Najnovšie - Biografie - Životopisy - História strana 19 z 39
Film, hudba 
História 
Osobnosti 
Šport 
Literatúra 
Umenie 
Politika 
Náboženstvo 
Veda, vynálezy 
Biznis 
Mafia, podsvetie 
Biografie - ostatné
zobraziť:
Zajatcem ve své vlasti
Memoárové vzpomínky L. E. Razgona nazvané Zajatcem ve své vlasti patří ke klasice tzv. lágrové literatury. Předkládaný výbor obsahuje dvanáct povídek, jejichž ústředním tématem je líčení atmosféry před zatčení, pobytu ve věznicích, transportu a života v tá¬borech GULAGu. Autor mistrně propojuje perspektivu vlastního pro¬žitku s příběhy konkrétních jedinců postižených masovým zatý¬káním a terorem, stejně jako s příběhy těch, kteří se na této státem orga¬nizované mašinérii aktivně podíleli. Úvahy o mechanismech moci, útlaku a likvidaci obětí snesou srovnání s díly klasiků žánru – A. I. Solženicyna či V. Šalamova.
Ruského spisovatele a obránce lidských práv Lva Emmanuiloviče Razgona (1908–1999) zatkly sovětské orgány v dubnu 1938 a o dva měsíce později byl odsouzen k pěti letům nápravných prací. V roce 1943 byl propuštěn, nicméně brzy přišla druhá vlna zatýkání: v roce 1950 putoval opět do vězení, tentokrát za „protisovětskou agitaci“ s desetiletým trestem. Po předčasném osvobození v roce 1955 se vrátil k práci redaktora a autora knih pro děti. Jeho první autobiografické povídky s lágrovou tematikou začaly vycházet až na konci 80. let. Po společenském uvol¬nění v SSSR se politicky angažoval – stal se jedním ze zakladate¬lů společnosti Memorial, byl rovněž členem mezinárodního PEN klubu.
Klaun bez manéže
Už obálka napovídá, že vypravíme příběh malíře. Byl vynikajícím malířem a zároveň dokázal i za totality bravurně a s lehkostí, espritem a šarmem užívat života. Tím malířem byl bratr autora Karel, který nezkazil žádnou legraci a s originalitou sobě vlastní vygradoval do jiskřivých výšin občas až o hubu. Potkáte v jeho příbězích Jana Wericha, Jana Baucha, Karla Effu či Vlastimila Brodského.
Je to humorné čtení a hezké pokoukání do obrázků velmi nadaného malíře, především krajináře, žáka Antonína Strnadela
Studentské hnutí odporu
S osobností Josefa Šárky (1918-2008) se pojí význačné mezníky boje proti totalitním režimům v Československu: 17. listopad roku 1939 a roku 1989. Přítomný svazek přináší dva Šárkovy vzpomínkové texty, v nichž autor vzpomíná na události roku 1939, na věznění v koncentračním táboře Sachsenhausen, na život v protektorátu i na život v Československu v období komunistické diktatury a na rok 1989.
dostupné aj ako:
Justin Václav Prášek a Bedřich Hrozný
Publikace, jež vznikla při příležitosti výročí 100 let české staroorientalistiky v roce 2019, přináší dosud neuveřejněné dokumenty týkající se dvou ústředních postav počátků českého klínopisného bádání Justina V. Práška a Bedřicha Hrozného. Na základě archivních dokladů, dochované korespondence i dobových článků lze rekonstruovat nejen Práškovu trnitou cestu na poli staroorientálních studií, ale i atmosféru akademického prostředí na konci 19. století. Ačkoliv svými studiemi a mnoha publikacemi Prášek prokázal mimořádný rozhled v oblasti staroorientálních dějin, přehled o původních pramenech i nejnovější zahraniční literatuře a byl bezesporu přední postavou tohoto oboru u nás, promítaly se do jeho životních osudů spory mezi jinými akademiky a jeho opakované pokusy a žádosti o habilitaci byly mařeny. Až jeho žáku Bedřichu Hroznému se o mnoho let později podařilo založit ústav klínopisného bádání a dějin starého Orientu na Filozofické fakultě v Praze.
Kristian Stefan - život a doba zapomenutého vlastence
Kniha popisuje životní osudy a dobu dnes již téměř zapomenutého vlastence Kristiana Stefana (1819-1892) včetně osob, se kterými se setkával. V hojné míře jsou k tomuto doložené dobové dokumenty zachované v rodině nebo dohledané v různých českých a rakouských archívech, včetně knihoven. V publikaci se také obsažen souhrn jeho literární činnosti, případně publikací, kde se o něm zmiňují. Obsáhlou kapitolu tvoří rejstřík několika set osob, se kterými se Kristian Stefan po dobu svého života setkával. Jsou zde zahrnuty jak osoby známé, tak osoby neznámé, jejichž životopisná data byla dohledána v matrikách, na náhrobcích, archívech a jinde.
Arne Laurin (1889-1945). Portrét novináře
Monografie je komplementem ke svazku Dopisů (ed. Michal Topor, 2019), je věnována dráze muže, jenž se narodil roku 1889 jako Arnošt/Ernst Lustig, v letech 1907-1916 se profiloval pod různými pseudonymy (mj. jako Arne Laurin) jako literární, výtvarný a divadelní kritik, překladatel, básník a prozaik, zprvu na stránkách periodik spjatých s prostředím studentského spolkového života, posléze zejména v českožidovském týdeníku Rozvoj, v jičínských Pokrokových listech, v satirických Kopřivách, dále v Samostatnosti, Národním obzoru, anarchistické Zádruze, Horkého Stopě, revui Divadlo, v deníku Národní politika, již během války v českožidovských Českých listech (resp. Českém listu). Přátelil se mj. s Jaroslavem Haškem či Egon Erwinem Kischem. Narukovat musel definitivně v roce 1916, zbytek války poté strávil jednak v maďarských lazaretech, v roce 1918 potom ve vídeňském Kriegspressequartieru jako redaktor časopisu Domov (a přímý podřízený Roberta Musila). V r. 1919 se Lustig stal zástupcem Bedřicha Hlaváče jakožto šéfredaktora deníku Tribuna (sedával v místnosti s F. Peroutkou), v závěru r. 1920 byl přizván k přípravě deníku Prager Presse, jejž nakonec v letech 19211938 řídil (od r. 1927 i z pozice redaktora zodpovědného, už i úředně jako Arne Laurin). V listopadu 1938 mu byla správní radou Orbisu vypovězena smlouva, v lednu 1939 zamířil do Francie, odtud lodí do New Yorku, s nímž byl jak se ukázalo spojen zbytek jeho dráhy a působení, zacíleného vedle podílu na provozu New Yorských listů především k organizaci mohutného zpravodajského archivu (pod střechou československého konzulátu). Urnu s popelem svého muže přivezla Olga Laurinová do Prahy počátkem r. 1946, byla uložena v hrobě na Olšanských hřbitovech.
Lid mi říká Evita
Pocházela z chudých poměrů argentinské provincie, ve škole vynikala jenom v recitaci. V patnácti letech odešla z domova a zamířila do hlavního města země, kde začínala jako herečka druhořadých rolí. Široce známou se stala díky účinkování v rozhlasových hrách, jako celebrita se účastnila charitativních akcí, kde se seznámila s jedním z představitelů vojenského režimu Juanem Domingem Perónem. Po dvou letech se stala jeho manželkou a absolvovala s ním kampaň před prezidentskými volbami vrcholící vítězným vstupem do prezidentského paláce. Nikdy neměla žádnou oficiální státní funkci, dosáhla však vlivu jako žádná žena předtím v argentinské historii. Otevřela tak cestu do vysoké politiky nejen ženám v Argentině, ale v celé Latinské Americe, kde se stala, a dodnes zůstala, symbolem levé části politického spektra.
Na sklade 1Ks
16,45 €
dostupné aj ako:
Pán protektorátu
Portrét Karla Hermanna Franka, nacisty, který se nejprve agilně podílel na rozbití Československa a poté výrazně a někdy i zásadním způsobem ovlivňoval dění v protektorátu Čechy a Morava, není obyčejnou životopisnou knihou, nýbrž detailně zpracovaným příběhem jednoho z tyranů vlastního národa. Na stránkách knihy poznáme nejen jeho osobní život i rodinu, ale také vztah k dalším nacistickým pohlavárům – Konradu Henleinovi, Konstantinu von Neurathovi, Reinhardu Heydrichovi, Kurtu Daluegemu či Wilhelmu Frickovi, seznámíme se s Frankovými poradci, mezi nimiž nad jiné vynikal jeho osobní tajemník Robert Gies, i s koncepcí protektorátní politiky, s jeho podílem na vyhlazení Lidic a Ležáků či s aférou o „tajné sekretářce“…
Druhé, opravené a doplněné vydání úspěšného titulu renomovaného autora literatury faktu.
dostupné aj ako:
Pravá ruka K. H. Franka
Je pravdou, že K. H. Frank byl v letech 1939–1945 faktickým pánem Protektorátu Čechy a Morava. Po celou tu dobu usiloval nikoli neúspěšně o to, aby Hitlerem mu zadaná politická linie – udržet na svěřeném území co největší klid a zajistit chod zbrojní výroby – byla striktně dodržována, a to jak tvrdými represivními opatřeními, tak politikou „cukru“. Frank by však nedokázal svou roli plnit, kdyby neměl k ruce a za zády vysokého důstojníka SS dr. Roberta Giese jako svého osobního tajemníka a později šéfa ministerského úřadu. Gies, Heydrichův člověk, byl mocným mužem v pozadí, skutečnou „šedou eminencí“, označovanou též za Frankova „zlého ducha“. Jak pamětníci, tak historikové se shodují v tom, že na všech Frankových závažných činech a opatřeních se Gies podílel a stál rovněž za vznikem pro nacisty klíčových memorand, Frankem podepsaných, včetně toho, které se týkalo „konečného řešení české otázky“. Robert Gies byl nakonec lépe informován o dění v protektorátu než sám K. H. Frank a jeho reálná moc byla obrovská. Gies stál rovněž za tzv. úklidovými opatřeními prováděnými nacisty na konci války, dohlížel na ukrytí „štěchovického archivu“ a zcela nepochybně věděl, kam byly z Prahy odvezeny insignie Univerzity Karlovy a její archiv.
Po skončení války Robert Gies „zmizel“: po krátké internaci Američany se skrýval v západním Německu pod falešným jménem, aby po nějaké době zahájil svou další kariéru. Pokusy v 60. letech postavit Giese před soud jako válečného zločince vyzněly do prázdna.
Na sklade 1Ks
10,95 €
dostupné aj ako:
Akademik Josef Dobiáš (1888-1972)
Josef Dobiáš, univerzitní profesor a řádný člen Československé akademie věd, je v rodném Pelhřimově známý díky Dějinám královského města Pelhřimova a jeho okolí (monumentálnímu šestisvazkovému dílu, čítajícímu dohromady přes 4600 stran textu a vycházejícímu v letech 1927-1970), jež napsal z lásky k rodnému kraji. Zejména ve svém hlavním oboru starověkých dějinách dosáhl mezinárodního uznání. Předkládaná populárně pojatá publikace obsahuje základní fakta z Dobiášova životního příběhu a odborné činnosti, doplněná bohatou dokumentací. Nabízí pohled do historikova rodinného prostředí v Pelhřimově. Charakterizuje jeho studia, pedagogické působení a manželství. Podstatný prostor věnuje jak Dobiášově tvůrčí vědecké práci, tak jeho soukromému životu a zálibám, zejména cestování (Afrika, Asie) a sběratelství mincí. Doufáme, že jejím prostřednictvím vstoupí profesor Josef Dobiáš do širšího povědomí nejen jako vědec, který proslavil své rodiště v odborném světě a zaslouží si náš respekt, ale také jako člověk inspirativních zájmů.
Za 5 minut 12
Kniha je souborem vzpomínek pamětníků druhé světové války, výpisů z kronik a písemně sepsaných pamětí, doplňujících a upravujících knihu Čvančarovy deníky. Ne vše, co nám bylo předkládáno v době totalitního režimu bylo pravdivým svědectvím událostí roku 1945 a s odchodem posledních svědků bychom tomu věřili. Naštěstí se lidé nebáli psát a hovořit o těchto dějinných zvratech tak, jak je sami prožili ve svém dětství a mění tak náš pohled na dobu, kterou bychom nechtěli prožít. Válka se dotkla míst, kterým nevěnujeme pozornost, protože o nich nevíme a neuvědomujeme si, že šlapeme po místech které psaly naší historii. Snad po přečtení této knihy pochopíme, jak je důležité lidské vyprávění a naslouchání odkazům, které nám jsou předávány. Válečné dítě vnímalo smrt a krutost svým osobitým způsobem a vidělo to, co dospělý neviděl. Bylo tam, kam se jiný bál jít a slyšelo to, o čem se nesmělo hovořit. Díky jim tak můžeme spatřit válku v jiném rozměru a poopravit spisy kronikářů. Odchází nám ale příliš rychle na to, abychom se mohli vrátit a v našem psaní pokračovat.
Jan Žižka
Žižkův nový životopis vychází u příležitosti 600. výročí výbuchu husitské revoluce a napravuje bilanci české historiografie, jež po husitské tetralogii Františka Šmahela nepřišla s fundovaným vědeckým dílem na toto vzrušující téma již čtvrt století. Čtenář dostává do rukou druhou nejrozsáhlejší práci o Žižkovi, navazující na téměř devadesát let staré monumentální dílo Josefa Pekaře, jehož výsledky s využitím nejnovějších badatelských poznatků doplňuje, koriguje i překonává.
Velká Žižkova biografie z dílny respektovaného znalce husitské doby představuje nepřemoženého hejtmana v netradičním světle. Příběh nejslavnějšího českého vojevůdce se odehrává na pozadí barvitého dějinného panoramatu, jež pomáhá porozumět Žižkovu vnitřnímu světu a motivaci jeho činů. Husitský válečník vystupuje na stránkách knihy jako polní velitel, jehož fenomenální úspěchy vyrůstají nejen z geniálního strategického uvažování a jedinečné schopnosti zvolit překvapivá řešení, ale i z oddanosti jeho bojovníků a nesporného charismatu, které mu nemohou upřít ani jeho nepřátelé. Sám sebe přitom vnímá jako hluboce věřícího bojovníka, naplňujícího boží vůli vždy a všude. Již v průběhu svého života se stává ikonou stoupenců husitského programu a zároveň objektem nenávisti svých protivníků.
Je to skvělé dílo přemosťující všechny dosavadní nábožensko-ideologické, a proto nehistorické spory o Žižku. Myslím, že většina historiků husitství by přes všechny vzájemné odlišnosti vzdala knize Petra Čorneje poctu.
Otakar A. Funda
Jedná se o dílo mimořádně vysokého odborného standardu. Naše dějepisectví se v něm konečně dočkalo velké Žižkovy biografie, která je moderní, odborně dokonale fundovaná a zároveň čtenářsky velice vstřícná i vůči laickým zájemcům z řad široké veřejnosti.
Jaroslav Boubín
Jestliže se úkolu zpracovat moderní Žižkův životopis ujal Petr Čornej, pak nemohl být vybrán autor povolanější.
Zdeněk Vybíral
dostupné aj ako:
Evžen Savojský
Evžen Savojský zůstává dodnes fenoménem, vojevůdcem, jehož kariéra je stále předmětem živého zájmu historiků i čtenářů. Dějiny jej opředly aureolou neporazitelného vojevůdce, schopného státníka či mecenáše umění. Autor na základě studia pramenů a odborné literatury představuje s uměleckou ambicí líčený soukromý život i profesní dráhu prince Evžena, obsáhle se věnuje jeho tažení proti Turkům, jež jej proslavilo po celé Evropě coby nadaného válečníka a které vyvrcholilo roku 1697 bitvou u Zenty, popisuje válku o španělské dědictví a četné boje s Francií Ludvíka XIV., a v neposlední řadě umožňuje také nahlédnout do mnohdy složitého světa tohoto barokního válečníka a politika.
dostupné aj ako:
Učinit se modlitbou
Etty Hillesumová vyvolává od osmdesátých let, kdy byl vydán její deník, takový zájem a pozornost, že ji lze považovat za jednu z předních duchovních postav, jež oslovují dnešní hledače Boha.
Tato mladá holandská Židovka, která roku 1943 zemřela v Osvětimi, prošla v posledních třech letech svého jen devětadvacetiletého života uchvacující cestou. Byla to osobnost nadaná, živá, ba vášnivá, ale také plná chaosu, v němž se mnohdy ztrácela. S pomocí terapeuta se pustila do práce na sobě, díky níž sama, mimo jakoukoli konfesi, dospěla k setkání s Bohem a v dramatickém kontextu holokaustu i k uchování si vnitřní svobody a oddané službě svému lidu.
PIERRE FERRIERE je jezuitský kněz a historik. Více než dvacet let prožil v Africe. Nyní v Belgii a ve Francii vede semináře a duchovní cvičení na téma Ettyiny cesty svobody.
ISABELLE MEEUS-MICHIELSOVÁ je vedoucí dvou denních center pro handicapovanou mládež a dospělé. Dílo Etty Hillesumové důvěrně zná a šíří je přednáškami a semináři, zejména v belgickém Duchovním centru La Pairelle.
Gustav Adolf Procházka
Publikace je postavena na mnohaleté práci autora s archiváliemi různého druhu (korespondence, osobní vzpomínky, poznámky z deníků, zápisy z jednání) zasazených do širšího kontextu předzvěsti schizmatu, vzniku a vývoje Církve československé v první polovině 20. století. Monografie, která vhodně doplňuje a podstatně rozšiřuje dosavadní znalosti z dějin CČSH.
Gustav Adolf Procházka se narodil v roce 1872 v Kosmonosích u Mladé Boleslavi, v početné rodině dámského krejčího. Po absolvování klasického gymnázia v Mladé Boleslavi se rozhodl pro kněžskou dráhu a po studiu byl vysvěcen na kněze. Jako mladý kněz byl do značné míry ovlivněn myšlenkami katolického reformismu. I přes jeho stále se prohlubující pochybnosti o reformovatelnosti římskokatolické církve a pod dojmem jeho osobní životní situace, v níž jednu z rozhodujících rolí hrála žena, se osmačtyřicetiletý oblíbený a obětavý kněz rozhodl pro aktivní činnost mezi stoupenci radikálního křídla katolických modernistů. Byl to právě on, kdo se stal jednou z klíčových postav při zrodu nové Církve československé (husitské) 8. ledna 1920. GAP sloužil v nové církvi jako duchovní a vikář až do roku 1923, kdy byl jmenován biskupem východočeské diecéze. Po smrti otce zakladatele církve dr. Karla Farského se stal v roce 1928 jeho nástupcem v úřadu patriarchy. Během čtrnácti následujících let musel v čele církve překonávat řadu těžkostí. Od věroučné stabilizace církve, přes ekonomické těžkosti, až po stále zhoršující se politickou situaci mladé Československé republiky, jejíž krize se vyhrotila v roce 1938 mnichovským diktátem, okupací a vznikem Protektorátu Čechy a Morava. Patriarcha GAP patří mezi největší osobnosti Církve československé husitské.
Korczak
Janusz Korczak (22.7. 1878 nebo 1879 – 10. 8. 1942), vl. jménem Henryk Goldszmit, byl polský spisovatel, pedagog, veřejný pracovník, povoláním lékař, vychovatel a průkopník moderních teorií v pedagogice. Uctíval dítě jako autonomní bytost a kladl důraz na vývoj jeho osobnosti. Založil a přes třicet let vedl sirotčince Sirotčí dům (1912-42) a Náš dům pro polské sirotky (1919-36) ve Varšavě, zdůrazňoval jejich společenskou aktivitu, což popisoval v mnoha svých esejích. Proslul nejen svými výchovnými postupy, které zpracoval a také publikoval (Jak milovat dítě), ale i svou literární tvorbou pro děti, romány (Děti ulice, 1901, a Dítě salonu, 1906) a pohádkovými příběhy (např. Král Matýsek První, čes. 1987), který byl i zfilmován).
Během nacistické okupace Polska prokázal neobyčejné hrdinství, ochraňoval své svěřence nejprve ve Varšavě, v židovském ghettu, posléze i na jejich poslední cestě ve vyhlazovacím táboře v Treblince, kde dobrovolně zahynul společně s nimi.
Značnou pozornost mu věnoval polský filmový režisér Andrzej Wajda, který o něm a jeho varšavských sirotcích natočil v r. 1990 film Korczak.
Kniha Joanny Olczak – Ronikierové nazvaná Korczak, s podtitulem Pokus o biografii, zachycuje dobové události ob první světové války až po tragické události té druhé. Věcně a šetrně pojednává o předválečných náladách v Polsku, zejména o antisemitismu. Rozsáhle popisuje dějiny polských Židů, kapitoly jsou protkávány i ukázkami z literární činnosti Janusze Korczaka, zejména z jeho Deníku v ghettu z května 1942. Tu a tam se objevují i vtipné židovské anekdoty.
dostupné aj ako:
Poválečné osudy šumavských rodáků
Poslední roky předcházející vypuknutí druhé světové války, sama válka i první měsíce po jejím skončení byly časem, kdy e svět obracel vzhůru nohama.
Kniha, kterou jste právě otevřeli, je sestavena ze vzpomínek německých obyvatel, kteří byli v letech 1945-1947 odsunuti ze Šumavy. Není to čtení nijak příjemné, ale je třeba přivítat počin autorky Marie Frankové, jež shromáždila písemné i slovní výpovědi dvaatřiceti žen a mužů, které a kteří většinou v dětském nebo velmi mladém věku ztratili domov, v němž jejich předci žili mnohdy po několik staletí. Jistě to pro ně muselo být velmi kruté a nelze se divit, že v tom i po více než půlstoletí vidí přinejmenším velkou křivdu.
Vzpomínky na opravdu krutou dobu ukazují i několik zajímavých věcí. Až na jednu výjimku se nikdo nezmiňuje o tom, že sudetští Němci se stali Hitlerovou „pátou kolonou“ a svou podporou územních nároků nacistického Německy napomohli k okleštění Československa. Nevidí či nechtějí vidět, že to byla chyba – pro ně vše špatné začíná až s koncem války. Co bylo před tím jako kdyby neexistovalo. Ale jak se všichni pamětníci shodují, ne všichni Češi navracející e či přicházející do pohraničí, byli zlí a krutí. Našlo e i nemálo těch, kteří se k sudetským Němcům chovali velmi slušně a snažili se jim pomoci. Tak to ale bývá vždy – i mezi sudetskými Němci byli fanatičtí stoupenci Hitlera stejně jako ti, kteří nacistické ideologii vzdorovali.
Je dobře, že český čtenář dostává možnost blíže poznat i „pohled druhé strany“. Co se stalo, nelze sice odestát, ale snažit se pochopit druhé je základním předpokladem k tomu, aby se oni snažili pochopit nás.
Na sklade 2Ks
9,90 €
17,00€
Pekelná knižnica
Fascinujúca a súčasne vtipná kniha o nepotlačiteľnej potrebe veľkých i malých diktátorov obšťastňovať svet písaným slovom.
Už od čias Rímskej ríše mali diktátori nutkanie písať knihy. Ale až v dvadsiatom storočí došlo priam k erupcii tejto diktátorskej obsesie. Titani tohto žánru ako napríklad Stalin, Hitler, Mussolini, Mao či Chomejní produkovali teoretické diela, duchovné manifesty, básnické zbierky, memoáre, ba občas aj poklesnuté romance ako na bežiacom páse. A nekonečná záplava diktátorskej makulatúry dodnes celkom neopadla.
Daniel Kalder v tejto brilantne a so sarkastickým nadhľadom napísanej knihe hľadá a nachádza odpovede na základné otázky tohto literárneho žánru: prečo a ako sa produkovanie písaného slova tohto typu, nazývaného z neznámych dôvodov literatúrou, stalo jedným z kľúčových pilierov diktátorských režimov? Čo odhaľujú tieto diela o diktátorovej duši? Ako môžu knihy a gramotnosť všeobecne, o ktorých pozitívnom vplyve nikto seriózny nepochybuje, spôsobovať toľko zla? Ako je možné, že sú knihy na škodu sveta?
Pekelná knižnica je knihou o knihách tých najkrvavejších diktátorov ľudskej histórie, presvedčených nielen o svojom historickom poslaní, ale aj o svojom talente a spisovateľskej genialite. Tieto knihy vychádzali v miliónových nákladoch, čítali ich povinne i dobrovoľne, povrchne i extaticky milióny ľudí. Drvivá väčšina z nich už nie je ničím iným, než dobovou kuriozitou a nemá ani hodnotu literárneho braku. O to pútavejšie je poprechádzať sa pod erudovaným autorovým vedením týmto literárnym panoptikom.
dostupné aj ako:
Od Panenství k Divokému západu
Kniha přináší v intencích snahy po vyrovnání se s minulostí varování před možným opakováním života v totalitě na podkladě životního příběhu ženy, spisovatelky, novinářky, překladatelky, divadelní kritičky Marie Majerové, která se svou celoživotní literární prací a politickou činností podílela na zrovnoprávnění ženy a dítěte. Pocházela z proletářského prostředí, jež ji formovalo. Vždy toužila po "nejkrásnějším světě", jehož uskutečnění očekávala po dovršení socialistické revoluce. Na čas se rozešla s KSČ, ale vždy se zajímala o sociální problémy. Samostudiem, houževnatostí, pílí a svým šarmem se dokázala literárně i společensky prosadit; v době Masarykovy republiky získala nejvyšší literární ceny, roku 1947 titul národní umělkyně, komunističtí vládcové jí udělovali politické řády. Kniha seznamuje se spisovatelčiným vývojem od anarchismu, sociální demokracie, komunismu a avantgardy až ke stalinismu; přináší literárně politické informace od 19. století do roku 1967.
Biografie z kategórie história sa zameriavajú na opis a skúmanie životov významných historických osobností. Tieto knihy nám ponúkajú pohľad do života a príbehov jednotlivcov, ktorí zohrali dôležitú úlohu vo vývoji spoločnosti, politiky, vedy, umenia alebo iných oblastí.
V biografiách sa často rozoberajú naratívne aspekty životov jednotlivcov, od ich raného detstva a rodinného prostredia až po ich dospelosť a významné činy. Autori týchto kníh sa zaoberajú históriou a využívajú primárne a sekundárne zdroje, ako sú denníky, listy, rozhovory, oficiálne dokumenty a vedecké štúdie, aby rekonštruovali životné príbehy týchto osobností.
Historické životopisy nám umožňujú preniknúť do mysle a srdca týchto osobností a porozumieť ich motivácií, rozhodnutiam a vplyvu na svet okolo nich. Tieto knihy nám tiež poskytujú historický kontext a rámec, v ktorom tieto osobnosti pôsobili, a umožňujú nám vidieť, ako ich životné príbehy zapadajú do širších dejín.
