Academia strana 57 z 189

Čeští a slovenští čtenáři se před rokem 1989 s bulharskou literaturou setkávali dnes a denně, ta však v tehdejším Československu pochopitelně nebyla představena ve své úplné podobě. Podobně jako v ostatních zemích na východ od železné opony existovala i v Bulharsku literatura neoficiální (samizdatová, „šuplíková“, zakázaná). Tato kniha představuje první ucelený pohled na neoficiální bulharské písemnictví v kontextu tamního totalitního režimu. Jednotlivé kapitoly nabízejí možná interpretační řešení vybraných literárních textů v širších kulturně-politických souvislostech. Úryvky básní, próz, dramat, esejů a manifestačních textů jsou v knize představeny v češtině, což monografii činí dostupnou nejen odborným kruhům z řad bulharistů, slavistů, literárních historiků a studentů, ale i širší laické veřejnosti.

Nejkrutější věznice ve stalinském Československu byla v Leopoldově. Dne 2. ledna 1952 se tam odehrál legendární útěk. To, co se nejdřív zdálo nemožné, se rychle proměnilo v jeden z nejnapínavějších a nejsilnějších příběhů, jaké kdy komunistická ČSR zažila. Ze staré pevnosti, postavené kdysi na obranu proti Turkům, uprchla šestice politických vězňů – pět Čechů a jeden americký Slovák –, z nichž hned pět zde mělo strávit zbytek života. První ze tří svazků se zaměřuje na osudy hlavních aktérů, kteří prokázali nevšední odvahu. Jednotlivé kapitoly zachycují odbojovou činnost aktérů, pokud nějaká byla, širokou škálu spolupracovníků, zatčení, pobyt ve vazbě a výslechy, soudní procesy, v nichž byli odsouzeni k trestům smrti, které byly posléze změněny na doživotí. Popisuje jejich vězeňskou anabázi až po pobyt v Leopoldově, nejstřeženější věznici v zemi, kam doputovali jako nejtěžší zločinci. Druhý svazek pojednává o samotném útěku z Leopoldova. Ve dvaapadesátém roce se z odvážných mladých mužů, politických vězňů, stali prchající štvanci. Každý chybný krok znamenal nebezpečí zatčení. Jejich anabáze na útěku vypovídají o stavu tehdejší české a slovenské společnosti mnohé – jestliže se za války vědělo, komu se dá věřit a před kým se mít na pozoru, nyní nebylo často zřejmé, na čí straně kdo stojí, jak se kdo zachová. Třetí svazek líčí poměry ve staré pevnosti, kde trpkost a každodenní tíhu existence v padesátých letech pociťovali muži různého přesvědčení, vyznání, povolání a věku. V tíživé době, kdy se uplatňovalo „třídní“ pojetí trestu a náčelníci věznice s dozorci byli instruováni, že s odsouzenými nemají mít žádné slitování, si zde prožili své. Jednotlivé kapitoly popisují, kdo se jak za mřížemi choval, jak proběhla vzpoura v Leopoldově v srpnu 1955 a jaký vzkaz vyslali vězni na Západ. Závěrená kapitola je truchlivou bilancí – kteří muži už branou vězení neprošli a zemřeli za mřížemi naplňujíce tak dobové tvrzení, že do Leopoldova se vchází a z Leopoldova vynáší.

Opravdu se mohou stát z obyčejných průměrných lidí symboly zla? Odpověď na tuto otázku hledal přes třicet let americký psycholog Philip Zimbardo. Název knihy odkazuje na okolnosti schopné změnit dobrého člověka ve zlého — jako když se anděl boží Lucifer transformoval v Satana. Autor podrobně zkoumá a na mnoha příkladech dokládá leckdy mlhavou hranici mezi dobrem a zlem. Kniha je také první podrobnou analýzou Zimbardova kontroverzního Stanfordského vězeňského experimentu z roku 1971, který musel být již po šesti dnech předčasně ukončen. Výsledky experimentu a jejich srovnání se situací v některých novodobých věznicích (jako např. v Abú Ghrajbu nebo v Guantánamu) poskytují autorovi příležitost zamyslet se nejen nad temnějšími stránkami lidské povahy, ale také nad tím, jak se lze zlu v nás i kolem nás bránit.

Živá půda – praktický manuál (dále Manuál) navazuje na obsáhlou knižní publikaci Živá půda: biologie, ekologie, využívání a degradace půdy (dále Živá půda) vydanou v Nakladatelství Academia v roce 2019. Kniha Živá půda poskytuje dostatečně podrobné informace o půdě s důrazem na biologii půdy. Není ovšem praktickou příručkou, která by přinášela jednoduché návody, jak s půdou nakládat, aby byl využit její potenciál, ale aby současně nebyla poškozována a degradována. Manuál si proto dává za cíl doplnit knihu Živá půda o praktické informace a poskytnout vodítka pro smysluplné a udržitelné využívání půdy s důrazem na ochranu a podporu biologické složky půdy, tedy půdních organismů. Ty jsou totiž základem fungující půdy. Bez půdních organismů nemůže půda plnit požadované produkční i mimoprodukční funkce. Manuál je určen všem, kdo se o půdu zajímají, praktickým zemědělcům, ale i malopěstitelům a zahrádkářům. Uživatelům tato příručka vychází vstříc, i pokud jde o členění jednotlivých kapitol: v úvodu jsou vždy uvedeny nejdůležitější informace o dané problematice, dále zde čtenář najde rozbor stavu našich půd v dané oblasti, rady, jak půdě prospět, a co naopak nedělat, a konečně informace specificky zaměřené na zahrádkáře. Po této hlavní, praktické části následuje odborný základ, který doplňuje a vysvětluje nejdůležitější informace včetně odkazů na odbornou literaturu a internetové informační zdroje

V roce 1969 přednášel francouzský lingvista Émile Benveniste na College de France naposledy. Na začátku zimního semestru onemocněl tak těžce, že se nemohl dál věnovat ani teorii řeči a základům teorie písma, na nichž v té době pracoval, ani své pedagogické práci. Jeho poznámky k poslednímu kurzu, doplněné a upřesněné díky dochovaným zápiskům studentů, tvoří hlavní část této posmrtně vydané knihy. Ve své teorii řeči Benveniste proti sobě klade obecné významy slov, jež sdílíme jako mluvčí nějakého jazyka, a jedinečný smysl výpovědi, který vždy vzniká přetavením těchto obecných významů v rámci konkrétní mluvní situace. Autorova teorie písma se opírá o jeho výzkum rozmanitých systémů psaní, jak se ustavily v odlišných kulturách. Benveniste tvrdí, že písmo původně odkazovalo přímo k věcem a že v zápis mluvy se proměnilo až poté, co vynálezci písma začali v živé mluvě rozlišovat opakující se prvky jazyka. Benvenistovy přednášky představují důležitý pramen pro lingvisty, sémiology, filozofy jazyka i literární vědce, ovšem díky autorovu průzračnému stylu jsou snadno dostupné i čtenářům, kteří nejsou v uvedených oborech zběhlí. Text Posledních přednášek doplňuje úvodní studie Tzvetana Todorova a doslov Julie Kristevy.

Pražské jaro poznamenalo nejen dějiny slovenského a českého národa, komunistických zemí a světového komunistického hnutí, ale vůbec konflikt mezi Východem a Západem, který určoval krátké dějiny 20. století. Tato sedmá autorova kniha je jeho adaptací z francouzského originálu, který mu vyšel v Paříži krátce před českou verzí, upravenou pro naše čtenáře. Zasazuje pražské jaro do širšího rámce etap rezistence proti komunistickým režimům. V úvodní části srovnává různé krize v komunistických státech. Ve druhé části autor interpretuje pražské jaro. Rozlišuje tři velmi odlišné roviny: a) působení politiků strany a vlády v ČSSR, b) aktivitu nekonformních spisovatelů, filozofů a žurnalistů, k nimž se brzy přidali bezejmenní, c) manévrování Sovětského svazu a jeho čtyř satelitů, které vyústilo v obnovení pořádku vojenskou okupací. Vrchol díla tvoří kritický rozbor iluzí reformních komunistů a revizionistických marxistů. Autor nazývá věci pravými jmény a nebere si servítky. Vysvětluje, jak se na pražské jaro (a sovětskou invazi) pohlíželo ze zahraničí.

V knize, která vznikla na základě přednášek pronesených v rámci prestižního cyklu na počest A. W. Mellona, se americký filozof Arthur C. Danto vrátil k jedné z nejprovokativnějších tezí, které pronesl, totiž že umění dospělo ke konci. Tento konec v jeho pojetí neznamená, že se umění přestalo vytvářet, ale že v šedesátých letech 20. století opustilo tradiční dějiny založené na pokroku. Pokud tomu tak je, vyvstává otázka, jak o současném umění přemýšlet jinak než v pojmech tradičního narativu. Tato publikace představuje v určitém smyslu odpověď: uvažuje o úloze muzea, roli estetiky, nutnosti změnit charakter kritiky, a především o svobodě, kterou přinesl pluralismus umění.

Po zřízení Protektorátu Čechy a Morava v březnu 1939 byl postupně zaveden přídělový systém na potraviny a jiné zboží, což mělo zásadní dopad na hospodaření místního obyvatelstva. Jan Vondráček popisuje na příkladu politického okresu Kladno každodenní perspektivu zavádění nových zákonů, oznámení a vládních nařízení, které prováděli úředníci na nejnižší úrovni. K tomuto přehledu vyvinul inovativní postup, jak zpřístupnit chronologické záznamy místní správy pro bádání v oblasti historie každodennosti. Použití vlastního programového vybavení, které bylo vytvořeno speciálně pro práci s tímto typem archivních pramenů, autorovi umožnilo zapracovat všechny přestupky proti platným nařízením v okrese Kladno do digitální databáze a následně je propojit a porovnat s mnoha dalšími zdroji. Díky tomu bylo možné popsat komplexní historii německého okupačního aparátu v protektorátu, a to v oblasti řízeného hospodářství. V této studii jsou viditelné vzájemné vztahy mezi německými a českými aktéry, jakož i jejich manévrovací prostor. Ukázány jsou ale také ekonomické praktiky místního obyvatelstva stejně jako vzájemné procesy osvojování a vyjednávání. Takto zvolený přístup ke zkoumané látce nakonec prokázal, že v protektorátu existoval normativní stát, ve kterém působila celá řada dosud opomíjených či neznámých aktérů podílejících se na zavádění řízeného hospodářství. Na prvním místě se přitom jednalo o české úředníky a jimi obsazené instituce, jako byly okresní úřady, českomoravské svazy a Nejvyšší cenový úřad.

Terst je, možná více než jiná města, symbolizován svou literaturou, svou kulturou. Angelo Ara a Claudio Magris se rozhodli bádat právě o zvláštnostech „terstského případu“, studovat jeho historii a literární svědectví. Zde byla tedy jedinečnost – mnohdy často mytizovaná – křižovatky, která odrážela evropské tendence a spojovala – mnohdy dramaticky – rozdílné kultury a etnika, a na které mohly spolu žít iredentismus a kult Františka Josefa, kosmopolitismus a municipální uzavřenost. Svevo, Saba, Slataper a dále bratři Stuparichové, Michelstaedter a mnoho dalších jsou terstskými a zároveň mezinárodními osobnostmi, které ožívají na stránkách této knihy. Byli to představitelé modernosti, kterou můžeme lépe pochopit až dnes.

Kniha se primárně soustředí na velmi nevšední, ale dosud veskrze přehlížené životní osudy dvou pražských hermetiků, Jana Kefera a Jiřího Arvéda Smíchovského, na pozadí jejich vztahu k okultismu a nacismu. Kromě vylíčení těchto dvou osobností, jež spojovala vášeň pro okultní nauky a rozděloval vztah k nacistickému režimu, se autorka věnuje téměř neznámé nacistické akci proti okultistům, která proběhla na území protektorátu během druhé světové války. Ačkoli se jedná o literaturu faktu podloženou nejen mnoha dobovými prameny, mohou některé pasáže knihy znít čtenáři až neuvěřitelně. Přesto se vše, co se na stránkách této publikace lze dočíst, s nejvyšší pravděpodobností skutečně odehrálo.

Autor předkládané Knihy cest (Safar-náme) Náser-e Chosrou byl úředník, filozof, básník, vzdělanec a emisar ismácílíje a dodnes se těší úctě mezi vyznavači ismácílíje, je považován za jednoho z nejvýznamnějších velikánů středověké perské literatury. Pocházel z Qobádíjánu, městečka na jihozápadě dnešního Tádžikistánu. Po dlouholeté státní službě se rozhodl vydat na pouť do Mekky. O zkušenostech a zážitcích z této cesty, jež trvala sedm let a během níž navštívil mimo jiné Mekku, Jeruzalém a Káhiru, se podělil ve svém nejznámějším díle. Safar-náme je jako zdroj poznání života islámského Východu tehdejší doby neocenitelná a jedinečná.

Šestý svazek vybraných spisů Vladimíra Macury představuje autorovy prozaické texty vyrůstající z autentické – a mnohdy i přiznaně autobiografické – zkušenosti se soudobou českou znormalizovanou přítomností, kterou nejen dokumentují, ale také rozkrývají a demaskují. Román Občan Monte Christo (1993) a povídkové sbírky Něžnými drápky (1983) a Hra na něco (1995) tematizují hrdiny, kteří se ze všech sil snaží prostřednictvím rozmanitých sociálních a komunikačních her ovládnout vlastní život, leč tato jejich snaha je přečasto dostává do bizarních a groteskních situací, naznačujících absurditu světa, v nichž je jim dáno žít a být.

Kniha sestává ze tří tematicky provázaných esejů, jejichž filozofickou spojnici představuje materialistická koncepce duchovní skutečnosti. Kalivoda otevírá marxismus různým myšlenkovým tradicím, strukturalismu, psychoanalýze a libertarianismu, přičemž jeho postup je dialogický, přesněji dialektický. Z marxistického hlediska kritizuje limity uvedených koncepcí, současně však marxismus obohacuje o jejich podněty. Vzniká tak mimořádně originální pojetí marxismu coby otevřeného, nedogmatického uvažování, které dokáže nejen analyzovat rozpory současnosti, ale také znovuoživit dnes poněkud uvadající ideu lidské emancipace. Dílo vyšlo poprvé v roce 1968 a můžeme je zařadit k významným publikacím H. Marcuseho, T. W. Adorna, K. Kosíka, J. Mukařovského nebo V. Effenbergera. Edice je doplněna navazující studií „Emancipace a utopie“ z roku 1981, která prohlubuje některé aspekty Kalivodova předchozího výkladu.

V. V. Majakovskij, autor glorifikovaný i zatracovaný, protežovaný i takřka pozapomenutý: pod nánosy ideologického balastu a předsudků se nachází jeden z nejoriginálnějších světových básníků, jehož tvorba vždy budila pozornost a často i vášně. K českému čtenáři se nyní po více než půlstoletí dostává nový překlad Majakovského poem, které představují emblematickou část jeho tvorby a zastupují žánr, k němuž se autor opakovaně vrací po celou svou tvůrčí dráhu. Překlad je rozvržen do dvou svazků, přičemž překladatelé vědomě pozměnili tradiční členění těchto Majakovského básní (poemy předrevoluční a porevoluční), a do prvního svazku zařadili šest poem „intimních“ (Flétna páteř, Oblak v kalhotách, Člověk, O tom, Válka a svět a Miluji), zatímco druhý svazek bude obsahovat poemy zbývající, v nichž ruská revoluce už skutečně promlouvá „plným hlasem“.

Kniha Ernsta Jüngera V bouřích ocele (In Stahlgewittern) vyšla poprvé v roce 1920 s podtitulem Z deníku velitele úderného oddílu (Aus dem Tagebuch eines Stoßtruppführers). Jedná se o deníkové zápisky z 1. světové války, ve kterých autor barvitě a bez příkras vylíčil své zážitky ze západní fronty, kde se zúčastnil různých bitev téměř od vypuknutí války až do srpna 1918. Vystupují před námi syrové obrazy kruté války, krvavých bojů, strašlivého strádání a utrpení vojáků jak na bojištích, tak i v zákopech a lazaretech, a všudypřítomné smrti, která na sebe brala mnoho drastických podob. Text svou autentičností a detailním popisem událostí představuje jedinečný dokument této doby.

Karel Absolon byl významnou a nepřehlédnutelnou osobností. Jeho jméno zůstane spjato se zpřístupněním dna propasti Macochy, s archeologickými výzkumy korunovanými nálezem Věstonické venuše či s vybudováním pavilonu Anthropos v Brně. Spektrum jeho rozsáhlé činnosti doplňovaly zejména v počátcích jeho aktivního života i úspěchy v oboru zoologie, zvláště při výzkumu bezobratlých troglobiontních živočichů. Absolon byl však také osobou kontroverzní, kromě obdivovatelů měl i řadu odpůrců, za svými cíli a úspěchy šel mnohdy nekompromisně a tvrdě. V každém případě za sebou zanechal nejen mnoho speleologických, archeologických a zoologických objevů, ale i obrovské množství publikací, fotografií, rukopisů a dalších dokumentů, které po celou dobu své působnosti schraňoval. Absolonovo dílo je vskutku monumentální a čerpat z něj budou ještě mnohé další generace.