Academia strana 61 z 189

Oblast Sudet v Československu před 2. světovou válkou obývala početná německy mluvící menšina. Tito lidé tam žili stovky let a různě se mísili s českými obyvateli. Soužití nebylo vždy jednoduché, přesto se obě skupiny propojily složitými vazbami lokálních identit. Poválečný vývoj v Československu znamenal pro národnostní menšiny jediné – musely opustit Československo, které si kladlo za cíl vybudovat národní stát bez příslušníků jiných národů. Českoslovenští představitelé pro odsuny získali souhlas Spojenců a němečtí obyvatelé se museli nuceně odstěhovat. Jak odsuny probíhaly a jaké byly osudy vysídlených Němců? Jaký osud čekal uprázdněné oblasti v pohraničí, v bývalých Sudetech, a to nejen z hlediska osídlení, ale také jako průmyslové a hornické oblasti? Jaké vlastně byly důvody odsunů, jaká byla historie soužití různých národů na území meziválečného Československa? Jak se dokázalo Československo vypořádat s ekologickými problémy v severních Čechách od války až po současnost a jak se projevily přesuny obyvatel na kulturní krajině? Dá se paměť krajiny ještě zachránit? Na všechny tyto otázky hledá odpovědi americký historik Eagle Glassheim.

Předkládaný sborník příspěvků je věnován tématu tří dongiovanniovských oper, které byly v 18. století vytvořeny v Praze a měly zde ve třech různých divadlech i své světové premiéry. Sborník je realizován jako čtvrtý svazek edice „Italská opera 18. století v českých zemích“. Tomislav Volek v úvodním příspěvku na téma „Cesta Dona Giovanniho staletími“ porovnává nejvýznamnější divadelní verze postavy šlechtického svůdce Dona Juana od té nejstarší od Tirso de Moliny po verzi autorů Da Ponte - Mozart. Luciano Paesani (Chieti-Pescara) shrnuje poznatky o změnách v libretu Righiniho opery Il convitato di pietra, komponované pro Prahu 1776 a prováděné pak ve Vídni a v Esterháze. Milada Jonášová na základě nově nalezených partitur Dona Giovanniho pražské provenience popisuje různé drobné změny, které Mozart udělal v průběhu nastudovávání opery před pražskou premiérou a které pak dodatečně nezapsal do své autografní partitury. Dochovaly se však v pražských partech a staly se součástí opisů partitur, které se z Prahy šířily do Evropy. Manfred Hermann Schmid (Augsburg) analyzoval specifické znaky duet v Mozartových operách. Další příspěvek Jonášové je věnován nalezenému dopisu Bedřicha Smetany Johannu Bernhardu Guglerovi z 21. srpna 1868 o zbytku dochovaných provozovacích partů z premiéry opery Dona Giovanniho v roce 1787. Jürgen Maehder (Salcburk) popsal ve střední Evropě ne příliš známou dongiovanniovskou operu Il dissoluto punito ossia Don Giovanni Tenorio od Ramóna Carnicera (Barcelona 1822) a srovnal ji s Mozartovým Donem Giovannim, na něhož de facto Carnicer navazuje. Součástí sborníku je rovněž klíčová kapitola z pražské disertace (1973) Rudolfa Jedličky, pojednávající o zvláštnostech ansámblů v Mozartově Donu Giovannim, poprvé přeložená do němčiny a upravená Tomislavem Volkem. V její příloze jsou zveřejněny různé archivní materiály o Rudolfu Jedličkovi (1920?1989) jako vynikajícím interpretu postavy Mozartova Dona Giovanniho, kterého mnohokrát ztvárnil i na předních evropských scénách včetně berlínské a vídeňské Staatsoper.

Uplynulo již třicet let od pádu komunismu a sovětsko-ruské hegemonie ve střední Evropě, a tudíž i od obnovení státní svrchovanosti a demokracie v Československu, respektive v České republice. Zároveň jsme si připomenuli 20. výročí přistoupení Česka k Severoatlantické alianci a patnáct let členství v Evropské unii, které představují naše jednoznačné ukotvení ve strukturách Evropy a obecně Západu, jehož jsme opětovně spolutvůrci. Výše uvedená výročí jsou významným podnětem ke kritickému bilancování onoho českého třicetiletí (1989–2019), u jehož počátků stojí annus mirabilis 1989 a události s ním spojené, zejména pak rozval obludného sovětsko-ruského impéria (1989–1991). Aktuálně jsme však v Česku a středoevropském regionu svědky určité nejistoty ohledně fungování liberální demokracie, procesu evropské integrace a vývoje západní civilizace, ačkoliv ve srovnání s jinými civilizačními okruhy je dialogický, reflexivní a sebekritický Západ stále ještě docela slušnou civilizací. Také z těchto důvodů vznikla publikace s kunderovským názvem Nesamozřejmý národ? Reflexe českého třicetiletí 1989–2019, která se pokouší o kritické ohledání naší aktuální (nejen politické) situace a identifikaci důležitých vývojových tendencí. Nevyhýbá se ani formulování vizí a cílů či rovnou národních zájmů, jejichž naplnění by mohlo být významné pro dobrou budoucnost České republiky a Čechů jakožto sebevědomého politického národa. A to vše u vědomí historických kořenů některých fenoménů a zároveň v evropském a západním (či globálním) kontextu. Autory jednotlivých esejů, reflexí a studií jsou (v abecedním pořadí) Václav Bělohradský, Petr Drulák, Martin Ehl, Ivan Gabal, Tomáš Halík, Michael Hauser, Martin Hála, Petr Hlaváček, Helena Langšádlová, Peter MacDonagh, Monika MacDonagh-Pajerová, Alexandr Mitrofanov, Karel B. Müller, Václav Němec, Petr Pazdera Payne, Jakub Patočka, Jiří Pehe, Petr Pithart, Petr Placák, Dušan Radovanovič, Michael Romancov, Tomáš Sedláček, Jiří Schneider, Kateřina Šafaříková, Pavel Šafr, Vladimír Špidla, Jan Urban, Arnošt Veselý a Michael Žantovský.

Ve svých memoárech Nějaké otázky?! se ruský spisovatel a básník, zakladatel a dlouholetý předseda sdružení bývalých politických vězňů „Vozvraščenije“ Semjon Samuilovič Vilenskij (1928–2016) vrací k období let 1948–1955, která prožil v sovětských věznicích a táborech Gulagu, především pak v oblasti Kolymy na Dálném východě. Svůj text navíc prokládá sondami jednak do období dospívání, v nichž mapuje okolnosti vedoucí k uvěznění, jednak do doby po propuštění, kdy začal se systematickým sběrem materiálů dokumentujících tragické dějiny Kolymy. Kniha je sestavena z řady mikropříběhů, které se v průběhu četby propojují do logického celku. Autor byl v době svého věznění velmi mladý, i v tom jsou jeho vzpomínky jedinečné – nechybí v nich láska, humor, víra v ostatní lidi. Součástí knihy je též výbor z Vilenského poezie, která rovněž čerpá z tematiky vězení, utrpení a nucených prací. Semjon Vilenskij pocházel z Moskvy, kde začal roku 1945 studovat filologii. V roce 1948 byl zatčen, obviněn z protisovětské agitace a teroristické činnosti a odsouzen na deset let nápravněpracovních táborů. V průběhu vyšetřování byl mimo jiné tři měsíce vězněn v moskevské věznici Suchanovka, proslulé krutým fyzickým i psychickým trýzněním zatčených. Po vynesení rozsudku byl transportován na Kolymu. Propuštěn byl v roce 1955, do Moskvy se mohl vrátit až v roce 1963. Prakticky ihned po návratu založil s několika přáteli neformální sdružení bývalých politických vězňů „Kolymskoje tovariščestvo“. Roku 1990 se stal předsedou nově zaregistrovaného Moskevského historického a literárního sdružení „Vozvraščenije“, jež se jednak snažilo shromáždit, uchovat a prezentovat písemná svědectví bývalých vězňů Gulagu, jednak se zasazovalo o finanční pomoc desítkám stárnoucích a většinou nemajetných pamětníků-politických vězňů. Díky Vilenského zarputilosti a pracovitosti spatřilo světlo světa několik převratných knih – edice dokumentů Děti Gulaga (Moskva 2002), antologie lágrové poezie Poezija uznikov GULAGa: antologija (Moskva 2005), antologie lágrových vzpomínek Dodněs ťjagotějet (Moskva 1989, 2004) nebo čítanka lágrové literatury pro středoškoláky Jesť vsjudu svět (Moskva 2000).

Politika nemusí být vždy jen špína, boj o moc či honba za penězi, jak ji často kolem sebe vídáme. Někdejší redaktor Hlasu Ameriky, mluvčí české vlády a místopředseda Evropského parlamentu Libor Rouček nám nabízí jiný pohled. Svůj osobní příběh, který jej zavedl z komunistického a dělnického Kladna přes uprchlický tábor v Rakousku a čtyři kontinenty až do nejvyšších pater domácí a evropské politiky. Příběh, ve kterém více než politická moc či peníze hrají hlavní roli hodnoty a ideály lidské svobody, důstojnosti a sociální spravedlnosti, které jej v životě doprovázely. I když autor nechává nahlédnout hluboko do svého osobního a rodinného života, svých nadějí i zklamání, vzestupů a pádů, čtenář najde v knize především poctivý, přesný a často i humorný popis mnohých událostí, které ovlivnily život nás všech: roku 1968, pádu komunismu a rozpadu Československa, činnosti Zemanovy vlády a sociální demokracie, vstupu naší země do Evropské unie a mnohé další. Nechybí samozřejmě ani podrobný náhled do činnosti a fungování Evropského parlamentu stejně jako analýzy a hodnocení významných domácích i světových dějů, trendů a jejich souvislostí. A to vše psáno jasným, lidským a srozumitelným jazykem...

Kniha je označována jako nejvýznamnější dílo současnosti v teorii spravedlivé války. Poprvé byla vydána v roce 1977 a nyní vychází česky s novou předmluvou a doslovem. Zkoumá morální otázky, jež vyvstávají před válkami, které vedeme, během nich a po nich. Úvahy a argumentaci doplňují historické ilustrace – od útoku Athéňanů na Mélos přes masakr v My Lai až po Afghánistán a ještě dál. Walzer těží z historických líčení, svědectví účastníků, z historických rozhodnutí a vyprávění obětí, aby vysvětlil, kdy je válka oprávněná a kdy ty, kteří válku vedou, omezují etické limity.

Životní osud Medy Mládkové se naprosto vymyká malým českým dějinám. Odehrává se v pěti zemích a na dvou kontinentech, na geografické ose Zákupy–Ženeva–Paříž–Washington–Praha. Začíná v rodině despotického otce, pivovarského sládka, a vrcholí v pozici uznávané sběratelky a mecenášky umění, která pomohla světu objevit jednoho z prvních abstraktních malířů, Františka Kupku. Celý život si šla umanutě a odvážně za svým. Když utíkala před Hitlerem a později před komunisty, když dobývala srdce svého budoucího muže, spoluzakladatele Mezinárodního měnového fondu Jana Mládka, nebo když svými aktivitami v exilu podporovala utlačované české umělce a prosazovala jejich díla do amerických a evropských galerií. Po Listopadu se pak vrátila do vlasti a věnovala svou sbírku české společnosti. Získala a zrekonstruovala pro ni i výstavní prostor – pražské Sovovy mlýny, které se tak proměnily v Museum Kampa. Symbol jejího celoživotního díla. Ondřej Kundra vede domací rubriku týdeníku Respekt. Jako novinář se dlouhodobě specializuje na českou politiku a justici. Za své investigativní texty byl oceněn novinářskou Křepelkou a následně i Novinářskou cenou.

Esej Karla Jasperse o německé vině, ale také o vině vůbec a o jejích základních rovinách vyšel poprvé v Německu v roce 1946. Němci jeho vydání – pouhý rok po své válečné porážce, v situaci rozvratu a okupace své země – nijak nevítali. Zato americký důstojník dohlížející na univerzitu prý za něj Karlu Jaspersovi děkoval s tím, že není napsán jen pro Němce, nýbrž také pro svědomí vítězných Spojenců. Český překlad této autorovy práce byl poprvé vydán v roce 1969, a ani dnes neztrácí na své aktuálnosti. Není to totiž ani zdaleka pouze historický dokument dokreslující dávno minulou situaci poválečného Německa. Jádro knihy tkví v poznání, že my všichni jsme odpovědni za minulost, ale také za budoucnost a především před budoucností. Jak ve své předmluvě upozorňuje Ladislav Hejdánek, Jaspersova knížka je vším jiným, jen ne moralizováním; je to soubor myšlenek a zejména otázek člověka, který sám prošel mnoha nelehkými dilematy. Člověka, který si musel stále silněji a v širších kontextech uvědomovat nesmírnou komplikovanost problému, odmítá ji však jakkoli zjednodušovat, a též v ní naopak nechce utonout, protože – a to je nejvýznamnější – nemůže za žádnou cenu rezignovat na pravdu.

Publikace komplexně pojímá fenomén banderovců (OUN a UPA) v československých poválečných dějinách, uvádí jeho politické souvislosti, koriguje a pojmenovává stigmata dlouhodobého působení komunistické propagandy a v neposlední řadě také analyzuje stav bádání na toto téma, které bylo ze strany české historiografie dlouhou dobu neprávem opomíjeno. Konkrétní životní osudy ukrajinských nacionalistů, jejich údajných pomahačů a další mnohdy problematické konsekvence jejich činnosti v prostoru střední a východní Evropy jsou díky své vysoké výpovědní hodnotě rovněž důležitou součástí této práce. Vlivem rozhoření hybridního rusko-ukrajinského konfliktu na východě Evropy v roce 2013 se tato tematika stala součástí novodobé informační války. Objektivní pohled je i nyní velmi ztížený různými, už před 70 lety taktéž hojně užívanými propagandistickými klišé, ve kterých se skutečná podstata, vzniklá problematickým soužitím národů východní Evropy a nekompromisního a tvrdohlavého boje Ukrajinců za svoji státnost, jednoznačně vytrácí. Publikace nekompromisně popisuje proces, ve kterém staré mýty byly doplněny o nové okolnosti a zasazeny do současného prostředí. Proces, v němž dalším epizodám hybridní války bude svědkem a posuzovatelem každý z nás.

První svazek kritické edice Komenského korespondence zahrnuje 71 listů odeslaných a obdržených od roku 1628 do prosince 1638. Jedná se o dopisy z prvého lešenského pobytu, kdy Komenský navázal kontakty s předními představiteli dobové republiky učenců. Nejvýznamnějšími centry Komenského korespondenční sítě, kde byly dopisy z tohoto období psány či kam směřovaly, byly Lešno, Londýn, Gdaňsk a Amsterdam. Svazek obsahuje vedle předmluvy textově kritický aparát a věcné komentáře, regesty jednotlivých dopisů, bibliografický soupis, obrazové přílohy a rejstříky osob, prací a geografických názvů. První svazek korespondence Jana Amose Komenského připravili pracovníci oddělení pro komeniologii a intelektuální dějiny raného novověku Filosofického ústavu AV ČR PhDr. Martin Steiner, PhDr. Markéta Klosová, Ph.D., PhDr. Vladimír Urbánek, Ph.D., PhDr. Lucie Storchová, Ph.D. Mgr. Tomáš Havelka, Ph.D., , Mgr. Marcela Slavíková, Ph.D., a externí spolupracovníci Mgr. Kateřina Šolcová, Ph.D., a prof. PhDr. Václav Bok, CSc.

Je 7. února 1945. Ulicemi Brna jezdí auta a tramvaje, lidé spěchají za svými povinnostmi. Jen málokdo by si povšiml dvou mladých mužů, postávajících na nároží ulic Nerudovy a Kounicovy. Ve tváři vyššího z mladíků se světlými vlasy se zračí napjatý výraz. Pečlivě kontroluje zásobník pistole pod kabátem. Za okamžik bude ústí zbraně mířit na důstojníka SS, který zatím nemá o chystaném útoku sebemenší tušení Zmínění muži, Alois Bauer a Vladimír Blažka, byli členy levicové odbojové skupiny Předvoj a cílem útoku se stal 38letý důstojník, SS-Hauptsturmführer August Gölzer. Nejen na otázky, jaké bylo skutečné pozadí vykonaného činu a proč musel zmizet z dějin, aniž by byl jak nacistickým, tak i komunistickým režimem sebeméně propagandisticky využit, se pokouší odpovědět tato kniha.

Populárně-naučná kniha Rostliny Karpat přibližuje nesmírně bohatý a atraktivní svět karpatských rostlin. Je v ní představen výběr 150 botanicky významnějších a pozoruhodnějších rostlin, které reprezentují především karpatské endemity a fytogeograficky zajímavé taxony s izolovaným nebo hraničním výskytem v Karpatech. Ve výběru jsou zahrnuty rostliny různých typů biotopů a fytogeografických elementů, v knize jsou představeny nejen vzácné a ohrožené druhy, ale i běžnější taxony typické pro Karpaty. U každé rostliny je kromě základních informací o její biologické charakteristice, areálu a ohroženosti uvedena také mapa rozšíření v Karpatech. Na fotografiích jsou zachyceny nejen vlastní rostliny, ale také jejich biotopy a území, ve kterých se vyskytují.

První část knihy Česká trilogie líčí cestu M. Šeborové do protinacistického odboje, v němž úzce spolupracovala s dr. Vl. Krajinou, jedním z vedoucích činitelů odbojové organizace ÚVOD. V r. 1941 byla zatčena a zbytek války 1945 strávila v koncentračním táboře Ravensbrück. V době po osvobození, námětu druhé části, pracovala na sekretariátu strany národně socialistické. Byla znovu zatčena a v jednom z prvních politických procesů po únoru 1948 odsouzena na pět let, jejichž peripetie popisuje v druhé části. Poslední nejkratší část oživuje syrovou realitu života třídních nepřátel v komunistickém Československu padesátých let, z nějž se Šeborové a jejímu manželovi podařilo v r. 1956 utéci na Západ.

Kniha Sün-c’ (3. stol. př. n. l.) se řadí k nejvýznamnějším dílům klasické čínské filozofie. Myslitel, po němž je pojmenována a kterému je její autorství připisováno, je po Konfuciovi a Menciovi třetím velkým konfuciánským učitelem starověku, ačkoli byl pozdější ortodoxií odmítnut pro své některé názory blízké legistům. Patřil mezi nejvlivnější intelektuální osobnosti staré doby, byl mj. učitelem nejznámějšího legisty Chan Feje i kancléře Prvního císaře Čchinů Li S’a, ale také učenců, kteří tvořili články řetězu předávání kanonické Knihy písní. Vybroušeným slohem sepsal pečlivě vystavěné eseje o nejrůznějších otázkách, a proto jej také J. Knoblock, jeho překladatel do angličtiny, označil trochu nadsazeně za čínského Aristotela. Pestrý spis obsahuje kromě jiného jedno z nejstarších pojednání o hudbě, o vztahu pojmenování a skutečnosti a o pojmenování obecně, nebo nejstarší text označený jako „popisná báseň“ (fu), což je dominantní žánr poezie za raného císařství. Z hlediska filozofického se jedná o svébytné konfuciánství, jež do sebe vstřebalo mnohé prvky legistické; erbovní Sün-c’ovou tezí je, že lidská přirozenost je špatná a to, co je na člověku dobré, vzniká působením kultury, představované zejména obřadními a společenskými pravidly a hierarchickým uspořádáním společnosti. Jestliže má konfuciánství, k němuž se nynější garnitura ČLR vztahuje, vůbec nějaký reálný základ, pak má jednoznačně nejblíže ke konfuciánství Sün-c’ově.

Území jižního Rumunska, kde tvoří hranici se Srbskem veletok Dunaje, se dostal do povědomí veřejnosti pod označením Banát. Má složitou historii opakovaného dosidlování různými etniky, která měla pomezní divočinu rakousko-uherské monarchie hospodářsky povznést a zároveň bránit hranici mocnářství proti tureckému ohrožení z východu. Významný podíl na utváření zdejší krajiny měli osadníci z Českých zemí, kteří sem přicházeli ve vlnách počínaje 20. lety 19. století. Změnili převážně krasovou hornatinu z lesní na obhospodařovanou tradičním malorolnickým a pastevním způsobem a přežili se svými zvyky, zděděným jazykem a způsobem života v izolované části pozdějšího Rumunska do doby pádu dosavadních politických hranic (1989). Podmínky života promítající se do ekologie krajiny této oblasti se tak staly vzácnou příležitostí studovat různé aspekty přírody a kultury, zejména v době aktuálně probíhajících změn, odlivu obyvatel a průniku soudobých technologií do běžného sídelního provozu. Do dnešního dne v oblasti zbylo šest vesnic s převládajícím českým obyvatelstvem (Svatá Helena, Gerník, Rovensko, Eibentál, Bígr, Šumice). Kniha přináší unikátní zachycení jak konzervovaných, tak měnících se vztahů lidí s českými kořeny a přírody, obsahuje podrobné kapitoly o obyčejích, místních názvech, lidovém umění, osudech vesnic, o lesích, loukách a úhorech s jejich bohatostí biologických druhů a podmíněností biodiverzity tím, jak se nakládá s půdou, o vpádu moderních prvků do tradiční zemědělské komunity. Hodnota komplexně pojatého odborného „průvodce“ spočívá nejen v prvním takto široce pojatém zpracování, ale současně i v řadě obecných nových poznatků pro ekologii jako obor. Kniha je bohatě ilustrována fotografiemi, mapami a diagramy.

Kniha anglického teoretika umění a spisovatele Johna Ruskina je všeobecně považována za autorův nejdůležitější kritický text věnovaný architektuře. Podstata gotiky tvoří myšlenkové jádro Ruskinovy rozsáhlé třídílné studie benátské architektury The Stones of Venice, častěji však bývá publikována jako samostatný, poeticky laděný teoretizující esej. Ruskin v Podstatě gotiky formuluje své originální umělecko-společenské chápání gotické architektury jako průniku vnějších architektonických forem a vnitřního ducha gotiky a definuje její charakteristické umělecké a morální znaky. Gotika se tak Ruskinovi stává uměleckým slohem, který na rozdíl od odlidštěného (nejen) moderního prefabrikovaného umění předpokládá, ba přímo vyžaduje originalitu, invenci a tvůrčí svobodu umělců a řemeslníků (ale i diváků) a lze ji právem chápat jako výraz zdravější a morálnější společnosti.