Academia strana 60 z 189

Práce se zabývá novými trendy ve výzkumu politických stran, tedy proměnami stranických systémů a posuny v chápání a fungování politických stran a stranictví. Všímá si také nových komunikačních stylů dnešních politických lídrů a pokouší se zachytit některé zásadnější trendy a nové přístupy v současné politické komunikaci. Sledujeme, proč se v dnešní politice objevují a jakou roli sehrávají ty problémy, kterým se věnují naše kapitoly. Konkrétně se kapitoly se zaměřují na následující problémy: 1. Politické strany a dnešní společnost 2. Nové politické strany a institucionalizace stranických systémů 3. Nové politické strany v prostoru možnosti analýzy teritoriální dimenze stranického nahrazení 4. Nacionalizace lokálních stranických systémů a nové politické strany 5. Nový populismus na vzestupu? 6. Celebrity v politice. Kniha je primárně přehledovou studií o výše uvedených problémech, přesto aspiruje i na analytickou práci. Současný výzkum vládnutí a politických stran totiž vyžaduje zavádění nových interpretačních rámců, definic a typologií, včetně nového pohledu na problematiku stranické reprezentace a komunikace mezi politiky a voliči. Každá kapitola aspiruje na představení různých možností výzkumu nových stran a na prezentaci technik výzkumu, které se v těchto oblastech používají, dále také zahrnuje konkrétní empirické příklady, prezentuje a ověřuje některé nové metodologické postupy v politologii a přináší i konkrétní empirické poznatky a závěry.

Publikace shrnuje aktuální pravidla pro tvorbu názvů organických sloučenin podle IUPAC. Aplikace pravidel je ukázána na konkrétních řešených příkladech, zároveň zde lze nalézt i příklady k procvičení s autorským řešením a odkazy na použitá pravidla. Příručka je určena nejen pro úroveň střeních škol ale i pro základní kurzy organické chemie na vysokých školách.

Kostnice jsou navzdory obecnému povědomí běžnou součástí naší kulturní krajiny a v minulosti se nalézaly téměř na každém hřbitově. I když si dnes většina z nás pod pojmem kostnice představí objekty monumentální a všeobecně známé, jako je například kostnice v Sedlci u Kutné Hory, existuje velké množství kostnic, jejichž původní funkce ? ukládání lidských kosterních pozůstatků zejména v období hromadných úmrtí ? byla již dávno zapomenuta a tyto drobné sakrální stavby sloužily jako márnice nebo sklady. Poslední dobou ale zájem o ně stoupá a některé objekty se dočkaly zrestaurování a zpřístupnění veřejnosti. Tato publikace je prvním souhrnným pokusem ukázat jejich rozmanitost v knižní podobě. Představuje přes 150 lokalit z různých koutů naší republiky, řazených abecedně. Jednotlivé kostnice jsou v ní zasazeny do historického kontextu obcí i chrámových okrsků, jejichž součástí většinou bývají. Nechybějí informace o dalších funerálních památkách a dějinách pohřbívání v příslušných obcích, v obsáhlé úvodní kapitole jsou navíc naše kostnice zasazeny do širších kulturně-historických a etnologických souvislostí. Kniha je doplněna množstvím fotografií jednotlivých objektů, včetně často obtížně dostupných interiérů, které odrážejí jedinečnou atmosféru těchto ponurých míst.

Spolu se Starým mistrem (Lao-c´) a Mistrem Čuangem je kniha Mistr Lie (Lie-c´) taoistickou tradicí brána za součást triády zakládajících textů. Navzdory pochybnostem o jejím původu a autenticitě přetrvala dodnes. Dochovaný text ze 4. stol. se pojí s Čang Čanovým komentářem. První úplný český překlad a komentář představuje tuto knihu jako primární filosofický text neopominutelných literárních kvalit. Pozoruhodná je zdánlivou rozporností témat: nevyhnutelnost smrti oproti zprávám o nesmrtelných; úcta ke Konfuciovi vyvažovaná jeho zlehčováním; závislost na podmínkách a relativita soudů; sebekultivace vedoucí k vnitřnímu vhledu i vnějšímu mistrovství; víra coby potlačení racionálního rozvažování; sen ukazující na iluzornost představ o bdělém světě; omezenost běžných lidských poznatků a znalostí. Typickou formou jsou tu podobenství (jü-jen), modelové příběhy nesoucí filosofické poselství. Překlad doplňuje stručná monografie poskytující základní informace o původu a historii textu a shrnující aktuální stav bádání.

Kniha představuje pohled na společenství raných zemědělských populací v období první poloviny 5. tisíciletí př. n. l. Jedná se o případovou studii zaměřenou na prostorový rámec východních Čech, který v tomto období představuje periferii někdejšího západního pravěkého kulturního okruhu. Výlučnost oblasti vysvítá především při širším středoevropském pohledu, a to zejména v otázkách dálkové distribuce kamenných surovin. Ty patří ke klíčovým atributům, které umožňují modelovat tamní regionální sídelní hierarchii stejně jako identifikovat osoby či skupiny lidí s mimořádným společenským postavením. Základní výchozí platformou knihy je vyhodnocení výsledků archeologického odkryvu dvou neolitických sídlišť, zkoumaných v nadstandardním rozsahu.

Paměti Josefa Klimenta představují unikátní pramen poznání protektorátu i poválečného období. Dosud nebyly souhrnně publikovány důvodem byl nejen jejich obrovský rozsah a nepřipravenost rukopisu k vydání, ale rovněž kontroverznost mnoha Klimentových názorů, které nezapadají do tradiční interpretace protektorátu. Klimentovy životní zkušenosti zcela popírají černobílé dělení společnosti na hrdiny a padouchy, na odbojáře a kolaboranty a velmi problematizují otázku legitimity státní moci, konstruktu totalitarismu i filozofie viny a trestu. Sám Kliment si vytkl cíl svých historiografických a autobiografických aktivit následovně: Doktrinářský protiklad kolaborace, či boj se musí změnit v otázku kolaborace proč a jak. Jeho paměti ukazují malého člověka ve stínu velkých, úředníka ve vleku dějinných zlomů, který někdy idealisticky, někdy naivně věřil v právo a spravedlnost. Jedná se o zpověď člověka se všemi slabostmi, shodou okolností vyneseného na výsluní. O co výše byl, o to hlubší byl pád. Po válce byl odsouzen na doživotí.

(I) Biologie půdy (II) Ekologie, využívání a degradace půdy V českém prostředí unikátní publikace shrnuje informace o půdě z oborů půdní mikrobiologie, zoologie, pedologie a managementu půd. Podílel se na ní rozsáhlý kolektiv autorů z Ústavu půdní biologie Biologického centra AV ČR, v. v. i., z vysokých škol i rezortních výzkumných ústavů. Poslouží tak nejen studentům vysokých škol přírodovědných, zemědělských a lesnických oborů, ale i odborným pracovníkům ve státní správě, v organizacích ochrany přírody a krajiny a ve výzkumných organizacích, stejně jako laické veřejnosti. První díl se podrobně zabývá hlavními skupinami půdních organismů, jejich taxonomií, biologií, fyziologií a ekologií. Druhý díl popisuje vznik a vývoj půd, složky půdy a fyzikální a chemické vlastnosti půdy. Věnuje se půdní organické hmotě, půdní vodě a půdnímu vzduchu, i funkční organizaci půdního prostředí. Seznamuje s přeměnami látek v půdě a v terestrických ekosystémech a s cykly hlavních biogenních prvků s důrazem na úlohu půdních organismů. Informuje o výměře a stavu půdy v globálním měřítku i v České republice. Věnuje se managementu půd včetně konvenčních a alternativních technologií, fyzikální, chemické a biologické degradaci půd a půdní erozi a přibližuje principy remediace znečistěných a poškozených půd.

Třídílná publikace Sto studentských evolucí. Vysokoškolští studenti roku 1989. Životopisná vyprávění v časosběrné perspektivě navazuje na projekt z konce devadesátých let Studenti v době pádu komunismu v Československu – biografické rozhovory. Stejně jako před dvaceti lety se věnuje studentským aktivistům z roku 1989 a díky (nově využité) časosběrné orálněhistorické metodě zachycuje vliv formativní zkušenosti listopadové revoluce v roce 1989 na životní cesty bývalých studentů v osobním, profesním, případně politickém životě. V prvním svazku autoři představují výsledky časosběrného projektu. V úvodní části knihy ozřejmují metodicko-technické přístupy, následující tři interpretativní kapitoly zachycují různé druhy vztahů někdejších stávkujících studentů – např. zda se po dvaceti, resp. třiceti letech považují za homogenní studentskou generaci roku 1989, jakým způsobem „devadesátky“ reflektují nebo jaké jsou jejich vlastní zkušenosti z 90. let a ze současného politického a společenského vývoje. Obsahem druhého a třetího svazku je soubor 91 redakčně upravených (z celkem 100 nahraných) rozhovorů, který představuje cenný pramen nejen pro zkoumání listopadu 1989, ale i období, jež následovalo po něm. Třebaže individuální životní cesty a zkušenosti jednotlivých studentů se různí, z rozhovorů jednoznačně vyplývá, že převážná většina z nich přisuzuje své zkušenosti ze sametové revoluce podobně zásadní, neoddiskutovatelný význam.

Oblast Sudet v Československu před 2. světovou válkou obývala početná německy mluvící menšina. Tito lidé tam žili stovky let a různě se mísili s českými obyvateli. Soužití nebylo vždy jednoduché, přesto se obě skupiny propojily složitými vazbami lokálních identit. Poválečný vývoj v Československu znamenal pro národnostní menšiny jediné – musely opustit Československo, které si kladlo za cíl vybudovat národní stát bez příslušníků jiných národů. Českoslovenští představitelé pro odsuny získali souhlas Spojenců a němečtí obyvatelé se museli nuceně odstěhovat. Jak odsuny probíhaly a jaké byly osudy vysídlených Němců? Jaký osud čekal uprázdněné oblasti v pohraničí, v bývalých Sudetech, a to nejen z hlediska osídlení, ale také jako průmyslové a hornické oblasti? Jaké vlastně byly důvody odsunů, jaká byla historie soužití různých národů na území meziválečného Československa? Jak se dokázalo Československo vypořádat s ekologickými problémy v severních Čechách od války až po současnost a jak se projevily přesuny obyvatel na kulturní krajině? Dá se paměť krajiny ještě zachránit? Na všechny tyto otázky hledá odpovědi americký historik Eagle Glassheim.

Ze tří ústředních ideologií 20. století – fašismu, komunismu a liberalismu – přežila jen ta poslední. Došlo tak k podivné situaci, kdy zastánci liberalismu mají ve zvyku zapomínat, že se také jedná o ideologii, a nikoli o přirozené a konečné vyústění politického vývoje lidské společnosti. Jak ve své provokativní knize připomíná její autor, Patrick Deneen, liberalismus je založen na protikladech: bije na poplach v boji za rovná práva, a přitom zároveň pomáhá prohlubovat materiální nerovnost; jeho legitimita je založena na společenském konsenzu, a přitom svým důrazem na soukromé záležitosti odrazuje od plnění občanských závazků; ve svém tažení za autonomii jednotlivce dal vzniknout nejrozsáhlejšímu a nejkomplexnějšímu státnímu systému v historii lidstva. Deneen zde čtenáře konfrontuje se znepokojivým varováním, že dostředivé síly, které dnes působí na naši politickou kulturu, nejsou povrchovými vadami, ale základními rysy systému, jehož úspěch zároveň plodí jeho selhání.

Předkládaný sborník příspěvků je věnován tématu tří dongiovanniovských oper, které byly v 18. století vytvořeny v Praze a měly zde ve třech různých divadlech i své světové premiéry. Sborník je realizován jako čtvrtý svazek edice „Italská opera 18. století v českých zemích“. Tomislav Volek v úvodním příspěvku na téma „Cesta Dona Giovanniho staletími“ porovnává nejvýznamnější divadelní verze postavy šlechtického svůdce Dona Juana od té nejstarší od Tirso de Moliny po verzi autorů Da Ponte - Mozart. Luciano Paesani (Chieti-Pescara) shrnuje poznatky o změnách v libretu Righiniho opery Il convitato di pietra, komponované pro Prahu 1776 a prováděné pak ve Vídni a v Esterháze. Milada Jonášová na základě nově nalezených partitur Dona Giovanniho pražské provenience popisuje různé drobné změny, které Mozart udělal v průběhu nastudovávání opery před pražskou premiérou a které pak dodatečně nezapsal do své autografní partitury. Dochovaly se však v pražských partech a staly se součástí opisů partitur, které se z Prahy šířily do Evropy. Manfred Hermann Schmid (Augsburg) analyzoval specifické znaky duet v Mozartových operách. Další příspěvek Jonášové je věnován nalezenému dopisu Bedřicha Smetany Johannu Bernhardu Guglerovi z 21. srpna 1868 o zbytku dochovaných provozovacích partů z premiéry opery Dona Giovanniho v roce 1787. Jürgen Maehder (Salcburk) popsal ve střední Evropě ne příliš známou dongiovanniovskou operu Il dissoluto punito ossia Don Giovanni Tenorio od Ramóna Carnicera (Barcelona 1822) a srovnal ji s Mozartovým Donem Giovannim, na něhož de facto Carnicer navazuje. Součástí sborníku je rovněž klíčová kapitola z pražské disertace (1973) Rudolfa Jedličky, pojednávající o zvláštnostech ansámblů v Mozartově Donu Giovannim, poprvé přeložená do němčiny a upravená Tomislavem Volkem. V její příloze jsou zveřejněny různé archivní materiály o Rudolfu Jedličkovi (1920?1989) jako vynikajícím interpretu postavy Mozartova Dona Giovanniho, kterého mnohokrát ztvárnil i na předních evropských scénách včetně berlínské a vídeňské Staatsoper.

Uplynulo již třicet let od pádu komunismu a sovětsko-ruské hegemonie ve střední Evropě, a tudíž i od obnovení státní svrchovanosti a demokracie v Československu, respektive v České republice. Zároveň jsme si připomenuli 20. výročí přistoupení Česka k Severoatlantické alianci a patnáct let členství v Evropské unii, které představují naše jednoznačné ukotvení ve strukturách Evropy a obecně Západu, jehož jsme opětovně spolutvůrci. Výše uvedená výročí jsou významným podnětem ke kritickému bilancování onoho českého třicetiletí (1989–2019), u jehož počátků stojí annus mirabilis 1989 a události s ním spojené, zejména pak rozval obludného sovětsko-ruského impéria (1989–1991). Aktuálně jsme však v Česku a středoevropském regionu svědky určité nejistoty ohledně fungování liberální demokracie, procesu evropské integrace a vývoje západní civilizace, ačkoliv ve srovnání s jinými civilizačními okruhy je dialogický, reflexivní a sebekritický Západ stále ještě docela slušnou civilizací. Také z těchto důvodů vznikla publikace s kunderovským názvem Nesamozřejmý národ? Reflexe českého třicetiletí 1989–2019, která se pokouší o kritické ohledání naší aktuální (nejen politické) situace a identifikaci důležitých vývojových tendencí. Nevyhýbá se ani formulování vizí a cílů či rovnou národních zájmů, jejichž naplnění by mohlo být významné pro dobrou budoucnost České republiky a Čechů jakožto sebevědomého politického národa. A to vše u vědomí historických kořenů některých fenoménů a zároveň v evropském a západním (či globálním) kontextu. Autory jednotlivých esejů, reflexí a studií jsou (v abecedním pořadí) Václav Bělohradský, Petr Drulák, Martin Ehl, Ivan Gabal, Tomáš Halík, Michael Hauser, Martin Hála, Petr Hlaváček, Helena Langšádlová, Peter MacDonagh, Monika MacDonagh-Pajerová, Alexandr Mitrofanov, Karel B. Müller, Václav Němec, Petr Pazdera Payne, Jakub Patočka, Jiří Pehe, Petr Pithart, Petr Placák, Dušan Radovanovič, Michael Romancov, Tomáš Sedláček, Jiří Schneider, Kateřina Šafaříková, Pavel Šafr, Vladimír Špidla, Jan Urban, Arnošt Veselý a Michael Žantovský.

Ve svých memoárech Nějaké otázky?! se ruský spisovatel a básník, zakladatel a dlouholetý předseda sdružení bývalých politických vězňů „Vozvraščenije“ Semjon Samuilovič Vilenskij (1928–2016) vrací k období let 1948–1955, která prožil v sovětských věznicích a táborech Gulagu, především pak v oblasti Kolymy na Dálném východě. Svůj text navíc prokládá sondami jednak do období dospívání, v nichž mapuje okolnosti vedoucí k uvěznění, jednak do doby po propuštění, kdy začal se systematickým sběrem materiálů dokumentujících tragické dějiny Kolymy. Kniha je sestavena z řady mikropříběhů, které se v průběhu četby propojují do logického celku. Autor byl v době svého věznění velmi mladý, i v tom jsou jeho vzpomínky jedinečné – nechybí v nich láska, humor, víra v ostatní lidi. Součástí knihy je též výbor z Vilenského poezie, která rovněž čerpá z tematiky vězení, utrpení a nucených prací. Semjon Vilenskij pocházel z Moskvy, kde začal roku 1945 studovat filologii. V roce 1948 byl zatčen, obviněn z protisovětské agitace a teroristické činnosti a odsouzen na deset let nápravněpracovních táborů. V průběhu vyšetřování byl mimo jiné tři měsíce vězněn v moskevské věznici Suchanovka, proslulé krutým fyzickým i psychickým trýzněním zatčených. Po vynesení rozsudku byl transportován na Kolymu. Propuštěn byl v roce 1955, do Moskvy se mohl vrátit až v roce 1963. Prakticky ihned po návratu založil s několika přáteli neformální sdružení bývalých politických vězňů „Kolymskoje tovariščestvo“. Roku 1990 se stal předsedou nově zaregistrovaného Moskevského historického a literárního sdružení „Vozvraščenije“, jež se jednak snažilo shromáždit, uchovat a prezentovat písemná svědectví bývalých vězňů Gulagu, jednak se zasazovalo o finanční pomoc desítkám stárnoucích a většinou nemajetných pamětníků-politických vězňů. Díky Vilenského zarputilosti a pracovitosti spatřilo světlo světa několik převratných knih – edice dokumentů Děti Gulaga (Moskva 2002), antologie lágrové poezie Poezija uznikov GULAGa: antologija (Moskva 2005), antologie lágrových vzpomínek Dodněs ťjagotějet (Moskva 1989, 2004) nebo čítanka lágrové literatury pro středoškoláky Jesť vsjudu svět (Moskva 2000).

Politika nemusí být vždy jen špína, boj o moc či honba za penězi, jak ji často kolem sebe vídáme. Někdejší redaktor Hlasu Ameriky, mluvčí české vlády a místopředseda Evropského parlamentu Libor Rouček nám nabízí jiný pohled. Svůj osobní příběh, který jej zavedl z komunistického a dělnického Kladna přes uprchlický tábor v Rakousku a čtyři kontinenty až do nejvyšších pater domácí a evropské politiky. Příběh, ve kterém více než politická moc či peníze hrají hlavní roli hodnoty a ideály lidské svobody, důstojnosti a sociální spravedlnosti, které jej v životě doprovázely. I když autor nechává nahlédnout hluboko do svého osobního a rodinného života, svých nadějí i zklamání, vzestupů a pádů, čtenář najde v knize především poctivý, přesný a často i humorný popis mnohých událostí, které ovlivnily život nás všech: roku 1968, pádu komunismu a rozpadu Československa, činnosti Zemanovy vlády a sociální demokracie, vstupu naší země do Evropské unie a mnohé další. Nechybí samozřejmě ani podrobný náhled do činnosti a fungování Evropského parlamentu stejně jako analýzy a hodnocení významných domácích i světových dějů, trendů a jejich souvislostí. A to vše psáno jasným, lidským a srozumitelným jazykem...

Kniha je označována jako nejvýznamnější dílo současnosti v teorii spravedlivé války. Poprvé byla vydána v roce 1977 a nyní vychází česky s novou předmluvou a doslovem. Zkoumá morální otázky, jež vyvstávají před válkami, které vedeme, během nich a po nich. Úvahy a argumentaci doplňují historické ilustrace – od útoku Athéňanů na Mélos přes masakr v My Lai až po Afghánistán a ještě dál. Walzer těží z historických líčení, svědectví účastníků, z historických rozhodnutí a vyprávění obětí, aby vysvětlil, kdy je válka oprávněná a kdy ty, kteří válku vedou, omezují etické limity.

Životní osud Medy Mládkové se naprosto vymyká malým českým dějinám. Odehrává se v pěti zemích a na dvou kontinentech, na geografické ose Zákupy–Ženeva–Paříž–Washington–Praha. Začíná v rodině despotického otce, pivovarského sládka, a vrcholí v pozici uznávané sběratelky a mecenášky umění, která pomohla světu objevit jednoho z prvních abstraktních malířů, Františka Kupku. Celý život si šla umanutě a odvážně za svým. Když utíkala před Hitlerem a později před komunisty, když dobývala srdce svého budoucího muže, spoluzakladatele Mezinárodního měnového fondu Jana Mládka, nebo když svými aktivitami v exilu podporovala utlačované české umělce a prosazovala jejich díla do amerických a evropských galerií. Po Listopadu se pak vrátila do vlasti a věnovala svou sbírku české společnosti. Získala a zrekonstruovala pro ni i výstavní prostor – pražské Sovovy mlýny, které se tak proměnily v Museum Kampa. Symbol jejího celoživotního díla. Ondřej Kundra vede domací rubriku týdeníku Respekt. Jako novinář se dlouhodobě specializuje na českou politiku a justici. Za své investigativní texty byl oceněn novinářskou Křepelkou a následně i Novinářskou cenou.