Najnovšie - História, vojnová literatúra strana 42 z 82

Kapitán Wilhelm Johnen, narozený v roce 1921, přišel v květnu 1941 jako mladý poručík k německému nočnímu stíhacímu letectvu. V kontextu historie tohoto vojska a jeho slavných pilotů popisuje svou vojenskou kariéru od výcviku v létání podle přístrojů až po své první noční bojové lety u 1. eskadry nočních stíhačů ve Venlo a Šlesvicku. Po jeho prvním nočním sestřelu ho dostal jeden z palubních střelců čtyřmotorového bombardéru a sestřelil ho. Po delším pobytu v lazaretu se vrátil ke své eskadře do Venlo. V prosinci 1942 ho převeleli s 3. letkou 1. eskadry nočních stíhačů k III. skupině 6. eskadry nočních stíhačů a z Venla se podílel na obranných bojích nad Hamburkem. V této době se poprvé setkal s novou taktikou Royal Air Force v podobě shazování staniolových proužků. Při prvním nočním bojovém letu nad Berlínem v noci z 23. na 24. srpna 1943 dokázala jeho skupina docílit dvaceti sestřelů. Nad Berlínem dosáhl Johnen také svého velkého úspěchu, když se mu během pouhých pětačtyřiceti minut podařilo sestřelit čtyři nepřátelské bombardéry. Po různých převeleních své skupiny získal v Leipheimu při zkušebním letu s Me 262 první zkušenosti s tímto proudovým letounem. 28. dubna 1944 byl se svým Me Bf 110 nucen nouzově přistát ve Švýcarsku, ovšem podařilo se mu vrátit do Německa. Po přeložení do Maďarska v červnu 1944 dostala jeho skupina za úkol bránit Vídeň a Budapešť před útoky bombardovacích letek RAF podnikané z Itálie. Po 33 nočních sestřelech obdržel 31. října 1944 jako nadporučík vyznamenání Rytířského kříže. 16. března 1945 zažil ze vzduchu útok na Würzburg a jako velitel III. skupiny 6. eskadry stíhacího letectva zde docílil svého 34. a posledního sestřelu. Konec války zažil Johnen v Bad Aiblingu, kde se svými spolubojovníky zničili 30. dubna 1945 své letouny výbušninami

V době vietnamské války jsme neměli možnost získat objektivní informace o tomto rozsáhlém a dlouholetém ozbrojeném konfliktu. Samozřejmě u nás nemohly vycházet ani knihy zachycující zážitky jejích účastníků. Po změně režimu v roce 1989 uplynulo od skončení této války už příliš mnoho let a vznikly nové válečné konflikty, jako byla válka v Zálivu, která poutala pozornost veřejnosti. Válka ve Vietnamu tak zůstala v české překladové literatuře značně opomenuta. Jednu z důležitých rolí v této válce sehrály vrtulníky, které byly v podmínkách vietnamského bojiště hlavním bojovým a transportním prostředkem americké armády. Tom Johnson pilotoval vrtulník UH-1 „Iroquois“ více známý jako „Huey“. Byl to víceúčelový stroj používaný k transportu vojáků, k průzkumu, evakuaci raněných, apod. Jeho bitevní variantou byl vrtulník AH-1 „Cobra“. Tom Johnson byl ve Vietnamu nasazen jako devatenáctiletý od června 1967 do června 1968. Za tu dobu nalétal 1600 hodin a byl tam v tom nejtěžším období války. Zúčastnil se bitev v Hue a v Khe Sanhu a operací v údolích A Shau a Song Re. Pro americké piloty vrtulníků to byly nejnebezpečnější akce a každý osmnáctý z nich se nevrátil domů živý. Tom Johnson byl příslušníkem slavné 1. divize letecké kavalerie, která byla jednou z jednotek s nejvyšším počtem udělených vyznamenání a pomáhala realizovat novou metodu vedení válek – aeromobilní operace. Tyto dramatické vzpomínky jsou pilotovým pohledem na důležité bitvy a záchranné akce. Johnson v nich líčí nebezpečné mise a dramatické úniky z kritických bojových situací. Při jednom z bojových letů byl jeho vrtulník sestřelen a Tom Johnson se i se svou osádkou zachránil třídenním pochodem džunglí ke svým jednotkám. Autor poutavým způsobem zaznamenává adrenalinové vzrušení z létání ve válečném prostředí, a čtenáři s ním prožívají nezapomenutelný let. Kromě toho se čtenář dozví, proč vlastně vrtulník létá a jak se ovládá. Kniha je doplněna fotografiemi a řadou situačních mapek.

Dramatický příběh o malé skupině vojáků amerických speciálních jednotek, která po událostech 11. září 2001 tajně vstoupila do Afghánistánu a na koních se vydala do boje proti Tálibánu. Nepřítele, který měl čtyřicetinásobnou početní převahu, pronásledovala horským terénem a po řadě urputných bojů obsadila město Mazár-e Šaríf, které bylo pro porážku Tálibánu strategicky důležité. Jeho obyvatelé vítali vyčerpané Američany jako osvoboditele. Ovšem potom došlo k nečekanému zvratu. Během kapitulace asi pěti set Tálibánců byli američtí vojáci přepadeni ze zálohy. V ohromné pevnosti Qala-e Džangi bojovali proti mnohonásobné přesile o život. V sázce byl vojenský úspěch celé kampaně. Kdyby vojáci padli nebo byli zajati, mohlo by veškeré úsilí o porážku Tálibánu přijít vniveč. Ve snaze udržet pevnost podstoupili Američané jedny z nejtěžších bojů v městském prostředí v moderní době. Tento příběh ukazuje, že kombinace prastarých strategií válčení na koních s moderními technologiemi leteckého bombardování může vést ke zdánlivě neuvěřitelným vojenským úspěchům. Důsledná snaha těchto vojáků na koních získat si přízeň obyvatel města a zabránit civilním obětem navíc poskytla cenné ponaučení pro pokračující americké nasazení v Afghánistánu. Kniha s originálním názvem Horse Soldiers je předlohou amerického filmu, jehož režisérem je Nicolai Fuglsig. Film měl ve Spojených státech premiéru 19. ledna 2018 pod názvem 12 Strong. Součástí knihy je fotografická příloha.

Poprvé se obsáhleji píše o jedné z nejdůležitějších bitev války v Afghánistánu. Kniha Kandahárští lvi je zasvěceným vyprávěním z pohledu aktivního velitele speciálních jednotek americké armády, skvělého vojáka, který byl na tomto bojišti nasazen několikrát. Jižní Afghánistán se vymykal kontrole centrální vlády. Tehdy kapitán Rusty Bradley to věděl, když tam v roce 2006 začínal svůj třetí turnus. Pronikali do něj Tálibán a jeho spojenci a byli připraveni provincii Kandahár, kdysi jejich strategicky důležité centrum, znovu ovládnout. Aby je koalice NATO zastavila, uskutečnila operaci Medúza, největší ofenzívu ve své historii. Bojištěm bylo údolí Panjwayi, území hustě poseté obezděnými dvory, které perfektně sloužily jako nepřátelské bunkry, svěží sady a do výše čnící porosty konopí, to vše protkané zrádnými zavlažovacími kanály. Masový úprk civilistů byl předzvěstí blížícího se krveprolití. Bradleyho A-tým a další dva týmy speciálních jednotek, spolu se svými dlouholetými spojenci, afghánskou armádou, byli nasazeni jako diverzní skupina na podporu hlavního koaličního útoku. Z druhé strany údolí pozorovali, jak vojska NATO čelí brutálnímu protiútoku. Klíčem k jejich podpoře a přivolání účinné letecké podpory bylo držení výše položeného nevelkého území zvaného Sperwan Ghar. Bradleyho malá odloučená jednotka na kopec zaútočila a uprostřed divoké přestřelky brzy zjistila, že stojí proti téměř tisícovce zkušených bojovníků, kterým neuvěřitelným způsobem sebrala vítězství.

V nesmírně obtížném terénu ostrova Guadalcanal se z klenby džungle tyčil 700 metrů dlouhý pahorek. Za ním se rozkládalo životně důležité polní letiště Henderson Field. Pokud by padlo do rukou Japonců, znamenalo by to téměř jistou smrt nebo zajetí všech 12 500 amerických námořních pěšáků na ostrově. Ale mariňáci rozmístění na pahorku nebyli obyčejní vojáci. Byli to houževnatí a zarputile bojující příslušníci elitní jednotky Edson’s Raiders patřící do rovněž elitní americké námořní pěchoty. Vybrali je pro jejich odolnost a podstoupili tvrdý výcvikový program, jehož cílem bylo vyřadit ty méně fyzicky zdatné. V americké námořní pěchotě to byli nejlepší muži z nejlepších. Asi 840 amerických mariňáků pod velením podplukovníka Merritta Austina Edsona, zvaného „Zrzavý Mike“, bojovalo po dvě pekelné noci v září 1942 v jedné Marlin Groftz nejdůležitějších bitev druhé světové války v Tichomoří. Zoufale hájili svoje pozice na místě, které bylo brzy poté známo jako „Krvavý pahorek“. Raiders věděli, že porážka nebo ústup nejsou pro ně reálnou možností, a odráželi jednu vlnu útočících Japonců za druhou. Obránci polního letiště navzdory všem nesnázím nakonec zvítězili. Po této proslavené bitvě prošli Raiders na Šalamounových ostrovech mnoha dalšími dramatickými boji. Krvavý pahorek je příběh 1. praporu Marine Raider, který proti početní převaze nepřítele prokázal odvahu a chrabrost. Vypráví ho Marlin Groft, muž, který byl příslušníkem této obdivuhodné bojové jednotky. Součástí knihy je fotografická příloha.

Spojené státy nebyly v době vypuknutí druhé světové války v žádném případě připraveny na vstup do ní. Ačkoliv Německu v prosinci 1941 vyhlásily válku, zemi chyběli vycvičení vojáci, technika a zkušenosti, které byly k boji potřeba. I když byla invazní vojska nakonec připravena, úspěšný útok na nacisty okupovanou Evropu se nemohl uskutečnit, dokud Spojenci neochromili německou průmyslovou a vojenskou sílu. Protože žádnou invazi nelze provést bez nadvlády ve vzduchu, prvním cílem byla luftwaffe, nejmocnější a v bojích ostřílené letectvo na světě. K tomu účelu se americké letectvo připojilo k již bojujícímu britskému Královskému letectvu v strategickém tažení, které nakonec dostalo luftwaffe na kolena. Jasně nejúspěšnější jednotkou v tomto tažení byla legendární 303. bombardovací skupina USAF – Pekelní andělé. Toto je příběh bombardovací skupiny vyprávěný muži, kteří z ní udělali to, čím byla. Pojmenovávali se stejně, jako jejich bombardéry B-17 a stali se jednou z nejvýznačnějších a nejdůležitějších leteckých bojových jednotek v historii. Dramatické a hrozné letecké bitvy, které sváděli proti Německu, změnily průběh války. Autor skvěle kombinuje historické vyprávění a historii jednotky s individuálními příběhy letců. Autor popisuje kromě osobních, často tragických, příběhů také postupně se vyvíjející taktiku letecké války jak na straně Spojenců, tak i Němců. Čtenář se tak dozví i o organizaci německého protiletadlového dělostřelectva a o tom, jak brutálně se někdy německé civilní obyvatelstvo chovalo k sestřeleným americkým letcům. Výsledkem je tak velmi podrobné a úplné vylíčení spojeneckého leteckého tažení proti nacistickému Německu.

Tato kniha má značnou historickou hodnotu. Většina z těch, kdo za druhé světové války sloužili na japonských ponorkách, buď nepřežila, nebo o svých zkušenostech nenapsala. Toto je kniha o velmi odvážném muži, který neochvějně sloužil své zemi, i když nesouhlasil, a často velmi hlasitě, s tím, jak Japonci ponorky používali. Zendži Orita je velmi hrdý na to, co během války dělal, a součástí toho bylo i zabíjení Spojenců. Kniha začíná japonským plánováním útoku na Pearl Harbor. V té době, a také v době útoku, byl Orita výkonným důstojníkem na ponorce I-15. Autor popisuje, jak se jeho ponorka na útoku podílela, včetně nasazení trpasličích ponorek, které měly vniknout do přístavu, a pak se vrátit k mateřským ponorkám, jako byla I-15, jež na ně čekaly. Podrobně líčí také útoky na Santa Barbaru a pobřeží Oregonu. Z knihy se dozvíte, jaké to bylo sloužit jako kapitán na japonské ponorce. Jak Oritu překládali z lodě na loď, jak se vyrovnával se ztrátami přátel a kolegů, jak jednal s nadřízenými. V průběhu války měl pocit, že nepoužívají zbylé ponorky účelně. Poslední čtvrtina knihy pojednává o tokko neboli sebevražedných misích. Na řadě Oritových misí, kterým velel, se použila sebevražedná torpéda kaiten. Autor tyto mise podrobně popisuje včetně jmen těch, kdo dobrovolně zahynuli. Na konci války převeleli Oritu domů, kde působil jako ponorkový instruktor. Protože učil blízko Hirošimy, byl svědkem výbuchu jaderné pumy. Věděl, že válka už nebude trvat dlouho. Na závěr popisuje kapitulaci Japonska a svůj život po válce.

Město Fallúdža s většinovým sunnitským obyvatelstvem bylo po invazi americké armády do Iráku v roce 2003 poměrně klidné. Pak ovšem došlo k několika střetům obyvatelstva s americkými jednotkami a toho využili povstalci napojení na al-Káidu k ozbrojeným přepadům Američanů. Boje pak přerostly do dvou „bitev o Fallúdžu“. První se odehrála v dubnu 2004 a zahynulo v ní 50 amerických vojáků. Druhá bitva, které se zúčastnily i britské a irácké jednotky, začala 7. listopadu a skončila 23. prosince 2004 obsazením města spojeneckými vojsky. Američané ji považují za největší bitvu v městském prostředí od bojů v roce 1968 ve vietnamském městě Hue. Padlo v ní 95 Američanů, 8 Iráčanů a 4 Britové. Válečné memoáry jednoho z velkých hrdinů války v Iráku, štábního seržanta Davida Bellavii, začínají úpornými městskými boji se šíitskými povstalci v provincii Dijála. Po šesti měsících se jeho 3. četa, součást roty mechanizované pěchoty Alfa, připravuje k útoku na povstalci silně opevněné město Fallúdža. Ve své knize líčí brutální akce ve smrtelné zóně – v domech militantních vzbouřenců, napěchovaných výbušnými nástrahami. Tyto válečné vzpomínky věrohodně popisují hroznou důvěrnost bojů muže proti muži. Bellavia zaznamenává hodinu po hodině boje, v nichž se jeho muži vyznamenávají hrdinskými činy a sebeobětováním. Válka vedená pěchotou patří k těm nejdramatičtějším a také nejdrsnějším bojovým zážitkům. Vojáci se střetávají se svými protivníky tváří v tvář a jsou očitými svědky jejich smrti. To od nich vyžaduje velkou psychickou odolnost, která hraničí až s cynismem. Jedním ze způsobů, jak se mohou vojáci v tomto krutém prostředí odreagovat, jsou obhroublé výrazy, kterými nijak nešetří. Čtenář se dozví také podrobnosti o použitých zbraních, taktice pouličního boje, o odvaze a tragických chybách, zakončených slavným vítězstvím. Je to rovněž vzpomínka na autorovy spolubojovníky, z nichž ne všichni se dostanou z města živí. David Bellavia získal za svou službu v Iráku Stříbrnou hvězdu a celou řadu dalších vyznamenání. V roce 2005 byl uveden do newyorské Síně slávy veteránů.

Koncem roku 2007 přijela do východního Afghánistánu jediná rota amerických výsadkářů, která si říkala „Chosen Few“. Očekávali, že si získají srdce a mysli lidí v odlehlých horách a rozšíří působnost afghánské vlády až do této divočiny. Místo toho strávili následujících patnáct měsíců zoufalým bojem. Bránili se neustálým útokům a byli donuceni k pomalému a nepřetržitému ústupu. Stále čelili přesile tálibánských bojovníků, vrhajících se na ně ze všech stran. Jak se pozornost a vojenské zdroje Spojených států přesouvaly do Iráku, na odloučené a útokům vystavené výsadkáře se měsíc za měsícem valila palba reaktivních granátů, raket a kulometů. Jen několik týdnů před návratem domů svedli svůj poslední a nejtužší boj. Blízko vesnice Wantu v provincii Núristán obklíčily asi tři stovky nepřátelských bojovníků přibližně padesát příslušníků roty Chosen Few bránících částečně dobudovanou bojovou základnu. Ten den v červnu 2008 jich devět padlo a více než dvacet utrpělo zranění. Byla to pravděpodobně nejkrvavější bitva války v Afghánistánu. Výsadkáři se vrátili domů zoceleni válkou. Dva z nich byli vyznamenáni Medailí cti. Jejich zážitky všechny navždy změnily.

Když Karl Knoblauch jako teprve sedmnáctiletý nastoupil 18. listopadu 1938 jako dobrovolník vojenskou službu v poddůstojnické škole pozemního vojska ve slezském Frankensteinu, ještě vůbec netušil, jaká neobvyklá vojenská kariéra ho čeká. Jako poddůstojník ve 195. cyklistické rotě 95. pěší divize zažil v letech 1939 a 1940 zajištění Západního valu a podílel se na útoku na Francii. Po návratu z tažení na západ se přihlásil k létajícímu personálu luftwaffe, kde absolvoval výcvik pozorovatele. Se 14. letkou dálkového průzkumu byl nasazen na středním úseku východní fronty. Jako letec průzkumného, těžkého stíhacího a bombardovacího letounu zde se svým Ju 88 zažil bojové akce s velkými ztrátami v ohniscích bojů u Smolenska, před Moskvou a u Rževa a od roku 1943 velké ústupové přesuny. Po 165 bojových letech obdržel vyznamenání Železným křížem 1. třídy a Německým křížem ve zlatě. Při útoku sovětských stíhaček utrpěl těžké zranění a musel od své letky odejít. Po svém uzdravení, mezitím povýšený na poručíka, vedla jeho další cesta k 1. výsadkové tankové divizi Hermann Göring.

Tato velice uznávaná válečná autobiografie se stala ve Spojených státech i v Japonsku bestsellerem. Historici si ji cení pro její pohled na hladinovou námořní válku v Tichomoří japonskýma očima. Její autor přežil víc než sto bojových plaveb proti Spojencům a v Japonsku se mu říkalo Nepotopitelný kapitán. Kapitán Hara popisuje, jak během druhé světové války velel japonskému torpédoborci ve všech velkých bitvách v Tichém oceánu – v zátoce císařovny Augusty, v Korálovém moři, při vylodění na Filipínách, u Guadalcanalu, u ostrova Savo a u Midwaye. V srpnu 1943, při plavbě Blackettskou úžinou, zpozoroval ohnivou kouli exploze blízko torpédoborce „Amagiri“ před svým torpédoborcem „Šigure“ a nařídil posádce své lodě, aby vystřelila na potápějící se torpédový člun PT-109, kterému velel poručík John F. Kennedy. Jako kapitán křižníku „Jamagi“ napínavě popisuje, jak sotva přežil jeho potopení spolu s bitevní lodí „Jamato“ při sebevražedné plavbě k útoku na americkou armádu, vyloďující se na Okinawě. Podrobně líčí výcvik pilotů sebevražedných člunů, které měly narážet do spojeneckých lodí, blížících se k Japonsku, a vyhazovat je do vzduchu. Kapitán Hara, pro své krajany hrdina, představuje to nejlepší z japonských kapitánů hladinových lodí – zkušený, rozhodný, agresivní. Navíc si zachoval etické zásady hodné svého samurajského dědečka. Neváhal ocenit odvahu a nápaditost Američanů a nebál se ani kritizovat své chyby a slabiny vyšších velitelů.

Když Itálie 11. června 1940 vyhlásila Velké Británii a Francii válku a v září vstoupila do britskými vojsky obsazeného Egypta, wehrmacht se právě připravoval na operaci „Barbarossa“. Ovšem rýsující se italská porážka v Africe přiměla Hitlera, aby v únoru 1941 vyslal vojska wehrmachtu do Tripolisu – to byla hodina zrodu německého Afrikakorpsu. V následujících dvou letech vedla tato vojska pod charismatickým velitelem Erwinem Rommelem se střídavými úspěchy boje v africké pouštní krajině. Tyto boje přivedly německý Afrikakorps od prvních těžkých střetů s Brity u Marsa el Brega přes Tobruk a Sollum do zuřivých bojů o egyptský El Alamein, kde protivník donutil německá a italská vojska po vysokých ztrátách k ústupu. Německý Afrikakorps a jeho italští spojenci dotlačení spojeneckými vojsky v Tunisku k válce na dvou frontách 12. a 13. května kapitulovali. Většina jejich vojáků padla do britského zajetí. Autor líčí slovy i obrázky historii legendárního Afrikakorpsu a válečného tažení v Africe zasazenou do životopisu jeho oslavovaného velitele, generála polního maršála Erwina Rommela, „Pouštní lišky“. Díky jeho genialitě se mu podařilo proti často velké přesile protivníka dosáhnout velkých úspěchů a společně se svými vojáky získat u tehdejšího nepřítele uznání.

Reformy z doby vlády císaře Mucuhita-Meidžiho (vládl 1867–1912) zasáhly většinu oblastí života japonské společnosti a nakonec výrazně přispěly k tomu, že se říše vycházejícího slunce na prahu 20. století zařadila mezi velmoci. Modernizace vedla k aktivizaci japonské zahraniční politiky, jejíž pozornost se zaměřila především na Koreu a Čínu. Po vítězné válce s Čínou v letech 1894–1895 se definitivně prosadil japonský vliv v Koreji, kterou Tokio v roce 1910 anektovalo. Podpisem spojenecké smlouvy s Velkou Británií 30. ledna 1902 získalo důležitou podporu pro měření sil s carským Ruskem, které, stejně jako Japonsko, mělo hlavní zájem v Mandžusku na severovýchodě čínské říše. Vítězství ve válce s Ruskem v letech 1904–1905 katapultovalo Japonsko mezi velmoci, byť jeho zájmy byly zprvu omezené jen na Dálný východ. Po první světové válce se sice západní velmoci pokusily oslabit nové postavení Japonska, to se však nevzdalo svých expanzívních cílů na kontinentě. Překážkou jejich realizace byl také výrazný vzestup nacionalismu v Číně, reprezentovaný především Kuomintangem. Na prahu třicátých let 20. století se Japonsko rozhodlo prosadit své cíle v Číně silou, v roce 1931 začala první fáze jeho přímé agrese, která vyvrcholila obsazením Mandžuska. V roce 1937 Japonsko zahájilo útok do provincií jižně od Velké zdi, který vedl k obsazení významných center střední a jižní Číny. Cíle Japonska koncem třicátých let již překročily rámec Dálného východu, útok na Pearl Harbor v prosinci 1941 znamenal zahájení války se Spojenými státy, jejímž výsledkem byla drtivá porážka Japonska. Cílem této publikace je prezentovat ucelený a pokud možno vyvážený přehled vnitřní i zahraniční politiky Japonska v údobí let 1931–1945.

Koloniálne ríše vo všetkých svojich podobách boli súčasťou politických máp sveta viac ako päť storočí, od renesancie až do dnešných dní. Kniha zostavená editorom Robertom Aldrichom ponúka trinásť príspevkov zaoberajúcich sa dejinami novovekých impérií, ktoré vybudovali osmanské Turecko, Španielsko, Portugalsko, Holandsko, škandinávske štáty, Veľká Británia, Francúzsko, cárske i sovietske Rusko, Rakúsko-Uhorsko, Belgicko, Nemecko, Taliansko a Spojené štáty americké. Štúdie vychádzajúce z výsledkov moderného bádania sú doplnené mapami, farebnými ilustráciami a ďalšími informáciami. Výsledkom je fascinujúci príbeh o novodobých ríšach a ich úlohe pri formovaní súčasnej globálnej civilizácie.

Koloniální říše ve všech svých podobách byly součástí politických map světa více než pět staletí, od renesance až do dnešních dnů. Kniha editora Roberta Aldricha, profesora evropských dějin na univerzitě v Sydney, nabízí přehled historie třinácti říší, které vybudovalo osmanské Turecko, Španělsko, Portugalsko, Nizozemí, skandinávské státy, Velká Británie, Francie, Rusko (carské i sovětské), Rakousko-Uhersko, Belgie, Německo, Itálie a Spojené státy. Jednotlivé kapitoly vycházejí z poznatků moderního bádání a přinášejí i mnohé nové podněty – dočteme se o rozdílných rolích mužů a žen při osídlování kolonií, o vlivu impérií na ekologii nebo na naše stravovací zvyklosti. Současně kniha stručně a výstižně popisuje politické a obchodní zájmy jednotlivých států, nechybí v ní ani příběhy plné napětí, krutosti, konfliktů, hrdinství i velkých objevů. Výklad je doplněn mapami objevů, chronologií dobývání, panteonem dobyvatelů, osadníků i úředníků, přehledy zisků a ztrát, barevnými ilustracemi a mnoha dalšími informacemi, které s říšemi souvisely a sehrály klíčovou roli i při budování současné globální civilizace.

Během první světové války se zrodil pojem „stíhací eso“. Byl jím označován letec, který dokázal sestřelit pět a více nepřátelských letadel. Šlo sice o neoficiální, zato však velmi ceněný titul – snad každý pilot se jím toužil stát. Do konce Velké války se mezi esa zařadili celkem čtyři čeští piloti létající v řadách rakousko-uherského letectva. Konkrétně se jednalo o Ottu Jindru, Jindřicha Kostrbu, Augustina Nováka a Josefa Nováka; za Čecha bývá označován také František, či spíše Franz, Slanina. Každý z těchto mužů byl velice barvitou osobností. A právě těmto úspěšným letcům je věnována kniha, kterou nyní držíte v rukách. Norbert a Marek Brzkovští, již zkušení autoři na poli dějin válečného letectva, se svým novým dílem pokusili vzdát hold těm, kteří byli dlouhá desetiletí opomíjeni – jen proto, že bojovali za „špatnou“ stranu. I těmto skvělým letcům však patří naše uznání.

Slavné oběti, neslavní zločinci a notoricky známé látky: objevte tajnou historii jedu i to, jak formoval náš svět. Od řeckých filozofů po bývalé ruské špiony má použití jedu jako prostředku k ukončení života – ať už atentátem, vraždou, sebevraždou nebo popravou – historii sahající více než 2000 let nazpět. Ještě předtím, než Sokrates přijal svůj osud a vypil bolehlav, muselo bezpočet lidí zemřít, když pozřelo jed nalézající se v přírodě. A přesto mají jedovaté materiály často i prospěšné vlastnosti; například fluorovodík je vysoce toxický pro člověka, ale je také nezbytně důležitou součástí při výrobě herbicidů, léčiv a fluorescenčních žárovek. Jed: Ilustrovaná historie zkoumá povahu toxicity a odhaluje, jak rozhodující a často nečekanou roli – pro dobré i pro zlé – hrál jed v dějinách. Kromě toho zkoumá řadu jedovatých materiálů a líčí příběhy slavných i neslavných otrav.

This is a unique history of what in the 1980s was the world’s largest association in the media field. However, the IOJ was embroiled in the Cold War: the bulk of 300,000 members were in the socialist East and developing South. Hence the collapse of the Soviet-led communist order in central-eastern Europe in 1989–91 precipitated the IOJ’s demise. The author – a Finnish journalism educator and media scholar – served as President of the IOJ during its heyday. In addition to a chronological account of the organization, the book includes testimonies by actors inside and outside the IOJ and comprehensive appendices containing unpublished documents.

„Položartovné a polovážne dôkazy o tom, že Slováci sú uhorskí Angličania.“ Klasika zo Zlatého fondu SME.