Najnovšie - Eseje, úvahy, štúdie strana 74 z 76

Kniha obsahuje rozhovory se Zdeňkem Neubauerem a řadu doposud nepublikovaných esejí a úvah na téma evoluce, vztah vědy a pavědy, ...

Písmo a čas - kultúra a kozmos. Majú čas a kultúra, súhvezdia a ľudská reč niečo spoločné? Ako vzniklo písmo? Čo je vlastne čas? Kniha odpovedá na tieto otázky z nevšednej perspektívy. Pútavou formou majstrovsky analyzuje staré povesti a mýty. Ako vn ímali čas staré kultúry, ktoré ešte neovládali písmo? Sú predhistorickí démoni, kentauri, jednorožci, ježibaby, dietky premenené na zviera, hovoriace kone a mudrujúce vrany prvými "hieroglyfmi" predskripturálnych kultúr?

Sborník příspěvků z konferencí Křesťanská univerzita Josefa Floriana a Literatura a totalita, pořádaných Muzeem Vysočiny Havlíčkův Brod (ve spolupráci s Krajskou knihovnou Vysočiny) při 14. a 15. Podzimním knižním veletrhu. Doplněno o rozhovory s Gabrielem Florianem, Danielem a Jiřím Reynkovými, Zbyňkem Hejdou a Andrejem Stankovičem. Sestavil Josef Mlejnek. Vychází s podporou Fondu Vysočiny v Edici Vysočiny. Doplněno fotografiemi a reprodukcemi obrazů Bohuslava Reynka.

Ve studii z pozůstalosti Věčnost a dějinnost zkoumá Jan Patočka různé moderní koncepce člověka a zároveň formuluje svou vlastní filosofickou pozici. Studie završuje řadu článků, jimiž se Jan Patočka filosoficky vyrovnával s Rádlovou Útěchou z filosofie. J

Studie o devíti kapitolách má jediný cíl: zpochybnit představu, že česká literatura posledních dvou set let, ale zejména 19. století, byla a dodnes je pouze záležitostí kultivovaného ducha - že tělesné, notabene erotické nebo sexuální prvky v ní neexistují, anebo bídně přežívají kdesi na umělecko-estetické periferii, aniž by národnímu písemnictví přidávaly cokoli relevantního a konstruktivního.

Hrúzovské esejistické texty hraničiace s dokumentmi sú i textami o výhľadoch modernej slovenskej prózy. Pri všetkom vážnom a hĺbavom sa čítajú ako „jedna báseň“

1997 decemberét írjuk. Emberevő tigris portyázik egy eldugott falucska mellett az orosz Távol-Keleten. A tigris nem csupán megöli az embereket, hanem megsemmisíti őket. Egy csapat ember és a kutyáik gyalog kénytelenek utánaeredni a sűrű erdőben, ráadásul brutális hidegben. Ahogy a nyomkövetők az áldozatok maradványait vizsgálják, felfedezik, hogy a támadások nem találomra történnek: a tigris a jelek szerint bosszúhadjáratot folytat. Meg kell találni a sebesült, éhező és rendkívül veszélyes állatot, mielőtt újra lecsap. Miközben elmeséli a különös események sorát, John Vaillant feledhetetlen képet nyújt erről a lenyűgöző és titokzatos régióról. Találkozunk az őshonos törzsekkel, akik évszázadokon át bálványozták a tigriseket és velük éltek; még a vadászzsákmányukat is megosztották velük. Tanúi leszünk az orosz telepesek érkezésének a tizenkilencedik és huszadik század fordulóján, a katonákénak és vadászokénak, akik jelentősen csökkentették a tigrispopulációt. És megismerjük a leszármazottaikat, akiket a nyomor orvvadászatra kényszerít, amivel még inkább felborítják a térség természetes egyensúlyát. Ez az ősi, feszült viszony ember és ragadozó között a lelke ennek a figyelemre méltó könyvnek. Találkozunk benne számos meglepő gondolattal arról, hogy ember és tigris talán úgy fejlődött, hogy együtt tudjon létezni, hogy mi emberek annak idején talán nem is vadásztunk, hanem ragadozó állatok prédáiból éltünk, és hogy a korai Homo sapiens talán simán passzolt a tigris ökoszisztémájába. Mindenek felett pedig megértjük a veszélyeztetett szibériai tigrist, ezt a kiemelkedően intelligens szuperragadozót, mely akár három méter hosszú és három mázsa is lehet, és amely hatalmas erdős-hegyes terület fölött uralkodik. A mesterien megírt és igen informatív elbeszélés középpontjában három szereplő áll: Vladimir Markov orrvadász, akit megölt a tigris; Jurij Trus főnyomozó; és maga a tigris. Izgalmas, lélegzetelállító történet emberről és természetről, mely elkerülhetetlen leszámoláshoz vezet egy tisztáson a tajga mélyén.

Ve čtrnácti meditativních textech, inspirovaných zážitky a dojmy z cest po světě, rekapitulací vlastního života i některými otázkami filozofie náboženství, se Tomáš Halík zamýšlí nad základními otázkami, které vytyčují půdorys lidského života, ale jejichž

Chůze existuje od počátku, stejně jako divoká příroda, do níž se Henry David Thoreau vracel při svých procházkách. Trávil chůzí denně několik hodin a vyhýbal se civilizaci. Ve své eseji apeluje na své současníky i na nás, abychom se stali jeho bratry řeholníky, chodci. Je s podivem, že již tehdy - Chůzi napsal v roce 1861 - kolem sebe spatřoval problémy, s jakými se potýkáme dnes: lidé se vzdalují přírodě, upřednostňují pohodlí za každou cenu. Thoreau hovoří o krajině, o jejím utváření člověkem a naopak, o utváření člověka krajinou. Vypráví o cestách v doslovném i přeneseném významu. Vznáší mnoho otázek, a na řadu z nich také odpovídá. Thoreauova esej Chůze vyšla samostatně v brněnském nakladatelství Zvláštní vydání v roce 1995 v původním překladu Zdeňka Franty z roku 1925. Naše knížka vychází v novém překladu Jaroslavy Kočové.

Petr Hruška je nejen výraznou osobností básnickou, ale také respektovaným literárním historikem a interpretem. Jeho mnohaletý zájem o dílo Karla Šiktance vyústil v monografii, která je důležitá hned v několika ohledech. Hruška sleduje vývoj Šiktancova básnického díla od rozpačitých počátků (Tobě, živote) až po vrcholy (Český orloj) a nedávno vydané sbírky (Vážná známost). Dokáže nejen mimořádně citlivě interpretovat básníkovy texty, ale také je zasazovat do kontextu doby a vnímat v souvislostech literárně-společenských. Součástí monografie je i podrobně rozebíraný kontext literárních časopisů (Květen a Orientace), které měly na básníka podstatný vliv. A jakkoliv je Hruškova monografie především literárněhistorickou a interpretační prací, v řadě pozorování a nenásilných syntézách vyjevuje i cosi podstatného o poezii vůbec.

Slavoje Českého, jenž vstoupil před osmi lety na veřejnou scénu jako krajně skeptický glosátor křečí soudobé civilizace, znají zatím pouze čtenáři studentského měsíčníku Babylon. Ještě tajemnější postavou je jistý JUDr. Bedřich Břich publikující na internetu. Texty obou nyní zařadil do výboru ze své příležitostné publicistiky filosof Zdeněk Vašíček.

Jde o autentický poeticko-esejistický text zevnitř surrealismu s neskrývanou řadou odkazů, zejména na Arcan 17 André Bretona. Autor svým pohledem odpovídá na otázky, co ze surrealismu v dnešní době zůstalo? Co je živé a co minulé? Východisko vidí jednoznačně v jeho, dnes zapírané, celistvosti a návratu k poetické zkušenosti spojující vědomé s nevědomím, a tím v překročení umění, filosofie apod. Kniha tak přesahuje obecně pojímané vidění nejen českého surrealismu, není knihou pro kritiky, ale pro cestovatele.

Vzpomínkové eseje pojednávající nejen o životních peripetiích jedné z nejvýznamnějších osobností české kultury, ale rovněž o vývoji moderního umění.

Publikace vznikla v letech 2005-2010 na katedře skladby Hudební fakulty AMU v rámci doktorského studia a tzv. doktorského týmu (Robert Hejnar, Slavomír Hořínka, Martin Hybler, Marko Ivanović, Luboš Mrkvička, Tomáš Pálka, Miloš ORSON Štědroň, Jan Dušek, Lukáš Sommer, Anna Veverková, Markéta Mazourová, Dan Dlouhý) pod vedením prof. Ivana Kurze. V českém prostředí je poslední vydanou publikací komplexního charakteru týkající se souhrnným způsobem předmětu symfonické instrumentace Moderní instrumentace Jana Rychlíka a kolektivu autorů z roku 1968. (Práce Jaroslava Zicha Orchestrace a sborová sazba - kapitoly a studie, která vyšla v roce 1986, je ve skutečnosti svým obsahem výrazně starší, neboť je sestavena z jednotlivých pasáží, z nichž většina byla publikována ve sbornících Živá hudba podstatně dříve; práce Poznámky k instrumentaci I a II Františka Emmerta /druhé opravené vydání 2001/ se spíše pohybuje v rovině nauky o hudebních nástrojích, kterou nepřesahuje. Z oblasti užité akustiky byly vydány J. Burghausera-J. Špeldy Akustické základy orchestrace /1967/ a Hudební akustika Václava Syrového /2003/; z oblasti populární a jazzové hudby O instrumentaci tanečního a jazzového orchestru Karla Krautgartnera /1961/; Vlastimila Hály Základy aranžování moderní populární hudby /1986/ a Dechový orchestr - dirigování, instrumentace Jindřicha Pravečka /1987/). Faktem tedy zůstává, že z hlediska komplexního zpracování problematiky orchestrace je zde vakuum nejméně jedné generace. Je zřejmé, že nové zpracování této látky bylo velmi žádoucí a přináší prostor pro aktuálnější pohled na celou problematiku. Vydání publikace bylo realizováno za finanční podpory ze státních prostředků prostřednictvím grantového projektu výzkumu a vývoje LC 544 "Výzkum funkcí techniky při vzniku a provozování múzického díla" a prostřednictvím Grantové agentury České republiky, číslo projektu 408/05/H507; dále též z prostředků na specifický výzkum vysokých škol. Bez uvedených finančních prostředků by nebylo myslitelné celý rozsáhlý projekt realizovat. Autoři doufají, že se předkládaný sborník stane užitečnou publikací, jež obohatí odbornou nabídku teoretických studií mladé generace určených hudební veřejnosti, studentům i ostatním zájemcům. Pojednání o instrumentaci lze zpracovat několikerým způsobem. Vyjádřeno poněkud zjednodušeně, lze hovořit o následujících úhlech pohledu: Látku pojmout jako prohloubenou nauku o hudebních nástrojích, nazíranou a) zejména z prostoru platných hudebně akustických principů, ve snaze dojít k závěrům co možná nejvíce obecným. Těžiště problematiky zakotvit ve fenoménu barvy se všemi z tohoto pohledu b) vyplývajícími důsledky. Barva se potom projeví nejenom jako činitel akustický, ale především jako činitel tektonický, estetický i sémantický. Soustředit se především na praktickou stránku věci a vypracovat jakousi "kuchařku" c) (myšleno v tom nejlepším slova smyslu) pro potřeby praktiků, s cílem co možná nejdokonalejšího servisu nejfrekventovanějších informací a zásad. Všechna tři řešení mohou mít a také mají své přednosti a opodstatnění. Názory na psaní teoretických pojednání s touto tematikou jsou velmi různorodé. Postoj autorů publikace, který se utvářel relativně delší dobu, a to nejen na základě činnosti skladatelské, ale též pedagogické, se stále více klonil k zpracování komplexnímu, tj. k takovému, které usiluje o skloubení všech tří hledisek. Výsledek společné práce nabízí předkládaná publikace. Látka je rozvržena do tří dílů. První díl se soustřeďuje převážně na funkci barvy jako činitele tektonického, estetického, sémantického, historického, dramaturgického a akustického. Druhý díl sleduje obrysy orchestrační problematiky z "pohledu" jednotlivých hudebních nástrojů a jednotlivých sekcí symfonického orchestru. Konečně třetí díl se zabývá vztahem sólového nástroje a orchestru a problematikou tembrálních inovací.

Kniha esejů o Italu Calvinovi, Witoldu Gombrowiczovi, Henri Michauxovi,Raineru Marii Rilkovi, Williamu Gibsonovi, Ivanu Wernischovi aj. Všechny eseje krouží kolem jediného tématu a jsou spojeny textem, který z nich dělá příběh, jehož dějem je putování říší znaků a prázdna.

Jako výsostný lyrik si Marina Cvetajevová počínala nejen ve verších, ale i ve většině esejů. Také zde dávala přednost pocitům a dojmům, více než fakta ji zajímal jejich odraz v lidském nitru, eventuálně v umění. Přitom si ani v nejmenším neliboval a v neurčité náladovosti, naopak usilovala o co nejpřesnější výraz, estetika jí nezastiňovala etiku. Přilnula-li k někomu nebo k něčemu, pak z celé duše, vroucně a věrně, bez ohledu na to, zda předmět své lásky měla na dosah či kdesi v nedostižné dál i. Nenaplněnost, nedostupnost, předem daná marnost ji dokonce obzvlášť přitahovaly - ostatně sama málem s pýchou přiznávala, že na vztahu mezi Taťánou a Oněginem ji nejvíce zaujala "lavička, na které neseděli". Velice výmluvně o tom svědčí i trojice esejů tohoto svazku.

Esej Daniela Pennaca Ako román (Comme un roman), ktorá vyšla roku 1992 vo vydavateľstve Gallimard, sa stala knihou roka. Hneď ako sa zjavila v kníhkupectvách, predalo sa vyše 20 000 výtlačkov. O tri týždne - po televíznom vystúpení Daniela Pennaca - záujem čitateľov závratne vzrástol z 53 000 až na 200 000 predaných kníh za necelý rok. Esej Ako román sa číta na jeden dúšok ako veľmi dobre napísaný román, vyžaruje z nej radosť z čítania a láska k literatúre - nie však patetická ako k nejakému b ožstvu, ale celkom obyčajná, pravá, bez ktorej sa nezaobídete. Pennac vie byť zhovievavý aj voči menej sčítaným, nezúfa nad dnešnou mládežou, skôr sa usiluje nenásilne (ako naozaj dobrý pedagóg) vzbudiť v mladých lásku ku knihám a verí, že sa k nim v rátia ako smädní po úpale z audiovizuálneho ožiarenia k prameňu s čistou vodou. Podľa úspechu, ktorý esej získala, predsa len ostáva nádej. Práva čitateľa Právo nečítať Právo preskakovať strany Právo nedočítať knihu Právo znovu si ju prečítať Právo čítať čokoľvek Právo na bovarizmus Právo čítať kdekoľvek Právo paberkovať Právo čítať nahlas Právo mlčať Z recenzií: ...Jeho kniha by sa dala nazvať anatómiou čítania, tak svedomite si všíma každého detailu, ktorý s touto činnosťou súvisí. Lebo čít anie je pre neho činnosť, síce dobrovoľná, ale pre život nevyhnutná. ... (Jozef Bžoch, Práca 7. januára 2000) ...O dobrodružstvách zažívaných pri prvom stretnutí s knižkou, ale aj o tom, prečo ich poézia a čaro z mnohých z nás veľmi rýchlo vyprchajú , prečo dieťa postupne stráca radosť z čítania a prečo sa z nadšených čitateľov stávajú (dočasní alebo aj dlhodobí) nečitatelia hovorí esej Ako román. ... (Etela Farkašová, Knižná revue 19. januára 2000)

Straussov rukopis Sme mocnejší než čas na prvý pohľad pripomína denník. Pozoruhodná skutočnosť: berie pero do rúk každý deň, aby do rubriky zajtrajšieho dňa zaznamenal niekoľko viet. Straussov denník teda vznikal v roku 1989. V dejinách Slovenska je to rok prelomový – končia sa časy jedného typu sociálneho experimentovania s človekom a začínajú sa časy nové – oveľa prajnejšie aj k autorovi. Publicisti a doboví reformátori si prichádzajú na svoje. Lenže filozof, transcendentalista, umelec a vedec Strauss, vítajúci zmeny, pozerá sa na ne cez prizmu tisícročných zápasov ľudského ducha, cez zväčšovacie sklo zápasov ducha a tela, dobra a zla, víťazstiev a porážok ako na magistrály dejín. Eviduje spoločenské zmeny, ku ktorým postupne dochádza.

Inspirující myšlenky velkých osobností namátkou uveďme Johanna Wolfganga Goetha, Friedricha Nietzscheho, Lva Nikolajeviče Tolstého, Johna Ruskina, Rainera Mariu Rilkeho, Christiana Morgensterna aj. -- umožní nahlédnout hluboko do studnice témat spojených s ústředními otázkami našeho bytí. A protože vycházejí ze srdce, nejen poučí, ale také povzbudí mysl.