Academia strana 62 z 189

Věrnost překladu pojímá autor jako veskrze pozitivní hodnotu, o niž by mělo být usilováno, aniž jí lze v úhrnu jazykových prostředků cele dosáhnout. Poté, co je v první kapitole analyzován pojem věrnosti obecně, je v kapitole druhé, věnované jazyku beletrie, v kapitole třetí, věnované jazyku literatury faktu a literatury odborné, a v kapitole čtvrté, věnované shodám a rozdílům v překladech bible, rozebírána krok za krokem věrnost slovu, slovnímu spojení, syntaktické konstrukci, slovosledu, stylu slova, věty a textu, metafoře a výrokům o jazyce. Pozornost je věnována jak místům vyloženě nevěrným a případům sporným, tak překladům obsahově i formálně dokonalým z hlediska cílového jazyka i z hlediska jejich věrnosti originálu.

Mircea Eliade (1907–1986), bukurešťský rodák, historik náboženství a literát, ve své románové fresce předkládá dokonalý příklad toho, jak dialektika posvátného a světského, která je úhelným kamenem autorovy fenomenologie náboženství, funguje v kontextu prozaického díla. Na ústřední postavě Ştefana Vizira, který se snaží najít absolutní lásku a zároveň vyvázat z přítomného času poznamenaného „terorem dějin“, je patrný kosmogonický mimetismus, jenž tvoří základ jeho mnohdy nepochopitelného jednání. Z pohledu čtenáře je však i toto hledání skryté, neboť jeho hlavní etapy se dají sotva rozeznat od víceméně běžných událostí v životě rumunského intelektuála v době mimořádných dějinných krizí (nástup fašismu, pokus Železné gardy o puč, vojenská diktatura maršála Antonesca, druhá světová válka, ruská okupace a nastolení surového stalinského režimu).

Faust, veršovaná tragédie Johanna Wolfganga Goetheho a jeden ze zásadních pilířů světové literatury, vychází v klasickém překladu vynikajícího českého překladatele, literárního historika a básníka Otokara Fischera. Jestliže se na prahu jedenadvacátého století to, čemu se říká poněkud již otřele „odkaz dějin světového umění“, jeví jako obrovsky rozmanitá všehochuť žánrů, disciplín, slohů a tak dále, přece jen z této spousty jaksi vyčnívá několik, řekněme, sloupů představujících jakousi partem pro toto kvalitu a význam nepominutelný ani v sebevětší redukci, výtvory navýsost reprezentativní, zástupné pro celek. Konkretizujme je namátkově: Michelangelův David, Poslední večeře Leonarda da Vinci, Devátá symfonie Beethovenova, Sofoklovy tragédie, Dantova Božská komedie, Shakespearův Hamlet – a Goethův Faust.

Úvod knihy pojednává o životním prostředí živočichů na našem území, o nepůvodních druzích a jejich významu, o druzích žijících s člověkem, o praktickém významu živočichů, problematice jejich ochrany a systematickém členění. Speciální část zahrnuje jednotlivé skupiny živočichů od houbovců a žahavců až po savce. Z druhově početných skupin hmyzu a dalších bezobratlých jsou vybráni významní zástupci a průřezově i druhy méně známých a nenápadných skupin. Obratlovci jsou charakterizováni podrobněji a stručně jsou popsány i vyobrazeny všechny jejich druhy (u ptáků alespoň významnější druhy). Kniha obsahuje 193 barevných tabulí.

Vydání knihy Chtěl jsem mlčet se v Maďarsku stalo v roce 2013 skutečnou literární senzací. Z autorovy pozůstalosti se nečekaně vynořily neznámé rukopisy, mimo jiné i toto velmi osobně laděné vyznání mapující zhruba dekádu po anšlusu. Jde o období, které nebylo pojato ani do Zpovědi, ani do Země, země!. Příčiny tohoto mlčení rovněž ozřejmily až nově nalezené texty. Například v zápise z roku 1949 Márai píše: „První dvě kapitoly Zpovědi před zahraniční veřejnost nepustím; nechci, aby toto smutné doznání, tuto obžalobu Maďarů, četli i cizinci.“ Nejde tu však o kritiku Maďarů obecně, ale především o kritiku vlastní společenské vrstvy, která nese břímě odpovědnosti za roli, kterou Maďarsko sehrálo ve druhé světové válce.

Komorní pěvkyně Soňa Červená, česká mezzosopranistka, zahájila svou profesionální operní dráhu po zkušenosti z Osvobozeného divadla v operním angažmá v Brně, odkud po sedmi letech přešla do Berlína. V tehdy nejvýznamnějším východoněmeckém operním divadle vytvořila role, které jí otevřely cestu na prestižní světové scény západní Evropy i Spojených států amerických. Spolupracovala s vynikajícími režiséry a dirigenty a sama stanula mezi světovou pěveckou elitou. Byla protagonistkou avantgardních divadelních inscenací šedesátých až osmdesátých let, nastudovala a provedla obdivuhodně rozsáhlý koncertní repertoár písňový, kantátový a oratorní. Její umělecké působení bylo dvakrát oceněno titulem komorní pěvkyně v Berlíně 1960 a ve Frankfurtu 1978. První díl pamětí Soni Červené Stýskání zakázáno končí přelomovým rokem 1989. Edičně připravil Jan Králík

Operní pěvkyně a herečka Soňa Červená rekapituluje po svých devadesátých narozeninách právě dovršené čtvrtstoletí od návratu ze světových scén do vlasti. Ačkoli vše směřovalo ke klidnému odpočinku, po čtyřicetileté operní kariéře v Německu, Rakousku, Švýcarsku, Francii, Anglii a USA a po činoherním působení v Hamburku, New Yorku, Hongkongu a Sydney se jí doma otevřely další, nečekané umělecké možnosti. Navzdory věku, díky železné píli a všestrannosti talentů se vrátila na operní i činoherní scény, na koncertní pódia a filmová plátna, do rozhlasu i televize a začala psát. Vše s úspěchem a ohlasem mimo jakákoli očekávání. Kniha Stýskání zažehnáno navazuje na paměti nazvané Stýskání zakázáno a na knihu Můjváclav. Edičně připravil Jan Králík

Kniha se věnuje problematice kasty a kastovního systému. Pokouší se dát odpověď na otázku, jak kastovní systém vznikl, jak se postupem času proměnil a jak vypadá dnes. Blíže si všímá koloniálního výzkumu, cenzů a rezervací, které měly na proměny kastovního systému zásadní vliv. Odmítá některá tradiční, avšak mylná či nepravděpodobná vysvětlení tohoto fenoménu, a pokouší se podívat na celou problematiku jinak. Úhelným kamenem pohledu tentokrát nejsou kasty nejvyšší, tedy bráhmani, ale kasty nejnižší, tedy nedotýkatelní. Čtenář se dozví, jak to vidí oni, jakou mají úlohu v rámci kastovního systému, zda si přejí svou kastu změnit, jak se snaží čelit kastovnímu útlaku a diskriminaci a také zda jsou opravdu nedotýkatelní.

Má rodina a jiná zemětřesení je kniha povídek s oním zvláštním humorem, po jakém my Češi nostalgicky toužíme od dob Poláčkových Bylo nás pět. Je to humor laskavý, mile absurdní, ironie spíš něžné a nadsázky spíše filozofické než karikující. Týká se nekonečných trampot a patálií velké rodiny, jejíž členové jsou nadáni tak výraznou individualitou, že to mezi nimi neustále vře, přičemž do všeho se plete absurdita režimů a jejich pohůnků, proti nimž byl právě humor jedinou obranou. Autor se však svým viděním světa dotkl i něčeho velmi zásadního. Mezi sourozenci, mezi dětmi a rodiči i mezi manžely vznikají nám všem dobře známé neřešitelné situace, které hrozí přerůst v tragédii, pokud je neumíme obrátit v legraci.

Bezohledné uplatňování taktiky spálené země, úmyslné provokování okupační moci a vyvolávání odvetných opatření vůči civilnímu obyvatelstvu, ničení vlastních vesnic, chaotické získávání potravin od obyvatelstva doprovázené každodenními loupežemi, opilstvím, které se zvrhávaly v násilí a sexuální delikty, bratrovražedné vnitřní konflikty, operativní nasazení bakteriologických zbraní a konečně kanibalismus tohle vše nebyly nahodilé excesy masového krveprolití ani spontánní lidová odezva na krutost vládnoucích nacistů, ale zákonité rysy Stalinovy malé vražedné války.

Publikace se věnuje jednomu z nejaktivnějších demokraticky orientovaných novinářů a nejbližších spolupracovníků Edvarda Beneše. Hubert Ripka ve třicátých letech upozorňoval na hrozbu německého pangermanismu a byl odpůrcem mnichovské kapitulace. Od dubna 1939 působil jako protiváha Štefana Osuského v Paříži, ve Velké Británii se stal státním ministrem v československém exilovém ministerstvu zahraničních věcí. Vrcholem kariéry byla poválečná pozice ministra zahraničního obchodu, které se snažil využít ke spoluformování zahraničněpolitické orientace. Považoval se za iniciátora únorové demise v roce 1948. Po útěku ze země se zapojil do aktivit RSČ, ačkoli kritizoval její stranické uspořádání. Evropský integrační proces chápal jako cestu k osvobození středoevropských národů. Ve Spojených státech amerických byl vyšetřován kvůli obavám z komunistické infiltrace, po návratu ze zámoří na starý kontinent byl považován za nejdůležitějšího reprezentanta celé střední Evropy.

Kniha se zabývá literární a žurnalistickou činností prezidenta T. G. Masaryka, jíž se pokoušel ovlivňovat veřejné mínění a vstupoval do nejrůznějších aktuálních sporů. Předmětem zájmu je zvláště anonymní publicistika, tedy články, které psal pod šiframi nebo je publikoval nepodepsané. Masaryk navazoval na svou dřívější činnost válečnou a předválečnou, po válce byl však více limitován politickými ohledy a vymezením pravomocí hlavy státu. Tento stav se pokoušel vyřešit (či obcházet) mimo jiné uveřejňováním anonymních článků, v nichž se mohl vyjadřovat svobodněji než v podepsaných textech nebo oficiálních projevech. Práce si klade za cíl analyzovat tuto Masarykovu aktivitu včetně popisu mechanismů, kterými prezident realizoval své zásahy do veřejného dění.

Publikace podává přehled o hornických památkách České republiky. Hornictví se zasloužilo nejen o rozvoj mnoha regionů, ale stalo se také zdrojem bohatství celé země a bylo hybatelem technického pokroku. Publikace je zaměřena především na památky hlubinného hornictví. Čtenáři se dozvědí o turisticky zpřístupněných dolech, štolách, hornických muzeích a skanzenech, muzeích s dílčími hornickými expozicemi a dalších hornických památkách. Popisovány jsou i naučné stezky, vedoucí pozoruhodnými místy se stopami bývalé hornické činnosti. První část publikace obsahuje stručné pojednání o dějinách českého hornictví. Ve druhé, hlavní části je podán přehled hornických památek po jednotlivých krajích. Uveden je jejich podrobný popis, historie a geologická charakteristika. Významnou součástí knihy je množství fotografií jednotlivých lokalit, včetně těch, jež odrážejí jedinečnou atmosféru důlních prostor. V závěru publikace je zařazen výkladový slovníček hornických termínů a pojmů. Kniha je určena široké veřejnosti, zejména pak příznivcům zážitkové a montánní turistiky, dále všem zájemcům o hornictví, geologii, historii a památky vůbec.

Slovník podává nejen rychlý přehled o životě a politické kariéře vedoucích funkcionářů KSČ, ale díky přiřazení seznamu základních pramenů a literatury ke každému biografickému heslu může posloužit i jako základní východisko k hlubšímu studiu témat spojených s personáliemi komunistické strany. Obsahuje také úvodní studii nastiňující problematiku vzniku a proměn KSČ a KSS a zejména jejich volených orgánů v širším kontextu dějin Československa. Biografická hesla vycházejí nejen z relevantní odborné literatury, ale především z primárního výzkumu archivních pramenů. Autorský kolektiv zahrnuje více než čtyři desítky historiků a archivářů. Krom badatelů Ústavu pro studium totalitních režimů na projektu spolupracovali přední odborníci z českých a slovenských historiografických institucí.

Záhy po vzniku Československa v roce 1918 se na scéně objevuje nový a skutečně nepřehlédnutelný fenomén – TRAMPING. Nebyl jen dočasnou zálibou několika kluků a holek. Právě naopak! I přes prvotní nedůvěru rodičů či učitelů, přes nevoli státních orgánů i mládežnických či tělovýchovných organizací stále rostl a mohutněl. V průběhu 30. let se k němu hlásily desetitisíce mladých lidí. Co je na trampování přitahovalo? Na začátku určitě víkendová volnost. Touha vzít život aspoň během krátké sobotní a nedělní svobody do svých rukou. A to včetně toho sexuálního. Však také českou společností občas zněly hlasy, že tramping je vlastně hnutím sexuálním. Ale pozor, tramping nebyla jen romantika táborových ohňů a odchod ze zkaženého města do chrámu léčivé přírody. Tramping byl nedílnou součástí prvorepublikového systému a ten z něj nakonec dovedl těžit. Dokladem je třeba komerční šíření trampské písničky hudebním průmyslem. Nepřehlédnutelným se stal i trampský sport a mezinárodní úspěchy trampů-sportovců. Trampové se alespoň na čas stali lákavým voličským rezervoárem politických stran. Dosud spíše přehlížené dějiny prvorepublikového trampingu jsou tak vlastně zajímavou historií meziválečné společnosti a mladého československého státu.

Kniha vycházející pod názvem Měli odvahu žít je výsledkem téměř třicetiletého vědeckého úsilí, se kterým se autorka PhDr. Miroslava Poláková, Ph.D. věnovala získávání primárních pramenů k problematice odboje na politickém okrese Uherský Brod v letech 1939 až 1945. Téma za dobu uplynulých 70 let v komplexnosti nezpracované je rozděleno podle časového sledu do 6 kapitol a svým rozsahem dosahuje téměř 800 stran. Vedle archivních materiálů kniha vychází i z ústních výpovědí více než 140 osob a svým obsahem je plně začleněna do celoprotektorátního dění. Doplněna je tabulkami a více než 520 fotografiemi.