E-knihy - Vojnová literatúra - ostané strana 3 z 7

Walter Schuck se nadchl pro létání už v raném mládí. V 16 letech se přihlásil do luftwaffe, kde absolvoval základní pilotní výcvik a výcvik stíhacích pilotů. Poté byl se svou jednotkou nasazen na různých místech v Německu, Francii, Polsku, Nizozemsku a Dánsku. V prosinci byl převelen do Bodö v Norsku. Jeho strmá kariéra stíhače ale začíná až počátkem roku 1942, kdy byla jeho jednotka přeložena do Petsama v severním Finsku. Tam docílil svůj první sestřel a brzy se stal noční můrou sovětského letectva u Severního ledového oceánu. Postupně byl povýšen až na nadporučíka. Začátkem března 1945 byl převelen do nové stíhací letky vybavené proudovými letouny Me 262. Hned při svém prvním bojovém letu s tímto strojem sestřelil dva spojenecké letouny. Ovšem nedostižný je jeho výkon z 10. dubna 1945, kdy při jediném vzletu sestřelil čtyři bombardéry B-17. Krátce poté byl zasažen jedním doprovodným stíhačem. Musel seskočit padákem a byl zraněn. Tím pro něj po více než 500 bojových letech a 206 potvrzených sestřelech válka skončila. Autorovi nejde v této autobiografii o nějakou falešnou romantiku létání. Neuvádí nic, co by zpětně vrhalo na Třetí říši příznivější světlo a nepoužívá ani žádné všeobecné fráze s cílem zlehčit nacionální socialismus. Spíše se cíleně omezuje na dokumentování každodenního vojenského života – jaký byl skutečný život v jednotkách luftwaffe, jak byly jednotky funkčně propojeny, jak probíhaly vzdušné souboje v tvrdých podmínkách války u Severního ledového oceánu a v bezvýchodných leteckých bitvách na území Říše. Popisuje tehdejší, pro nás dnes těžko pochopitelný způsob myšlení, kdy on a jeho kamarádi nasazovali denně svůj život za „národ a vlast“, aby nakonec zjistili, že jejich motivace byla zneužita a stali se zrazenou generací. Součástí knihy je rozsáhlá obrazová příloha.

Hans Göbeler je znám jako muž, který se snažil zabránit tomu, aby se v roce 1944 dostala jeho oblíbená ponorka U-505 do rukou Spojencům. Kniha je jeho vyprávěním o službě na palubě bojového plavidla. Jsou to unikátní vzpomínky tohoto typu, protože Göbeler byl na palubě U-505 při všech jejích bojových plavbách. K sepsání svých vzpomínek použil jednak vlastní zážitky, ale také palubní deníky a korespondenci s ostatními členy posádky. Göbeler čtenáři nabízí četné a velmi osobní podrobnosti o životě v německém námořnictvu za Hitlerovy vlády. Protože U-505 byla jeho prvním a posledním plavidlem na kterém sloužil, jeho pohled na posádku, velitele a bojové akce je živým a uceleným obrazem Kriegsmarine tehdejší doby. Zažil toho hodně – od pokusu o sabotáž, který málem způsobil havárii ponorky, přes sebevraždu velitele ponorky, jedinou za druhé světové války, hrůzu a nadšení při lovu nepřátelských lodí, až po ošuntělé francouzské nevěstince. Je to živé, pravdivé a čtivé vyprávění bez příkras. Ponorku U-505 zajala 4. června 1944 operační skupina Guadalcanal kapitána Dana Galleryho. Jeho skupina „zabijáků podmořských lovců“ ji hlubinnými náložemi donutila vynořit se na hladinu, ostřelovala ji kulomety a potom ji obsadila. Od války v roce 1812 to bylo první plavidlo zajaté na moři. V dnešní době si U-505 prohlédnou v chicagském Muzeu vědy a průmyslu každý rok stovky tisíc návštěvníků. Autor knihy Hans Jacob Göbeler sloužil jako námořník v kormidelně U-505. Zemřel v roce 1999. Součástí knihy je obrazová příloha.

Rudá armáda prolomila v listopadu 1942 drtivým protiútokem z vnějšku města linie německé armády a jejích italských, rumunských a maďarských spojenců a ve Stalingradu obklíčila asi 290 000 vojáků 6. armády. V té době mohla německá armáda obklíčení ještě prolomit, ale za cenu ústupu od Stalingradu. Pro Hitlera bylo dobytí tohoto města prestižní záležitostí, a proto vydal rozkaz město neopouštět. Záchrana 6. armády byla založena na nereálném Göringově slibu, že ji dokáže letecky zásobovat. Němečtí vojáci zde přežívali téměř tři měsíce v otřesných podmínkách nejdrsnějšího období ruské zimy. V krutém mrazu, závislí na ztenčujících se zásobách potravin shazovaných z letounů luftwaffe, jich tisíce zemřely vyhladověním, nemocemi, umrznutím, pokud ne v důsledku samotných bojů. Kromě nedostatku potravin a zdravotnického materiálu jim došlo prakticky zcela střelivo, takže bojovali doslova do posledního náboje. Řada vojáků řešila dilema, zda se Sovětům vzdát, nebo si vzít život. Mnohokrát totiž našli po úspěšném protiútoku své spolubojovníky, které Sověti předtím zajali, ubité a strašným způsobem zohavené. Věděli, že je v zajetí nečeká nic pěkného, ale realita se nakonec ukázala horší, než si představovali. Z devadesáti tisíc německých zajatců od Stalingradu se jich ze Sovětského svazu vrátilo jen asi šest tisíc a někteří z nich po více než deseti letech. Toto důležité dílo poprvé uceleně rekonstruuje strašný osud 6. armády na základě málo známých příběhů z bojišť, polních nemocnic a obvazišť. Autor prošel stovky dosud nezveřejněných zpráv, rozhovorů, deníků a novinových článků, aby čtenářům zprostředkoval zážitky vojáků všech možných hodností a druhů zbraní. Kniha obsahuje vyprávění vojáků, kteří byli zraněni nebo onemocněli a letecky je z obklíčení evakuovali, a také vojáků, kteří bojovali až do trpkého konce a padli do sovětského zajetí. Odrážejí urputnost bojů a odhalují pomalu mizející naděje obklíčených na přežití. Všechny tyto příběhy dohromady podávají poučný a tragický obraz děsivých událostí u Stalingradu.

Andrew Morton vypráví příběh bezohledného Edwarda VIII., později vévody z Windsoru, a jeho americké manželky Wallis Simpsonové. Příběh o bizarním nacistickém spiknutí, které z něj po invazi do Británie udělalo loutkového krále, a o tom, jak se Churchill, generál Eisenhower a král Jiří VI. snažili utajit vévodovy vztahy s Hitlerem. Od údajné aféry mezi Wallis a německým ministrem zahraničních věcí až po objevení přísně tajné korespondence skrývající informace o nacistickém vrchním velení a muži přezdívaném „král zrádců“ - autor přichází s vyprávěním o intrikách, zradách a podvodech okořeněných milostnými románky a všudypřítomným pocitem podezření.

Bruno Sutkus (1924-2003), pocházející z litevsko- německé rodiny usazené ve Východním Prusku, působil za druhé světové války jako odstřelovač v 68. pěší divizi wehrmachtu a za pouhých šest měsíců na frontě prokazatelně zneškodnil 209 sovětských vojáků - rekord, který v německé armádě patrně nemá obdoby. V této autobiograficky laděné knize Sutkus detailně popisuje své zážitky z války, založené na pečlivě vedených, téměř deníkových záznamech, i svůj pozdější život ve vyhnanství na Sibiři pod dozorem sovětských tajných služeb. Souhlas k návratu do Pobaltí dostal od úřadů až v roce 1971 a do Německa se dostal teprve v roce 1997, po dvaapadesáti letech.

Během první světové války se zrodil pojem „stíhací eso“. Byl jím označován letec, který dokázal sestřelit pět a více nepřátelských letadel. Šlo sice o neoficiální, zato však velmi ceněný titul – snad každý pilot se jím toužil stát. Do konce Velké války se mezi esa zařadili celkem čtyři čeští piloti létající v řadách rakousko-uherského letectva. Konkrétně se jednalo o Ottu Jindru, Jindřicha Kostrbu, Augustina Nováka a Josefa Nováka; za Čecha bývá označován také František, či spíše Franz, Slanina. Každý z těchto mužů byl velice barvitou osobností. A právě těmto úspěšným letcům je věnována kniha, kterou nyní držíte v rukách. Norbert a Marek Brzkovští, již zkušení autoři na poli dějin válečného letectva, se svým novým dílem pokusili vzdát hold těm, kteří byli dlouhá desetiletí opomíjeni – jen proto, že bojovali za „špatnou“ stranu. I těmto skvělým letcům však patří naše uznání.

Historická antropologie odmítá povrchní vlastenecká a hrdinská vyprávění o válce. Chápe válku především jako tvrdou, bezprostřední a transformující zkušenost konkrétních lidí, kteří jsou v ní nasazeni: bojují, jsou zraňováni a umírají, pracují v zázemí, ošetřují a léčí zraněné, poskytují útěchu a duchovní službu, nebo jsou s válkou spojeni jiným podobným způsobem. Takoví lidé po sobě někdy zanechají takzvané egodokumenty: své deníky, dopisy přátelům či rodinám, autobiografie nebo osobní zápisky. Hlavně přes tyto prameny, poskytující veskrze osobní pohled na válku a válečné násilí, nahlíží autor krymskou válku (1853–1856), první válku, která získala zcela nečekaný rozměr mimo jiné díky aplikaci řad technických inovací průmyslové revoluce. Autor překračuje obvyklý schematický způsob pohlížení na krymskou válku jako nábožensky motivovaný civilizační konflikt, nestaví se na žádnou stranu a analyzuje zkušenost a kulturu války především během velkého obléhání Sevastopolu (1854–1855) pohledem celkem 137 jeho účastníků z ruské a britské strany. Autor analyzuje klíčové prvky „historické mytologie“ obou stran, mimo jiné koncept Sevastopolu-města hrdiny nebo vyprávění o Tenké červené linii a Útoku lehké brigády, a v jejich pozadí nachází mnohem významnější kulturní traumata a konfigurace, utvářející průběh konfliktu. V oboru historiografie vojenství se jedná o unikátní přístup, nemající zatím paralely v českém ani světovém prostředí.

Kniha předního českého autora literatury faktu je dramatickým, čtenářsky přitažlivým a mnoha dokumenty, svědectvími i osobním pátráním obohaceným pohledem nejen na válečné události, ale i do málo známého zákulisí událostí, které rámcově charakterizuje podtitul díla, přičemž si autor klade za cíl nahlédnout téma objektivně a bez jednostranného ideologického balastu. Na počátku dění stál tehdy ozbrojený pokus značné části důstojnictva a části opozičních politických sil svrhnout vládu Lidové fronty, která vzešla z předchozích voleb. Brzy poté však vnitřní konflikt přerostl hranice své země. Do boje se na straně povstalců nejen zbraněmi a vojáky, ale také tajnými službami a nátlakovou diplomacií zapojily fašistické mocnosti Německo a Itálie, zatímco republikány podporoval Sovětský svaz a mezinárodní komunistické hnutí. Krvavá španělská předehra, v níž se u frankistů i republikánů střídaly prohry s vítězstvími, se stala mocenskou zkouškou sil, pohltila statisíce lidských životů, byla u obou válčících stran poznamenána nezměrnou krutostí – a trvala až do jara roku 1939. Onoho osudového roku, kdy jen krátce poté započne jiná válka: ta se zlověstným přídomkem druhá světová.

Konrad Henlein (1898–1945), rodák z Vratislavic nad Nisou, patří mezi osobnosti, které se navždy výrazně zapsaly do moderních českých, respektive československých dějin. Ovšem mezi ty, jejichž „zapsání“ se konalo s fatálně negativním dopadem. Voják v první světové válce, bankovní úředník, cvičitel Německého turnerského svazu, předák Sudetoněmecké vlastenecké fronty a později Sudetoněmecké strany, v letech 1938–1945 přední činitel „sudetoněmecké župy“ jako součásti Německé říše… Autor podrobně líčí Henleinův osobní a rodinný život, jeho charakterové vlastnosti, politickou kariéru i konec v zajateckém táboře v Plzni. Součástí knihy je množství fotografií, z nichž některé dosud nebyly publikovány.

Britský historik Christopher Hibbert vykresluje rozporuplnou osobnost italského fašistického vůdce Benita Mussoliniho s mimořádnou pečlivostí, zároveň čtivě a poučeně, jak je ostatně jeho zvykem. Mussolini se narodil v neděli odpoledne v roce 1888 ve středoitalské vesnici. V sobotu odpoledne v roce 1945 byl zastřelen komunistickými partyzány na břehu Comského jezera. Behem šedesáti dvou let mezi těmito dvěma osudovými odpoledni prožil italský duce život tak dramatický, že se mu v moderních dějinách málokdo vyrovná. Hibbert mapuje Mussoliniho nezastavitelnou cestu k moci a drobné nuance fašistické ideologie, již Mussolini stvořil. Zamýšlí se i nad stopami, které Mussolini zanechal v soudobém myšlení a ptá se, proč je tato osobnost v Itálii dodnes předmětem vypjatých vášní, zlořečení i úcty..

Jelen könyv a katonai etika egyik nagyobb kutatási területének, a katonai erényeknek a vizsgálatát célozza. Az erények bemutatása mellett a könyv azt az állítást igyekszik alátámasztani, hogy a ­20–21. század katonái számára a katonák hagyományos, harcosi, professzionális és nemzeti-közösségi értékeit megvalósító erényei mellett az emberi egyéni értékeket megvalósító morális erények is komoly jelentőséggel rendelkeznek. A könyv ennek az álláspontnak az alátámasztására főként katonai etikai érveket és elméleteket mutat be, amelyek minden esetben kiegészülnek a szemléltetést szolgáló hadtörténelmi példákkal. A katonai etikai vizsgálódás, mint minden etikai vizsgálódás, előírásokat fogalmaz meg, és nem csupán rögzíti a tényeket. Ennek megfelelően a könyv tézisét a ­20–21. század katonáival szemben megfogalmazott elvárások bemutatásaként kell érteni, és nem kizárólag a megváltozott gyakorlat leírásaként. A könyv állítása így abban a pontosabb formában fogalmazható meg, hogy a katonai erények kortárs fejlődése abba az irányba mutat, hogy a modern katonáknak a hagyományos katonák harcosi, professzionális és nemzeti-közösségi értékeit megvalósító erényei mellett az emberi egyéni értékeket megvalósító erényekkel is rendelkezniük kell.

Egy magával ragadó, átfogó mű Hitler híres – és hírhedt – magánhadseregének, a Waffen-SS-nek a történetéről. A Waffen-SS Heinrich Himmler SS-ének katonai szárnya és egyben a XX. század egyik legrettegettebb hadserege volt. Rövid története során a Waffen-SS elit hadosztályai híresek lettek katonai kiválóságukról, ám a harctéri teljesítményüket beárnyékolták az ellenséges katonákkal és civilekkel szemben elkövetett szörnyű bűntetteik. A Waffen-SS mindig is több volt egyszerű hadseregnél. Himmler víziójában a Waffen-SS lett volna az európai árja népek pángermán birodalmának élcsapata. Himmler az egész kontinensen kereste a faji szempontból megfelelő újoncokat, és a Führer testőrségéből végül hatalmas, 900 000 fős, soknemzetiségű hadsereg lett. Ennek az Adolf Hitler politikai katonáit bemutató könyvnek az a központi témája, hogy milyen szerepe volt a Waffen-SS-nek a Harmadik Birodalom céljainak megvalósításában. A szerző megvizsgálja, milyen hatással volt a nem német származású katonák befogadása a Waffen-SS-be, bemutatja a különleges kiképzési módszereket, az ideológiai képzést, illetve azokat a hadjáratokat és csatákat, amelyek során a Waffen-SS híressé és hírhedtté vált.

A 20. század első fele Európa katasztrófákkal átszőtt korszaka, az emberiség történetének példátlanul erőszakos, drámai és egyúttal lebilincselő időszaka. Ian Kershaw kötete átfogó tudósítást ad a történelem e sűrű szövésű periódusáról, az I. világháború kitörését megelőző időszaktól kezdve Hitler felemelkedésén keresztül a II. világháborút követő európai hatalmi berendezkedés sajátosságaiig. Bemutatja a történelemformáló karaktereket és a háborúk erőszakos sokkhatását az európai társadalmak történetére. A szerző négy fő tényezőt határoz meg az európai kataklizmák kiváltó okaként: az etnikai alapú nacionalizmust, a csillapíthatatlan revizionista törekvéseket, a feloldhatatlan osztályellentéteket, amelyek az oroszországi forradalomban konkrétan testet is öltöttek, valamint a kapitalizmus agóniáját. A metszően pontos, brilliánsan megírt mű bepillantást enged az európai történelem viharos korszakába, amely máig hatóan alakította nemcsak a kontinens, hanem az egész világ történetét is.

Bár a Mein Kampfot szinte senki sem olvasta, majdnem mindenkinek van véleménye róla. Ewoud Kieft író és történész az események váratlan alakulása folytán nemcsak elolvasta, de mondhatni megszállottként tanulmányozta az egykor a nemzetiszocialisták bibliájának számító könyvet.   Részletekbe menően elemezte a Mein Kampfot, mert szeretett volna választ kapni a kérdésre, mitől tudott ez a könyv akkora vonzerőt gyakorolni európaiak millióira. A válasz keresése közben magával visz bennünket a Hitler és társai ügyében tartott bírósági tárgyalásra, ahol a későbbi Führer élt a kínálkozó alkalommal, és megalapozta politikai karrierjét. A szerző a maga élvezetes és érzékletes stílusában boszorkányos ügyességgel vegyíti a látványos per jeleneteit és személyes észrevételeit, így próbálja megfejteni, mi adta a Mein Kampfban kifejtett eszmék erejét. Elemzésében párhuzamot von az egykori történeti események és napjaink aktuális fejleményei között, és megvan benne a bátorság ahhoz, hogy szembenézzen a párhuzamokból adódó kérdésekkel és dilemmákkal.

Képes lehet egyetlen ember eldönteni egy globális háború kimenetelét? Mi kell ahhoz, hogy valaki jó vezető legyen - intelligencia, empátia, karizma, vagy gátlástalanság és őrült mértékű önbizalom? A neves brit történész, Andrew Roberts, a Churchill - Kéz a kézben a sorssal szerzője kilenc meghatározó modern kori háborús vezető (Napóleontól Churchillen és Hitleren át egészen Margaret Thatcherig) tanulmányozása révén kutatja a vezetés titkát. A kilenc nagy formátumú történelmi személyiség különböző korokban élt, különböző háborúkat vívott, és a történelem különböző szerepeket szánt nekik, ám mindegyikük emberek millióit vezette a győzelemig - vagy a végső vereségbe. Vajon mi a közös bennük, mi az, ami korokon, kultúrákon és kontinenseken át naggyá tesz egy vezetőt? A szerző a rá jellemző éleslátással és lendületes stílussal tárja fel a diadalok és kudarcok hátterében rejlő okokat és a győzelmek árát. „Andrew Roberts rendkívüli érzékkel ragadja meg akár egyetlen idézet vagy anekdota által a nagy történelmi személyek lényegét.” (History Today)

Felix Kersten byl osobním masérem a fyzioterapeutem nacistického pohlavára Heinricha Himmlera. Během celé války byl Himmler na jeho léčbě závislý a časem mezi nimi vznikl zvláštní vztah. Tento „finský buddha“, jak mu říšský vůdce SS přezdíval, byl často schopen ovlivnit Himmlerova rozhodnutí a díky Kerstenovi tak uniklo jisté smrti mnoho židovských vězňů, zejména žen z koncentračního tábora Ravensbrück. Kdo byl tajemný Felix Kersten? Fenomenální léčitel nebo podvodník? Odpovědi na tyto otázky a popis jeho životního příběhu podává tato čtivá a fakty nabitá kniha.

Armáda duchů je nezvyklý název 23. americké jednotky čítající 1100 mužů. Jejím úkolem bylo za druhé světové války zmást německé nepřátele rozmístěním umělých tanků, děl či letadel. Němci na radarech nerozeznali pravé válečné stroje od falešných, a očekávali tak útok na špatných místech. Kniha shrnuje konkrétní případy, kdy se Američanům manévr podařil.

Po úspešnom spracovaní problematiky tzv. Východoslovenskej armády sa autorka rozhodla priblížiť čitateľom, venujúcim sa dejinám II. svetovej vojny na Slovensku, nemenej zaujímavú problematiku partizánskeho hnutia na východnom Slovensku. Kniha prináša podrobný objektívny obraz formovania prvých partizánskych skupín na Slovensku (najmä na východe Slovenského štátu). Prechádza cez ich materiálne zabezpečovanie a vyzbrojovanie v rokoch 1943-1944 a dostáva sa až k vytvoreniu najväčšej partizánskej skupiny v tomto regióne – zväzku Čapajev. Autorka PhDr. Helena Pažúrová podrobne mapuje osudy jej hlavného organizátora, leteckého nadporučíka Ľudovíta Kukorelliho a plasticky vykresľuje bojové akcie i „každodennosť“ partizánskeho života pred obdobím vyhlásenia SNP i po potlačení Povstania. Kniha má 192 strán a z nich 32 strán obsahuje dobové fotografie na kriedovom papieri.

Nová kniha už overenej autorky literatúry faktu Heleny Pažurovej sa opäť vracia k problematike spracovania témy partizánske hnutia v rokoch II. svetovej vojny na Slovensku. Tentoraz – po nedávnom spracovaní partizánskej brigády Čapajev na východnom Slovensku – siahla po drobnokresbe jednej z najväčších a historicky najvýznamnejších partizánskych jednotiek na povstaleckom strednom Slovensku, po brigáde vedenej kapitánom Červenej armády A. S. Jegorovom. Publikácia plasticky mapuje vznikanie a tvorenie základov budúcej brigády v lete 1944 ešte pred SNP, jej výraznú účasť v povstaleckých bojoch o Telgárt či o Turiec, obranu Veľkej Fatry a Nízkych Tatier, až po neľahké prežívanie v horách v zime 1944/1945. Nechýba ani obligátny profil veliteľa brigády, grafické znázornenia štruktúry brigády či desiatky jedinečných dobových fotografií na kriedovom papieri.