Arbor vitae strana 10 z 15

Kniha jako první zevrubně sleduje historii nejvýznamnějších pražských módních závodů, jakými byly např. salon Hany Podolské, Oldřicha Rosenbauma, Arnoštky Roubíčkové či Františka Bárty, přibližuje vývoj módní tvorby v období od konce 19. století do roku 1948. Zachycuje rozvoj krejčovského řemesla, jeho proměnu v užité umění, vlivy vyplývající z šíření světové módy, metamorfózu samotných krejčích z řemeslníků na umělce a obchodníky. Mapuje mimořádné osudy majitelů salonů na pozadí převratných historických událostí. Pražské módní salony 1900-1948 jsou důležitým příspěvkem ke kulturním dějinám české společnosti, dokazují, co vše z "velikých" dějin lze vyčíst přes - často opomíjenou - znalost životního stylu.

Venkov, lidové tradice a výtvarná kultura venkovského lidu jsou v různých formách součástí našeho života. Kniha představuje a interpretuje zdroje a podoby zájmu o venkovské prostředí od počátku 19. století do šedesátých let 20. století. Věnuje se objevování venkova a jeho obyvatel kolem roku 1800 v souvislosti s kultem přírody a zkoumání přirozených počátků společnosti, moderních národů a jejich kultury i charakteru. Zaměřuje pozornost na lidovou kulturu jako zdroj národního umění, mytizaci venkova jako exotického prostředí nebo na lidové umění inspirující kubismus a historické avantgardy. Závěr knihy se zabývá politizací folkloru v 50. letech 20. století i jeho obsahovým vyčerpáním. Kniha pojímá vedle architektury, obrazů, soch, kreseb, grafik a fotografií českých, ale i zahraničních umělců i vybraná filmová díla.

Oldřich Hamera (1944) je bez vší pochyby jedním z nejoriginálnějších umělců, spojujících ve své osobě hned několik talentů. Vedle výtvarného, je nezpochybnitelně i literární, pedagogický a rétorický. Přesto zůstal ve stínu. Za komunismu nedobrovolně a posléze z vlastního rozhodnutí, nechtěje se podílet na komercionalizaci kulturního provozu. Kniha přináší vůbec poprvé přehled vývoje Hamerova grafického díla od šedesátých let do současnosti. Přestavuje nejen netradiční techniky objevené v polovině padesátých let jeho učitelem a našim předním grafikem Vladimírem Boudníkem, jež Hamera upravuje a dodnes rozvíjí, ale i vlastní monotypické postupy a poodhaluje tajemství své tvorby. Hamerovo dílo je ukázkou stírání hranic mezi uměleckou tvorbou a jednotlivými vědními obory, kterým se umělec po celý život s vášní věnuje mineralogie, paleontologie a geologie. V textové části knihy Hamera vypráví o svém přátelství s Vladimírem Boudníkem, Bohumilem Hrabalem, se kterým prožil více než třicet let, i o setkáních s dalšími osobnostmi kulturního života. Kniha se věnuje také Hamerově neoficiální vydavatelské činnosti sedmdesátých a osmdesátých let.

Hugo Steiner (1880, Praha - 1945, New York) byl jedním z nejvýznamnějších česko-německých knižních tvůrců 20. století židovského původu, jehož dílo je z velké části spjaté s Čechy. V roce 1900 odchází z Prahy do Mnichova, v roce 1933 se do ní z antisemitských důvodů vrací, aby ji v roce 1938 ze stejných důvodů, již definitivně opustil. I v době pobytu v Německu si v Praze držel ateliér. Steinerův přínos nespočívá jenom v jeho samostatné vynikající výtvarné tvorbě, ale patří k němu též jeho inovátorský přístup týkající se knižních vazeb, propagace knihy i významné pedagogické činnosti. Je až neuvěřitelné kolik prací stihl za svůj život vytvořit a kolika oborům se věnoval. Zdrcující skutečností je, že velká část jeho práce z německého období byla zničena. Po válce byl odsunut na okraj zájmu i společnosti, protože jeho výstavní a organizační práce byly spojeny s Lipskem a s Berlínskými nakladatelskými domy a pro nově vzniklou NDR bylo Steinerovo jméno, jako zásadního antikomunisty, nepřijatelné připomínat. Pro řadu Němců zase svým přízviskem Prag patřil do Čech. V Čechách vadil ze stejného důvodu jako v NDR a zároveň svou německou příslušností. Hugo Steiner-Prag změnil knižní svět jako úpravce, ilustrátor, tiskař a propagátor knižní tvorby. Největší část svého profesního života strávil (33 let) v Německu, ale svou tvorbou zůstal spjatý s Prahou. Nejen cykly ilustrací ke Golemovi, ale i ilustracemi ke knihám Paula Leppina či albem Finis Prag. Po své nucené emigraci založil v Praze soukromou školu Officina Pragensis, jejíž žáci udávali směr české knižní úpravy a ilustrace 60. let. Monografie je splátkou letitého dluhu významnému autorovi, jehož dílo bylo v Čechách, přes jeho úzkou vazbu k Praze a zásadní zásluhy o rozkvět české kultury, téměř zapomenuto.

Katalog k výstavám.

Monografie V barvách chorobných : Idea dekadence v českých zemích1880 a 1914, která vychází ke stejnojmenné výstavě v Obecním domě poprvé představuje a to i rámci evropského kontextu, specifickou část výtvarné umělecké scény ovlivněnou myšlenkami dekadence. Jedná se o umělce takového významu jako byli Max Pirner, Hanuš Schwaiger, Beneš Knupfer, Jakub Schikaneder, Františka Bílek, Karel Hlaváček, Max Švabinský, Alfons Mucha, Jan Preisler, František Kaván, Františka Kobliha, Jan Zrzavý, Josef Váchal a mnozí další. Fenomén dekadence je nahlížen třemi autory – Danielem Vojtěchem z filozofického a historického hlediska, Lubošem Merhautem z literárního a konečně editorem knihy Otto M. Urbanem z úhlu dějin umění. Monografie je ve své obrazové části členěna do 4 oddílů : Zachmuřený, zhýralý, morózní Démon láska Satanické halucinace a Očistec smrti, které jsou proloženy desítkami citátů a básní. Anglická verze.

Martin Mainer (1959) je jednou z nejvýraznějších osobností současné české malby. Jeho tvorbu charakterizuje nespoutanost interpretační fantazie s níž ustavuje pevné centrum a mnohovýznamové okraje tématu, virtuózní klasická malířská technika světelné malb

Jan Autengruber (25. 4. 1887 Pacov - 15. 7. 1920 Praha) studoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze a na Akademii výtvarných umění v Mnichově. V letech 1907-1913 působil v Mnichově, roku 1910 podnikl na kole cestu do Paříže a v období 1913-1915 pobýval v Itálii. V předposledním roce války narukoval a odešel na frontu, záhy byl však uvolněn. Po roce 1918 působil v jižních Čechách a v Praze. Onemocněl španělskou chřipkou, která se vyvinula v těžký zápal plic. Zemřel v pražské vinohradské nemocnici roku 1920. Publikace sleduje základní okruhy dosud neznámé Autengruberovy tvorby. V Mnichově se malíř zabýval portréty, malbou aktů, ale také kopírováním obrazů starých mistrů a motivy zátiší s maskami. Na konci prvního desetiletí se umělcova malba uvolňovala směrem ke zdůraznění výrazu a svěžesti malířského gesta. V italských krajinách, zejména těch, co Autengruber namaloval na jihu, v Taormině a okolí, se postupně mění těkavý, chvějivý rukopis barevných fleků krajin z roku 1910 v expresivní, sumární a dynamickou zkratku. Umělec si v Itálii uvědomil, že virtuózní schopnost malby musí překonat radikálním výrazovým nasazením. V jeho kresbách i se objevují biblické motivy. Obrazy Ukřižování, Vztyčení kříže, Svatý Šebestián, Salome, díly radikální expresivně rozervané dynamické formy dosáhl Jan Autengruber vrcholu a bez nadsázky se zařadil po bok tvůrcům, jako byli Lovis Corinth, Max Slevogt, Max Liebermann či Max Beckmann. Anglické a německé resumé.

Monika Immrová (1970), absolventka sochařského ateliéru Jindřicha Zeithammla pražské Akademie výtvarných umění, se vedle sochařské tvorby intenzivně věnuje i grafice. Katalog Tvary představuje průřez její dosavadní prací. Monika Immrová se věnuje hlubotiskovým technikám, s jejichž pomocí vytváří své minimalistické kompozice, které velice úzce korespondují právě s její tvorbou sochařskou. Je zajímavé zkoumat, jak se stejný tvar mění, je-li zpracován graficky na ploše nebo naopak plasticky v různých materiálech a ještě v různých velikostech. Charakteristickým rysem směřování Moniky Immrové je abstrahování čistého tvaru a zevrubné zkoumání jeho výtvarných možností. Katalog je vydán k výstavám v Letohrádku Ostrov a v Oblastní galerii v Liberci.

Kniha Obrys doby předkládá soubor vybraných textů předního českého architekta a uměleckého teoretika Pavla Janáka (1882-1956), jenž proslul svou rozsáhlou kulturní činností od návrhů kubistických staveb nebo nezaměnitelných kusů porcelánu a nábytku přes svébytné stavby národního stylu, mezi nimiž vyniká především krematorium v Pardubicích, až po vrcholné projevy funkcionalismu, jako je objekt Husova sboru v Praze na Vinohradech nebo Osada Baba nad pražskými Dejvicemi. Posledních dvacet let života strávil ve funkci architekta Pražského hradu, kam nastoupil po Josipu Plečnikovi. Janák se navíc v průběhu celé své tvůrčí činnosti setrvale zabýval problémy historických objektů a jejich rekonstrukce.Autorův obsáhlý myšlenkový horizont plasticky vykresluje jednotlivé texty, z nichž některé jsou publikovány zcela poprvé. Chronologicky sestavená antologie neobsahuje jen zásadní statě, které jsou integrální součástí české architektonické teorie první poloviny 20. století, ale rovněž literární dokumenty dosud neprávem opomíjené. Proslulé texty formující dobový architektonický diskurz jsou doplněny statěmi přinášejícími inspirativní podněty především ve sféře užitého umění. Editorka publikace Vendula Hnídková zařadila do objevného výběru i příspěvky vztahující se k výrazným osobnostem umělecké scény a k obecnějším aspektům každodenního života, jež se ve dvacátých až třicátých letech nejintenzivněji promítaly do zevrubné analýzy problematiky bydlení. Janákovy původní texty doplnila o podrobný teoretický úvod, stručný životopis, soupis urbanistických, architektonických a uměleckořemeslných prací a soupis jeho textů. Kniha je uzavřena výběrem z literatury a je vybavena více než stovkou dokumentárních fotografií, kreseb a skic.

Jiří Georg Dokoupil (1954), který se jako jeden z mála českých výtvarníků poválečné doby plně prosadil na mezinárodní výtvarné scéně, je kritikou nejčastěji řazen k proudu postmoderního malířství, jež se v osmdesátých a devadesátých letech rozvinulo především v Německu a Itálii. Jeho tvorbu jako celek není snadné definovat vzhledem k bezbřehé pestrosti výtvarných stylů; odráží se v ní autorovo přesvědčení, že v umění je mnohdy důležitější hledat než nacházet. Jedinou přetrvávající charakteristikou jeho práce je změna. Dokoupila lze považovat za umělce-vynálezce, jenž neúnavně pracuje na několika energetických polích, jak říká prostorům fascinace, jež ho v té které chvíli obklopují a inspirují. Umělec se úspěšně prezentuje na špičkových veletrzích umění, stejně jako v nejznámějších výstavních síních po celém světě; v této výpravné obrazové publikaci představuje především nejnovější tvorbu - z neuvěřitelně rozsáhlého arzenálu originálních "dokoupilovských" technik jsou zde zastoupeny zvláště tři metody: kouřové (svíčkové) kompozice, obrazy z mýdlových bublin a nejnovější velkoplošné filmové panely.

Bohatě ilustračně vybavená kniha přibližuje historii vědecko-fantastického žánru v Československu na poli knižní kultury, výtvarného umění, filmu, komiksu i společenské teorie v období 1948 - 1978. Vychází jako součást stejnojmenné výstavy. Společenská utopie se v druhé polovině padesátých let minulého století rychle proměňovala v utopii technickou. Úspěchy při dobývání kosmického prostoru byly tak omračující, že se brzká migrace lidstva do okolního vesmíru zdála být otázkou nejbližších desetiletí. Také tento sen o vesmíru však začal být v průběhu šedesátých let korigován a ztrácel svůj utopický pel. Pokorně se vrátil do románů a filmů science fiction a přestal být tématem pro nejširší veřejnost. Dnes se z našich životů vizionářská kvalita již zcela vytratila. Kniha Planeta Eden - Svět zítřka v socialistickém Československu se v jedenácti tematických a obrazových kapitolách vrací k nedávným představám o budoucnosti, která v této podobě nikdy nenastala. Přibližuje víru ve vědecko-technický rozvoj, dogmata sociálních utopií a oblibu vědecko-fantastického žánru v podmínkách socialistického režimu. Bohatě ilustračně vybavená kniha přináší statě o historii vědecko-fantastického žánru v Československu na poli knižní kultury, výtvarného umění, filmu, komiksu i společenské teorie. Obsahuje samostatné profily výtvarníků Zdeňka Buriana a Teodora Rotrekla, reflexi témat budoucnosti v dobovém avantgardním umění i obrazové materiály vztahující se k oblasti tehdejší masové kultury; je uzavřena anglickým i ruským resumé a jmenným rejstříkem.

Emil Přikryl (nar. 1945), jeden z nejryzejších českých architektů a vysokoškolských pedagogů, se zapsal nejen svou tvorbou, ale i morálním přístupem do historie moderní české architektury. Jakožto mimořádná osobnost na poli architektury obdržel Poctu České komory architektů 2009. Celobarevná obrazová kniha Emil Přikryl a jeho škola (vydaná u příležitosti uvedeného ocenění) připomíná významné Přikrylovy realizace a soustřeďuje architektonické návrhy nejvýraznějších žáků tohoto charismatického profesora Školy architektury Akademie výtvarných umění v Praze, bývalého člena proslulého libereckého SIALu. Vzdává zasloužený hold tvůrci, mezi jehož realizované stavby patří snad nejzdařilejší moderní muzejní budova v Čechách Galerie Benedikta Rejta v Lounech, kromě mnoha dalších návrhů a realizací (například Muzeum v Mostě, dostavba Messepalastu ve Vídni, nákupní centrum Uran v České Lípě, Opera Bastille v Paříži, obytný dům IBA a Tegeler Hafen v Berlíně, vila Věry Chytilové v Praze, kostel Prokopa Holého v Teplicích, konzulát v Šanghaji). Publikace je uvedena fundovanými texty předních znalců Přikrylova díla a přináší souhrnné a přehledné informace o jeho architektonické škole.