Najnovšie - Odborná a populárno-náučná literatúra strana 212 z 500

Kniha předkládá přehled problémů z oblastí výzkumu životního prostředí s ohledem na jejich aktuálnost a potenciální rizika, která do budoucna mohou daná témata skýtat. Zahrnuje kapitoly z oblasti dopadů a aspektů globálních změn, problémy týkající se nových typů znečištění životního prostředí a jejich expozice a rovněž témata týkající se změn v chování populace ve vztahu k přírodě a komunikace environmentálních otázek ve vztahu k veřejnosti. Publikace se dotýká rovněž problematiky očkování a věnuje se i legislativní stránce ochrany životního prostředí.

Knížka, vydaná původně v roce 2000, vznikla jako učební text pro kurs, který autorka přednášela studentům prvního ročníku sociologie na Fakultě sociálních věd UK. Pro aktuální vydání nebyla revidována ani doplněna. Text je rozčleněn do čtyř oddílů. V prvním je problém vymezen a zasazen do širšího teoretického rámce. Sociální stratifikace je zde vysvětlena jednak jako specifický typ sociální struktury a jednak jako distribuční nerovnost. Druhý oddíl je věnován základním teoriím, jak klasickým, tak soudobým. Jeho cílem není, a ani by nemohlo být, podat vyčerpávající přehled dosavadních úspěchů a neúspěchů na tomto poli bádání. Čtenáři se zde seznámí se třemi základními proudy v dnešních teoriích a výzkumu sociální stratifikace a dozvědí se něco o jejich kořenech v dílech klasiků. Jsou-li už takto seznámeni s různými výklady sociálních nerovností, snad snáze stráví pasáž věnovanou základním pojmům a lépe porozumí sporům, které se o nich vedou. Základní pojmy jsou tedy rozebrány až v části třetí. Na základě posledního oddílu by si pak čtenáři měli strana 2 z 2 udělat rámcovou představu o tom, jak se dělá výzkum sociální stratifikace, a získat zdravě skeptický pohled na empiricky podložené závěry. Zařazena je i stručná informace o výzkumu sociální stratifikace u nás a pasáž informující o tom, jaké komplikace vnesla do zkoumání třídní struktury zaměstnanost žen. Za každou kapitolou čtenář nalezne stručné shrnutí a doporučenou literaturu. Tu by měl ovšem každý vyučují aktualizovat a doplňovat v souladu s koncepcí svého kurzu. Při výběru jednotlivých témat, problémů a autorů byla autorka vedena především snahou poskytnout studentům základní vodítko pro četbu současné naší i světové literatury věnované tomuto problému a současně dodržet únosný rozsah pro jednosemestrální kurs. Cílem bylo ukázat problém z různých zorných úhlů, žádný z nich studentům pokud možno nevnucovat a vyhnout se tedy hodnotícím soudům.

Otevřít diskusi o roli a místě ženy v katolické církvi, zvlášť vedenou touhou po kněžství, vyžadovalo v 80. letech 20. století velikou osobní odvahu. Budoucí docentka teologie a výrazná postava české církve Mireia Ryšková nalezla partnera k dialogu ve faráři, teologovi a bývalém politickém vězni Josefu Zvěřinovi, který byl pro svého otevřeného ducha již tehdy v neoficiálních církevních strukturách uznávanou autoritou. Korespondenci těchto dvou osobností v knize rámují další texty, včetně dobových dokumentů, které přibližují postavení žen v tehdejším Československu i soudobou církevní praxi a od konfesijních textů velmi osobní povahy vykračují směrem k teologickým, duchovním i společenským aspektům otázky po možném svěcení žen.

Je péče o staré rodiče očekávaná a uznávaná hodnota, anebo handicap, který snižuje sociální postavení pečujících? Je diagnóza demence stigma? Jsou pro pečující rodiny největším problémem finanční nároky péče nebo riziko ztráty zaměstnání, či se potýkají spíš s nedostatkem času na péči anebo s fyzickou nebo psychickou obtížností péče? Co nejvíce chybí v systému zdravotních a sociálních služeb v České republice? A nakolik jsou pečujícím rodinám prospěšné současné formy podpory? Takové byly úkoly výzkumného projektu „Hodnocení potřeb rodinných příslušníků pečujících o seniory“, jehož výsledky předkládá tato kniha.

Publikace popisuje a interpretuje aktuální stav multikulturalistické teorie a její politické a edukační aplikace. Jsou v ní zastoupena různá axiologická stanoviska, teoretické koncepty a metodologické přístupy, zejména filosofické, pedagogické, psychologické a sociologické. První část knihy zahrnuje kritické zhodnocení dosavadních způsobů chápání klíčového konceptu multikulturality a multikulturalismu, charakteristiku teoretických přístupů k multikulturalismu a také různé koncepty implementace multikulturní ideje do společnosti. Ve druhé části je zvláštní pozornost věnována úloze vzdělávání při překonávání krize multikulturalismu. Společenské změny, ale i rozsah migrace v moderním světě vyžadují vývoj nových vzorců chování, navazování a udržování vztahů, uspokojování potřeb a řešení společenských a kulturních problémů. Tato část se snaží ukázat, že vzdělávací systém bude vždy jedním z klíčových zdrojů konsensu a spolupráce.

Současnou světovou a českou prózu, zde chápeme jako prózu posledních dvou dekád, tedy zhruba počínaje přelomem tisíciletí. Zatímco časové vymezení je tak poměrně jednoznačné, geografický a společensko-kulturní rozsah naopak ukazuje na značnou diverzitu a heterogenitu, neboť literatury jednotlivých zemí nevyhnutelně odrážejí a vykazují patrné idiosynkratické rysy dlouhodobě podmíněné jejich jedinečnou dějinnou zkušeností. Přes tato krajová specifika však lze u současné světové prózy vysledovat určité společné vývojové tendence a tematická zaměření, což je do značné míry zapříčiněno nivelizačními důsledky ekonomické, kulturní a technologické globalizace, které se pochopitelně nevyhnuly ani knižnímu trhu, jak na úrovni národní, tak celosvětové. Má-li být literatura mezinárodně úspěšná, musí prezentovat místní specifika v takovém významovém a kontextovém rámci, který ji učiní do jisté míry univerzálně přístupnou a srozumitelnou. A právě vztah mezi historií a identitou, v kolektivní i individuální podobě, a s ním neoddělitelně spjatý motiv paměti, je jedním z klíčových motivů, kterému se autoři nové edice Filologických studií věnují.

Kniha „Nerovný boj o víru. Páni z Martinic a rekatolizace města Slaný“ se zabývá proměnou identity slánských měšťanů v 17. století. Vypráví o postupné ztrátě hodnot, vlastní minulosti, paměti, léta budovaných sociálních vazeb a především vyznání, které museli měšťané královského města Slaný čelit po fatálním a neúspěšném střetu s pány z Martinic. Na základě dosud nezpracovaných pramenů autor ukazuje, jak se během dvou generací proměnila slánská společnost z obyvatel královského, nekatolického, svobodného města v povětšinou loajální poddané pánů z Martinic, jakými prostředky se tak dělo a co se stalo s těmi, kteří tlaku dokázali odolat.

Nadčasová duchovná múdrosť nájdená v príbehoch a poučeniach ranokresťanských mníchov púšte vznikla pri hľadaní poznania Ježiša Krista prostredníctvom radosti prameniacej z evanjelií, ktoré sa stali absolútne neoddeliteľnou súčasťou ich každodenného života. Títo mnísi s neutíchajúcou odvahou a pokorou hľadali odpovede na najdôležitejšie otázky ľudského jestvovania vo vedomí, že sú Bohom milovaní, čo v prípade úprimnej snahy malo za následok „lásku a radosť, pokoj a trpezlivosť, láskavosť, dobrotu, vernosť, nežnosť a sebaovládanie.“ Kresťanské cnosti však nie sú súčasťou iba mníšskeho autentického života, ale sú súčasťou úsilia každého človeka, ktorý kráča za Kristom, bez ohľadu či žije na púšti alebo vo svete. Hľadanie harmonickej múdrosti je dnes o to aktuálnejšie, že priamo vidíme katastrofálne dôsledky konzumného odmietania kresťanskej askézy na súkromnej aj verejnej úrovni. Sv. Ján Zlatoústy v homílií k evanjeliu podľa Matúša naliehavo upozorňuje, že čítanie Svätého písma sa netýka len mníchov. Zdôrazňuje, že práve ľudia žijúci vo svete ešte viac potrebujú čítanie Písma, aby spoznali Ježiša Krista ako zdroj pokoja a radosti. Otcovia raného kresťanstva považovali biblické texty za také dôležité pre život, že spamäti ovládali nielen žalmy a evanjelia, ale aj iné knihy. Božie Slovo takto hlboko preniklo a formovalo ich život. Sv. Justín, filozof a mučeník, Tertulián, ale aj ďalší dosvedčujú, že prví kresťania sa schádzali na určených miestach, aby spolu čítali Sväté písmo. Jestvuje množstvo spôsobov, ako čítať Bibliu, ale akýkoľvek spôsob je dobrý a užitočný len vtedy, keď v nás spôsobuje premenu, keď nás otvára pre slobodu, zodpovednosť a lásku, teda pre svätosť (sv. Ján Zlatoústy). Literárnej kritike patrí uznanie za jej bádanie nad biblickým textom, ale ak chceme mať úžitok z čítania Biblie, nemôžeme zostať na úrovni literárnej kritiky, podobne ako pri zamyslení sa nad bytím človeka nemôžeme zostať na úrovni fyziológie, respektíve prírodných vied. Evanjelium podľa sv. Lukáša ozrejmuje, že Kristus „osvecuje mysle“ svojich učeníkov vysvetľujúc im, ako treba čítať Bibliu, aby sa v nej odkrylo všetko, čo je o ňom napísané: „A počnúc od Mojžiša a všetkých prorokov, vykladal im, čo sa naňho v celom Písme vzťahovalo.“ Takýmto spôsobom Pán odhaľoval význam Písma a ukázal, že celá Biblia je slovnou ikonou Ježiša Krista. A v emauzských učeníkoch to spôsobilo zmenu – tí, ktorí boli zronení a vracali sa domov, teraz plní nadšenia sa ponáhľajú naspäť do Jeruzalema. Teda Biblia nás oboznamuje a zároveň spôsobuje premenu. Púštni otcovia nám ukazujú, že k Svätému písmu nemôžeme pristupovať ako k súboru diel jednotlivých autorov, ale je potrebné, aby sme chápali Bibliu ako dielo jedného autora, ktorým je Svätý Duch a od ktorého pochádza aj autorita jednotlivých ľudských (spolu)autorov. Biblické slová sú slovami života a sú najvyššou autoritou, ktorá nás rozhodujúcim spôsobom formuje. Sv. Gregor z Nyssy výroky prorokov a Krista neuvádza slovami: „Izaiáš hovorí...“, alebo „Kristus hovorí...“, ale „Izaiáš nás poučuje...“ a „Kristus nás poučuje...“ Biblia teda nie je len voľajaké nestranné konštatovanie, ale je to skutočná a v pravom slova zmysle najvyššia informácia, teda niečo, čo nás zvnútra formuje – vychováva. Ústrednou myšlienkou kresťanskej výchovy je zbožštenie človeka, ktoré neznamená zničenie človeka, ale jeho vlastné naplnenie. Takto sa človek najdokonalejším spôsobom stáva človekom – nie prostredníctvom identifikácie s Bohom, ale prostredníctvom najväčšieho priblíženia sa k nemu, aké len môže byť dané stvoreniu. Človek sa stáva človekom prostredníctvom najhlbšieho spoločenstva s Bohom i ľuďmi. Pri kresťanskej iniciácií zaznievajú slová sv. apoštola Pavla: „Ktorí ste v Krista pokrstení, v Krista ste sa obliekli.“ Podobne aj otcovia púšte, ktorí útekom do divočiny odmietli dekadentnú spoločnosť a slobodne si zvolili vlastnú cestu k Bohu, nás privádzajú k myšlienke, že odpovede na najdôležitejšie otázky ľudského jes

Raz sa Ježiš na ktoromsi mieste modlil. Spôsob jeho modlitby urobil silný dojem na jeho učeníkov, pretože keď ho videli, ako sa modlí, jeden z jeho učeníkov prosil, aby aj ich naučil modliť sa. Nevieme presne, čo ho na Ježišovej modlitbe zaujalo, ale môžeme predpokladať, že to bolo nadšenie, ktoré tiahlo Syna k Otcovi a ktoré zapojovalo celú jeho dušu do tohto synovského kontaktu. V týchto momentoch Kristova tvár musela pokojne žiariť. Učeník teda čakal až táto modlitba skončí, a potom vyslovil prosbu, ku ktorej dal podnet sám: „Pane, nauč nás modliť sa, ako Ján naučil svojich učeníkov“ (Lk 11, 1). Bol jedným z učeníkov Jána Krstiteľa a vstúpil do jeho školy, aby sa modlil. Ale keď teraz očami sledoval Ježiša pri jeho modlitbe, vnímal rozdiel a zatúžil modliť sa ako on. Ako odpoveď na túto prosbu Pán zveruje svo- jim učeníkom a svojej Cirkvi základnú kresťanskú modlitbu Otče náš... (Mt 6, 9 – 13). Naučil ich modlitbe, ktorá bola kresťanskou zbožnosťou s úctou prijatá. Od tejto chvíle, deň čo deň tisíce a tisíce kresťanov opovažujú sa Bohu povedať: Otče náš! Je to najvznešenejšia modlitba, akú môžu vysloviť pery človeka. Známa, až taká známa, že sa dokonca stala akousi jednotkou osvojenia si učebného textu, akousi základnou veličinou pri meraní zvládnutia nejakého učiva. „Viem to ako Otčenáš,“ povie nejeden študent. Ale naozaj, vieme Otčenáš? Teda vieme, o čo prosíme v modlitbe Otčenáš. Vážime si vôbec modlitbu, ktorú nás naučil sám Pán? Nestal sa pre nás Otčenáš len akousi známou zbožnou básničkou odrecitovanou ráno, večer, či pri inej príležitosti? Ak sa však zamyslíme nad jej obsahom, a neostaneme len pri zdaní, s prekvapením zistíme, že ona vlastne nie je stará. Je mladá, tak ako jej autor. Je stále nová, stále aktuálna, stále nadčasová, skrývajúca v sebe tajomstvá a poklady. Je aj darom, za ktorý máme ďakovať, pretože sme dostali božský príklad, aký má byť obsah i forma modlitby. Modlitba Otče náš, aj keď je najčastejšie vyslovovaná modlitba na svete, neznamená ale, že je nejakou všeobecnou celosvetovou modlitbou. Má ale svoje miesto v živote. V prvom rade a predovšetkým je modlitbou Ježišových učeníkov. Podľa Matúša stojí v centre Reči na vrchu a je určená nie iba ľudu, ale predovšetkým učeníkom: „Vy sa budete modliť takto: Otče náš, ktorý si na nebesiach...“ (Mt 6, 9). U Lukáša je to ešte zreteľnejšie, keď jeden z jeho učeníkov prosí, aby ich naučil modliť sa, ako Ján naučil svojich učeníkov. Ježiš im vtedy povedal: „Keďsa modlíte, hovorte: Otče, posväť sa tvoje meno...“ (Lk 11, 2). Otčenáš je teda predovšetkým modlitba učeníkov. V každom riadku ide o to, aby nasledovníci Ježiša zabudli na svoje vlastné túžby a životné plány a chceli iba to, čo chce Boh. V tomto ohľade je pre každého, kto sa ju modlí, dosť „riskantnou“ modlitbou. Prečo? Lebo akosi sa „obnosil“. Jeho slová a vety: „Posväť sa tvoje meno,“ „buď vôľa tvoja,“ akoby sa nám rozmazali, vybledli. Avšak u učeníkov mal Otčenáš jasné a zreteľné črty. Ježiš nenaučil učeníkov modlitbu chvály, ako to bolo v židovskej tradícii. Ježiš poznal modlitbu chvál a vďaky. Odovzdal im ale modlitbu prosebnú, ako jedinú a im vlastnú, ktorá zodpovedala práve vznikajúcemu Božiemu kráľovstvu. Modlitba Otčenáša je veľmi krátka. Odpoveď dáva Matúš Ježišovým učeníkom, ktorú umiestnil pred Otčenáš: „Keďsa modlíte, nehovorte veľa ako pohania. Myslia si, že budú vypočutí pre svoju mnohovravnosť. Nenapodobňujte ich; veď váš Otec vie, prv, ako by ste ho prosili“ (Mt 6, 7 – 8). To je teda dôvod, prečo je modlitba Otčenáš, taká krátka: ide k jadru, k veci, bez žiadnych ceremónii. V modlitbe Otčenáš je v samotných siedmych prosbách zhrnutá celá Ježišova vôľa i očakávania. Je preto hodná, aby sme sa nad ňou zamysleli a znova lepšie zacítili jej chuť a silu. Ak sa ju dobre modlíme a podľa nej budeme aj žiť, stane sa vynikajúcim pomocníkom nášho kresťanského života. Nech k tomu poslúži aj táto zbierka príkladov a myšlienok.

Budoucnost prochází žaludkem. Snad žádnou tělesnou potřebu nepociťujeme tak naléhavě jako hlad a žízeň. Starost o plný žaludek proto stojí v základu každého života i celé lidské civilizace: od toho, co jíme, jak jídlo vyrábíme, přepravujeme, uchováváme a pořizujeme, se odvíjí naše zdraví, národní hospodářství i stav planety. Současná produkce jídla i podoba stravování však v globálním měřítku nesvědčí nikomu. Statistiky mluví o rostoucí míře civilizačních chorob, státy přestávají být soběstačné a v budoucnu mají přibýt ještě další miliardy hladových krků, které má planeta uživit. Jídlo je tak nenápadným středobodem mnoha globálních problémů a mělo by k sobě vázat politickou, společenskou i filozofickou pozornost. Carolyn Steelová proto zpovídá farmáře, polemizuje s filozofy, navštěvuje architekty nebo čte literární klasiky a ve své odvážné knize Sitopie dopřává jídlu důležitost, jaká mu náleží. Nejen dnes, ale hlavně v budoucnu.

Publikace Nosím v sobě život nabízí nastávajícím maminkám podněty k harmoničtějšímu prožívání jejich těhotenství. Autorka řeší praktické aspekty jiného stavu a vztahy: vztahy k druhým lidem, k Bohu i sobě samé. Vychází z přesvědčení, že pokud láskyplný, mateřsky něžný Bůh provází každého z nás po celý život, tím spíš i maminky v požehnaném stavu. Duchovní impulsy se skládají z krátkých zamyšlení, otázek, inspirativních citátů z Písma a modliteb. Čtenářky si můžou jednotlivé podněty přizpůsobit podle sebe a místo doporučených formulací užívat vlastních slov. Knížka se stane vítaným průvodcem všedních i nevšedních dní při čekání na narození dítěte. Je možné si do ní psát vlastní postřehy, komentáře a zvýrazňovat si, co vás zaujme. Zkrátka: tak trochu jiná knížka o těhotenství a počínající mateřské lásce.

„Křesťanská víra je vírou velkých paradoxů! Chceme-li postupovat duchovně vzhůru, musíme sestupovat dolů, ke kořenům zdravé, tradiční a čisté spirituality. Chceme-li Božím slovem ovlivnit okolí, musíme jím ovlivnit nejprve sami sebe. Chceme-li jít ve vztahu k Bohu dopředu, musíme se vrátit zpět k jeho evangeliu. Chceme-li budovat nadpřirozené, musíme začít u přirozeného.“ Za úspěchem knížek Maxe Kašparů stojí hluboká lidskost autora i jeho znalost lidských srdcí. Provaz či lano je obrazem a symbolem křehkosti, provizoria i umění cesty k Bohu. Jako lidé vycházíme z „kopečku naší obyčejné všednodennosti, situovaného na okraji srázu naší konečnosti“ a přicházíme k „vysoké hoře, jejíž vrchol je vždy nad oblaky a na jejímž temeni stojí živý Ježíš“. Inspirativní dílko je adresováno všem, kteří hledají v životě novou, trochu akrobatickou, ale přesto bezpečnou cestu ke smyslu života – k Bohu.

Pokazili sme si planétu? Od čias, kedy ľudia vynašli prvé stroje poháňané motormi, sa s našou planétou dejú zvláštne veci. Čo pre nás ľudí tieto zmeny znamenajú? Ako vlastne vyzerajú? Do akej miery nás ohrozujú a dokážeme ich my sami nejako ovplyvniť? Stručne a zrozumiteľne vysvetlené najdôležitejšie fakty o tom, čo sa deje s našou planétou, keď sa do jej atmosféry dostáva príliš veľa skleníkových plynov z našich fabrík, áut a domácností. Tento praktický sprievodca je určený všetkým deťom aj dospelým, ktorí majú veľa zvedavých otázok o súvislosti medzi klimatickou zmenou a životom okolo nás. Vďaka nemu dobre porozumiete tomu, prečo sa o klimatickej zmene toľko píše a hovorí a čo je najdôležitejšie - naučíte sa sami premýšľať o tom, ako dokážeme my ľudia prispieť ku zmene k lepšiemu.

Hrady, pevnosti a tvrze jsou místa se silnou energií. Právě zde se soustředila světská i duchovní moc, tvořily se osudy krajů i zemí, křížily životní cesty mnoha mimořádných osobností, hromadil majetek, ale také se tu kuly pikle, mučilo a umíralo násilnou smrtí. I proto mnoho sídel obestírají různé záhady, nezřídka temné.

Knížka je praktickou příručkou pro křesťany i další zájemce, kteří se chtějí vyznat v učení, praktikách a pojmech, jako je okultismus, magie, ezoterika, alternativní medicína nebo New Age. Ve vnímání a hodnocení těchto věcí dnes vládne zmatek. Obchod se „zbožím“, jako je komunikace s duchy, práce s pozitivní energií a různé rituály, doslova kvete. Nejeden křesťan si plete ezoteriku s věcmi víry a snaží se je propojovat. Vojtěch Kodet odpovídá na otázky, jež mu kladli konkrétní lidé. Dané jevy hodnotí střízlivě: nepodceňuje je ani jimi není fascinován. Uplatňuje zde svou bohatou zkušenost duchovního pastýře. Odlišuje to, co člověku prospívá, od toho, co mu škodí. Jasný a přitom vnímavý výklad se opírá o biblické prameny, tradici a učení církve.

Africká současnost a budoucnost závisí na celé řadě faktorů. Od roku 1960, kdy hned sedmnáct zemí získalo nezávislost, urazil africký kontinent značný kus cesty, která byla mnohdy komplikována jak vnějšími faktory, tak slabými a nerozvinutými institucemi i mnoha dalšími problémy. Na druhé straně nelze nevidět dramaticky se měnící poměry v řadě zemí kontinentu. Budoucnost Afriky však spočívá v překonání dědictví minulosti, ať již té koloniální, nebo té z dob studené války. V úsilí o budování inkluzivní společnosti, která nebude postavena na vládě úzké elity a která bude schopna diverzifikovat svoji ekonomiku a bránit se tak nečekaným otřesům globální ekonomiky. Mnohé africké země mají potenciál hrát v 21. století významnou roli na mezinárodní scéně. Vzestup Afriky, její stabilita a ekonomická diverzifikace by měly být prioritou Evropy, která byla v posledních letech znepokojena vlnami migrantů či sleduje s obavami vzestup islámského fundamentalismu především v západní Africe. Zároveň by však Afrika neměla hrát roli pouhého dodavatele surovin. K jejímu růstu a stabilitě i prosperitě bude nutná industrializace, rozvoj digitálních technologií i environmentální stabilita a zemědělská soběstačnost. Všechny tyto aspekty a mnohé jiné budou nastíněny v následujících kapitolách.

Tato kniha nabízí kontexty a metody práce s klienty dlouhodobě opakovaně volajícími na linky krizové pomoci; přináší odpověď na otázky, kdo jsou a zda vůbec mohou mezi klienty patřit. Pozice dlouhodobě opakovaně volajících je nezáviděníhodná. Často nepřinášejí žádné jasné ohraničené téma, žádnou překážku ani nic jiného hmatatelného, co je možné překonat anebo alespoň přečkat. Navzdory tomu jsou velmi naléhaví. První část se věnuje tématu krize, latentní krize, vývoji krizových pracovišť v České republice i péči o pracovníky, kteří s dlouhodobě opakovaně volajícími pracují. Druhá část publikace předkládá metodiku práce s dlouhodobě opakovaně volajícími, která je doplněna podrobnými kazuistickými studiemi a uvádí konkrétní příklady intervencí. Publikace vychází z více než patnáctileté zkušenosti přímé práce spojené s opakovanou supervizí i odbornou diskusí. Vedle praktické zkušenosti z českého prostředí zohledňuje také aktuální zahraniční trendy v oblasti péče o tuto skupinu klientů. Je určena pracovníkům linek krizové pomoci, studentům pomáhajících profesí a dalším zájemcům, svůj cíl nepochybně naplní i jako vodítko pro zřizovatele pracovišť linek krizové pomoci a úřady státní správy.

Data, grafy a analýzy nás dennodenně obklopují a narážíme na ně v médiích i při hospodských debatách. Statistiky nám slouží jako nepostradatelná opora při orientaci ve světě, a přece je čím dál víc zpochybňujeme. Když se však čísla dostanou do povolaných rukou, umějí změnit svět k lepšímu. Navzdory tomu, co se mezi lidmi traduje, nejsou dobří statistikové žádní podfukáři. Nešíří kouřovou clonu, ale naopak odkrývají nové obzory. Kvalitní statistické údaje pro nás znamenají totéž co pro hvězdáře dalekohled, pro bakteriologa mikroskop nebo pro radiologa rentgen. Pokud se jim otevřeme, odhalí ve světě kolem nás to, co bychom jinak přehlíželi. Tim Harford v knize Jak číst čísla vychází z praktických zkušeností ekonoma a zároveň moderátora rozhlasového pořadu BBC More or Less. Sestupuje s námi do hlubin dezinformací, mlžení i podezřelých výzkumných postupů a nachází v nich drahocenná data a analýzy, pro které stojí za to se čísly zaobírat.

Nové vydání doplňuje předmluva rusisty a novináře Libora Dvořáka. Začátek 90. let 20. století, rozpad Sovětského svazu, éra prezidenta Borise Jelcina, čečenské války a 15 let Vladimira Putina ve funkci prezidenta nebo premiéra Ruska. Všechny tyto události jsou ve větší či menší míře reflektovány v knize Garryho Kasparova Zima přichází. Popis prvních deseti let po pádu železné opony otevírá hlavní téma, kterým je autorův pohled na Vladimira Putina. Jeho vzestup z pozice někdejšího důstojníka KGB až na prezidentský post chápal Kasparov jako jeden z prvních jako signál, že se Rusko začíná odklánět od demokracie. Jako čelný představitel ruské opozice označuje autor současného prezidenta za diktátora, který má díky obřím zdrojům a nukleárním zbraním velkou moc po celém světě, a kritizuje vstřícný postoj Spojených států a dalších západních zemí k Rusku. Garry Kasparov napsal tuto knihu již v roce 2015 a je zřejmé, že se bohužel v mnohém nemýlil. Hrozba Putinova Ruska je nyní mimořádně aktuální a svět se k ní musí postavit čelem.