Academia strana 66 z 189

Koncem jednapadesátého roku dvacátého století se autor s rodiči přistěhoval do někdejší Páté čtvrti, tj. bývalého Josefova, Židovského města, dnes součásti Starého Města pražského, kde od té doby žije. Déle než pětašedesát let sleduje tedy proměny této čtvrti, jíž procházely dějiny, nuceně či dobrovolně rozjásané průvody, politici, prezidenti, dvojí okupantská vojska, radosti i smutky. V sedmi kapitolách své soukromé historie, mapujících jednotlivá desetiletí, autor vzpomíná na své dětství, na rodinu, na spolužáky a kamarády, na dětské hry v ulicích, na rozdíl od dnešní doby tichých a klidných, na významné osobnosti, které zde žily, i na ty, kteří zmizeli nebo se v průběhu let přistěhovali. Čtenář se v těchto osobitých vzpomínkách dozví mnohé, o čem se v běžných knihách pojednávajících o Starém Městě nikdy nedočte.

Koncentrační a vyhlazovací tábor Osvětim (Auschwitz) poblíž stejnojmenného města (Oświęcim, Krakovské vojvodství) byl zřízen za druhé světové války po německém útoku na Polsko. Výstavbou tábora byl květnu 1940 pověřen tehdejší obersturmbannführer SS Rudolf Höß, který mu pak tři a půl roku také velel. Osvětim patřila k největším vyhlazovacím táborům třetí říše, existovala až do ledna 1945. Höß byl 2. dubna 1947 polským Nejvyšším lidovým tribunálem odsouzen k smrti a 16. dubna 1947 v Osvětimi oběšen. Táborový komandant, jehož kariéra začala roku 1934 v Dachau, přes Sachsenhausen pak pokračovala do Osvětimi a skončila roku 1945 na ústředí „Inspekce koncentračních táborů“, podává zprávu o infernu strojově a „hygienicky“ provozovaného vraždění statisíců lidí, které do Osvětimi téměř denně přivážely transportní vlaky z celé Evropy. Höß líčí vznik, organizaci a vývoj koncentračních táborů, ale zejména svou činnost v Osvětimi. Usiluje při tom o exaktnost a věcnost; v žádném případě se zde nejeví jako nějaký sadistický katův pacholek, ale naopak jako člověk, který měl rád pořádek a disciplínu, který ve volném čase „vnitřně“ miloval zvířata a byl dobrým otcem, ve službě však jako „řádný“ velitel SS dával vždy najevo horlivost a slepou ochotu vykonat ke spokojenosti nadřízených i ten nejnelidštější rozkaz.

Autor je pro svou samostatnost myšlení, spjatou s odvahou říkat i nepopulární, ba tabuizované pravdy, značnou částí německé vzdělané veřejnosti vnímán jako postava přinejmenším „kontroverzní“. Ve své nové knize popisuje pravidla a podmínky dobrého vládnutí a zkoumá typické formy politického selhávání. Prohlašuje: „O budoucnosti Německa nebudou rozhodovat genderové otázky nebo debaty o světovém klimatu. Budoucnost Německa rozhodnou otázky měny, přistěhovalectví a vzdělanosti. Ve hře je tak zároveň i budoucnost Evropy.“ Přání otcem myšlenky je již čtvrtou autorovou knihou, kterou Nakladatelství Academia vydává. Předcházely jí publikace Teror ctnosti (2015), Evropa euro nepotřebuje (2013) a Německo páchá sebevraždu (2011). Sarrazinova první u nás vydaná kniha z roku 2011 je dávno rozebrána.

Kniha přináší poprvé českému čtenáři přehled dějin pronikání hlavních katolických řádů do Číny od prvních kroků Evropanů na čínské půdě v prvních letech 16. století až do konce 17. století, tedy do období před dočasným zákazem křesťanství v Číně (1724). Autor události zasazuje do širšího rámce vztahů mezi tehdy hlavními světovými mocnostmi – Španělskem, Portugalskem, Svatým stolcem a Francií, které se účastnili misionářské práce v Číně v době dynastie Ming a počátku dynastie Čching. Upozorňuje na odlišnosti v přístupu jednotlivých řádů k evangelizaci obyvatel Číny. Protože dějinám františkánské mise v Číně autor věnoval samostatnou publikaci, věnuje se zde počátkům novodobé františkánské mise pouze v nezbytné míře. Publikace je rozdělena na dvě hlavní části. První oddíl seznamuje čtenáře s dějinami pronikání katolického křesťanství do Číny (do konce 17. století), zatímco druhý oddíl přináší spíše encyklopedickou formou informace o dějinách působení jednotlivých jesuitů (příslušníků Tovaryšstva Ježíšova) v Číně (včetně Macaa) v 16. a 17. století. Protože řada misionářů působila i v Latinské Americe, v Japonsku a jihovýchodní Asii, nalezne čtenář stručné informace o jejich působení mimo vlastní Čínu. Text doplňuje rozsáhlá bibliografie relevantních pramenů a literatury. Publikace se tak může stát důležitou pomůckou profesionálním religionistům, etnografům, historikům, filosofům, orientalistům a dalším zájemcům, které zajímají dějiny římskokatolické církve ve východní Asii.

Jak jsou využívány nové informační technologie v novodobých válkách a lokálních konfliktech? Jak byla vedena válka v Perském zálivu, na Balkáně nebo na Krymu? A jakým směrem se bude vedení konfliktů vyvíjet? V historii válek hrály informace pro jejich vedení důležitou roli a lze nalézt bezpočet příkladů využití informací k podpoře válečného úsilí. Nikdy v minulosti neměl člověk tak efektivní nástroje komunikace, nikdy předtím však také nebyl v informačním prostředí tak zranitelný. Informace a působení na ně, jejich prostřednictvím či v jejich prostředí se pro vedení válek a vojenských operací staly rozhodující. Problematika informačního působení ve válce není sama o sobě novým fenoménem. Autor ji zasazuje do širšího rámce vedení války a jeho vývoje. K tomu využívá příklady z historických pramenů a koncepce tří civilizačních vln a čtyř generací moderního válečnictví. Na popisu vývoje prostředí je také naznačen možný charakter války v budoucnosti. Zachycuje informační prostředí, propagandu a její vývoj, strategickou komunikaci, informační operace i válku v kybernetickém prostoru. Vzhledem k aktuálnosti ruského informačního působení vůči České republice a jejím spojencům je pro českého čtenáře v samostatné kapitole podrobněji popsán přístup Ruské federace k vedení informační války. Kniha generála Řehky srozumitelným způsobem vysvětluje vedení války v informačním prostředí a čtenáři pomáhá vytvořit si základní představu o specifikách války v informačním věku. Cílem je přispět ke společenské diskusi a vzdělávání v otázkách bezpečnosti a obrany.

Archeologická expedice Českého (dříve Československého) egyptologického ústavu Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze působí v Egyptě od počátku 60. let minulého století. Pracovala a pracuje na více místech, hlavní výzkumná činnost se však soustřeďuje na Abúsír – pohřebiště s hrobkami králů 5. dynastie (ca 2435–2306 př. Kr.), ležící v samém srdci pyramidových polí starověké Memfidy. Poprvé sem přišla, aby zkoumala jedinou hrobku – Ptahšepsesovu mastabu. Od té doby se česká archeologická koncese podstatně rozšířila a dnes zaujímá plochu okolo dvou čtverečních kilometrů. Byly zde odkryty dříve neznámé pyramidy, chrámy, papyrové archivy, hrobky, šachtové komplexy a dokonce celé velké hřbitovy z různých období egyptských dějin a tyto objevy výrazně změnily pohled na dějiny starého Egypta zejména ve 3. a 1. tisíciletí př. Kr. Protože od vydání první české knihy o Abúsíru, která v Academii vyšla pod názvem Zapomenutí faraoni, ztracené pyramidy. Abúsír, uplynuly více než dvě desítky let, během nichž došlo k mnoha novým pozoruhodným objevům, snaží se předkládaná publikace přiblížit českým čtenářům současné výsledky výzkumu této významné lokality.

Slovník zaplňuje bílé místo našich dějin 20. století a představuje náčelníky Státní bezpečnosti od vzniku operativních správ v roce 1953 až po jejich zrušení během pádu komunistického režimu v Československu. Jde o první publikaci encyklopedického charakteru prezentující profily 63 vysokých důstojníků Sboru národní bezpečnosti, respektive Státní bezpečnosti. Biografická hesla přinášejí nejdůležitější informace o životních osudech a služební činnosti náčelníků čtrnácti různých republikových či federálních útvarů StB – rozvědného i kontrarozvědného zaměření, vojenské kontrarozvědky, správ operativní techniky, sledování i ochrany stranických a státních činitelů. Součástí je i stručný úvod o rámcovém organizačním vývoji každé z těchto operativních linií.

Jak se měnily představy o vývoji kultury? Dá se vývoj kultury popsat pomocí zákonitostí biologické evoluce? Lze pomocí fylogenetických metod získat kulturní obdobu stromu života? Hlavním cílem knihy je seznámit čtenáře s problematikou biologických a evolučních teorií kultury. Kniha je rozdělena do čtyř bloků. V historické části knihy jsou popsány zásadní milníky představ o vývoji kultury a přiblíženy základní vědecké a filosofické přístupy k životu, času a kultuře. Antropologicko-archeologická část představuje klasický evolucionismus v antropologii druhé poloviny 19. století, evoluci kultury v archeologickém pojetí a teorie lidské kultury inspirované myšlenkovým odkazem klasické etologie. V třetí části jsou představeny současné evoluční teorie kultury, které pojímají kulturu jako souhrn adaptací a jednu z klíčových součástí ekologie moderního člověka. V této části jsou též diskutovány fylogenetické metody, které přispívají k porozumění některým kulturním fenoménům, jako například příbuznost jazyků či vývoj náboženských systémů. Závěrečná část knihy se věnuje srovnání biologické a kulturní evoluce. Zaměřuje se především na otázku, zda je kultura výjimečným projevem druhu Homo sapiens, či zda se jedná o projev všech forem života. Kniha vznikla díky spolupráci renomovaných autorů z rozmanitých oborů, jako jsou filosofie a historie vědy, antropologie, archeologie a vědy o chování. Výsledkem je inspirativní náhled biologie na kulturu člověka a jiných druhů.

Vlastní životopis Otto Wichterla je věcně a střízlivě zachycená historie českého chemika, světově známého vynálezce silonu a měkkých kontaktních čoček. Vypráví o neobyčejně pestrém životě vědce, který zažil první republiku, za války pracoval v baťovských chemických laboratořích ve Zlíně, po roce 1945 vyučoval na vysoké škole, zakládal Ústav makromolekulární chemie nebo byl členem Akademie věd. Současně je to napínavá historie člověka, který díky svým patentům přinesl československému státu obrovské peníze, ale kterého právě tento komunistický stát po podpisu dokumentu Dva tisíce slov vyhodil ze školy, z ÚMCH a v Akademii v rámci normalizace hrubě perzekvoval. Je to příběh člověka, který však po celý život zůstal věrný vědě a její antiideologické podstatě.

Na počátku procesu s undergroundem stála celostátní akce „Kapela“, která si za „snadný“ cíl zvolila „vlasatce“, respektive „závadové“ bigbeatové skupiny. Zápas komunistického režimu s nechtěnou hudbou začal ale již o deset let dříve, v září 1964. Brutální zásah v Rudolfově na konci března 1974 navždy proměnil podzemní společenství. Počínaje srpnem 1974 se stranické špičky systematicky zabývaly hudební produkcí, aby rok poté, v říjnu, volaly po likvidaci „druhé“ kultury. Na obojí reagoval plukovník Vladimír Stárek, náčelník X. správy. V listopadu 1975 vydal pokyn k zahájení celostátní akce „Kapela“. Její spuštění mělo ukončit existenci „ideologicky závadných“ skupin a zamezit vzniku podobných těles. Ikona podzemí, The Plastic People of the Universe, byla vybrána za exemplární případ, na němž režim hodlal demonstrovat svoji sílu. Nechtěným výsledkem se stala nejen Charta 77. O deset let později byl normalizační režim konfrontován s „explozí“ rockových, undergroundových, punkových a alternativních kapel. Na základě doposud neznámých archivních materiálů vyvstává před čtenářem zcela nový pohled na zásadní události našich novodobých dějin.

Kniha Bytová revolta: Jak ženy dělaly disent představuje dvacet jedna žen, které se nebály postavit normalizační moci v 70. a 80. letech. Svým zapojením do boje proti totalitě chtěly spoluvytvářet lepší podmínky pro život svůj i svých dětí. Kniha chce připomenout, jakým způsobem tyto ženy fungovaly v prostředí Charty 77 i mimo něj, v kulturním undergroundu, ve velkých městech i na venkově. Zároveň představuje ženy ukotvené v různých proudech Charty 77 – v proudu filozofickém, křesťanském, reformně komunistickém a v tzv. kulturním undergroundu. Knihu vydal s podporou programu Strategie Akademie věd AV21 Evropa a stát: mezi barbarstvím a civilizací Sociologický ústav AV ČR, v. v. i. ve spolupráci s Nakladatelstvím Academia u příležitosti 40. výročí Prohlášení Charty 77.

Publikace představuje slovem a obrazem sto vybraných míst hlavního města v souvislosti s erotickým, obecněji sexuálním životem Pražanů zejména ve 20. století. Prochází jednotlivé městské čtvrti s důrazem na architektonické prvky a sochy ve veřejném prostoru, na lokality, kde žili nebo provozovali svoji živnost vydavatelé a autoři erotické literatury, ale i malíři, fotografové, filmaři, herci a zpěváci, případně různí popularizátoři, osvětáři a sběratelé, u nichž se objevovaly erotické motivy, a na instituce nejrůznějším způsobem spojené s tematikou lidské sexuality. Publikace přináší vedle úvodu a průvodních textů k jednotlivým zastavením četné ukázky z krásné i odborné literatury a bohatý ilustrační materiál.

Euroamerická žurnalistika se nachází v hluboké profesně-existenciální i existenční krizi. Zdá se, že novinářská profese v té podobě, jak se ustavila zvláště po druhé světové válce, stojí před paradigmatickou změnou, které obyčejně předchází stav krize. Tento proces se dotýká i českých žurnalistů. Monografie Čeští novináři v komparativní perspektivě: Hybridní, virtuální a mizející žurnalisté v post-transformační fázi hledá v sedmi kapitolách příčiny krize novinářské profese v euroamerickém kontextu. Analýza se soustřeďuje nejen na příčiny ztráty důvěryhodnosti českých novinářů, ale dotýká se celého procesu jejich profesní socializace, který probíhá v rámu post-transformační oligarchizace domácího mediálního systému pod vlivem hybridizace a virtualizace profesních praxí, a vede k prohlubování profesně-identitního štěpení. Studie vychází ze čtyř kvantitativních a dvou kvalitativních výzkumů realizovaných mezi domácími novináři a z komparativního výzkumu českých, polských a švédských studentů žurnalistiky. Text tak přibližuje hodnotové i profesní postoje novinářů a jejich proměny v poslední post-transformační fázi polistopadového budování nového mediálního systému, tedy v etapě, kdy vnější i vnitřní ekonomicko-technologické, ale i geopolitické změny prohlubují naznačenou profesní krizi. Analýza formou několika komparativních řezů nabízí jak porovnání postojů domácích novinářů v uplynulých patnácti letech, tak i jejich srovnání se zahraničními žurnalisty.

Jak řídit, nabírat a vést lidi ve své firmě nebo svěřeném podniku? Jak nejlépe využít lidský kapitál a jaký má vliv personální řízení na chod podniku? Podniku je výrobně-technologické, technické, sociální, kulturní a administrativní jednotka a lidský činitel, respektive lidská práce tvoří vedle – kapitálu, materiálních zdrojů, techniky či půdy – v tomto konceptu důležitý produkční faktor. Publikace obsahuje repetitorium hlavních nástrojů personálního řízení, které tvoří zejména personální plánování, výběr a získávání pracovníků, jejich rozmisťování, hodnocení, odměňování a vzdělávání včetně péče o pracovní vztahy.

Publikace navazující na předchozí svazek (2013) zkoumá literaturu, knihtisk, knižní kulturu a čtenářství první poloviny 16. století. Ukazuje, jak se tyto sféry duchovního života rozvíjely pod vlivem husitské reformace pomalu, izolovaně a ve srovnání s cizinou specificky. Proto autor vede dialog s předlistopadovou paleobohemistikou, aby upozornil na záludnost tehdy i dnes schematicky užívaných klišé „renesance“ a „humanismus“. Kniha je tak příspěvkem k poznání tradicionalismu, vzdělanosti a mentalit české společnosti 16. století, která byla kvůli náboženským prioritám zakotvena v pozdním středověku déle, než národovecky cítěná retrospektiva běžně předpokládá.

V čem je vývoj člověka jedinečný? Cílem této knihy je utřídit dosažené poznatky o lidské evoluci k datu druhého desetiletí 21. století. Dále také rozšířit antropologický pohled na vývoj člověka integrací dalších vědních disciplín, proto jsou před vlastní paleoantropologický text předsazeny úvodní kapitoly koncipované z hlediska evoluční biologie, jejichž autorem je Miloš Macholán. Text doprovází originální kresby Pavla Dvorského a fotografie Martina Frouze, autora knihy a dalších paleoantropologů.