E-knihy - Odborná a náučná literatúra - ostatné strana 8 z 18

„Takový pilný a šikovný, jak se vám to stalo?“ Syndrom vyhoření dokazuje, že pracovitost není jen ctnost. Práci na 150 % nikdo neocení. Moderátor Aleš Cibulka, mezzosopranistka Dagmar Pecková a sportovní reprezentantka Olga Šípková otevřeně přiznávají, jak je maximální nasazení přivedlo do pekel. Téma po odborné stránce zpracovali MUDr. Radkin Honzák a publicistka Agáta Pilátová. Poučte se z chyb druhých – pokud chcete hořet, a ne vyhasnout.

Praktický a zábavný průvodce světem falše.  Hoaxy, fake news, klamavá reklama a spousta dalšího balastu, to vše na nás útočí na sociálních sítích, internetu, v e-mailech, ale taktéž i ze stránek seriózně se tvářících médií. Žijeme ve světě, který je každým dnem falešnější, a to čím dál bizarnějším způsobem. Tato kniha je zábavnou, ale i poučnou historií městských legend, fíglů, švindlů, politického mlžení a dalších žvástů, které zaplňují moderní svět. Nejde však jen o sbírku fake news, nabízí i praktické rady, jak toto "smetí" odhalit a ignorovat.

Čtyřicet podivuhodných památek, které stvořila lidská ruka Angkor Vat, palác Potála, sochy moai, Velká čínská zeď a více než tři desítky dalších památek, které nám zanechaly předchozí generace. Většinou se jedná o monumentální památníky, které se staly věčnou připomínkou nejen lidské geniality a dovednosti, ale také marnivosti svých budovatelů. Jsou rozeseté po všech kontinentech naší planety, a není tudíž v možnostech většiny z nás všechny vidět na vlastní oči. Jejich krásu a kouzlo můžeme obdivovat alespoň prostřednictvím této knihy.

Přestože je období druhé světové války nesmazatelně zatíženo katastrofou šoa, podařilo se neprávem opomíjenému česko-izraelskému spisovateli Otu B. Krausovi (1921 Praha – 2000 Netanja) napsat román, v němž tyto události pro hlavního hrdinu, dospívajícího židovského mladíka Štěpána, představují spíše jen historický kontext. Hrůzy holokaustu, jimiž si Kraus i jeho pozdější žena Dita, „osvětimská knihovnice“, prošli, zůstávají jen jako stín dokreslující tíživou atmosféru doby, v níž Štěpán dospívá. Krausův román je citlivou a sugestivní výpovědí o mladém muži, jehož hledání prvních lásek, vlastní české židovské identity, ale i vztahu k práci, rodičům a určujícím ideologiím 20. století (marxismus, sionismus) je ortenovsky bolestné i krásné zároveň. Štěpán je pro svůj původ vyloučen z gymnázia, posléze před okupací prchne do sovětského Ruska, kde ovšem rychle ze sociálně utopických snů i nepřekročitelné bariéry mezi domácím a cizím vystřízliví. Vrací se do protektorátu, kde jej mezitím postupující represe přivedou k práci na statku v severních Čechách. Zemědělství se objevuje jako motiv téměř ruralisticko-sionistický (Palestina), líčení je ovšem velmi atraktivní a tajemné: na statku sehrávají hlavní roli Němci i čarodějnice – obraz erotického napětí, které si ničím nezadá s žítkovskými bohyněmi, jež český čtenář objeví až několik desetiletí po napsání Cesty pouští. Celý román-metafora ve své kombinaci důvěrného líčení „velkých dějin“ a „individuálních osudů“ připomene vrcholná díla Ferdinanda Peroutky (Oblak a valčík) či Egona Hostovského, po jejichž bok se v překladu z anglického originálu suverénně řadí. Čeští čtenáři již znají prvotinu Oty B. Krause, svědeckou prózu Země bez Boha (1948 a 1992), i několik dalších textů, naposled vyšly prózy Obchodník se sny a jiné galilejské povídky (Sefer 2009), knihu Můj bratr dým připomněl Antonio Iturbe ve svém románu Osvětimská knihovnice (Akropolis 2013). Román Cesta pouští vznikal v osmdesátých letech a autor jej považoval za nejdůležitější ze svých děl. Jak sám řekl – „je psán vlastní krví“. – Vychází za podpory Ministerstva kultury ČR.

Poúnorový Svaz československých spisovatelů (SČSS), nahrazující zrušené organizace typu Syndikát českých spisovatelů, Kruh moravských spisovatelů či Spolek slovenských spisovateľov, byl ustaven na svém prvním sjezdu v březnu 1949. Nejvyšším orgánem Svazu byl sjezd, který se měl konat každé tři roky, avšak nikdy za dobu existence SČSS nebylo toto usnesení naplněno. Zejména v důsledku politických událostí první poloviny 50. let bylo konání II. sjezdu několikrát odloženo; uskutečnil se až na jaře 1956, tedy po klíčovém XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu, na němž došlo k vyslovení některých kritických reflexí nedávné sovětské minulosti, mírnému poukázání na několik projevů kultu osobnosti, který byl ztotožňován s J. V. Stalinem, a alespoň částečnému uvolnění i v kulturním životě. Na rozdíl od prvního sjezdu SČSS i sjezdů následujících (III. v roce 1963 i legendární IV. v roce 1967, který bývá označován za počátek tzv. pražského jara) se ale protokoly z tohoto spisovatelského setkání dosud nedočkaly souborného knižního vydání. Edice literárního historika Michala Bauera tak poprvé zpřístupňuje všechny referáty (i nepřednesené) a diskusní vystoupení na tomto sjezdu. Východiskem pro ni se staly především stenografické záznamy uložené v Literárním archivu Památníku národního písemnictví v Praze. Ty editor konfrontuje s přetisky v dobových periodikách (zejména v Literárních novinách), s interními sjezdovými brožurkami, jež obsahují hlavní referáty, a s dochovanými záznamy v archivu někdejšího Československého rozhlasu. Toto srovnání ukazuje, že v Literárních novinách byly otištěny výtahy, výňatky a cenzurované texty, takže ti literární historikové, kteří z nich vycházeli jako ze základního sjezdového zdroje/pramene, přistupovali k dějinám ve zkreslené podobě. Poprvé se tak ke čtenářům dostávají referáty a diskusní příspěvky v autentické podobě. Sjezd je spojován s pokusem spisovatelů o nalomení dogmatismu první poloviny 50. let, včetně vystoupení proti cenzuře a perzekuci některých spisovatelů: v tomto kontextu bývají obvykle připomínány zejména diskusní příspěvky Františka Hrubína a Jaroslava Seiferta. Knihu doplňují dobové fotografie ze sjezdového jednání a fotodokumentace související se spisovatelským sjezdem, jmenný rejstřík a stať upozorňující na základní souvislosti sjezdových vystoupení. - Vychází za podpory GA ČR v rámci grantového projektu: Kodifikace a variace ideologicko-estetické normy v české literatuře 50. let 20. století.

Brilantní autobiografické prózy, kterými do literatury šedesátých let vstupoval autor ani ne třicetiletý, vyplavují ze vzpomínek obrazy dětství, dospívání a prvních let dospělosti. Představují křehkého člověka hledajícího své místo ve světě, zmítaného vášněmi i pochybujícího o své schopnosti milovat. Sen o mém otci je autorovou prvotinou. Ústřední tragikomickou zápletku rozvíjí kolem dětského podvodu s žákovskou knížkou. Otce malého Karolka umučili v Terezíně a jeho matka se později podruhé provdala. Právě vztah k matce, dramatické střety s ní, útěky ze sevření její lásky a opětovné návraty jsou obsahem Karolova vyprávění. Navazující novela Sen o mně představuje trýznivou zpověď muže stojícího tváří v tvář nevěře. Snaha porozumět vztahu k vlastní ženě (podobně jako předtím vztahu k matce) je snahou porozumět tajemství života a smrti. Krutě otevřenou zpověď, kterou přináší druhá próza, vyvažuje první text, který díky dětskému pohledu a milosrdnému odstupu přináší s postavami pábitelů, „svůdců“ a hrdinů i půvabný humor. Prózy vycházejí po více než dvaceti letech ve třetím vydání s autorovým doslovem.

Téma monografie čtyř autorů z Ústavu české literatury a literární vědy Filozofické fakulty UK by šlo shrnout jako „implicitní polemiku" s tradovaným výrokem Theodora W. Adorna o nemožnosti psaní poezie po Osvětimi. Tématem je právě šoa/holokaust v české literatuře s přihlédnutím k literatuře slovenské, dalším literaturám Střední Evropy a také k československému filmu. Umělecké reprezentaci šoa v literatuře a filmu se u nás dosud věnovala velmi malá pozornost, kniha v tomto navazuje na dosud ojedinělou publikaci Holokaust v české, slovenské a polské literatuře (ed. J. Holý, 2007). Studie čtyř autorů zkoumají šoa v literatuře z různých stran, přehledově (Jiří Holý) i detailněji, z hlediska jednotlivých problémů (pamětní práce kultury - Petr Málek, šoa z pohledu viníků či traumatičnosti návratu - Jiří Holý) i autorských osobností a poetik (Michael Špirit se věnuje Josefu Škvoreckému, Filip Tomáš dílu Arnošta Lustiga a neprávem opomíjenému Jiřímu R. Pickovi). Shodují se přitom, že jde o téma zásadní, jehož umělecká reprezentace zasahuje i do hodnotových otázek současného života. Popsat a pochopit tyto na pohled nesdělitelné zkušenosti a rozumem sotva pochopitelné události zůstává pro umění i odborné zkoumání trvalou výzvou bez ohledu na časový odstup. Vychází ve spolupráci s Filozofickou fakultou Univerzity Karlovy v Praze.

Osvětim-Březinka – zdálo by se, že dnes už k tomuto divadlu hrůzy můžeme dodat jen velmi málo. A přece. Je tu pravdivý, byť téměř neznámý příběh několika útlých a zaprášených knížek, které se na ono pochmurné místo dostaly bůhvíjak a jejichž stránky drží pohromadě jen zázrakem a silou vůle a odvahy čtrnáctileté Dity Adlerové, osvětimské knihovnice, strážkyně podivuhodného táborového tajemství. Příběhem literární Dity, jehož předlohou jsou vzpomínky skutečné, dnes osmdesátileté Dity Krausové, se vracíme k polozapomenuté historii rodinného tábora, který existoval v Březince od září 1943 do července 1944 a jehož tragický konec, ač dodnes zahalen řadou neobjasněných okolností, představuje největší hromadnou vraždu československých občanů za druhé světové války. Španěl Antonio G. Iturbe (narozen 1967 v Zaragoze), kulturní publicista, jehož je Osvětimská knihovnice třetím rozsáhlejším románem, se nelehkého tématu zhostil tak, jak novinář umí nejlépe – poctivým studiem dostupných pramenů, v nichž paměti o téměř dvě generace starší přítelkyně Dity hrají klíčovou roli, a syrovou reportážní zkratkou, která bílá místa v autentických vzpomínkách i ve skoupé historické dokumentaci vyplňuje literární fikcí bez patosu a jen v míře nezbytně nutné. – V roce 2012 se tento titul objevil na předních místech nejčtenějších románů ve Španělsku a v současnosti se překládá do dalších světových jazyků. Práva byla prodána do devíti zemí.

Po skončení druhé světové války byl dirigent Václav Talich obviněn z kolaborace. Za inspirátora bývá označován ministr Zdeněk Nejedlý. Publikace si všímá korektních vztahů mezi nimi v meziválečném období. Talich byl členem sociálnědemokratické strany, k jeho přátelům náleželi lidé levicově orientovaní. Ke střetu zájmů obou mužů došlo v roce 1935, kdy Nejedlý marně prosazoval proti Talichově kandidatuře na post šéfa opery Národního divadla skladatele O. Jeremiáše. Za tzv. druhé republiky Nejedlý i Talich shodně hájili národní kulturní hodnoty. Autor podrobně mapuje dilemata, jimž byl Talich vystaven za okupace, nevyhýbá se problematickým skutkům, k nimž patřil projev v Obecním domě 12. července 1942, po atentátu na Heydricha, koriguje legendy provázející příběh Talichova zatčení v květnu 1945 a mapuje diskuse kolem „Talichova případu“. Na Talichovu obranu vystoupili spolupracovníci (I. Medek), ale i komunisté (E. F. Burian, V. Nezval, P. Kočí, později J. Taufer a L. Čivrný), pochopení vyjádřili i někteří Nejedlého žáci (K. B. Jirák, J. Hutter), zatímco jiní (M. Očadlík, A. J. Patzaková) jej napadali. Nejedlý i jiní politici (E. Beneš, J. Masaryk, A. Zápotocký) si zachovali od polemik odstup. Vyšetřování vycházelo z platné legislativy, vytvářející rámec pro tzv. národní očistu, a prokázalo, že Talich se ve dvou případech zachoval „nepřístojně“. Potrestán ale nebyl, neboť jednal pod nátlakem a s úmyslem prospět národu. Zjednodušené závěry, jež viděly vinu jen na Talichově straně nebo jej naopak představují jako nevinnou oběť komunistické zvůle, nepomohou při pochopení jednání Václava Talicha ve válečných letech. Každý příběh je třeba posuzovat individuálně, v historických souvislostech. Úcta k Talichovu umění neutrpí, připustíme-li, že za okupace přijal kompromisy, jež vyplynuly z nátlaku nacistů, vlastních pochybností či z únavy a přivyknutí na protektorátní život. Nejedlý neučinil nic pro pochopení chování Talicha a jiných známých osob za války. Jeho přísný pohled kontrastuje s nestatečností, již později projevil v době stalinských represí. – Publikace je doplněnou a rozšířenou verzí studie uveřejněné v roce 2009 v časopise Soudobé dějiny. Anglické vydání studie ve svém časopise chystá Dvorak Society v Londýně (překlad Karel Janovický). – Vychází za podpory Ministerstva kultury ČR.

Psal se květen 1961, když americký prezident Kennedy vyhlásil za národní cíl příštího desetiletí přistání člověka na Měsíci. Šlo o zásadní rozhodnutí. Amerika za sebou v té době neměla žádný pilotovaný let na oběžnou dráhu, jen kratičký „skok“ Alana Sheparda. Bylo nicméně nutné reagovat na dosavadní úspěchy Sovětského svazu – vypuštění družice Sputnik a let Jurije Gagarina –, které již znepokojovaly americkou veřejnost, a za každou cenu obnovit americkou technickou i technologickou převahu. Let na Měsíc představoval zcela novou výzvu. Byl to cíl, který SSSR i USA stavěl na novou startovací čáru. Oba rivalové museli začít úplně od nuly. Vytvořit novou kosmickou loď, raketu, kosmodrom… a vůbec vymyslet, jak se na ten Měsíc vlastně dostat. Tak se zrodil program Apollo, plný překážek i nezdarů, ale i nezměrného úsilí a odhodlání překonávat hranice možného, na jehož konci stanul člověk na měsíčním povrchu. Dobytí Měsíce vám detailně představí tuto cestu. Strhující vyprávění provází přes 450 fotografií, které vám dají nahlédnout do zákulisí NASA a přenesou vás o půl století zpátky do největšího dobrodružství v lidských dějinách.

Monografie přináší nové pohledy na souvislosti lotyšské a české literatury a kultury a rozšiřuje poznatky o působení naší náboženské reformace v Pobaltí, zejména v Lotyšsku. Autor nejprve shrnuje základní historická fakta o Pobaltí, typologicky je srovnává s českou situací a jádro práce poté strukturuje podle Komenského programu nápravy „moudrosti mysli“, „zbožnosti srdce“ a „životního klidu“. První část je věnována zvláště působení Komenského pedagogického díla a jeho paralelám v Lotyšsku, druhá a třetí část se zabývá lotyšskou literaturou související s ochranovským hnutím a jejími českými kontexty. Za příznačný svorník s českou kulturou je považován sociální, národní a politický aspekt lotyšské „kultury srdce“, do jejíchž základů byl uložen také odkaz Husa a husitství, Komenského a českobratrství.

Monografie Pragmatika v češtině se z hlediska českého jazyka zabývá jevy, pro které se v lingvistice vžilo souhrnné označení „pragmatika“. Oproti 1. vydání (Olomouc 2006, již několik let rozebráno) obsahuje nově vymezené teoretické stanovisko (tzv. umírněná pragmatika) a nově koncipované tematické okruhy. Poprvé pro češtinu je zde zpracována problematika časové a prostorové deixe, v rámci kapitoly o řečových / mluvních aktech se nově probírá podstata tzv. performativnosti, teorie implikatur rovněž bere v úvahu témata prezentovaná v české lingvistice poprvé. Pozornost je věnována také novému vývoji v teorii ne/zdvořilosti a metapragmatice. Okruhy jsou uspořádány tak, aby na sebe pohledy na pragmatické jevy pokud možno smysluplně navazovaly a postupně se na sebe vrstvily. Jde o první a dosud jedinou soustavnou pragmatiku češtiny v české lingvistice.

Myslím, že jsme opět velmi ohrožený národ, biologicky i kulturně. Dvacet esejí nevypráví příliš o tom, co by český národ měl dělat, jestliže chce přežít, a popřípadě se dostat dál; víc mluví o tom, co by dělat neměl. Hodnotové myšlení naproti tomu říká, že je každý národ svého druhu jedinečný vesmír – stačí uvážit jen jazyk – a že jeho zánik je stejná škoda, jakou je zánik jakéhokoli druhu života. Vzdorovat zániku národa? Nevím o větší a nevděčnější námaze. Příliš velký podíl z nás totiž mylně očekává, že přežití zařídí někdo z nás. Domnívám se, že by v českém případě mohl být tenhle typ myšlení, cítění a chování výsledkem rychlé, dejme tomu šest století trvající koevoluce genů a kultury. Vypráví o tom například esej „Altruismus“. Převezmou svět vlastníci korporací, pro něž budou národy pouhým nástrojem? Čím méně budou národy autonomní, což nevylučuje kooperaci, tím to bude snazší.

Navenek vypadají stejně jako všichni ostatní, ale jejich nitro skličuje neschopnost porozumět okolnímu, pro ně komplikovanému a nevyzpytatelnému světu plnému nepředvídatelných emocí, reakcí a potřeb ostatních lidí. Diagnóza Aspergerova syndromu je v současnosti diagnostikována patnácti dětem z tisíce, mezi nimi výrazně převládají chlapci. Porucha přetrvává do dospělosti a způsobuje svým nositelům velké obtíže v začlenění do společnosti, v rodinných, pracovních i přátelských vztazích. Text Ivety Radkovové je v mnohém zásadní a originální. Na rozdíl od suchopárných příruček a učebnic totiž přináší českému čtenáři unikátní a velice otevřenou zpověď o tom, jak se člověk s Aspergerovým syndromem skutečně cítí a co prožívá, jakým úskalím je nucen každodenně čelit a co by mohlo jeho život ulehčit. Spoluautor knihy Jaroslav Hořejší není jen trpělivým tazatelem. Do knihy přispěl i rozsáhlou studií o příčinách a projevech Aspergerova syndromu, ale především až skandálním textem odhalujícím život Hanse Aspergera a jeho velice pravděpodobnou službu nacismu.

Mezi dvěma říšemi, Hitlerovou a Stalinovou, se nacházejí krvavé země. Necelá dvě desetiletí stačila, aby zde v důsledku politiky dvou vůdců zahynulo čtrnáct milionů lidí. Povědomí o událostech třicátých a čtyřicátých let na území dnešního Polska, Ukrajiny, Běloruska a pobaltských států sice sílí, stále jsou to však jednotlivé události: ukrajinský hladomor po stalinské kolektivizaci, Katyň nebo tzv. konečné řešení židovské otázky. Širokoúhlý záběr Timothyho Snydera je v dějinách daného území novinkou. Sled katastrof, které se tudy prohnaly, nelze vysvětlit na základě jednotlivostí ani dějin jednotlivých národů, nýbrž jedině ze zvláštního postavení těchto zemí v Evropě, z jeho historických příčin, z motivů dvou totalitních ideologií, ze záměrů a metod dvou diktátorů a jejich vzájemných souvislostí. Krvavé země jsou tak první syntetickou monografií, která postihuje v celku souhru těchto nešťastných okolností, jejímž důsledkem byla největší demografická a humanitární katastrofa, jakou kdy člověk v lidských dějinách způsobil. Tento jedinečný titul vyšel ve spolupráci nakladatelství PASEKA a PROSTOR. Timothy Snyder (1969) získal doktorát na Oxfordské univerzitě, působil v Paříži, ve Vídni, Varšavě a na Harvardu. Nyní je profesorem historie na Yaleově univerzitě. Za své předchozí knihy získal několik cen: Kniha The Reconstruction of Nations (2003) byla oceněna George Louis Beer Prize, kniha Sketches from a Secret War (2005) získala cenu Pro Historia Polonorum. Jeho předposlední kniha The Red Prince: The Secret History of a Habsburg Archduke vyšla česky roku 2010 (Rudý kníže: Utajený život habsburského arcivévody). Timothy Snyder žije v New Haven v Connecticutu.

Již čtvrté vydání čtenářsky úspěšné knihy z pera oblíbeného vědeckého esejisty a významného neuropatologa MUDr. Františka Koukolíka pojednává o vztahu mozku a chování, který je jedním z klíčových směrů jak základního, tak užitého výzkumu. Kniha vychází u příležitosti 20. výročí od svého prvního vydání.

Říká se: ve zdravém těle zdravý duch, tedy že péče o tělo vede k duševní spokojenosti. Ale co když je to opačně? I náš neviditelný orgán - duše - potřebuje péči. Vy jste třeba naštěstí v pořádku, ale hned ve vašem nejbližším okolí je určitě někdo, kdo má vážné psychické problémy: pomoc psychiatra nebo psychologa vyhledal aspoň jednou za život každý druhý člověk. A počet duševních chorob bohužel stále roste. Malá kniha o duši je základní příručka, která odpovídá na celou řadu důležitých otázek jako: Co je duše? Co je normální? Co vlastně dělá a co zmůže psychiatr? Co jsem já udělal/a špatně? Jak (moc) mám brát léky a jak číst příbalové letáky? Stručnou, ale obsažnou, poučnou, ale srozumitelnou, a k tomu čtivou knížku napsal švýcarský psychiatr Achim Haug. Pomůže zorientovat se v obtížném tématu, které se přímo či nepřímo týká nás všech.   Achim Haug je lékař, vyučuje psychiatrii na univerzitě v Curychu. Současně je ředitelem soukromé kliniky, autorem mnoha odborných článků, spoluautorem učebnic a vedoucím četných psychiatricko-psychoterapeutických seminářů.

Hrátky s pamětí pro celou rodinu Hra je zábava. A zábavné můžou být i hry s pamětí. V knize „mozkohrátek“ najdete hrátky s pamětí pro celou rodinu v různých stupních obtížnosti. Můžete se s nimi bavit společně s dětmi. S malými dětmi, předškoláky i malými školáky poznáte paměťové techniky a strategie, které využijete nejen při učení, ale v každodenním životě. Rodiče i prarodiče zde zase najdou rady, jak nezapomenout a využívat to, co si při hře s dětmi osvojili.  

Nejnovější vědecké objevy o plasticitě mozku popsané na osobních příbězích uzdravených.  Pozoruhodná kniha, která na sebe strhává pozornost na celém světě již několik let. Neuvěřitelné příběhy zázračných uzdravení lidí s poškozením mozku, nejnovější objevy na poli neuroplasticity mozku a jeho schopnosti "přemapování". Kniha osloví nejen lékařskou veřejnost a mediky, ale i biology, fyzioterapeuty, ošetřovatele, pacienty s poškozením mozku a jejich blízké, a další zájemce o vědecký výzkum mozku.