Arbor vitae strana 9 z 15

Kniha Prostor pro člověka v tvorbě Michala Škody není klasickým katalogem ani teoretickou studií. Je knihou o hledání jazyka, a to v několika úrovních. Je hledáním jazyka interpretace vnímání a prožívání reálného prostoru člověkem v něm přítomným, a to skrze výtvarný projev a zároveň skrze slovo, interpretující jak výtvarné dílo, tak samotný prostor našeho života. Napříč obory – architektury, výtvarného umění a literatury – pokládá otázku o významu prostoru v životě člověka. Cílem knihy je hledat možné odpovědi na to, kam se podělo ztracené vědomí zakotvenosti člověka ve fyzickém prostoru současného světa, zejména architektury, respektive veškerého vystavěného prostředí. Kam se ztratila schopnost ho vědomě prožívat a porozumět mu. Díla Michala Škody z posledního období, tedy grafitové kresby, architektonické intervence a autorské knihy, mohou být v tomto kontextu vnímána jako komunikativní reprezentace žitého prostoru, nabízející jazyk jeho čtení v abstraktní rovině, který může divákovi rozšířit schopnosti vnímání jeho vlastního reálného světa.

Kniha „Dělat okna tam, kde dříve byly zdi“ se věnuje současné evropské figurativní malbě ze sbírky předního českého sběratele Roberta Runtáka. Je rozdělená do tří hlavních částí zpracovaných třemi autory, které se věnují jak stěžejním tendencím sbírky samotné, tak sběratelství a v neposlední řadě také osobě sběratele a jeho pomyslné cestě k sběratelství a umění jako takovému. Kniha má však i ambici k obecným přesahům. Především text britské historičky umění Jane Nealové Odcizený jedinec, ztráta sebe sama a otázka lidskosti je pozoruhodným exkurzem nejen do problematiky současné figurativní malby, ale také jistou úvahou nad současným stavem našeho bytí. Zaobírá se mimo jiné odcizením člověka a hledáním smyslu vlastní existence v kulisách dnešního světa, tak bytostně ovlivněného blahobytem, masovými médii a sociálními sítěmi. Právě na tato témata reagují mnozí autoři zastoupení ve sbírce. V knize je představeno více než třicet autorů. Kniha však není jen o významných autorech současné evropské scény, jako jsou Martin Eder, Daniel Richter, Tim Eitel, Jonathan Wateridge či Jake a Dinos Chapmanové, nýbrž zároveň o celé řadě mladých talentovaných malířů. Logicky nemůže být vyčerpávající, je ovšem jednou z mála zpráv o umělcích tvořících v současné době v Evropě. Důležitou součástí knihy je obsáhlý rejstřík autorů ve sbírce zastoupených, zahrnující jejich profily i výběr nejzásadnějších výstav. Kniha je bilingvní česko-anglická, je k ní připojen samostatný šestnáctistránkový katalog, který dokumentuje podobu stejnojmenné výstavy v Galerii výtvarného umění v Ostravě.

Hippolyt Soběslav Pinkas (1827–1901) byl jedním z prvních „českých Pařížanů“, který prožil část svého uměleckého života ve Francii. Studoval malbu v ateliéru Thomase Coutura ve stejné době jako Édouard Manet, s nímž ho spojoval zájem o realitu a nekonvenčnost. Krajinářské náměty Pinkas hledal ve fontainebleauském lese, kde se dostal do okruhu předních francouzských malířů později nazývaných jako barbizonská škola (Jean-Baptiste Camille Corot, Jean-François Millet). Tato kniha poprvé komplexně pojednává o Pinkasově díle v kontextu francouzského malířství a sleduje umělcovu tvorbu od karikatur z revolučních let 1848–1849 až po zásadní malby vystavované na pařížských Salonech. Zvláštní pozornost věnuje obrazu Pohřební řeč o oběšenci (někdy nazývaným Modlitba za oběšence), který je unikátní nejen svým námětem, ale i příběhem, jenž se začal psát několik let před jeho vznikem a pokračuje do současnosti. Publikace přibližuje také Pinkasovu účast na Salonu odmítnutých v roce 1863, kde se jeho Stařec a smrt ocitl ve společnosti Manetovy Snídaně v trávě (tehdy nazvané Koupání). Hippolyt Soběslav Pinkas patřil k malířům, kteří dokázali sledovat aktuální umělecké tendence (realismus), a přestože je dnes známější jeho vnuk Jiří Voskovec, náleží mu díky malířské tvorbě i posilování česko-francouzských vztahů významné místo v dějinách evropské kultury.

Dílo Karla Těšínského (1926–2005) dosud nebylo podrobeno detailnějšímu zpracování a stále čeká na objevení odbornou i laickou veřejností. Autor patří k silné generaci umělců, jejichž uvažování, v poválečných poměrech, stálo v opozici vůči oficiálním výtvarným tendencím, jež formovala metoda socialistického realismu. Studoval v ateliérech Františka Muziky, Jana Baucha a Emila Filly, absolvoval v ateliéru krajinomalby Otakara Nejedlého. Směřoval k vyvážené obrazové skladbě a až klasicistnímu cítění. Každý obraz má zvláštní, někdy značně složitý, ale vždy promyšlený rytmus. Hloubku prostoru modeloval světlem a barevnými akcenty, které někde vystupují do popředí a jinde pronikají do hloubky. Přirozeně navazuje na avantgardní vlivy v české krajinomalbě první poloviny 20. století, na Josefa Čapka, Jindřicha Štyrského a zejména na Josefa Šímu. Odstupňované barevné tóny a linie vymezující plochu a prostor tvoří nedílnou součást vyvážené kompozice osobitého malířova díla. Jeho pozoruhodná výtvarná práce se vyvíjela bez náhlých zvratů ve vnitřní kontinuitě. Monografie přehledným způsobem mapuje tvorbu Karla Těšínského, včetně výběrového soupisu díla, výběru z textů a rozsáhlé biografie.

Daniela Vinopalová (1928–2017) vždy žila stranou „uměleckého provozu“. Její tvorba je propojena s vnitřní hlubokou spirituální cestou. Ludmila Vachtová o jejím díle napsala: „Víra je předpokladem těchto zvláštních soch, religiozita nebo vyznání není jejich poslání. Jejich tajemství je v transcendenci, v porozumění záměru milosti.“ Tuto charakteristiku lze v podstatě vztáhnout na celek sochařčina díla. Studovala v ateliéru profesora Pokorného, prošla tedy tvrdou lekcí socialistického realismu. V roce 1961 však nalezla abstraktní formu „sochy-vázy“; nejvýraznějším znakem těchto dutých forem expresivních tvarů jsou linie, probíhající v síťovité struktuře po jejich povrchu. Od poloviny šedesátých let vznikají také „architektury“ stavěné z letovaných nebo vázaných drátů, propojovaných pletivem a pokrývaných textilem, na který nanášela sádru. V roce 1967 poprvé realizovala velký formát a začala stavbu sochy K prostoru IV. Použila cement, materiál odpovídající moderní architektuře. Vznikla komplexní konstruktivně laděná a současně organická struktura organizovaného prostoru jako záznamu univerza. Nástup normalizace znamenal pro Vinopalovou sedmnáctiletou pauzu ve volné tvorbě. Po odchodu do penze (1986) byla soukromě oslovena, zda by nevytvořila oltářní menzu a kříž do pražského kostela sv. Jiljí. Díky tomu se konečně mohla vrátit k práci, která jí byla nejbližší. V devadesátých letech se rovněž vrátila k sérii soch-váz i cyklu „architektonických“ plastik nazývaných K prostoru. Vyvrcholením tvorby polistopadového období se stala plastická konstrukce Díkůvzdání (2007), jíž autorka vzdávala dík za vše, co přesahuje člověka. Součástí knihy jsou i texty a výpovědi jak Daniely Vinopalové, tak historiků umění a téměř úplný chronologický soupis díla, podrobná biografická data a soupisy výstav. To nejpodstatnější z textových studií všech tří autorů uzavírá knihu v anglickém shrnutí.

Kniha jednoho z nejvýznamnějších českých historiků umění, esejisty, kreslíře a básníka Jaromíra Zeminy zahrnuje texty z let 2001 až 2017. Sám autor ji charakterizuje následovně: Opět se tu střídá próza s poezií, ubylo reflexí o přírodě, zato je tu mnohem víc úvah o umění, i starém, jež mě zajímá čím dál víc, a přibylo také intimnějších úvah o mně samém. V tom smyslu je tato knížka snad ještě osobnější a otevřenější než všechny předchozí. Myšleno zejména knihu Jiných textů (Torst, 2000). Sama kniha je tematicky rozdělena do deseti oddílů (Galerijní práce a sběratelství, Přátelé, Klasikové, Vetera et nova, Z ciziny a domova, Všudypřítomná poezie, Trocha přírody, Povzdechy, Miscelanea, Velmi osobní), v nichž jsou jednotlivé texty řazeny chronologicky. Suma textů se, s jistou nadsázkou, dá chápat jako román, román o podstatné části Zeminova života, složený sice z rozmanitých kusů a kousků prózy i poezie, ale vnitřně souvislý a stejnorodý. Obdivuhodný v tom, že přináší modrost, vzdělání a citlivost pozorovatele a glosátora, který nás neučí mentorovat, ale vnímat, brát si to, co je nám nabízeno. Autor Pozdní texty sám doprovodil téměř stovkou dokumentárních fotografií.