Arbor vitae strana 5 z 16

Kniha poprvé sleduje dějiny umění v Čechách a na Moravě v jednom knižním svazku. Zachycuje vývoj a proměny umělecké tvorby v českých zemích od Velké Moravy až po současnost. Zabývá se malířstvím, sochařstvím, architekturou, knižní malbou, uměleckým řemeslem, fotografií i jinými druhy umělecké tvorby, osm stovek vybraných děl zasazuje do historických souvislostí jejich vzniku. Jádro knihy tvoří takzvané „rodinky“, skupiny dvou, tří nebo čtyř uměleckých prací, které spojuje dohromady osobnost královského nebo šlechtického objednavatele, vznik díla v prostředí starých klášterů, na půdě moderních akademií nebo na pozadí dobových náboženských a politických proudů, příslušnost k vyhraněnému uměleckému směru, různá ztvárnění jednoho tématu i jiné zajímavé vazby. V „rodinkách“ se čtenářům představí nejvýznamnější umělecké výkony spojené s českým územím i nejvýraznější umělecké osobnosti, od mistra Theodorika a Petra Parléře přes tvůrce kubistické a meziválečné avantgardy po Krištofa Kinteru, Federica Díaze a jiné současné umělce. Kniha vzácně spojuje erudovanost více než 30 autorů, odborníků na jednotlivá období z Ústavu dějin umění AV ČR, a kultivovaný a srozumitelný jazyk. Je tak dostupná každému hlubšímu zájemci o výtvarné umění a stává se základní příručkou nejen pro odborníky, studenty humanitních oborů, ale i pro širokou veřejnost na desítky následujících let.

Kniha sleduje reflexi cirkusového světa v českém výtvarném umění a literatuře. Zpřítomňuje fenomén cirkusu v českém prostředí od počátku 19. století do poloviny 20. století, a to v širších souvislostech evropského umění. Cirkus s typickými postavami artistů, klaunů a krotitelů exotických zvířat je svébytným světem, odlišným od každodenní reality. Divákům poskytuje nebývalou podívanou a nové smyslové zážitky. Vedle prací známých autorů, mezi něž patřili Bohumil Kubišta, Josef Čapek, Jindřich Štyrský, Vítězslav Nezval nebo Eduard Bass, představuje i díla pozapomenutých tvůrců. Řada umělců se přímo ztotožňovala s akrobaty či použila postavu smutného, melancholického klauna ke ztvárnění vlastních psychických stavů, případně jako prostředek metafory celospolečenského dění. Kniha přehledně zachycuje i historii cirkusu jako takového. Nápaditá grafická úprava pracuje s cirkusovými atributy. Kniha je uzavřena anglickým resumé.

Kniha sleduje nevšední příběh předního pražského krejčího, couturiéra a oděvního designéra Oldřicha (Ulricha) Rosenbauma (1896–1991), který vytvářel více než sedmdesát let elegantní a vysoce aktuální módní styl oděvů pro zámožné klientky v Československu a poté v USA, včetně historie jeho exkluzivních módních závodů v Praze, v Karlových Varech a v New Yorku. Zachycuje genezi rozvoje krejčovské firmy od založení Elisabethou Stein, provdanou Rosenbaum, v roce 1881, její rozkvět v období první republiky, úpadek po nacistické „arizaci“ na počátku čtyřicátých let až po komunistické znárodnění v roce 1948. Na osudech Rosenbaumovy rodiny, jeho spolupracovníků i zákaznic vytváří plastický obraz česko-židovsko-německého prostředí meziválečné Prahy. Profesní aktivity Oldrica Royce – jak se Oldřich Rosenbaum přejmenoval po přesídlení do USA v roce 1939 – vyvrcholily založením a provozováním velmi úspěšného módního závodu v New Yorku, který získal řadu odborných ocenění a jehož zákaznicemi se staly manželky politiků, včetně prezidentů USA, známé herečky, například Ginger Rogers a Marlene Dietrich. Kniha vychází odděleně v české a anglické verzi.

Kolektivní odborná monografie poprvé přináší komplexní pohled na fenomén kolektivních domů, domů hotelového typu a příbuzných architektonických útvarů, jaké se vyvinuly a byly realizovány v českých zemích v průběhu 20. století. Kolektivní dům (koldům) pod jednou střechou spojuje obytnou funkci se širokou nabídkou služeb a zespolečenštěnými provozy pro stravování, péči o děti či trávení volného času, určenými zejména pro obyvatele daného domu. V moderních českých dějinách tento typ krystalizuje kolem roku 1910 v úvahách liberálních sociologů kolem Tomáše G. Masaryka, následně se zásluhou teoretika architektury Karla Teigeho ocitá v centru zájmu levicové meziválečné avantgardy, a konečně kulminuje ve čtyřicátých a šedesátých i sedmdesátých letech, kdy vznikají kolektivní domy v Litvínově a Zlíně a řada domů hotelového typu. Jak české teoretické debaty, tak i architektonické realizace se vyznačují vysokou kvalitou, která je plně srovnatelná se zahraničními příklady. Publikace poprvé v české a v takto obsáhlém pohledu i zahraniční uměnovědné literatuře přináší soubor textů, v nichž systematicky představuje nejdůležitější realizace a návrhy „koldomů“. V odborných statích, pak přibližuje architektonicko-urbanistické, politické, ideologické, ekonomické, sociologické a kulturně-antropologické aspekty dějin kolektivního bydlení. Čtenáři jsou rovněž seznámeni s relevantními proudy v uvažování o kolektivním bydlení z euroamerického okruhu a vybranými zahraničními realizacemi.

Kniha Pavla Zatloukala, předního znalce výtvarného umění a architektury 19. a 20. století, volně navazuje na velmi ceněnou knihu Příběhy z dlouhého století / Architektura let 1750–1918 na Moravě a ve Slezsku. Na základě tří někdejších pevnostních měst – Olomouce, Brna a Hradce Králové – a srovnáváním s řadou dalších lokalit, jako jsou Vídeň, Praha, Kroměříž, Verona, Krakov - jsou zkoumány určující faktory a podmínky urbanistického a architektonického vývoje v 19. století, jež podmínily jejich směřování v následujícím věku. Kniha má mezioborové rozpětí a autor se jistě pohybuje mezi dějinami umění (dějinami architektury, urbanismu, ale také výtvarné kultury), obecnými dějinami, ale například i statistikou. Jako zdrojů Zatloukal netradičně využívá – kromě klasických archiválií a literatury – rovněž dobový denní tisk, což značně prohlubuje plastičnost nazírání a chápání. Výpravná obrazová publikace se šesti sty barevnými reprodukcemi je členěna do sedmi oddílů a celkem třiceti kapitol, z nichž podstatná část je věnovaná Olomouci. Kniha detailně popisuje její vývoj počínající snahou vyrovnat se s josefínskou proměnou někdejšího duchovního centra Moravy v posádkové město (což souviselo se zrušením a následně většinou i zbořením dvou třetin zdejších kostelů a klášterů) a pokračující až k pozdně klasicistní měšťanské stavební produkci, architektuře romantického i přísného historismu, secesi a moderně. Vedle uměleckohistorických kapitol tvoří nemalou část knihy cenné soupisy – lexikon umělců, architektů a stavitelů, komentovaný soupis novostaveb a podstatných přestaveb tří základních olomouckých čtvrtí a mapové přílohy včetně velkoformátového plánu Olomouce k roku 1915.

Kniha přináší nové zpracování vývoje československého surrealismu v jeho formativním období 1933–1939. Na více než šesti stech fotografiích postihuje surrealismus jako komplexní umělecký fenomén, jenž zasáhl nejen do výtvarného umění, ale i do fotografie, literatury, filmu a scénografie. Koncepce knihy sleduje osudy Skupiny surrealistů v ČSR, tvorbu a názorový vývoj jejích členů, iniciátora vzniku skupiny Vítězslava Nezvala, Jindřicha Štyrského, Toyen, Karla Teiga, Bohuslava Brouka a dalších. Poprvé se komplexně zabývá i autory, jako byli František Hudeček, František Gross, Ladislav Zívr, Miroslav Hák, Bohdan Lacina, Václav Zykmund, František Janoušek, Jiří Kolář, Alois Wachsman, jejichž práce surrealismus ovlivnil, avšak nestali se členy skupiny. Nepomíjí ani slovenské nadrealisty, básníka Rudolfa Fabryho či malíře Imro Weinera-Kráľe a Františka Malého. Kniha se tak stává základním pramenem pro porozumění surrealismu jako zásadnímu uměleckému směru, a to nejen v českém, ale i mezinárodním kontextu.

Alén Diviš (1990–1956) žil od dvacátých let minulého století v Paříži, kde studoval na École des Beaux-Arts a také navštěvoval přednášky Františka Kupky. Na počátku druhé světové války, za ostře protičeských nálad ve francouzské společnosti, byl zatčen a držen v pařížské věznici La Santé a potom vláčen po internačních táborech Francie, Maroka a Martiniku. V New Yorku, kam se konečně dostal roku 1941, své vězeňské zkušenosti reflektoval malbami inspirovanými tím, co odsouzenci na smrt kreslili a psali na zdi cel, a těmito existenciálními obrazy se osobitě a zcela nezávisle přiblížil k tomu, čím tehdy zasáhli do dějin moderního umění Jean Dubuffet, Jean Fautrier a Wols. Když skončila válka, vrátil se do Československa, usadil se v Praze a roku 1948 tam své newyorské práce vystavil s velkým úspěchem zvláště mezi mladými výtvarníky. Další výstava roku 1949 obsahovala jeho tehdejší malby a kresby na náměty z balad Karla Jaromíra Erbena. Smrt, která v nich hraje podstatnou úlohu, stala se pak jedním z hlavních témat jeho pozdní tvorby. V padesátých letech za komunistické totality se ocitl v úplné izolaci. Ke konci života z nedostatku peněz na barvy jen kreslil, hlavně výjevy z fantastických povídek Edgara Allana Poea a nakonec z Bible. Těmito malířsky pojatými kresbami, v nichž jeho umění šerosvitu a temnosvitu dosáhlo vrcholu, zařadil se mezi nejvýznamnější duchovně zaměřené umělce 20. století. Zemřel 15. 11. 1956 a jeho dílo bylo takřka zapomenuto. Znovuobjevil je a v sedmdesátých letech začal uvádět v obecnou známost Jaromír Zemina. Kniha přinášející desítky reprodukcí více či méně známých Divišových děl je zároveň sumou Zeminových textů na divišovské téma a je doplněna francouzským i anglickým resumé.

Josef Váchal / Kniha vzpomínek soustřeďuje fotografie, doklady a archiválie dokumentující život umělce. Z větší části jde o méně známé či dosud nepublikované materiály. Je působivou koláží zachycující atmosféru Váchalových vzpomínek. Přináší zároveň řadu nových informací z umělcova osobního života, jeho blízkých i přátel, dohledaných v pozůstalostech ve státních institucích i soukromých sbírkách, dále v matrikách a policejních přihláškách a v neposlední řadě také záznamech rozhovorů s Josefem Váchalem a Marií Bajerovou pro Československý a Český rozhlas. Je inspirována torzem umělcova sešitu založeného roku 1905, do něhož si vlepoval ústřižky korespondence, fotografie, navštívenky, výstřižky, kresbičky, básně a další materiály z let 1900–1911. Váchal mu dal dvojitý název: „Denník 1905 / Kniha vzpomínek“. Autorka Hana Klínková nejprve ve vstupním oddílu této knihy přehledně přibližuje všechny důležité etapy umělcova života, přičemž se zabývá velice pozorně rodinnými kořeny a přátelskými pouty, která spoluovlivňovala vedle jeho dvou životních partnerek Váchalův osobní i výtvarný život. Dále Klínková klade důraz i na důslednou archivní dokumentaci – kromě přesné evidence uložení vyobrazených snímků a archiválií, soupisu literatury a pramenů připravila vůbec poprvé pro takto koncipovanou publikaci velmi cenný komentovaný jmenný rejstřík, „odhalující identitu“ mnoha Váchalových souputníků, jenž společně s anglickým resumé knihu uzavírá.

Eva Eisler (*1952) si světové jméno vydobyla na poli šperku. Pokud máme hledat nějakou obecnější charakteristiku, je jí to, že svá díla vždy vztahuje k architektuře. V autorčině pojetí má povahu architektonických vizí, konceptů rozsáhlých prostor a rovin. Realizace Evy Eisler v oblasti interiérového designu, výstavnictví i volné tvorby objektů nabývají na důležitosti od 90. let. První veřejné prezentace děl Evy Eisler se ovšem odehrály už v raných 70. letech v Československu. Její zralá tvorba je spjata s pobytem v USA, kam umělkyně odešla v roce 1983 společně se svým životním partnerem, architektem Johnem Eislerem. Po roce 2000 oba opět pracují i v Čechách. Monografie sleduje autorčinu tvorbu v celém jejím časovém rozsahu a typologické šíři. Důraz je položen na šperkařské dílo druhé poloviny 70. a 80. let, kdy Eva Eisler formulovala základní stylové i formální pojetí své tvorby. V severoamerickém prostředí je autorka považována za zástupkyni evropských tradic uměleckého šperku. U nás máme tendenci v ní spatřovat posla amerického přístupu. Netřeba však myslet na provenienci díla, zásadní je nezpochybnitelná kvalita a originalita tvorby Evy Eisler, jejíž dvoujazyčná, anglicko-česká monografie vychází jako druhý svazek edice Design – profily – osobnosti.

Monografie Česká malba generace 90. let představuje tvorbu 25 výtvarníků, kteří vstupovali na českou výtvarnou scénu v průběhu devadesátých let 20. století. Ve dvaceti pěti medailoncích, k nimž text napsala Edith Jeřábková, jsou představeni Jiří Černický, Ivan Vosecký, Petr Písařík, Petr Pastrňák, Josef Bolf, Tomáš Vaněk, Jakub Špaňhel a mnozí další. Při výběru více jak 200 reprodukcí je přitom kladen důraz na obrazy, které vznikly cca v prvním desetiletí tvorby jednotlivých umělců. Úvodní zasvěcený text připravil Petr Vaňous, monografie je také doprovázena rozsáhlým rozhovorem Yvony Ferencové s Richardem Adamem, asi nejvýznamnějším sběratelem celé generace, jemuž se podařilo shromáždit jedinečnou kolekci prací špičkových autorů.

Sochař Zbyněk Sekal (1923–1998) je uhrančivou osobností českého umění 20. století. Monografie připravená historičkou umění Marií Klimešovou ho představuje komplexním způsobem jako tvůrce plastik, objektů (schránek), nástěnných asambláží (skládaných obrazů), kreseb, koláží, fotografií a knižní grafiky. V bohatém obrazovém výběru jsou zastoupena díla ze všech období a okruhů autorovy tvůrčí aktivity. S ohledem na umělcovu všestrannost je kniha koncipována jako montáž textů zaměřených na analýzu díla s pasážemi ze Sekalových deníků z dlouhého období od první poloviny padesátých let až do konce života. Dokládají nejen autorovo mimořádné literární nadání, ale pomáhají též lépe porozumět myšlenkovému zázemí jeho tvorby (Franz Kafka, Martin Heidegger, magie ad.). Originální a mnohostranné umělcovy úvahy o vlastní tvorbě, umění obecně, literatuře nebo filozofii souvisejí s hlavními charakteristikami Sekalovy tvorby, jejími principy a proměnami i s cyklicky se vracejícími ikonografickými motivy. Zároveň pak s otázkou vnitřního a reálného exilu, kdy se natrvalo usadil ve Vídni. Kniha má mnoho významových vrstev. Svědectví Sekalova života a díla je také nesmírně silným a kritickým svědectvím o světě a existenci umělce v něm. Součástí monografie je přehled výstav, bibliografie a kompletní překlad textu do angličtiny. Kniha vychází u příležitosti rozsáhlých výstav Zbyňka Sekala v Muzeu umění v Olomouci a v Alšově jihočeské galerii v Hluboké nad Vltavou.

Anotácia Historička umění Julie Jančárková sleduje na základě jedné z nejkvalitnějších sbírek ruského umění z Galerie výtvarného umění v Náchodě obecnější téma. První část knihy přibližuje čtenáři na příkladech nejvýznamnějších jmen a děl ruské kultury dějiny ruského výtvarného umění od konce 18. století. Autorka se do hloubky zabývá i ruskou emigrací, jak v bývalém Československu, které pro výtvarnou emigraci hrálo zásadní roli, tak ve Francii, především v Paříži, i v dalších zemích, jako byly Itálie, USA… Studie je psána s fundovaným zaujetím, se znalostí reálií zejména ruského prostředí, s porozuměním a citem, dokonce s jemným humorem. Významné je rovněž podchycení kontextu s evropským prostředím. Druhá část – katalog žánrově pestré náchodské sbírky – obsahuje vedle biografických medailonů umělců slavných, známých i nově objevených také barevné, často celostránkové a dvoustránkové reprodukce atraktivních děl, jejich popisy a „životopisy“. Knihu uzavírá bohatý dokumentační materiál – soupisy: výstav ruského umění, katalogů k nim, zahraniční i domácí literatury o ruském umění, četných uměleckých spolků, škol a institucí. Kniha je opatřena jmennými rejstříky v českém a ruském jazyce a obsáhlým resumé v ruském a anglickém jazyce. Pro široký záběr, hloubku analýzy a bohatý obrazový materiál je kniha doposud nejzásadnějším příspěvkem do mapování dějin ruského umění, který v Čechách vyšel.

Pojem hieroglyf nabyl v 19. století na výrazné mnohoznačnosti. Zbavil se souvislosti se svým původním smyslem: psalo se o alegorickém hieroglyfu, o snovém hieroglyfu, o společenském hieroglyfu. Hieroglyf se změnil v metaforu pro vnitřní obraz a vnitřní model, používanou i na charakterizování básnické tvorby. Obrat v pojetí hieroglyfu nastal zejména po rozlišení na alegorický symbol a nevědomý symbol. Kniha Stíny hieroglyfů, rozvržená do pěti kapitol, sleduje rozdílné přístupy k hieroglyfu a alegorii, vůči níž se odlišně vymezovali filozofové, teoretici umění a sami umělci. Přestože se alegorie stala jedním z hlavních nepřátel moderního umění a byla silně kritizovaná avantgardou, dlouhodobě přežívala a zasáhla i umělce, u nichž by se dala sotva očekávat. Jedním z nich byl i Vladimír Boudník, jenž alegorické postupy rozvinul v souboru pastelkových kreseb Corpus delicti (1956), který je v knize poprvé v úplnosti barevně reprodukován.

Symbolismus je v současné době vnímán jako jedno z klíčových uměleckých hnutí posledních desetiletí 19. a počátku 20. století. V českém prostředí byl prvním směrem, jenž proklamativně vystupoval jako součást širšího evropského uměleckého proudu. Jeho zásluhou patřilo české umění do přirozeného kontextu evropské kultury. Rozmanitá pojetí symbolismu jsou vždy spjata svými odkazy s romantismem. Symbolismus je vnímán jako určité pokračování jeho některých tendencí, zejména individualismu tvůrce jakožto vyvolené a vidící osobnosti, jež je schopna nahlížet a zobrazovat svět i jinak, než jak se jeví „střízlivému fyzickému“ zření. Otto M. Urban v knize Tajemné dálky poprvé kodifikuje český symbolismus ve výtvarném umění jako samostatný fenomén, jenž byl doposud prezentován pouze v souvislosti se secesí. Kromě plejády zvučných jmen (Pirner, Knüpfer, Schwaiger, Mucha, Kupka, Švabinský, Bílek, Šaloun, Zrzavý) zde najdeme díla desítek dalších autorů, mnohdy málo známých a nově objevovaných, včetně „českých Němců“, jako byli například Richard Teschner či Ferdinand Staeger. Knihou prolíná, rozdělena do třech částí antologie dobových kritických textů. Její nedílnou součástí jsou studie věnované symbolismu v literatuře (Luboš Merhaut), divadle (Petra Ježková) a užitém umění (Otto M. Urban). Kniha je doplněna kalendáriem (Filip Wittlich), soupisem literatury a jmenným rejstříkem.

Výpravná, tematicky koncipovaná obrazová kniha Bohumil Kubišta – Zářivý krystal přináší nové zhodnocení autora, jemuž nebyla třicet let věnována samostatná pozornost, přestože jde o zakladatelskou osobnost české moderní malby. Zabývá se otázkami utvářejícími Kubištův postoj ke světu. Postihuje, jaký byl jeho vztah k Bohu a náboženství, k životu a smrti, k mužům a ženám, jak se vymezoval vůči své generaci, jak si utvářel vlastní uměleckou cestu, sleduje malířův poměr k barvě a ke zlatému řezu. Na mnoha příkladech ze staršího evropského malířství připomíná obrazy, jimiž se Kubišta zabýval ve svých recenzích a jejichž rozbory se snažil převést do vlastní tvorby. Kniha přináší i některá nepublikovaná díla a na mnoha detailních reprodukcích zkoumá stěžejní Kubištovy obrazy. Zároveň je založena na dosud nezveřejněném archivním materiálu, přinášejícím údaje o nemoci Kubištovy matky, o soudním sporu vyvolaném aférou v kavárně Union i o umělcově podílu na potopení francouzské ponorky Curie. Životopisná část sleduje také další osudy Kubištova odkazu ve dvacátém století, zejména jeho samostatné výstavy, které podstatně ovlivnily následující generace.

Kniha předního, celosvětově uznávaného cézannovského badatele Pavla Machotky staví tvorbu Paula Cézanna do nového světla. Slavný umělec je často hodnocen pouze z hlediska významu, který sehrál v dějinách malířství – jako předchůdce kubistů a otec moderního umění. Zřídka bývá představován jako malíř, jenž tvořil v dané době, na určitém místě a s vlastními záměry. Pavel Machotka považuje Cézanna nejen za tvůrce plně se věnujícího své práci, ale i za člověka, který o ní intenzivně a analyticky uvažoval. Dohledal a vyfotografoval desítky míst, kde Cézanne maloval. Analyzuje jeho tvůrčí proces, to, jak se krajina v malbě proměňuje. Dochází k poznání, že se dokonale spoléhal na vlastní vidění, na jehož základě dokázal vystavět přesně vykonstruovaný a zároveň citlivý obraz skutečnosti. Jeho obrazy tak na jedné straně zachycují, co skutečně viděl, na druhé straně to jsou svébytné kompozice s takřka hudební dynamikou. Každé dílo je tedy originální reakcí, které vzniká v závislosti na požadavcích konkrétního motivu.