Arbor vitae strana 3 z 15

Název Antimodernisté není spekulativní, vyjadřuje jen prostý fakt, konstatování, že v logické posloupnosti existovali nejdříve modernisté a teprve po nich antimodernisté. Neexistovaly dvě skupiny, ale pouze jednotlivci, osobnosti více či méně výrazné - um

Svým tématem naprosto ojedinělá kniha představitelů mezinárodně proslulé vídeňské školy dějin umění Ernsta Krise (1900-1957) a Otto Kurze (1908-1975) si už v době svého vzniku (1934) kladla za cíl zpracovat určitá životopisná klišé, schémata a strategie,

Emil Filla byl renesančním typem umělce. Spojoval v sobě malíře, grafika, sochaře, historika i teoretika umění, filosofa, básníka i prozaika. Jeho články a studie jsou nejen odrazovým můstkem k jeho vlastnímu výtvarnému dílu, ale především krásnou literaturou. Tento výběr z textů Emila Filly se omezuje na monografické portréty takových osobností jako byli El Greco, Rembrandt, Honoré Daumier Edvard Munch, Karel Purkyně či Josef Lada. Byli to spíše bořitelé tradic než dovršitelé některé z vývojových etap. Právě tyto texty nejlépe ilustrují šíři Fillových zájmů, stejně jako míru jeho porozumění umění.

Publikace je pokusem o hlubší sondu do vztahů mezi německým a českým uměním v období od konce 19. století do třicátých let 20. století. Mapováním mezer v prostředí diskontinuitního vývoje umění moderny a avantgardy, ale také solitérních projevů rozmanité stylové i obsahové povahy, se pokoušíme hledat odpověď na otázky, v čem skutečně spočíval tradiční a v čem avantgardní koncept kultury střední Evropy. Zda údajná stylová nesmiřitelnost obou těchto tendencí pocházela z vnitřní podstaty věci nebo zda se neformovala uměle, pod tlakem sublimovaných problémů etnických minorit v prostředí stále více se diferencující česko-německo-židovské společnosti tehdejších Čech a Moravy. Konec století je předveden v záměrně rozostřené atmosféře dekadence, symbolismu a secese /F. Kupka, V. Preissig, L. Marold, F. Kobliha, J. Konůpek, F. Gellner aj./. Proti tomu se odvíjí příběh česko-německé a židovské umělecké enklávy určované nejen domácím prostředím /A. Brömse, W. Hablik, E. von Kahler, G. Kars, M. Kopf, E. Orlik/, ale i kosmopolitními zkušenostmi. Vedle toho kniha reflektuje a funkčně do příběhu zapojuje v rámcových ukázkách práce výrazných jmen evropsky etablované scény /G. Klimt, E. Munch, Al. Kubin, M. Klinger, K. Kollwitz, O. Mueller, J. Pascin/. Výpravná, reprezentativní publikace vychází souběžně v české a německé jazykové mutaci.

Foltýnovo dílo můžeme chápat jako encyklopedii evropského moderního malířství, najdeme v něm kapitoly ovlivněné expresionismem, kubismem, surrealismem, věnované abstraktnímu umění či deskriptivnímu realismu. Monografie vycházející u příležitosti jeho retr

Art brut – umění v původním (surovém) stavu, tedy umění výtvarně neškolených, medijně inspirovaných tvůrců stojících mimo běžné psychické či sociální normy, je tématem bohatě obrazově vybavené publikace, která přináší dosud největší přehled děl téměř pade

Dvaadvacet koláží Pavla Holeky (1945) vždy provází autorův krátký básnický text, organicky doplňující to, o čem vypovídají v různých velikostech po celé ploše rozhozená hebrejská písmena a je dotvářející lidské figury, různá zvířata či předměty denní potřeby. Jejich symbolika je evidentní, dešifrování však již mnohem složitější a nejednoznačná, divák má tak dostatek prostoru k vlastnímu přístupu, vnímání a pocitu. Sugestivní obraz pouze napomáhá k otevření dveří do komnat, kde již přebývá to nejpodstatnější tajemství, a to smyslu lidského bytí. Svět Holekových koláží komplexně postihuje horizontální určenost života i jeho vertikální přesah. Několika charakterizujícími prvky je přiblížen skrytý význam každého jednotlivého, výrazně krojeného písmene, jehož vnitřní podstata a kauzální propojenost zjevuje se pak zcela nečekaně, jakoby náhle ostře nasvícena. Tento podmanivý, dokonale prokomponovaný filozoficko-poetický soubor přináší rovněž ve světovém kontextu zcela specifické kvality. Jde o mnohovýznamový, zároveň ale pozoruhodně celistvý fenomén všech dvaadvaceti písmen hebrejské abecedy, v neposlední řadě i v ohledu a souběhu numerickém, umocňovaný jedinečným estetickým nábojem jejich kaligrafického vyjádření. Mimořádná kolážová série Pavla Holeky je uzavřena zasvěceným doslovem Gustava Erharta, dle něhož lze poselství tohoto unikátního výtvarně-poetického díla vystihnout také slovy: "Dívej se, a bude ti dáno vidět!"

Libuše Niklová patří mez ikony českého designu, její hračky a nafukovací objekty formovaly dětství několika generací dětí i dospělých a právem se řadí mezi jeden ze základních fenoménů vývoje moderního umění a designu v naší poválečné historii. Jde o klasický paradox, zná je skoro každý a málo kdo je spojuje s osobností Libuše Niklové. Autorka Tereza Bruthansová monografii koncipovala jako poutavý přehled díla designérky rozdělený chronologicky a tematicky do třech hlavních kapitol: Gumáčci (1954-1964) , pojednávající o malých gumových figurkách vyráběných v Gumotexu Břeclav, Harmoniky a verneovky (1963-1967) , mapující unikátní sérii hraček s měchovým trupem a kolekci dopravních prostředků inspirovaných příběhy Julese Vernea, a Nafukovadla (1963-1981) , představující nafukovací hračky, míče a vodní čluny, kola a lehátka. Součástí knihy je též kapitola o nejbližších spolupracovnících Niklové a především podrobný soupis jejího díla.

Všestrannému českému umělci se podařilo v jeho nové komiksové knize zachytit unikátním způsobem na třech stech dvaadvaceti fotografiích dobrodružnou pouť bezstarostného chlapíka Cílka, který vyšel jednoho letního rána navštívit svou přítelkyni poustevnici Lídu. Netušil, že se vrátí, až bude ležet sníh, s bohatými zkušenostmi a spoustou nových přátel. Příběh se odehrává v reálném prostředí a čase.

Alžběta Skálová navazuje na slavnou českou ilustrátorskou školu, rozvíjí ji, vrací jí význam, nepodbízí se, rozvíjí imaginaci. Technika autorky zůstala klasická, nestrhává pozornost technologickými vylomeninami, kresba s akvarelem jí dovoluje vyjadřovat se jistě a přitom tvárně. Netančí dobové tance, vytváří nadčasový pohádkový prostor. V knize, jež by měla vzbudit zájem o věci obyčejné, jsou postupně záměrně představovány a vytvářeny situace, které mohou sloužit takřka jako výchovné modely pro chování dětí (pravdomluvnost, přátelství, ochota pomoci). Nádhernou poetickou knihu Alžběty Skálové o dvou roztomilých postavičkách, zrozených z chmýří pampelišky a ocásku lišky Pampe, si může otevřít každý.

Dle slov úspěšného českého architekta Ivana Kolečka (1943) - žijícího a pracujícího od roku 1969 na břehu Ženevského jezera ve švýcarském městě Lausanne, kde založil vlastní architektonickou kancelář - může být architektura každým prožívána, a to nejen pouhým pohledem, ale lze cítit její prostor, vnímat světlo, atmosféru a souvislosti. Život architektonického díla se nezastavuje, vrství se jeho prožívání, píšou se stránky jeho historie. Tyto inspirující myšlenkové přesahy tvoří osu osobité Kolečkovy "architektonické zpovědi", rozložené do osmi tematických oddílů (Světlo, Město, Místo, Stopy, Vnitřní - vnější, Materiály, Architektura a umění, Nikdy nepostavené věže), uzavřené přehledem všech realizací nejen v zahraničí, ale také v České republice. Autor od roku 1990 současně vyučuje na brněnské Fakultě architektury VUT jako vedoucí ateliéru architektonické tvorby. V roce 1996 obdržel Ivan Koleček, v rámci přehlídky Grand Prix, cenu udělovanou Obcí architektů českému tvůrci působícímu v zahraničí. Kniha je vybavena bohatou fotografickou dokumentací vybraných, vizuálně velmi atraktivních projektů.

David Cajthaml (1959) je malíř, scénograf, grafik, hudebník (punková kapela Energie G) a spisovatel. O sobě říká: "Pokud se dívám na svůj stín, vidím sám sebe jako člověka. Jedna polovina duše patří sebevrahovi, druhá tvořivci. Obě řešení jsou možná, ale člověk nesmí být v ničem dokonalý; být dokonalý sebevrah vylučuje přežití a v tvorbě má větší hodnotu chyba než dokonalost. Cit mi určuje nic neudělat dokonale, a tak nechat všemu možnost vlastního konce. Odskočil jsem si v životě vyzkoušet poučku sex, drogy a rokenrol, jejichž pachuť mi vsákla do jazyka, a tím i do mých vyjádření, tedy myšlenek, které se tvoří na mlhou zahaleném jazyku." V knize Mořská dívka se proplétají absurdní a snivá slovní spojení s expresivními kresbami, celek je jasný.

Sborník Obrácený pohled - jehož základ tvoří texty předních českých historiků umění přednesené počátkem roku 2006 v Galerii moderního umění v Roudnici nad Labem na objevném "Sympoziu k poetice a interpretaci díla Jitky Svobodové" - uspořádal a dalšími autorskými statěmi a recenzemi doplnil Karel Srp. Jitka Svobodová (1941) působí od roku 1991 jako profesorka ateliéru kresby na AVU v Praze. Po počáteční malířské etapě se od sedmdesátých let důsledně věnuje kresebnému médiu. Z pohledu běžícího času lze její tvorbu charakterizovat slovy: od konkrétního k absolutnímu. Tato publikace přináší ty nejdůležitější uměnovědné postřehy a rozbory, jež byly vysloveny či otištěny v souvislosti s první větší výstavní retrospektivou umělkyně v roudnické galerii na přelomu let 2005 a 2006. Zároveň vychází při příležitosti poslední výstavy Jitky Svobodové v pražském Topičově salonu (září až říjen 2010).

Publikace vydaná při příležitosti znovuotevření Bílkovy vily (nové expozice Galerie hlavního města Prahy) obsahuje texty významných českých historiků umění, kteří ozřejmují pozadí doby a souvislosti spojené s projektováním pražského ateliéru na Hradčanech. Stať Petra Wittlicha přibližuje Bílkovu grafiku a drobnou plastiku v kontextu s pracemi veřejného charakteru, Jindřich Vybíral se podrobněji zabývá tvaroslovím sochařovy vily, Zdeněk Lukeš se soustřeďuje na zástavbu hradčanských bašt a Martin Krummholz přináší zcela nové poznatky do bílkovského bádání. Knihu zakončuje Bílkova úvaha nad architekturou doplněná reprodukcemi nerealizovaných návrhů a podrobný životopisný přehled Hany Larvové. Titulem František Bílek a jeho pražský ateliér se prolínají unikátní, dosud nepublikované dobové fotografie, které ukazují život a tvorbu Františka Bílka v novém světle.

Publikace vzniklá souběžně s první retrospektivní výstavou představuje a shrnuje dílo doposud poměrně málo známého sochaře Jiřího Nováka (1922-2010). Novákovy konstruktivistické objekty i designové realizace z různých kovů i plastických materiálů se řadí k významným dílům českého sochařství druhé poloviny 20. století především v oblasti konstruktivisticko-kinetické plastiky. Pohyb odvozený z přírodních dějů vstupuje do děl prostřednictvím působení větrného či vodního živlu, elektrické energie či v interakci s divákem - lidským impulzem. I v případě nepohyblivých děl je pohyb vnitřně obsažen pomocí tematizace přírodního děje, živlu. Kinetické aspekty autor aplikoval v malém měřítku, ale především v rozměrných plastikách, které akcentují prostor nové městské architektury. Vedle mobilních plastik vytvořil Novák řadu stabilních symbolických děl pro architekturu, v nichž je původní tematická náplň abstrahována do maximálně zjednodušeného znaku. Součástí knihy je záznam sochařových vzpomínek, výběrový soupis realizací a restaurátorské činnosti, biografie, seznam literatury a anglické resumé.

Kulturní a umělecký život meziválečného Československa spoluutvářely také regiony - mimopražská centra, dobově nazývaná "venkov". Tato bohatě obrazově vybavená publikace ukazuje, jak se nové paradigma demokratického kulturního rozvoje promítlo do uměleckého života v Plzni, centra západních Čech, tehdy nazývaných "český západ", a popisuje dějiny jednoho z tehdejších nejvýznamnějších uměleckých spolků - Sdružení západočeských výtvarných umělců v Plzni. V kapitolách věnovaných architektuře, malířství, sochařství, uměleckému řemeslu i ediční činnosti mapuje podrobně tvůrčí aktivitu Sdružení v kontextu celorepublikového uměleckého dění až do období okupace a prvních poválečných let. Kniha je prvním uceleným příspěvkem k rekonstrukci situace českého umění ve druhé čtvrtině 20. století. Důkladné zpracování badatelsky dosud nevytěžených fondů veřejných i soukromých regionálních archivů a dobového tisku zpřístupňuje objevný materiál týkajících se i exkluzivních témat (např. tvorba a spolupráce Karla Lhoty s Adolfem Loosem včetně případu Müllerovy vily), osvětluje plzeňské působení známých osobností (Karel Lhota, Svatopluk Máchal, Josef Skupa, Jiří Trnka) a představuje umělce neprávem zapomenuté (architekt Leo Meisl, malíři Josef Hodek, František Pořický, Josef Tetínek aj.). Příspěvek o ediční činnosti spolku rozšiřuje výtvarnou problematiku o oblast regionálního literárního života v souvislosti s básnickou edicí Stín, jejíž jednotlivé sbírky (mezi autory se objevil i významný výtvarný teoretik František Kovárna) recenzovali přední kritici - A. M. Píša, Zdeněk Kalista a F. X. Šalda.