Academia strana 57 z 189

Kniha uvedená názvem klasické stati předního představitele oboru Roberta Darntona přináší studie zaměřené na téma historiografie a dějiny knih a knižní kultury. Cílem svazku je zachytit proměny, jimiž zkoumání knižní kultury ve smyslu analýzy komplexních vztahů mezi společenskou existencí tištěného textu, jeho materiální podobou a významy, jichž je nositelem, prošlo zejména ve druhé polovině 20. a na počátku 21. století. Soustředí se na klíčové texty, které definovaly předměty a metody historiografie knihy. Obsahuje i studie badatelů a badatelek, rozpracovávajících jednotlivé aspekty Darntonova modelu knižního komunikačního okruhu, jenž spojuje autory prostřednictvím sítí nakladatelů, knihařů, tiskařů, knihkupců, distributorů a knihovníků se čtenáři.

Jak fungovala propaganda a cenzura v mediálním prostředí pozdně normalizačního Československa? Kde si oficiální konsenzus v autoritativním státě vynucovala represe a kde se stačilo spolehnout na jemnější donucovací prostředky? Hlavní část práce je věnovaná analýze mediální produkce, která se ještě v roce 1989 neúspěšně snažila ve společnosti udržet silně erodující propagandistické koncepty, jako byly „boj za mír“, „klid na práci“ či ohrožení „nepřátelskými živly“. Výsledkem cenzurně a propagandisticky konformních mediálních textů v proměňující se společnosti byly čím dál nedůvěryhodnější „příběhy bez logiky“. Přestože se historie nikdy neopakuje, výzkum způsobů autoritativního opanování veřejné sféry a komunikace je relevantní nejen pro lepší pochopení historie, ale i vzhledem k aktuálním debatám o nástupu autoritativní komunikace v liberální demokracii.

Sborník nabízí dvacet provázaných statí českých autorů, kteří se na téma hybridní války a hybridních hrozeb podívali z různých úhlů. V první části nás kniha provede od historie válečné lsti až do současného složitého světa, v němž vznikl koncept hybridní války. Představeno je složité dění na důležitém bojišti kybernetického prostoru. Druhá část sborníku je věnována českému prostředí a ukazuje, jak jsou hrozby vnímány uvnitř českého bezpečnostního systému. Třetí část monografie se zaměřuje na praktické příklady. Ukazuje, čemu a jak čelila Ukrajina poté, co byla napadena ze strany Ruska v roce 2014, věnuje se čínským teoriím o novém pojetí války nespoutaném tradičním vojenským uvažováním.

Klima se v lesnictví odjakživa považuje za nezávislý stanovištní faktor. Změna klimatu ale představuje podstatnou změnu podmínek pro vývoj, fungování a růst lesa jako nenahraditelné součásti naší krajiny. Tuto změnu musí respektovat i hospodářské využívání lesa. Důsledkem zanedbání tohoto principu je mj. probíhající kůrovcová kalamita, co do rozsahu a dopadů jedna z největších v historii středoevropského lesnictví. Cílem publikace Jiné klima – jiný les je pobídnout k tomu, aby se změnilo jednostranné uvažování a nastoupilo k jiné cestě pro nakládání s lesem než jen té spotřební. Dosud nevíme, jak se bude klimatická změna dále vyvíjet, kde se zastaví a jaké budou při tom její dopady na les. Přechod k přírodě blízkému hospodaření s využitím přírodních procesů v lesích je podle nás za této nejisté perspektivy hlavním předpokladem pro trvalou udržitelnost přírodních zdrojů včetně biodiverzity.

Téměř padesát let je jméno KT Auschwitz (Osvětim) pro miliony lidí na celém světě spojeno s hitlerovským masovým vražděním, zločinem, jaký nemá v dějinách civilizace obdoby. Za necelých pět let existence tohoto tábora v něm nacisté zavraždili více než milion lidí, převážně Židů, ale také značný počet Poláků, Čechů, Romů a představitelů dalších národností. Publikace představuje základní pramen informující o dění v KT Auschwitz. Autorka den po dni odhaluje historii koncentračního tábora, uvádí, kdy a odkud přijížděly jednotlivé transporty, kolik osob v nich bylo, kolik jich bylo ihned po příjezdu posláno po selekci do plynových komor, kolik do tábora. Popisuje nejdůležitější události v táboře, popravy, útěky vězňů, budování, rozšiřování a konečně i likvidaci a evakuaci tábora. Všechny události jsou doloženy jak svědecky, tak podloženy dochovanými dokumenty. Sama autorka na knize pracovala téměř do posledních let svého života a z jejího díla vycházejí či se na něj odvolávají všechny významné vědecké práce autorů z celého světa. Kniha původně vycházela na pokračování v letech 1958–1963 v časopise Zeszyty Oświęcimskie, v následujících letech vycházela doplněná a rozšířená vydání. Byla přeložena do několika jazyků, mimo jiné do němčiny, angličtiny a italštiny.

Čtyřiadvacátý sešit Biografického slovníku českých zemí předkládá čtenářům životopisy osobností, jejichž jméno začíná písmeny Hem–Hi, a představuje další svazek rozsáhlého encyklopedického projektu, který vzniká ve spolupráci dnes už s více než stovkou autorů z akademických, univerzitních a dalších pracovišť pod vedením Biografického oddělení Historického ústavu AV ČR. V jeho rámci bude zpracováno na 25 000 biogramů osobností všech dob a oborů lidské činnosti spjatých s českými zeměmi (bez rozdílu etnického původu), jež se narodily, žily a pracovaly v uvedeném teritoriu, a to i pokud zde strávily jen část svého života.

Publikace se zaměřuje na problematiku začleňování židovských obyvatel do většinové společnosti v letech 1945–1948. Primárně se zaměřuje na tři skupiny židovských občanů českých zemí, jejichž integrace byla značně problematická: „německé Židy“, osoby deklarující židovskou národnost a židovské optanty z bývalého území Podkarpatské Rusi, kteří se po druhé světové válce rozhodli usadit v Československu. Jejich právní postavení bylo zvláště v bezprostředně poválečné době značně nejasné. Stěžejním bylo získání československého státního občanství, jež ovlivňovalo možnost stát se plnoprávnými občany, což zcela zásadně formovalo jejich budoucnost. Židé v českých zemích byli po svém návratu z koncentračních táborů či emigrace znovu nuceni aktivně dokazovat svou loajalitu vůči republice a vyvracet zažité protižidovské předsudky.

Psát na téma právo tak, aby byl obsah přesný, ale zároveň srozumitelný, a navíc aby čtenář-právník po přečtení jen nesouhlasně nekroutil hlavou a čtenář-neprávník získal přehledným způsobem informace, které jsou pro něj potřebné, a po první kapitole hned neusnul, je věc poměrně obtížná. Kniha je určena převážně těm, kteří autorské právo nestudovali, ale setkávají se s ním v rámci své činnosti nebo na něj narážejí v běžném životě a rádi by znali na základní otázky jednoznačně formulované a srozumitelné odpovědi.

Soubor dvanácti rozhovorů se zástupci českého bádání o hispánském světě. Kniha umožňuje nahlédnout z rozmanitých úhlů krátkou, ale velmi zásadní a nesmírně zajímavou etapu komplikované historie českého setkávání se světem iberského prostoru – tedy Španělskem, Portugalskem a zeměmi Latinské Ameriky. Zastoupena je lingvistika a literární věda, kunsthistorie, politologie, etnologie a s nimi provázaná centra studia v Praze, Brně a Olomouci. Rozhovory se dotýkají i specifických rodinných zázemí a životních zkušeností dotazovaných, včetně samotné cesty ke španělskému světu. Kniha je opatřena biografickým a institucionálním heslářem.

Čeští a slovenští čtenáři se před rokem 1989 s bulharskou literaturou setkávali dnes a denně, ta však v tehdejším Československu pochopitelně nebyla představena ve své úplné podobě. Podobně jako v ostatních zemích na východ od železné opony existovala i v Bulharsku literatura neoficiální (samizdatová, „šuplíková“, zakázaná). Tato kniha představuje první ucelený pohled na neoficiální bulharské písemnictví v kontextu tamního totalitního režimu. Jednotlivé kapitoly nabízejí možná interpretační řešení vybraných literárních textů v širších kulturně-politických souvislostech. Úryvky básní, próz, dramat, esejů a manifestačních textů jsou v knize představeny v češtině, což monografii činí dostupnou nejen odborným kruhům z řad bulharistů, slavistů, literárních historiků a studentů, ale i širší laické veřejnosti.

Nejkrutější věznice ve stalinském Československu byla v Leopoldově. Dne 2. ledna 1952 se tam odehrál legendární útěk. To, co se nejdřív zdálo nemožné, se rychle proměnilo v jeden z nejnapínavějších a nejsilnějších příběhů, jaké kdy komunistická ČSR zažila. Ze staré pevnosti, postavené kdysi na obranu proti Turkům, uprchla šestice politických vězňů – pět Čechů a jeden americký Slovák –, z nichž hned pět zde mělo strávit zbytek života. První ze tří svazků se zaměřuje na osudy hlavních aktérů, kteří prokázali nevšední odvahu. Jednotlivé kapitoly zachycují odbojovou činnost aktérů, pokud nějaká byla, širokou škálu spolupracovníků, zatčení, pobyt ve vazbě a výslechy, soudní procesy, v nichž byli odsouzeni k trestům smrti, které byly posléze změněny na doživotí. Popisuje jejich vězeňskou anabázi až po pobyt v Leopoldově, nejstřeženější věznici v zemi, kam doputovali jako nejtěžší zločinci. Druhý svazek pojednává o samotném útěku z Leopoldova. Ve dvaapadesátém roce se z odvážných mladých mužů, politických vězňů, stali prchající štvanci. Každý chybný krok znamenal nebezpečí zatčení. Jejich anabáze na útěku vypovídají o stavu tehdejší české a slovenské společnosti mnohé – jestliže se za války vědělo, komu se dá věřit a před kým se mít na pozoru, nyní nebylo často zřejmé, na čí straně kdo stojí, jak se kdo zachová. Třetí svazek líčí poměry ve staré pevnosti, kde trpkost a každodenní tíhu existence v padesátých letech pociťovali muži různého přesvědčení, vyznání, povolání a věku. V tíživé době, kdy se uplatňovalo „třídní“ pojetí trestu a náčelníci věznice s dozorci byli instruováni, že s odsouzenými nemají mít žádné slitování, si zde prožili své. Jednotlivé kapitoly popisují, kdo se jak za mřížemi choval, jak proběhla vzpoura v Leopoldově v srpnu 1955 a jaký vzkaz vyslali vězni na Západ. Závěrená kapitola je truchlivou bilancí – kteří muži už branou vězení neprošli a zemřeli za mřížemi naplňujíce tak dobové tvrzení, že do Leopoldova se vchází a z Leopoldova vynáší.

Opravdu se mohou stát z obyčejných průměrných lidí symboly zla? Odpověď na tuto otázku hledal přes třicet let americký psycholog Philip Zimbardo. Název knihy odkazuje na okolnosti schopné změnit dobrého člověka ve zlého — jako když se anděl boží Lucifer transformoval v Satana. Autor podrobně zkoumá a na mnoha příkladech dokládá leckdy mlhavou hranici mezi dobrem a zlem. Kniha je také první podrobnou analýzou Zimbardova kontroverzního Stanfordského vězeňského experimentu z roku 1971, který musel být již po šesti dnech předčasně ukončen. Výsledky experimentu a jejich srovnání se situací v některých novodobých věznicích (jako např. v Abú Ghrajbu nebo v Guantánamu) poskytují autorovi příležitost zamyslet se nejen nad temnějšími stránkami lidské povahy, ale také nad tím, jak se lze zlu v nás i kolem nás bránit.

Živá půda – praktický manuál (dále Manuál) navazuje na obsáhlou knižní publikaci Živá půda: biologie, ekologie, využívání a degradace půdy (dále Živá půda) vydanou v Nakladatelství Academia v roce 2019. Kniha Živá půda poskytuje dostatečně podrobné informace o půdě s důrazem na biologii půdy. Není ovšem praktickou příručkou, která by přinášela jednoduché návody, jak s půdou nakládat, aby byl využit její potenciál, ale aby současně nebyla poškozována a degradována. Manuál si proto dává za cíl doplnit knihu Živá půda o praktické informace a poskytnout vodítka pro smysluplné a udržitelné využívání půdy s důrazem na ochranu a podporu biologické složky půdy, tedy půdních organismů. Ty jsou totiž základem fungující půdy. Bez půdních organismů nemůže půda plnit požadované produkční i mimoprodukční funkce. Manuál je určen všem, kdo se o půdu zajímají, praktickým zemědělcům, ale i malopěstitelům a zahrádkářům. Uživatelům tato příručka vychází vstříc, i pokud jde o členění jednotlivých kapitol: v úvodu jsou vždy uvedeny nejdůležitější informace o dané problematice, dále zde čtenář najde rozbor stavu našich půd v dané oblasti, rady, jak půdě prospět, a co naopak nedělat, a konečně informace specificky zaměřené na zahrádkáře. Po této hlavní, praktické části následuje odborný základ, který doplňuje a vysvětluje nejdůležitější informace včetně odkazů na odbornou literaturu a internetové informační zdroje

V roce 1969 přednášel francouzský lingvista Émile Benveniste na College de France naposledy. Na začátku zimního semestru onemocněl tak těžce, že se nemohl dál věnovat ani teorii řeči a základům teorie písma, na nichž v té době pracoval, ani své pedagogické práci. Jeho poznámky k poslednímu kurzu, doplněné a upřesněné díky dochovaným zápiskům studentů, tvoří hlavní část této posmrtně vydané knihy. Ve své teorii řeči Benveniste proti sobě klade obecné významy slov, jež sdílíme jako mluvčí nějakého jazyka, a jedinečný smysl výpovědi, který vždy vzniká přetavením těchto obecných významů v rámci konkrétní mluvní situace. Autorova teorie písma se opírá o jeho výzkum rozmanitých systémů psaní, jak se ustavily v odlišných kulturách. Benveniste tvrdí, že písmo původně odkazovalo přímo k věcem a že v zápis mluvy se proměnilo až poté, co vynálezci písma začali v živé mluvě rozlišovat opakující se prvky jazyka. Benvenistovy přednášky představují důležitý pramen pro lingvisty, sémiology, filozofy jazyka i literární vědce, ovšem díky autorovu průzračnému stylu jsou snadno dostupné i čtenářům, kteří nejsou v uvedených oborech zběhlí. Text Posledních přednášek doplňuje úvodní studie Tzvetana Todorova a doslov Julie Kristevy.

Pražské jaro poznamenalo nejen dějiny slovenského a českého národa, komunistických zemí a světového komunistického hnutí, ale vůbec konflikt mezi Východem a Západem, který určoval krátké dějiny 20. století. Tato sedmá autorova kniha je jeho adaptací z francouzského originálu, který mu vyšel v Paříži krátce před českou verzí, upravenou pro naše čtenáře. Zasazuje pražské jaro do širšího rámce etap rezistence proti komunistickým režimům. V úvodní části srovnává různé krize v komunistických státech. Ve druhé části autor interpretuje pražské jaro. Rozlišuje tři velmi odlišné roviny: a) působení politiků strany a vlády v ČSSR, b) aktivitu nekonformních spisovatelů, filozofů a žurnalistů, k nimž se brzy přidali bezejmenní, c) manévrování Sovětského svazu a jeho čtyř satelitů, které vyústilo v obnovení pořádku vojenskou okupací. Vrchol díla tvoří kritický rozbor iluzí reformních komunistů a revizionistických marxistů. Autor nazývá věci pravými jmény a nebere si servítky. Vysvětluje, jak se na pražské jaro (a sovětskou invazi) pohlíželo ze zahraničí.

V knize, která vznikla na základě přednášek pronesených v rámci prestižního cyklu na počest A. W. Mellona, se americký filozof Arthur C. Danto vrátil k jedné z nejprovokativnějších tezí, které pronesl, totiž že umění dospělo ke konci. Tento konec v jeho pojetí neznamená, že se umění přestalo vytvářet, ale že v šedesátých letech 20. století opustilo tradiční dějiny založené na pokroku. Pokud tomu tak je, vyvstává otázka, jak o současném umění přemýšlet jinak než v pojmech tradičního narativu. Tato publikace představuje v určitém smyslu odpověď: uvažuje o úloze muzea, roli estetiky, nutnosti změnit charakter kritiky, a především o svobodě, kterou přinesl pluralismus umění.