Academia strana 140 z 163

Julius Fučík v komunistickém Československu a Albert Leo Schlageter v nacistickém Německu: dva popravení, ze kterých režim učinil mučedníky a na jejichž odkazu vybudoval skutečný kult. Oba byli ve své době oslavováni jako hrdinové, bojovníci proti odvěkému nepříteli a jako jeho oběti. Po pádu systémů, který jejich jména využil, na ně čekal opět podobný osud: zapomnění. Tyto dvě osobnosti mají společné také to, že jejich skutečné osudy překryly nejrůznější legendy a polopravdy. Kniha nabízí pohled na hrdinský kult a kulturu vzpomínání dvou států a režimů, hledá pravdu skrytou pod nánosy bájí a zároveň se zabývá obecnými mechanismy vzniku postav národních hrdinů a mučedníků a tím, co je spojuje.

Nové, přepracované vydání akademického slovníku cizích slov přináší více než100 000 výrazů, pojmů, termínů, slovních spojení cizího původu a slov přejatých ze všech oborů lidské činnosti, které se staly běžnou součástí našeho moderního jazyka. Dílo je výsledkem práce kolektivu lexikografů Ústavu pro jazyk český AV ČR.

Jednoho dne Švejka začne pálit dobré bydlo, možná se mu už přejedl fenomenální "týdenní guláš paní Müllerové", možná ho znudily pravidelné procházky s pejskem Pablbíkem...vydává se do světa. Na jiném místě si Don Quichotte pořídí nového oře (tentokrá t se ovšem jedná o starší motocykl české výroby) a také on se vydává za novými dobrodružstvími. Potkají se na hraničním přechodu a od té chvíle putuje tato nesourodá, leč skvěle se doplňující dvojice společně, reáliemi současného světa na přelomu 20. a 21.století. Doputují až na pobřeží Francie a odtud vyplouvají zaoceánskou lodí do Tramtariky. Na lodi dochází k souboji, v němž je zabit despotický, násilný manžel jedné z cestujících. Přes sympatie a podporu ostatních pasažérů, posádky i samotnéh o kapitána, nezbývá dvojici než se po přistání "tak trochu skrývat". Nakonec jsou naverbováni do tramtarické armády a v jejích řadách jsou odveleni do konfliktu v Onakstánu. Poté, co se zorientují v místních poměrech i samotné podstatě konfliktu, zji stí na čí straně je právo a pravda(alespoň její větší díl), společnými silami poukáží na nesmyslnost, směšnost celého boje a zaslouží se o mírové (vy)řešení. Návrat domů je však stále neláká. Nejprve ještě proputují mnoho dalších zemí a v každé zažív ají nějaké to, úsměvné, dobrodružství (setkání se Sherlockem Holmesem v Londýně, pití vod(k)y v Rusku...). Nakonec Don Quichotte doprovází Švejka domů, do Čech k paní Müllerové. Zde se, se svou věrnou motorkou Amálkou, pouští do poloamatérských závod ů motocyklů... Hlavní dějová linka je doplněna několika drobnými příhodami "na okraj", např. příběh Pablbíkovy psí lásky atp.

Jedné noci se má Henrich de Lagardére utkat v souboji s vévodou de Nevers, namísto toho s ním ale nakonec bok po boku bojuje. Stane se svědkem vraždy spáchané královým oblíbencem Gonzagou, který se tak chce zmocnit velkého jmění Neversů. Slíbí umírajícímu vévodovi, že před Gonzagovými úklady zachrání jeho malou dcerku Auroru. Po patnácti letech ji vrátí matce, ale zůstává nablízku v masce hrbáče. Nejen aby ji chránil, ale také aby vypátral vraha jejího otce... Příběh z přelomu 17. a 18. století plný dějových zvratů, bojů a šarvátek, řinčení kordů i milostných zápletek se stal předlohou několika filmových zpracování. V roli Lagardéra byl nezapomenutelný Jean Marais (1959, režie André Hunebelle), ale s velkým diváckým ohlasem se setkala i verze s Danielem Auteuilem (1997, režie Philippe de Broca) či film Hrbáč Lagardere (2003, režie Henri Helman) s Brunem Wolkowitchem v titulní roli.

Núbie, země za rozhraní středomořského světa a subsaharské Afriky, je dnes v širší veřejnosti téměř zcela neznámá, navzdory svým pozoruhodným, byť často pohnutým dějinám. Její strategická poloha i velké nerostné bohatství poutaly už od konce pravěku pozornost egyptských faraonů. Dobýváním a postupnou kolonizací se jim podařilo Núbii postupně ovládnout, a nakonec zcela integrovat do staroegyptského státu. Významnou úlohu v tom sehrál systém obrovských pevností na nilských peřejích i velkolepé chrámy zasvěcené egyptským i núbijským božstvům. Souhrou historických okolností to nakonec byli núbijští vládci, kdo ve 2. polovině 1. tisíciletí př. Kr. na krátkou dobu ovládli upadající staroegyptský stát. Posléze se Núbie stala dějištěm střetu mocenských zájmů Ptolemaiovců a po nich Římanů s núbijským, merojským královstvím a bez dramatických zápasů se v Núbii neobešel ani nástup křesťanství a islámu.