E-knihy - História, vojnová literatúra strana 3 z 63

Autorství Knihy svatého Jakuba (Liber sancti Jacobi, respektive Iter pro peregrinis ad Compostellam, tj. Poutnická cesta do Compostely) se připisuje francouzskému poutníkovi Aymericu Picaudovi. Jedná se o latinskou příručku pro poutníky do jednoho z nejvýznamnějších poutních míst křesťanské Evropy – Santiaga de Compostela v západním Španělsku. Vznik spisu, který je součástí páté knihy tzv. Codexu Calixtinus (či Compostellus) – kompilace věnované apoštolu Jakubovi, se datuje se do první poloviny 12. století. Tento pravděpodobně první středověký itinerář obsahující informace o cestě do Santiaga de Compostela je rozdělen do jedenácti nestejně dlouhých kapitol. Uvádí se v nich, kudy vedou čtyři hlavní poutní cesty z Francie do Santiaga i jak dlouhé a náročné jsou jednotlivé etapy. Poutníkům se v něm dostane rady, kde najít nejdůležitější hospice, z jakých řek lze pít, které ryby jsou jedné atp. Vedle těchto praktických informací upozorňuje spis také na nejdůležitější poutní místa a kostely, jejichž návštěvu by neměl poutník vynechat. Rozsáhlá část textu je věnována přímo Santiagu de Compostela a podrobnému popisu katedrály svatého Jakuba.

Tato jedinečná publikace podrobně mapuje kompletní historii a vývoj letadlových lodí. Od prvních úvah a konstrukcí až po dnešní, supermoderní plovoucí letiště s jaderným pohonem. Naleznete zde ilustrace, podrobný popis a technicko-taktická data 52 nejvýznamnějších letadlových lodí včetně útočných obojživelných nosičů. Nechybí samozřejmě ani historie každé lodi – průběh stavby, doba aktivní služby včetně zapojení do válečných konfliktů. Kniha tak podává ucelený obraz o dějinách námořního válečnictví.

Jmenuji se Marat a doznávám se k tomu, že jsem dobrovolně odešel z ruské armády. Svého činu jsem ale vzápětí litoval. Po mnoha letech bloudění jsem ale nenašel nic, co by uživilo mou rodinu, proto jsem se zapletl s mafií, zabíjel a nakonec i propadl alkoholu. Život se se mnou nemazlil, a když jsem si sáhl na dno, rozhodl jsem se, že ani já se s ním mazlit nebudu.

V Evropě tento rok začíná arktickou zimou. V Československu je ale ve vzduchu cítit předjaří. Nálada se mění a je to znát na každém kroku. Jako by se uvolnila obrovská energie a začínaly se dít věci.

Umírá Stalin i Gottwald, lidé přicházejí o své úspory, začíná vysílat Československá televize a Edmund Hillary spolu s šerpou Tenzingem stanou jako první lidé na vrcholu Mount Everestu.

Hromadná střelba do nevinných obětí je jedním z nejděsivějších zločinů, jaké známe. Tyto střelby na amerických školách jsou obecně známé a lidé po celém světě z nich byli zděšeni. Málokdo už ale ví, kdo byli oni vrazi, jaký byl jejich životní příběh a co je dovedlo až k jejich hrůznému činu. Jaromír Slušný precizně dokumentuje fenomén šílených střelců a nejznámější případy nejen v Americe, ale i po Evropě nebo v Rusku.

První svazek vzpomínek básníka, prozaika a písničkáře Jana Buriana (* 26. března 1952) Co jsem nezapomněl zmapoval autorovo dětství, dospívání na Hradčanech, hledání vlastní umělecké cesty v husákovském Československu a otevření nových možností po listopadu 1989. Druhý díl zachycuje autorovy zážitky, postřehy a tvorbu od devadesátých let do současnosti. Koláž Burianova vyprávění, dobových zápisků a citací nejrůznějších dokumentů opisuje i tentokrát velký oblouk od televizních pořadů, dokumentárních filmů a cestování přes hudební alba až k psaní fejetonů, cestopisů a knih o vlastních rodičích. Autor nás zve k nahlédnutí do zákulisí Posezení s Janem Burianem i kontroverzního Burianova dne žen, do nahrávacích studií, v nichž vznikala hudební alba o dívčí válce, křehkých mužích, jiné době, dvanácti druzích samoty a další. Vydáme se s ním i na cesty do Dánska, Portugalska, Chile, na Island a leckam jinam, a stejně tak i do archivů při hledání informací o autorových předcích. Dozvíme se, v čem spočívá osamělost osamělých písničkářů, jak se rodí Jihotaje, co byla rokenrolová skupina Vozembouch i to, jak se žije a pracuje písničkáři-důchodci v covidové době.

Zápodoukrajinský Lvov, kdysi součást habsburské říše, byl centrem mnoha kultur a dějištěm mnoha snů a tragédií. Býval považován za "Jeruzalém Evropy", kde společně žili Poláci, Židé, Ukrajinci a Němci. Tamní kulturní i vědecké prostředí si před druhou světovou válkou v ničem nezadalo s Berlínem a Vídní, avšak jako mnoho jiných středoevropských měst ztratil i Lvov téměř všechno obyvatelstvo v důsledku války, holokaustu a vyhnání - a s nimi pozbyl i paměti. O sedmdesát let později, roku 2017, se německý historik a publicista Lutz C. Kleveman (*1974) snaží odhalit pohřbenou minulost tohoto fascinujícího města, při tom však objevuje i širší dějinné souvislosti lvovské historie a brilantně vypráví o dějinách Evropy až do dnešních dnů.

Kniha Příběhy psané válkou se snaží poukázat na obyčejné lidské přátelství, které se rodilo v těžké době druhé světové války a často pomohlo zachránit život, a které se v dnešní přetechnizované a uspěchané době bohužel kamsi vytrácí. Příběhy zde vyprávěné nemají za cíl přehnaně glorifikovat, ale ukázat obyčejné lidské vlastnosti, jako je odvaha, vlastenectví, důvtip, odhodlanost, hrdinství, vynalézavost, strach, smysl pro humor či nedostatek kázně. Také se nebojí poukázat na nepřipravenost, byrokracii a stupiditu některých rozkazů, zejména na začátku války, nebo na nevypočitatelné hrátky osudu či prostého lidského štěstí. Nevyhýbají se ani nahlédnout na kastování v jednotkách a rozdíly v životě důstojníků a mužstva. Autoři tak aspoň trochu splatí těmto lidem morální dluh, který k nim cítí.

Autor ve své knize zachycuje průběh základní vojenské služby od samého začátku až do jejího konce. Vykresluje pocity odvedence, jeho útrapy při výkonu vojenské služby a jeho postupnou proměnu ve vojáka schopného zdatně bránit svou vlast. Líčí zde i velitele a jejich schopnosti, ať již kladné či záporné, ale vždy vedoucí k jedinému cíli – naučit vojáky bojovat a bránit svou vlast. Dnes je již vše málo pochopitelné, a to je podle autora škoda, protože tento pobyt je i přes některé útrapy nezapomenutelnou vzpomínkou, ale také zkušeností do života.

William „Wild Bill” Guarnere and Edward „Babe” Heffron patřili k výsadkářům americké armády – příslušníkům roty Easy, elitní jednotky 101. výsadkové divize, o níž vznikl televizní seriál Bratrstvo neohrožených. Tuhle prvotřídní jednotku nasazovali za války do každé riskantní operace včetně Dne D, operace Market Garden v Holandsku, Bitvy v Ardenách a obsazení Hitlerova Orlího hnízda v Berchtesgadenu. Guarnere svými slovy poutavě popisuje Den D z pohledu výsadkáře. Oba muži pak živě líčí výsadek v Holandsku, kde měli obsadit silnici a mosty mezi Eindhovenem a Arnhemem, které se říkalo Pekelná silnice. Po většinu roku 1944 bojovali oba muži bok po boku, dokud Guarnere nepřišel v Bitvě v Ardenách o pravou nohu a neposlali ho domů. Heffron pokračoval v osvobozování koncentračních táborů a obsazení Hitlerova úkrytu v Orlím hnízdě. Oba muži přežili některé z nejbrutálnějších bojů druhé světové války a nemine ani jeden den, aby nemysleli na své přátele, kteří padli. Textem také občas probleskne suchý humor obou mužů a na jedné stránce se člověk hystericky směje, aby mu na druhé kanuly slzy z očí. Guarnere opakovaně zdůrazňuje, že vítězství ve druhé světové válce bylo dosaženo týmovým úsilím všech druhů zbraní a že on a Babe byli jen dvěma jednotlivci v tom ohromném týmu. Ti dva, spojeni svými zážitky, se po skončení války zase sešli, a až do své smrti byli nerozluční. Kniha je holdem trvalému poutu vzniklému pod palbou mezi bratry ve zbrani a všem odvážným mužům, kteří neohroženě bojovali za svobodu.

„Dodnes nemůžu pochopit, jak jsem to já, taková malá holčička, mohla všechno přežít. Bez táty, bez mámy." V první polovině 40. let bylo do Sovětského svazu násilně deportováno několik set tisíc Polek. Končily coby „nepřátelé lidu" na nucených pracích, v kolchozech, dolech, ve věznicích. Trpěly v neskutečných podmínkách, byly mučeny. Přesto se některé dokázaly vrátit – často už bez svých rodin. Zde je svědectví deseti z nich.

Příběh jednotky nejelitnějších a nejodvážnějších válečníků druhé světové války a přímých předchůdců dnešních jednotek Navy SEALs, vyprávěný jejím posledním doposud žijícím členem, pětadevadesátiletým Georgem Morganem. Morgan byl to celkem obyčejný, urostlý, sedmnáctiletý plavčík z New Jersey, který se přidal k nové námořní ženijní jednotce, pověřené ničením nepřátelské pobřežní obrany ještě před vyloděním hlavních spojeneckých sil. Jeho první nasazení: Omaha Beach během Dne D. Když se pak vrátil do Států, zjistil, že tím jeho služba teprve začínala. Vybaven plavkami, potápěčskými brýlemi a ploutvemi byl poslán na Havaj a následně nasazen napříč Tichomořím coby příslušník elitního, průkopnického útvaru podvodních ženistů. Pěšáci o nich říkali, že jsou to „napůl ryby, napůl blázni“. Dnes jim říkáme žabí muži – nebo Navy SEALs. Pod vedením svérázného důstojníka námořních záloh Drapera Kauffmana strávil Morgan poslední rok války průzkumem pláží na nepřátelském území a odstraňováním zátarasů skrytých pod vodní hladinou. Moře se mu stálo druhým domovem, musel nabrat téměř nadlidskou odvahu a překonat vlastní démony z vylodění na Omaha Beach. Čím víc se blížili k Japonsku, tím byla obranná postavení na nepřátelských ostrovech složitější a jejich posádky fanatičtější. Od černých, písčitých pláží Iwodžimy přes okinawské útesy obklopené žraločími hejny až po ledově chladný Tokijský záliv, tam všude se George Morgan ocitl mezi prvními a tam všude bojoval o vlastní život. A také o životy nás všech.

Dva dochované cestovní deníky mladých Šternberků z jejich kavalírské cesty, podniknuté počátkem 60. let 17. století, představují mezi podobnými prameny k dějinám cestování v období baroka skutečný unikát. Jsou totiž – až na úvodní latinskou pasáž „muzejního“ deníku – psány dobovou češtinou a navíc jazykem velmi živým a barvitým. Najdeme v nich nejprve popis cesty Václava Vojtěcha do nizozemské Lovaně, kde všichni tři bratři studovali na tamní univerzitě; větší část deníků pak vyplňuje popis zážitků z jejich společné kavalírské cesty po západní Evropě a také druhé cesty, podniknuté již samostatně Ignácem Karlem (oba texty jsou z pera zatím neznámého průvodce či sloužícího mladých hrabat). Deníkům dodává na zajímavosti, že Šternberkové této generace byli v pozdějším životě velmi aktivní na poli kulturním (méně politickém), což platí zejména o mimořádně pozoruhodné osobnosti hraběte Václava Vojtěcha, mimo jiné stavebníka Šternberského paláce na Hradčanech a Trojského zámku. Vydání knihy podpořilo Ministerstvo kultury České republiky

Trvalá záliba tohoto Kaliforňana v létání začala v devadesátých letech minulého století, kdy viděl létat nad farmou svého otce letouny. V lednu 1942 se přihlásil do programu výcviku kadetů armádního leteckého sboru. Když později získal pilotní odznak - stříbrná křidélka – a létal na Bell P-39 Airacobra, vybrali ho jako jednoho z prvních lídrů letky v nové 357. stíhací skupině. Skupina vyzbrojená novými smrtonosnými letouny North American P-51 Mustang sestřelila při doprovodech bombardérů na cíle hluboko v Německu pět nepřátelských letounů na jeden svůj ztracený. Ale byla to vysoká cena. Polovina jejích pilotů včetně několika Budových blízkých přátel zahynula nebo byla zajata. Bud Anderson vstoupil v únoru 1944 do nejistého, vzrušujícího a životu nebezpečného světa leteckého boje. Za necelý rok odlétal proti luftwaffe dva bojové turnusy. V bitvách, do nichž byly někdy zapojeny stovky letounů, patřil ve skupině se šestnácti sestřely mezi přední esa. Ve své Staré vráně odlétal 116 misí, a přes jeden střet na život a na smrt za druhým ho nikdy nezasáhl nepřátelský letoun, ani se z ní předčasně z jakýchkoliv důvodů nevrátil. Jeho přítel Chuck Yeager, který s Andersonem v 356. stíhací skupině létal, řekl: „Ten chlap byl nejlepší pilot, jakého jsem kdy viděl.“ Budova práce zkušebního pilota byla přinejmenším stejně riskantní. Při jednom bizarním experimentu se za letu připojoval křídlo na křídlo k bombardéru Boeing B-29 Superfortress. Při jiném testu letěl s proudovou stíhačkou, která vzlétla z obřího bombardéru Convair B-36 Peacemaker a zase se na něj vrátila. Stejně jako za válečných bojů ztratil při podobných letových zkouškách mnoho svých přátel. Bud velel v poválečné Koreji letce proudových letounů North American F-86 Sabre a v polovině šedesátých let na Okinawě stíhacímu křídlu Republic F-105 Thunderchief. V roce 1970 létal jako osmačtyřicetiletý velitel křídla na útoky proti komunistickým zásobovacím trasám. Tato kniha je, jednoduše řečeno, o létání, o jeho radostech a nebezpečích a o velmi speciálních schopnostech, které to vyžaduje. Je to dojemný a hloubavý příběh o klukovi, který vyrostl, aby prožil svůj sen.

Pozapomenuté osudy, nedořešené zločiny i tajemství, která stále čekají na svá odhalení. Publicista Martin Brabec s pomocí zkušených historiků, badatelů a pamětníků pátrá v archivních dokumentech, dohledává dávná i současná svědectví a rekonstruuje příběhy spojené s Čechy a druhou světovou válkou. Připomíná například megalomanské nacistické plány na přestavbu Prahy na nacistické město budoucnosti, líčí dramatické osudy slavného generála Ludvíka Krejčího či loutkáře Josefa Skupy, jehož hry se Spejblem a Hurvínkem byly pod drobnohledem zpravodajské služby. Přibližuje také dnes už téměř zapomenutý masakr stovek volyňských Čechů v obci Český Malín či odhaluje nejčastější mýty a legendy spojené s atentátem na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha.

Kdysi dávno usedla na koleje první lokomotiva a svůj náklad do cíle odvezla podobnou rychlostí, jako když jdete na procházku. O dvě století později už se po celém světě běžně proháněly vlaky rychlostí mnoha stovek kilometrů v hodině. Jak k tomu došlo? To zjistíte v této velkolepě ilustrované publikaci. Najdete v ní ty nejzajímavější vlaky: obrovskou parní lokomotivu Big Boy, vznešený Orient Express, posunovací lokomotivu nebo třeba japonský Šinkansen. Tak honem nasedat, tohle si nemůžete nechat ujet!

Esejisticky pojatou knihu Nizozemská kultura v 17. století Johan Huizinga publikoval v roce 1932. Společně s Podzimem středověku patří k jeho mistrovským dílům. Jestliže pro pozdní středověk spatřoval ideál v burgundské rytířské kultuře, pak pro období 17. století vidí onen ideál v podobách měšťanské elitní kultury, obecně známé a vnímané prostřednictvím Vermeerových a Rembrandtových obrazů. Zlaté období nizozemské kultury Huizinga zkoumá ve světle dobových sociálních, ekonomických, politických i vojenských podmínek života, přičemž velký důraz klade i na poměry náboženské, tedy na soupeření kalvínství a luterství s katolicismem. Stejně jako v Podzimu středověku i v Nizozemské kultuře v 17. století představuje pro Huizingu hlavní zdroj poznání dobová literatura v podobě naučných a náboženských spisů, doplněných literárními díly uměleckými. Vydání knihy podpořil Nizozemský literární fond.

Tato monografie, vydaná v roce 1989, představuje završení Gurevičova nového čtení středověkých pramenů. V 70. letech 20. století se zaměřil na severské ságy, jejichž obsah interpretoval středověkou kulturu a náboženské myšlení. V 80. letech obrátil svoji pozornost na krátká, mravoučná vyprávění (exempla), jež od 13. století začali, napříč celou křesťanskou Evropou, hojně využívat kazatelé z řad žebravých řádů. Ačkoliv byly autory exempel univerzitně vzdělaní teologové, podle Gureviče se v jejich znění odráží prvky jinak jen obtížně odhalitelné lidové kultury a lidové zbožnosti. Prostřednictvím představ o spáse, milosti a záhrobních světech Gurevič ukazuje, jak se exempla liší od názorů teologů, jak jsou myšlenkově a konceptuálně pestřejší a jak obyčejným věřícím nabízejí možnost spásy i ze samotného pekla, tedy zcela v rozporu s kanonickými teologickými výklady.