Arbor vitae strana 11 z 15

Dosud málo známý a nezaslouženě zapomenutý výtvarný fotograf Rupert Kytka (1910-1993) patří do generace umělců spjatých s meziválečným amatérským hnutím. Nejvýznamnější práce ovšem vytvořil až v šedesátých letech jako zakládající člen olomoucké skupiny DOFO, prvního poválečného československého fotografického sdružení (vzniklo roku 1959), k jejímuž věhlasu přispěli později například Ivo Přeček a Vilém Reichmann. Z této doby vynikají zejména Kytkovy snímky v duchu poezie všedního dne (se styčnými plochami s tradicí surrealismu a imaginativního umění) a fotografie blížící se svým výrazem umění op-artu či informelu (mj. skleněné struktury). K jeho vrcholným snímkům patří zátiší v exteriéru i interiéru, často citlivě zobrazující odhozené a různě destruované předměty. Fotografickou dráhu pak Rupert Kytka zakončil výjimečným souborem Dobrá země (1969-1979), kdy zejména v detailech opět prokázal schopnost mistrovsky rytmizovat námět. Zhodnotil tak zároveň celoživotní zájem o fotografii horské krajiny. Reprezentativní výběr (téměř padesát kvalitních reprodukcí) z Kytkova neokázalého, ale dnes již klasického díla je uveden průkopnickou studií Lukáše Bártla a uzavřen soupisem výstav umělce.

Jiří Jílovský (1884-1958) vstoupil do profesionálního života po ukončení pražské akademie v roce 1908, kdy se ve skupině Jung-Prag zaujal místo Richarda Teschnera. Mimo knižní úpravy byl autorem ex-libris, u kterého se řadí mezi zakladatele žánru, jako takového. Byl virtuózním kreslířem a ovládal všechny grafické techniky. V malbě se především zabýval portréty, malbou v plenéru a starou Prahou. Tu zachycoval i v grafice. Dá se označit spolu s Aloisem Wiererem za poslední novoromantické malíře. Důležité bylo i jeho členství v pražské zednářské lóži Schlaraffie, sídlící ve Štěpánské ulici. Řada prací, zejména z počátku jeho tvorby, se zaobírá mytologií, pohádkou a symbolikou. V jeho podání má každý prvek svébytný význam, například v grafikách staré Prahy si pohrává s oblohou, která určuje náladu, zatímco drobná figurální stafáž vypráví příběh. Za druhé světové války jeho dva synové zemřeli v koncentračním táboře. On sám přežil zásluhou toho, že ho z Osvětimi převezli do Sachsenhausenu, kde byl zaměstnán v padělatelské dílně (příběh byl zfilmován pod názvem Ďáblova dílna), která vyráběla padělky anglických liber. Po návratu z koncentračního tábora se snažil vrátit se ke své práci. Ateliér byl stejně, jako u řady dalších česko-německých autorů za války zničen. Většina volných prací, tak nenávratně zmizela. Jiří Georg Jílovský umírá zapomenut v roce 1958. Arno Pařík, největším znalec Jilovského tvorby, ji přehledně propojil do tematických kapitol, rozsáhlý obrazový doprovod je sumou toho nejlepšího z jeho díla.

Kniha sleduje reflexi cirkusového světa v českém výtvarném umění a literatuře. Zpřítomňuje fenomén cirkusu v českém prostředí od počátku 19. století do poloviny 20. století, a to v širších souvislostech evropského umění. Cirkus s typickými postavami artistů, klaunů a krotitelů exotických zvířat je svébytným světem, odlišným od každodenní reality. Divákům poskytuje nebývalou podívanou a nové smyslové zážitky. Vedle prací známých autorů, mezi něž patřili Bohumil Kubišta, Josef Čapek, Jindřich Štyrský, Vítězslav Nezval nebo Eduard Bass, představuje i díla pozapomenutých tvůrců. Řada umělců se přímo ztotožňovala s akrobaty či použila postavu smutného, melancholického klauna ke ztvárnění vlastních psychických stavů, případně jako prostředek metafory celospolečenského dění. Kniha přehledně zachycuje i historii cirkusu jako takového. Nápaditá grafická úprava pracuje s cirkusovými atributy. Kniha je uzavřena anglickým resumé.

Kniha Začátek století je reprezentativním obrazem českého vizuálního umění prvního desetiletí a odkrývá jeho nejpodstatnější prvky, na než dnes kontinuálně navazuje nejmladší generace českých umělců a umělkyň. Je založen na prozkoumávání nedávné minulosti.. Souborně představuje především díla, která vyprovokovala dobovou diskusi či významně posunula diskurz současného výtvarného umění. Přestože jsou ještě čerstvá a silně ovlivňují aktuální dění, do jisté míry je už prověřil čas. Dokládají jaká média a výtvarné postupy umělci a umělkyně v prvním desetiletí používali, o čem přemýšleli, nebo co se pokoušeli změnit. Stejně jako na aktuální výtvarné scéně se i zde objevují všechna média: malované obrazy, fotografie, videa, sochy, objekty, instalace, ale i projekty a aktivity, jež je těžké k jednotlivým médiím přiřadit. Pro současnou postmediální situaci je typické prolínání jednotlivých médií, postkonceptuální práce s formami i obsahem, zpochybňování a rozšiřování hranic umění směrem k sociálním a politickým aktivitám. The book Beginning of the Century takes a look at Czech visual arts over the course of this century's first decade and unveils its most essential aspects that are still found in the work of today's youngest generation of Czech artists. It is based on an examination of the recent past. Many of the works presented consist of those that provoked discussions during that period or significantly shifted the discourse of contemporary art. Despite the fact that they are still fresh and they strongly influence the current scene, to a certain extent they've already withstood the test of time. They demonstrate which media and approaches were used by artists in the first decade, what they were thinking about or what they were trying to change. All media appear here just as they do on the current art scene: painting, photography, video sculptures, objects, installations, as well as projects and activities that cannot be easily assigned to an individual medium. Combining different media, post-conceptual work with forms and content, the undermining and expansion of the borders of art toward social and political activities are typical for the present-day post-media situation.

Monografická publikace o Stanu Filkovi, patřícímu ke generaci, která na uměleckou scénu vstoupila na počátku šedesátých let. Jeho dílo je úzce spjaté s konceptuálním uměním, happeningem, environmentem a multimediální tvorbou v Evropě a Americe.

Magdalena Abakanowicz (*1930) představuje jednu z nejvýraznějších osobností evropského výtvarného umění 20. století. Vedle Louise Bourgeois, Evy Hesse nebo Rachel Whitereadové patří mezi nejvýznamnější světové sochařky 2. poloviny 20. století. Světov é umění obohatila o prvek monumentální bezhlavé figury, která se stala zástupným symbolem pro vyjádření pocitů člověka ve 20. století. Z její bohaté práce vynikají od počátku také rozměrné textilní sochy nazvané "Abakany", které vytvářela v průběhu 6 0. let. Na tato individuální díla navázaly v 70. a 80. letech série humanoidních, textilních skulptur, které zrcadlily problém jednotlivce a jeho identity v davu. Časem Abakanowicz přestoupila od textilních materiálů ke kovu a dále ve své tvorbě refl ektuje problematiku davu a jednotlivce. Svá sousoší umisťuje i do veřejných prostor. Výstava v Muzeu umění Olomouc i malá monografie jsou prvním představením Magdaleny Abakanowicz v České republice. Kniha je česko-anglická, obsahuje seznamy výstav, b iografické a bibliografické údaje.

Jiří John (19231972) se na umělecké scéně začal prosazovat v druhé polovině padesátých let. Navázal na tradice moderní české malby, spřízněnce si našel i v umění evropském, hlavně francouzském a italském, ale každý podnět u něho procházel od počátku filtrem osobitého cítění. Tichý a mužně jemný, patřil k rodu malířů-básníků, jako byli Jan Zrzavý a Josef Šíma, umělci mu ze všech mu nejbližší. Po obsahové stránce předznamenal Johnovu tvorbu láskyplný vztah k přírodě, jen načas zastíněný zaujetím pro moderní velkoměsto. Ve zralém období, k němuž dospěl na počátku šedesátých let, se omezil na několik příznačných témat, jako je předjaří a podzim, rašení, klíčení a přezimování, v jejichž opětovných variacích u něho vykrystalizovala představa krajin-zátiší, nový obrazový typ, daleko přesahující rámec tradičního krajinářství. John uplatňoval své básnické a výtvarné cítění nejen v malbě, ale i v grafice v níž byl nezaměnitelným mistrem. Přestože se nedožil padesáti let, zanechal po sobě vyzrálé a celistvé dílo a do dějin umění po 2. světové válce se vřadil jako jeden z jeho nejvýznačnějších představitelů. Kniha představuje poněkud neobvyklý druh monografie: je nejen plodem uměleckohistorického zájmu, ale i hlubokého přátelství a lidského porozumění. Jaromír Zemina v ní volně řadí texty, jež vznikaly v průběhu více než půlstoletí, a pohybuje se v nich na rozhraní erudovaného, na letitých zkušenostech založeného znalectví a literárně bohaté esejistiky, prozrazující, že je psal básník. Dík jeho mimořádné znalosti tématu i osobním prožitkům vyvstává zde před námi Johnova tvůrčí osobnost s plastickou naléhavostí.