Academia strana 103 z 165

Jsou lidé ve své podstatě hierarchické, nebo rovnostářské bytosti? Kniha Hierarchie v pralesích se na tuto otázku pokouší odpovědět zkoumáním evolučních kořenů našeho sociálního a politického chování. Na základě rozboru rozličných modelů chování lidských i lidoopích společenství předkládá antropolog Christopher Boehm tezi, že rovnostářské formace jsou vlastně hierarchiemi, v nichž slabí spojují své síly, aby si podrobili silné. Publikace zkoumá původ těchto protikladných modů chování u šimpanzů, bonobů i v raných lidských společenstvích v Arktidě, obou Amerikách, Austrálii i v Africe. Autor analyzuje sociální struktury lovců a sběračů, kmenových společenství i moderních států a předkládá vysvětlení, jakými způsoby se v nich tyto protikladné tendence projevují. Hierarchie v pralesích vymezuje novou oblast bádání biologické i evoluční antropologie tím, že rozšiřuje záběr těchto věd o zásadní otázky politického a sociálního chování lidí. Kniha tak představuje zásadní pramen při výzkumu evoluční podstaty lidského altruismu.

„Svoboda je poznaná nutnost.“ Na tuto poučku připisovanou K. Marxovi jsem si vzpomněl jednoho rána při procházce lesem. První, co mě napadlo, bylo, že to nedává valný smysl, že by se snad lépe hodilo: „Poznaná nutnost vymezuje hranice svobody.“ Z podobných rozvah vznikl nápad, zkusit převyprávět některé problémy a výdobytky sociálních a obecněji humanitních věd očima technika. Vycházel jsem při tom záměrně pouze z pouček, jež jsem vstřebal během školní výuky a z populární literatury. Konec konců mi při mém vzdělání ani nic jiného nezbývalo. Vznikla tak řada krátkých příběhů, občas samonosných, občas zakončených stručnými glosami. Pro odlehčení a zábavu jsou uvedeny i některé moje osobní „multikulturní“ zkušenosti z cest po blízké i vzdálené cizině.

Monografie přístupnou formou pojednává o několika zásadních otázkách moderní evoluční biologie. Soustředí se zejména na problematiku evolvability a dokládá, že evoluci podléhá i samotná schopnost se vyvíjet. Jak si přitom všímá tuzemská teorie zamrzlé evoluce, evoluci evolvability ovlivňuje řada zajímavých procesů zahrnujících mimo jiné hromadění dále neproměnlivých prvků. Právě nejednoznačná povaha těchto procesů může být vysvětlením (ne)samozřejmého faktu, že se na Zemi setkáváme s tak různorodými produkty biologické evoluce.

Publikace se soustředí na oblast střední a severní Moravy, která je bohatá na malá krasová území. Až na jednu výjimku vznikla souvrství vápenců a mramorů z mořských usazenin z období devonu, stejně jako tomu bylo v případě vápenců Moravského krasu. Jen v severovýchodní části Moravy se nacházejí polohy druhohorních vápenců, které jsou součástí Karpat a byly sem přesunuty v důsledku pozdějších horotvorných procesů na území střední Evropy. Krasové oblasti střední a severní Moravy se utvářely v průběhu dlouhých geologických procesů. Řada jeskyní, jež jsou prezentovány v knize, patří k významným archeologickým a paleontologickým lokalitám, podzemní prostory mají mnohdy bohatou krápníkovou výzdobu. Kniha je doplněna rozsáhlou obrazovou dokumentací.

Monografie je věnována významnému židovskému teologovi (asi 1525 – 1609), spjatému svým životem a působením s Prahou, u něhož legenda o stvoření golema v obecném povědomí zcela překryla jeho význam pro židovské, ale také obecněji evropské dějiny náboženského myšlení. V úvodních kapitolách je Maharal představen v kontextu židovské kultury sklonku renesance, často na základě tištěných a rukopisných pramenů, jež dosud nebyly v souvislosti s Maharalem zmiňovány. Autor charakterizuje Maharalovy spisy a jeho myšlení, nastiňuje nejvýznamnější linie Maharalových nábožensko-filosofických, ale také společenských a politických úvah. Zvláštní pozornost věnuje ambivalentnímu vztahu tohoto židovského učence k vědeckým objevům jeho doby. Předkládá tezi, podle které je hlavním impulzem vzniku Maharalova díla obava z vlivů, jež bychom z dnešního pohledu nahlíželi jako znaky rodící se modernity. „Maharalův postoj k mimohalachickým disciplínám,“ píše autor v závěru, „je tedy výsledkem interakce pronikavé intelektuální otevřenosti a urputné snahy o petrifikaci stávajícího paradigmatu. Jako jeden z mála židovských učenců své doby Maharal do hloubky poznal nejnovější vědecké trendy, ale … současně si uvědomil, že mohou vést k celkové erozi existujího uspořádání židovského světa.“

První díl této knihy ukázal, že komunikační systém založený na obrazech vytvořil expandující moderní člověk (Homo sapiens) v paleolitu Evropy, a to poměrně rychle, v daném stadiu své evoluce a v kontextu převratných historických událostí. Druhý díl sleduje další vývoj umění na světových periferiích, s vědomím, že v centrálních civilizačních oblastech mezitím přerůstá v novou kvalitu – v komunikační systém písma. Prioritně kniha zkoumá fenomén skalního umění v Africe, Austrálii a Americe v projekci jeho vývoje, datování, obsahu a etnologického záznamu. Taková srovnání potvrdí jedinečnost a potenciál staré Evropy, nejen pro časovou hloubku tamního umění, ale i pro jeho obsahovou náplň.

Proč se básníci a jiní umělci tak často vyjadřují o vědě s pohrdáním? Proč bývá tak často vědecká literatura nudnější než telefonní seznam? Opravdu Newton svým slavným experimentem se skleněným hranolem a lomem světla zbavil duhu poetického kouzla? Biolog Richard Dawkins si podobné otázky ohledně smyslu, krásy a záhad našeho světa a lidské povahy kladl řadu let a své odpovědi na ně shrnul v hluboce humanistické knize Rozplétání duhy. Věčný skeptik provádí čtenáře světem přírodních věd i kultury s přesvědčením, že „v nejlepší vědě by mělo zbýt místo i pro poezii“ a „záhady neztrácejí své kouzlo tím, že je vyřešíme, ale často se ukáže, že řešení je krásnější než záhada sama“.

Kniha je úvahou o osudech dvou mimořádných vynálezů lidstva: státu a jeho právu. Zahrnuje zejména úvahy o některých příčinách závažné krize, v níž se nejdokonalejší organizace lidské společnosti ocitla, a vizi dalšího vývoje. Kniha sestává ze tří částí: O státu a demokracii, kde se autor zamýšlí nad dělbou a destrukcí moci v euroatlantickém prostoru, O právu a rozumu, v níž předkládá svou představu o vzniku a vývoji práva jako nejdůležitější funkcionality státu, a O budoucnosti státu a práva, jež vychází z přehledného shrnutí a představ o stavu základních nosníků demokratického právního státu, jimiž jsou demokratická forma vlády, koncept základních práv a svobod, vláda práva a systém dělby moci.

Autoři se zabývají tématem, které nebylo v české (ani v brazilské) historiografii doposud zpracováno. Na základě důkladného studia značného množství archivních materiálů sestavili vyčerpávající přehled působení Státní bezpečnosti v největší jihoamerické zemi. Každé významnější akci důstojníků I. správy je věnována zvláštní kapitola, kniha se zaměřuje na podrobný rozbor aktivních opatření a poukazuje na rostoucí vliv komunistických rozvědek na brazilskou politiku a správu. Obzvláštní pozornost je věnována otázce spolupráce rozvědek východního bloku a jejich podřízenosti KGB. V mnoha kapitolách autoři sledují, jak je StB z Moskvy úkolována a jak plní úkoly, které nemají se zájmy Československa nic společného.

Jako Maffie se dodnes obecně označuje ústřední organizace českého domácího protirakouského odboje z let 19141918. Je tak vnímána jako jeden z klíčových symbolů boje za vznik samostatného československého státu. Maffie se postupem času stávala běžně užívaným a v podstatě plně akceptovaným pojmem z českých moderních dějin. Historiografické bádání ovšem dosud zcela ignorovalo, jakým způsobem se obraz Maffie konstruoval a vyvíjel v desetiletích po skončení první světové války. Přitom výzkum tohoto druhého života se ukazuje jako zcela klíčový. Umožňuje nám jednak zachytit proměny paměti české protirakouské rezistence, stejně jako analyzovat, jak se měnilo vnímání řady událostí let 19141918 v průběhu krátkého 20. století. Tímto novým přístupem se z Maffie stává podstatně vrstevnatější, konfuzní, ale o to zajímavější fenomén, na jehož odlišné intepretaci se v průběhu desetiletí různou měrou podílela dobová publicistika, historiografie i aktuálně aplikovaná politika dějin. V tomto kontextu tak můžeme sledovat, za jakých okolností a za použití jaké argumentace se formovalo převládající vnímání cesty k 28. říjnu 1918.

Dva tisíce osm set znaků s mezerami je maximální rozsah pro fejeton v Lidových novinách. Problém není se do rozsahu vejít, ale najít pravidelně vhodný nápad. Na příspěvek fejetonisty čeká netrpělivě redaktor, který tak často bere stejný lék na žaludek jako autor. Ivan Kraus se ke každotýdennímu psaní fejetonů sice nikdy neuvázal, ale často zaskakoval za kolegy, kteří nemohli svůj fejeton dodat výběr z nich přinášíme v této knize.

Autor na základě rozsáhlého výzkumu v archivech několika zemí a komunikace s očitými svědky holokaustu předkládá drtivou zprávu o spletité cestě informací o táboru Auschwitz na Západ a o tom, jak na ně Západ reagoval, či přesněji řečeno nereagoval. Směs nezájmu, úřednického šlendriánu a alibismu nacistům umožnila realizovat plán na vyhlazení Židů prakticky nerušeně po několik let. Nakonec se spojenci pro akci přece jen rozhodli; to však již bylo pozdě.

Kniha se věnuje dnes nepříliš známé osobnosti Ericha Ludendorffa, jednoho z nejvlivnějších německých vojenských představitelů za první světové války, který byl do značné míry zodpovědný za neúprosné vedení bojů plynoucích z přehnaných ambic německých představitelů, které zapříčinily vysoké ztráty na životech. Autoři sledují počátky jeho kariéry, úspěch v bitvě u Lutychu, spolupráci s Hindenburgem i nezdařené ofenzívy provázené diplomatickými skandály. Ludendorff byl vlivným šiřitelem konspiračních teorií a uvedl do oběhu legendu o ráně do zad, podle níž Německo nebylo poraženo, nýbrž zrazeno Židy. Autoři představují Ludendorffa coby muže, jenž dodal vznikajícímu nacistickému hnutí legitimitu a nasměroval Německo do další světové války. Nejde o tradiční životopis, autoři se soustředí na vybrané okamžiky Ludendorffova působení a zasazují je do širšího kontextu evropského dění.

Druhé doplněné vydání obsahuje kromě stávajících i nové lokality, nově objevené dobové fotografie a plánky spojené s činností Státní bezpečnosti před rokem 1989. Kniha přináší i základní informace o úkolech, struktuře a funkcích různých složek StB. Suché údaje tak dostávají nový význam a atraktivitu zasazením do rámce města. Odhalit místa působení StB je poměrně obtížné. Jedním z atributů Státní bezpečnosti bylo přísné utajení. To se důsledně týkalo i objektů, v nichž StB působila. Kromě budov úřadů a věznic užívala StB ke schůzkám s agenty i byty a další prostory. Lze ale také říci, že veškerý veřejný prostor se stával operačním prostorem Státní bezpečnosti. Hlavní část knihy tvoří hesla věnovaná jednotlivým lokalitám. Hesla obsahují identifikační údaje a reflektují historický, stavební a uživatelský vývoj místa včetně dobových snímků a plánků zachycujících i dřívější situaci či instalaci různých zařízení. Současné fotografie ukazují změny za posledních několik desetiletí. Kniha poskytuje nejen přístupnou informaci o Státní bezpečnosti, ale také umožňuje podívat se na město jinak, jako na dějiště skrytých dramat a příběhů.