Najnovšie - Pre vysoké školy strana 22 z 30

Jedná se o vydání kritické edice Apologie, latinského spisu husitského nonkonformisty Mikuláše z Drážďan z roku 1415, kterým reagoval na zákaz laického kalicha, jednoho z nejvýraznějších symbolů husitského hnutí. Součástí edice s textověkritickým aparátem je dílčí studie o genetických vztazích dochovaných rukopisů, analýza struktury díla a prozkoumání jeho předloh, které zasazují vydávaný text do jeho významových souvislostí. Jakožto výsledek zpřístupnění středověkého rukopisného materiálu je kniha primárně určena pro badatele zabývající se dějinami rané české reformace; díky kritickému aparátu své uživatele najde nejen mezi historiky, ale i mezi filology, lingvisty, právníky a teology.

Monografie se věnuje slovosledu v bulharských a srbských evangelních textech z 12. a 13. století. Slovosledné změny jsou registrovány jako varianty k textu staroslověnské památky zvané Mariánské čtveroevangelium, jsou srovnávány i s řeckým zněním evangelního textu. Autorka zkoumá, podle jakých principů je organizován slovosled v památkách ze 12. a 13. stol. a jestli se v něčem liší od slovosledu staroslověnských předloh a řeckého originálu. Věnuje se rovněž otázce, jestli se slovosled v těchto mladších památkách vyznačuje nějakými novějšími jazykovými rysy a zdali jsou přítomny příznaky pronikání nějakých nových slovosledných modelů, nebo zda se zachovávají rysy spíše archaické.

Tremendismus je jedním z nejpozoruhodnějších literárních jevů ve španělské literatuře 20. století. Na literární scéně se objevil s nástupem představitelů nové Generace 36, jejichž tvorba poznamenala další vývoj španělské literatury. Přesto je však na tremendismus pohlíženo jako na fenomén marginálního významu. Od 90. let 20. stol. lze pozorovat jisté oživení zájmu o tento pozoruhodný literární fenomén, což primárně souviselo se zvýšeným zájmem o tvorbu hlavního představitele tremendismu Camila Josého Cely, zvláště po té, co mu v roce 1989 byla udělena Nobelova cena za literaturu. Ve stejnou dobu se začali prosazovat mladí autoři z Generace X, jejichž výpravná próza nese výrazné rysy tremendistické estetiky, a to do takové míry, že lze uvažovat o návratu tremendismu. Publikace je snahou o drobný příspěvek do zmíněné literární diskuze, jelikož si klade za cíl najít alespoň dílčí odpovědi na otázky zásadního významu, které se k dané problematice váží.

Publikace se zabývá satirou jako svébytným žánrem římské literatury. Vymezuje satiru v rámci diachronního vývoje žánru a zasazuje ji do kontextu, uvádí její zvláštnosti a specifické problémy, na něž se při jejím zkoumání opětovně naráží. Na základě analýzy a srovnání děl kanonických autorů římské satiry (Lucilia, Horatia, Persia a Iuvenala) určuje, jaké rysy má dílo mít, aby bylo možné označit ho za satiru. Zmiňuje také antické literární formy, které jsou dávány do souvislosti se satirou.

Kolektivní monografie se zabývá vzájemnými vztahy a mírou ovlivňování mezi španělskou varietou romštiny zvanou obecně caló a španělštinou, jakož i dalšími jazyky v rámci hispanofonního areálu. Jednotlivé texty se zabývají jak procesem formování španělské romštiny v kontextu ostatních romských dialektů, tak i interakcí mezi španělskou romštinou a dalšími iberorománskými jazyky. Pozornost je věnována historickým souvislostem a kontextům, ale také současnému stavu.

Kniha přináší originální zpracování unikátního materiálu, který vznikl v polovině sedmdesátých let 20. století a v angličtině nebyl dosud monograficky publikován. Původní vizuální analýza pracuje jak s historickými fotografiemi z Burjatska a Tibetu, tak i vlastními autorovými terénními pozorováními a záznamy rozhovorů s aktéry. Vznik nové formy buddhismu v rámci tradiční burjatské sanghy lze datovat do poloviny 20. století. Po druhé světové válce se v rámci tzv. první obnovy náboženství objevilo úsilí zachránit z represáliemi sužovaného tibetského buddhismu alespoň základní věci. Ve třicátých letech byly kláštery pobořeny, některé zcela zničeny, mniši vyhnáni, někteří popraveni, část z duchovenstva byla zavřená do gulagu a zbytek se musel vzdát mnišského stavu. V polovině šedesátých let, v období prvních kritik Stalinova kultu vznikla v Ulan-Ude malá, ale významná skupina, buddhistická komunita. Neoficiální, tajná mikro-sangha se formovala pod vedením B. B. Dandarona, burjatského buddhisty a buddhologa a existovala až do jeho uvěznění v roce 1972. Byl odsouzen na pět let nucených prací a ve věku šedesáti let v roce 1947 v pracovním táboře umírá. Jeden z jeho nejpřednějších žáků A. I. Železnov namaloval thangku, věnovanou svému učiteli; jednalo se o mandalu Vadžrabhajravy. Namaloval ji jako inovaci starobylé tradice a thangka tak představuje unikátní zobrazení v rámci burjatské buddhistické tradice, neboť začleňuje i prvky z vnějšího světa. Je až překvapivé jak mnoho lze z thangky vyčíst s využitím religionistického přístupu. Tato metodologie se odlišuje od způsobu, jak obrazu rozumí sami vyznavači rodícího se Dandaronova kultu.

Předkládaná monografie je koncipovaná jako kolektivní dílo univerzitních pedagogů, doktorandů a odborníků z akademických pracovišť k problematice dalšího směřování výuky oboru Etnologie na univerzitách. Záměrem autorů je pojmenovat témata, která by měla ve výuce Etnologie přežít generační i společenské změny na prahu milénia. Jejich představy, záměry i nejistoty jsou ve vizi těchto témat soustředěné.

Předložená studie se věnuje metodám stylistické analýzy textu. Autorka vychází z komplexní koncepce stylistiky a stylistické analýzy textu, která zahrnuje hledisko komunikativně pragmatické (funkce textu) i textově strukturní. Stylistické textové analýzy jsou provedeny na současných filmových recenzích, které se objevují v předních německy psaných printmédiích i jejich onlinových verzích. Textová báze je tvořena 470 filmovými recenzemi, především z týdeníků Der Spiegel a Focus. Ke srovnávací textově stylistické analýze, která tvoří centrum předložené studie, byly použity i filmové recenze a jiné textové útvary reflektující svět filmu (filmový esej, zpravodajství o filmovém festivalu, interview s filmovým tvůrcem) z jiných médií německy psaných (Die Zeit, Neue Zürcher Zeitung, sueddeutsche.de) i českých (např. iDnes.cz).

Jedním z nejprobádanějších a nejčastěji citovaných problémů egejské doby bronzové je otázka absolutní datace výbuchu santorinské sopky, potažmo celé pozdní doby bronzové ve velmi širokém regionu od Egypta přes Přední východ po střední Evropu. Názory a výsledky přírodních věd a tradiční archeologie se neshodují a jejich argumentace umísťují událost od poloviny 17. století až po konec 16. století před Kr., výjimečně i později. Práce analyzuje jednotlivé argumenty i metodologické přístupy a snaží se odpovědět na otázku neshody jednotlivých přístupů. Tzv. mínojská erupce (nebo santorinská katastrofa) ovlivnila nejenom životy lidí ve velmi širokém regionu, ale také globální klima. Jedná se tedy o klíčovou událost pozdní doby bronzové. Její přesné datování umožní synchronizaci regionálních chronologických systémů mediteránních a evropských regionů a tvorbu přesného časového rámce, který je nutností pro další řešení kauzálních otázek historie doby bronzové.

Mezigeneračnost je jedním z nejpřirozenějších aspektů učení, jež nás provází po celý život. Jsme zvyklí, že mezi učícím se a tím, kdo učí, je často výraznější věkový rozdíl. Obecně se předpokládá, že právě tento rozdíl zajistí dostatek informací, podnětů a zkušeností, jež mohou učícího se obohatit. V této knize se snažíme tuto „samozřejmost“ mezigeneračního učení zproblematizovat. Ukazujeme, že učební situace, v nichž se setkávají lidé z odlišných generací, jsou specifické v řadě ohledů: z hlediska obsahů učení, aktivity jednotlivých aktérů při poskytování a přijímání učebních podnětů, různorodostí učebních situací a příležitostí k nim. Aktéři mezigeneračního učení musí čelit různým výzvám, ale zároveň si mohou odnášet specifické benefity. Tuto specifičnost rozkrýváme v rovině teoretické, ale zejména empiricky výzkumem mezigeneračního učení v různých sociálních prostředích: ve škole, na pracovišti a v komunitách.

Monografie shrnuje hlavní výstupy výzkumu podporovaného agenturou GAČR s názvem Chování zdraví podporující a chování zdraví ohrožující: determinanty, modely, konsekvence. Integruje pět studií rozdělených do jednotlivých kapitol, které řeší problematiku vztahů komponent chování souvisejícího se zdravím s vybranými osobnostními charakteristikami, konstrukty optimismu a pesimismu, nadějí, ontogenezí a neuropsychologickými jevy. Prezentované poznatky a vyvozené závěry přispívají nejen k hlubšímu teoretickému pochopení sledovaných vztahů, ale také k praktické podpoře seberegulačních mechanismů čtenářů vedoucích k péči o jejich vlastní zdraví. Publikace je určena odborné veřejnosti, tematicky oslovuje především odborníky a studenty v oblasti psychologie, zdravotnictví, pedagogiky a dalších sociálních věd, kterým je blízká problematika lidského zdraví.

Tato monografie se zaměřuje na slovotvorné postupy, jež jsou ve španělské lingvistice již tradičně řazeny do oblasti tzv. lexikální morfologie (tj. sufixace, prefixace, interfixace, parasyntéza a kompozice) a jejichž přesné vymezení nastoluje celou řadu zajímavých teoretických otázek. Cílem práce je objasnit příčiny definičních či klasifikačních nesrovnalostí v reprezentativních gramatikách a pojednáních o slovotvorbě a na základě detailní analýzy charakteristik výše uvedených neologických postupů zmapovat přechodové oblasti, které lze nalézt např. mezi derivací a flexí, derivací a kompozicí nebo kompozicí a oblastí frazeologie, což je téma, které dosud nebylo ani ve španělské odborné literatuře takto komplexně zpracováno.

Ve své monografii autor analyzuje zástavní listiny Zikmunda Lucemburského na církevní statky jako nástroj jeho finanční politiky v českém království. Nejdříve představuje dostupné prameny a dosavadní historickou literaturu na téma zástav církevních statků a jejich sekularizace. Hlavní část knihy tvoří rozbor Zikmundových zástavních listin na církevní statky v chronologickém sledu. Tento rozbor je doplněn sondou do poměrů chotěšovského a zbraslavského kláštera. Důležitou součástí publikace je také katalog s více než 400 zástavními listinami a podobnými akty, které jsou důležité pro pochopení mechanismu zástav na církevní statky, stejně jako edice vybraných listin a pramenů.

Kniha popisuje dějiny dvou původních civilizačních okruhů na území Vietnamu, na severu vietského vyvíjejícího se pod vlivem Číny a na jihu okruhu austronéských hinduizovaných Čamů tvořících seskupení nezávislých lokálních center. Zatímco vývoj vietské státnosti vyvrcholil v 15. stol. vytvořením centralizované říše, nejednotní Čamové museli nadále ustupovat expanzi Vietů. Při chronologickém výkladu založeném na vietnamských a čínských kronikách jsou sledovány hlavní vývojové tendence: přechod od tisícileté čínské nadvlády, kdy byli Vietové přirozenou okrajovou součástí čínského politického okruhu i kosmopolitní synkretickou křižovatkou jihovýchodní Asie, k samostatnosti za dynastií Lý, Tr?n a Le či mocenské posuny od buddhistické sanghy k vojenským vládcům a neokonfuciánské civilní správě.

Kniha popisuje moderní dějiny Vietnamu od 16. století do současnosti. Věnuje se rozvoji vietnamské státnosti v prekoloniálním období a svárům mezi dynastiemi Le a M?c a mocnými rody Tr?nh a Nguy?n. Po sjednocení za povstání dynastie Tây Son se nakonec v roce 1802 se zahraniční asistencí chopili moci Nguy?nové. Ti v druhé polovině 19. století podlehli tlaku Francie, která ve válce s Čínou získala nadvládu nad Vietnamem. Koloniální éra přinesla disproporční rozvoj, nárůst nespokojenosti a nacionalismu. Po 2. světové válce se Vietnam stal ohniskem válek o vliv západních států, SSSR a Číny. Obratnou politikou Vietnam obnovil lokální postavení a v citlivém poválečném období se modernizuje s důrazem na konzervativní konfuciánské hodnoty.

Autor analyzuje možnou ekvivalenci literárního textu a jeho výtvarné ilustrace. Jaké jsou vlastnosti dobré ilustrace? Jaké je kritérium lepší ilustrace? Které faktory rozhodují o ekvivalenci obrazu a textu? Je možné ilustrace číst podobně jako text? Tyto a další otázky jsou v centru autorovy pozornosti. Kniha nabízí témata z estetiky, intermediálních studií, dějin umění a psychologie. Vybrané kapitoly jsou završeny autopsií autora, který je sám knižním ilustrátorem dobrodružné a vědecké literatury.

Autor vychází z literární teorie a studuje ženské postavy coby čtenářky v realistickém a naturalistickém románu z pohledu různých literárních škol. Konkrétně se zaměřil na díla tří španělských autorů: Leopoldo Alas Clarin, Benito Pérez Galdós a Emilia Pardo Bazán. Jejich texty totiž poskytují dostatečný vzorek k dekódování různých interakcí mezi knihou a ženou coby čtenářkou.

Kniha prezentuje výsledky akčního výzkumu, jehož cílem bylo zavést dialogické vyučování do výuky na druhém stupni základní školy a zavádění změny systematicky zkoumat. Monografii otevírají dvě teoretické kapitoly. První přibližuje ústřední koncept dialogického vyučování jakožto komunikačního uspořádání výuky, jehož cílem je podněcovat myšlení žáků a prohlubovat jejich porozumění výukovému obsahu. Druhá pojednává o tom, jakým způsobem se učitelé mohou v rámci profesního rozvoje učit proměňovat svoji práci, a to za pomoci videonahrávek vlastní výuky, jejich následné analýzy a reflexe. Těžištěm knihy je výzkumné šetření, v jehož centru stál rozvojový program pro učitele, skládající se ze složky teoretické, zkušenostní a reflektivní. Ve třech kapitolách představujících výsledky výzkumu nejprve ukazujeme, nakolik se učitelům povedlo prosadit změnu a jak ji jejich žáci vnímali. Posléze prostřednictvím mozaiky příběhů učitelů popisujeme přechod od klasického vyučování k vyučování dialogickému a dokumentujeme nejen to, jak se učitelé vyrovnávali se zažitými způsoby svého jednání a s potenciálními problémy, které jim v realizaci dialogického vyučování bránily, ale také ukazujeme schopnosti učitelů reflektovat vlastní výuku. Sedmero kazuistik uzavírá syntéza, která vypovídá zejména o tom, jak obtížné je změnit vlastní jednání, zvláště má-li jít o komplexní a hlubokou proměnu.

Monografie se věnuje analýze argumentové struktury podstatných jmen v katalánštině, a to jak z pohledu teoretického, tak i deskriptivního. Jejím účelem je určit a systematicky klasifikovat vlastnosti argumentové struktury podstatných jmen v katalánštině, nabídnout přehled jejich syntaktických vlastností a vysvětlit modely pravidelností vyvozených ze studovaného materiálu. S položením primární otázky „Jak se syntakticky projevují argumenty podstatných jmen v katalánštině?“ jsou spojeny také tři sekundární otázky, a to „Která podstatná jména v katalánštině přijímají argumenty?“, dále „Jakou podobu mají nominální argumenty v katalánštině? Na čem závisí?“, a konečně „Jaké je řazení argumentových komplementů podstatných jmen v případech, kdy jich najdeme více v rámci jednoho syntagmatu?“. Autorka využívá data o více než 200 podstatných jménech z Informatizovaného textového korpusu katalánského jazyka (CTILC).