Academia strana 139 z 163

Kniha z oboru teorie práva je věnována institutu milosti. Autorka se zabývá jeho podstatou a legitimitou, historickým vývojem u nás od vzniku první republiky v roce 1918 až do současnosti, přičemž největší pozornost věnuje období po roce 1989, a dále pojmy souvisejícími: abolicí, agraciací a rehabilitací. Kromě teoretických a historických výkladů autorka rovněž podrobně rozebírá některé konkrétní případy z období po roce 1989, srovnává, jak byla pravomoc udělovat milost uplatňována prezidenty Václavem Havlem a Václavem Klausem, a zabývá se i působením médií v těchto kauzách.

Studie zkoumá sociální dějiny do roku 1989 s přesahem do prvních let transformace. Pojetí tématu jako integrálních sociálních dějin, s širším časovým záběrem, se začleněním do mezinárodních, společenských a ekonomických souvislostí potvrdilo zvláštnosti sociálních dějin. Vzhledem k dlouhodobému vývoji sociálních institucí a jejich sepětím s bezprostředními zájmy obyvatelstva se v nich uplatňuje dlouhodobá kontinuita. První část knihy se zabývá masovými protesty obyvatelstva, zvláště dělnictva, odborů a mládeže proti obnově starých pořádků, souvislostmi jejich útlumu v dalších letech a rozvoje opozičního hnutí. Hlavní část práce obsahuje kritickou analýzu sociálních poměrů „normalizované společnosti“ v oblasti pracovních a příjmových vztahů, způsobu života, sociálního zabezpečení, zdravotního a vzdělávacího systému. Změny vnějších podmínek a jejich ideová reflexe v 80. letech, politická krize uvnitř země a v sovětském bloku urychlily erozi systému a jeho pád. Ovlivnily i charakter přechodu k demokracii a první kroky ekonomické transformace. V této době se potvrdilo, že sociální reformy nebylo možné provést „šokovou terapií“. Připravované projekty a pokusy o jejich realizaci proto tehdejší pragmatická vládní politika z obav před sociálními otřesy měnila a odložila na pozdější dobu.

Šestým dílem, vzhledem k velkému rozsahu rozděleným do dvou svazků, se dovršuje velký projekt, který započal už v osmdesátých letech 20. století dvěma svazky věnovanými umění středověkému. Období, které je představeno v závěrečném díle, se dělí do několika period. Začíná proslulým vystoupením československých umělců a architektů na EXPO 58 v Bruselu, dále následují šedesátá léta, během nichž české umění těžilo z „tání“ politických poměrů před rokem 1968, potom téměř dvě desetiletí normalizace a konečně umění v zásadně změněné politické a společenské situaci po roce 1989, do současnosti. Autoři – historici umění z Ústavu dějin umění AV ČR, z univerzit a z dalších institucí – pojednávají o vývoji českého umění ve všech jeho oblastech a žánrech, od architektury, malířství, kresby, grafiky a sochařství přes umělecká řemesla, fotografii, scénografii atd. až po tzv. nová média, k nimž v současnosti patří např. land art, body art nebo videoart. Zvláštní kapitoly jsou věnovány umělcům žijícím v exilu.

Květena ČR je v české literatuře svým celkovým pojetím a hloubkou zpracování nejpodrobnější flórou našeho státního území. Jako jedna ze základních flór středoevropského prostoru je důležitým zdrojem informací i pro botaniky z ostatních zemí.

Poté, co se v Československu chopili moci komunisté, založil Pavel Knihař ilegální organizaci Svaz svobodných studentů, vydávající časopis Svobodný hlas. V červnu 1948 byl zatčen Státní bezpečností a surově vyslýchán v Bartolomějské. Po propuštění se rozhodl emigrovat na Západ a pokračovat v boji proti totalitnímu režimu. Bylo mu pouhých sedmnáct let, když počátkem listopadu 1948 vstoupil do řad francouzské cizinecké legie. Po výcviku byl odeslán do Indočíny, kde po dobu čtyř let nepřetržitě bojoval s Viet Minhem. Mladý muž se vypracoval ve vynikajícího velitele čety. Za statečnost v boji s nepřítelem obdržel mnoho vyznamenání, včetně nejvyššího ocenění pro poddůstojníky, Médaille Militaire. Po skončení války v jihovýchodní Asii se zúčastnil alžírského konfliktu, který si svoji tvrdostí nezadal s Vietnamem. Legionářská kariéra Pavla Knihaře je v kontextu ostatních Čechoslováků bezprecedentní. Začal jako vojín a po třiceti letech odešel do výslužby jako kapitán. Později byl povýšen do hodnosti velitele praporu (český ekvivalent podplukovník). Francie si natolik vážila jeho služeb, že jej ocenila Řádem komandéra čestné legie. Takové cti se předtím dostalo pouhým dvěma Čechoslovákům. Pavel Knihař žije nedaleko Marseille a je stále činný ve veteránských spolcích.

Kniha rozebírá kořeny medicíny v pravěku, starověku, středověku a rozvoj medicíny v novověku. Ukazuje na úspěchy, omyly, rizika a problémy moderní medicíny ve všech lékařských oborech, ale také tragédie válek, násilí, bioterorismu, přírodních katastrof a epidemií. Zabývá se rovněž problémy genetiky, globalizace zdravotnictví, výživou světové populace a vztahem ekonomie a ekologie ke zdraví.

Unikátní sbírka lidových rčení známého překladatele, která natrvalo obohatila českou slovesnou tvorbu.

Obsáhlá publikace zásadním způsobem doplňuje Novou encyklopedii českého výtvarného umění, vydanou nakladatelstvím Academia v roce 1995 a stále velmi využívanou širokou kulturní veřejností. „Dodatky“ přinášejí množství nových hesel, jednak věnovaných dalším umělcům, institucím, galeriím, výtvarným časopisům a školám, a jednak shrnujících údaje o oblastech, které dosud nebyly slovníkově zpracovány (restaurátoři, grafický a průmyslový design, scénografie).

Slovník obsahuje velké množství abecedně řazených hesel, jazykovědných pojmů a výrazů z angličtiny, nejpoužívanější latinská rčení, lékařskou terminologii, pojmy z biologie, botaniky, geologie, náboženství a z dalších oborů. Všechna hesla jsou psána podle současných platných pravidel českého pravopisu. Fonetický přepis jednotlivých pojmů je uveden u těch slov, u nichž by mohly vzniknout pochybnosti s výslovností.

Úvahy a diskuse o tom, jak psát dějiny "po konci dějin", jak psát literární dějiny a pěstovat literární historiografii, získaly v našem prostředí na významu po roce 1989. Tyto diskuse zproblematizovaly nejen "psaní dějin literatury, ale i samotný obor literární historie. Nad úvahou, zda vůbec psát literární dějiny, však převážila snaha nalézt způsob, jak je psát, jak pěstovat literární historiografii poté, co byly v průběhu minulého století vysloveny radikální pochybnosti o možnostech objektivního poznání, o jednotě historického vývoje, i o jednotě autora a díla.

Nadšený pozorovatel a ochránce přírody, vystudovaný ekolog J. Čeřovský se v průběhu druhé poloviny 20. století významně podílel na činnostech a rozvoji československé, české i světové ochrany přírody. Jak se vyvíjelo mezinárodní dění v tomto oboru, kterého se aktivně účastnil jako dobrovolník i profesionál? Autor popisuje vznik a historii specializovaných mezinárodních organizací, jejich programů a projektů, jež brzdilo politické nepřátelství i otevřené konflikty studené války, lidská hloupost, závist a zloba, než se plně rozvinula spolupráce v devadesátých letech. Navíc publikace nabízí řadu pohledů do lidského zákulisí oficiální odborné scény a zajímavých zážitků a postřehů z pěti kontinentů světa!

Publikace navazuje na dvoudílnou monografii Prozatímní divadlo 1862–1883 (Academia – Národní divadlo, Praha 2006). Za použití stejné metodologie do podrobností mapuje českojazyčný repertoár pražského Stavovského divadla od roku 1824, kdy se začal utvářet profesionální český soubor, do vzniku Prozatímního divadla v roce 1862. Z cedulí jako prvořadého a unikátního pramene výzkum vycházel, jejich informace byly však ověřovány a doplňovány na základě studia dalších pramenů, dobového tisku a literatury. Využití specializované databáze Elektronický divadelní archiv umožnilo sestavení nejen soupisu inscenací a představení, ale i přehledu činnosti tvůrců, inscenátorů i interpretů Stavovského divadla v uvedeném období.