Najnovšie - Kresťanstvo strana 29 z 40

V Roku rodiny Amoris laetitia prináša pomocný biskup Nitrianskej diecézy Mons. Peter Beňo krížovú cestu, ktorej jednotlivé zastavenia sú prispôsobené rôznym rodinným situáciám. Rozjímania sprevádzajúce Ježiša na poslednej ceste, pozývajú uvažovať o svätosti, ktorá vedie cez spoločenstvo rodiny. Krížová cesta obsahuje citáty zo Svätého písma a prosby o požehnanie pre rodiny i o silu niesť všetky väčšie či menšie kríže, ktoré prináša rodinný život v situácii bezdetných manželov, rodín s malými deťmi, s adoptovanými deťmi, dospievajúcimi či dospelými deťmi, v situácii neúplných rodín, v živote starých rodičov a vnúčat, chorých, vdovcov i slobodných.

Ve své nové knize nabízí emeritní letohradský farář Václav Vacek jakousi tresť své mnohaleté pastorační činnosti. Jádrem knihy jsou meditace na téma nejdůležitější křesťanské modlitby Otčenáš, kniha ale obsahuje také úvahy o modlitbě jako takové, čerpající z židovské a křesťanské spirituální tradice, nebo také texty pro domácí liturgii. Duchovní úvahy a zamyšlení doprovází množství příběhů a osobních vzpomínek, které dodávají knize živost a bezprostřednost. Dostane se ale i na tak vážná a bolestivá témata, jako je krize rodiny a vztah k rozvedeným a znovusezdaným v církvi. V úvodu knihy Václav Vacek děkuje všem, kdo mu ukazovali směr k hledání smyslu i kdo přijali jeho průvodcovskou službu. Role duchovního průvodce nespočívá pouze v moudrém poučování, ale také ve schopnosti učit se a naslouchat.

Z anglického originálu přeložila Julie Žemlová První polovina lidského života je dobou budování identity, dosahování výsledků, výkonu. S postupujícím věkem se však před člověkem otevírá nová cesta – cesta, jež zahrnuje omyly, ztráty, bezmoc, utrpení, všechno to, co nás vytrhuje z našeho dřívějšího pohodlí. Tato nová fáze vyžaduje změnu pohledu na sebe sama, v němž se odvážíme dát větší průchod samotnému životu. Tento „pád“ – který ale ve skutečnosti míří vzhůru – je odkazem světových náboženství, jemuž se lidé nejvíce vzpírají a který je v rozporu s běžným míněním. Což platí také – a zejména – pro náboženství křesťanské. Františkánský duchovní exercitátor a zakladatel Centra pro akci a kontemplaci ve své knize umožňuje pochopit zdánlivý paradox, jak se naše prohry a neúspěchy mohou stát podkladem pro další duchovní růst. Opírá se přitom o starobylé mýty, hrdinské příběhy, velké myslitele a posvátné náboženské texty, které ukazují, že jedině ten, kdo padl, „dotkl se dna“, je schopen porozumět tomu, co znamená stoupat „vzhůru“.

Kniha přináší nový náhled na vztah mezi katolickým křesťanstvím a magií. Autor ve své práci rozebírá magii očima antropologů, mnohdy dnes již opomíjených. Zmiňuje antické myslitele, kteří se magií zabývali, a nezapomíná přitom ani na vzácnou filozofickou renesanční magii. Středověké pohanství zobrazuje jako nosné a nezbytné při budování katolického křesťanství. Rovněž zkoumá vztah magie a vymítání ďábla.

Svátost smíření je krásná část kněžské služby. Člověk při ní zažije nejedno úžasné Boží působení. Hodně se také při této službě naučí o Bohu i o lidech. Někdy jsou kajícníci takřka fascinováni svými hříchy a jejich vyznáváním, a nikoli živým Bohem. Dospělí lidé někdy přijímají tuto svátost jako v dětství; v dospělosti už s tím nic dalšího neudělali. Někteří křesťané ke zpovědi ani nepřijdou, protože ji vnímají jako něco odpuzujícího, nepřístupného a nepochopitelného. Autor se nám v těchto úvahách snaží co nejvíce přiblížit velikost Božího působení. Hříchy není radno zlehčovat. Uvědomme si však, že hříchy mají všichni lidé, zatímco odpouštějícího Boha znají v plnosti jen křesťané. A toto poznání je nesmírným darem, které je třeba dopřát každému v co nejvyšší míře. Aleš Opatrný nezpochybňuje, jak je tato svátost potřebná či dokonce povinná. Chce ale hlavně ukázat, jak je skvělá. Díky jejímu slavení ve víře může odpouštějící a uzdravující Trojjediný Bůh stále více zářit v našich životech a my mu můžeme stále více důvěřovat.

Miért ?látják olyannyira másként a világot az európaiak és az amerikaiak, s miért alkottak eltérő fogalmakat a 20. századi demokráciáról? George Weigel két civilizációt állít ellentétbe – a párizsi Grande Arche modernista „kockáját” és a Notre-Dame „katedrálisát” létrehozó kultúrát –, és úgy érvel, hogy a szekularizáció elfogadása vezetett ahhoz a morális válsághoz, amely felőrli Európa lelkét, veszélyezteti a jövőjét. Weigel szerint e „probléma” eredete az európai szellemi életben a 19. század során létrejött ateista humanizmusra vezethető vissza, mert ez indította el azt a történelmi folyamatot, amely két világháborút, három totalitárius rendszert, a Gulagot, Auschwitzot, a hidegháborút és a kontinens félelmetes népességcsökkenését eredményezte, mely jelenleg rohamosabb, mint a „fekete halál” idején volt. Sok európai ennek ellenére is kitart amellett, hogy az emberi jogok és a demokrácia csak a vallási alapú erkölcsi érveket teljesen nélkülöző közösségi térben találhat biztonságra. Weigel szerint azonban ennek éppen az ellenkezője igaz. A kérdésre, hogy létezhet-e valódi „politika” – a közjó tényleges mérlegelése és a szabadság szilárd védelme – Isten nélkül, ő határozottan állítja, hogy a válasz „nem”, mert végső soron egy társadalom csak annyira képes nagyszerűvé válni, amennyire nagyszerűek a lelki törekvései… GEORGE WEIGEL a washingtoni Etikai és Közpolitikai Központ kutatóprofesszora és Amerika egyik vezető közéleti gondolkodója. II. János Pál pápáról írott életrajzának első kötete a The New York Times bestsellerlistájára is felkerült. Rendszeresen publikál többek között a The Wall Street Journalban. Maryland államban, North Bethesda városában él.

Jednou z najväčších výziev, ktorej dnes katolíci čelia, je nestratiť zapálenie pre vieru a nepodľahnúť vlažnosti či znechuteniu. Bez zanietenej lásky k Ježišovi, Márii a Cirkvi sú životy mnohých ľudí vystavené čoraz väčšej hrozbe. Z tohto dôvodu kniha otca Callowaya nemohla prísť v lepšom čase. Autor v nej rozpráva o svojom hlbokom osobnom obrátení a vrúcnej láske k Panne Márii, pričom fascinujúco preniká do podstaty Katolíckej cirkvi a tak ponúka celý rad dôvodov na znovuobjavenie lásky a opätovné zamilovanie sa do spásonosných tajomstiev katolicizmu. Kniha Pod ochranným plášťom Márie je mariánskym klenotom novej evanjelizácie. „V knihe Pod ochranným plášťom Márie Donald Calloway majstrovsky prepája aspekty príbehu vlastného obrátenia s hlbokými teologickými úvahami o katolicizme, pričom oslovuje každého od „obyčajného človeka sediaceho v lavici“ až po rektora v seminári. Jeho neuveriteľne pestré prirovnania nútia čitateľa zamyslieť sa nad tým, prečo je pre kresťana také dôležité žiť pod Máriiným plášťom. Každému odporúčam, aby si túto knihu prečítal!“ Douglas Mosey, CSB, Ph.D. Rektor katolíckeho seminára Holy Apostles College and Seminary Cromwell, Connecticut

O tom, čo je asketický život, by vedeli povedať mnohí športovci, či umelci. Žiadny pokrok ani v športe ani v umení sa nedosiahne zadarmo. A nie je tomu ináč ani v oblasti duchovných hodnôt. I tu sa vyžaduje istá dávka sebazáporu, askézy. V uvedených oblastiach má askéza podobu dlhých a vytrvalých hodín tréningu a cvičenia. V duchovnej oblasti si askéza vyžaduje podobné úsilie.

Jedným z dôležitých prostriedkov obnovy duchovného života v našich východných katolíckych cirkvách je návrat k štúdiu diel cirkevných otcov. Tieto diela sú bohatým prameňom poznania, prežitej teológie i katechézy a cenným zdrojom inšpirácie pre duchovný život. Zvlášť ich použitie pre obohatenie našej katechézy, ale i pre prehĺbenie praxe duchovného života, môže prispieť k radikálnej obnove celého systému oboznamovania sa s pravdami našej viery a ich vnášaniu do života. Prv než by sme začali hovoriť o katechéze cirkevných otcov z hľadiska inšpirácie, ktorú nám môže poskytnúť pre našu súčasnú katechetickú prax je hádam potrebné objasniť si, či skôr pripomenúť si samotný význam slova katechéza, a to ako po jeho etymologickej stránke, tak aj v rovine historickej, ako terminus technicus, s presným štylisticko-rétorickým, metodickým i didakticko-pedagogickým významom a ohraničením. Slovo katechéza pochádza z gréckeho slova katechésis odvodeného zo slovesa katecheo, ktoré znamená ozývam sa, vyvolávam ozvenu, zvučím, rozoznievam, nechávam zaznieť hlas zdola. V prenesenom, či obraznom zmysle sa týmto slovom označuje aj spôsob vyučovania, pri ktorom učiteľovo slovo je vlastne odpoveďou na otázky, ktoré zaznievajú v žiakovi, pričom tak ide o akýsi spôsob vzájomnej a spätnej vnútornej ozveny. Ako podotýka sv. Ján Zlatoústy na úvod svojej prvej krstnej katechézy, slovo prihovárajúceho sa musí totiž vyvolať ozvenu v srdci poslucháča: "Neprihovárame sa vám preto, aby ste iba počúvali, ale aby ste si aj pamätali počuté veci a aby ste nám prostredníctvom vašich skutkov dokázali, že sa na nich pamätáte, ba vlastne nie aby ste do dokázali nám, ale Bohu, ktorý pozná tajomstvá mysle. Preto, to čomu vás učíme sa nazýva katechézou, aby vám aj vtedy, keď my nie sme prítomní, znel náš príhovor neustále v mysli."/1/ Po formálnej stránke sa katechéza vždy odlišovala od tzv. kerygmy, teda ohlásenia Božieho kráľovstva, ako aj od tzv. didaskalie, ktorá bola skôr systematickým doktrinálnym výkladom predovšetkým formou homílií, či spisov. Už v apoštolskej dobe sa stretávame s katechézou, ktorej hlásateľmi sú v prvom rade apoštoli, čoskoro sa však k nim pridávajú tzv. evanjelisti (Sk 21, 8) proroci a učitelia (Ef 4,11), využívajúci rozličné dary Božieho Ducha: prorokovať, slúžiť, vyučovať, povzbudzovať (porov. Rim 12, 6). Obsahovo sa už v apoštolskej dobe vykryštalizovali "začiatočné prvky Božích slov" (Hebr 5, 12) a to: pokánie, viera v Boha, krst a vkladanie rúk (birmovanie), vzkriesenie z mŕtvych a eschatologické témy (porov. Hebr 6, 1-3), ktoré mali priviesť k poznania a zdieľaniu základných kristologických právd, ako ich vyjadril sv. Pavol v 1 Kor 15, 3-6. Všetky tieto témy boli ale vždy ohlasované aj v spojení s trojičnou náukou (porov. Sk 19, 3), ktorá sa aplikovala už v základnej krstnej formule "v mene Otca i Syna i Svätého Ducha", ako ju nachádzame u Mt 28, 19. Poapoštolská doba (1.-3. stor.) nám zanechala svedectvo o katechéze, ktorá vychádzajúc z biblického základu privádza adresáta k formovaniu morálnych zásad a k jeho zaradeniu do cirkevného spoločenstva, ktoré sa stáva osobitným spôsobom viditeľným predovšetkým pri eucharistickom slávení. Nepriame svedectvá o témach ranokresťanskej katechézy nám poskytujú aj prvé apológie. Aj keď apológie sú osobitným literárnym druhom so špecifickou teologickou základňou a finalitou, predsa v nich nájdeme odozvu formálnych i obsahových katechetických postupov. Prvoradý cieľ apológií - obhajoba kresťanského učenia a spôsobu života, určuje a podmieňuje aj ich obsah. Apologéti v prvom rade obhajujú ideu jediného osobného Boha, duchovného a všemohúceho, ďalej obhajujú vhodnosť, nevinnosť a pokojamilovnosť kresťanského spôsobu života, vyvracajúc falošné obvinenia z fanatizmu a sektárskych nezriadeností. Poukazujú na Písma, ako na prameň všetkej múdrosti a dokazujú, ako sa pod vplyvom čností a viery mení duchovný život kresťanov, ktorí sa tak stávajú kvasom spoločnosti. Apológie boli v istom zmysle akousi pred-kat

Úvodné slovo Kniha proroka Jonáša nám rozpráva, ako Boh poslal proroka Jonáša k Asýrčanom, nenávideným utláčateľom vyvoleného národa. Jonáš poznal Božiu dobrotu a predvídal, že ak Asýrčania budú robiť pokánie, uniknú Božiemu trestu. Myšlienka, že nepriatelia židovského národa by sa mohli stať predmetom Božieho milosrdenstva, zviedla ho k jeho nerozvážnemu činu, k úteku na západ. Ninive „bolo veľké mesto pred Bohom“ (2, 3) a Bohu na ňom veľmi záležalo, aby sa obrátilo. Boh urobil s prorokom zázrak, aby pochopil a splnil, čo mu Pán prikázal. „Ešte štyridsať dní a Ninive bude rozvrátené!“ (2, 4). S týmito slovami preto prorok Jonáš vstúpil do mesta Ninive, aby na Boží príkaz vyzval jeho obyvateľov k pokániu, pretože ich zloba vystúpila pred Pána (1, 2). Nato vyšiel z mesta a čakal, že bude svedectvom Božieho hnevu – zničenia obyvateľov tohto mesta. Obyvatelia mesta však uverili Božím slovám, začali sa postiť a robiť pokánie. Boh prijal pokánie a obrátenie Ninivčanov a zmiloval sa nad nimi (3, 10). „Jonášovi sa to veľmi nepáčilo a nahneval sa“ (4, 1). Čakal, že predsa len bude očitým svedkom zničenia mesta, ktoré ohlasoval (4, 5). Vtedy Boh ukazuje svoju trpezlivosť a dobrotu aj tvrdohlavému prorokovi a dáva mu spasiteľné poučenie a praktický príklad svojho milosrdenstva. Dáva vyrásť ricínovému kru, aby robil Jonášovi tieň nad hlavou, ale aby hneď aj vyschol. Jonášovi je ľúto tejto rastliny (4, 6 – 9). Touto rozpravou Boh krásne ukazuje Božiu lásku a milosrdenstvo, ktorými obklopuje bez rozdielu všetky stvorenia: „Ty ľutuješ ricínus, na ktorom si nerobil a nevypestoval si ho; ktorý za noc vznikol a za noc zanikol. A ja sa nemám zľutovať nad veľkým mestom Ninive, v ktorom je viac než stodvadsaťtisíc ľudí, ktorí nevedia rozlišovať medzi pravicou a ľavicou?“ (4, 11). Ježiš Kristus sa v evanjeliu odvoláva na toto obrátenie Ninivčanov ako na príklad hodný nasledovania (porov. Mt 12, 41 a Lk 11, 29 – 32). Nielen slovom a skutkami, ale celým svojím životom ohlasoval a uskutočňoval učenie tohto biblického spisu s jeho špecifickým posolstvom, že Boh je Bohom všetkých ľudí, že je milosrdný a zmilúva sa nad každým svojím stvorením, ktoré vyznáva a ľutuje svoje hriechy. Sv. evanjelista Ján vyjadril túto milosrdnú Božiu lásku slovami: „Boh tak miloval svet, že dal svojho jednorodeného Syna, aby nezahynul nik, kto v neho verí, ale aby ma večný život“ (Jn 3, 16). Príkladom viery druhých Boh dáva uvažovať maloverným a neveriacim nielen v svojej dobe, ale i nám. Svojim poslucháčom za príklad viery dáva správanie ľudí v povestne skazenom asýrskom meste Ninive po pôstnom pokání. Máme pôstny čas. Je to čas, kedy máme vstúpiť do seba. Obyvatelia mesta Ninive mali na to štyridsať dní. Máme ich aj my. Preto odvráťme sa od zlých ciest, robme pokánie, aby Boh sa nad nami zmiloval a nepostihol nás nešťastím. Počujme aj výzvu Cirkvi týchto dní: „…Prebuďme sa teda, aby nás našiel pripravených a mohol nás ozdobiť korunou večnej slávy“ (kondák 5. pôstnej nedele). Ak uveríme týmto slovám, potom sa Boh aj nad nami zmiluje, a „odvráti sa od svojho hnevu a nezahynieme“ (Jon 3, 9).

Žatva je veľká, ale robotníkov málo. Preto proste Pána žatvy, aby poslal robotníkov na svoju žatvu! (Matúš 9, 38) Určite sme už počuli výzvu, že by sme sa mali modliť za kňazov; ale povedal nám niekto, prečo je to potrebné? Možno nám chýba motivačný impulz, a tak často zabúdame na tento dôležitý úmysel. Kniha Modlitby za kňazov je výnimočná v tom, že okrem viac ako päťdesiatich modlitieb ponúka aj erudovanú odpoveď na túto základnú otázku a to cez vysvetlenie tém, ktoré s ňou úzko súvisia. Kniha nám približuje toto vznešené a zároveň ťažké povolanie. Nájdeme tu príklady prvých apoštolov, no i svätých kňazov, biskupov a pápežov, ktorí prosili ľudí o modlitby za nich. No nielen modlitby, ale i obety za kňazov sú obzvlášť potrebné. O tom nás poučia takí velikáni Cirkvi ako svätá Terézia z Lisieux, svätý Ján Mária Vianney, svätá Gemma Galgani a ďalší. K modlitbám za nové duchovné povolania by sme mali vždy pridať aj modlitbu za už vysvätených kňazov. Majme v úcte týchto Božích služobníkov, vážme si ich prácu a zintenzívnime modlitby za nich – či už osobné alebo v spoločenstve. A urobme tak už dnes! Kniha je cirkevne schválená.

Nad slovami sv. Izáka Sýrskeho - Homília 54 – 64. Asketické homílie svätého Izáka Sýrskeho sa považujú za najlepšiu učebnicu duchovného života. Svätý Izák Sýrsky nielen detailne predstavuje základné kroky pre budovanie intenzívneho vzťahu s Bohom, ale postupne čitateľa dvíha k duchovným výšinám.

Milí priatelia, v roku masívneho šírenia vírusu Covid 19, keď sa celé ľudstvo trápi bojom s touto nebezpečnou pandémiou, nemôžem začať inak len konštatovaním, že je to pre všetkých ľudí veľká Božia výzva k obráteniu a k zameraniu sa na duchovný život. Boh nás má veľmi rád a ponúka nám svoju milosť mnohorakým, aj takým výrazným spôsobom, akým je pandémia. Chce, aby sme sa pozastavili, aby sme spomalili svoje životné tempo a hlavne, aby sme sa začali zamýšľať nad zmyslom svojho života. Lebo sa ženieme a ani nevieme za čím a kam. Áno, ľuďom často uniká duchovný rozmer ich života, a je to logické, lebo žijeme v pozemskom, materiálnom svete, ktorý nás vťahuje do toho, aby sme zmýšľali a konali len pozemsky. Svätý Marek Asketik nám ponúka vzácne myšlienky pre obohatenie nášho života. Autor tejto publikácie nám ich s pomocou Božou meditatívne rozvádza a pomáha nám ich pochopiť do hĺbky. Zaujali ma myšlienky svätca, ktorému ide o náš dobrý kresťanský život, o verné nasledovanie Ježiša Krista. Ale zaujali ma aj slová autora, ktorý pokojným, meditatívnym vysvetľovaním pomáha čitateľovi osvojovať si myšlienky sv. Marka Asketika, aby sme ich prijali do svojho života a to nielen rozumom, ale predovšetkým srdcom. Svätec konštatuje, že "každé požehnanie prichádza z Božej prozreteľnosti. Ale uniká tým, ktorí sú nevďační a záhaľčiví." Koľkí ľudia nevedia o svojej nevďačnosti, či záhaľčivosti? Nájdeme ich všade, aj u Bohu zasvätených osôb. V čom sa prejavuje naša veľká nevďačnosť? Prejavuje sa najmä tým, že zabúdame na nášho najväčšieho Dobrodincu a Záchrancu, že zabúdame na Ježiša Krista, ktorý prebýva v bohostánkoch našich chrámov. Čaká nás tam ako väzeň Lásky a my prechádzame popri chrámoch bez povšimnutia a bez pozdravenie Ježiša. Je priam tragédiou dnešných ľudí, že tak veľa času trávia neužitočne, napr. pred televízorom a internetom, kde nás zlý okráda najviac. Okráda nás o čas, ktorý by sme mali venovať modlitbe, vzájomnej rodinnej komunikácii, venovaniu sa deťom, či čítaniu Svätého písma a dobrých kníh. Tiež nám podsúva veľa zlých myšlienok a obrazov z filmov, ktorými zapratáva našu myseľ i srdce a vzbudzuje v nás zlú žiadostivosť a tak komplikuje náš život. Milí čitatelia, staňme sa duchovnými ľuďmi. Starajme sa nielen o potreby tela, ale aj o potreby nesmrteľnej duše. Touto knihou sa nám dostáva do rúk dobrá pomôcka, ktorou môžeme duchovne obohatiť svoj život. Všetkým čitateľom zo srdca udeľujem archijerejské požehnanie.

Táto kniha s úctou ale úprimnosťou precízne a presvedčivo ukazuje, že „evanjelium“ vyučované v rímskom katolicizme nie je pravým evanjeliom, ktoré sa nachádza v Biblii. Autor svoj život zasvätil tomu, ako pomôcť katolíkom porozumieť pravé evanjelium Ježiša Krista a prijať ho.

Ki volt Jézus Krisztus?V olt 2 különböző ember, akit Jézusnak hívtak?1 - Jézus Krisztus, a Messiás2 - Jézus, a forradalmi terroristaJézus Krisztus volt az egyik legfontosabb ember a Tartaria néven ismert civilizációban? A történészek és szövetségeseik azt mondták, hogy nem találtak bizonyítékot arra, hogy Jézus Krisztus valaha is létezettEz tényleg igaz?Ez a könyv a katarok és a templomos lovagok, valamint az eredeti keresztények történetét vizsgálja.A történészek és barátaik sok időt pazaroltak a Bibliában és más szentírásokban található őrült elméletek bemutatására. Ki írta ezeket a szentírásokat és miért? Tényleg megtörtént a keresztre feszítés? A kereszténység nagy hazugság?

Atlanta, 1950-es évek. Egy fiatalon megözvegyült anya vallástanításból tartja el magát és két fiát, Marshall és Philip Yancey-t, akik egyre azon igyekeznek, hogy kitörjenek lakókocsiotthonuk szűkös keretei közül. Amikor Philip főiskolás lesz, döbbenetes titokra derül fény apja halálának körülményeiről, és kezdi megérteni, mi vezette anyját a szélsőséges és szikár vallásosság felé, és hogyan jutott arra a „szent” meggyőződésre, hogy Isten különleges célra rendelte a fiait.Az Ahová a fény vetült megkapó családi elbeszélés és fejlődésregény, hátterében a második világháborút követő viharos idők Amerikájával, amelyet a déli fundamentalizmus és a társadalmi változást sürgető polgárjogi mozgalmak egymásnak feszülő erői alakítottak. Ahogy a szerző személyes történetének és a megváltás utáni kutatásának darabjai összeállnak, kirajzolódik, mire képes az igazság iránti őszinte vágy. Még az is lehetségessé válik, hogy a hit félelem helyett a kegyelemben gyökerezzen.„Őszintén hiszem, hogy ezért a könyvért születtem a földre – mondja a szerző. – A gyerekkoromból ismert erők – faji alapú gyűlölet, politikai megosztottság, kultúrharcok – újra felütötték a fejüket modern formában. Aki hátranéz, előre lát.”

Veľmi často stojíme ako kresťania pred otázkou, ako máme konkrétne žiť duchovný život, život v Kristovi, v každodenných radostiach a sklamaniach? Cirkevní otcovia nám ponúkajú vďaka svojej osobnej skúsenosti duchovného života s Ježišom Kristom návod, ako dosiahnuť jednotu s Bohom. To je tradícia Cirkvi, ktorá je pokladom. Z nej čerpá aj druhý diel zbierky zamyslení otca Mirona Keruľ-Kmeca st., ktoré vychádzajú z Asketických homílií (5 až 24), svätého Izáka Sýrskeho alebo Izáka z Ninive. Jeho dielo, Asketické homílie, ktoré vzniklo v 7. storočí, bolo preložené do mnohých jazykov a prekonalo všetky prekážky, ktoré oddeľovali kresťanov medzi sebou navzájom. Svojou duchovnou tvorbou ide o jedného z najznámejších východo-sýrskych mníchov. Vo svojich homíliách neodovzdáva svoje reflexie, ale predovšetkým svoju konkrétnu skúsenosť. Jazyk je priamy, nesprostredkovaný filozofickými kategóriami, bohatý na obrazy typické pre semitskú citlivosť. Jeho myšlienky sú odovzdávané, ako myšlienky oduševneného učiteľa svojim žiakom, ktorí potrebujú vziať vážne , radikálnym spôsobom životnú ponuku, ktorá vychádza z Evanjelia. Ním je fascinované celé posolstvo svätého Izáka Sýrskeho. Je dobré spomenúť dve významné osobnosti, na ktoré mal svätý Izák Sýrsky v našom európskom prostredí vplyv. Prvou je F. M. Dostojevský, ktorý vo svojom diele priamo či nepriamo predstavuje tvorbu svätého Izáka Sýrskeho. Najzreteľnejšie to robí vo svojom románe Bratia Karamazovci, kde do jednej z postáv, Grigorijovi, ktorý je sluhom otca Karamazova, vkladá svoju autobiografickú skúsenosť. Tam opisuje, ako "odniekiaľ si zaobstaral zbierku homílií nášho cteného otca svätého Izáka Sýrskeho, ktorého čítal s vytrvalosťou dlhé roky, bez toho aby mu porozumel. Vlastne aj preto si ho cenil a mal ho rád ešte viac"/1/. Druhou osobnosťou je svätý Filip Neri, ktorého poznáme azda viac z filmového spracovania jeho životopisu. Ide o svätca, ktorý žil v Ríme v čase po Tridentskom koncile. Bol otcom Oratória a pôvodom z Florencie. V Ríme dal začiatok výnimočnému reformnému hnutiu v katolíckej cirkvi. V jeho osobnej knižnici sa našiel spis svätého Izáka Sýrskeho: O dokonalosti kontemplatívneho života. Mnoho čŕt typických pre spiritualitu svätého Filipa Neriho, majú odvolávky v myšlienkach svätého Izáka Sýrskeho, ako napríklad sloboda v duchu, pokora, čistota srdca a tela, trpezlivosť, zrieknutie sa sveta, ale predovšetkým radosť, typická črta autentického kresťanského života/2/. Som veľmi rád, že autor tejto publikácie dáva slovenskému čitateľovi aspoň trochu nahliadnuť do sveta sýrskeho mníšstva 7. storočia, prostredníctvom svätého Izáka Sýrskeho a jeho Asketických homílii. Nech sú tieto zamyslenia inšpiráciou všetkým, ktorí túžia po autentickom živote s Kristom.

Kláštery na hranicích a za hranicemi Čech představují doplněné a rozšířené vydání třetího dílu souboru Dějin cisterckého řádu v Čechách (1142–1420), který původně vyšel v roce 2009. Oproti prvnímu vydání byl tento svazek doplněn o výsledky dalšího studia pramenů, stejně jako o nové poznatky české i zahraniční literatury. V první části se čtenář seznámí s osudy dvou klášterů, jež ve středověku patřily k Českému království, změnou zemských hranic se však dnes nacházejí mimo území Čech (Marienthal v Sasku, Žďár nad Sázavou na Moravě). Prostřední část knihy se zaměřuje na kontakty českých opatství s cisterckými kláštery v okolních zemích. Nově se zde objevují pasáže věnované vazbám českých řádových domů k jejich mateřským klášterům na území dnešního Německa a Rakouska. Významně byl doplněn exkurz Pohřby českých princezen a dalších členů rodů vládnoucích v Čechách v cisterckých klášterech. Závěr publikace tvoří čtyři kapitoly zaměřené na německé a rakouské řádové domy, které měly ve středověku v Čechách svou pozemkovou držbu (Waldsassen, Altzelle, Grünhain, Zwettl). Tyto kapitoly jsou výrazně stručnější než pojednání o klášterech Marienthal a Žďár, neboť jejich záměrem je představit především vazby těchto institucí k českému prostředí. Text doplňuje bohatý ilustrační materiál (107 fotografií a 23 map a schémat), který představuje významnou složku díla. Kniha vychází v nové grafické úpravě, s řadou nových fotografií a map.

Táto zbierka príhovorov na všedné dni vznikla pred mnohými rokmi. Imprimatur bolo udelené vladykom Jánom Babjakom SJ, prešovským arcibiskupom a metropolitom, v roku 2004. Vplyvom rôznych okolností bola publikovaná iba malá časť týchto príhovorov v brožúrke Na každý deň. Dúfam že tento návrat k nedokončenému projektu poslúži inšpiráciou mnohým.