Arbor vitae strana 11 z 16

Kulturní a umělecký život meziválečného Československa spoluutvářely také regiony - mimopražská centra, dobově nazývaná "venkov". Tato bohatě obrazově vybavená publikace ukazuje, jak se nové paradigma demokratického kulturního rozvoje promítlo do uměleckého života v Plzni, centra západních Čech, tehdy nazývaných "český západ", a popisuje dějiny jednoho z tehdejších nejvýznamnějších uměleckých spolků - Sdružení západočeských výtvarných umělců v Plzni. V kapitolách věnovaných architektuře, malířství, sochařství, uměleckému řemeslu i ediční činnosti mapuje podrobně tvůrčí aktivitu Sdružení v kontextu celorepublikového uměleckého dění až do období okupace a prvních poválečných let. Kniha je prvním uceleným příspěvkem k rekonstrukci situace českého umění ve druhé čtvrtině 20. století. Důkladné zpracování badatelsky dosud nevytěžených fondů veřejných i soukromých regionálních archivů a dobového tisku zpřístupňuje objevný materiál týkajících se i exkluzivních témat (např. tvorba a spolupráce Karla Lhoty s Adolfem Loosem včetně případu Müllerovy vily), osvětluje plzeňské působení známých osobností (Karel Lhota, Svatopluk Máchal, Josef Skupa, Jiří Trnka) a představuje umělce neprávem zapomenuté (architekt Leo Meisl, malíři Josef Hodek, František Pořický, Josef Tetínek aj.). Příspěvek o ediční činnosti spolku rozšiřuje výtvarnou problematiku o oblast regionálního literárního života v souvislosti s básnickou edicí Stín, jejíž jednotlivé sbírky (mezi autory se objevil i významný výtvarný teoretik František Kovárna) recenzovali přední kritici - A. M. Píša, Zdeněk Kalista a F. X. Šalda.

Monika Immrová (1970), absolventka sochařského ateliéru Jindřicha Zeithammla pražské Akademie výtvarných umění, se vedle sochařské tvorby intenzivně věnuje i grafice. Katalog Tvary představuje průřez její dosavadní prací. Monika Immrová se věnuje hlubotiskovým technikám, s jejichž pomocí vytváří své minimalistické kompozice, které velice úzce korespondují právě s její tvorbou sochařskou. Je zajímavé zkoumat, jak se stejný tvar mění, je-li zpracován graficky na ploše nebo naopak plasticky v různých materiálech a ještě v různých velikostech. Charakteristickým rysem směřování Moniky Immrové je abstrahování čistého tvaru a zevrubné zkoumání jeho výtvarných možností. Katalog je vydán k výstavám v Letohrádku Ostrov a v Oblastní galerii v Liberci.

Jan Autengruber (25. 4. 1887 Pacov - 15. 7. 1920 Praha) studoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze a na Akademii výtvarných umění v Mnichově. V letech 1907-1913 působil v Mnichově, roku 1910 podnikl na kole cestu do Paříže a v období 1913-1915 pobýval v Itálii. V předposledním roce války narukoval a odešel na frontu, záhy byl však uvolněn. Po roce 1918 působil v jižních Čechách a v Praze. Onemocněl španělskou chřipkou, která se vyvinula v těžký zápal plic. Zemřel v pražské vinohradské nemocnici roku 1920. Publikace sleduje základní okruhy dosud neznámé Autengruberovy tvorby. V Mnichově se malíř zabýval portréty, malbou aktů, ale také kopírováním obrazů starých mistrů a motivy zátiší s maskami. Na konci prvního desetiletí se umělcova malba uvolňovala směrem ke zdůraznění výrazu a svěžesti malířského gesta. V italských krajinách, zejména těch, co Autengruber namaloval na jihu, v Taormině a okolí, se postupně mění těkavý, chvějivý rukopis barevných fleků krajin z roku 1910 v expresivní, sumární a dynamickou zkratku. Umělec si v Itálii uvědomil, že virtuózní schopnost malby musí překonat radikálním výrazovým nasazením. V jeho kresbách i se objevují biblické motivy. Obrazy Ukřižování, Vztyčení kříže, Svatý Šebestián, Salome, díly radikální expresivně rozervané dynamické formy dosáhl Jan Autengruber vrcholu a bez nadsázky se zařadil po bok tvůrcům, jako byli Lovis Corinth, Max Slevogt, Max Liebermann či Max Beckmann. Anglické a německé resumé.

Monika Immrová (1970), absolventka sochařského ateliéru Jindřicha Zeithammla pražské Akademie výtvarných umění, se vedle sochařské tvorby intenzivně věnuje i grafice. Katalog Tvary představuje průřez její dosavadní prací. Monika Immrová se věnuje hlubotiskovým technikám, s jejichž pomocí vytváří své minimalistické kompozice, které velice úzce korespondují právě s její tvorbou sochařskou. Je zajímavé zkoumat, jak se stejný tvar mění, je-li zpracován graficky na ploše nebo naopak plasticky v různých materiálech a ještě v různých velikostech. Charakteristickým rysem směřování Moniky Immrové je abstrahování čistého tvaru a zevrubné zkoumání jeho výtvarných možností. Katalog je vydán k výstavám v Letohrádku Ostrov a v Oblastní galerii v Liberci.

Monika Immrová (1970), absolventka sochařského ateliéru Jindřicha Zeithammla pražské Akademie výtvarných umění, se vedle sochařské tvorby intenzivně věnuje i grafice. Katalog Tvary představuje průřez její dosavadní prací. Monika Immrová se věnuje hlubotiskovým technikám, s jejichž pomocí vytváří své minimalistické kompozice, které velice úzce korespondují právě s její tvorbou sochařskou. Je zajímavé zkoumat, jak se stejný tvar mění, je-li zpracován graficky na ploše nebo naopak plasticky v různých materiálech a ještě v různých velikostech. Charakteristickým rysem směřování Moniky Immrové je abstrahování čistého tvaru a zevrubné zkoumání jeho výtvarných možností. Katalog je vydán k výstavám v Letohrádku Ostrov a v Oblastní galerii v Liberci.

Svým tématem naprosto ojedinělá kniha představitelů mezinárodně proslulé vídeňské školy dějin umění Ernsta Krise (1900-1957) a Otto Kurze (1908-1975) si už v době svého vzniku (1934) kladla za cíl zpracovat určitá životopisná klišé, schémata a strategie,

Textová monografie malíře a grafika Miloslava Mouchy (1942), který v bibliografickém eseji, s literární, až hrabalovskou bravurou zachycuje příběh svého života a díla, cestu z Litvínova do Paříže i od instalace k malbě. Ve Francii, kde se usadil po emigraci v roce 1968, si brzy vybudoval značné renomé. Etabloval se zde jako volný výtvarník a stal se jedním z nejznámějších představitelů českého exilového umění. Kniha vychází také ve dvou jazykových mutacích doplněných textem Otto M. Urbana.

Obsáhlá publikace vychází u příležitosti stého výročí založení sdružení Artěl, jedné z nejvýznamnějších institucí českého užitého umění a designu prvé poloviny 20. století. Publikace seznamuje čtyřmi statěmi se čtvrt století trvající činností tohoto sdruž

Název Antimodernisté není spekulativní, vyjadřuje jen prostý fakt, konstatování, že v logické posloupnosti existovali nejdříve modernisté a teprve po nich antimodernisté. Neexistovaly dvě skupiny, ale pouze jednotlivci, osobnosti více či méně výrazné - um

Jackson Pollock (1912 - 1956 ) patří mezi zakládající osobnosti světového umění. Jeho dílo spojované s „newyorskou“ uměleckou školou řadíme k abstraktnímu expresionismu. Pollock zcela změnil historii umění tím, že veřejnosti vylil kbelík barvy do tváře. Objevil akční malbu i malířský požitek vnitřní dynamiky samotného aktu malování, hutnosti barvy, sílu rychlosti i dopadu barvy na plátno. Svá díla pak maloval každou buňkou v těle, vynakládal tak úžasnou duchovní i fyzickou energii. Pollockovy radikální prvky malování, jako například úplné odmítnutí palety a chybějící tradiční perspektiva, staví jeho dílo do pozice důležitého mezníku ve světovém poválečném umění... Vinou způsobu svého života nezanechal žádnou ucelenou edici svých textů. Náš výbor se opírá o několik jeho vlastních textů, rozhovor s Williamem Wrightem, rozhovory s Lee Krasnerovou, vzpomínky Alexe Horna a Donalda Judda a pro pochopení kontextu i o rozhovor s jeho galeristkou Betty Parsonsovou. Všechny texty představují strhující svědectví nejen o Pollockově vlastním díle a životních postojích, ale i o vlastní podstatě umění vůbec.

Dvaadvacet koláží Pavla Holeky (1945) vždy provází autorův krátký básnický text, organicky doplňující to, o čem vypovídají v různých velikostech po celé ploše rozhozená hebrejská písmena a je dotvářející lidské figury, různá zvířata či předměty denní potřeby. Jejich symbolika je evidentní, dešifrování však již mnohem složitější a nejednoznačná, divák má tak dostatek prostoru k vlastnímu přístupu, vnímání a pocitu. Sugestivní obraz pouze napomáhá k otevření dveří do komnat, kde již přebývá to nejpodstatnější tajemství, a to smyslu lidského bytí. Svět Holekových koláží komplexně postihuje horizontální určenost života i jeho vertikální přesah. Několika charakterizujícími prvky je přiblížen skrytý význam každého jednotlivého, výrazně krojeného písmene, jehož vnitřní podstata a kauzální propojenost zjevuje se pak zcela nečekaně, jakoby náhle ostře nasvícena. Tento podmanivý, dokonale prokomponovaný filozoficko-poetický soubor přináší rovněž ve světovém kontextu zcela specifické kvality. Jde o mnohovýznamový, zároveň ale pozoruhodně celistvý fenomén všech dvaadvaceti písmen hebrejské abecedy, v neposlední řadě i v ohledu a souběhu numerickém, umocňovaný jedinečným estetickým nábojem jejich kaligrafického vyjádření. Mimořádná kolážová série Pavla Holeky je uzavřena zasvěceným doslovem Gustava Erharta, dle něhož lze poselství tohoto unikátního výtvarně-poetického díla vystihnout také slovy: "Dívej se, a bude ti dáno vidět!"

Objevná celobarevná obrazová knížka autorek Hany Klínkové, Marie Rakušanové a Ivany Jonákové přináší poprvé vyvážené informace o „šumavské tvorbě“ dvou výjimečných uměleckých osobností – věhlasného rakousko-českého ilustrátora, kreslíře a spisovatele Alfr

Monografie V barvách chorobných : Idea dekadence v českých zemích1880 a 1914, která vychází ke stejnojmenné výstavě v Obecním domě poprvé představuje a to i rámci evropského kontextu, specifickou část výtvarné umělecké scény ovlivněnou myšlenkami dekadence. Jedná se o umělce takového významu jako byli Max Pirner, Hanuš Schwaiger, Beneš Knupfer, Jakub Schikaneder, Františka Bílek, Karel Hlaváček, Max Švabinský, Alfons Mucha, Jan Preisler, František Kaván, Františka Kobliha, Jan Zrzavý, Josef Váchal a mnozí další. Fenomén dekadence je nahlížen třemi autory – Danielem Vojtěchem z filozofického a historického hlediska, Lubošem Merhautem z literárního a konečně editorem knihy Otto M. Urbanem z úhlu dějin umění. Monografie je ve své obrazové části členěna do 4 oddílů : Zachmuřený, zhýralý, morózní Démon láska Satanické halucinace a Očistec smrti, které jsou proloženy desítkami citátů a básní. Anglická verze.

Karel Teige (1900–1951) je znám zejména jako teoretik výtvarného umění a architektury, publicista, kritik, redaktor a organizátor českého uměleckého života století. Stal se vůdčí osobností avantgardního uměleckého sdružení Devětsil (1920) a od roku 1934

Kniha Obrys doby předkládá soubor vybraných textů předního českého architekta a uměleckého teoretika Pavla Janáka (1882-1956), jenž proslul svou rozsáhlou kulturní činností od návrhů kubistických staveb nebo nezaměnitelných kusů porcelánu a nábytku přes svébytné stavby národního stylu, mezi nimiž vyniká především krematorium v Pardubicích, až po vrcholné projevy funkcionalismu, jako je objekt Husova sboru v Praze na Vinohradech nebo Osada Baba nad pražskými Dejvicemi. Posledních dvacet let života strávil ve funkci architekta Pražského hradu, kam nastoupil po Josipu Plečnikovi. Janák se navíc v průběhu celé své tvůrčí činnosti setrvale zabýval problémy historických objektů a jejich rekonstrukce.Autorův obsáhlý myšlenkový horizont plasticky vykresluje jednotlivé texty, z nichž některé jsou publikovány zcela poprvé. Chronologicky sestavená antologie neobsahuje jen zásadní statě, které jsou integrální součástí české architektonické teorie první poloviny 20. století, ale rovněž literární dokumenty dosud neprávem opomíjené. Proslulé texty formující dobový architektonický diskurz jsou doplněny statěmi přinášejícími inspirativní podněty především ve sféře užitého umění. Editorka publikace Vendula Hnídková zařadila do objevného výběru i příspěvky vztahující se k výrazným osobnostem umělecké scény a k obecnějším aspektům každodenního života, jež se ve dvacátých až třicátých letech nejintenzivněji promítaly do zevrubné analýzy problematiky bydlení. Janákovy původní texty doplnila o podrobný teoretický úvod, stručný životopis, soupis urbanistických, architektonických a uměleckořemeslných prací a soupis jeho textů. Kniha je uzavřena výběrem z literatury a je vybavena více než stovkou dokumentárních fotografií, kreseb a skic.

Publikace představuje průřez námětově rozmanitým dílem fotografa Miroslava Jodase (1932). Jeho černobílé fotografie provází obvykle rozptýlené světlo a jasně definovaný tvar a s ním i záměr. V přehledně řazených cyklech, kterým se konceptuálně věnuje po