Arbor vitae strana 10 z 16

Figúry zvané mbulu ngulu reprezentujú tradičnú funkciu pohrebného umenia kmeňa - strážiť relikvie významných predkov umiestnené v rodovej svätyni. Majú magický tvar so silným umeleckým nábojom, dokonca akýsi hypnotizujúci účinok. Pôsobia ako iracionálne bytosti či záhadné fantómy. Sochy mbulu ngulu zaujali Ivana Melicherčíka natoľko svojou formou i účelom, že ich začal zbierať systematicky.Kolekcia má teraz viac ako 140 mbulu ngulu a patrí medzi najväčšie súbory svojho druhu na svete. Tieto pozoruhodné ploché skulptúry z jediného kusu dreva sú okované medenými či mosadznými lamelami a drôtmi, čo ešte viac umocňuje ich mystický vzhľad.

Český architekt Pavel Janák zasáhl do kubismu, funkcionalismu, věnoval se rozvoji měst a urbanistickému plánování, zásadní jsou jeho rekonstrukce památek, byl designérem (stál u vzniku Artělu, Pražských uměleckých dílen i Svazu českého díla), fotografem, pedagogem na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, brilantním teoretikem (rozhodující měrou se podílel na formulaci teorie české kubistické architektury). Překlad první obrazové Janákovy monografie rakouského autora Norberta Kieslinga, s více než šesti sty barevnými reprodukcemi, přináší s erudicí i citlivostí všechny fazety architektova života a díla - kromě obecných souvislostí a podrobných životopisných údajů zde nacházíme úplný soupis Janákových děl z oblasti monumentální architektury, výstavby obytných domů, průmyslové a zahradní architektury, konzervátorské a památkářské práce na Pražském hradě, interiérů, keramiky, skla, hodin, lustrů atd. Další oddíly knihy unikátně využívají dosud nepublikované osobní korespondence a vzpomínek Pavla Janáka, jsou doplněny soupisy i výběrem z publikovaných textů a uzavřeny zevrubnou bibliografií.

Dosud nedostatečně zhodnocený představitel české geometrické abstrakce Vladislav Mirvald (1921-2003) ve svém díle osobitě parafrázoval oblouk vývoje moderní malby: přes období kubismu, surrealismu a realismu se propracoval k abstraktnímu projevu, ve kterém dále rozeznáme výrazná období lettrismu, kombinatorických struktur nebo op-artu. Mirvaldovo dílo vznikalo převážně v soukromí jako výraz potřeby umělce odpovídat na impulzy moderního výtvarného projevu a především výzvy jeho vlastního zvídavého intelektu. Významný podnět pro něj představovaly přírodní zákony, jejichž principy originálně využíval při vzniku svých kompozic. Publikace přibližuje experimentátorskou podstatu jeho práce, její hravost i neokázalou transcendentální rovinu. Současně objasňuje Mirvaldův vztah k lounskému uměleckému okruhu, ukazuje souvislosti s dobovým teoretickým přemýšlením a nahlíží jeho tvorbu v kontextu evropského i světového umění druhé poloviny 20. století. Kniha obsahuje seznamy výstav, biografické a bibliografické údaje a anglické resumé.

Sborník Obrácený pohled - jehož základ tvoří texty předních českých historiků umění přednesené počátkem roku 2006 v Galerii moderního umění v Roudnici nad Labem na objevném "Sympoziu k poetice a interpretaci díla Jitky Svobodové" - uspořádal a dalšími autorskými statěmi a recenzemi doplnil Karel Srp. Jitka Svobodová (1941) působí od roku 1991 jako profesorka ateliéru kresby na AVU v Praze. Po počáteční malířské etapě se od sedmdesátých let důsledně věnuje kresebnému médiu. Z pohledu běžícího času lze její tvorbu charakterizovat slovy: od konkrétního k absolutnímu. Tato publikace přináší ty nejdůležitější uměnovědné postřehy a rozbory, jež byly vysloveny či otištěny v souvislosti s první větší výstavní retrospektivou umělkyně v roudnické galerii na přelomu let 2005 a 2006. Zároveň vychází při příležitosti poslední výstavy Jitky Svobodové v pražském Topičově salonu (září až říjen 2010).

Sborník Obrácený pohled - jehož základ tvoří texty předních českých historiků umění přednesené počátkem roku 2006 v Galerii moderního umění v Roudnici nad Labem na objevném "Sympoziu k poetice a interpretaci díla Jitky Svobodové" - uspořádal a dalšími autorskými statěmi a recenzemi doplnil Karel Srp. Jitka Svobodová (1941) působí od roku 1991 jako profesorka ateliéru kresby na AVU v Praze. Po počáteční malířské etapě se od sedmdesátých let důsledně věnuje kresebnému médiu. Z pohledu běžícího času lze její tvorbu charakterizovat slovy: od konkrétního k absolutnímu. Tato publikace přináší ty nejdůležitější uměnovědné postřehy a rozbory, jež byly vysloveny či otištěny v souvislosti s první větší výstavní retrospektivou umělkyně v roudnické galerii na přelomu let 2005 a 2006. Zároveň vychází při příležitosti poslední výstavy Jitky Svobodové v pražském Topičově salonu (září až říjen 2010).

Dle slov úspěšného českého architekta Ivana Kolečka (1943) - žijícího a pracujícího od roku 1969 na břehu Ženevského jezera ve švýcarském městě Lausanne, kde založil vlastní architektonickou kancelář - může být architektura každým prožívána, a to nejen pouhým pohledem, ale lze cítit její prostor, vnímat světlo, atmosféru a souvislosti. Život architektonického díla se nezastavuje, vrství se jeho prožívání, píšou se stránky jeho historie. Tyto inspirující myšlenkové přesahy tvoří osu osobité Kolečkovy "architektonické zpovědi", rozložené do osmi tematických oddílů (Světlo, Město, Místo, Stopy, Vnitřní - vnější, Materiály, Architektura a umění, Nikdy nepostavené věže), uzavřené přehledem všech realizací nejen v zahraničí, ale také v České republice. Autor od roku 1990 současně vyučuje na brněnské Fakultě architektury VUT jako vedoucí ateliéru architektonické tvorby. V roce 1996 obdržel Ivan Koleček, v rámci přehlídky Grand Prix, cenu udělovanou Obcí architektů českému tvůrci působícímu v zahraničí. Kniha je vybavena bohatou fotografickou dokumentací vybraných, vizuálně velmi atraktivních projektů.

Emil Přikryl (nar. 1945), jeden z nejryzejších českých architektů a vysokoškolských pedagogů, se zapsal nejen svou tvorbou, ale i morálním přístupem do historie moderní české architektury. Jakožto mimořádná osobnost na poli architektury obdržel Poctu České komory architektů 2009. Celobarevná obrazová kniha Emil Přikryl a jeho škola (vydaná u příležitosti uvedeného ocenění) připomíná významné Přikrylovy realizace a soustřeďuje architektonické návrhy nejvýraznějších žáků tohoto charismatického profesora Školy architektury Akademie výtvarných umění v Praze, bývalého člena proslulého libereckého SIALu. Vzdává zasloužený hold tvůrci, mezi jehož realizované stavby patří snad nejzdařilejší moderní muzejní budova v Čechách Galerie Benedikta Rejta v Lounech, kromě mnoha dalších návrhů a realizací (například Muzeum v Mostě, dostavba Messepalastu ve Vídni, nákupní centrum Uran v České Lípě, Opera Bastille v Paříži, obytný dům IBA a Tegeler Hafen v Berlíně, vila Věry Chytilové v Praze, kostel Prokopa Holého v Teplicích, konzulát v Šanghaji). Publikace je uvedena fundovanými texty předních znalců Přikrylova díla a přináší souhrnné a přehledné informace o jeho architektonické škole.

Sdružení inženýrů a architektů v Liberci (SIAL) se zapsalo do dějin české architektury 20. století kapitolou stejně významnou jako tvorba Jana Kotěry nebo práce českých kubistů a funkcionalistů. V létě roku 1968 je založil autor slavné věže na Ještědu Karel Hubáček spolu s Miroslavem Masákem a Otakarem Binarem. Brzy poté se k němu připojili nejnadanější absolventi pražských architektonických škol seskupení do Školky SIAL. Vzdor těžkým politickým podmínkám se SIAL dokázal prosadit doma i na západní architektonické scéně. Prestižní zahraniční časopisy mu věnovaly více pozornosti než jakémukoli jinému projevu moderní české architektury. Tato kniha se poprvé pokouší uchopit tvorbu libereckého sdružení v plné šíři. Její 24 členný autorský tým se při své práci opřel o archivní dokumenty i o zprávy v dobovém tisku. Po syntetizujících kapitolách o produkci SIALu v šedesátých, sedmdesátých a osmdesátých letech následují rozbory pětadvaceti nejdůležitějších projektů a staveb a medailony patnácti nejpřednějších architektů SIALu, vše provázené téměř pěti stovkami reprodukcí.

Bohatě ilustračně vybavená kniha přibližuje historii vědecko-fantastického žánru v Československu na poli knižní kultury, výtvarného umění, filmu, komiksu i společenské teorie v období 1948 - 1978. Vychází jako součást stejnojmenné výstavy. Společenská utopie se v druhé polovině padesátých let minulého století rychle proměňovala v utopii technickou. Úspěchy při dobývání kosmického prostoru byly tak omračující, že se brzká migrace lidstva do okolního vesmíru zdála být otázkou nejbližších desetiletí. Také tento sen o vesmíru však začal být v průběhu šedesátých let korigován a ztrácel svůj utopický pel. Pokorně se vrátil do románů a filmů science fiction a přestal být tématem pro nejširší veřejnost. Dnes se z našich životů vizionářská kvalita již zcela vytratila. Kniha Planeta Eden - Svět zítřka v socialistickém Československu se v jedenácti tematických a obrazových kapitolách vrací k nedávným představám o budoucnosti, která v této podobě nikdy nenastala. Přibližuje víru ve vědecko-technický rozvoj, dogmata sociálních utopií a oblibu vědecko-fantastického žánru v podmínkách socialistického režimu. Bohatě ilustračně vybavená kniha přináší statě o historii vědecko-fantastického žánru v Československu na poli knižní kultury, výtvarného umění, filmu, komiksu i společenské teorie. Obsahuje samostatné profily výtvarníků Zdeňka Buriana a Teodora Rotrekla, reflexi témat budoucnosti v dobovém avantgardním umění i obrazové materiály vztahující se k oblasti tehdejší masové kultury; je uzavřena anglickým i ruským resumé a jmenným rejstříkem.

Výpravná obrazová monografie Marie Klimešové reflektuje ve třinácti kapitolách výtvarné fenomény, tematické a názorové okruhy, osobnosti a události, které vytvářejí obraz dané doby a znamenají podstatné hodnoty českého umění druhé poloviny 20. století. Zároveň je členěna na tři základní časové etapy, jejichž první předěl představuje politický puč v roce 1948 a jeho důsledky v české kultuře, a druhý pak XX. sjezd KSSS a jeho kritika stalinismu. Čtenáři tak mohou sledovat, jakým způsobem umělci nejprve reagovali na deziluzi plynoucí ze zkušenosti války a rozpadu klasických postupů předválečného modernismu, jak později čelili likvidaci intelektuálních a tvořivých sil společnosti a jak využili klimatu větší ideologické tolerance po roce 1956. Panorama výrazných osobností spojuje do jednoho celku tvorbu nastupující poválečné generace s klíčovými umělci předválečné výtvarné scény - Emilem Fillou, Janam Zrzavým nebo Alénem Divišem. Kniha představuje především volné umění - malbu, plastiku, kresbu, koláž, grafiku a fotografii. Mezi desítkami autorů zazáří tvorba Andreje Bělocvětova, Václava Boštíka, Vladimíra Boudníka, Pavla Brázdy, Libora Fáry, Miroslava Háka, Františka Hudečka, Josefa Istlera, Čestmíra Kafky, Jiřího Koláře, Jana Křížka, Jana Lukase, Mikuláše a Emily Medkových, Zdeňka Palcra, Roberta Piesena, Stanislava Podhrázského, Bohuslava Reynka, Zbyňka Sekala, Zdeňka Sklenáře, Josefa Sudka, Josefa Šímy, Václava Tikala, Jiřího Tomana, Toyen a mnoha dalších, často i doposud neprávem opomíjených umělců.

Libuše Niklová patří mez ikony českého designu, její hračky a nafukovací objekty formovaly dětství několika generací dětí i dospělých a právem se řadí mezi jeden ze základních fenoménů vývoje moderního umění a designu v naší poválečné historii. Jde o klasický paradox, zná je skoro každý a málo kdo je spojuje s osobností Libuše Niklové. Autorka Tereza Bruthansová monografii koncipovala jako poutavý přehled díla designérky rozdělený chronologicky a tematicky do třech hlavních kapitol: Gumáčci (1954-1964) , pojednávající o malých gumových figurkách vyráběných v Gumotexu Břeclav, Harmoniky a verneovky (1963-1967) , mapující unikátní sérii hraček s měchovým trupem a kolekci dopravních prostředků inspirovaných příběhy Julese Vernea, a Nafukovadla (1963-1981) , představující nafukovací hračky, míče a vodní čluny, kola a lehátka. Součástí knihy je též kapitola o nejbližších spolupracovnících Niklové a především podrobný soupis jejího díla.

Dlouho očekávaná monografie Decadence Now! Za hranicí krajnosti vychází jako součást stejnojmenné výstavy vy výjimečné grafické úpravě Roberta V. Nováka. Přináší na 338 stranách vedle úvodní studie i komentáře k jednotlivým dílům. Dekadence je téma, které je v současné kultuře aktuální, či lépe, opět aktuální. Apokalyptický pocit zmaru a krize naší civilizace podněcuje zvýšený zájem o temnou stránku lidského nitra i samotného světa. Od sedmdesátých let 20. století můžeme sledovat kontinuální snahu soudobého umění pracovat s typicky dekadentní tematikou: odcizení, deviace, splín, perverze, hrůza, ošklivost, krása, halucinace, smrt, sebevražda, zánik, narcismus, pornografie, násilí, narkotika, nemoc, šílenství. Dekadentní umění je subversivní, podněcující, nevyvolává lhostejnost, ale vyžaduje formulování jasného postoje. Dekadence je v tomto smyslu vyhrocená, extrémní i provokativní. Po úvodní studii je publikace strukturována, podobně jako výstava, do pěti základních kapitol: I. Krajnost sebe: bolest (Robert Mapplethorpe, Pierre et Gilles, Matthew Barney, Cindy Shermanová, Gilbert and George, Yasumasa Morimura ad.), II. Krajnost těla: sex (Jeff Koons, Niba, Anders Serrano, Joel-Peter Witkin, David Černý ad.), III. Krajnost krásy: pop (David LaChapelle, Pierre et Gilles, Paolo Schmidlin, Shimon Oksteyn, Daniel Edwards, Zbygniew Libera ad.), IV. Krajnost mysli: šílenstí (Damien Hirst, David Baley, Catherine Opieová, Jake a Dinos Chapmanovi, Gottfried Helnwein ad.) V. Krajnost života: smrt (Steven Gregory, Joel-Peter Witkin, Kieth Haring, Ivan Pinkava, Václav Jirásek ad.). Kniha obsahuje, vedle menších referenčních obrázků, celostránkové reprodukce všech děl, která byla představena na stejnojmenné výstavě v Galerii Rudolfinum, stejně jako pohledy do vlastní expozice. Jednotlivá díla jsou doprovázena komentáři samotných autorů nebo úryvky z teoretických studií a rozhovorů. Publikace je doplněna podrobným biografickým a bibliografickým oddílem.

Publikace vzniklá souběžně s první retrospektivní výstavou představuje a shrnuje dílo doposud poměrně málo známého sochaře Jiřího Nováka (1922-2010). Novákovy konstruktivistické objekty i designové realizace z různých kovů i plastických materiálů se řadí k významným dílům českého sochařství druhé poloviny 20. století především v oblasti konstruktivisticko-kinetické plastiky. Pohyb odvozený z přírodních dějů vstupuje do děl prostřednictvím působení větrného či vodního živlu, elektrické energie či v interakci s divákem - lidským impulzem. I v případě nepohyblivých děl je pohyb vnitřně obsažen pomocí tematizace přírodního děje, živlu. Kinetické aspekty autor aplikoval v malém měřítku, ale především v rozměrných plastikách, které akcentují prostor nové městské architektury. Vedle mobilních plastik vytvořil Novák řadu stabilních symbolických děl pro architekturu, v nichž je původní tematická náplň abstrahována do maximálně zjednodušeného znaku. Součástí knihy je záznam sochařových vzpomínek, výběrový soupis realizací a restaurátorské činnosti, biografie, seznam literatury a anglické resumé.

Jiří Georg Dokoupil (1954), který se jako jeden z mála českých výtvarníků poválečné doby plně prosadil na mezinárodní výtvarné scéně, je kritikou nejčastěji řazen k proudu postmoderního malířství, jež se v osmdesátých a devadesátých letech rozvinulo především v Německu a Itálii. Jeho tvorbu jako celek není snadné definovat vzhledem k bezbřehé pestrosti výtvarných stylů; odráží se v ní autorovo přesvědčení, že v umění je mnohdy důležitější hledat než nacházet. Jedinou přetrvávající charakteristikou jeho práce je změna. Dokoupila lze považovat za umělce-vynálezce, jenž neúnavně pracuje na několika energetických polích, jak říká prostorům fascinace, jež ho v té které chvíli obklopují a inspirují. Umělec se úspěšně prezentuje na špičkových veletrzích umění, stejně jako v nejznámějších výstavních síních po celém světě; v této výpravné obrazové publikaci představuje především nejnovější tvorbu - z neuvěřitelně rozsáhlého arzenálu originálních "dokoupilovských" technik jsou zde zastoupeny zvláště tři metody: kouřové (svíčkové) kompozice, obrazy z mýdlových bublin a nejnovější velkoplošné filmové panely.

Monografie jedné z nejoriginálnějších českých výtvarnic posledního půlstoletí - malířky, kreslířky, grafičky a autorky osobitých asambláží a děl založených na kaligrafické prezentaci vlastních textů.

Šestá básnická sbírka Františka Dryjeho (1951) je volně inspirována jedním z posledních cyklů pastelových kreseb Evy Švankmajerové (1940 - 2005), nazvaném Vlci byli opět vysazeni v českých lesích (2004), jenž patří v jejím díle bezpochyby k nejvýraznějším - lze ho mimo jiné chápat jako bolestnou existenciální reflexi vědomí smrti a smrtelnosti. Básně a pastely mají stejná motivická i hodnotová východiska, která jsou oběma autorům společná či blízká: oba jsou významnými představiteli té tvůrčí (výrazové, imaginativní) linie, jejíž kořeny sahají do historie českého surrealismu (Nezval, Havlíček, Effenberger aj.). Dryje sám říká: "... pokouším se uchopit a zpracovat vnější, jakkoli ,vysoký' či ,nízký' podnět svým jedinečným způsobem ... pozřít jej a vyplivnout vtělený do mého masa a převlečený do mé kůže - pokouším se nahlížet svět především hranolem subjektivity, jenž lomí odněkud přicházející světelný svazek impulzu, a tak nasvěcuje cestu k jedině platné, imaginativní komunikaci."