Academia strana 93 z 189

Kniha, která je doplněna obsáhlými poznámkami, CD-ROMem a souborem dokumentů, je příspěvkem ke studiu mocensko-politického sytému v Československu v letech 1948–1960 a jejím cílem je zaznamenat hlavní úseky činnosti Národní fronty a proměny, jimiž ve sledovaném období procházela: zpracovává tak téma, které bylo s výjimkou ideologicky poplatné práce Jaroslava Mlýnského z roku 1978 historiky spíše opomíjeno. Národní fronta ve své padesátileté historii prošla třemi zásadními změnami. Do politiky vstoupila jako mocensky významný faktor a nakonec skončila v postavení bezmocné instituce. Autor tuto cestu sleduje ve třech kapitolách: od formování Národní fronty jako koaličního seskupení politických stran přes vznik akčních výborů v únoru 1948 a jejich působení v politických čistkách na všech úrovních společenského a politického života (včetně tělovýchovy a církví) v letech 1948–1949 až po postupný přechod Národní fronty do role převodové páky komunistické strany v 50. a 60. letech. V poslední, čtvrté kapitole se autor věnuje zvláštní funkci ústředí Národní fronty, které z její rozpočtové kapitoly přidělovalo finanční prostředky všem společenským organizacím a nekomunistickým stranám (vyjma odbory a svaz mládeže) a kontrolovalo jejich využívání.

Jedinečná kniha, napsaná původně v angličtině (On Behalf of Their Homeland) jedním z dlouholetých činovníků a předsedů exilové Společnosti pro vědy a umění (SVU) Miloslavem Rechcíglem ml. (* 1930 v Mladé Boleslavi), o jedinečné celosvětové organizaci, která vykonala mnohé pro zahraniční reputaci Československa a jeho nástupnických států. Společnost pro vědy a umění založili v roce 1958 čeští a slovenští intelektuálové v zahraničí, kteří byli nuceni opustit rodnou zemi po násilném komunistickém převratu v roce 1948. Činnost Společnosti, která odráží lásku a oddanost zahraničních Čechů a Slováků k jejich rodné vlasti a tvoří nedílnou součást české a slovenské kulturní historie, se rozvíjela především ve Spojených státech amerických, ale postupně Společnost prostřednictvím místních skupin rozšířila svou působnost i do zemí západní Evropy či Austrálie. Miloslav Rechcígl ve své knize, která slučuje přednosti pečlivé historické práce i očitého svědectví jednoho z nejvýznamnějších účastníků popisovaných dějů, zdokumentoval důležité události a aktivity Společnosti pro budoucí historiky a dal nahlédnout do pozadí jejích důležitých rozhodnutí. Součástí knihy je nejen bohatá obrazová dokumentace, ale také textové přílohy zahrnující např. zdravice amerických prezidentů Geralda Forda, Jimmyho Cartera a Ronalda Reagana.

V esejích, které psali společně specialisté na sovětskou a německou historii, se autoři pokoušejí znovu promyslet a přepracovat podstatu obou systémů – stalinismu a nacismu. Spolu s tím usilují o vytvoření nové metodologie pro studium obou režimů, která by překonala dnes již zastaralé přístupy z minulého století, týkající se teorie totalitarismu, ideologie či osobnosti. Komparativní způsob práce nabízí prostředky k zjištění historicity obou těchto režimů, vymykajících se dosavadní zkušenosti, a problematického odkazu, který po sobě zanechaly. Po skončení studené války a zániku SSSR již evropští badatelé nejsou dále omezováni politickými hledisky, která postihovala výzkum a podmiňovala interpretaci. Navíc se otevřel přístup k řadě nedostupných archivů. Je vhodný čas pro vytvoření nového pohledu na obě podivuhodné diktatury 20. století a novému promyšlení interpretací totalitních režimů, včetně spojitého vývoje socialismu a nacionalismu v evropském, resp. globálním kontextu.

V esejích, které psali společně specialisté na sovětskou a německou historii, se autoři pokoušejí znovu promyslet a přepracovat podstatu obou systémů – stalinismu a nacismu. Spolu s tím usilují o vytvoření nové metodologie pro studium obou režimů, která by překonala dnes již zastaralé přístupy z minulého století, týkající se teorie totalitarismu, ideologie či osobnosti. Komparativní způsob práce nabízí prostředky k zjištění historicity obou těchto režimů, vymykajících se dosavadní zkušenosti, a problematického odkazu, který po sobě zanechaly. Po skončení studené války a zániku SSSR již evropští badatelé nejsou dále omezováni politickými hledisky, která postihovala výzkum a podmiňovala interpretaci. Navíc se otevřel přístup k řadě nedostupných archivů. Je vhodný čas pro vytvoření nového pohledu na obě podivuhodné diktatury 20. století a novému promyšlení interpretací totalitních režimů, včetně spojitého vývoje socialismu a nacionalismu v evropském, resp. globálním kontextu.

Román Jak tvrdí Pereira nás zavádí do horkého letního Lisabonu roku 1938, kdy na Portugalsko doléhá tíha Salazarova fašistického režimu. Stárnoucí novinář doktor Pereira žije svými vzpomínkami a neměnnými návyky, překládá francouzské katolické spisovatele 19. století do kulturní přílohy deníku takzvaně nezávislého Lisboa a o politiku se příliš nestará. Jistá setkání ho však přimějí zamyslet se nad svým postojem a tak úplně se s osudem nesmířit. V roce 1996 natočil italský režisér Roberto Faenza podle této literární předlohy stejnojmenný film, v titulní roli s legendou světové kinematografie, nezapomenutelným Marcellem Mastroiannim, pro něhož to byla jedna z posledních filmových úloh.

V esejích, které psali společně specialisté na sovětskou a německou historii, se autoři pokoušejí znovu promyslet a přepracovat podstatu obou systémů – stalinismu a nacismu. Spolu s tím usilují o vytvoření nové metodologie pro studium obou režimů, která by překonala dnes již zastaralé přístupy z minulého století, týkající se teorie totalitarismu, ideologie či osobnosti. Komparativní způsob práce nabízí prostředky k zjištění historicity obou těchto režimů, vymykajících se dosavadní zkušenosti, a problematického odkazu, který po sobě zanechaly. Po skončení studené války a zániku SSSR již evropští badatelé nejsou dále omezováni politickými hledisky, která postihovala výzkum a podmiňovala interpretaci. Navíc se otevřel přístup k řadě nedostupných archivů. Je vhodný čas pro vytvoření nového pohledu na obě podivuhodné diktatury 20. století a novému promyšlení interpretací totalitních režimů, včetně spojitého vývoje socialismu a nacionalismu v evropském, resp. globálním kontextu.

Esej Halachický člověk je nejproslulejším dílem významného židovského rabína a filosofa Josefa Solovějčika (1903-1993). Autor v něm načrtává základní rysy svého pojetí halachické existence, tedy způsobu života moderního ortodoxního Žida, který na jedné straně lpí na tradičních hodnotách biblického a talmudického učení, posvěcených generacemi předků a vyjádřených v teologickém pojmu halacha, a na druhé straně je otevřen podnětům vědeckého myšlení moderní západní společnosti. Ideální typ halachického člověka je srovnáván se dvěma jinými moderními typy lidské existence, kterými jsou člověk náboženský a člověk vědecký (matematický přírodovědec). S vědcem halachický člověk sdílí jeho racionální zájem o podstatu a fungování světa, s obecně náboženským člověkem má společnou touhu po transcendentnu. Halacha představuje svébytný existenciální postoj: je to nejen praktický návod k životu, ale i teoretická reflexe a tvůrčí náprava vezdejšího světa, které je halachický člověk mocen díky své schopnosti pokání. Esej vzbudil velkou pozornost už v době svého prvního vydání (1944) a od té doby ovlivnil několik generací talmudických učenců a filosofů, a to nejen židovských. Vychází v edici Judaica.

Esej Halachický člověk je nejproslulejším dílem významného židovského rabína a filosofa Josefa Solovějčika (1903-1993). Autor v něm načrtává základní rysy svého pojetí halachické existence, tedy způsobu života moderního ortodoxního Žida, který na jedné straně lpí na tradičních hodnotách biblického a talmudického učení, posvěcených generacemi předků a vyjádřených v teologickém pojmu halacha, a na druhé straně je otevřen podnětům vědeckého myšlení moderní západní společnosti. Ideální typ halachického člověka je srovnáván se dvěma jinými moderními typy lidské existence, kterými jsou člověk náboženský a člověk vědecký (matematický přírodovědec). S vědcem halachický člověk sdílí jeho racionální zájem o podstatu a fungování světa, s obecně náboženským člověkem má společnou touhu po transcendentnu. Halacha představuje svébytný existenciální postoj: je to nejen praktický návod k životu, ale i teoretická reflexe a tvůrčí náprava vezdejšího světa, které je halachický člověk mocen díky své schopnosti pokání. Esej vzbudil velkou pozornost už v době svého prvního vydání (1944) a od té doby ovlivnil několik generací talmudických učenců a filosofů, a to nejen židovských. Vychází v edici Judaica.

Studie zkoumá sociální dějiny do roku 1989 s přesahem do prvních let transformace. Pojetí tématu jako integrálních sociálních dějin, s širším časovým záběrem, se začleněním do mezinárodních, společenských a ekonomických souvislostí potvrdilo zvláštnosti sociálních dějin. Vzhledem k dlouhodobému vývoji sociálních institucí a jejich sepětím s bezprostředními zájmy obyvatelstva se v nich uplatňuje dlouhodobá kontinuita. První část knihy se zabývá masovými protesty obyvatelstva, zvláště dělnictva, odborů a mládeže proti obnově starých pořádků, souvislostmi jejich útlumu v dalších letech a rozvoje opozičního hnutí. Hlavní část práce obsahuje kritickou analýzu sociálních poměrů „normalizované společnosti“ v oblasti pracovních a příjmových vztahů, způsobu života, sociálního zabezpečení, zdravotního a vzdělávacího systému. Změny vnějších podmínek a jejich ideová reflexe v 80. letech, politická krize uvnitř země a v sovětském bloku urychlily erozi systému a jeho pád. Ovlivnily i charakter přechodu k demokracii a první kroky ekonomické transformace. V této době se potvrdilo, že sociální reformy nebylo možné provést „šokovou terapií“. Připravované projekty a pokusy o jejich realizaci proto tehdejší pragmatická vládní politika z obav před sociálními otřesy měnila a odložila na pozdější dobu.

Studie zkoumá sociální dějiny do roku 1989 s přesahem do prvních let transformace. Pojetí tématu jako integrálních sociálních dějin, s širším časovým záběrem, se začleněním do mezinárodních, společenských a ekonomických souvislostí potvrdilo zvláštnosti sociálních dějin. Vzhledem k dlouhodobému vývoji sociálních institucí a jejich sepětím s bezprostředními zájmy obyvatelstva se v nich uplatňuje dlouhodobá kontinuita. První část knihy se zabývá masovými protesty obyvatelstva, zvláště dělnictva, odborů a mládeže proti obnově starých pořádků, souvislostmi jejich útlumu v dalších letech a rozvoje opozičního hnutí. Hlavní část práce obsahuje kritickou analýzu sociálních poměrů „normalizované společnosti“ v oblasti pracovních a příjmových vztahů, způsobu života, sociálního zabezpečení, zdravotního a vzdělávacího systému. Změny vnějších podmínek a jejich ideová reflexe v 80. letech, politická krize uvnitř země a v sovětském bloku urychlily erozi systému a jeho pád. Ovlivnily i charakter přechodu k demokracii a první kroky ekonomické transformace. V této době se potvrdilo, že sociální reformy nebylo možné provést „šokovou terapií“. Připravované projekty a pokusy o jejich realizaci proto tehdejší pragmatická vládní politika z obav před sociálními otřesy měnila a odložila na pozdější dobu.

Studie zkoumá sociální dějiny do roku 1989 s přesahem do prvních let transformace. Pojetí tématu jako integrálních sociálních dějin, s širším časovým záběrem, se začleněním do mezinárodních, společenských a ekonomických souvislostí potvrdilo zvláštnosti sociálních dějin. Vzhledem k dlouhodobému vývoji sociálních institucí a jejich sepětím s bezprostředními zájmy obyvatelstva se v nich uplatňuje dlouhodobá kontinuita. První část knihy se zabývá masovými protesty obyvatelstva, zvláště dělnictva, odborů a mládeže proti obnově starých pořádků, souvislostmi jejich útlumu v dalších letech a rozvoje opozičního hnutí. Hlavní část práce obsahuje kritickou analýzu sociálních poměrů „normalizované společnosti“ v oblasti pracovních a příjmových vztahů, způsobu života, sociálního zabezpečení, zdravotního a vzdělávacího systému. Změny vnějších podmínek a jejich ideová reflexe v 80. letech, politická krize uvnitř země a v sovětském bloku urychlily erozi systému a jeho pád. Ovlivnily i charakter přechodu k demokracii a první kroky ekonomické transformace. V této době se potvrdilo, že sociální reformy nebylo možné provést „šokovou terapií“. Připravované projekty a pokusy o jejich realizaci proto tehdejší pragmatická vládní politika z obav před sociálními otřesy měnila a odložila na pozdější dobu.

Ve shodě se zaměřením Klubu má publikace přispět k podpoře kritického myšlení a k porozumění vědeckému přístupu. Obsahuje 14 příspěvků psaných tak, aby byly srozumitelné širokému okruhu čtenářů. Autory jsou jednak uznávaní vědci příslušných oborů, jednak ti, kteří se danou problematikou dlouhodobě seriózně zabývají. Široký okruh témat sjednocuje společný požadavek - obhajoba racionality ve společnosti. Ta je v klubu SISYFOS pokládána za jednu civilizačních priorit.

Stejně jako předchozí dva svazky i třetí díl předpokládané sedmidílné řady o českých a moravských pralesovitých rezervacích přináší výsledky opakovaného zkoumání dřevinného i bylinného patra a půdních poměrů, tentokrát v rezervacích Šumavy a Českého lesa. Souhrnné výsledky výzkumů objasňují historický vývoj rezervací i současnou dynamiku vývoje zkoumaného ekosystému. V práci jsou též odvozeny zásady managementu v různě ovlivněných rezervacích na srovnatelných stanovištích do budoucna. Doplněno množstvím tabulek, grafů, fotografií a map.

V knize Na vlastní kůži zachycuje Heda Kovályová-Margoliová, manželka Rudolfa Margolia, popraveného v politických procesech r. 1952, své životní vzpomínky od 2. světové války až do roku 1968: útěk z koncentračního tábora, posléze život v dusné atmosféře padesátých let, krutý úděl po mužově popravě v roce 1952. Kniha vyšla poprvé v r. 1972 v nakladatelství manželů Škvoreckých Sixty Eight Publishers v Torontu, byla přeložena do mnoha jazyků a setkala se se zcela mimořádným ohlasem.

Rukověť humanistického básnictví je biograficko-bibliografická příručka zahrnující stručné životopisy českých autorů latinské poezie a bibliografii jejich prací pro období od konce 15. století do poloviny 17. století. V letech 1966–1982 byly vydány svazky 1–5. Řada nových zjištění a možnost výzkumu v dosud neprobádaných zahraničních knihovnách přinesla nutnost vydání dalšího svazku, v němž by byly dodatky shrnuty. Tímto šestým svazkem je nyní práce ukončena a může se stát praktickým základem pro další bádání v příbuzných oborech.

Rukověť humanistického básnictví je biograficko-bibliografická příručka zahrnující stručné životopisy českých autorů latinské poezie a bibliografii jejich prací pro období od konce 15. století do poloviny 17. století. V letech 1966–1982 byly vydány svazky 1–5. Řada nových zjištění a možnost výzkumu v dosud neprobádaných zahraničních knihovnách přinesla nutnost vydání dalšího svazku, v němž by byly dodatky shrnuty. Tímto šestým svazkem je nyní práce ukončena a může se stát praktickým základem pro další bádání v příbuzných oborech.