Academia strana 65 z 189

V roce 1999 se stalo vydání memoárů herečky Vlasty Chramostové (* 17. 11. 1926) událostí. A to nejen literární, ale i společenskou. Jen málokdo z umělecky exponovaných osobností poválečného období dokázal o své minulosti promluvit s takovou mírou otevřenosti, sebekritičnosti a pravdivosti jako ona a zároveň s takovou mírou nadhledu a tolerance k jiným. Její cesta od prominentky k disidentce, vylíčená tak trochu na přeskáčku, o to však dramatičtěji, pokračovala pak neméně hekticky i po listopadu 1989, tentokrát už především na prknech Národního divadla. A této éře jejího života je věnován druhý svazek jejích vzpomínek. Se stejným účinkem osobitého slohu zachycuje sílu vůle umělkyně vracející se v pozdním věku k milovanému povolání a zmáhající nové výzvy, které před ni její třetí život postavil.

Nejnovější kniha Noama Chomského Jakými tvory jsme? se dotýká vybraných základních otázek studia přirozeného jazyka v nejširších souvislostech, a to z hlediska teoretické lingvistiky, filosofie vědy a jazyka, kognitivní vědy, evoluční biologie či metafyziky, a sleduje také jejich provázanost při studiu rozsahu i mezí lidských kognitivních schopností a jejich biologické podstaty. Věnuje se však i širší problematice, která je v ohnisku autorova zájmu, jako jsou například morální a politická filosofie. Provádí čtenáře základními myšlenkami vymezujícími roli jazyka jako nástroje komunikace i myšlení, souvislostmi studia schopností lidské mysli a překvapivými paralelami mezi pojmovým a metodologickým utvářením přírodních věd od starověku přes osvícenství až po současnost s požadavky a důsledky pro poznání toho, co o lidské kognici lze pochopit, a co zůstane trvalým tajemstvím. Jak se právem zmiňuje autor Předmluvy, Akeel Bilgrami, kniha představuje celoživotní reflexi širších důsledků vlastní vědecké práce vědce, jehož předmětem zájmu je jazyk.

Spis Užitečná rozprava o vedení války s Turky s výkladem Žalmu 28 (Utilissima consultatio de bello Turcis inferendo et obiter enarratus Psalmus XXVIII) Desideria Erasma Rotterdamského (1466/91536) byl sepsán a poprvé publikován roku 1530, tedy krátce po bouřlivých událostech ve Vídni, která byla na podzim předchozího roku sevřena v obležení tureckého vojska. Turci sice od obléhání nakonec upustili, avšak Evropa zůstávala v trvalé nejistotě a strachu z turecké expanze. Za těchto okolností se Erasmus rozhodl zapojit do debaty o válce s Turky a v Užitečné rozpravě probrat argumenty pro i proti jejímu vedení. Hlavním cílem spisu je však pojednat o tom, jak válku vést úspěšně, pokud k ní už dojde, a protože klíč k úspěchu spočívá v přístupu křesťanstva k víře a morálce, je do textu umně zakomponován i výklad Žalmu 28.

Zdraví a nemoc od nepaměti provázejí dějiny moci. V režimech založených na vůdcovském principu význam nemoci mocných strmě stoupá. Kataklyzma druhé světové války, hrůzy nacistické genocidy i sám fenomén moderní totality přinesl zvýšený zájem o otázky vlivu zdravotního stavu na rozhodování nacistických špiček; šlo hlavně o analýzu Hitlerovy osobnosti. Pro nižší úroveň nacistického státu, včetně okupovaných území, podobná analýza chybí. Autoři se proto pokusili přispět k biografiím vrcholných představitelů německého okupačního režimu v českých zemích, kteří osudovým způsobem ovlivnili české moderní dějiny: Konstantina von Neuratha, Reinharda Heydricha, Kurta Daluegeho a Wilhelma Fricka.

Průvodce představuje historické události, které bezprostředně vedly ke vzniku Charty 77 a zásadním způsobem ovlivnily její podobu, strukturu signatářů a strategii jejich činnosti. Ustavení Charty 77 vzbudilo mimořádný ohlas a bylo jedním z důvodů masivní propagandistické a represivní kampaně, kterou proti signatářům Charty 77 iniciovali představitelé komunistického režimu. Kniha je koncipována jako historická koláž, která plasticky přibližuje hlavní události odehrávající se nejen v Československu, zejména v Praze, ale i za hranicemi. Publikace je vybavena řadou dobových fotografií a dokumentů, které ilustrují tehdejší dění od vzniku Prohlášení Charty 77 až po pohřeb prof. Jana Patočky

Po fenomenálním celosvětovém úspěchu svého prvního velkého románu Ruská krasavice (1990), který vyšel dvakrát i v České republice, napsal Viktor Jerofejev (1947), jeden z nejznámějších představitelů současné ruské literatury, řadu dalších knih, ale jen jedna z nich dosáhla srovnatelného věhlasu, a to právě Encyklopedie ruské duše (1999). Zvláštní kniha s podtitulem Román s encyklopedií je výrazem Jerofejevova skoro extatického hledání „kvintesence ruského člověka“, jehož možná až hrozivým románovým obrazem je těžko popsatelný a těžko uchopitelný Šedivák – tvor, v němž se nějaké pozitivní rysy hledají také jen velmi svízelně… pokud nakonec neshledáme, že jakékoli hledání kladů je v tomto případě zcela nemožné. Kniha, skutečně uspořádaná do kapitol s názvy vzdáleně evokujícími představu encyklopedických hesel (O ruské svini, Ještě jednou o ruské svini apod.), je pro tradičního ruského vlastence snůškou hanopisných urážek a často až obscenit, inspirujících k charakteristice „vše nejhorší, co chcete vědět o Rusech, najdete tady“… Přesto dnes, kdy se Rusko ocitá v těžké mezinárodní izolaci, právě Encyklopedie ruské duše velmi často a velmi přesně odpovídá na otázku, proč je to s těmi Rusy tak těžké…

Mimořádný lidový soud České Budějovice patřil jednoznačně mezi nejpřísnější tribunály poválečné retribuce v ČSR, trestající kolaboranty, udavače a válečné zločince. V letech 1945–1948 poslal na smrt 68 osob. Kdo byli tito lidé a čím se provinili? Jejich životopisy sestavené na základě studia jednotlivých trestních spisů nám přiblíží nejen nejrůznější druhy kolaborace, ale i příběhy těch, na kterých se provinili – menších i větších odbojářů i prostých lidí, jež se v krizovém okamžiku postavili zlu nebo byli prostě jen proti své vůli vtaženi do víru tragických událostí v době tzv. zvýšeného ohrožení republiky.

Proč se někteří Češi domnívají, že jsou příslušníky pomýleného a selhávajícího národa, zatímco jiní protestují proti přepisování dějin? Dnešní móda hanlivých stereotypů o Češích je markantní součástí současných sporů o dějiny. Vzbuzuje nejen emocionálně rozhořčené protesty a více či méně věcnou kritiku, ale i obavy o národní identitu. Autorka dvou předcházejících knih o německých a anglických historicko-politických textech o Češích tentokrát provází čtenáře labyrintem dnešních českých sporů o dějiny a ukazuje, jak se na úkor informací o minulosti prodraly do popředí dávno tradované stereotypy různé provenience. Kniha se zaměřuje na obrazy českého národa, obrození, Československa a osobností jako František Palacký, Josef Pekař, Emanuel Rádl či Edvard Beneš, které od roku 1989 četní autoři propagují jako výrazy nových poznatků o minulosti. Zároveň seznamuje s hlasy jejich kritiků, s historickým pozadím dnešních kontroverzí a s multiperspektivním přístupem k minulosti. Vyvrací tak spekulace o jakémsi speciálním charakteru českého národa a otevírá cestu k pochopení, že Češi jsou obyčejným národem s rozmanitými tradicemi.

Navzdory rostoucímu zájmu badatelů humanitních oborů představuje období protektorátu Čechy a Morava doposud nepříliš probádanou oblast českých dějin. Monografie Zatemněno: česká literatura a kultura v protektorátu je proto příspěvkem k lepšímu poznání a pochopení této velmi specifické fáze naší literární a kulturní historie. Kolektiv autorů čtenářům předkládá dvacet sedm aktuálních sond do problematiky protektorátní tvorby a kulturní politiky, které se opírají o výzkum dobového nejen českého, ale i německého materiálu a usilují o jeho adekvátní historickou interpretaci. Cílem ovšem je dané kulturní období nahlédnout novýma očima, mimo tradiční výkladová schémata, a na úrovni dnešního poznání tak pojmenovat mechanismy, jež určovaly tehdejší společenský a kulturní život a ovlivňovaly podobu tvorby literární, divadelní, hudební, filmové či rozhlasové

Malířství 17. století v Čechách je spojováno především s Karlem Škrétou (asi 1610 – 1674), jistě právem pokládaným za hlavního protagonistu nového, barokního názoru u nás. Pro takové hodnocení ovšem nestačí se zabývat pouze jeho dílem, nýbrž je třeba je poznat v souvislostech tvorby umělců předcházející generace, jeho současníků i následovníků. Jen tak je možné pochopit jeho umělecký úspěch v Praze i v celých Čechách, o čemž svědčí přebírání jeho výtvarných řešení ještě v 18. století. V knize bohatě vybavené obrazovým doprovodem jsou souhrnně představeni tři Škrétovi vrstevníci, Antonín Stevens, Jan Bedřich Hess a Matěj Zimprecht, kteří vynikali nad dobový průměr, získávali významné zakázky a udržovali si osobitý malířský projev, diskutován je i jejich údajně napodobivý vztah ke Karlu Škrétovi. Malířství 17. století v Praze je pojednáno ve své institucionální a vývojové kontinuitě, s přihlédnutím k vnějším, v domácím dějepisu umění tradičně negativně vnímaným faktorům, jimiž byly přenesení císařského dvora do Vídně po smrti císaře Rudolfa II., pobělohorská rekatolizace a třicetiletá válka. Pozornost je věnována socioekonomickým aspektům tehdejšího uměleckého provozu (cechovní organizace, životní úroveň malířů, výše honorářů) a postavení Prahy jako umělecké metropole.

Monografie poskytuje úvod do problematiky eutanazie v medicínském i společenském kontextu. Vychází z mnohovýznamovosti termínu „eutanazie“, v níž se používá v současných diskurzech. Různě široké pojmové vymezení eutanazie totiž působí odlišné chápání eutanazie jako konceptu, stejně jako následně vede k nedorozumění na úrovni argumentace a etického hodnocení. Zmíněná polysémantičnost a odlišené chápání eutanazie jako konceptu se projevují v diskusích široké a odborné veřejnosti. V knize dále následuje sémantická analýza pojmu eutanazie, jejímž záměrem je ukázat, v jakých jednotlivých významech se pojem eutanazie používá. Přitom je pozornost věnována zejména těm významům, které se uplatňují v diskusích o eutanazii. Zohledňuje se rovněž klinický kontext relevantní pro diskusi o eutanazii. V závěru je shrnut sémantická analýza a kriticky jsou komentovány širší a užší významy pojmu eutanazie, jež se objevují v současných rozpravách.

Kniha, na níž autorka pracovala přes dvacet let, je zásadním příspěvkem do diskuse o stalinistickém Rusku, který nabourává totalitní paradigma. Svým důrazem na interakce mezi režimem a různými společenskými složkami kniha představuje obrat v sovětské historiografii. Nesoustředí se na Stalina a jeho brutalitu, ale na klíčové společenské koncepce a témata. Fitzpatricková tvrdí, že životní podmínky ve stalinistickém Sovětském svazu vytvořily nový typ občana, kterého nazývá Homo sovieticus a prostřednictvím jeho příběhů pak podrobně vykresluje atmosféru každodenního městského života a upozorňuje, že stalinský režim neznamenal pouze násilí, ale šlo o režim s vlastní politickou kulturou, který obrovskému segmentu společnosti přinesl nové možnosti a sociální mobilitu.

Byl Izrael založen Československem? Kniha Slovanský Jeruzalém tuto otázku prozkoumává a výsledná zjištění mají složitý charakter. Československo poskytovalo Izraeli kolem roku 1948 tajnou vojenskou podporu, ale toto spojenectví trvalo jen krátce a skončilo v době procesu se Slánským v roce 1952. České pušky v Izraeli byly německé právě tak jako české a Sovětský svaz tuto československou pomoc Izraeli velmi podporoval. Československo-izraelská vojenská spolupráce byla ovšem pouhou částí mnohem většího obrazu. Od poloviny 19. století docházelo mezi Čechy a Židy k systematickému srovnávání, a to v literatuře, hudbě, politice, diplomacii, ve sdělovacích prostředcích i v historiografii. Sdílené vnímání podobných osudů dvou malých národů uvězněných mezi Východem a Západem, jejichž existence je neustále ohrožena, pomáhalo vytvořit česko-židovské národní přátelství. Ovšem tato myšlenka, kterou lze vysledovat od Masaryka a Kafky přes Weizmana a Ben Guriona až k Havlovi a Netanjahuovi, byla spíše mýtem než skutečností. Vztahy byly často různorodé a velmi záleželo na širším historickém vývoji, který ovlivňoval střední Evropu a Blízký východ. Protože se Česká republika postupně stává hlavním spojencem Izraele v Evropské unii, přichází tato kniha s příhodnou analýzou tohoto staronového spojenectví a je nepostradatelným zdrojem informací pro studenty a vědecké pracovníky se zájmem o dějiny a židovská studia.

Nejsilnější velmocí evropského Východu bylo carské Rusko, jehož pozici ohrožovalo sílící císařské Německo jako nejvlivnější mocnost střední a západní části kontinentální Evropy. Především cílevědomou podporou Rakousko-Uherska překáželo výraznějším proniknutím Ruska na Balkán, spoluprací s Osmanskou říší narušovalo zájmy Ruska na Středním východě a bránilo mu ovládnout mořské úžiny, Bospor a Dardanely. Rusko proto hledalo vhodné spojence. Nakonec se v rámci Dohody spojilo s Francií a Velkou Británií. Petrohrad od spojenectví s Paříží a Londýnem očekával příznivější podmínky pro zachování a případně k další expanzi carské říše. Rusko vstoupilo do první světové války s otřeseným mezinárodním postavením, nedostatečně technicky vybavenou armádou, s velkými problémy v ekonomice, s vyhrocujícími se sociálními problémy, s přebujelou korupcí ve všech státních a společenských strukturách, které vykazovaly značnou zaostalost za vyspělým Západem. V průběhu války se rychle vyhrotily všechny vleklé problémy vnitřního vývoje a mezinárodního postavení carského Ruska, které nezadržitelně směřovaly k vypuknutí revoluce, svržení carského režimu a bolševickému převratu, jež zásadně ovlivnily další vývoj Ruska a celého světa.

V knize navštívíme místa spojená s životem, odbojovou činností a především útěkem členů odbojové skupiny bratří Mašínů do Západního Berlína. Ať už si myslíme o třetím odboji cokoli, je nesporné, že tento útěk je jedním z největších příběhů studené války. Díky této publikaci má čtenář možnost následovat členy skupiny až na předměstí dnešního Berlína.

Kniha provede zájemce po místech spojených s výsadkem SILVER A, a to jak s činností samotných parašutistů, tak i jejich pomocníků z řad civilního obyvatelstva. Místa jsou řazena chronologicky a nabízejí pohled na mnohé lokality tehdejšího protektorátu, kde Alfréd Bartoš, Josef Valčík a Jiří Potůček působili. Detailně je sledováno přesouvání vysílačky Libuše i závěrečný útěk posledního přeživšího člena skupiny Jiřího Potůčka. Součástí průvodce je úvodní stať věnovaná významnému pomocníkovi výsadku Silver A, mjr. Františku Franjo Aubrechtovi