Najnovšie - Eseje, úvahy, štúdie strana 16 z 76

V roku 2020 Claire Luchette opísala obľúbenú taliansku spisovateľku Elenu Ferrante ako „jasnovidku medzi spisovateľkami.“ V týchto štyroch sviežich esejach Ferrante ponúka vzácny pohľad na pôvod svojich literárnych schopností. Píše o svojich vplyvoch, zápasoch a formovaní sa ako čitateľka i spisovateľka; opisuje nebezpečenstvá „zlého jazyka“ a naznačuje spôsoby, akými dlho vylučoval ženskú pravdu; navrhuje zborové spojenie ženského talentu, keď rozoberá dielo Emily Dickinsonovej, Gertrude Steinovej, Ingeborg Bachmannovej a mnohých ďalších. Predkladáme vám subtílnu a zároveň úprimnú knihu „jednej z najväčších prozaičiek našej doby“ o dobrodružstvách v literatúre, a to na jej okraji i za ním.

Geografie Edenu je kniha o umění, poesii a krajině, v níž autor pátrá po kořenech a výhoncích plíživé hrůzy, číhavého děsu a tichého zkoprnění. Ze svých osobních archivů Linhart vytahuje na povrch polozapomenuté či zcela opomíjené autory a jejich díla a svou originální interpretací nabízí jiný pohled na umění. Kniha je rozdělena do čtyř oddílů. První část je věnována vnímání krajiny a poutnictví od jeho počátků. Není to pouze dobyvatelství a romantismus, ale autor zdůrazňuje i přínos díla Thomase Berryho a nové ekologie a negativní recepci přírody. Druhou část knihy tvoří soubor esejů věnovaných fenoménu aktivního poutnictví, urbanismu, zobrazování brownfieldu a s tím spojený retrofuturismus nebo reálné ukotvení steampunku. Zvláštní kapitolu v této části tvoří autorovo nazírání na hnutí geopoesie, která přesahuje do třetí části knihy. Zde je důležité poznat básníky a spisovatele v jejich krajině, kterou se snaží pochopit a přijmout. V posledním oddíle knihy autor uvádí své překlady z angličtiny, například texty R. L. Stevensona nebo Johna Buchana.

Učitel národů na cestě hledání moudrosti, harmonického světa a lepšího člověka Široká čtenářská obliba a rostoucí zájem o dílo J. A. Komenského (1592—1670) byly pro Českou knižnici impulsem nejen k novému, již třetímu vydání vybraných textů tohoto humanistického myslitele, ale především k celkovému přepracování a výraznému rozšíření předcházející edice. O to se zasloužil komeniolog Tomáš Havelka, který svou koncepci Komenského vybraných spisů doprovodil poutavým komentářem a rozsáhlým kritickým aparátem. Čtenáři tak budou mít vůbec poprvé příležitost seznámit se například s původní verzí alegorického traktátu Labyrint světa a Lusthauz srdce.

Svazky Publicistika 3 a Publicistika 4 navazují na vydanou Publicistiku 2 (2012) a přinášejí objemný souhrn Čapkových referátů, recenzí, poznámek a článků o dění v oblasti výtvarného umění v letech 1921–1930, respektive 1931–1939. Těmito svazky ukončujeme nejen vydávání výtvarné publicistiky tohoto autora, ale uzavírají se jimi i celé Spisy, jejichž vydávání zahájil v roce 2007 svazek s Čapkovou literární publicistikou. Texty zařazené do posledních dvou svazků byly vesměs původně otištěny v periodickém tisku a pocházejí z období Čapkova působení v Lidových novinách, v nichž měl na starosti rubriku pojednávající o pražských výstavách. Do tohoto deníku pravidelně přispíval od dubna 1921 až do svého zatčení 1. září 1939. Publikoval v něm stovky referátů, v nichž sledoval výtvarné aktivity v hlavním městě. Přestože deník nepovažoval za prostor pro výtvarně kritickou činnost, nelze jeho práce pro noviny číst jen jako pouhé informativní články o výstavách v Praze. Téměř nikdy se nezřekl vlastního hodnocení, v němž vyjadřoval svůj vyhraněný nárok na výtvarnou tvorbu, který sám uplatňoval ve svém malířském díle. Sledoval výstavy důležitých uměleckých osobností i méně známých autorů a se zaujetím psal o jejich výtvarných počinech. Neopomíjel ani ženské umění ani výstavy členů různých uměleckých spolků, například německých, a byl jedním z mála, kdo o nich tehdy referoval. Informoval o výstavách zahraničních výtvarníků i expozicích autorů užitého umění. V umělecké tvorbě zdůrazňoval vlastní způsob vidění a vyjádření, odmítal epigonství, rutinérství, konvenčnost, lacinou efektnost, manýru. Proti akademismu vyzdvihoval tvorbu založenou na vlastním názoru a vnitřní svobodě. Nad virtuozitu stavěl poctivě dosažené, byť skromnější umělecké výsledky. Jeho články tak v kritickém pohledu podávají sice ne vyčerpávající, nicméně zřetelný obraz dění na pražské umělecké scéně v době mezi válkami. Vedle Lidových novin přispíval Čapek i do umělecky zaměřených časopisů texty, jimiž se místo na běžného čtenáře deníku obracel v rozsáhlejších polemikách spíš na odbornou veřejnost. Střízlivě reagoval na projevy výtvarných tendencí meziválečné avantgardy, analyzoval její výtvarné počiny a odmítal ideologii, s níž byly spojeny. Nadřazoval lidské uměleckému, výtvarné hodnoty spojoval s hodnotami mravními. Zatímco z Čapkových textů o výtvarném umění z let 1921–1939 napočítáme v dosud vydaných knižních výborech jen několik desítek, bibliografie jich v tomto období eviduje více než tisíc. Známe je z výborů vydaných autorem (ve Spisech byly zahrnuty do svazku Knihy o umění) i posmrtně: Co má člověk z umění a jiné úvahy o umění z let 1911–1937 (1946), Moderní výtvarný výraz (1958), Méně výstav a více umění! (1999). Většina však zůstala zveřejněna jen ve svém prvním otisku v dobovém periodickém tisku. Naše edice chtějí v kritickém vydání zpřístupnit Čapkovu publicistickou tvorbu v co největší šíři a doplnit tím jeho obraz o sice méně výrazný, nicméně nepostradatelný rys. Josef Čapek sice psal své příspěvky jen pro danou příležitost, avšak pro svou literární hodnotu tu tato drobná díla zůstávají trvalým a pevným dokumentem, neodmyslitelným od českého kulturního dědictví. Edice přinášejí kriticky připravené texty doplněné o komentáře s vysvětlivkami, jmenný rejstřík a rejstřík výstav. Josef ČAPEK (23. března 1887 Hronov – mezi 5. a 24. dubnem 1945 koncentrační tábor Bergen-Belsen). Malíř, grafik, knižní grafik a ilustrátor, kreslíř, scénograf, prozaik, dramatik, básník, autor pro děti, žurnalista, esejista, výtvarný kritik a teoretik. Bratr spisovatele Karla Čapka (1890–1938), s nímž v mladých letech společně napsal řadu povídek (Krakonošova zahrada, Zářivé hlubiny a jiné prózy) a tři divadelní hry (Lásky hra osudná, Ze života hmyzu, Adam Stvořitel), a spisovatelky Heleny Čapkové (1886–1961), švagr básníka a překladatele Josefa Palivce. Po secesních začátcích příslušník kubistické avantgardy, jejíž principy posléze modifikoval do projevu osobitě oproštěné výtvarné zkratky. Postupně člen Skupiny výtvarných umělců, Mánesa, Tvrdošíjných a nakonec Umělecké besedy. Živobytí mu však zajišťovalo především redaktorské místo v Národních listech (1918–1920) a Lidových novinách (1921–1939). Jeho literární dílo opsalo svérázný vývojový oblouk od básnivých expresionistických povídek (Lelio, Pro delfína) přes baladickou novelistiku (Stín kapradiny) po novátorské bezdějové prózy (montaignovský filozofující esej Kulhavý poutník, pascalovský soubor „myšlenek“ Psáno do mraků). Jako aktivní masarykovec a antifašista byl německými okupanty zatčen hned v první válečný den 1. 9. 1939 a připraven o život na samém prahu míru.

Across a wide variety of subjects, Rushdie delves into the nature of storytelling as a deeply human need and what emerges is a love letter to literature itself. Throughout, he shares his personal encounters, on the page and in person, with storytellers from Shakespeare to Toni Morrison and revels in the creative lines that can join art and life. Rushdie considers, too, the nature of truth and looks afresh at migration, multiculturalism and censorship.

Třetí soubor padesáti drobných esejů popularizátora vědy Františka Koukolíka plynule navazuje na předchozí knížky Chlap kousl psa (2021) a Břevno v oku (2022) (obě v Nakladatelství Karolinum). Dodržuje již nastavenou věcnou i formální strukturu abecedního uspořádání textů zpracovávajících aktuální poznatky a trendy soudobé vědy, tak jak je autor čerpá ze špičkových světových odborných publikací a časopisů (prameny jsou uvedeny za každým textem) a jak to čtenář zná již z předešlých dvou

Svazky Publicistika 3 a Publicistika 4 navazují na vydanou Publicistiku 2 (2012) a přinášejí objemný souhrn Čapkových referátů, recenzí, poznámek a článků o dění v oblasti výtvarného umění v letech 1921–1930, respektive 1931–1939. Těmito svazky ukončujeme nejen vydávání výtvarné publicistiky tohoto autora, ale uzavírají se jimi i celé Spisy, jejichž vydávání zahájil v roce 2007 svazek s Čapkovou literární publicistikou. Texty zařazené do posledních dvou svazků byly vesměs původně otištěny v periodickém tisku a pocházejí z období Čapkova působení v Lidových novinách, v nichž měl na starosti rubriku pojednávající o pražských výstavách. Do tohoto deníku pravidelně přispíval od dubna 1921 až do svého zatčení 1. září 1939. Publikoval v něm stovky referátů, v nichž sledoval výtvarné aktivity v hlavním městě. Přestože deník nepovažoval za prostor pro výtvarně kritickou činnost, nelze jeho práce pro noviny číst jen jako pouhé informativní články o výstavách v Praze. Téměř nikdy se nezřekl vlastního hodnocení, v němž vyjadřoval svůj vyhraněný nárok na výtvarnou tvorbu, který sám uplatňoval ve svém malířském díle. Sledoval výstavy důležitých uměleckých osobností i méně známých autorů a se zaujetím psal o jejich výtvarných počinech. Neopomíjel ani ženské umění ani výstavy členů různých uměleckých spolků, například německých, a byl jedním z mála, kdo o nich tehdy referoval. Informoval o výstavách zahraničních výtvarníků i expozicích autorů užitého umění. V umělecké tvorbě zdůrazňoval vlastní způsob vidění a vyjádření, odmítal epigonství, rutinérství, konvenčnost, lacinou efektnost, manýru. Proti akademismu vyzdvihoval tvorbu založenou na vlastním názoru a vnitřní svobodě. Nad virtuozitu stavěl poctivě dosažené, byť skromnější umělecké výsledky. Jeho články tak v kritickém pohledu podávají sice ne vyčerpávající, nicméně zřetelný obraz dění na pražské umělecké scéně v době mezi válkami. Vedle Lidových novin přispíval Čapek i do umělecky zaměřených časopisů texty, jimiž se místo na běžného čtenáře deníku obracel v rozsáhlejších polemikách spíš na odbornou veřejnost. Střízlivě reagoval na projevy výtvarných tendencí meziválečné avantgardy, analyzoval její výtvarné počiny a odmítal ideologii, s níž byly spojeny. Nadřazoval lidské uměleckému, výtvarné hodnoty spojoval s hodnotami mravními. Zatímco z Čapkových textů o výtvarném umění z let 1921–1939 napočítáme v dosud vydaných knižních výborech jen několik desítek, bibliografie jich v tomto období eviduje více než tisíc. Známe je z výborů vydaných autorem (ve Spisech byly zahrnuty do svazku Knihy o umění) i posmrtně: Co má člověk z umění a jiné úvahy o umění z let 1911–1937 (1946), Moderní výtvarný výraz (1958), Méně výstav a více umění! (1999). Většina však zůstala zveřejněna jen ve svém prvním otisku v dobovém periodickém tisku. Naše edice chtějí v kritickém vydání zpřístupnit Čapkovu publicistickou tvorbu v co největší šíři a doplnit tím jeho obraz o sice méně výrazný, nicméně nepostradatelný rys. Josef Čapek sice psal své příspěvky jen pro danou příležitost, avšak pro svou literární hodnotu tu tato drobná díla zůstávají trvalým a pevným dokumentem, neodmyslitelným od českého kulturního dědictví. Edice přinášejí kriticky připravené texty doplněné o komentáře s vysvětlivkami, jmenný rejstřík a rejstřík výstav. Josef ČAPEK (23. března 1887 Hronov – mezi 5. a 24. dubnem 1945 koncentrační tábor Bergen-Belsen). Malíř, grafik, knižní grafik a ilustrátor, kreslíř, scénograf, prozaik, dramatik, básník, autor pro děti, žurnalista, esejista, výtvarný kritik a teoretik. Bratr spisovatele Karla Čapka (1890–1938), s nímž v mladých letech společně napsal řadu povídek (Krakonošova zahrada, Zářivé hlubiny a jiné prózy) a tři divadelní hry (Lásky hra osudná, Ze života hmyzu, Adam Stvořitel), a spisovatelky Heleny Čapkové (1886–1961), švagr básníka a překladatele Josefa Palivce. Po secesních začátcích příslušník kubistické avantgardy, jejíž principy posléze modifikoval do projevu osobitě oproštěné výtvarné zkratky. Postupně člen Skupiny výtvarných umělců, Mánesa, Tvrdošíjných a nakonec Umělecké besedy. Živobytí mu však zajišťovalo především redaktorské místo v Národních listech (1918–1920) a Lidových novinách (1921–1939). Jeho literární dílo opsalo svérázný vývojový oblouk od básnivých expresionistických povídek (Lelio, Pro delfína) přes baladickou novelistiku (Stín kapradiny) po novátorské bezdějové prózy (montaignovský filozofující esej Kulhavý poutník, pascalovský soubor „myšlenek“ Psáno do mraků). Jako aktivní masarykovec a antifašista byl německými okupanty zatčen hned v první válečný den 1. 9. 1939 a připraven o život na samém prahu míru.

A personal reckoning with the intricacies of money, class and capitalism from the New York Times bestselling author. Having just purchased her first home, Eula Biss embarks on a roguish and risky self-audit of the value system she has bought into. The result is Having and Being Had: a radical interrogation of work, leisure and capitalism. Playfully ranging from IKEA to Beyoncé to Pokémon, across bars and laundromats and universities, she asks, of both herself and her class, 'In what have we invested?

Výběrem ze svých vystoupení, článků a rozhovorů z doby, kdy byl slovenským velvyslancem v Praze, se Peter Weiss představuje jako mimořádně kompetentní, zasvěcený autor, který rozumí Čechům stejně jako svým krajanům. Při různých společenských příležitostech i v komentářích k aktuálním událostem zdůrazňuje a dokládá neobvykle blízké vzájemné vztahy. Nevyhýbá se však ani chybám a nedorozuměním. Vypráví naše společné příběhy jako vědoucí přítel, díky němuž se o sobě dozvídáme často něco, co nám z vlastní perspektivy zůstává skryté.

Kniha esejí zaoberajúca sa možnosťou univerzity v ére vedomostného a kreatívneho kapitalizmu od filozofky a teoretičky umenia Ivany Komanickej vyšla z verejných prednášok, ktoré sa autorka rozhodla robiť po prepustení z univerzity. Kniha je postavená na myšlienke francúzskeho filozofa J. Derridu, že univerzita vzniká nanovo každým novým semestrom. Autorka sa v nej zaoberá univerzitou v post-inštitucionálnej situácii aj samotným žánrom prednášky, jej krízou, dejinami a rôznymi funkciami. Kniha je súčasne obhajobou klasickej univerzity v kontexte výziev, ktoré nám súčasný neoliberalizmus kladie.

A deeply moving and mind-expanding collection of personal essays in the first ever work of non-fiction from #1 internationally bestselling author John Green The Anthropocene is the current geological age, in which human activity has profoundly shaped the planet and its biodiversity. In this remarkable symphony of essays adapted and expanded from his ground-breaking, critically acclaimed podcast, John Green reviews different facets of the human-centered planet - from the QWERTY keyboard and Halley's Comet to Penguins of Madagascar - on a five-star scale. Complex and rich with detail, the Anthropocene's reviews have been praised as 'observations that double as exercises in memoiristic empathy', with over 10 million lifetime downloads. John Green's gift for storytelling shines throughout this artfully curated collection about the shared human experience; it includes beloved essays along with six all-new pieces exclusive to the book.

Právě sledujeme finální emancipaci Ukrajinců jako evropského politického národa. Ukrajina vzdoruje agresi imperiálního Ruska a za svou i naši svobodu platí krví. Válka, která začala už roku 2014, vstoupila do nejbrutálnější fáze invazí 24. února 2022. Deklarovaným ruským cílem je likvidace ukrajinského národa. Ukrajinští intelektuálové reflektují válku jako agresi koloniální mocnosti vůči bývalé kolonii a odpor vůči Rusku jako završení dekolonizace. Ukrajinci, podporovaní Západem včetně Česka, nám nastavují zrcadlo: Čest je více než blahobyt a krvácet za svobodu je ctnost. V kontextu ukrajinské „revoluce důstojnosti“ a „civilizační války“ vznikaly eseje a rozhovory ukrajinského filosofa Konstantina Sigova k fenoménu evropanství: „Otázka nezávislosti a celistvosti Ukrajiny je pro nás otázkou života a smrti. Tento boj však není něco abstraktního, má svou tvář. Když se dívám na fotografie těch, kteří položili své životy, není to dav bez tváře, ale jsou to tváře konkrétních lidí, na kterých je obvykle vidět úsměv, nebo dokonce smysl pro humor. Tyto tváře ztělesňují hodnoty, za které zde bojujeme. Dobro má vždy svou tvář.“

Silvia Ruppeldtová je prekladateľka, publicistka a esejistka. Vyštudovala scenáristiku a dramaturgiu na Vysokej škole múzických umení a archeológiu na Univerzite Komenského v Bratislave. Ruskú literatúru študovala na Puškinovom inštitúte v Moskve, španielsku a latinskoamerickú literatúru na Univerzite Complutense v Madride, na Havanskej univerzite a na Univerzite vo Viedni, kde navštevovala aj Inštitút pre Vyššie latinskoamerické štúdiá. Pracovala ako archeologička a sprievodkyňa vo viacerých krajinách Európy a Latinskej Ameriky. Pôsobila ako redaktorka a komentátorka v týždenníku Slovo a v denníku Pravda so zameraním na kultúru Slovenska, Strednej Európy a Latinskej Ameriky. Prekladá z francúzskeho, španielskeho, portugalského, nemeckého, ruského a anglického jazyka.

Filled with empathy and wisdom, personal experiences and creative inspiration, this is a vital collection of essays on the power of literature and the craft of writing from an international array of writers of colour. What if we reconsidered our assumptions about how fiction should be written? And can we then apply our discoveries to both what we read and how we read? This book explores these questions and encourages us into a more inclusive conversation about storytelling, featuring: • Taymour Soomro on resisting rigid stories about who you are • Madeleine Thien on how writing builds the room in which it can exist • Amitava Kumar on why authenticity isn't a license we carry in our wallets • Tahmima Anam on giving herself permission to be funny • Ingrid Rojas Contreras on the bodily challenge of writing about trauma • Zeyn Joukhadar on queering English and the power of refusing to translate ourselves • Kiese Laymon on hearing that no one wants to read the story that you want to write • Deepa Anappara on writing even through conditions that impede the creation of art Plus essays from Tiphanie Yanique, Xiaolu Guo, Jamil Jan Kochai, Vida Cruz-Borja, Femi Kayode, Nadifa Mohamed in conversation with Leila Aboulela, Myriam Gurba, Mohammed Hanif and Sharlene Teo.

Segíthet-e Csipkerózsikának Csizmás Kandúr? És Hamupipőkének a táltos paripa? Miért nem a tündérkeresztanya jelenik meg a sárkányviadalra készülő hős előtt? Ki segít az állatvőlegényeknek és állatmenyasszonyoknak, hogy visszanyerjék valódi önmagukat? Boldizsár Ildikó mesekutató, a meseterápia meghonosítója új könyvében a mesék segítő alakjait veszi szemügyre abból a szempontból, hogy kit, miben és hogyan támogatnak. A mesekutatás módszertanát felhasználva és megújítva hatvan segítőből és tizenhat segítő kapcsolatból alkotta meg azt a hálózatot, amely lenyűgöző módon mutatja be a segítségnyújtás ősi formáit. A "Hogyan segítsek én terajtad" e kapcsolatok feltárásán túl történeti áttekintést nyújt a mehamorphoses-meseterápia kidolgozásáról és működéséről, bemutatja a mai magyar meseterápiás irányzatokat is. Boldizsár Ildikó könyve nemcsak a meseterápia iránt érdeklődő olvasók és szakemberek, hanem a néprajzosok és antropológusok számára is számos meglepetést tartogat, bizonyságot téve arról, hogy napjaink módszereit a mesék évszázadok óta ismerik.

Ernst Jünger (1895-1998) je významným nemeckým autorom, ktorý bol veteránom 1. svetovej vojny a veľkým odporcom nacizmu, kvôli čomu prišiel o miesto v armáde a mal zakázané písať. Esej O bolesti vyšla prvýkrát v roku 1934. Život bez bolesti neexistuje, ale uvažovanie o nej nie je populárne. Bolesť prezrádza hodnotu človeka. Keď sa priblížime k momentu vrcholnej bolesti človeka a vidíme ako ju zvláda, získavame prístup k zdrojom jeho moci a k tajomstvu, ktoré sa skrýva za jeho prevahou. Prezraď mi svoj postoj k bolesti a ja ti poviem, kto si! Esej Mier bola vydaná až v roku 1945, aj keď jej náčrt vznikal ešte v zime 1941. Teda v tomto čase sa 2.svetová vojna zmenila drastickým spôsobom a dielo bolo počas tohto obdobia schovávané. Autor ju venoval svojmu synovi, ktorý bol väznený a padol vo vojne. Vojna bola podľa Jüngera prvým kolektívnym dielom ľudstva a mier musí byť druhým. Od architektov mieru závisí, či bude naše domovy ovládať dobrý duch. Mier by mal prinášať ďalšie prospešné a veľkorysé dielo. Dobré zrno nesmie vyjsť nazmar. Treba pochopiť skutočný význam úsilia a obety. Vojne vyhovuje strach, preto potrebujeme odvahu a duchovnú silu oslobodiť srdce od nenávisti a rozkladu, ktorý nenávisť prináša.

Nová kniha Františka Koukolíka Stupidita je určena širšímu okruhu čtenářů. Vypráví o nejrozšířenějším a nejvlivnějším, nicméně nepřiznávaném, zapíraném, znevažovaném a obtížně uchopitelném znaku lidského individuálního a skupinového chování, jímž je stupidita. Stupidita není nadávka ani posměšné značení, není to hloupost, mentální retardace, nevědomost či omyl, není to nepozornost vůči varovným signálům, stupidita není absurdita ani iracionalita. Stupidita je projev zhroucení zpětné vazby mezi chováním a prostředím. Stupiditou lidská mysl dociluje kompromisu mezi svou neschopností vyrovnávat se přímo s informacemi, které přicházejí z fyzikálního prostředí, a odměnami/tresty, které přicházejí ze sociálního prostředí. Mocenské elity dobře vědí, že každý neomezený růst končí kolapsem, vědí o účincích jaderných zbraní, o klimatické změně, o devastaci životního prostředí. Proto ve jménu vlastní moci vypínají zpětnou vazbu: devastují informační prostor za účinné pomoci značné části svých oddaných poddaných... OBSAH: Předmluva * 1. DEFINICE (Hloupost * Moroni * Specifické vývojové poruchy učení a další * Široká definice racionálního chování * Úzká, „ekonomická“ definice racionálního chování * Teorie omezené racionality * Absurdita * Iracionalita * Ellisův seznam * Stupidita * Cippolovy zákony * První základní zákon * Druhý základní zákon * Třetí základní zákon, zvaný zlatý * Čtvrtý základní zákon * Pátý základní zákon * Cippolovy zákony nejsou žert * Šestý Cippolův zákon, formulovaný Perisiovou a Bardim * Tři Livraghiho doplňky * Wellesova definice * Současné poznání Wellesovu teorii rozvíjí * Příklad * Stručná formulace * Stupidita a iracionalita * Dvojí postoj ke stupiditě * Přírodovědecký pohled * Humanistický pohled) * 2. STUPIDITA JEDINCŮ A SKUPIN (Paul Frampton * Chytrý, ale pošetilý * Stupidita a osobnost * Nepoznám, že nepoznávám * Ideologie * Skupina * O lidech a oslech) * 3. STUPIDITA SOUČASNÁ, GLOBÁLNÍ I MÍSTNÍ (Databanka Sešat * Kolapsy komplexních společností * Popsaná fakta a souvislosti * Parametry kolapsu komplexních společností * Vývoj nového socioekonomického a politického systému, a tedy další vývoj chronické stupidity * Náboženství * Konektomický pohled * Globální korporace * Globální finanční obři * Top manažeři * Facilitátoři * Rada pro mezinárodní vztahy * G30 * Ochránci * Atlantická rada * NATO * Rozšiřování NATO do států bývalého SSSR * Zbrojaři * Zpravodajské služby a hluboký stát * Příklad soukromé zpravodajské organizace * Soukromé vojenské a bezpečnostní organizace * Evropský příklad * Riziko * Ideologové * Vztahy s veřejností a propaganda * Jedna z propagandisticky nejúspěšnějších operací * Příklady tří největších PRP firem * Zpráva o světové nerovnosti * Globální příjem a nerovnost bohatství * Současné nerovnosti příjmu a bohatství * Průměrný státní příjem vypovídá o nerovnosti málo * Současné globální nerovnosti jsou blízké úrovni vrcholícího západního imperialismu na počátku 20. století * Nerovnost globálního příjmu měřená Theilovým indexem * Vlády a soukromý sektor * V roce 2021 žili na světě velmi bohatí lidé * Bohatí bohatnou, chudí chudnou * Genderová nerovnost * Globální stupidita * Jádro stupidity * Důsledky * Lokální stupidita * Řešení) * Závěr * Stručná bibliografie * PŘÍLOHY (Příloha 1. Iracionalita * Příloha 2. Agnotologie a debilizace * Příloha 3. Sekulární cykly) * Autor * Rejstřík

Kniha nahrazující celou knihovnu o nacismu. Picard v něm nevidí osamocený jev, nýbrž symptom degenerace a deformace moderního člověka, kterého vnímá jako člověka naprosté diskontinuity, manipulovatelného každým, kdo této roztříštěnosti dá byť zkarikovanou jednotu.

'A joyous multiplicity of writings incorporating collective manifestos, poetry, fiction, and autobiography... endlessly fascinating' Catherine Taylor, Financial Times 'A tour de force of feminist thinking, spanning seven centuries and multiple continents' Jennifer Thomson, Review 31 'The Penguin Book of Feminist Writing rounds up the voices of women from across history to discuss the meaning and practice of feminism. This is a book that every person should read: the multiplicity of voices from various times and spaces allows women of the past alongside women of the present to be noisy about why feminism matters. It is a collective masterpiece' Helen Carr, BBC History, Books of the Year 'Bulging with brilliant and exciting writing. Its vast sweep takes us from the 15th century, when Christine de Pizan, a court writer in medieval France, imagined a City of Ladies where women would be safe from harassment, through to the present day, with work by Maggie Nelson, Eileen Myles, Rachel Cusk, Deborah Levy and Lola Olufemi' Rachel Cooke, Observer Edited with an Introduction by Hannah Dawson