehčit nacionální socialismus. Spíše se cíleně omezuje na dokumentování každodenního vojenského života – jaký byl skutečný život v jednotkách luftwaffe, jak byly jednotky funkčně propojeny, jak probíhaly vzdušné souboje v tvrdých podmínkách války u Severního ledového oceánu a v bezvýchodných leteckých bitvách na území Říše. Popisuje tehdejší, pro nás dnes těžko pochopitelný způsob myšlení, kdy on a jeho kamarádi nasazovali denně svůj život za „národ a vlast“, aby nakonec zjistili, že jejich motivace byla zneužita a stali se zrazenou generací. Součástí knihy je rozsáhlá obrazová příloha.

Hans Göbeler je znám jako muž, který se snažil zabránit tomu, aby se v roce 1944 dostala jeho oblíbená ponorka U-505 do rukou Spojencům. Kniha je jeho vyprávěním o službě na palubě bojového plavidla. Jsou to unikátní vzpomínky tohoto typu, protože Göbeler byl na palubě U-505 při všech jejích bojových plavbách. K sepsání svých vzpomínek použil jednak vlastní zážitky, ale také palubní deníky a korespondenci s ostatními členy posádky. Göbeler čtenáři nabízí četné a velmi osobní podrobnosti o životě v německém námořnictvu za Hitlerovy vlády. Protože U-505 byla jeho prvním a posledním plavidlem na kterém sloužil, jeho pohled na posádku, velitele a bojové akce je živým a uceleným obrazem Kriegsmarine tehdejší doby. Zažil toho hodně – od pokusu o sabotáž, který málem způsobil havárii ponorky, přes sebevraždu velitele ponorky, jedinou za druhé světové války, hrůzu a nadšení při lovu nepřátelských lodí, až po ošuntělé francouzské nevěstince. Je to živé, pravdivé a čtivé vyprávění bez příkras. Ponorku U-505 zajala 4. června 1944 operační skupina Guadalcanal kapitána Dana Galleryho. Jeho skupina „zabijáků podmořských lovců“ ji hlubinnými náložemi donutila vynořit se na hladinu, ostřelovala ji kulomety a potom ji obsadila. Od války v roce 1812 to bylo první plavidlo zajaté na moři. V dnešní době si U-505 prohlédnou v chicagském Muzeu vědy a průmyslu každý rok stovky tisíc návštěvníků. Autor knihy Hans Jacob Göbeler sloužil jako námořník v kormidelně U-505. Zemřel v roce 1999. Součástí knihy je obrazová příloha.

MQ-1 Predator je dálkově pilotovaný letoun používaný pro pozorování a průzkum nad nepřátelským územím a také k cíleným útokům dvěma raketami Hellfire. V tisku se mu často říká dron nebo robot a mluví se o něm jako o nějakém autonomním stroji, který chladnokrevně zabíjí podle nastaveného programu. Ve skutečnosti má osádku jako jakýkoliv jiný letoun kromě toho, že ta není na jeho palubě, ale v bezpečí na zemi někdy i na druhém konci světa od místa bojového letu. Matt J. Martin je považován za „top gun“ ve světě dálkově pilotovaných letounů. Během skoro čtyř let odlétal novým způsobem boje, který byl až do nedávna přísně tajný, stovky misí na dvou válečných frontách. Spolu se svými kolegy, piloty Predatorů, se aktivně podílel na doslova všech typech akcí ve válce proti teroru v Iráku a v Afghánistánu – pátrání po místě pobytu Usámy bin Ládina, zabití vůdce al-Káidy Abú Zarkávího, bojích americké námořní pěchoty ve Fallúdži a na záchraně dobrovolníků unesených v Afghánistánu Tálibánem. Kniha je plná osobně prožitých vzrušujících příběhů pronásledování a útočení na ozbrojené povstalce v Bagdádu nebo v poušti. Díky televizním kamerám osádky Predatorů prožívají vedení války z větší blízkosti než osádky tradičních bombardérů. Z vyprávění autora je zřejmé, jaký mají dálkově pilotované letouny vliv na moderní bojiště. Součástí knihy je osmistránková barevná fotografická příloha.

Prosinec 1943: těžce poškozený americký bombardér B-17 se po náletu na Brémy snaží uniknout nad válčícím Německem před protiletadlovou obranou a německými stíhačkami nad Severní moře. Pilotuje ho jedenadvacetiletý poručík Charlie Brown. Polovina osádky je na téhle jejich první misi zraněná nebo mrtvá. Najednou se u ocasu bombardéru objevuje messerschmitt Me 109. Pilotem je německé eso Franz Stiegler a stisknutím spouště může mladou americkou osádku zničit… Následující události se vzpírají všem představám a později se označují za „nejneuvěřitelnější střetnutí nepřátel za druhé světové války“. Později to, co se mezi nimi odehrálo, zařadila 8. americká letecká armáda do kategorie „přísně tajné“. Byl to čin, o kterém se Franz nemohl vůbec zmínit, jinak by ho postavili před popravčí četu. Na to podivné střetnutí mysleli Charlie i Franz čtyřicet let, dokud nezačali, jako staří muži, po sobě ve světě pátrat. Byla to jejich poslední mise, která mohla navždy změnit jejich životy. Kniha líčí život německých stíhacích pilotů, kteří se až do konce války pokoušeli zastavit bombardování Německa. Nepomohl jim k tomu ani tehdejší nejmodernější letoun, proudový Me 262. Druhou dějovou linkou je příběh osádky onoho amerického bombardéru. Kniha obsahuje rozsáhlou fotografickou přílohu.

Walter Scheinpflug se narodil v roce 1925 v malé vesnici Chotovenka v bývalých Sudetech. Jeho rodná obec už neexistuje, ale nacházela se blízko obce Světec u Bíliny, v tehdejších Sudetech. Vyučil se zedníkem a v osmnácti letech byl povolán do Říšské pracovní služby. Už tehdy ho oslovili náboráři z Waffen-SS, ale na radu otce se nepřihlásil. Začátkem roku 1944 už další výzvě neodolal, protože chtěl „něco zažít“. Absolvoval poddůstojnickou školu a byl krátce nasazen v Dánsku. Po invazi Spojenců v Normandii byla jeho jednotka převelena do Francie, kde prožil těžké ústupové boje. Potom strávil několik měsíců ve výcvikovém prostoru Kurmark blízko dnešních německo-polských hranic. Poslední měsíce války bojoval na východní frontě, kde byl na začátku května zajat sovětskou armádou. Podařilo se mu ze zajetí uprchnout a vrátit se domů. Poté byl v československém internačním táboře a pracoval jako zemědělský dělník. V roce 1946 uprchl do tehdejší sovětské okupační zóny a žil v později vzniklé NDR. Je to jeden z mnoha válečných příběhů mladých chlapců, kteří chtěli „něco zažít“ a nechali se ovlivnit nacionalistickou propagandou, která je přesvědčovala, že by měli prokázat svou odvahu na frontě. O atmosféře té doby svědčí výrok jednoho z Walterových nadřízených. Když mu při ústupu ve Francii hlásili počet padlých a zraněných jeho jednotky, prohlásil s úsměvem: „Přes mrtvoly jdeme k vítězství!“ Bylo mu tehdy 27 let a o několik týdnů později padl. Walter Scheinpflug v knize vzpomíná i na vztahy s Čechy ve svém rodišti. Byly bezkonfliktní a jeden z jeho českých vrstevníků z Chotovenky mu po válce, při svévolných „čistkách“ v pohraničí, zřejmě zachránil život.

Rudá armáda prolomila v listopadu 1942 drtivým protiútokem z vnějšku města linie německé armády a jejích italských, rumunských a maďarských spojenců a ve Stalingradu obklíčila asi 290 000 vojáků 6. armády. V té době mohla německá armáda obklíčení ještě prolomit, ale za cenu ústupu od Stalingradu. Pro Hitlera bylo dobytí tohoto města prestižní záležitostí, a proto vydal rozkaz město neopouštět. Záchrana 6. armády byla založena na nereálném Göringově slibu, že ji dokáže letecky zásobovat. Němečtí vojáci zde přežívali téměř tři měsíce v otřesných podmínkách nejdrsnějšího období ruské zimy. V krutém mrazu, závislí na ztenčujících se zásobách potravin shazovaných z letounů luftwaffe, jich tisíce zemřely vyhladověním, nemocemi, umrznutím, pokud ne v důsledku samotných bojů. Kromě nedostatku potravin a zdravotnického materiálu jim došlo prakticky zcela střelivo, takže bojovali doslova do posledního náboje. Řada vojáků řešila dilema, zda se Sovětům vzdát, nebo si vzít život. Mnohokrát totiž našli po úspěšném protiútoku své spolubojovníky, které Sověti předtím zajali, ubité a strašným způsobem zohavené. Věděli, že je v zajetí nečeká nic pěkného, ale realita se nakonec ukázala horší, než si představovali. Z devadesáti tisíc německých zajatců od Stalingradu se jich ze Sovětského svazu vrátilo jen asi šest tisíc a někteří z nich po více než deseti letech. Toto důležité dílo poprvé uceleně rekonstruuje strašný osud 6. armády na základě málo známých příběhů z bojišť, polních nemocnic a obvazišť. Autor prošel stovky dosud nezveřejněných zpráv, rozhovorů, deníků a novinových článků, aby čtenářům zprostředkoval zážitky vojáků všech možných hodností a druhů zbraní. Kniha obsahuje vyprávění vojáků, kteří byli zraněni nebo onemocněli a letecky je z obklíčení evakuovali, a také vojáků, kteří bojovali až do trpkého konce a padli do sovětského zajetí. Odrážejí urputnost bojů a odhalují pomalu mizející naděje obklíčených na přežití. Všechny tyto příběhy dohromady podávají poučný a tragický obraz děsivých událostí u Stalingradu.

Obyvatelé malých obcí jižně od kanadských hranic, ve vzdáleném severozápadním cípu Spojených států, po 40 let vítali ve svých domech přátelského nevysokého tmavovlasého muže. Přicházel instalovat a opravovat kotle na topení. Jenom velmi málo z nich vědělo, že tenhle tichý a pracovitý topenář je skutečný americký hrdina. Joseph Moser vyrostl na malém statku ve Ferndale, stát Washington. Ve škole snil o tom, že se stane stíhacím pilotem a bude létat na tehdy nejrychlejším a nejmodernějším stíhacím letounu P-38 Lightning. Svůj sen si splnil, byl vyslán do Evropy, přežil 43 bojových letů a získal několik ocenění za své vynikající schopnosti při střemhlavých náletech – bojových akcích, které se výrazně podílely na spojenecké válečné činnosti před invazí do Evropy i po ní. Ale 13. srpna 1944 se mu na jeho 44. bojovém letu sen zhroutil. Byl sestřelen a život se mu změnil v řadu hrozných zážitků. Málo se ví o tom, že malá skupina spojeneckých pilotů se ocitla v tom nejďábelštějším Hitlerově systému likvidace lidí. Jako „Terrorfliegers“ měli být popraveni. V přecpaných dobytčích vagónech je odvezli do Buchenwaldu, nechvalně známého nacistického koncentračního tábora, kde zemřely desítky tisíc vězňů v důsledku krutého zacházení, lékařských experimentů a hladu. Joeho zachránili jen čtyři dny před připravovanou popravou a dalších šest měsíců strávil v různých zajateckých táborech. Teprve nedávno se po delším pátrání podařilo zjistit, kdo zařídil přemístění spojeneckých letců z koncentračního do zajateckého tábora a téměř jistě jim tak zachránil život. Tato informace je poprvé zveřejněna v českém vydání Joeho zážitků z války. V tomto vyprávění budete s Joem létat na různé nebezpečné útoky na pozemní cíle a k doprovodům bombardérů. Zažijete s ním náročný a někdy legrační pilotní výcvik, pocit strachu pilotního zelenáče a potom nelidskost příslušníků SS, která byla součástí života v Buchenwaldu. Je to příběh tiché a vyrovnané odvahy v těch nejtěžších chvílích – odvahy, posilované vírou, rodinou a věrností ideálům svobody, které vyznávalo mnoho lidí této velké generace.

V době vietnamské války jsme neměli možnost získat objektivní informace o tomto rozsáhlém a dlouholetém ozbrojeném konfliktu. Samozřejmě u nás nemohly vycházet ani knihy zachycující zážitky jejích účastníků. Po změně režimu v roce 1989 uplynulo od skončení této války už příliš mnoho let a vznikly nové válečné konflikty, jako byla válka v Zálivu, která poutala pozornost veřejnosti. Válka ve Vietnamu tak zůstala v české překladové literatuře značně opomenuta. Jednu z důležitých rolí v této válce sehrály vrtulníky, které byly v podmínkách vietnamského bojiště hlavním bojovým a transportním prostředkem americké armády. Tom Johnson pilotoval vrtulník UH-1 „Iroquois“ více známý jako „Huey“. Byl to víceúčelový stroj používaný k transportu vojáků, k průzkumu, evakuaci raněných, apod. Jeho bitevní variantou byl vrtulník AH-1 „Cobra“. Tom Johnson byl ve Vietnamu nasazen jako devatenáctiletý od června 1967 do června 1968. Za tu dobu nalétal 1600 hodin a byl tam v tom nejtěžším období války. Zúčastnil se bitev v Hue a v Khe Sanhu a operací v údolích A Shau a Song Re. Pro americké piloty vrtulníků to byly nejnebezpečnější akce a každý osmnáctý z nich se nevrátil domů živý. Tom Johnson byl příslušníkem slavné 1. divize letecké kavalerie, která byla jednou z jednotek s nejvyšším počtem udělených vyznamenání a pomáhala realizovat novou metodu vedení válek – aeromobilní operace. Tyto dramatické vzpomínky jsou pilotovým pohledem na důležité bitvy a záchranné akce. Johnson v nich líčí nebezpečné mise a dramatické úniky z kritických bojových situací. Při jednom z bojových letů byl jeho vrtulník sestřelen a Tom Johnson se i se svou osádkou zachránil třídenním pochodem džunglí ke svým jednotkám. Autor poutavým způsobem zaznamenává adrenalinové vzrušení z létání ve válečném prostředí, a čtenáři s ním prožívají nezapomenutelný let. Kromě toho se čtenář dozví, proč vlastně vrtulník létá a jak se ovládá. Kniha je doplněna fotografiemi a řadou situačních mapek.

Město Fallúdža s většinovým sunnitským obyvatelstvem bylo po invazi americké armády do Iráku v roce 2003 poměrně klidné. Pak ovšem došlo k několika střetům obyvatelstva s americkými jednotkami a toho využili povstalci napojení na al-Káidu k ozbrojeným přepadům Američanů. Boje pak přerostly do dvou „bitev o Fallúdžu“. První se odehrála v dubnu 2004 a zahynulo v ní 50 amerických vojáků. Druhá bitva, které se zúčastnily i britské a irácké jednotky, začala 7. listopadu a skončila 23. prosince 2004 obsazením města spojeneckými vojsky. Američané ji považují za největší bitvu v městském prostředí od bojů v roce 1968 ve vietnamském městě Hue. Padlo v ní 95 Američanů, 8 Iráčanů a 4 Britové. Válečné memoáry jednoho z velkých hrdinů války v Iráku, štábního seržanta Davida Bellavii, začínají úpornými městskými boji se šíitskými povstalci v provincii Dijála. Po šesti měsících se jeho 3. četa, součást roty mechanizované pěchoty Alfa, připravuje k útoku na povstalci silně opevněné město Fallúdža. Ve své knize líčí brutální akce ve smrtelné zóně – v domech militantních vzbouřenců, napěchovaných výbušnými nástrahami. Tyto válečné vzpomínky věrohodně popisují hroznou důvěrnost bojů muže proti muži. Bellavia zaznamenává hodinu po hodině boje, v nichž se jeho muži vyznamenávají hrdinskými činy a sebeobětováním. Válka vedená pěchotou patří k těm nejdramatičtějším a také nejdrsnějším bojovým zážitkům. Vojáci se střetávají se svými protivníky tváří v tvář a jsou očitými svědky jejich smrti. To od nich vyžaduje velkou psychickou odolnost, která hraničí až s cynismem. Jedním ze způsobů, jak se mohou vojáci v tomto krutém prostředí odreagovat, jsou obhroublé výrazy, kterými nijak nešetří. Čtenář se dozví také podrobnosti o použitých zbraních, taktice pouličního boje, o odvaze a tragických chybách, zakončených slavným vítězstvím. Je to rovněž vzpomínka na autorovy spolubojovníky, z nichž ne všichni se dostanou z města živí. David Bellavia získal za svou službu v Iráku Stříbrnou hvězdu a celou řadu dalších vyznamenání. V roce 2005 byl uveden do newyorské Síně slávy veteránů.

Tato velice uznávaná válečná autobiografie se stala ve Spojených státech i v Japonsku bestsellerem. Historici si ji cení pro její pohled na hladinovou námořní válku v Tichomoří japonskýma očima. Její autor přežil víc než sto bojových plaveb proti Spojencům a v Japonsku se mu říkalo Nepotopitelný kapitán. Kapitán Hara popisuje, jak během druhé světové války velel japonskému torpédoborci ve všech velkých bitvách v Tichém oceánu – v zátoce císařovny Augusty, v Korálovém moři, při vylodění na Filipínách, u Guadalcanalu, u ostrova Savo a u Midwaye. V srpnu 1943, při plavbě Blackettskou úžinou, zpozoroval ohnivou kouli exploze blízko torpédoborce „Amagiri“ před svým torpédoborcem „Šigure“ a nařídil posádce své lodě, aby vystřelila na potápějící se torpédový člun PT-109, kterému velel poručík John F. Kennedy. Jako kapitán křižníku „Jamagi“ napínavě popisuje, jak sotva přežil jeho potopení spolu s bitevní lodí „Jamato“ při sebevražedné plavbě k útoku na americkou armádu, vyloďující se na Okinawě. Podrobně líčí výcvik pilotů sebevražedných člunů, které měly narážet do spojeneckých lodí, blížících se k Japonsku, a vyhazovat je do vzduchu. Kapitán Hara, pro své krajany hrdina, představuje to nejlepší z japonských kapitánů hladinových lodí – zkušený, rozhodný, agresivní. Navíc si zachoval etické zásady hodné svého samurajského dědečka. Neváhal ocenit odvahu a nápaditost Američanů a nebál se ani kritizovat své chyby a slabiny vyšších velitelů.

Během první světové války se zrodil pojem „stíhací eso“. Byl jím označován letec, který dokázal sestřelit pět a více nepřátelských letadel. Šlo sice o neoficiální, zato však velmi ceněný titul – snad každý pilot se jím toužil stát. Do konce Velké války se mezi esa zařadili celkem čtyři čeští piloti létající v řadách rakousko-uherského letectva. Konkrétně se jednalo o Ottu Jindru, Jindřicha Kostrbu, Augustina Nováka a Josefa Nováka; za Čecha bývá označován také František, či spíše Franz, Slanina. Každý z těchto mužů byl velice barvitou osobností. A právě těmto úspěšným letcům je věnována kniha, kterou nyní držíte v rukách. Norbert a Marek Brzkovští, již zkušení autoři na poli dějin válečného letectva, se svým novým dílem pokusili vzdát hold těm, kteří byli dlouhá desetiletí opomíjeni – jen proto, že bojovali za „špatnou“ stranu. I těmto skvělým letcům však patří naše uznání.

Historická antropologie odmítá povrchní vlastenecká a hrdinská vyprávění o válce. Chápe válku především jako tvrdou, bezprostřední a transformující zkušenost konkrétních lidí, kteří jsou v ní nasazeni: bojují, jsou zraňováni a umírají, pracují v zázemí, ošetřují a léčí zraněné, poskytují útěchu a duchovní službu, nebo jsou s válkou spojeni jiným podobným způsobem. Takoví lidé po sobě někdy zanechají takzvané egodokumenty: své deníky, dopisy přátelům či rodinám, autobiografie nebo osobní zápisky. Hlavně přes tyto prameny, poskytující veskrze osobní pohled na válku a válečné násilí, nahlíží autor krymskou válku (1853–1856), první válku, která získala zcela nečekaný rozměr mimo jiné díky aplikaci řad technických inovací průmyslové revoluce. Autor překračuje obvyklý schematický způsob pohlížení na krymskou válku jako nábožensky motivovaný civilizační konflikt, nestaví se na žádnou stranu a analyzuje zkušenost a kulturu války především během velkého obléhání Sevastopolu (1854–1855) pohledem celkem 137 jeho účastníků z ruské a britské strany. Autor analyzuje klíčové prvky „historické mytologie“ obou stran, mimo jiné koncept Sevastopolu-města hrdiny nebo vyprávění o Tenké červené linii a Útoku lehké brigády, a v jejich pozadí nachází mnohem významnější kulturní traumata a konfigurace, utvářející průběh konfliktu. V oboru historiografie vojenství se jedná o unikátní přístup, nemající zatím paralely v českém ani světovém prostředí.