Najnovšie - Odborná a populárno-náučná literatúra strana 340 z 500

Tvořivost není rovná přímka s jasny´m začátkem i koncem, ale spíše smyčka, která nás pokaždé, když něco dokončíme, vrací na start. Kdo nezažil muka hodin nad prázdny´m listem papíru, kurzorem tepajícím na monitoru, nástroji rozloženy´mi na pracovní ploše, pocity vyhoření, zmaru a prázdnoty, ten nepochopí. Nás ostatní přichází zachránit legendární superhrdina kreativity Austin Kleon. Jeho seznam deseti osvědčeny´ch pravidel a postupů, jak se pohnout z místa, bude vaším povzbuzením pro chvíle, kdy si myslíte, že nápady a energie definitivně došly. Ve svy´ch předchozích bestsellerech Kraď jako umělec a Ukaž, co děláš! dal Austin Kleon čtenářům klíč k odemknutí jejich kreativity a ukázal jim, jak se stát známy´mi. Teď nabízí svou dosud nejvíce inspirující práci: desítku prosty´ch, ale důvtipny´ch pravidel, díky ktery´m zůstanete kreativní, soustředění a upřímní sami k sobě – už na cely´ život. Nebojte se, nastartujte a JEĎTE DÁL! 1. KAŽDÝ DEN JE DEN SVIŠTĚ 2. VYBUDUJTE SI POSVÁTNÉ MÍSTO 3. ZAPOMEŇTE NA PODSTATNÉ JMÉNO, DĚLEJTE SLOVESO 4. VYTVÁŘEJTE DARY 5. OBYČEJNÉ + VÍCE POZORNOSTI = VÝJIMEČNÉ 6. POBIJTE UMĚLECKÉ NETVORY 7. JE DOVOLENO MĚNIT NÁZOR 8. KDYŽ VÁS PŘEPADNOU POCHYBNOSTI, UKLIĎTE SI 9. DÉMONI NESMÁŠEJÍ ČERSTVÝ VZDUCH 10. ZAHRADNIČTE

Čtyřicet podivuhodných památek, které stvořila lidská ruka Angkor Vat, palác Potála, sochy moai, Velká čínská zeď a více než tři desítky dalších památek, které nám zanechaly předchozí generace. Většinou se jedná o monumentální památníky, které se staly věčnou připomínkou nejen lidské geniality a dovednosti, ale také marnivosti svých budovatelů. Jsou rozeseté po všech kontinentech naší planety, a není tudíž v možnostech většiny z nás všechny vidět na vlastní oči. Jejich krásu a kouzlo můžeme obdivovat alespoň prostřednictvím této knihy.

Kniha, ktorá sa dá čítať aj odzadu. Opisuje fungovanie dobročinnosti a sociálnej práce v židovskej komunite. Poukazuje na nesporný prínos tejto komunity pre sociálnu prácu.

Nové slovenské vydanie Súostrovia Gulag vychádza v revidovanom preklade doplnenom novými poznámkami a doslovom, ktorý sa zameriava na slovenské obete gulagu a dobové politické súvislosti. Solženicynovo prelomové dielo odhaľuje pomery v sovietskych komunistických koncentračných táboroch. Stalo sa symbolom politickej a ľudskej obžaloby stalinizmu, pričom však neobchádza fakt, že základy totalitného štátu siahajú až k Leninovi – už počas jeho vlády začali masové popravy, položil základy plánovanej ekonomiky, vytvoril Čeku a vznikli prvé tábory, neskôr známe ako gulag. Autor čerpal z vlastných skúseností politického väzňa, ktorý prešiel hrôzami gulagu, ako aj z dobových dokumentov a mnohých autentických svedectiev. Sleduje osud jedného väzňa od zatknutia, cez vyšetrovanie, súd, transport do tábora a život v ňom, ako aj ďalšie príbehy jednotlivých väzňov a na pozadí týchto udalostí uvažuje o nezmyselnej krutosti a absurdite sovietskeho zákonodarstva a pomerov v Stalinovej ére. Podľa Solženicynových prepočtov prešlo gulagom počas jeho existencie okolo šesťdesiat miliónov ľudí. Keď roku 1970 získal Nobelovu cenu za literatúru, vedelo iba pár zasvätených, že už dvanásť rokov pracuje na svojom najdôležitejšom diele. Súostrovie Gulag patrí medzi najvýznamnejšie knihy 20. storočia. Ako napísal americký diplomat a historik George F. Kennan, je to „najväčšie a najsilnejšie jednotlivé svedectvo o politickom režime, aké sa v modernej dobe objavilo.“

Je to horšie, oveľa horšie, ako si myslíte. Pomalosť zmeny klímy je rozprávka, zrejme rovnako zhubná ako tá, podľa ktorej sa klíma vôbec nemení. Ak vaša úzkosť pramení len zo strachu z narastajúcej hladiny morí, je to sotva vrchol ľadovca hrôz, ktoré už možno počas svojho života zažijú dnešní tínedžeri. Dnešné vlny horúčav a lesné požiare sú len predohrou k zmenám, ktoré nastanú. A prichádzajú rýchlo. Bez revolúcie v spôsobe života miliárd ľudí sa niektoré časti Zeme môžu do konca tohto storočia stať neobývateľnými a iné hrozivo nehostinnými. Na svojej ceste do blízkej budúcnosti David Wallace-Wells predstavuje klimatické pohromy, ktoré nás čakajú a zmenia podobu sveta. Zároveň však otepľovanie planéty zmení aj našu politiku, kultúru, vzťah k technológiám a pohľad na históriu. Zmena klímy zasiahne všetko a pretvorí každý aspekt ľudského života. Neobývateľná Zem je meditáciou nad devastáciou, ktorú sme sami spôsobili, a zároveň plamennou výzvou do boja. Viac ako polovicu uhlíka vypusteného do atmosféry sme vyprodukovali v uplynulých troch desaťročiach. Znamená to, že ak sme planétu priviedli na pokraj klimatickej katastrofy počas jednej generácie, zodpovednosť za to, aby sme sa jej vyhli, má tiež len jedna generácia. Všetci ju poznáme. Je to naša generácia.

Nové slovenské vydanie Súostrovia Gulag vychádza v revidovanom preklade doplnenom novými poznámkami a doslovom, ktorý sa zameriava na slovenské obete gulagu a dobové politické súvislosti. Solženicynovo prelomové dielo odhaľuje pomery v sovietskych komunistických koncentračných táboroch. Stalo sa symbolom politickej a ľudskej obžaloby stalinizmu, pričom však neobchádza fakt, že základy totalitného štátu siahajú až k Leninovi – už počas jeho vlády začali masové popravy, položil základy plánovanej ekonomiky, vytvoril Čeku a vznikli prvé tábory, neskôr známe ako gulag. Autor čerpal z vlastných skúseností politického väzňa, ktorý prešiel hrôzami gulagu, ako aj z dobových dokumentov a mnohých autentických svedectiev. Sleduje osud jedného väzňa od zatknutia, cez vyšetrovanie, súd, transport do tábora a život v ňom, ako aj ďalšie príbehy jednotlivých väzňov a na pozadí týchto udalostí uvažuje o nezmyselnej krutosti a absurdite sovietskeho zákonodarstva a pomerov v Stalinovej ére. Podľa Solženicynových prepočtov prešlo gulagom počas jeho existencie okolo šesťdesiat miliónov ľudí. Keď roku 1970 získal Nobelovu cenu za literatúru, vedelo iba pár zasvätených, že už dvanásť rokov pracuje na svojom najdôležitejšom diele. Súostrovie Gulag patrí medzi najvýznamnejšie knihy 20. storočia. Ako napísal americký diplomat a historik George F. Kennan, je to „najväčšie a najsilnejšie jednotlivé svedectvo o politickom režime, aké sa v modernej dobe objavilo.“

Nové slovenské vydanie Súostrovia Gulag vychádza v revidovanom preklade doplnenom novými poznámkami a doslovom, ktorý sa zameriava na slovenské obete gulagu a dobové politické súvislosti. Solženicynovo prelomové dielo odhaľuje pomery v sovietskych komunistických koncentračných táboroch. Stalo sa symbolom politickej a ľudskej obžaloby stalinizmu, pričom však neobchádza fakt, že základy totalitného štátu siahajú až k Leninovi – už počas jeho vlády začali masové popravy, položil základy plánovanej ekonomiky, vytvoril Čeku a vznikli prvé tábory, neskôr známe ako gulag. Autor čerpal z vlastných skúseností politického väzňa, ktorý prešiel hrôzami gulagu, ako aj z dobových dokumentov a mnohých autentických svedectiev. Sleduje osud jedného väzňa od zatknutia, cez vyšetrovanie, súd, transport do tábora a život v ňom, ako aj ďalšie príbehy jednotlivých väzňov a na pozadí týchto udalostí uvažuje o nezmyselnej krutosti a absurdite sovietskeho zákonodarstva a pomerov v Stalinovej ére. Podľa Solženicynových prepočtov prešlo gulagom počas jeho existencie okolo šesťdesiat miliónov ľudí. Keď roku 1970 získal Nobelovu cenu za literatúru, vedelo iba pár zasvätených, že už dvanásť rokov pracuje na svojom najdôležitejšom diele. Súostrovie Gulag patrí medzi najvýznamnejšie knihy 20. storočia. Ako napísal americký diplomat a historik George F. Kennan, je to „najväčšie a najsilnejšie jednotlivé svedectvo o politickom režime, aké sa v modernej dobe objavilo.“

Prvý diel knihy obľúbeného duchovného autora ponúka krátke zamyslenie na každý deň od 1. januára do 30. júna. Na začiatku každej kapitoly citát zo Svätého písma a krátku meditáciu. Autor sa vo svojich textoch venuje významu jednotlivých období liturgického roka, zastavuje sa pri významnejších sviatkoch či svätcoch, no neraz reflektuje i celkom bežné udalosti z nášho života. Nenútene tak prepája posolstvo evanjelia s osobným životom každého z nás.

Aleš Opatrný (* 1944), kňaz Pražskej arcidiecézy a zakladateľ Pastoračného strediska pri PA, je známy aj na Slovensku ako vyhľadávaný prednášajúci a exercitátor. Ako vynikajúci a triezvy znalec človeka, aj v tejto knižke upriamuje pozornosť čitateľa na to, čo je v sviatosti zmierenia podstatné. Búra falošné prístupy k spovedi, prináša nové spovedné zrkadlá a usiluje sa poukázať na to, že spoveď má byť predovšetkým stretnutím s odpúšťajúcim a uzdravujúcim Bohom.

Druhý diel knihy obľúbeného duchovného autora ponúka krátke zamyslenie na každý deň od 1. júla do 31. decembra. Na začiatku každej kapitoly citát zo Svätého písma a krátku meditáciu. Autor sa vo svojich textoch venuje významu jednotlivých období liturgického roka, zastavuje sa pri významnejších sviatkoch či svätcoch, no neraz reflektuje i celkom bežné udalosti z nášho života. Nenútene tak prepája posolstvo evanjelia s osobným životom každého z nás.

Čo si počať s hnevom? S nenávisťou? Ako sa postaviť svojmu strachu? Ako pracovať so žiarlivosťou a závisťou? Čo robiť, keď upadáme do depresie? A keď myslíme na samovraždu? Emócie, hlavne tie negatívne, sú v spoločnosti často zatracované a považované za nedôstojné či nežiaduce. Od detstva sa učíme skrývať ich pred svetom aj sami pred sebou. Máme tendenciu zadržiavať dobré pocity a odvracať sa od tých negatívnych, bolestivých a ťaživých. Avšak, každá jedna emócia, ktorú cítime, je dôležitá a má pre nás svoje špeciálne posolstvo. Každá emócia je nosičom mocnej energie, ktorá nám buď môže pomôcť, alebo sa obráti proti nám. Ako sa naučiť vnímať svoj vnútorný svet tak, aby sa emócie nestali naším nepriateľom, ale, naopak, naším spojencom, nám priblíži kniha Karly McLarenovej Reč emócií. Zistíme, že naše vlastné emócie sú kľúčom k nášmu osobnému uzdraveniu a našej psychickej rovnováhe.

Přestože je období druhé světové války nesmazatelně zatíženo katastrofou šoa, podařilo se neprávem opomíjenému česko-izraelskému spisovateli Otu B. Krausovi (1921 Praha – 2000 Netanja) napsat román, v němž tyto události pro hlavního hrdinu, dospívajícího židovského mladíka Štěpána, představují spíše jen historický kontext. Hrůzy holokaustu, jimiž si Kraus i jeho pozdější žena Dita, „osvětimská knihovnice“, prošli, zůstávají jen jako stín dokreslující tíživou atmosféru doby, v níž Štěpán dospívá. Krausův román je citlivou a sugestivní výpovědí o mladém muži, jehož hledání prvních lásek, vlastní české židovské identity, ale i vztahu k práci, rodičům a určujícím ideologiím 20. století (marxismus, sionismus) je ortenovsky bolestné i krásné zároveň. Štěpán je pro svůj původ vyloučen z gymnázia, posléze před okupací prchne do sovětského Ruska, kde ovšem rychle ze sociálně utopických snů i nepřekročitelné bariéry mezi domácím a cizím vystřízliví. Vrací se do protektorátu, kde jej mezitím postupující represe přivedou k práci na statku v severních Čechách. Zemědělství se objevuje jako motiv téměř ruralisticko-sionistický (Palestina), líčení je ovšem velmi atraktivní a tajemné: na statku sehrávají hlavní roli Němci i čarodějnice – obraz erotického napětí, které si ničím nezadá s žítkovskými bohyněmi, jež český čtenář objeví až několik desetiletí po napsání Cesty pouští. Celý román-metafora ve své kombinaci důvěrného líčení „velkých dějin“ a „individuálních osudů“ připomene vrcholná díla Ferdinanda Peroutky (Oblak a valčík) či Egona Hostovského, po jejichž bok se v překladu z anglického originálu suverénně řadí. Čeští čtenáři již znají prvotinu Oty B. Krause, svědeckou prózu Země bez Boha (1948 a 1992), i několik dalších textů, naposled vyšly prózy Obchodník se sny a jiné galilejské povídky (Sefer 2009), knihu Můj bratr dým připomněl Antonio Iturbe ve svém románu Osvětimská knihovnice (Akropolis 2013). Román Cesta pouští vznikal v osmdesátých letech a autor jej považoval za nejdůležitější ze svých děl. Jak sám řekl – „je psán vlastní krví“. – Vychází za podpory Ministerstva kultury ČR.

Poúnorový Svaz československých spisovatelů (SČSS), nahrazující zrušené organizace typu Syndikát českých spisovatelů, Kruh moravských spisovatelů či Spolek slovenských spisovateľov, byl ustaven na svém prvním sjezdu v březnu 1949. Nejvyšším orgánem Svazu byl sjezd, který se měl konat každé tři roky, avšak nikdy za dobu existence SČSS nebylo toto usnesení naplněno. Zejména v důsledku politických událostí první poloviny 50. let bylo konání II. sjezdu několikrát odloženo; uskutečnil se až na jaře 1956, tedy po klíčovém XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu, na němž došlo k vyslovení některých kritických reflexí nedávné sovětské minulosti, mírnému poukázání na několik projevů kultu osobnosti, který byl ztotožňován s J. V. Stalinem, a alespoň částečnému uvolnění i v kulturním životě. Na rozdíl od prvního sjezdu SČSS i sjezdů následujících (III. v roce 1963 i legendární IV. v roce 1967, který bývá označován za počátek tzv. pražského jara) se ale protokoly z tohoto spisovatelského setkání dosud nedočkaly souborného knižního vydání. Edice literárního historika Michala Bauera tak poprvé zpřístupňuje všechny referáty (i nepřednesené) a diskusní vystoupení na tomto sjezdu. Východiskem pro ni se staly především stenografické záznamy uložené v Literárním archivu Památníku národního písemnictví v Praze. Ty editor konfrontuje s přetisky v dobových periodikách (zejména v Literárních novinách), s interními sjezdovými brožurkami, jež obsahují hlavní referáty, a s dochovanými záznamy v archivu někdejšího Československého rozhlasu. Toto srovnání ukazuje, že v Literárních novinách byly otištěny výtahy, výňatky a cenzurované texty, takže ti literární historikové, kteří z nich vycházeli jako ze základního sjezdového zdroje/pramene, přistupovali k dějinám ve zkreslené podobě. Poprvé se tak ke čtenářům dostávají referáty a diskusní příspěvky v autentické podobě. Sjezd je spojován s pokusem spisovatelů o nalomení dogmatismu první poloviny 50. let, včetně vystoupení proti cenzuře a perzekuci některých spisovatelů: v tomto kontextu bývají obvykle připomínány zejména diskusní příspěvky Františka Hrubína a Jaroslava Seiferta. Knihu doplňují dobové fotografie ze sjezdového jednání a fotodokumentace související se spisovatelským sjezdem, jmenný rejstřík a stať upozorňující na základní souvislosti sjezdových vystoupení. - Vychází za podpory GA ČR v rámci grantového projektu: Kodifikace a variace ideologicko-estetické normy v české literatuře 50. let 20. století.

Brilantní autobiografické prózy, kterými do literatury šedesátých let vstupoval autor ani ne třicetiletý, vyplavují ze vzpomínek obrazy dětství, dospívání a prvních let dospělosti. Představují křehkého člověka hledajícího své místo ve světě, zmítaného vášněmi i pochybujícího o své schopnosti milovat. Sen o mém otci je autorovou prvotinou. Ústřední tragikomickou zápletku rozvíjí kolem dětského podvodu s žákovskou knížkou. Otce malého Karolka umučili v Terezíně a jeho matka se později podruhé provdala. Právě vztah k matce, dramatické střety s ní, útěky ze sevření její lásky a opětovné návraty jsou obsahem Karolova vyprávění. Navazující novela Sen o mně představuje trýznivou zpověď muže stojícího tváří v tvář nevěře. Snaha porozumět vztahu k vlastní ženě (podobně jako předtím vztahu k matce) je snahou porozumět tajemství života a smrti. Krutě otevřenou zpověď, kterou přináší druhá próza, vyvažuje první text, který díky dětskému pohledu a milosrdnému odstupu přináší s postavami pábitelů, „svůdců“ a hrdinů i půvabný humor. Prózy vycházejí po více než dvaceti letech ve třetím vydání s autorovým doslovem.

Téma monografie čtyř autorů z Ústavu české literatury a literární vědy Filozofické fakulty UK by šlo shrnout jako „implicitní polemiku" s tradovaným výrokem Theodora W. Adorna o nemožnosti psaní poezie po Osvětimi. Tématem je právě šoa/holokaust v české literatuře s přihlédnutím k literatuře slovenské, dalším literaturám Střední Evropy a také k československému filmu. Umělecké reprezentaci šoa v literatuře a filmu se u nás dosud věnovala velmi malá pozornost, kniha v tomto navazuje na dosud ojedinělou publikaci Holokaust v české, slovenské a polské literatuře (ed. J. Holý, 2007). Studie čtyř autorů zkoumají šoa v literatuře z různých stran, přehledově (Jiří Holý) i detailněji, z hlediska jednotlivých problémů (pamětní práce kultury - Petr Málek, šoa z pohledu viníků či traumatičnosti návratu - Jiří Holý) i autorských osobností a poetik (Michael Špirit se věnuje Josefu Škvoreckému, Filip Tomáš dílu Arnošta Lustiga a neprávem opomíjenému Jiřímu R. Pickovi). Shodují se přitom, že jde o téma zásadní, jehož umělecká reprezentace zasahuje i do hodnotových otázek současného života. Popsat a pochopit tyto na pohled nesdělitelné zkušenosti a rozumem sotva pochopitelné události zůstává pro umění i odborné zkoumání trvalou výzvou bez ohledu na časový odstup. Vychází ve spolupráci s Filozofickou fakultou Univerzity Karlovy v Praze.

Osvětim-Březinka – zdálo by se, že dnes už k tomuto divadlu hrůzy můžeme dodat jen velmi málo. A přece. Je tu pravdivý, byť téměř neznámý příběh několika útlých a zaprášených knížek, které se na ono pochmurné místo dostaly bůhvíjak a jejichž stránky drží pohromadě jen zázrakem a silou vůle a odvahy čtrnáctileté Dity Adlerové, osvětimské knihovnice, strážkyně podivuhodného táborového tajemství. Příběhem literární Dity, jehož předlohou jsou vzpomínky skutečné, dnes osmdesátileté Dity Krausové, se vracíme k polozapomenuté historii rodinného tábora, který existoval v Březince od září 1943 do července 1944 a jehož tragický konec, ač dodnes zahalen řadou neobjasněných okolností, představuje největší hromadnou vraždu československých občanů za druhé světové války. Španěl Antonio G. Iturbe (narozen 1967 v Zaragoze), kulturní publicista, jehož je Osvětimská knihovnice třetím rozsáhlejším románem, se nelehkého tématu zhostil tak, jak novinář umí nejlépe – poctivým studiem dostupných pramenů, v nichž paměti o téměř dvě generace starší přítelkyně Dity hrají klíčovou roli, a syrovou reportážní zkratkou, která bílá místa v autentických vzpomínkách i ve skoupé historické dokumentaci vyplňuje literární fikcí bez patosu a jen v míře nezbytně nutné. – V roce 2012 se tento titul objevil na předních místech nejčtenějších románů ve Španělsku a v současnosti se překládá do dalších světových jazyků. Práva byla prodána do devíti zemí.

Po skončení druhé světové války byl dirigent Václav Talich obviněn z kolaborace. Za inspirátora bývá označován ministr Zdeněk Nejedlý. Publikace si všímá korektních vztahů mezi nimi v meziválečném období. Talich byl členem sociálnědemokratické strany, k jeho přátelům náleželi lidé levicově orientovaní. Ke střetu zájmů obou mužů došlo v roce 1935, kdy Nejedlý marně prosazoval proti Talichově kandidatuře na post šéfa opery Národního divadla skladatele O. Jeremiáše. Za tzv. druhé republiky Nejedlý i Talich shodně hájili národní kulturní hodnoty. Autor podrobně mapuje dilemata, jimž byl Talich vystaven za okupace, nevyhýbá se problematickým skutkům, k nimž patřil projev v Obecním domě 12. července 1942, po atentátu na Heydricha, koriguje legendy provázející příběh Talichova zatčení v květnu 1945 a mapuje diskuse kolem „Talichova případu“. Na Talichovu obranu vystoupili spolupracovníci (I. Medek), ale i komunisté (E. F. Burian, V. Nezval, P. Kočí, později J. Taufer a L. Čivrný), pochopení vyjádřili i někteří Nejedlého žáci (K. B. Jirák, J. Hutter), zatímco jiní (M. Očadlík, A. J. Patzaková) jej napadali. Nejedlý i jiní politici (E. Beneš, J. Masaryk, A. Zápotocký) si zachovali od polemik odstup. Vyšetřování vycházelo z platné legislativy, vytvářející rámec pro tzv. národní očistu, a prokázalo, že Talich se ve dvou případech zachoval „nepřístojně“. Potrestán ale nebyl, neboť jednal pod nátlakem a s úmyslem prospět národu. Zjednodušené závěry, jež viděly vinu jen na Talichově straně nebo jej naopak představují jako nevinnou oběť komunistické zvůle, nepomohou při pochopení jednání Václava Talicha ve válečných letech. Každý příběh je třeba posuzovat individuálně, v historických souvislostech. Úcta k Talichovu umění neutrpí, připustíme-li, že za okupace přijal kompromisy, jež vyplynuly z nátlaku nacistů, vlastních pochybností či z únavy a přivyknutí na protektorátní život. Nejedlý neučinil nic pro pochopení chování Talicha a jiných známých osob za války. Jeho přísný pohled kontrastuje s nestatečností, již později projevil v době stalinských represí. – Publikace je doplněnou a rozšířenou verzí studie uveřejněné v roce 2009 v časopise Soudobé dějiny. Anglické vydání studie ve svém časopise chystá Dvorak Society v Londýně (překlad Karel Janovický). – Vychází za podpory Ministerstva kultury ČR.

Věděli jste, jak miminko prožívá dobu před svým narozením? Kdy malému človíčkovi v maminčině břiše začínají růst nehty? Kdy si už dokáže cucat palec? Nebo jak čůrá? To všechno, a ještě mnohem víc vám ve 42 kapitolách, odstupňovaných podle týdnů těhotenství, poví ta nejpovolanější osoba. Samotné miminko v děloze. A věřte, že se nebudete ani chvilku nudit! Veselé ilustrace Anety Žabkové pobaví děti i rodiče.

Jedna stará ľudová múdrosť hovorí: „Čo vidíš na druhom, čakaj na sebe.“ Ako si teda môžeme byť takí istí, že nás nepostihne osud tých nešťastníkov, ktorí sa ocitli na ulici a spoločnosť ich odsunula na svoj okraj? Hoci bezdomovectvo, prostitúcia, či drogová závislosť v nás už prestáva vyvolávať úžas a začíname byť voči týmto stigmám spoločnosti citovo apatickí, autorka sa snaží opätovne zamerať našu pozornosť na to, že aj títo jedinci napriek svojmu pochybeniu, nestratili svoju dôstojnosť. V duchu evanjeliového výroku, že Syn Boží prišiel hľadať, čo sa stratilo, chce autorka touto publikáciou ponúknuť návod, odporúčanie, aby sme použili aj autorkinu terminológiu možnosti akéhosi: „balzámu pre dušu i pre telo“, ako by bolo možné pomôcť týmto jedincom pri ich opätovnom zaradení sa do normálneho, bežného života. Aj keď v tejto oblasti vyšlo už mnoho publikácií, autorka verí, že spôsobom zachytenia a vyjadrenia táto problematika ešte nebola vysvetlená z takéhoto uhla pohľadu.