Najnovšie - Odborná a náučná literatúra - ostatné strana 16 z 18

Příběhy z lodžského a terezínského ghetta během 2. světové války a nové začátky (nejen) v Izraeli. Kniha věnovaná osudům tři přeživších – tří pamětnic popisující nejen tragédii holokaustu, ale také vítězství nového života po něm. Strhující příběh jedné z vyprávějících, Dity Krausové, byl předlohou světového bestselleru – Osvětimská knihovnice (A. G. Iturbe). — Věra Štinglová (Arnsteinová) — Věra Vrbová (Fischerová) — Dita Krausová (Polachová)

Kniha známého spisovatele literatury faktu Romana Cílka popisuje soudní proces s jedním z pohlavárů SS Karlem Wolffem, šéfem osobního štábu Heinricha Himmlera. Rekapitulace procesu je proložena líčením osudů tří obětí vražedné mašinérie holocaustu (Richard Glazar přežil Treblinku, Ema Šternová a František Kraus hrůzy Osvětimi). Jak píše v předmluvě Arnošt Lustig, je to kniha o legalitě a nepotrestatelnosti zla - o masovém zabíjení „čistýma rukama".

Osmnáct století Izraele je stručným přehledem historie Země izraelské a především jejích židovských obyvatel od přelomové katastrofy zničení druhého Chrámu přes pohnuté dějiny pronásledování, nadějí a úspěchů až po zrození sionistického hnutí v 19. století. Michael Krupp v této knize vyvrací široce přijímanou představu, že dějiny Židů v Izraeli končí porážkou židovského povstání proti Římu a znovu začínají až s počátky sionismu a vznikem moderního Státu Izrael. Líčí nelehké osudy židovské menšiny, která vytrvala v Zemi zaslíbené pod cizí nadvládou celých osmnáct století.

Svědectví novináře, který viděl počátky i konce, 1933–1945. Unikátní vzpomínky novináře a publicisty Františka Krause. Zápisky a vzpomínky jsou převyprávěny, doplněny a upraveny uznávaným spisovatelem literatury faktu Romanem Cílkem. Text se soustřeďuje na období 1933–1945, tedy na dobu nástupu nacismu k moci a jeho expanzi, jejíž obětí se stal i F. Kraus a jeho rodina. Na předkládaném textu je výjimečná celistvost vzpomínek svědka, kterému osud dal možnost být u počátku i konce tragédie šoa.

Československé ministerstvo národní obrany v Londýně předpokládalo, že se rok 1944 stane rozhodujícím pro porážku nacistického Německa. V případě povstání v českých zemích mohli sehrát rozhodující roli speciálně vycvičení příslušníci zahraniční armády. Z toho důvodu bylo zahájeno vysílání dalších paraskupin do protektorátu. Úkolem paraskupiny Clay bylo vybudovat zpravodajskou organizaci a udržovat radiotelegrafické spojení se zpravodajským odborem ministerstva národní obrany a podávat důležitá hlášení politického, hospodářského a vojenského charakteru z daného prostoru. Zpravodajci se při budování sítí pro svoji činnost opírali o statečné pomocníky. Skupina Clay své poslání splnila beze zbytku. Některé zprávy byly zásadního významu a dílem přispěly k porážce nacistické říše. Cena, kterou za to zaplatili spolupracovníci výsadkářů, však byla vysoká. Publikace zachycuje autentické postřehy radisty skupiny Čestmíra Šikoly a věnuje se i trpkým osudům našich hrdinů v poválečné době. Novinkou oproti původnímu vydání této publikace, které připravil Jaroslav Pospíšil, je zařazení rozhovorů se spolupracovníky paraskupiny Clay Bohuslavou Zicháčkovou a Františkem Strakou, které vedl a zpracoval Jindřich Fiala.

Skutečný a před několika lety silně medializovaný příběh dívky, kterou od čtyř let sexuálně zneužíval otčím. Hra „na pavoučka“ začala zdánlivě nevinně, byla však čím dál drsnější, až v dívčiných devíti letech vyústila v brutální znásilnění. To však byl pouze začátek… Těžko uvěřitelné pokračování zahrnuje kromě opakovaných sexuálních ataků ze strany otčíma a jeho kumpánů také bití, podávání drog, citové vydírání i nechtěná těhotenství a vynucené potraty. Život hrdinky několikrát visel na vlásku. Ve snaze uniknout traumatizujícím zážitkům se málem otrávila léky, řezala se žiletkami a jednou skoro vykrvácela, když si do břicha zabodla střep. A co je nejhorší – devastující hry se odehrávaly v kulisách navenek spořádané rodiny s úspěšnými dcerami a dobrým ekonomickým standardem a oběti téměř nikdo nepomohl. Selhala matka i širší rodina, selhaly instituce, soudy i jednotliví sociální pracovníci. Strhující vyprávění samotné hrdinky nekončí… V současné době je třicetiletá mladá žena matkou čtyř dětí. Studuje vyšší odbornou školu sociálně právní a prohlubuje si znalosti arteterapeutických metod a technik. Sama prošla mnoha terapiemi, opakovaně pobývala v psychiatrických léčebnách. Ve vztazích s muži stále tápe. Bývalý manžel byl pedofil, zneužíval její syny a spáchal sebevraždu skokem pod vlak. S původní rodinou si stále nerozumí a před svým někdejším tyranem se necítí v bezpečí. Ale kvůli dětem je odhodlaná všechno překonat, ony jsou smyslem jejího života. „Nikdy to nevzdávejte, vždycky zbývá jiskřička naděje,“ vzkazuje všem, kteří podobně jako kdysi ona trpí a marně volají o pomoc.

Jedinečná kniha o Európe krátko po druhej svetovej vojne zachytáva široké spektrum konfliktov, ktorými kontinent prešiel približne v rozmedzí rokov 1944 až 1949. Koniec vojny priniesol explóziu nového násilia naprieč celou Európou. Väzni zabíjali svojich väzniteľov, odbojári zabíjali a pranierovali kolaborantov. Etnické čistky, občianske vojny, znásilňovanie a zabíjanie boli bežné v dňoch, mesiacoch aj rokoch po oficiálnom skončení vojny. Kniha britského historika skúma Európu hnanú túžbou po pomste. Krutý kontinent je šokujúcim portrétom doteraz nepovšimnutej doby bezprávia a hrôz. Ako píše autor, je len akýmsi príjemným mýtom, že akonáhle skončila druhá svetová vojna, všetko sa vrátilo do normálu. Všetko, čo existovalo pred vojnou, bolo zničené, a to nehovoríme iba o dopravnej infraštruktúre, budovách či fabrikách, ale o celom predvojnovom živote. Povojnové roky sa niesli v znamení presídľovania, posúvania hraníc, ale trebárs aj zbavovania sa nepohodlných detí, ktoré v mnohých krajinách zostali po nemeckých vojakoch. Kniha Krutý kontinent je prvá veľká syntéza o danom období, ktorá ukazuje, že podobné dianie a chaos existovali takmer všade v Európe.

Rozprávanie Daniela Šusteka nám umožňuje dokonalejšie poznať pomery v Amerike, do akých prichádzali koncom 19. storočia naši vysťahovalci. Klasika zo Zlatého fondu SME.

Ženy z dynastie Přemyslovců se trpně nesmířily s údělem a významně zasáhly nejen do dějin naší země. Poznejte osud svaté Ludmily, Mlady, Doubravy, která přinesla Polákům křesťanství, Markéty, někdejší královny dánské, i naší milované Anežky České, která prozářila temný středověk milosrdenstvím. Před očima nám defilují významné představitelky české historie.

Počátkem 60. let 19. století vznikl v Čechách spolek českých spisovatelů Svatobor, který mimo jiné začal pořádat sbírky na zřizování důstojných hrobů českých spisovatelů a zabýval se myšlenkou zřízení jakéhosi národního Pantheonu na Vyšehradě. Citováno květnatým dobovým jazykem, byl Slavín určen „k pohřbívání nejpřednějších, nad jiné vynikajícím způsobem o národ český zasloužilých mužů, kteří výtečnými spisy aneb uměleckými výtvory, důležitými vynálezy nebo nevšedními obětmi, tuhými zápasy a blahodárnými úspěchy čest a slávu českého národa pomáhali šířit i přes hranice této naší vlasti.“ Z finančních důvodů se hřbitov nepodařilo již více rozšířit, a tak je dnes na nevelké ploše natěsnáno více než 600 hrobů, převážně osob všeobecně slavných nebo ve svém oboru vynikajících. A tak se autor pokusil o jakýsi výběr 164 snad nejzajímavějších jmen a u každého ze slavných nebožtíků uvádí několik slov o jeho životě a osudech. V knížce je pro snadnou orientaci očíslovaný plánek vybraných hrobů.

Annelies Marie Franková (12. června 1929 – březen 1945) v roce 1933 s rodiči uprchla z Německa do Amsterodamu, kde se rodina od roku 1942 skrývala v půdním bytě. Dospívající Anne psala od 12. června 1942 do 4. srpna 1944 deník. Po prozrazení skrýše byla rodina odvezena do koncentračních táborů v Německu, přežil jen otec. Anne zahynula v Bergen-Belsenu. Po válce otec deník vydal, byl přeložen do mnoha jazyků a zdramatizován. Toto české vydání obsahuje poprvé nově nalezené a dosud nepublikované stránky.

Salzburská psychologička a správkyňa časti autorkinej pozostalosti sa v pútavom publicistickom diele podujala odhaliť pravú tvár Ale Rachmanovovej, ktorú slovenskí čitatelia poznajú z jej denníkovej trilógie. Aký bol osud tejto charizmatickej ženy? Čo sa stalo s jej rodinou? Aké skutočnosti zamlčala v denníkoch, aby uchránila identitu svojej rodiny pred sovietskymi úradmi? Ruská emigrantka sa stala kultovou postavou práve vďaka svojim denníkom. Jej spomienky na krvavé udalosti v revolúciou zmietanom Rusku, ako i reminiscencie na Viedeň a medzivojnové obdobie sú pevne späté s veľkými historickými udalosťami prvej polovice 20. storočia. Pohnutý život Ale Rachmanovovej (vlastným menom Galiny Ďuriaginovej) sa trilogicky odvíja v Rusku, kde prežíva bezstarostné detstvo a dramatické dospievanie počas boľševickej revolúcie, Rakúsku, kde sa s manželom a malým Jurkom snažia prežiť vo Viedni a neskôr zažívajú literárny úspech v Salzburgu, ale prežívajú aj pre rodinu mimoriadne tragický koniec druhej svetovej vojny, a napokon v povojnovom Švajčiarsku. Kniha je doplnená desiatkami fotografií a dokumentov z autorkinho súkromného archívu. Ilse Stahrová (1946) vyštudovala psychológiu, venovala sa diagnostickej a terapeutickej práci s deťmi a rodinnému poradenstvu. Už počas štúdií ju zaujalo Rachmanovovej dielo a neskôr sa náhodou dostala k častiam jej pozostalosti. Kniha je vyústením desaťročí jej výskumu.

Během staletí si páni z rodu Habsburků dokázali diplomacií a válkami zajistit v Evropě takové postavení, že se jejich území rozprostíralo od hranic Polska až po africké pobřeží. Jakou roli v jejich bojích a intrikánství sehrálo něžné pohlaví? Nemáme náhodou za každým velkým činem hledat ženu?

Autor publikace, který mnoho let působil v leteckém průmyslu, poutavě a na faktech dokládá vývoj a úspěchy dopravního letounu L-410 vyráběného v Letu Kunovice.Vyspělá technika úspěšně pracovala ve všech klimatických pásmech v teplotním rozsahu od -50C do +45C a více. Čtenář se seznámí s přírodními podmínkami v oblasti tajgy, tundry, stepí, pouští, flórou i faunou. Autor autenticky popisuje lidské charaktery a oblasti ve kterých tyto letouny šířily povědomí o vyspělosti našeho leteckého průmyslu, zejména v bývalém SSSR.

Jestliže slavný anglický dramatik irského původu George Bernard Shaw prohlásil, že atentát je extrémní formou cenzury, pak je na místě otázka, co představuje atentát, který selhal. Jistě jde o stejně odsouzeníhodný čin jako zdařilý atentát, i když soud jej obvykle posuzuje "pouze" jako pokus o vraždu. Faktem je, že ti, kteří přežijí pokus o atentát, mají prostě štěstí. A strůjci nepodařeného atentátu? Někdy má atentátník obyčejnou smůlu, když selže detail. Jindy se mu zase jedná jen o to, aby se zviditelnil.

Na českém trůnu seděla hezká řádka surových vrahů. Začíná knížetem Boleslavem I., který se dostal k moci pomocí vraždy vlastního bratra svatého Václava, a končí prezidentem Gottwaldem, jenž neváhal posílat na popraviště i své nejbližší přátele. Temná stránka našich dějin je poznamenána jmény loupeživého rytíře Jana Zoula z Ostředku, Kateřiny Bechyňové z Lažan, české obdoby Čachtické paní, či zloducha, jehož jménem dodnes označujeme zvlášť povedeného lumpa, Jana Jiřího Grázla. Známý autor literatury faktu a historických románů Jan Bauer nás provede galerií těchto smutných výtečníků, kterou doplňuje méně známými zajímavostmi o zločinech, atentátech, obávaných vězeních a smutně slavných popravách. Nevynechává ani ty historické postavy, které se mezi zlosyny dostaly vlastně omylem.

Lidí umírají, jen co se narodí. Každým dnem se nám zkracuje život a nic s tím neuděláme. Je dobře, že si to v denním shonu vlastně ani neuvědomujeme , až do chvíle, kdy svou životní dráhu můžeme spočítat na prstech jedné ruky. Je to smutné, ale je to přirozené. Už ale méně přirozené je, když někdo skončí svou životní pouť nečekaně, dokonce za podivných okolností. O těchto úmrtí se pak vedou dlouhé dohady a spory, a to i mnoho desítek let, dokonce i staletí.

Dnes již mediálně známý příběh Lukáše Kohouta alias falešného asistenta poslance ČSSD Jana Kavana, který pod hlavičkou sněmovny zdarma procestoval značnou část světa, není jen karikaturním obrazem mazaného podvodníčka a recesisty, kterému kdekdo naletěl, ale především pokřiveným zrcadlem naší společnosti i české politické scény. Poukazuje na neuvěřitelnou lhostejnost lidí a očividné nedostatky v systému státní správy. Vypovídá do jisté míry i o neuspokojivých výsledcích současného systému náhradní rodinné péče a základního školství u nás. Je důkazem toho, čeho se můžeme nadít s dnešními dětskými domovy a zvláštními školami: Lukáš Kohout je totiž adoptované dítě, kterého společnost, místo aby mu pomohla, strčila do zvláštní školy. Jen díky nezměrné oběti a lásky jeho adoptivní matky, se dnes stát nemusí s výsledky svého "pedagogického úsilí" v případě Lukáše Kohouta vypořádávat se závažnou trestnou činností, ale pouze tak, jak je popsáno v této knize - způsobem, který nepostrádá jisté satirické aspekty.

Válečný deník katolického děkana Františka Wonky zachycuje život v západočeském městě Manětíně nedaleko Plzně, na hranicích protektorátu, v letech 1938­ - 1945. Na více než šesti stech stranách se čtenář seznamuje s odrazem historických událostí v Druhé republice a protektorátě od okupace Sudet přes roztržení republiky až po osvobození západních Čech - zářijová mobilizace 1938, vymezení nových hranic státu, ničení opevnění, změny veřejného života, rekvizice zvonů, nálety na Plzeňsko, příchod americké a sovětské armády, reakce německého obyvatelstva na konec války... Jen Bůh o nás ví... Každé svědectví, které obohacuje pohled na dějiny, dokládá, že bytí člověka má povahu příběhu. Ten, který otevíráme s deníkem děkana Františka Wonky, přivádí čtenáře do západních Čech, do malého, starého českého města Manětína, ležícího na jazykové hranici v národnostně smíšeném kraji na sever od Plzně. Zde by se mohlo zdát oprávněným tvrzení, že smysl českých dějin spočívá ve věčném soupeření Čechů a Němců, které vrcholilo v letech 1938 až 1945. Právě tuto dobu popsal František Wonka ve svém deníku jako skutečnou dobu temna. Při ní do krajiny nesvítila ani okna lidských příbytků, pečlivě zatemňovaná v obavě před nálety, ani kostel neosvěcovalo věčné světlo, téměř symbolicky zhasnuté. Čechy, slovy Františka Wonky, země svatého Václava, království mariánské, posvátné dědictví českého národa pod ochranou Jana Nepomuckého, na podzim roku 1938 vstupovaly do dramatického období svých dějin, které bylo hrozbou pro jejich existenci. Deník, který jejich osudy po dobu šesti let zachycuje, má dvě časové roviny - opakující se přírodní rytmus a liturgický rok, charakterizované stálostí a řádem, a krutý běh času světského, v němž jsou lidé vystaveni těžkým osobním zkouškám. Útok na zažitý rituál, jímž křesťanská víra dává světu řád, Wonka chápe jako projev apokalyptického konfliktu dobra a zla, a proto jsou jeho každodenní zápisky svědectvím osobní garance víry i obrany tohoto řádu. Dobu strachu, pochybností a bolesti prožíváme s pisatelem na manětínském děkanství, v úzkém kruhu jeho blízkých a v široké rodině farníků. K nim přibývají i náhodní příchozí, aby společně protrpěli čas, v kterém pouze zkušenost posvátného dovolovala člověku překročit osobní kritickou situaci. Jako homo religiosus, jehož den členila modlitba, výuka náboženství, mše, pohřby, křty a svatby, věřil v ochranu boží a zemských ochránců, tak, jak bývalo obvyklé v českých dějinách v době úzkosti a nebezpečí. Při setkání s lidmi prožíval postupné tříbení lidských charakterů v neobvyklých, existenciálně vypjatých situacích. Nálada pisatele se měnila během války, sledované s pečlivostí zpravodaje, a ani kněžská sutana jej neuchránila od nenávisti ke krutému nepříteli. Jeho deníkové zápisy monitorovaly hladinu kolaborace i proměny vztahu k německému obyvatelstvu od tolerance až po nenávist a myšlenky na pomstu. Zpočátku nechápal nacizaci svých německy mluvících oveček, vždyť jako farář nejlépe věděl, že "prach našich předků mísil se s prachem jejich dědů". Jak postupně krutost války, vedené nešťastným německým národem, rostla, prorokoval, že nastane čas nemilosrdné odplaty, v níž byl ochoten odpustit jen mrtvým. Deník zahajují události v září 1938 s mobilizací, zrušenou mnichovským diktátem, s rukováním do krytů a přípravami na válku. Jim učinilo konec odtržení sudetského území, které se bolestně dotklo života v Manětíně, jenž zažil útěk českého a židovského obyvatelstva do Druhé republiky, vymezené novou hranicí se závorami a celnicemi, které daly životu zcela jiné souvislosti. Wonkův deník zachycuje postupnou nacifikaci života v protektorátě, začátek války, rekvizici zvonů, nálety na Plzeňsko, osvobození, příchod Američanů a Rusů i reakce místních Němců na konec války. Děj Wonkova deníku se odehrává převážně v Manětíně, s výjimkou výletu do okupované Plzně a pouti do Staré Boleslavi k Paládiu země české. Zachycuje dění na farnosti, jejíž klidné vody zčeřily příchody