Academia strana 52 z 189

Historické památkově chráněné stavby tvoří významnou součást našeho kulturního dědictví a představují důležitý zdroj informací o naší minulosti. Způsob nakládání s památkami, jejich poznání, výzkum a dokumentace mohou také sloužit jako určité měřítko kulturní vyspělosti společnosti. Dvousvazková publikace je zaměřena na komplexní problematiku historických a památkově chráněných staveb zděných, dřevěných, betonových a ocelových konstrukcí realizovaných do první poloviny 20. století. Ve 22 kapitolách čtenáři najdou mj. výsledky dlouhodobého experimentálního a teoretického výzkumu. Těžiště spočívá v analytickém přístupu a prevenci selhání nesprávně navržených rekonstrukcí.

Problematika politických poprav v Československu v období vlády KSČ dlouhodobě přitahuje pozornost veřejnosti. Při zpracovávání tohoto tématu se ovšem mezi badateli v minulosti uplatňoval spíše přístup selektivního výběru určitých kauz, nejčastěji spjatých s nejznámějšími politickými procesy. Předkládaná kolektivní monografie mapuje ve formě jednotlivých životopisných hesel, jež jsou koncipována jako případové studie, všechny doposud známé tragické kauzy popravených z politických důvodů. V této souvislosti se nevyhýbá ani kontroverzním případům, které leží na hranici mezi politickými a kriminálními delikty, či ji dokonce překračují. Kromě přiblížení jednotlivých lidských osudů kniha osvětluje celkový stav bádání a zasazuje tyto popravy do širšího rámce politických procesů. Publikace je čtyřsvazková.

Mezinárodní tým historiček a historiků literatury, výtvarného umění, divadla, filmu a hudby v kolektivní monografii sleduje, jakými způsoby umění v meziválečném Československu utvářelo veřejný diskurz. Ve čtyřiceti případových studiích autorky a autoři odhalují nové souvislosti a rozkrývají vztahy mezi uměním a politikou. První svazek se zaměřuje na ideu československé státnosti, problematiku národnostních identit a zkoumá napětí mezi politikou a každodenností v novém státě zobrazené v soudobém umění. Druhý svazek se soustřeďuje na umělecká gesta avantgardy reagující na proměnu světa po první světové válce, sociální situaci v novém státě a vize jejich řešení. Sleduje i umělecké reakce na důsledky celosvětové ekonomické krize a ohrožení evropské demokracie.

Atlas ukazuje pestrost a bohatství velkých hub ve střední Evropě. Základní počet 1206 vyobrazených taxonů je v poznámkách doplněn o více než 800 dalších. Počtem druhů tak kniha patří k nejrozsáhlejším mykologickým příručkám v Evropě. Obecné kapitoly se věnují vnější i vnitřní stavbě hub, jejich ekologii, ohrožení a ochraně, pojednávají o nomenklatuře, toxinech, barvách, chutích a vůních, přinášejí rady pro určování hub, jejich sběr a využití v kuchyni. Popisy hub obsahují informace potřebné k jejich určení. Ilustrace zobrazují typický vzhled plodnic jednotlivých druhů. Mnoho hub lze spolehlivě určit jen mikroskopicky, proto popisy obsahují údaje o nejdůležitějších mikroznacích. Nechybí informace o jedlosti, nejedlosti či jedovatosti.

Vydávání kuchařek v Československu v letech 1945-1989 Při současné záplavě kuchařek na knihkupeckých pultech nás už ani nenapadne, jak dramatickou historii za sebou mohou mít a že bývaly doby, kdy se na ně „stály fronty jako za války na maso“. V prostředí centrálně řízeného knižního trhu poválečného Československa získaly soubory receptů zcela zvláštní status: přivlastnili si je odborníci na výživu a usilovali jejich prostřednictvím proměnit stravovací návyky socialistických pracujících v masovém měřítku. Z kuchařek se stal během padesátých let typ odborné lékařské literatury a exemplární doklad úspěšné osvětově-propagační brožury. Jejich obsah, struktura i polygrafické provedení byly zcela podřízeny roli, kterou měly v nově budované společnosti sehrát. Trvalo další tři desetiletí, než se postupně z této role vyvázaly. Jak celá žánrová transformace probíhala? Kdo byli autoři a čtenáři socialistických kuchařek? Jaké strategie vyvíjeli nakladatelé ve snaze naplňovat či bořit žánrové konvence? A proč se typickým obrazovým doprovodem receptů nestala fotografie, ale humoristická karikaturní kresba? Tyto a mnohé další otázky se snaží autorka ve svém příspěvku k dějinám moderní knihy zodpovědět.

Už jako devítiletý sdělil Jiří Grygar svým rodičům, že by chtěl být hvězdářem. Už tehdy ho fascinovalo, že existují způsoby, jak se něco dozvědět o povaze věcí, kterých se nemůžeme dotýkat a ani je nějak ovlivnit v jejich počínání. Ale můžeme je pozorovat na dálku, pozorování pečlivě zaznamenávat a pak přemýšlet, co se dá z kombinace poznatků dozvědět o povaze a vývoji vesmíru. Jeho přání stát se hvězdářem se po určitých peripetiích splnilo. Teď se ve své autobiografii věnuje popisu světa lidí, se kterými se během svého života setkal a kteří ovlivnili nejen jeho pozoruhodnou astronomickou kariéru, ale i jeho osobní život. RNDr. Jiří Grygar, CSc. (1936) vystudoval fyziku na PřF MU v Brně a astronomii na MFF UK v Praze. Po promoci nastoupil do Stelárního oddělení Astronomického ústavu ČSAV v Ondřejově, kde se zabýval výzkumem zákrytových dvojhvězd. Později působil ve Fyzikálním ústavu ČSAV/AV ČR. V roce 1996 získal cenu Kalinga, kterou uděluje UNESCO za popularizaci vědy. Veřejnosti je znám jako autor řady populárních a vzdělávacích knih o vesmíru a zejména jako průvodce televizním seriálem Okna vesmíru dokořán.

Stolní společnost kolem Vladimíra Macury (v první fázi Petr Čornej, Jan Lukeš, Petr Kovařík a Vladimír Novotný, posléze rozšířená o Jasnu Hlouškovou, Pavla Janouška, Antonína Kostlána a další) začala v osmdesátých letech na Macurův popud psát „stolní paměti“. Pod názvem Dopijem a pudem postupně vznikala originální memoárová próza, kterou Vladimír Macura jako jediný ze stolní společnosti nadále doplňoval a dopisoval ještě v devadesátých letech. Dětství v Ostravě, šedesátá léta i specifický pohled na dobu normalizace doplňují třeba i vzpomínky na listopad 1989, viděný skrz akademické prostředí. Co to byl Baltský svaz a kdo patřil do Klikoživu? A co říkal Jankovičův trpaslíček? Paměti Vladimíra Macury vycházejí vůbec poprvé a jsou doplněné reprezentativním výborem z Macurovy básnické tvorby (vedle sbírky Nehodný kos i další verše z šedesátých a sedmdesátých let).

Kniha vypráví příběh skupiny ukrajinských spisovatelů, básnířek, literárních kritiků a intelektuálů, kteří v době tzv. Chruščovova „tání“ na Ukrajině formovali kulturní opozici vůči sovětskému režimu a vešli ve známost jako generace „šedesátníků“. Postupné odhalení historických zločinů sovětské vlády, pochopení politiky rusifikace a oponování oficiální cenzuře přivedlo šedesátníky do disentu. Po krátkém období relativního uvolnění na začátku šedesátých let byla řada intelektuálů perzekvována a vězněna. V knize jsou zmapovány životní příběhy ukrajinských intelektuálů a jejich přerod z relativně loajálních sovětských občanů na disidenty. Tyto příběhy jsou zmapovány v rámci širšího historického kontextu své doby a kontroverzního sovětského „tání“. Zvláštní důraz je kladen na pochopení národnostní politiky v SSSR v definovaném období a na rusko-ukrajinské vztahy. Publikace osvětluje koloniální podstatu těchto vztahů, která se nakonec hybnou stala silou pro vznik ukrajinského disentu. Kniha je založená na zpracování řady rozhovorů s aktéry ukrajinského disidentského hnutí a archivních pramenů, včetně nedávno objevených složek z archivu SBU (KGB) v Kyjevě.

Kniha Arthura Koestlera „Příslib a naplnění“ se zabývá historií Palestiny od tzv. Balfourovy deklarace, která v roce 1917 slibovala Židům zřízení národní domoviny v Palestině, do let 1948–1949, kdy Izrael obhájil svou existenci ve válce proti Arabům a začal klást základy státní existence. V první části se seznamujeme s komplikovaným „trojúhelníkem“ vztahů mezi britskou mandátní správou, Židy a Araby. Autor těží z detailní znalosti Palestiny, v níž strávil jako levicově smýšlející sionista několik let a kam se jako novinář opakovaně vracel. Tato okolnost mu umožňuje, aby doplnil základní politicko-hospodářský dějinný rámec zasvěcenými sondami do mentality všech tří aktérů palestinského dramatu. Bez vědomí propastného rozdílu mezi vysoce vzdělanými, převážně levicovými a nadšeně budovatelskými sionisty a tradicionalistickou, konzervativní a skoro úplně negramotnou populací palestinských Arabů nelze jejich konfliktu porozumět. Neméně zásadní je však i Koestlerův výklad rozdílů mezi židovskými starousedlíky a imigranty z doby po roce 1918, stejně jako výklad příčin proarabského postoje většiny britských politiků a úředníků. Na řadě míst autor přesvědčivě obhajuje svůj psychologizující výklad historie. Ve druhé části předkládá zkušenosti a zážitky z pobytu v Izraeli, kam přiletěl v průběhu židovsko-arabské války počátkem června 1948, přičemž se zčásti jedná o zápisky deníkového charakteru. Čtenář se z nich mj. dozví, jak je možné, že se většina židovských osad za války ubránila drtivé arabské početní a technické převaze. S autorem navštíví i Jeruzalém, který se ocitl v obležení Arabské legie a Židé museli vynaložit veškerý um a odvahu, aby nearabskou část města z této kritické situace vyprostili.

Sebevražda. Tajemná, skrytá, uzavřená v hloubce srdce, a přesto na očích, tichá, často však hřmotná, decentní nebo surová, upozorňující či nic neříkající, odporná, jindy hodná obdivu, nečekaná, varující … definitivní. Tato kniha představuje fenomén sebevraždy a otevírá diskusi o jednání směřujícím k dobrovolnému ukončení života vlastní rukou. Opírá se o obecně známé a historicky deklarované teorie i praktické zkušenosti, naslouchá vyprávění novodobých policistů, koronerů a soudních lékařů, kteří se posuzováním sebevražedných nálezů zabývají, a věnuje se tomu poslednímu, co sebevrah někdy světu zanechává – dopisům na rozloučenou. Je o nesnesitelnosti bytí. O lidech vyhnaných nepříznivými okolnostmi za tenkou hranici mezi životem a smrtí. O těch, kteří se rozhodli.

Kniha je pokusem o syntézu dějin německého myšlení epochy osvícenství, sahající od Ch. Thomasia a G. W. Leibnize až po Schillera či Jeana Paula, jaká v moderní literatuře chybí. Ukazuje konstituci moderní německé filosofie v souvislostech s kulturními a společenskými dějinami 18. století a sepětí osvícenského racionalismu s jejich modernizačními prvky. Osvícenství se v politicky roztříštěném a zaostalém německém prostředí vyvíjelo nikoli odvržením, nýbrž složitou konverzí dosavadní duchovní tradice, a prosazovalo se jako genuinně křesťansko-humanistický projekt navazující na lutherskou reformaci. K jeho zásadním rysům patřilo propojení s tvorbou moderní občanské kultury, s rozvojem knižního trhu, žurnalistiky, světského umění a empirických věd. Úměrně tomu se kniha nevěnuje pouze univerzitní filosofii a teoretickým spisům, nýbrž také prezentaci filosoficky fundovaných postojů v estetice, dějepisectví, kazatelství či v krásné literatuře. Právě v německém osvícenství se zrodila estetika jako samostatná věda a prostřednictvím básnictví a jeho reflexí docházelo k celospolečenskému šíření osvícenských idejí, k utváření čtenářské, kritické a debatující veřejnosti.

Kniha sleduje hospodářské a finanční aktivity československých legií v Rusku během první světové války. Toto téma nebylo dosud komplexně historicky zpracováno, k dispozici jsou pouze publikace z pera přímých účastníků. Podnikatelská činnost československých legií je specifikem, jež dosud nebylo žádnou armádou překonáno. Širší vojensko-politický a diplomatický rámec je analyzován jen v té míře, která je nutná pro pochopení celkové situace. Nedílnou součástí knihy je zodpovězení kontroverzních otázek a osvětlení podstaty obvinění vznášených na adresu československého vojska týkajících se krádeže carského pokladu, násilných rekvizic, exploatace surovinového bohatství Sibiře, nesplacených půjček od protibolševických vlád v Samaře a Omsku, zrady admirála Kolčaka a protibolševických sil. Kniha je založena především na pramenech uložených v českých archivech, které převážná většina dosavadních autorů buď neexcerpovala vůbec, nebo jen velmi selektivně.

Monografie rozčleňuje Březinův tvůrčí vývoj na šest fází, korespondujících s pěti uzavřenými básnickými cykly, k nimž se jako závěrečná fáze řadí poslední básně z let 1901-1907. Monografie se zabývá vývojem motivické sémantiky lyrického díla Otokara Březiny. Rozčleňuje jeho tvůrčí vývoj na šest fází, korespondujících s pěti básnickými cykly, k nimž se jako závěrečná fáze řadí básně z let 19011907. V centru pozornosti stojí to, co je podstatou estetického působení Březinových básní, tj. jejich bohatá obraznost. Začlenění Březinova díla do evropského kontextu umožnilo autorovi překročit horizont dosavadního březinovského bádání a zkoumat je z hledisek aktuálních v mezinárodní diskusi o symbolismu.

Kolektivní monografie vychází u příležitosti desetiletého výročí činnosti Výzkumného centra Dvory a rezidence ve středověku v Historickém ústavu AV ČR (2013–2023). V součinnosti předních domácích historiček a historiků představuje dvorský výzkum v českých zemích ve více než třech dekádách intenzivního bádání (1989–2022). Autoři mapují období od raného středověku po 18. století, jinak řečeno až na práh osvícenství. Publikace je rozdělena do tří hlavních kapitol (Prameny a metodika, Prostor a čas a Lidé a území), v nichž jsou předestřeny historiografické výsledky a metodologické problémy dvorského bádání (např. v otázkách výpovědi pramenů, ceremoniálních aktů, rezidenčních sídel či role aristokracie, rodin i rodů nebo výchovy a kléru).

Růst je nevysloveným a přitom jednoznačným cílem našeho individuálního i společného snažení. Řídí životy mikroorganismů i galaxií, formuje schopnosti našeho mimořádně rozvinutého mozku i bohatství ekonomik. Projevuje se v ročních přírůstcích zemské kůry, v rostoucím hrubém domácím produktu. Vidíme ho v křivce růstu dítěte i v šíření rakovinných buněk. Vaclav Smil ve své knize předkládá čtenářům systematické pojednání o růstu v přírodě i ve společnosti, a to od nejdrobnějších organismů až po růstové trajektorie říší a civilizací. Autor provází čtenáře od bakteriálních invazí přes metabolismus zvířat až k velkoměstským aglomeracím a globální ekonomice. Začíná organismy mikroskopických rozměrů, zabývá se energetickými přeměnami a rozvojem předmětů vytvořených člověkem, které umožňují hospodářskou činnost. Nakonec se zaměřuje na růst v komplexních systémech, počínaje lidskými populacemi a konče městy.

Jiné mysli je kniha nejen o chobotnicích, sépiích, olihních, ale také o vědomí. Autor se zamýšlí nad tím, kde se vzala inteligence chobotnic, a to s ohledem na evoluci, ale připojuje také filozofický pohled. V čem se liší přemýšlení hlavonožců, ptáků a savců? Jaké to je nemít páteř, zato mít velký a složitý mozek? A co příroda sleduje tím, že vloží takový mozek se schopností cítit, vnímat a komunikovat do těla žijícího jen pár desítek měsíců? Peter Godfrey-Smith se zabývá dávnou historií Země, potápí se do mořských hloubek a čte osvícenecké i současné filozofy. Díky tomu vznikla kniha ve zcela originálním pojetí, z níž vyzařuje autorův zápal a vřelý vztah k hlavonožcům. Jedinečné barevné fotografie pořídil autor převážně v lokalitě zvané Octopolis nedaleko Sydney.