Academia strana 67 z 189

Politici nejen ve Spojených státech a na Západě, ale například i v Japonsku projevují v posledních letech obavy z toho, že mnoho mladých lidí studuje obory, které jsou, stručně řečeno, nepraktické. Důsledkem je spor o podobu vysokoškolského vzdělání – zda má směřovat k hluboké, avšak úzké odbornosti, jež je okamžitě využitelná, nebo zda je jeho cílem vychovávat kreativní jedince, kteří dokážou reagovat na měnící se výzvy současného i budoucího světa. Tento spor vyprovokoval světoznámého politologa Zakariu k napsání této knihy, a jak napovídá sám titul, staví se za vzdělání liberální, tedy pojaté šířeji, avšak pevně stojící na klasických základech. Smyslem univerzity je pro něj učit myslet, nikoli pouze zprostředkovat sumu poznatků, byť na té nejšpičkovější úrovni.

V padesátých letech 19. století začali do Chicaga přicházet první obyvatelé českých zemí. Město tehdy ještě nebylo příliš velké, zato se dynamicky rozvíjelo. Byl to zejména dostatek pracovních příležitostí, který sem lákal stále větší množství přistěhovalců z habsburské monarchie. Chicago se na přelomu 19. a 20. století stalo po Praze a Vídni třetím největším českým městem, poněvadž zde žilo přes sto tisíc českých emigrantů. Edice přináší souhrn nejdůležitějších a nejzajímavějších dokumentů k dějinám českého Chicaga, a tím i vystěhovalectví do USA. Protože dějiny Čechů v Chicagu nejsou dosud systematicky zpracovány, je součástí publikace obsáhlý historický úvod. Editované dokumenty jsou členěny do tematických celků a zároveň řazeny do širších historických souvislostí.

Práce je pokusem o rekonstrukci politické filozofie Antonína Švehly a její uplatnění v československém politickém systému. Švehla nepřihlédnul k závěrům dohod mezi zahraničním a domácím odbojem a zahájil budování parlamentní demokracie hned po vyhlášení Československé republiky roku 1918. Ve státě, jemuž chyběla jednotná struktura, kladl důraz na župní zákon. V domácím táboře získal důvěru pravice, levice a spolupracoval i s německými politiky. Z individualisticky založeného zemědělského stavu vytvořil organizovanou skupinu obyvatel, uskutečněním pozemkové reformy vznikla voličská vrstva, která se stala oporou demokracie. Pěstoval státní tradici, odmítal teze o krizi demokracie i krizi parlamentarismu. Švehlův podíl na vzestupu české národní společnosti vysoce hodnotil prezident Masaryk.

Jak se díval barokní učenec na přírodu, jak se liší Čechy na počátku baroka od těch dnešních a obstojí tehdejší přírodovědné poznatky ve světle moderní vědy? Odpovědi na tyto otázky může čtenář hledat v první knize Rozmanitostí z historie Království českého, která vůbec poprvé vychází jak s původním latinským textem, tak i s úplným českým překladem a odborným komentářem. Český barokní autor a jezuita Bohuslav Balbín (1621-1688), veřejnosti známý spíše jako dějepisec a obhájce českého jazyka, v tomto spisu poutavě líčí polohu Čech, jejich povrch, vodní toky, léčivé prameny, nerostné bohatství, nejrůznější kuriozity, ale také rostliny a živočichy. Dílo je cenné také tím, že jeho autor nečerpal pouze z dostupné literatury, nýbrž i z dobového vyprávění a často i z vlastních pozorování.

Dvacátý sešit Biografického slovníku českých zemí předkládá čtenářům životopisy osobností, jejichž jméno začíná písmeny Go–Gz, a představuje další svazek rozsáhlého encyklopedického projektu, který vzniká ve spolupráci dnes už s více než stovkou autorů z akademických, univerzitních a dalších pracovišť pod vedením Biografického oddělení Historického ústavu AV ČR. V jeho rámci bude zpracováno na 25 000 biogramů osobností všech dob a oborů lidské činnosti spjatých s českými zeměmi – bez rozdílu etnického původu –, jež se narodily, žily a pracovaly v uvedeném teritoriu, a to i pokud zde strávily jen část svého života.

Že Západ má v sobě, ve svém civilizačním úspěchu, již připraven svůj zánik – tato hrozivá, ale současně i temně přitažlivá myšlenka se vracela znovu a znovu, ve chvílích krizí různého druhu, celozápadních i lokálních i jen personálních, autorských. Vracela se v dílech vědeckých, myslitelských i literárních – a ovšem zvláště v dílech, v nichž se prvek odborný a umělecký různě prolínají a vzájemně potencují. Jedním z vůbec nejvlivnějších děl s tímto tématem se ve dvacátém století stala kniha Oswalda Spenglera, která svým názvem vrací do hry onu prapůvodní významovost pojmu Západ, sugerující zánik, soumrak, tmu a smrt: Untergang des Abendlandes, Zánik Západu.

Helena Frischerová (1906–1984) pocházela z Prostějova, který na začátku třicátých let opustila, aby svého manžela doprovodila na jeho cestě za prací do Sovětského svazu. Tam, v hlavním městě Moskvě o padesát let později zemřela, aniž by se kdy podívala zpátky do rodného Československa. Ve svých vzpomínkách se věnuje letům 1937–1947, jež strávila jako jedna z obětí „Velkého teroru“ v táborech sovětského gulagu. Její memoárová próza rusky poprvé vyšla v Moskvě už v roce 1989, úplné knižní vydání se objevilo v roce 2014. Popisuje nejen každodenní krutou táborovou realitu, ale i projevy přátelství, solidarity mezi vězni a pokusy vést kulturní život i za ostnatým drátem. Naléhavým stylem, který odkazuje k dokumentární literatuře dvacátých let, čtenáře do tohoto vzdáleného světa nemilosrdně vtahuje. Autorčin osud se stal předobrazem jednoho klasického díla české literatury 20. století. Moskevský pobyt manželů Frischerových v době sílících čistek zachytil jejich přítel Jiří Weil ve svém varovném románu Moskva-hranice (1937) a v osudech jeho hlavních postav – Ri Gustavovny a inženýra Roberta. Na rozdíl od manžela, který byl 16. ledna 1938 popraven, Helena Frischerová věznění přežila a podala o tom svědectví. Svou jemnou memoárovou prózou se zařadila mezi klasiky tzv. lágrové literatury.

Pravidla českého pravopisu , jedna z nejdůležitějších jazykových příruček pro širokou veřejnost, přinášejí úpravy zásad týkajících se především psaní velkých písmen, psaní s a z, označování délky (kvantity) samohlásek, psaní složených přídavných jmen a částečně též interpunkce. Ústřední část je pojata jako pravopisný slovník. Výběr hesel se řídí především potřebami pravopisnými, proto jsou do něho zařazena zejména slova, která obsahují jevy pravopisně obtížné. Slovník obsahuje mnoho nových výrazů, zvláště odborné názvy šíře užívané. Ve snaze podat ucelenější obraz též o rodných, antických a zeměpisných jménech a poskytnout podrobnější informace o jejich skloňování a výslovnosti jsou tato jména zpracována do samostatných částí (Seznam rodných jmen, Seznam antických jmen, Seznam zeměpisných jmen). Zřetel k současným jazykovým kontaktům češtiny s jinými jazyky se projevuje v rozšíření části věnované přepisu slov z cizích jazyků do češtiny, tzv. přídavku (Pravidla přepisu slov z cizích jazyků do češtiny), a to zejména o transkripci z jazyků užívajících znakového písma. V závěru publikace je zařazen Dodatek Ministerstva školství , mládeže a tělovýchovy České republiky.

Publikace se zaměřuje na řešení právních problémů spojených s eutanazií. Klade si klíčovou otázku, zda by za určitých podmínek v rámci legislativy měla být umožněna beztrestnost eutanazie, případně asistované sebevraždy. Monografie se zevrubně zabývá teoretickými otázkami, zejména právní terminologií a problémy kauzality, principu dvojího účinku, zavinění a intence. Dále pak analyzuje jednotlivé právní úpravy v evropských státech, zejména v Nizozemsku, v Belgii a ve Švýcarsku. Konečně zpracovává podrobně i situaci v České republice, a to včetně dopadů současné judikatorní praxe Evropského soudu pro lidská práva, která je pro Českou republiku zásadní.

Monografie je věnována problematice skládání komplimentů v češtině. Vychází z podrobného rozboru nahrávek soukromé neformální komunikace mezi rodinnými příslušníky a přáteli. Na základě analýzy více než sedmdesáti komplimentových sekvencí jsou popsány komunikační funkce komplimentů i jejich lexikální, morfologické a syntaktické prostředky, představeny jsou taktéž prostředky neverbální. Jelikož publikace nahlíží danou problematiku v kontextu dialogické komunikace, své místo v ní nachází i analýza reakcí na komplimenty.

Objevná pojednání Zygmunta Baumana o tekuté modernitě proměnila naše uvažování o současném světě. V této rozsahem nevelké knize autor zkoumá zdroje endemické nejistoty, která utváří naše životy dnes, a zároveň čtenáři předkládá stručný a přístupný úvod do svého velmi originálního náhledu na život v naší „tekuté“ moderní době, který ve větším rozsahu propracoval již ve svých předchozích knihách.

Ptáci byli po staletí pro člověka obrazem svobody a volnosti a jakýmsi prostředníkem mezi bohy a lidmi. Kromě duchovního rozměru sloužili i jako zdroj potravy a později se chovali pro okrasu a potěšení. Není proto divu, že zájem o ptactvo prolínal celou historií lidstva. Autor knihy přibližuje čtenáři populární formou úlohu ptáků v životě a kultuře českého národa – od ptačích jmen přes ptáky v lidových obyčejích, slovní kultuře, hudbě, hmotném, výtvarném i pohybovém umění až po českou kuchyni, chovatelství, zemědělství, myslivost a léčitelství. Závěrečné kapitoly se věnují ochraně ptáků v měnícím se prostředí.

Kniha přináší ucelenou sbírku sociálních reportáží z pera Wenzela Jaksche (1896–1966), které byly otištěny mezi lety 1924 až 1928 v centrálním orgánu Německé sociálnědemokratické strany dělnické „Sozialdemokrat“. Jaksch podnikal coby mladý novinář delší cesty po německy mluvícím československém pohraničí. Líčí tamní surové poměry, nebere si servítky, a ač mají reportáže výrazný stranický nádech, jenž také vystihuje ducha doby a zoufalou snahu o sociální zajištění těch nejchudších, poskytuje především jedinečný vhled do sociálních, politických a společenských podmínek soužití, přežívání a živoření v meziválečném pohraničí. Reportáže jsou doplněny zdařilými kresbami či fotografiemi, jež ilustrují a konkretizují bídu v Sudetech.

Publikace provede čtenáře po místech spojených s legendární odbojovou organizací Tři králové. Navštíví místa, na kterých připravovali výbušniny a ilegálně vysílali Josef Mašín, Václav Morávek a Josef Balabán, ale také řada jejich spolupracovníků. Zvláště v případě vysílacích míst radiostanice Sparta I se jedná o zapomenuté hrdiny, které tato kniha snad důstojně připomene.

Liber viaticus si dal pořídit Jan ze Středy, uměnímilovný prelát z okruhu rádců Karla IV., mezi lety 1353 a 1364. Ve vynikající práci iluminátora se projevují vlivy toskánské a francouzské, ale výzdoba rukopisu zároveň stojí u vzniku nového, národního slohu knižní malby. První moderní monografie věnovaná jedné z nejcennějších památek české středověké kultury, uložené v Knihovně Národního muzea v Praze, se skládá ze dvou svazků. V prvním z nich představují Liber viaticus studie předních badatelů, druhý svazek obsahuje zmenšenou fotografickou reprodukci rukopisu.

Za starých časů mívala leckterá hospodyňka sešit zvaný herbář nebo bylinář, plný užitečných rad, která bylina vyléčí jaký tělesný či duševní neduh, a rovněž návodů třeba z oblasti zdravovědy, stravování a vůbec doporučení pro nejrůznější životní situace. To inspirovalo maďarského prozaika Sándora Máraiho v čase přetěžkých zkušeností druhé světové války k sepsání obdobné sbírky užitečných rad pro život. Propojil je s filozofií stoiků, a tak se sloučily dva proudy: obyčejná lidská moudrost a vybroušený filozofický náhled na život. Vzniklo dodnes aktuální dílo pro přemýšlivého čtenáře, jenž v současném světě povážlivě rozkolísaných hodnot najde pevný řád moudrého a morálního chování člověka k sobě samému i druhým.