Arbor vitae strana 2 z 16

Daniela Vinopalová (1928–2017) vždy žila stranou „uměleckého provozu“. Její tvorba je propojena s vnitřní hlubokou spirituální cestou. Ludmila Vachtová o jejím díle napsala: „Víra je předpokladem těchto zvláštních soch, religiozita nebo vyznání není jejich poslání. Jejich tajemství je v transcendenci, v porozumění záměru milosti.“ Tuto charakteristiku lze v podstatě vztáhnout na celek sochařčina díla. Studovala v ateliéru profesora Pokorného, prošla tedy tvrdou lekcí socialistického realismu. V roce 1961 však nalezla abstraktní formu „sochy-vázy“; nejvýraznějším znakem těchto dutých forem expresivních tvarů jsou linie, probíhající v síťovité struktuře po jejich povrchu. Od poloviny šedesátých let vznikají také „architektury“ stavěné z letovaných nebo vázaných drátů, propojovaných pletivem a pokrývaných textilem, na který nanášela sádru. V roce 1967 poprvé realizovala velký formát a začala stavbu sochy K prostoru IV. Použila cement, materiál odpovídající moderní architektuře. Vznikla komplexní konstruktivně laděná a současně organická struktura organizovaného prostoru jako záznamu univerza. Nástup normalizace znamenal pro Vinopalovou sedmnáctiletou pauzu ve volné tvorbě. Po odchodu do penze (1986) byla soukromě oslovena, zda by nevytvořila oltářní menzu a kříž do pražského kostela sv. Jiljí. Díky tomu se konečně mohla vrátit k práci, která jí byla nejbližší. V devadesátých letech se rovněž vrátila k sérii soch-váz i cyklu „architektonických“ plastik nazývaných K prostoru. Vyvrcholením tvorby polistopadového období se stala plastická konstrukce Díkůvzdání (2007), jíž autorka vzdávala dík za vše, co přesahuje člověka. Součástí knihy jsou i texty a výpovědi jak Daniely Vinopalové, tak historiků umění a téměř úplný chronologický soupis díla, podrobná biografická data a soupisy výstav. To nejpodstatnější z textových studií všech tří autorů uzavírá knihu v anglickém shrnutí.

Dílo Karla Těšínského (1926–2005) dosud nebylo podrobeno detailnějšímu zpracování a stále čeká na objevení odbornou i laickou veřejností. Autor patří k silné generaci umělců, jejichž uvažování, v poválečných poměrech, stálo v opozici vůči oficiálním výtvarným tendencím, jež formovala metoda socialistického realismu. Studoval v ateliérech Františka Muziky, Jana Baucha a Emila Filly, absolvoval v ateliéru krajinomalby Otakara Nejedlého. Směřoval k vyvážené obrazové skladbě a až klasicistnímu cítění. Každý obraz má zvláštní, někdy značně složitý, ale vždy promyšlený rytmus. Hloubku prostoru modeloval světlem a barevnými akcenty, které někde vystupují do popředí a jinde pronikají do hloubky. Přirozeně navazuje na avantgardní vlivy v české krajinomalbě první poloviny 20. století, na Josefa Čapka, Jindřicha Štyrského a zejména na Josefa Šímu. Odstupňované barevné tóny a linie vymezující plochu a prostor tvoří nedílnou součást vyvážené kompozice osobitého malířova díla. Jeho pozoruhodná výtvarná práce se vyvíjela bez náhlých zvratů ve vnitřní kontinuitě. Monografie přehledným způsobem mapuje tvorbu Karla Těšínského, včetně výběrového soupisu díla, výběru z textů a rozsáhlé biografie.

Hippolyt Soběslav Pinkas (1827–1901) byl jedním z prvních „českých Pařížanů“, který prožil část svého uměleckého života ve Francii. Studoval malbu v ateliéru Thomase Coutura ve stejné době jako Édouard Manet, s nímž ho spojoval zájem o realitu a nekonvenčnost. Krajinářské náměty Pinkas hledal ve fontainebleauském lese, kde se dostal do okruhu předních francouzských malířů později nazývaných jako barbizonská škola (Jean-Baptiste Camille Corot, Jean-François Millet). Tato kniha poprvé komplexně pojednává o Pinkasově díle v kontextu francouzského malířství a sleduje umělcovu tvorbu od karikatur z revolučních let 1848–1849 až po zásadní malby vystavované na pařížských Salonech. Zvláštní pozornost věnuje obrazu Pohřební řeč o oběšenci (někdy nazývaným Modlitba za oběšence), který je unikátní nejen svým námětem, ale i příběhem, jenž se začal psát několik let před jeho vznikem a pokračuje do současnosti. Publikace přibližuje také Pinkasovu účast na Salonu odmítnutých v roce 1863, kde se jeho Stařec a smrt ocitl ve společnosti Manetovy Snídaně v trávě (tehdy nazvané Koupání). Hippolyt Soběslav Pinkas patřil k malířům, kteří dokázali sledovat aktuální umělecké tendence (realismus), a přestože je dnes známější jeho vnuk Jiří Voskovec, náleží mu díky malířské tvorbě i posilování česko-francouzských vztahů významné místo v dějinách evropské kultury.

Kniha „Dělat okna tam, kde dříve byly zdi“ se věnuje současné evropské figurativní malbě ze sbírky předního českého sběratele Roberta Runtáka. Je rozdělená do tří hlavních částí zpracovaných třemi autory, které se věnují jak stěžejním tendencím sbírky samotné, tak sběratelství a v neposlední řadě také osobě sběratele a jeho pomyslné cestě k sběratelství a umění jako takovému. Kniha má však i ambici k obecným přesahům. Především text britské historičky umění Jane Nealové Odcizený jedinec, ztráta sebe sama a otázka lidskosti je pozoruhodným exkurzem nejen do problematiky současné figurativní malby, ale také jistou úvahou nad současným stavem našeho bytí. Zaobírá se mimo jiné odcizením člověka a hledáním smyslu vlastní existence v kulisách dnešního světa, tak bytostně ovlivněného blahobytem, masovými médii a sociálními sítěmi. Právě na tato témata reagují mnozí autoři zastoupení ve sbírce. V knize je představeno více než třicet autorů. Kniha však není jen o významných autorech současné evropské scény, jako jsou Martin Eder, Daniel Richter, Tim Eitel, Jonathan Wateridge či Jake a Dinos Chapmanové, nýbrž zároveň o celé řadě mladých talentovaných malířů. Logicky nemůže být vyčerpávající, je ovšem jednou z mála zpráv o umělcích tvořících v současné době v Evropě. Důležitou součástí knihy je obsáhlý rejstřík autorů ve sbírce zastoupených, zahrnující jejich profily i výběr nejzásadnějších výstav. Kniha je bilingvní česko-anglická, je k ní připojen samostatný šestnáctistránkový katalog, který dokumentuje podobu stejnojmenné výstavy v Galerii výtvarného umění v Ostravě.

Kniha Prostor pro člověka v tvorbě Michala Škody není klasickým katalogem ani teoretickou studií. Je knihou o hledání jazyka, a to v několika úrovních. Je hledáním jazyka interpretace vnímání a prožívání reálného prostoru člověkem v něm přítomným, a to skrze výtvarný projev a zároveň skrze slovo, interpretující jak výtvarné dílo, tak samotný prostor našeho života. Napříč obory – architektury, výtvarného umění a literatury – pokládá otázku o významu prostoru v životě člověka. Cílem knihy je hledat možné odpovědi na to, kam se podělo ztracené vědomí zakotvenosti člověka ve fyzickém prostoru současného světa, zejména architektury, respektive veškerého vystavěného prostředí. Kam se ztratila schopnost ho vědomě prožívat a porozumět mu. Díla Michala Škody z posledního období, tedy grafitové kresby, architektonické intervence a autorské knihy, mohou být v tomto kontextu vnímána jako komunikativní reprezentace žitého prostoru, nabízející jazyk jeho čtení v abstraktní rovině, který může divákovi rozšířit schopnosti vnímání jeho vlastního reálného světa.

Kolektivní odborná monografie poprvé přináší komplexní pohled na fenomén kolektivních domů, domů hotelového typu a příbuzných architektonických útvarů, jaké se vyvinuly a byly realizovány v českých zemích v průběhu 20. století. Kolektivní dům (koldům) pod jednou střechou spojuje obytnou funkci se širokou nabídkou služeb a zespolečenštěnými provozy pro stravování, péči o děti či trávení volného času, určenými zejména pro obyvatele daného domu. V moderních českých dějinách tento typ krystalizuje kolem roku 1910 v úvahách liberálních sociologů kolem Tomáše G. Masaryka, následně se zásluhou teoretika architektury Karla Teigeho ocitá v centru zájmu levicové meziválečné avantgardy, a konečně kulminuje ve čtyřicátých a šedesátých i sedmdesátých letech, kdy vznikají kolektivní domy v Litvínově a Zlíně a řada domů hotelového typu. Jak české teoretické debaty, tak i architektonické realizace se vyznačují vysokou kvalitou, která je plně srovnatelná se zahraničními příklady. Publikace poprvé v české a v takto obsáhlém pohledu i zahraniční uměnovědné literatuře přináší soubor textů, v nichž systematicky představuje nejdůležitější realizace a návrhy „koldomů“. V odborných statích, pak přibližuje architektonicko-urbanistické, politické, ideologické, ekonomické, sociologické a kulturně-antropologické aspekty dějin kolektivního bydlení. Čtenáři jsou rovněž seznámeni s relevantními proudy v uvažování o kolektivním bydlení z euroamerického okruhu a vybranými zahraničními realizacemi.

Jiří Balcar (1929-1968) patřil do okruhu teoretika Jindřicha Chalupeckého, koncem padesátých let byl jedním z průkopníků české poválečné abstrakce a kaligrafie, po návratu z několikaměsíčního tvůrčího pobytu v USA (1964) se jako jeden z prvních českých umělců obrátil k pop-artu. Paradoxní polarita vyostřeného existenciálního pocitu a humoru ho řadí k umělcům, jejichž výpověď komentovala absurditu a odcizení soudobé společnosti. Tato monografie Balcarovo dílo nově zhodnocuje a poprvé je ukazuje v celé šíři; zahrnuje jak volnou, tak užitou tvorbu, neboť jeho přínos v oblasti knižních úprav, ilustrací a návrhů plakátů je zásadní. Vedle známých děl publikace představuje i mnoho nikdy nereprodukovaných prací, které přispívají k hlubšímu pochopení autora. Součástí knihy jsou vybrané dobové texty a kompletní bibliografie.

Monografická publikace, představující výběr z více jak dvacetiletého malířského díla Martina Gerboce (1971), odkazuje ve svém názvu ke knize Arthura Rimbauda Une saison en enfer a podobně jako v poezii prokletého básníka kontrastuje krása a ošklivost, v Gerbocově díle stojí děs po boku rozkoši. Právě hranice, kde se obě charakteristiky stýkají, je pro Gerboce místem, kde setrvává, je jím fascinován a zkoumá je coby nebezpečnou zónu samoty a strachu. Výrazovým prostředkem je mu punková estetika ošklivosti nebo ještě lépe estetika terorismu, která svou otevřeností vyvolává nejdříve odpor a nevoli, je však ve své záhadnosti přitažlivá. Téměř monochromní barevnost odkazuje na barvy těla, jeho vnějšek i vnitřek, krev, kůži, sliznice, oheň i hnilobu. Tematicky se Gerboc obrací k berlínskému kabaretu dvacátých a třicátých let minulého století - tavícímu kotlíku dekadentních kulturních tradic střední Evropy, dále k pornografii a sexualitě versus erotizujícím náboženským motivům či obrazům Francisca Goyi. Umělcova tvorba je často odrazem několika souběžně probíhajících dějů. Divák v tomto osobním střetu čelí svému vlastnímu podvědomí, skrytým touhám a zakázaným rozkoším. Kniha vychází v dvoujazyčném anglicko-českém vydání.

Kniha Obrazy z dějin českého loutkářství seznamuje čtenáře populárně naučnou formou s významným fenoménem české kultury - loutkářstvím. Bohatě obrazově vybavená kniha se zabývá jednotlivými úseky dějin českého loutkářství: vznikem loutkářské tradice v českých zemích, životem kočovných lidových loutkářů, rodinným a spolkovým loutkovým divadlem i výtvarnou podobou loutek a dekorací. Přední odborníci v oboru loutkářství v jednotlivých kapitolách přibližují srozumitelně a poutavě etapy, kterými české loutkářství ve svém vývoji prošlo. Dosud nepublikované historické obrazové materiály ze sbírky Muzea loutkářských kultur v Chrudimi i brilantní a hravé fotografie loutek z jeho fondů nabízejí odborníkům i milovníkům loutkového divadla ucelený vhled do dějin českého loutkářství a názorně ukazují, jak silně spoluutvářelo naši divadelní kulturu, bez ohledu na to, že nespravedlivě dlouho nebylo chápáno jako "velké umění". Tato kniha je přirozenou součástí jeho rehabilitace. Všechny kapitoly mají resumé v angličtině, popisky k reprodukcím jsou dvoujazyčné.

Český komiks chytil na počátku třetího tisíciletí nový dech. Aktuální autorská generace navazuje kontakty se světovým děním, reaguje na nejnovější trendy a v domácím kontextu snad téměř poprvé skutečně svobodně tvoří, nesvazována příkazy cenzury či kulturním a společenským odmítáním. Spolu s tím, jak český komiks nabývá na sebedůvěře (a sebeúctě), začíná pomalu prozkoumávat ta slavnější, i ta méně proslulá období svých dějin.Bohatým ilustračním doprovodem vybavená rozsáhlá kolektivní monografie, se oprošťuje od čistě chronologického, dějinného popisu, což autorům jednotlivých statí umožnilo zaměřit se na motivické, personální i mediální souvislosti českého komiksu. Ve 12 kapitolách se tak postupně dostává pozornosti lokálně i globálně příznakovým žánrům (např. "veselá zvířátka" coby zásadní tematicko-motivický koncept komiksu pro děti, "klubácký komiks" coby svého druhu původní český komiksový žánr), mediálním přesahům (komiks a film, komiks a výtvarné umění) i výrazným nebo pozapomenutým autorským (Kája Saudek) či kolektivním (karikaturisté skupiny Polylegran) exkurzům. Detailní pozornost je věnována také vztahům komiksu a ideologie a mapováno je rovněž využívání komiksové formy v domácí reklamě. Autory jednotlivých kapitol jsou kromě kurátorů/editorů další komiksologové i odborníci z příbuzných oborů (dějiny umění, filmová věda, literární věda). Žánru odpovídající grafika, souzní s obsahem, výsledkem je základní kniha o fenoménu českém komiksu. Kniha vychází odděleně v české a anglické verzi.

Český komiks chytil na počátku třetího tisíciletí nový dech. Aktuální autorská generace navazuje kontakty se světovým děním, reaguje na nejnovější trendy a v domácím kontextu snad téměř poprvé skutečně svobodně tvoří, nesvazována příkazy cenzury či kulturním a společenským odmítáním. Spolu s tím, jak český komiks nabývá na sebedůvěře (a sebeúctě), začíná pomalu prozkoumávat ta slavnější, i ta méně proslulá období svých dějin.Bohatým ilustračním doprovodem vybavená rozsáhlá kolektivní monografie, se oprošťuje od čistě chronologického, dějinného popisu, což autorům jednotlivých statí umožnilo zaměřit se na motivické, personální i mediální souvislosti českého komiksu. Ve 12 kapitolách se tak postupně dostává pozornosti lokálně i globálně příznakovým žánrům (např. "veselá zvířátka" coby zásadní tematicko-motivický koncept komiksu pro děti, "klubácký komiks" coby svého druhu původní český komiksový žánr), mediálním přesahům (komiks a film, komiks a výtvarné umění) i výrazným nebo pozapomenutým autorským (Kája Saudek) či kolektivním (karikaturisté skupiny Polylegran) exkurzům. Detailní pozornost je věnována také vztahům komiksu a ideologie a mapováno je rovněž využívání komiksové formy v domácí reklamě. Autory jednotlivých kapitol jsou kromě kurátorů/editorů další komiksologové i odborníci z příbuzných oborů (dějiny umění, filmová věda, literární věda). Žánru odpovídající grafika, souzní s obsahem, výsledkem je základní kniha o fenoménu českém komiksu. Kniha vychází odděleně v české a anglické verzi.

Monografická kniha Remains představuje českého fotografa Ivana Pinkavu (1961) v celé šíři jeho fotografického díla s důrazem na poslední, současnou etapu tvorby. Vedle řady celostránkových reprodukcí a úvodního eseje Petra Vaňouse obsahuje publikace také přehled celé dosavadní fotografovy tvorby v přehledném, chronologicky řazeném soupisu. Ivan Pinkava si během takřka třiceti let vytvořil vlastní, svébytný vizuální jazyk, který lze ztotožnit s jeho uvažováním o světě. Jeho dílo je především nelítostnou referencí o stavu lidského ducha u jedince tzv. západní kultury. Vytváří sled tezí o identitě a pochybách člověka, jenž prochází dějinnými zkušenostmi - krizemi, vzestupy a pády, aby se vždy vracel k všeobecně platným pravidlům lidské existence, jejichž přesné pojmenování se vymyká našim možnostem. Vymykají-li se tato pravidla pojmenování slovem, pak je naopak vizuální evokace, fotografie - obraz, mnohdy silnější a pádnější. Monografie vyšla při příležitosti Pinkavovy výstavy v American University Museum at the Katzen Arts Center ve Washingtonu v angličtině, pro český trh je doplněna českou textovou vložkou.

Reprezentativní obrazová monografie jako první přináší ucelený a objevný uměleckohistorický pohled na bohatou a mnohotvárnou produkci jedné z nejvýznamnějších a současně světově proslulých českých skláren. Jde o výsledek mnohaletého výzkumu archivních pramenů a muzejních sbírek. Nejde však o publikaci "akademickou", více než 1000 výjimečných fotografií Gabriela Urbánka tvoří s rozsáhlými popisky katalogy za každou z kapitol a prolínají se i v textu, který v jednotlivých oddílech sleduje stylové a uměleckořemeslné proměny harrachovského skla ve všech etapách jeho výtvarného vývoje - od barokních počátků přes nesčetné podoby skla doby empíru, biedermeieru a historismu, originální secesní projev a snahu přizpůsobit se proudu meziválečného dekorativismu až po nové designérské přístupy po roce 1950 a sklo současné. Stranou pozornosti nezůstávají ani významné osobnosti spojené s osudy sklárny - příslušníci šlechtického rodu Harrachů, firemní návrháři i umělci, kteří se sklárnou spolupracovali. Kniha je určena jak pro odbornou veřejnost a sběratele, tak i pro všechny milovníky sklářského umění, neboť vedle historického významu klade zároveň důraz na estetické hodnoty českého skla. Bez přehánění lze konstatovat, že se jedná o zatím nejzevrubněji a po obrazové stránce nejvytříbeněji zpracovanou kapitolu z dějin světového fenoménu, kterým české sklo bezesporu je.

Básník Jiří Karásek ze Lvovic (1871-1951), významný představitel české dekadence, proslul rovněž jako sběratel výtvarného umění. Publikace ho však představuje jako nevšedního sběratele knih a zakladatele mimořádně pestré a cenné knihovny. V pěti studiích přibližuje historii knihovny a vybrané oblasti jejího fondu. Autory koncepce a textů jsou badatelé Památníku národního písemnictví, všechny kapitoly jsou vybaveny velkým počtem dokumentárních fotografií včetně unikátních - těsně před vydáním tohoto objevného pojednání nalezených - historických záběrů původního knihovního interiéru a pohledů do Karáskovy galerie. Vstupní stať Karla Kolaříka sledovanou knihovnu reflektuje v kontextu s básníkovou osobní knihovnou, významnou sbírkou výstavních a aukčních katalogů se zabývají studie Petra Kovaříka a Rumjany Dačevy, Jan Kašpar analyzuje fond nacistik a antisemitik a Alena Petruželková se zaměřila na Karáskovo knižní sběratelství a uvedla knihovní sbírku do souvislosti s dějinami knižní kultury. Publikaci uzavírá soupis literatury, jmenný rejstřík a anglické resumé.

František Skála (1956) je vizuální umělec, jehož práce přesahuje hranice výtvarného umění do oblasti architektury, filmu, divadla, performance, hudby, literatury (poezie skrytá obvykle pod pseudonymem, v rámci tajné organizace B. K. S.), komiksu Velké putování Vlase a Brady (1989), fotografický seriál Skutečný příběh Cílka a Lídy (2007), skvělé jsou jeho ilustrace, dnes už desítek knih. Od počátku osmdesátých let se věnuje tvorbě pozoruhodných objektů, soch a instalací, jež představil na více než padesáti samostatných a sto padesáti kolektivních výstavách. Jeho vztah k materiálům, se kterými pracuje, je naprosto svobodný, hobra má u Skály stejnou výrazovou hodnotu jako zlato, umělá hmota jako kararský mramor, železná vata jako lístky dřišťálu. Charakteristická je dokonalá řemeslná zručnost, s níž díla zpracovává. Skála respektuje věci, tvary, vztahy, události, procesy, ne modely, skrze něž jsme si navykli jim rozumět. Pro něho je svět stále nezpracovaný. Kniha František Skála je volným pokračováním monografie, která vyšla k výstavě v Rudolfinu v roce 2004, a také jí začíná, končí v současnosti. Jde o autorskou knihu, promyšlenou koláž textů od autorů z různých oborů, textů Františka Skály a více než čtyř set reprodukcí. Vířivá, typografická kreace s originální obálkou vychází v česko-anglické verzi.