Academia strana 58 z 189

Po zřízení Protektorátu Čechy a Morava v březnu 1939 byl postupně zaveden přídělový systém na potraviny a jiné zboží, což mělo zásadní dopad na hospodaření místního obyvatelstva. Jan Vondráček popisuje na příkladu politického okresu Kladno každodenní perspektivu zavádění nových zákonů, oznámení a vládních nařízení, které prováděli úředníci na nejnižší úrovni. K tomuto přehledu vyvinul inovativní postup, jak zpřístupnit chronologické záznamy místní správy pro bádání v oblasti historie každodennosti. Použití vlastního programového vybavení, které bylo vytvořeno speciálně pro práci s tímto typem archivních pramenů, autorovi umožnilo zapracovat všechny přestupky proti platným nařízením v okrese Kladno do digitální databáze a následně je propojit a porovnat s mnoha dalšími zdroji. Díky tomu bylo možné popsat komplexní historii německého okupačního aparátu v protektorátu, a to v oblasti řízeného hospodářství. V této studii jsou viditelné vzájemné vztahy mezi německými a českými aktéry, jakož i jejich manévrovací prostor. Ukázány jsou ale také ekonomické praktiky místního obyvatelstva stejně jako vzájemné procesy osvojování a vyjednávání. Takto zvolený přístup ke zkoumané látce nakonec prokázal, že v protektorátu existoval normativní stát, ve kterém působila celá řada dosud opomíjených či neznámých aktérů podílejících se na zavádění řízeného hospodářství. Na prvním místě se přitom jednalo o české úředníky a jimi obsazené instituce, jako byly okresní úřady, českomoravské svazy a Nejvyšší cenový úřad.

Terst je, možná více než jiná města, symbolizován svou literaturou, svou kulturou. Angelo Ara a Claudio Magris se rozhodli bádat právě o zvláštnostech „terstského případu“, studovat jeho historii a literární svědectví. Zde byla tedy jedinečnost – mnohdy často mytizovaná – křižovatky, která odrážela evropské tendence a spojovala – mnohdy dramaticky – rozdílné kultury a etnika, a na které mohly spolu žít iredentismus a kult Františka Josefa, kosmopolitismus a municipální uzavřenost. Svevo, Saba, Slataper a dále bratři Stuparichové, Michelstaedter a mnoho dalších jsou terstskými a zároveň mezinárodními osobnostmi, které ožívají na stránkách této knihy. Byli to představitelé modernosti, kterou můžeme lépe pochopit až dnes.

Kniha se primárně soustředí na velmi nevšední, ale dosud veskrze přehlížené životní osudy dvou pražských hermetiků, Jana Kefera a Jiřího Arvéda Smíchovského, na pozadí jejich vztahu k okultismu a nacismu. Kromě vylíčení těchto dvou osobností, jež spojovala vášeň pro okultní nauky a rozděloval vztah k nacistickému režimu, se autorka věnuje téměř neznámé nacistické akci proti okultistům, která proběhla na území protektorátu během druhé světové války. Ačkoli se jedná o literaturu faktu podloženou nejen mnoha dobovými prameny, mohou některé pasáže knihy znít čtenáři až neuvěřitelně. Přesto se vše, co se na stránkách této publikace lze dočíst, s nejvyšší pravděpodobností skutečně odehrálo.

Autor předkládané Knihy cest (Safar-náme) Náser-e Chosrou byl úředník, filozof, básník, vzdělanec a emisar ismácílíje a dodnes se těší úctě mezi vyznavači ismácílíje, je považován za jednoho z nejvýznamnějších velikánů středověké perské literatury. Pocházel z Qobádíjánu, městečka na jihozápadě dnešního Tádžikistánu. Po dlouholeté státní službě se rozhodl vydat na pouť do Mekky. O zkušenostech a zážitcích z této cesty, jež trvala sedm let a během níž navštívil mimo jiné Mekku, Jeruzalém a Káhiru, se podělil ve svém nejznámějším díle. Safar-náme je jako zdroj poznání života islámského Východu tehdejší doby neocenitelná a jedinečná.

Šestý svazek vybraných spisů Vladimíra Macury představuje autorovy prozaické texty vyrůstající z autentické – a mnohdy i přiznaně autobiografické – zkušenosti se soudobou českou znormalizovanou přítomností, kterou nejen dokumentují, ale také rozkrývají a demaskují. Román Občan Monte Christo (1993) a povídkové sbírky Něžnými drápky (1983) a Hra na něco (1995) tematizují hrdiny, kteří se ze všech sil snaží prostřednictvím rozmanitých sociálních a komunikačních her ovládnout vlastní život, leč tato jejich snaha je přečasto dostává do bizarních a groteskních situací, naznačujících absurditu světa, v nichž je jim dáno žít a být.

Kniha sestává ze tří tematicky provázaných esejů, jejichž filozofickou spojnici představuje materialistická koncepce duchovní skutečnosti. Kalivoda otevírá marxismus různým myšlenkovým tradicím, strukturalismu, psychoanalýze a libertarianismu, přičemž jeho postup je dialogický, přesněji dialektický. Z marxistického hlediska kritizuje limity uvedených koncepcí, současně však marxismus obohacuje o jejich podněty. Vzniká tak mimořádně originální pojetí marxismu coby otevřeného, nedogmatického uvažování, které dokáže nejen analyzovat rozpory současnosti, ale také znovuoživit dnes poněkud uvadající ideu lidské emancipace. Dílo vyšlo poprvé v roce 1968 a můžeme je zařadit k významným publikacím H. Marcuseho, T. W. Adorna, K. Kosíka, J. Mukařovského nebo V. Effenbergera. Edice je doplněna navazující studií „Emancipace a utopie“ z roku 1981, která prohlubuje některé aspekty Kalivodova předchozího výkladu.

V. V. Majakovskij, autor glorifikovaný i zatracovaný, protežovaný i takřka pozapomenutý: pod nánosy ideologického balastu a předsudků se nachází jeden z nejoriginálnějších světových básníků, jehož tvorba vždy budila pozornost a často i vášně. K českému čtenáři se nyní po více než půlstoletí dostává nový překlad Majakovského poem, které představují emblematickou část jeho tvorby a zastupují žánr, k němuž se autor opakovaně vrací po celou svou tvůrčí dráhu. Překlad je rozvržen do dvou svazků, přičemž překladatelé vědomě pozměnili tradiční členění těchto Majakovského básní (poemy předrevoluční a porevoluční), a do prvního svazku zařadili šest poem „intimních“ (Flétna páteř, Oblak v kalhotách, Člověk, O tom, Válka a svět a Miluji), zatímco druhý svazek bude obsahovat poemy zbývající, v nichž ruská revoluce už skutečně promlouvá „plným hlasem“.

Kniha Ernsta Jüngera V bouřích ocele (In Stahlgewittern) vyšla poprvé v roce 1920 s podtitulem Z deníku velitele úderného oddílu (Aus dem Tagebuch eines Stoßtruppführers). Jedná se o deníkové zápisky z 1. světové války, ve kterých autor barvitě a bez příkras vylíčil své zážitky ze západní fronty, kde se zúčastnil různých bitev téměř od vypuknutí války až do srpna 1918. Vystupují před námi syrové obrazy kruté války, krvavých bojů, strašlivého strádání a utrpení vojáků jak na bojištích, tak i v zákopech a lazaretech, a všudypřítomné smrti, která na sebe brala mnoho drastických podob. Text svou autentičností a detailním popisem událostí představuje jedinečný dokument této doby.

Karel Absolon byl významnou a nepřehlédnutelnou osobností. Jeho jméno zůstane spjato se zpřístupněním dna propasti Macochy, s archeologickými výzkumy korunovanými nálezem Věstonické venuše či s vybudováním pavilonu Anthropos v Brně. Spektrum jeho rozsáhlé činnosti doplňovaly zejména v počátcích jeho aktivního života i úspěchy v oboru zoologie, zvláště při výzkumu bezobratlých troglobiontních živočichů. Absolon byl však také osobou kontroverzní, kromě obdivovatelů měl i řadu odpůrců, za svými cíli a úspěchy šel mnohdy nekompromisně a tvrdě. V každém případě za sebou zanechal nejen mnoho speleologických, archeologických a zoologických objevů, ale i obrovské množství publikací, fotografií, rukopisů a dalších dokumentů, které po celou dobu své působnosti schraňoval. Absolonovo dílo je vskutku monumentální a čerpat z něj budou ještě mnohé další generace.

Kniha se zabývá proměnou vnímání historického času a zobrazování minulosti na přelomu 18. a 19. století. Ptá se, k čemu je nám dějepisectví a jak se proměnil způsob situování se naší společnosti v dějinách. Jak se vyvíjel způsob zachycování minulosti v dějepisectví, literatuře či na divadle? Odpověď na tyto otázky nachází v pěti zásadních inovacích historického myšlení, které přispěly ke zrození moderní společnosti. Jde o představu o kontinuální kumulaci vědění související s růstem knižních trhů, vyprávěcí přístup k historické zkušenosti ovlivněný historickými romány a dramaty, filozofii dějin jako sekularizovaný teleologický rámec historického myšlení, objevení moderního pojetí kultury coby prostředku popisu společnosti a narativizaci kolektivních identit.

Od práce k zábavě. Volný čas v české kultuře 19. století. Sociální a ekonomický vývoj a zejména postupující urbanizace přinášely po celé „dlouhé 19. století“ podstatnou proměnu životního stylu. Jedním z projevů těchto změn bylo zřetelné oddělení pracovního a volného času. Společnost jako celek bohatla, což se projevilo výrazným posilováním střední třídy, která si „mohla dovolit“ organizovat svůj volný čas; své nároky uplatňovali v tomto směru čím dále častěji i námezdní pracující. Dějiny volného času se pohybují na průsečíku několika oborů: kulturní historie, kulturní sociologie, sociálních dějin, dějin každodennosti, estetiky. Předkládaný sborník příspěvků tak odráží nutné mezioborové rozpětí v široké škále témat i metodických přístupů. Po úvodních pokusech o vymezení a dobové chápání volného času následují texty, jež sledují pestré formy jeho trávení při pasivní i aktivní zábavě, výletech a cestování, tělocvičnými aktivitami nebo jen v soukromí. Důležitá úloha přitom pochopitelně připadla komunikačním a technologickým novinkám (výletní vlaky, biograf, …). Celkem obsahuje sborník 31 příspěvek od úvah o specifikách volného času žen přes fotbalové diváctví, jež bylo naopak doménou mužů, až po zajímavý obraz letních bytů a trávení prázdninového času vědeckých pracovníků. A ovšem mnoho dalšího.

S pojmem „dada v Čechách“ jsou spojeny především počátky skupiny Devětsil a jména Jan Werich, Jiří Voskovec, Jaroslav Hašek nebo Jiří Frejka. Český Němec Melchior Vischer je ovšem zcela zapomenut. Jeho celoživotní láskou byl Jan Hus, kterému věnoval osmisetstránkovou studii (1940); z Vischerova díla ovšem přežilo něco jiného: dadaistický „hrozivě rotující román“ Vteřina mozkem (poprvé vydaný roku 1920) a další, kratší dadaistické texty z přelomu desátých a dvacátých let minulého století. Náš výbor vrací tedy Vischerovo jméno do povědomí české kulturní veřejnosti právě v roce stého výročí vydání autorova nejvýznamnější prózy.

Kniha přináší novou celkovou interpretaci hlavních myšlenkových tahů, hodnot a snah českého obrození s ohledem na jejich kulminaci a reálný tvar ve stavbě Národního divadla. Je opožděným zhodnocením 150. výročí položení základního kamene Národního divadla a při té příležitosti konané premiéry Smetanova Dalibora, výročí, které přes to, že se pojí s největší slavností českého národa v 19. století, prošlo takřka bez povšimnutí. V protikladu k úzce identitárnímu a tradicionálnímu nacionalismu ukazuje národotvorný proces v jeho historickém průběhu i teoretickém promýšlení v osvícenství a romantismu jako zprostředkovatele sociální a kulturní emancipace: jako proces nevyhnutelné modernizace, která se u nás silněji než jinde prolnula s etizací dějinného vývoje. Znamenala progres v občanském sebeosvobození a tvůrčím sebeuskutečnění člověka (národa). Národní divadlo a dílo B. Smetany či M. Tyrše slouží mj. k ozřejmění toho, jak je inovace umělecké formy závislá na progresivnosti obsahů, na hodnotové fundaci a společenské integraci tvorby.

The Stalin Plan for the Transformation of Nature, which was launched in the USSR in autumn of 1948, had a fundamental impact on the approach to postwar reconstruction and the reshaping of nature and the environment in Czechoslovakia. This publication outlines the main features of this ambitious plan, whose implementation in Czechoslovakia was entrusted to Rudolf Slánský and Josef Smrkovský. It examines the plan’s implementation and its institutional foundation and explores natural resource management in the context of Communist Czechoslovakia’s radical rejection of Malthusian theories. An investigation of the continuity and discontinuity between the interwar and postwar periods demonstrates the possibilities and limits of the Sovietization policies enacted by the new elites. It also reveals basic elements of continuity in the sciences and technology in an era that was seemingly hostile to continuity.

Slovník univerbizátů je speciálním jazykovým slovníkem, jaký u nás dosud nebyl publikován. Jde v něm nikoli o význam či tvar slova samého nebo o jeho pravopis, výslovnost či historii, nýbrž o to, přiřadit souslovnému názvu – například absolventský film – synonymní název jednoslovný – absolvenťák. Některé z těchto univerbizátů jsou názvy běžné a frekventované i v psaných textech, například kreditka za kreditní karta, jiné jsou užívány jen v úzkém okruhu lidí spojených profesí nebo sportovní či kulturní činností; např. proutěnka za proutěná překážka. Náš slovník zahrnuje více než 1200 univerbizovaných názvů, včetně vlastních jmen (Lomničák, Prodanka) a je uspořádán abecedně. Užívání univerbizátu i jemu odpovídajícího sousloví v psaných textech je bohatě dokumentováno z autentických psaných zdrojů.

Výjimečné postavení mezi dochovanými starověkými písemnými památkami zaujímá staroegyptský lékařský papyrus pojmenovaný podle německého egyptologa Georga Eberse a označovaný jako nejkrásnější a nejdelší rukopis starověku. Dvacetimetrový papyrus, který je datován do 9. roku vlády panovníka Amenhotepa I. (1506/1505 př. n. l.), zaznamenává klasickou egyptštinou v hieratickém písmu 877 případů chirurgických, interních, močových, stomatologických, očních a kožních a popisuje i léčení popálenin nebo uštknutí jedovatými hady. Představuje tak důležitý pramen k poznání vyspělého lékařství starověkých Egypťanů, z něhož čerpaly medicíny řecká, římská, židovská, byzantská a arabská, jež vyústily v lékařství evropské. První české vydání Ebersova papyru, které zahrnuje i faksimile tohoto mistrovského kaligrafického díla, zaujme nejen egyptology, historiky vědy, lékaře a farmaceuty, ale také širší čtenářskou veřejnost.