Arbor vitae strana 9 z 16

Andy Warhol byl jistě nejznámější umělec na světě druhé poloviny 20. století, zásadně posunul hranici vnímání umění, "udělal z něj zboží", byl tím, čemu se dnes říká mediální ikona. Jeho rozsáhlé dílo, ale i samotný život byl proto ve světě v uplynul ém čtvrtstoletí precizně zpracován ze všech možných úhlů a ve všech oblastech, do nichž fenomenální umělec zasáhl. Jediným kamínkem této obří mozaiky, který do komplexnosti obrazu celá dlouhá léta chyběl, je kamínek zvaný Andy Warhol a Československo . Často velmi překvapivé a úplně nové otázky i odpovědi přináší kniha nazvaná právě Andy Warhol a Československo autorů Ruda Prekopa a Michala Cihláře. Kniha reflektující silný vztah Československa k Warholovi si především klade za cíl dohledat i vzt ah opačný, vztah Warhola k vlasti svých rodičů. Publikace, která není ani klasickou monografií, ani obyčejným životopisem, vznikala neuvěřitelných 22 let. Doslova pionýrská výzkumná a sběratelská práce autorů a mnoha jejich spolupracovníků je ilustro vaná více než 1200 fotografiemi a dokumenty, často publikovanými poprvé. Autoři se k nim dostali díky vstřícnosti rodiny Andyho Warhola, zejména jeho bratrů, Johna a Paula, kteří dosud nikomu nedovolili tak hluboko nahlédnout do svého rodinného archi vu. Do autorského týmu v tomto případě patří i grafik Robert V. Novák, jenž z nesmírného množství textových i obrazových dokumentů vytvořil krasohled, v jehož polohách vidíme osobu Andyho Warhola nesčíslněkrát nově a živě. Z pozice rusínské tradice, ve vzpomínkách jeho rodiny se dá říci, že vedle Andyho je ústřední postavou knihy jeho milovaná matka Júlie, publikace dále přináší vzpomínky Warholových spolupracovníků z Factory (fotografů, asistentů, kameramana, galeristy, kurátora, herců a hereče k), členů skupiny Velvet Underground i dalších osobností newyorské nezávislé scény, samostatnou kapitolou je vztah pražského undergroundu kolem Plastic People k Andymu i vzpomínky Čechoslováků, kteří ho buď znali, nebo je ovlivnil. Je nesporné, že jd e o zásadní dílo, nutné pro pochopení rozporuplné ikony, kterou Andy Warhol byl, je a bude.

Alena Nádvorníková je historička umění, členka Surrealistické skupiny v Československu. Šíře jejích aktivit je neuvěřitelně široká - věnuje se teoreticko-kritické činnosti, mimo jiné objevila pro českou veřejnost fenomén art brut; byla kurátorkou mno ha výstav, je autorkou několika básnických sbírek, editorkou knih převážně se vážících k surrealismu a zejména výsostnou kreslířkou. Její kresby si nelze nezapamatovat. Vryjí se do paměti hned napoprvé svou zneklidňující naléhavostí. Rozrušují, a při tom volají po soustředěné pozornosti. Jdou proti srsti tomu, co bychom mohli vnímat jako vnějškově líbivé. Drásají, současně však i zacelují. Chaos je v nich opakovaně vytvářen, a vzápětí zklidňován a zvládán. Jsou dílem spontaneity i kritického post oje. Nic v nich není vposled náhodné, ačkoli vznikají z jedinečné náhody daného okamžiku. Vším, co je jim vlastní, protestují proti intelektuálnímu výkladu, současně však poskytují prostor k téměř nekonečnému počtu asociací a interpretací.

Jakub Špaňhel bezesporu patří mezi přední představitele současné české malby. Pověst mimořádného talentu, která Špaňhela provázela už za jeho studií na pražské Akademii, byla záhy po absolutoriu potvrzena několika samostatnými výstavami (Galerie hlav ního města Prahy, Národní galerie v Praze), účastí na většině významných přehlídek malby jeho generace (Perfecte Tense v Jízdárně Pražského hradu, stálá expozice Wannieck Gallery atd.). Jeho dosavadní tvorba by se dala rozdělit zhruba do dvou výrazn ě oddělených poloh, propojených společnými znaky, jako je například tíhnutí k monochromii a formální redukci nebo primární důraz na malířské kvality. Obrazy první skupiny jsou založeny na zobrazení konkrétního motivu v jeho typickém gestickém stylu. Vedle asi nejznámějšího cyklu chrámových interiérů sem patří i série aktů, květin, krajin, portrétů či v poslední době benzinových stanic a budov centrálních bank jednotlivých zemí. Prakticky ve všech případech jde o tradiční žánry, některé z nich - například akty, květiny či chrámové interiéry - se dokonce v ikonografii českého umění neobjevily dlouhá desetiletí. Za předlohu mu většinou slouží fotografie nebo reprodukce obrazu. Druhá skupina děl má minimalisticko-seriální ráz, spočívající v mec hanickém opakování jednoduchých prvků za pomoci malířského válečku, třeba "květináčů", křížků, půllitrů či plachetnic.

Publikace Živly / Elements přináší průřez malířskou tvorbou Jana Pištěka (1961) za poslední čtyři roky. Malíř z generace, která na výtvarnou scénu vstoupila v polovině osmdesátých let, za sebou zanechal výrazově rozmanité dílo. Je však především malí řem přírody a malování je mu způsobem, jak vyjádřit smyslové okouzlení světem. Pištěkovy malby se doslovné podobě přírodních úkazů pouze blíží, pro jeho obrazy je podstatné napětí mezi realistickým zobrazením a abstraktní stopou malířského gesta. Cyk ly Živly, Neviditelný život tmy a Industriální klon parafrázují přírodní úkazy, jejich vnímání lidskými smysly i uměleckou reflexi těchto jevů. Důležitou součástí publikace jsou fotografie Roberta Nováka, které Pištěkovy obrazy zachytily v jejich při rozeném monumentálním měřítku i jejich jemné detaily.

Česko-americký designér Ladislav Sutnar (1897-1976) je autorem řady světových ikonických děl v oblasti produktového a grafického designu. Jeho pozoruhodná malířská tvorba je neznámá a tato publikace, která vychází u příležitosti výstavy, poprvé mapuj e Sutnarovu americkou malbu 60. a 70. let. Kromě bohatého souboru reprodukcí ženských aktů - Venuší, jimiž se soustředěně zabýval od svých pětašedesáti let, obsahuje materiály z autorovy archívní dokumentace, které umožňují sledovat zvláštní peripeti e jedinečného životního a uměleckého osudu Ladislava Sutnara-malíře. Texty I. Knobloch, T. Pospiszyla, K. Císaře a M. Juříkové interpretují Sutnarovy obtížně zařaditelné obrazy ve vztahu k pop artu a soudobému americkému umění, avantgardním utopiím a moderně, soudobé reklamě, vizuálnímu designu a erotičnosti. Kniha obsahuje rovněž faktografii celoživotní malířské činnosti, orientační soupis a rozsáhlé anglické resumé. Vtipný a autentický knižní celek v úpravě Štěpána Malovce je zabalen do plakát u nejtypičtější americké Venuše.

V symbolických čtrnácti zastaveních dává Pavel Chalupa Reynkovo výtvarné dílo do kontextu s jeho tvorbou básnickou a překladatelskou. Mimořádná všestrannost kultovní osobnosti české alternativní kultury 20. století dala vzniknout knize, která se dotý ká toho nejinspirativnějšího a dodnes živého v Reynkově odkazu - úplného odmítnutí teorie růstu i nezadržitelného pokroku bez ducha, a to nikoli teoreticky, ale vlastním příkladem. Jako autor jedenácti básnických knih, sedmdesáti knih překladů a tisí covky výtvarných děl - grafik, kreseb, cliché-verre i olejových obrazů, ale také jako pastýř ovcí a koz se Reynek pokusil zanechat svůj vzkaz a odkaz bez zbytečných slov i bez výtvarného tápání v kulisách zuřící moderny. Prosté a srozumitelné dílo k nám dnes hovoří prostě a srozumitelně. Vedle reprodukcí básníkových grafik a kreseb tu čtenář najde zasvěcený komentář, propojující je s grafikovými básněmi a s překlady z jeho oblíbených francouzských a německých autorů. Knihu doplňuje obrazový živo topisný přehled a obsáhlá bibliografie básnického a překladatelského díla Bohuslava Reynka.

Rozsáhlá monografie mapující české umění mezi léty 1938-1948 má neobvyklou koncepci: konfrontuje české výtvarné umění těchto dramatických let s pokleslou kulturní úrovní prostředí, v němž vznikalo, tedy s ideologickými aktivitami totalitního nacistic kého a posléze poválečného režimu, postupně mířícího k únorové tragédii. Vnitřní svobodu si v takových podmínkách dokázala udržet zejména tvorba nejmladších umělců, kteří se vymezovali vůči svým předchůdcům - odmítali úlohu, jakou dal umění avantgard ní projekt světa, pochybovali i o modernismu. Jejich tvorba byla založena na vyhraněně osobním vztahu k existenci "teď a tady". Po válce se ale začalo ukazovat, že dějiny moderního umění neskončily, a že spolu s nimi neskončila ani avantgarda. Naději , že si kultura znovu vydobývá svobodný veřejný prostor, však po necelých třech letech na dlouhou dobu definitivně zničil komunistický převrat. Mezi víc než padesáti známými i dnes zapomenutými malíři, fotografy a sochaři jsou zde zastoupeni napříkla d František Hudeček, Bohumír Matal, Vilém Reichmann, Alex Beran, Václav Bartovský, Ota Janeček, Franz Peter Kien, František Gross, Jan Smetana, Alén Diviš, Karel Šourek, Pavel Laška, Jan Bauch, Václav Chad, Čestmír Kafka, Toyen, Jindřich Štyrský, Vác lav Tikal, Václav Zykmund, Josef Istler. Neobvyklá grafická a obsahová kompozice knihy kombinuje studie k základním uměleckohistorickým otázkám s hesly (okny) zachycujícími základní pojmy kulturních dějin, neobvyklé jsou do knihy ručně vlepované "osu dy" umělců nebo faksimile katalogu výstavy Art tchécoslovaque 1938-1946, která se konala v Galerie la Botie v Paříži v červnu 1946 a připravili ji Josef Šíma a Paul Eluard, vůbec poprvé je zde zveřejněn seznam tzv. zvrhlých umělců.

Kniha vycházející ke stejnojmenné výstavě v Západočeské galerii v Plzni vystavující rozsáhlou soukromou sbírku Skupiny 42 nabídla historičce umění Marii Klimešové novou příležitost zabývat se proslulým fenoménem českého moderního umění. Je logicky čl eněna do tří částí - předskupinové, válečné a poválečné, uzavírající se rokem 1948. V rámci jednoduchého chronologického řešení je skupinová poetika stylově a tematicky charakterizována a konfrontována s dobovým výtvarným kontextem. Experimentální ch arakter raných prací ze třicátých let ukazuje silné individuality začínajících umělců, kteří v prostoru mezi surrealismem a kubismem hledali vlastní výraz. Válečný příklon k civilismu a poválečné směřování k experimentu, resp. figurativnímu znaku je představen kompletním souborem pozoruhodných obrazů, kreseb, fotografií, grafik a drobných plastik všech členů Skupiny (Gross, Hák, Hudeček, Matal, Kotík, Lhoták, Smetana, Souček, Zívr). Dosvědčují různorodost autorských východisek, která později výr azně ovlivnila poválečnou výtvarnou generaci. Kniha obsahuje výběrový soupis výstav a biografie jednotlivých členů skupiny 42.

Publikace je věnovaná malířskému, kreslířskému a grafickému dílu Marie Galimberti-Provázkové, jedné z mnoha přehlížených českých umělkyň první poloviny 20. století. Ozřejmuje její místo v kontextu moderního umění v Čechách a na Moravě a její vztah k dobové ženské umělecké produkci a v neposlední řadě poukazuje na důležité souvislosti její tvorby s dobovým uměleckým děním v zahraničí. Marie Galimberti-Provázková již v raném věku na dlouhá léta opustila svou domovinu a její dílo bylo formované v z ahraničí. Své zkušenosti z života a práce v Německu, Uhrách a Francii přetavila v osobitý styl. Zátiší, krajiny, portréty a autoportréty rodačky z Jindřichova Hradce vycházejí z tradice francouzského postimpresionismu a kubismu, avšak nesou s sebou r ovněž významný vliv německého expresionismu a v neposlední řadě plenérové malby rozvíjené v nejvýznamnější středoevropské umělecké kolonii Nagybánya. Publikace věnovaná "Madame Gali", jak jí někteří její souputníci a přátelé přezdívali, ukazuje, že š lo o výjimečnou osobnost, která má v moderním umění v Čechách i za jejich hranicemi své nenahraditelné místo. Anglické resumé.

První obsáhlá monografie věnovaná Růženě Zátkové (1885-1923), malířce, jejíž životní osudy i umělecká tvorba jsou v mnoha ohledech výjimečné. Od roku 1910 žila a pracovala v okruhu italských futuristů a ruské avantgardy, znala se například s Umbertem Boccionim, Giacomem Ballou, Filippem Tommasem Marinettim, Natálií Gončarovou, Michailem Larionovem, Igorem Stravinským. Tyto kontakty a umělecky podnětné prostředí ji dovedlo k novátorské experimentální tvorbě - abstrakci a materiálovým asamblážím s kinetickým prvkem, jež v tehdejším českém prostředí nemají obdobu. Avantgardní tendence vyvažuje primitivizujícími a dekorativními kompozicemi, které se obracejí k neměnnému základu umělecké tvorby. Dílo neprávem zapomenuté Růženy Zátkové se touto knihou vrací téměř po stu letech do kontextu české i evropské kultury.

Malíř českého původu Gabriel von Max (1840 Praha - 1915 Mnichov) patří k nejvýznamnějším reprezentantům mnichovské malířské školy ve druhé polovině 19. století. Narodil se v rodině Josefa Calasanzy Maxe, který patřil společně s bratrem Emanuelem k významným pražským sochařům. Studoval malířství na akademiích v Praze, Vídni a Mnichově. V bavorské metropoli se usadil natrvalo, kontakty s českým prostředím však nikdy nepřerušil. Pravidelně vystavoval v Praze v soukromé galerii Mikuláše Lehmanna a na výročních výstavách Krasoumné jednoty, neboť v Čechách měl četné sběratele a obdivovatele. Proslavil se svým pojetím oduševnělé ženské krásy, inovacemi náboženské malby, zájmem o spiritismus a darwinismus i obrazy opic. Jeho malba se vyznačuje hladkým, valérovým, staromistrovským přednesem, důrazem kladeným na celkové estetické pojetí námětu a na psychologii zobrazených postav. Jeho umělecký vliv lze sledovat u řady významných malířů: v Čechách to byli Jakub Schikaneder, Maxmilián Pirner, Emanuel Krescenc Liška, Hanuš Knöchl, Karel Vítězslav Mašek a další. Jde o dosud nejrozsáhlejší Maxovu monografii, s unikátním obrazovým materiálem sesbíraným z celého světa, počínaje Metropolitním muzeem v New Yorku, petrohradskou Ermitáží, mnichovskou Pinakotékou a desítkami soukromých zapůjčitelů konče. Dílo mezinárodního kolektivu autorů je zásadním badatelským přínosem nejen pro poznání Gabriela Maxe, česko-německých vztahů, ale obecně i dějin 19. století.

Hans Prinzhorn (1886 - 1933) německý psychiatr, hudebník, filosof a kunsthistorik se narodil ve vestfálském Henreru. Studoval dějiny umění a filozofii na univerzitě ve Vídni, kde v roce 1908 získal doktorát. Krátce nato odešel do Anglie, kde se profesionálně věnoval zpěvu. Následně na to však vystudoval lékařství a psychiatrii a za 1. světové války sloužil na frontě jako praktický lékař. V roce 1919 se stal asistentem Karla Willmanse na psychiatrické léčebně při univerzitě v Heidelbergu. Jeho úkolem bylo rozšířit uměleckou kolekci utvořenou mentálně nemocnými pacienty. Když v roce 1921 odešel obsahovala sbírka více než 5000 prací od přibližně 450 pacientů. Kniha Výtvarná tvorba duševně nemocných (Bildnerei der Geisteskranken) vydaná v roce 1922 má zakladatelský význam. Poprvé je zde v širším kontextu aplikován interdisciplinární přístup: díla psychiatrických pacientů již nejsou nahlížena jen jako diagnostický materiál, Prinzhorn docenil i jejich umělecké kvality. Knize se hned po vyjití dostalo nadšeného přijetí, kolovala v Bauhausu a okamžitě stala se biblí pařížské umělecké avantgardy. Ovlivnila Paula Klea, Alfreda Kubina, Pabla Picassa a surrealisty, inspirovala Jeana Dubuffeta, který na jejím základě formuloval svůj koncept art brut. Hans Bellmer ji dokonce označil za zásadní událost století. Nyní vychází poprvé v českém překladu.

Malíř českého původu Gabriel von Max (1840 Praha - 1915 Mnichov) patří k nejvýznamnějším reprezentantům mnichovské malířské školy ve druhé polovině 19. století. Narodil se v rodině Josefa Calasanzy Maxe, který patřil společně s bratrem Emanuelem k významným pražským sochařům. Studoval malířství na akademiích v Praze, Vídni a Mnichově. V bavorské metropoli se usadil natrvalo, kontakty s českým prostředím však nikdy nepřerušil. Pravidelně vystavoval v Praze v soukromé galerii Mikuláše Lehmanna a na výročních výstavách Krasoumné jednoty, neboť v Čechách měl četné sběratele a obdivovatele. Proslavil se svým pojetím oduševnělé ženské krásy, inovacemi náboženské malby, zájmem o spiritismus a darwinismus i obrazy opic. Jeho malba se vyznačuje hladkým, valérovým, staromistrovským přednesem, důrazem kladeným na celkové estetické pojetí námětu a na psychologii zobrazených postav. Jeho umělecký vliv lze sledovat u řady významných malířů: v Čechách to byli Jakub Schikaneder, Maxmilián Pirner, Emanuel Krescenc Liška, Hanuš Knöchl, Karel Vítězslav Mašek a další. Jde o dosud nejrozsáhlejší Maxovu monografii, s unikátním obrazovým materiálem sesbíraným z celého světa, počínaje Metropolitním muzeem v New Yorku, petrohradskou Ermitáží, mnichovskou Pinakotékou a desítkami soukromých zapůjčitelů konče. Dílo mezinárodního kolektivu autorů je zásadním badatelským přínosem nejen pro poznání Gabriela Maxe, česko-německých vztahů, ale obecně i dějin 19. století.

Na základě pozorování tristního stavu českých obcí a krajiny se architekt Michal Šiška rozhodl systematičtěji zabývat ohroženým nezastavěným prostorem mimo sídla, tedy "kulturní krajinou". V situaci, kdy současný stav veřejných financí, zejména astronomické vnitřní dluhy drtivé většiny menších měst a obcí, spravovaných většinou rozkmotřenými amatéry, kdy se ojedinělé úspěchy současné architektonické tvorby jeví spíše jako série zázraků, které tvář této země těžko změní, si uvědomil jednu věc - radost z povedené malé investice je stejná jako z velké. Často dokonce větší. Proto se věnuje mapování "malých věcí v krajině", drobných realizací poutajících se k místu. Pokusil se je pojmenovat, sesbírat a vzkřísit, bez nároku na úplnost. Výsledkem jeho práce je sbírka námětů v podobě ilustrované knížky, kde proti kresbě stojí text, definující fenomén, ať jím je alej, altán, smírčí kříž, strom na rozcestí, vyprávěnka nebo útulna.

Kniha jako první zevrubně sleduje historii nejvýznamnějších pražských módních závodů, jakými byly např. salon Hany Podolské, Oldřicha Rosenbauma, Arnoštky Roubíčkové či Františka Bárty, přibližuje vývoj módní tvorby v období od konce 19. století do roku 1948. Zachycuje rozvoj krejčovského řemesla, jeho proměnu v užité umění, vlivy vyplývající z šíření světové módy, metamorfózu samotných krejčích z řemeslníků na umělce a obchodníky. Mapuje mimořádné osudy majitelů salonů na pozadí převratných historických událostí. Pražské módní salony 1900-1948 jsou důležitým příspěvkem ke kulturním dějinám české společnosti, dokazují, co vše z "velikých" dějin lze vyčíst přes - často opomíjenou - znalost životního stylu.

Figúry zvané mbulu ngulu reprezentujú tradičnú funkciu pohrebného umenia kmeňa - strážiť relikvie významných predkov umiestnené v rodovej svätyni. Majú magický tvar so silným umeleckým nábojom, dokonca akýsi hypnotizujúci účinok. Pôsobia ako iracionálne bytosti či záhadné fantómy. Sochy mbulu ngulu zaujali Ivana Melicherčíka natoľko svojou formou i účelom, že ich začal zbierať systematicky.Kolekcia má teraz viac ako 140 mbulu ngulu a patrí medzi najväčšie súbory svojho druhu na svete. Tieto pozoruhodné ploché skulptúry z jediného kusu dreva sú okované medenými či mosadznými lamelami a drôtmi, čo ešte viac umocňuje ich mystický vzhľad.