Academia strana 59 z 189

Jak mucholapka ví, kdy sklapnout past? Cítí tenké hmyzí nožky? A jak třešeň pozná, že je ten správný čas vykvést? Pamatuje si, jaké bylo počasí? Svět z perspektivy rostlin je jiný než svět člověka. Jen proto, že se nepohybují a nekomunikují stejnou řečí, nebyla dříve smyslům rostlin věnována velká pozornost. Daniel Chamovitz, izraelský badatel světového formátu v oboru studia molekulárních mechanismů života rostlin, systematicky srovnává lidské a rostlinné smysly. Ukazuje, že rostliny jsou schopné vnímat a reagovat na všechny základní podněty z prostředí podobně jako my. Jen vnímání rostlin je evolučně optimalizováno na životní strategii organismu přisedlého, založeného na fotosyntéze a vystaveného mnoha stresům.

Publikace připomíná úžasný myšlenkový pohyb a události, které proměnily evropskou vědu a společnost 17. století. Prověřuje způsoby zkoumání a porozumění přírodě, které dozrávalo během pozdního středověku a renesance, sleduje jejich pokrok směrem k vědě, jak ji známe dnes. Vědecká revoluce byla v jeho interpretaci poznamenána celosvětovou expanzí obchodu evropských mocností stejně jako rivalitou mezi státy o podíl na světovém obchodu. Vyprávěním, které se posunuje od předvědeckého, klasického myšlení k evropské institucionalizaci vědy a je takového rozměru, že v sobě zahrnuje osobnosti opomíjené i zapomenuté, jako byli Mikuláš Oresme, Francis Bacon, Thomas Hobbes, Isaac Newton, René Descartes, Tadeáš Hájek, Johann Joachim Becher, osvětluje sociální a intelektuální moře změn, které utvářely moderní svět.

Martin Hilský, nejvýznamnější český znalec díla Williama Shakespeara, v této knize představuje přelomovou dobu, v níž vznikala velká díla alžbětinské literatury, a která měla pro anglickou společnost a civilizaci formativní význam. Na širokém plátně se pokouší podat její ucelený obraz: od záležitostí politických a dějinně významných přes otázky náboženské a filozofické až k hmotné kultuře a dějinám každodennosti. Text se opírá o autorovu úžasnou přesnost a důkladnost a vychází z neuvěřitelného množství nastudovaného materiálu, který je čtenáři zpřístupněn prostřednictvím pečlivě zpracovaného poznámkového aparátu. Martin Hilský disponuje jedinečným darem podávat svůj výklad tak, že je srozumitelný i laikovi, přestože si drží nejvyšší odborný standard.

Dne 1. března 1983 byla v domě na Montpelier Square v Londýně nalezena těla Arthura Koestlera a jeho manželky Cynthie. Jemu bylo 77, jí 55 let. Byla to sebevražda. Arthur Koestler trpěl Parkinsonovou nemocí a leukémií. Cynthia, jeho třetí žena, bývalá sekretářka, se těšila naprostému zdraví, a poté co svému muži věnovala celý svůj aktivní život, obětovala se mu i ve smrti. Jejich rodinný přítel Harold Harris našel mezi písemnostmi na Koestlerově pracovním stole rukopis třetího svazku Arthurovy autobiografie. Harris byl vykonavatelem poslední vůle a rozhodl se toto dílo, které vytvořili střídavě oba manželé, připravit k vydání. Svazek pokrývá velkou část jejich společného života a odhaluje jejich výjimečný vzájemný vztah a také jejich společnou smrt.

Průvodce zavede čtenáře na známá i méně známá místa spojená s útoky henleinovců a Freikorpsu na československé bezpečnostní složky i civilisty na podzim roku 1938. Stranou pozornosti autora nezůstala ani činnost polských diverzních jednotek a polské armády proti Těšínsku, Slovensku a Podkarpatské Rusi. Kniha nekončí obsazením odtrženého území, ale líčí i pokračující násilí, zaměřené zejména proti Židům, Čechům a německým antinacistům.

Třiadvacátý sešit Biografického slovníku českých zemí předkládá čtenářům životopisy osobností, jejichž jméno začíná písmeny Hav–Hel, a představuje další svazek rozsáhlého encyklopedického projektu, který vzniká ve spolupráci dnes už s více než stovkou autorů z akademických, univerzitních a dalších pracovišť pod vedením Biografického oddělení Historického ústavu AV ČR. V jeho rámci bude zpracováno na 25 000 biogramů osobností všech dob a oborů lidské činnosti spjatých s českými zeměmi – bez rozdílu etnického původu, jež se narodily, žily a pracovaly v uvedeném teritoriu, a to i pokud zde strávily jen část svého života.

Druhé doplněné vydání obsahuje kromě stávajících i nové lokality, nově objevené dobové fotografie a plánky spojené s činností Státní bezpečnosti před rokem 1989. Kniha přináší i základní informace o úkolech, struktuře a funkcích různých složek StB. Suché údaje tak dostávají nový význam a atraktivitu zasazením do rámce města. Odhalit místa působení StB je poměrně obtížné. Jedním z atributů Státní bezpečnosti bylo přísné utajení. To se důsledně týkalo i objektů, v nichž StB působila. Kromě budov úřadů a věznic užívala StB ke schůzkám s agenty i byty a další prostory. Lze ale také říci, že veškerý veřejný prostor se stával operačním prostorem Státní bezpečnosti. Hlavní část knihy tvoří hesla věnovaná jednotlivým lokalitám. Hesla obsahují identifikační údaje a reflektují historický, stavební a uživatelský vývoj místa včetně dobových snímků a plánků zachycujících i dřívější situaci či instalaci různých zařízení. Současné fotografie ukazují změny za posledních několik desetiletí. Kniha poskytuje nejen přístupnou informaci o Státní bezpečnosti, ale také umožňuje podívat se na město jinak, jako na dějiště skrytých dramat a příběhů.

Kniha přibližuje úlohu četnictva v územním sporu mezi ČSR a Polskem, který se rozhořel záhy po skončení první světové války. Bezpečnostní sbor, jednající pod dohledem mezinárodních komisí, zde konal službu v národnostně i sociálně výbušném prostředí a kromě politických nepokojů se potýkal i s rozbujelou kriminalitou. Samotní četníci se stávali terčem útoků polovojenských organizací. Úvodní studie shrnuje strukturu a činnost četnictva v jednotlivých fázích těšínského konfliktu. Následuje komentovaná edice stěžejních pramenů k působení bezpečnostního sboru v předmětném období, konkrétně vzpomínky zemského četnického velitele ve Slezsku Karla Vyčítala, zprávy četnických a policejních přidělenců u mezinárodních plebiscitních orgánů, relace o případech úmrtí četníků ve službě a další.

Mýtus lidu jako základu národa tvořil páteř národního hnutí a obecné přijetí národní identity přímo určovalo úspěch utváření moderního českého národa. Venkovský lid byl většinou považován za uchovatele národního jazyka a odsud rostl kult lidu a venkova. Konstrukty lidu a lidové kultury hrály v dlouhém 19. století významnou úlohu. Autoři příspěvků v knize sledují toto téma z různých pohledů. Soustředí se přitom na způsoby akceptace a prezentace tradiční venkovské kultury, na přebírání jejích formálních i námětových motivů v rámci výtvarného umění, literatury či hudby, ale také na fázi zpochybňování jejího významu.

Autoři zvolili jako východisko koncepce nové syntetické publikace věnované středověkému umění v českých zemích latinské slovo imago (označující nejen dvourozměrný obraz, kresbu apod., ale i výtvory trojrozměrné a případně i díla architektonická). Na rozdíl od dnešního chápání umění byla ve středověku u uměleckého díla považována za klíčový prvek jeho funkce a teprve na ni se vázala stránka estetická. Z toho vychází struktura knihy – po úvodním výkladu pojmu imago se jednotlivé oddíly zabývají funkcemi, které imagines plnily – funkcí náboženskou, didaktickou, memoriální a reprezentativní, a nakonec též funkcí estetickou, s níž jsou spojeny i proměny stylu. Netradičně pojaté dějiny středověkého umění jsou zasazeny do kontextu historického vývoje českých zemí, text provázejí četná vyobrazení.

Ernst Jünger odchází do první světové války jako dobrovolník, poté co ve svých devatenácti opouští nenáviděná studia. Jeho rozhodnutí není politického ani nacionalistického rázu, nýbrž ryze egoistické povahy a je výsledkem adolescentní touhy po zkušenostech a dobrodružství. Po celou dobu pobytu na frontě si poctivě vede deník. Od prvního okamžiku v zákopech na přelomu let 1914/1915 až do počátku září 1918, kdy je po svém posledním zranění převezen zpět do Německa. Stěží najdeme jiný deník, který by první světovou válku dokumentoval po tak dlouhou dobu a s takovou intenzitou, díky tomu se stává kronikou života na frontě a unikátním svědectvím doby.

Kniha komplexně pojednává o problematice uranu od historie jeho těžby v Krušnohoří přes vznik atomové bomby až po sovětský monopol na československý a východoněmecký uran po druhé světové válce. Zvláštní pozornost autoři věnují organizaci těžby této suroviny v komunistickém Československu po roce 1948, na které se zásadním způsobem podílely tisíce politických vězňů v pracovních táborech. Pro českého čtenáře zcela neznámou kapitolou jsou okolnosti těžby uranu na saské straně Krušných hor, kde vznikl největší uranový podnik v sovětském táboře – Wismut AG. Mezi jeho zaměstnanci bylo kromě politických vězňů nemalé množství žen pracujících i pod zemí.

Kniha představuje souborné vydání autorových novinových článků a esejů z let 2014 až 2017, takříkajíc na závěr jeho novinářského působení, které trvalo od roku 2001. Doplňuje je několik novějších textů, dva obsáhlejší rozhovory a dosud nepublikovaná povídka. Jaké jsou problémy euroamerické civilizace v pozdní době? Co z toho, o čem se hovoří, je pěna dní a co jsou problémy skutečné? Nejsou vlastně už od počátku lidských dějin stejné? Čím se podobáme zvířatům a čím se od nich lišíme? Do jaké míry utváří věda náš obraz světa? Která z našich současných témat jsou skutečně podstatná? Kdy je čas o nich psát a kdy je čas s tím přestat? Není nakonec nejlepší odpovědí na otazníky světa kolem nás mlčení?

Tato monografie o Emilu Háchovi se soustředí nejen na roli prezidenta druhé republiky a protektorátu Čechy a Morava, ale i na celý jeho život od jihočeského dětství přes působení mladého právníka a vlastence spojeného s českou samosprávou v habsburské monarchii až po roli nejvyššího soudce první republiky. Věnuje se historickému kontextu všech těchto období českých a československých dějin a v závěrečné části i proměnám hodnocení prezidenta Háchy od konce druhé světové války do současnosti. Důležitým aspektem knihy je však také přiblížení lidského rozměru osobnosti Emila Háchy, který nebyl politikem, ale zůstal i v politice především člověkem.

Kniha se zabývá osudy židovských majitelů lékáren a farmaceutů v Československu v letech 1938–1945. Vychází z jejich profesního, společenského a sociálního postavení před druhou světovou válkou a sleduje jejich životy během šoa s ohledem na odlišnou politickou situaci v různých částech zaniklého státu. Autor připomíná rovněž osudy některých vědců nebo podnikatelů ve farmaceutickém průmyslu. Životu některých obětí i přeživších je věnován podrobnější výklad, pokud to dovolují dochovaná svědectví. V závěru knihy se autor zabývá situací těch, kteří přežili.

Antonín Chittussi (1847–1891) patří k nejvýznamnějším novodobým českým umělcům. V letech 1879–1884 pobýval převážně ve Francii, kde se zařadil mezi následovníky tzv. Barbizonské školy, později působil v Čechách. Během patnácti let vytvořil rozsáhlé krajinářské dílo, v němž rozvinul plenérový realismus francouzských krajinářů a v českém prostředí rozhodujícím způsobem přispěl k prosazení krajinomalby jako jednoho z vůdčích oborů výtvarného umění. Kniha zasazuje Chittussiho dílo do kontextu evropského umění té doby a důkladně zpracovává otázky spojené s tvůrčím procesem krajinářství a s vývojem malby v druhé polovině 19. století. Jádrem knihy je dosud největší soupis umělcových krajinomaleb i kreseb s vyobrazeními. Je uspořádán podle převažujících námětů a motivů, ve shodě s typickými objekty krajinářství i bytostnými sklony umělce. Kniha vychází v koedici s Kunsthalle Praha a s Galerií Kodl