Najpredávanejšie - Bestsellery - Knihy - Česká beletria strana 7 z 305

Inspektor Libor Lavabo řeší zdánlivě snadný případ dvanácti upálených nosorožic. Do pátrání se však postupně zaplétá tajný deník J. W. Goetha, boj spikleneckých společností Neptunia versus Plutonia o vládu nad světem i šílená nadpraporčice Marhanová. Poselství skryté v sérii obrazů černého jezera od Jana Preislera přivede Lavaba až do nitra vyhaslé sopky Komorní hůrka. A právě tam se skrývá nečekané rozluštění celé záhady. Název Nulorožec se vztahuje nejen na rohy uřezávané nosorožcům pytláky, ale i na vynulovanou podstatu doby, v níž už není místo pro svobodnou imaginaci. Ovládat masy ohlupované konzumem a masovými médii je totiž mnohem snadnější, než opanovat společnost jedinečných jednorožců.

Hračka je o sexu, pouze o sexu a zase jen o sexu... ...a pak ještě o lásce a posedlosti a manipulaci. třwtí, upravené vydání erotického bestselleru Hračka autorky Sylvy Lauerové (Otrok, Michael2007, ed. Královny slz a ostružin), jedné z nejkontroverznějších osobností české literární scény. Jako románová prvotina spisovatelky, žijící trvale na Seychelských ostrovech, vzbudila Hračka na sklonku r. 2007 nevídaný zájem čtenářů. Od té doby se již dočkala dvou dotisků a stále se těší čtenářské pozornosti. Děj románu se odehrává na Seychelských ostrovech, v exotickém ráji, kam noha běžného smrtelníka téměř nevkročí. Luxusní prostředí privátního letoviska, vyhledávaného světovými celebritami, je popsáno pohledem mladé české ženy. Ta se zde setkává se svým osudovým mužem a prožívá vášnivý a intenzivní vztah, hraničící s posedlostí. Literární styl Sylvy Lauerové je výrazný svým moderním přístupem k jazyku, je velmi sugestivní, má strhující tempo a zachovává si prvky autenticity. Syrovost sexuálních scén a přímočará otevřenost, se kterou autorka nahlíží do myšlenkových pochodů ženy-predátora, činí z této knihy zcela výjimečnou sondu do intimního vyjádření ženské emancipace, sahající za hranice normality. Bezmezný, až povrchní obdiv k mužskému tělu, sex, okultní rituály - to jsou slova, která tuto knihu definují. A přestože je o lásce, rozkrývá nebezpečnou a zraňující hru lidského ega, spojenou s tělesnou touhou a manipulací.

Deník kastelána vyšel před patnácti lety jako prvotina Jana Bittnera. Dnes lze již říct, že skutečné jméno, k němuž se váží také veleúspěšné humoristické knihy Poslední aristokratka (2012) a Aristokratka ve varu (2013), je Evžen Boček (1966). Zatímco v těchto dvou titulech šlo autorovi především o pobavení čtenáře (Cena Miloslava Švandrlíka za nejvtipnější knihu roku), jeho prvotina je z jiného řečiště, ačkoliv kulisy jsou stejné, tedy zámecké. Deníkový příběh kastelána chytí čtenáře okamžitě. Hrdina knihy se znechucením opustí velkoměsto a zamíří na venkov, aby našel ztracený smysl života a zachránil své manželství. Zámek ho však od počátku zaskočí — odkrývá se jako místo dávných i současných příběhů, dramat a nečekaných setkání. Tajemné síly prosáknou do života celé jeho rodiny. Je lidský rozum dostačující zbraní, nebo jsou věci mezi nebem a zemí, s nimiž je třeba se smířit? Kastelán možná nenajde, co hledá, možná nezíská, co si přeje, a možná nic není, jak si představoval. Pobyt ve zdech mysteriózního zámku mu však odhalí podobu života, o níž dříve neměl nejmenšího tušení.

Vimperk, červen 1947. S příchodem nových nadřízených, komunistů Rejmonta a Hartla, dostává strážmistr Jan Firman nový úkol: zajistit, aby osidlování Šumavy úspěšně pokračovalo. Jenže osídlenci, rumunští Slováci, si přinášejí neotřesitelnou víru v moroie a zmory, i nesmyslnou nenávist k dívce z Valea Târnei, kterou viní za smrt svého bratra… Druhý případ Jana Firmana je volným pokračováním úspěšného románu Duchové Šumavy.

Milenci mladí i mnohem starší, manželé a exmanželé, staří mládenci a vdovy, vášně přiznané i skrývané, ale třeba také složitý vztah syna a umírajícího otce, zkrátka láska v nejrůznějších podobách a odstínech – takové je základní téma Povídek o lásce. Šťastnou i odvrácenou tvář lásky pozoruje Viewegh v šestnácti povídkách nejen s porozuměním, ale rovněž s tradičním ironickým nadhledem a vždy laskavě a s pochopením pro lidské slabosti.

Jaké je to žít s krávou? Dojit ji každý den, chodit na pastvu, starat se o ni? Má to nějaký smysl, když v supermarketech na vás čekají hory jogurtů, tvarohů a mlék v dokonalých baleních? Tereza Říčanová žije život, do kterého se většině z nás nechce. Je nepohodlný a náročný, vstává se v něm za úsvitu, a když je to třeba, pracuje se do úmoru, dny získávají rytmus podle ročních období a krmení... Soužití se zvířetem, každodenní pozorování a fyzická práce v autorce probouzejí citlivost pro skutečný smysl věcí, obnovují zapomenutý vztah se zvířaty, nastolují vnitřní řád a zjitřují představivost. V této knize se vy i vaše děti dozvíte mnoho praktického: třeba kolik má kráva žaludků, jak se dělá máslo nebo sýr, co žerou krávy v zimě nebo co to je hovnopytel. Ale nečekejte žádnou příručku. Kráva Říčanová je především dokumentární deník jedné malířky.

„Tahle knížka je osobní. Obsahuje vzpomínky, sny a črty, které jsem měl potřebu zaznamenat, aniž bych tušil, že mají něco společného. Jsou to postřehy a zážitky, které mne natolik zasáhly, že jsem pod jejich vlivem měnil kurz svého dalšího směřování. Jako když kapitán lodi dostane nové souřadnice a pootočí kormidlem. Jde o druh deníku či dokonce cestopisu, pokud přijmete, že cestovat se dá nejen po Zemi, ale také v sobě ve světě vnitřním. Kromě pozemských zážitků s naším psem, s velrybami a lidožrouty se tak dočtete třeba i o snech a výpravách k hranicím nevědomí. Tento druh cestování mě začal poslední dobou zajímat ze všech nejvíc. Člověk se něco dozví, něco pozná, a přitom je to proti běžnému cestování méně časově náročné, nesrovnatelně levnější a uhlíková stopa žádná.“ JS

Příběh nespoutané duše ve spoutané době Mladý Pína nastoupí po vyučení na prestižní hotelovou školu a stejně jako se odvíjí příběh jeho studií a následné kariéry, odvíjí se i zběsilá éra pokřivených osmdesátých let v??tehdejším Československu. Jak se mladý číšník popere s psanými i nepsanými pravidly socialistické společnosti a jak se protluče životem, jenž mu do cesty přihraje nejednu slavnou osobnost a spoustu milostných románků? Tato kniha je volným částečně biografickým pokračováním úspěšné prvotiny Josefa Kádi Kadeřábka Sedmdesátky aneb Hotel ve víru doby.

Ve volném pokračování knihy Báječná léta pod psa se znovu setkáváme s Kvidem a jeho poněkud neobyčejnou rodinou, tentokrát už ale v porevoluční době. Kvido se po dvanácti letech rozvádí a užívá si svobodného života spisovatele na volné noze. Často navštěvuje prarodiče a bratra Paca na Sázavě. Dědeček je kvůli kuponové privatizaci bezmezným obdivovatelem Václava Klause, ale zbytku rodiny je politik trnem v oku, takže setkání se málokdy obejdou bez hádek a popichování. Z Klausovy knihy Narovinu autor na začátku každé kapitoly této lehce biografické a melancholické grotesky cituje, aby prostřednictvím svých postav postupně odhalil absurditu jeho slov i samotné doby.

"Lucie a Janek Sedlářovi si plní sen – společně s dětmi cestují starým obytným autem po zapadlých, ale dechberoucích krajích naší země a hledají svůj vysněný pozemek, rodový statek, místo, kde by se usadili, tvořili a žili v souladu s přírodou. Při tomto putování navštěvují inspirativní lidi, kteří již udržitelným způsobem života žijí, jsou částečně soběstační, respektují sebe, ostatní i Matku Zemi."

Autor patří ke generaci, která dospívala v době reálného socialismu, kdy ještě platila povinná vojenská služba, a vychází z vlastních zkušeností u prvosledového útvaru. Pojem „vojna“ se dávno vytratil z povědomí mladých mužů a mnohdy o ní nemají sebemenší představu. Těm, kteří ji zažili, však zůstává ve vzpomínkách se vším, co s sebou přinášela. Ať už to byla mazácká vojna, pakárna, šikana, buzerace, ideologické vymývání mozků, imperialistická hrozba nebo mimořádné události. Zanechala i pozitivní stopy, neboť naučila odříkání, smyslu pro pořádek, samostatnosti v rozhodování a vážit si slušných lidí. Autor ve své vzpomínkové knize s odstupem téměř čtyřiceti let vypráví s nadhledem i pochopením o všem, co realita tehdejšího vojenského života obnášela.

Dne 8. května roku 1937 vyzval spisovatel Jaroslav Foglar čtenáře časopisu Mladý hlasatel k zakládání klubů – dětských part bez dospělého vedoucího. V prosinci roku 1938 se ve stejném časopise objevil první díl dnes již kultovního seriálu Rychlé šípy . Pro tehdejší děti šlo o skutečné zjevení. Desetitisíce z nich se snažily následovat příkladu Mirka Dušína, Jarky Metelky, Jindry Hojera, Červenáčka a Rychlonožky. Chtěly prožívat stejná dobrodružství, chovat se stejně čestně a správně jako oni. Přijaly pozvání a vydaly se ve stopách Rychlých šípů... Autor této knihy zachycuje jen zlomek jejich příběhů. Ale i z toho nepatrného vzorku čiší obrovská síla. Dětské sny o pevném přátelství, vlastních klubovnách a dobrodružství při objevování tajemných světů se plnily na pozadí let předválečných, válečných i poválečných. Autor přes deset let pátral po pamětnících těch časů. Hovořil s tehdejšími klubaři, sbíral dobové snímky, fotografoval a studoval staré kroniky. Nenechával aktéry vzpomínat pouze na dětství, naslouchal i jejich dalším životním osudům, které byly v mnohých případech ovlivněné právě zážitky raného věku. Mezi mnoha jinými se o své vzpomínky dělí se čtenáři osobnosti širší veřejnosti nikoliv neznámé - publicista Karel Pacner, moderátor Přemek Podlaha, spisovatel Zdeněk Šmíd, matematik Josef Polák, fotograf František Dostál či trampský písničkář Jaroslav Velinský.

Anna, Alžběta, Anežka. Tři ženy, tři generace, jedna rodina a mnoho životních zvratů, traumat a tajemství. Příběh začíná před první světovou válkou, kdy Anna, vypravěččina babička, odjíždí přes odpor svých rodičů s vyvoleným Antonínem do pohraničního městečka na severu Čech. Jako by počáteční písmeno jejich jmen vyjadřovalo naději, že právě tady spolu mohou začít nový život. Jméno však současně symbolizuje i to, co si vybrat nemůžeme, co je nám dáno jako rodinné dědictví, které si přese všechno odhodlání ke změně vždy neseme s sebou. Anebo také osud, na jehož zkoušky máme jen pramalý vliv.Nový začátek se tak záhy mění v boj o přežití, když je Antonín na frontě raněn a u Anny propuká tuberkulóza. O čtvrt století později pak čeká jiný nový začátek i na jejich dceru Alžbětu, která musí prchat před německou armádou zabírající pohraničí, a po dalším půlstoletí změní dramatický zásah osudu — tentokrát v podobě důstojníka StB — i život vypravěčky příběhu Anežky.Drama života tří žen napnuté mezi vůlí po novém začátku a bezmocí vůči dějinám, vlastnímu „genetickému kódu“ i osudu líčí vypravěčka s porozuměním, ale též s provokativním nadhledem a sebeironií. I tak lze koneckonců chápat poslední větu románu: „Teď už je to jen na mně…“ Aleně Mornštajnové se nade všechnu pochybnost podařilo napsat strhující a mnohovrstevnatý románový příběh, v němž sleduje nejen životy tří hlavních hrdinek, ale i řadu dalších postav, a zdá se, že její kniha bude podobným zjevením, jako byla kdysi Paměť mojí babičce Petry Hůlové.

Knížka Vlastiny Svátkové Sama Sebou je psaná stylem krátkých autentických příběhů a osobních výpovědí. Rozvod, péče o dva malé syny, hledání smyslu života a humoru, i když zrovna klečíme na kolenou a učíme sa znovu vstát. Velmi citlivá, upřímná a ženská knížka v novém obalu.

Co všechno se dá najít v lese? Mladá Sára žije ve staré chalupě na Šumavě a živí se sběrem hub. Každé ráno si obuje letité pohorky, popadne košík s utěrkou, v kapse pohladí ostrý nožík a vyrazí. Už sedm let chodí po stejné trase, sedm let od jara do podzimu sbírá houby na týchž místech a prodává je za pár stovek jedné hospodě. Jako dobrovolná poustevnice se s nikým nepřátelí ani neopouští Pošumaví. Jen občas vyrazí za psychiatričkou do Plzně přesvědčit ji o svém vyrovnaném duševním stavu. Zpráva o matčině smrti proto Sářin život příliš nezmění. Zúčastní se pohřbu, setká se s bratry, kterým se už dávno odcizila, a vrátí se zpátky do lesa. Jenže co se zdá jako nepatrnost na povrchu, bouřlivě bují pod ním. Dědické řízení do jejího života navrátí rodinu, která ji zavrhla. A domek se postupně rozpadá. Obchody nejdou. Začíná být jasné, že Sára bude muset svůj houbařský způsob života opustit. A jedinou cestou ven je přestat odvracet oči od toho předchozího. Viktorie Hanišová zpříma a zároveň citlivě měří, co vydrží dětská duše a kde jsou hranice rodiny. Román Houbařka je příběh předem neúspěšného pokusu utéct traumatu. Občas ale nejde neutíkat.

Šedesátá léta představovala v tvorbě Ladislava Fukse (1923—1994) nejproduktivnější dekádu, z níž Česká knižnice vybírá tři reprezentativní, čtenářsky velmi oblíbené prózy. Autorův literární debut Pan Theodor Mundstock (1963), v němž Fuks vylíčil úzkostný vnitřní svět duševně vyšinutého člověka vyrovnávajícího se s obludností nastupujícího fašismu, následuje panoptikálně hororový Spalovač mrtvol (1967), jejž proslavila filmová adaptace Juraje Herze, a doplňuje mrazivě groteskní Cesta do zaslíbené země (1969). Doprovodný komentář sleduje vývoj Fuksovy poetiky s důrazem na kontext druhé světové války a rozličné uchopení tematiky šoa.

Kolik toho víme o svých nejbližších? Bohdana je uzavřená dívka žijící jen s mrzoutským otcem a dobrosrdečnou, leč poddajnou Bělou. Trápí ji napětí v domě a tajemství, které jí nepřestává vrtat hlavou: Proč ji těžce nemocná babička při poslední návštěvě v léčebně oslovila „Blanko“? Vedle toho se odvíjí příběh Svatopluka Žáka, oddaného komunisty, který celý svůj život zasvětil budování socialismu, lásce ke své ženě a dceři, jejíž budoucnost měla být stejně zářivá jako hvězda na rudém praporu. Ale jak se říká: Chcete-li Boha rozesmát, povězte mu o svých plánech. A tak se v jednom okamžiku oba příběhy slijí do jednoho a ukáže se, že nic není takové, jak se doposud zdálo, a už vůbec ne takové, jaké by to být mělo. Nový román Aleny Mornštajnové je jiný než ty předchozí. Nejedná se o velké historické téma, nýbrž o intimní rodinné drama, kde hlavní roli nehrají velké dějiny, ale náhody a lidské charaktery. Stejně jako u románu Hana však jde o silný, strhujícím způsobem vyprávěný příběh, který si čtenáře podmaní od první do poslední stránky.

Román Vyzývatel byl sepsán jako osobní výpověď autora podle skutečných událostí, které prožil nebo které mu byly vyprávěny v průběhu povinné základní vojenské služby. Autor se opakovaně zamýšlí nad chováním a měnícími se charaktery mužů, kteří plnili povinnou základní vojenskou službu nebo sloužili jako vojáci z povolání u exponované jednotky Československé lidové armády (ČSLA) začátkem osmdesátých let minulého století. Neexistuje žádný jiný román, který by téměř naturalisticky (přirozeně, nezkresleně) zachytil průběh plnění VÝZVY u tankového pluku ČSLA. Román Vyzývatel je autentický, plný dobových absurdit, nečekaných zvratů, šikanování vojáků všech hodností, nesčetných úsměvných hlášek, humoru a svérázného humoru, který k vojně patřil a který se před vámi po přečtení románu teprve v závěru naplno rozzáří v překvapivých souvislostech. Ve zpracované nezávislé odborné recenzi je uvedeno: Rukopis je mimo jiné faktograficky cennou a bohatou kronikou dění v ČSLA na počátku osmdesátých let – kdo sám na vlastní kůži nezažil, ten snad tomu všemu ani neuvěří. Velká péče byla věnována stránce lexikální (zejména v dialozích), rovněž charakteristika postav i nevábného vojenského prostředí, v němž se pohybují, je naprosto suverénní. Hlavní hrdina Jan Rosa (autorovo alter ego), absolvent vysoké školy, četař a později podporučík základní služby vzdoruje, jak nejlépe dovede, nejrůznějším protivenstvím, která mu připravují jeho nadřízení, podřízení i sám již ze své podstaty degenerující systém, před nímž není úniku (s. 158 – Je to strašný, když se blbost stane odhlasovaným a všeobecně závazným předpisem; s. 184 – Nám nejsou žádné mimořádné události povoleny; s. 358 – Aktívny politický pracovník žiadneho štátu nemôže byť blbom oficiálne ani neoficiálne – aj keby ním v skutočnosti bol; s. 555 – Nejdříve zničíte vy je a potom oni vás). Vyzývatel staví na silném autorově osobním prožitku (plnění ZVS u 1. tankového pluku ve Strašicích u Rokycan). Je pozoruhodné, jak se tuto v podstatě traumatizující zkušenost SMÍCHU SKRZE SLZY podařilo přenést do literárního díla, s nímž jsou kongeniální i přiložené kresby... VYZÝVATEL je stejně jako tehdejší ČSLA Česko-Slovenský. Ilustrace do románu nakreslil a okomentoval již bývalý příslušník Armády ČR J. J., který svůj výkon služby plnil již po listopadu 1989. Úpravu slovenských a maďarských dialogů provedl mluvčí slovenštiny J. S. – důstojník ČSLA, který svůj výkon služby plnil v letech 1972–1996. Román Vyzývatel byl sepsán jako osobní výpověď autora podle skutečných událostí, které prožil nebo které mu byly vyprávěny během plnění povinné základní vojenské služby. Autor se opakovaně zamýšlí nad chováním a měnícími se charaktery mužů, kteří plnili povinnou základní vojenskou službu nebo sloužili jako vojáci z povolání u exponované jednotky ČSLA začátkem osmdesátých let minulého století. Vyzývatel je stejně jako tehdejší ČSLA Česko-Slovenský. Ilustrace nakreslil a okomentoval již bývalý příslušník Armády ČR J. J., který svůj výkon služby plnil již po listopadu 1989. Úpravu slovenských a maďarských dialogů provedl J. S. – důstojník ČSLA, který svůj výkon služby plnil v letech 1972–1996.

Zcela nové povídky různého ladění z pera českého velikána, z nichž některé jsou humorné, jiné vedou k zamyšlení, ale všechny jsou protkané autorovou laskavostí a životní moudrostí. Inspirací pro povídky Zdeňka Svěráka je život sám a kdokoli z nás se mohl v životě dostat do stejné situace jako jejich hrdinové. Bonusem knihy je báseň, která nečekaně předpovídá budoucnost českého národa, a navíc v jedné povídce mohou jen sami čtenáři odhalit pachatele trestného činu. „Moje třetí knížka povídek vás má svým názvem oklamat, že se jedná o skvělé čtení. Proto jsem jejího grafika ponoukl, aby spojka „a“ byla na obálce nenápadná. Pravda je, že obsahuje povídky různého ladění. Nejveselejší je asi Ruina (1963), nejsmutnější je možná Generál (2020). Některé jsou ze života, jiné jsou vymyšlené, ale tak věrohodně, že to nemůžete odhalit. Byl bych rád, kdybyste ve všech našli dávku humoru. Je tam různě poschovávaný, ale doufám, že tam je, protože jinak by mě psaní ani nebavilo." Zdeněk Svěrák