Arbor vitae strana 8 z 15

Katalog doprovází stejnojmennou výstavu, která je každým rokem organizována Nadací Arbor vitae. Během deseti let existence se Startpoint proměnil v rozsáhlý evropský projekt sledující nastupující umělecké talenty. Čtyři členové kurátorského týmu spolu s dalšími spolupracovníky zmapovali 34 uměleckých škol z 16 zemí, na nichž vybrali ty nejzajímavější diplomové práce. Katalog má originální podobu s 19 různými obálkami, řídící se počtem vystavujících a v katalogu prezentovaných umělců.

Marie Preclíková (1949) patří k svébytným nadčasovým tvůrcům s rozpoznatelným výtvarným rukopisem plným obrazové vynalézavosti. Ačkoliv celý život vystavuje své obrazy, je veřejnosti paradoxně známa především vědeckými ilustracemi zvířat pro encyklopedie, které byly s úspěchem publikovány rovněž v Německu, Nizozemsku, Španělsku, Itálii či Francii. Vlastní jádro její tvorby však tvoří osobité snové portréty různých bytostí a romantické imaginativní krajiny. Jeden kritik napsal „přírodní zákoutí střídají tváře lidí plné tajemného děsu, kterých by se možná báli i malíři Goya a Bosch. Tak nějak asi vypadají odsouzenci z Danteho Pekla.“ V knize je otištěn také dopis autorce od významného historika umění Jaromíra Neumanna, oceňujícího obrazy, v nichž splývá vidění a halucinace v jeden celek.

V českých poměrech není mnoho praktikujících architektů, kteří mají potřebu a schopnost vyjadřovat své myšlenky a názory na architekturu formou esejů či dokonce knih. Teoretické zkoumání souvislostí architektonické tvorby je pak ponecháno „vykladačům“, v lepším případě teoretikům architektury. Tato dělba práce nebyla samozřejmostí vždy a není všude. Aaltovo tvrzení, že „Bůh stvořil papír jen proto, aby měli architekti na čem kreslit; vše ostatní je podle mého názoru zneužitím papíru“, dnes na mezinárodní architektonické scéně rozhodně neplatí. Významní architekti považují za nezbytné publikovat svůj názor na architekturu i svět kolem nás. Mezi českými architekty však takových příkladů najdeme opravdu jen poskrovnu. Pavla Melková patří mezi takové výjimky. Jako spoluautorka (s Miroslavem Cikánem) tak pozoruhodných realizací, jako je například revitalizace Bastionu XXXI, vítězící v Grand Prix architektů 2012, nebo rekonstrukce Janákova Husova sboru v Praze na Vinohradech, se dostatečně etablovala ve své vlastní profesi tvůrčí architektky a touto knížkou esejů se představuje v roli autorky přemýšlivých statí, jež – v poslední instanci – míří k otázce smyslu architektury. Některé ze statí se týkají klíčových otázek architektonické tvorby, jako je význam řeky ve městě, význam zvonů ve městě, volný čas ve městě a veřejný prostor, jiné jsou spíše reflexí duchovní situace současné doby. K úvahám Melkovou inspirují jak vlastní tvůrčí zkušenosti, tak texty píšících kolegů či podněty z krásné literatury.

Zatímco česká výtvarná scéna první republiky je dnes všeobecně známa a přinejmenším klasická moderna je probádanou oblastí, umění „českých Němců“ sledovaného období zůstává opomíjeno. Přispět ke změně tohoto stavu a ukázat méně známou podobu výtvarného umění meziválečné éry usiluje kniha a výstava Mladí lvi v kleci. Umělecké skupiny německy hovořících výtvarníků z Čech, Moravy a Slezska v meziválečném období, které jsou současně svým způsobem splátkou dluhu německy hovořícím autorům. Kniha zpracovává historii nejdůležitějších uměleckých spolků a je postavena na výběru děl, která byla součástí meziválečných souborných výstav německočeského výtvarného umění doma i v zahraničí. Tato díla se podařilo adresně dohledat a podrobně zmapovat jejich historii. Z důvodů vymezení časového jsou zde zastoupeni umělci narození převážně v rozmezí let 1885–1905, kteří významným způsobem utvářeli obraz výstav meziválečného období. Do jejich životů dramatickým způsobem zasáhly události konce třicátých let, druhá světová válka a poválečné události v Československu, kvůli nimž na čas téměř zmizeli z historického a kulturního povědomí této země. Snahou kolektivu autorů je pokus o navrácení jejich identit do kontextu národní paměti a do dějin umění Čech, Moravy a Slezska.

Stanislav Podhrázský (1920–1999) byl jako mnozí další v mládí silně ovlivněn surrealismem, zejména pak osobností Mikuláše Medka, záhy však přešel na vysoce autorskou, solitérní cestu. Kniha věnuje pozornost jak Podhrázského dílu malířskému, tak kresebnému a sochařskému. Pokouší se zasadit je do kontextu, který v mnoha ohledech autora spojuje s vynikajícími představiteli italské renesance, manýrismu anebo symbolismu. Společné je jim hledání krásy a tajemství lidské emotivity, jež ovšem každý z nich nalézá v řádu výtvarného jazyka své doby. Monografie je prvním široce koncipovaným zhodnocením umělcovy tvorby. Vedle známých prací v ní čtenář nalezne i řadu nikdy nereprodukovaných obrazů a kreseb, díky nimž je možno pochopit toto výjimečné dílo v plné šíři.

Kniha se zabývá širokým fenoménem sochařství ve veřejném prostoru (jindy nazývaném monumentální umění) v Československu v období normalizace s mírným přesahem až do roku 1992. Téma do sebe pojímá nejen solitérní pomníky a památníky na veřejných prostranstvích, ale také sochařskou a reliéfní výzdobu architektury – úřadů, škol, nemocnic, velkých podniků, továren. Řečeno s názvem jedné z kapitol, jde o sochy, které nikomu nepatří. Estetické a ideologické vyznění veřejného prostor totalitního Československa bylo výhradní výsadou státu. Rovněž umělecká výzdoba architektury, podobně jako stavebnictví, podléhala centrálnímu plánování, rozpočty nových staveb musely zahrnovat částky na umělecká díla. Umění se tak stalo součástí státní byrokratické mašinerie. Sochy doslova zaplavily veřejná prostranství, vznikala díla nejrůznější kvality a úrovně, na jejich tvorbě se podílel téměř každý, komunistickou stranou prověřený umělec. Vznikaly však i kvalitou a moderním pojetím výjimečné realizace od umělců zakázaných, často pod jinými jmény, případně za bizarních okolností, vlastních této době. Jedná se o jev nemající mimo totalitní země obdoby. Tato situace skončila krátce po roce 1989 a je až s podivem, s jakým nezájmem dnes tuto širokou uměleckou produkci přehlížíme, jako by šlo o pomníky samotné normalizace, na niž se usilovně snažíme zapomenout. Z lásky k umění a ze zájmu o dobu, kterou nezažily, se nyní různé soukromé a občanské iniciativy snaží sochy ve veřejném prostoru zachránit a analyzovat předpoklady, za jakých vznikaly. Ukazuje se, že situace nebyla nikdy jen černobílá, podmínky, pohnutky a příběhy lidí a jejich děl se liší a prostupují. Kniha představuje více než 500 vybraných děl zachovaných či odstraněných z veřejného prostoru jako reprezentativní vzorek toho, co v letech 1968–1992 vzniklo. Jde o výsledek nesmírně náročného dlouhodobého průzkumu tisíců lokalit celého Československa, který sebou nesl i problém určení autorství sochy a legendy jejího vzniku. Vychází česko-anglicky.

Malířské a kreslířské dílo Vlasty Vostřebalové Fischerové (1898-1963) bylo omezeno necelými dvaceti lety aktivní tvůrčí činnosti, ale na české meziválečné scéně patřilo k nejosobitějším projevům „nových realismů“. Autorka vycházela z epické dramatičnosti wolkerovské linie proletářského umění a s velkou dávkou fantazie a bizarní poetiky zachycovala lidské odcizení a mezní situace moderního života. V jejím díle se mísí všednodenní náměty s fantaskní poetikou a palčivou groteskností. Sociální apel mnoha jejích prací na druhé straně vyvažuje intimita. Na zvnitřnělé, místy až halucinační dimenzi její práce se podepsal i soukromý život: krátké, avšak nepříliš šťastné manželství s významným českým literátem a překladatelem Otokarem Fischerem. Kromě obrazů a kreseb kniha zpřístupňuje autorčinu rozsáhlou korespondenci adresovanou Fischerovi a věnuje se i dosud neprobádané práci Vlasty Vostřebalové Fischerové na poli architektury.

Die von deutschsprachigen Künstlern aus Böhmen, Mähren und Schlesien geschaffene Kunst ist trotz zahlreicher Ausnahmen ein räumlich wie zeitlich eng begrenztes Gebiet, das sich unter dem Einfluss der historischen Ereignisse nicht mehr weiterentwickeln konnte und heute als bemerkenswertes, jedoch abgeschlossenes Kapitel erforscht wird, dessen Existenz durch die besondere Situation der 3,5 Millionen Menschen umfassenden deutschen Minderheit in der Tschechoslowakei der Zwischenkriegszeit bedingt war. Während die tschechische Kunstszene der ersten Republik heute allgemein bekannt ist und man beispielsweise die klassische tschechische Moderne als erforscht bezeichnen darf, wird die Kunst der „Deutschböhmen“ im Untersuchungszeitraum immer noch übersehen. Buch und Ausstellung Junge Löwen im Käfig. Künstlergruppen der deutschsprachigen bildenden Künstler aus Böhmen, Mähren und Schlesien in der Zwischenkriegszeit enthüllen ein weniger bekanntes Antlitz der bildenden Kunst in jener Ära und begleichen damit in gewisser Weise auch die Schuld gegenüber den deutschsprachigen Künstlern. Das Projekt bearbeitet die Geschichte der wichtigsten Künstlervereine und basiert auf einer Auswahl jener Werke, die bei den Zwischenkriegsausstellungen der deutschböhmischen bildenden Kunst im In- und Ausland zu sehen waren. Diese Werke konnten gezielt aufgespürt werden, wobei ihre Geschichte detailliert erfasst wurde. Mit Rücksicht auf den Untersuchungszeitraum sind in der Auswahl vorwiegend Künstler der Geburtsjahrgänge 1885–1905 vertreten, die auf bedeutende Weise das Bild der Ausstellungen in der Zwischenkriegszeit formten. Ihr Leben wurde dramatisch durch die Ereignisse der späten 1930er Jahre, den Zweiten Weltkrieg und das Nachkriegsgeschehen in der Tschechoslowakei beeinflusst. Aus diesen Gründen verschwanden sie für eine gewisse Zeit fast vollkommen aus dem historischen und kulturellen Bewusstsein dieses Landes. Die Autoren bemühen sich, die Identitäten dieser Künstler wieder in den Kontext des nationalen Gedächtnisses und der Kunstgeschichte Böhmens, Mährens und Schlesiens einzufügen.

Výpravná obrazová monografie je prvním důstojným knižním holdem králi českého komiksu. Kája Saudek byl však nejen autorem smělých komiksů, ale také zdatným propagačním grafikem a uměleckým solitérem úspěšně se pohybujícím mezi filmem, užitou grafikou, ilustrační a volnou malířskou tvorbou. V autorových vrcholných dílech, vzniklých většinou v průběhu šedesátých let, se prolíná ovzduší doby s nesmírně působivým výtvarným rukopisem, ojedinělým i ve světovém kontextu. Kniha ovšem navíc přináší řadu zcela neznámých a dosud nepublikovaných Saudkových prací a rovněž dokládá, že se stal osobitým portrétistou mnoha slavných tváří kulturního, převážně hudebního světa. Rozsáhlá publikace je po podrobné vstupní kapitole (Hledání a zrání) členěna do oddílů Film a televize, Komiksy a kresby, Reklamní a užitá tvorba, Erotické kresby, následuje exkurz do Saudkovy volné tvorby (Obrazy, objekty a dekorace) a závěr (Pokračovatelé, žáci, epigoni) je věnován silnému vlivu tohoto brilantního kreslíře na jeho mladší současníky i další generace. Téměř 900 barevných reprodukcí vzbudí zájem - kromě skalních fanoušků Káji Saudka a špičkového komiksu - širších vrstev uměnímilovné veřejnosti.

Nakladatelství Arbor vitae vydalo monografickou publikaci Petra Nikla, představující více jak dvě desetiletí jeho tvorby. Nedílnou součástí knihy je autorský text umělce. Tématem času v Niklově díle se v knize zabývají Radek Wohlmuth a Jiří Přibáň. Specifickou grafickou úpravu knihy navrhla Adéla Svobodová. Vychází ve dvou jazykových verzích, česky a anglicky. Petr Nikl (*1960) je intermediální umělec s klasickými kořeny, který se svobodně a přesvědčivě vyjadřuje prostřednictvím tradičních výtvarných technik, ale i autorských knih, interaktivních projektů a improvizačních akcí na bázi performance, divadla a hudebních vystoupení. Svou schopností všechny projevy a techniky volně kombinovat a dále rozvíjet na principu hry, již vnímá jako kreativní prostředek k poznávání světa, je výjimečný a stylotvorný. Petr Nikl není umělcem velkých a přepjatých gest, nýbrž ničím neomezené imaginace. Jeho umění je do té míry iniciační, že dává zapomenout na realitu všedního dne a přináší schopnost vzepřít se času alespoň dočasným návratem někam, kde věci ještě dávaly jiný smysl, klacek představoval koně i loď a konec dne ohlašovala pohádka na dobrou noc. A právě fenomén času, jedno z Niklových klíčových témat, hraje také hlavní roli v této knize.

Kniha Jiří Brdečka představuje slovem a obrazem život a mnohostranné dílo jednoho z nejvýraznějších tvůrců českého filmu 20. století Jiřího Brdečky (1917–1982). Po obsáhlém úvodním autorově životopisu, doprovozeném množstvím unikátních fotografií a dokumentů, se čtenáři mohou v jednotlivých tematických kapitolách seznámit s Brdečkovým dětstvím a mládím, jeho kresleným humorem, poválečnými filmovými kritikami, tvorbou ilustrátorskou a kreslířskou, s jeho pestrou literární prací (románem Limonádový Joe, knihou Kolty bez pozlátka, povídkami, scénáři, písňovými texty, humornou básní i memoáry). Samostatná pozornost je věnována Brdečkovu zájmu o tematiku divokého západu a jeho přátelství s mnoha vynikajícími českými kulturními osobnostmi (Jiří Trnka, Jan Werich, Zdeněk Jirotka, Jan Lukas, Zdenek Seydl, Adolf Hoffmeister, Vratislav Blažek, Myrtil Frída, Ota Janeček, Jiří Mucha ad.). Monografie je však především zaměřena na Brdečkovu scenáristickou tvorbu pro český hraný film a zvláště na jeho filmy animované, které mu přinesly mezinárodní proslulost a zařadily ho mezi nejvýznamnější poválečné tvůrce animovaného filmu v měřítku světovém. Kniha, obsahující stovky fotografií, kreseb, reprodukcí a faksimilií, je monografií určenou ke čtení i prohlížení, živou kronikou pozoruhodného lidského života naplněného obdivuhodnou tvůrčí prací. Je mimořádně cenným svědectvím o jedné z velmi důležitých kapitol české kultury od druhé poloviny třicátých let do začátku osmdesátých let 20. století. Koncepce: Tereza Brdečková, Jan Šulc Texty: Giannalberto Bendazzi, Tereza Brdečková, Miloš Fikejz, Adam Hoffmeister, Jiří Kubíček, Jan Šulc, Milena Vojtková Grafická úprava: Pavel Růt

Ladislav Žák (1900–1973) se prakticky i teoreticky zabýval problematikou bydlení, navrhováním nábytku a později i řešením dobově aktuálního úkolu minimálního bytu pro sociálně slabé vrstvy. Ve třicátých letech navrhl skupinu pozoruhodných funkcionalistických rodinných domů na pražské Babě, ve kterých v různých variantách uplatňoval spojení otevřených společenských místností a individuálních buněk, které rozpracoval v návrzích domů pro kolektivní bydlení. Důležitým tématem se pro něj stalo spojení stavby s venkovním otevřeným prostorem a přírodním okolím – zahradní úpravou. Později, když opustil architektonickou praxi, začal intenzivněji promýšlet otázky spojené s tvorbou krajiny a ochranou životního prostředí. První Žákova monografie potvrzuje, jak nadčasové bylo myšlení tohoto všestranného umělce.

Když na sklonku života Pierre Reverdy (1889–1960) bilancoval svou básnickou tvorbu, napsal: „Myslím, že nejsem ani básník, ani spisovatel, ani umělec. Ale člověk, který nenašel jiný způsob, jak zůstat ve styku s životem, jak se udržet nad hladinou. Psal jsem, jako se chytáme záchranného pásu.“ Reverdyho eseje a poznámky o umění mají dvojí kvalitu – soudu velmi vzdělaného intelektuála a citlivosti básníka. Ve dvacátých letech dochází u Reverdyho k osobní krizi, pálí rukopisy a opouští Paříž. Rozhodne se pro samotu v Solesmes v blízkosti kláštera s proslulou školou gregoriánského chorálu. Zde po celý zbytek života zaznamenává své postřehy a úvahy, shromážděné postupně do tří knih Žíněná rukavice (1926), Můj palubní deník (1948), Páté přes deváté (1956). Výběr některých zápisků vyšel ve výboru Jiřího Pelána Palubník deník (1989). Přihlédli jsme k tomu a zaměřili se hlavně na nepřeložené části, věnované zvláště výtvarnému umění a principu tvorby, stejně jako na některé eseje vydané časopisecky.

Publikace představuje špičková díla české a evropské secese ze sbírek Uměleckoprůmyslového musea v Praze. Zaměřuje se na užité umění secese jako součást převratných modernizačních a emancipačních proudů konce 19. století, které vedly k proměnám obytného interiéru a oděvní módy, k novému tvarosloví skla a keramiky nebo ke zrodu moderní vizuality reklamy. Myšlenkové zázemí nacházela secesní tvorba v biologických a sociálně reformních teoriích, filozofii života i ve studiu okultních nauk. Všechny tyto složky utvářely obdivuhodně vitální umělecké hnutí, z něhož čerpaly svou energii avantgardy 20. století. Kniha je zároveň katalogem stejnojmenné expozice v Obecním domě v Praze.

Výpravná, tematicky koncipovaná obrazová kniha Bohumil Kubišta – Zářivý krystal přináší nové zhodnocení autora, jemuž nebyla třicet let věnována samostatná pozornost, přestože jde o zakladatelskou osobnost české moderní malby. Zabývá se otázkami utvářejícími Kubištův postoj ke světu. Postihuje, jaký byl jeho vztah k Bohu a náboženství, k životu a smrti, k mužům a ženám, jak se vymezoval vůči své generaci, jak si utvářel vlastní uměleckou cestu, sleduje malířův poměr k barvě a ke zlatému řezu. Na mnoha příkladech ze staršího evropského malířství připomíná obrazy, jimiž se Kubišta zabýval ve svých recenzích a jejichž rozbory se snažil převést do vlastní tvorby. Kniha přináší i některá nepublikovaná díla a na mnoha detailních reprodukcích zkoumá stěžejní Kubištovy obrazy. Zároveň je založena na dosud nezveřejněném archivním materiálu, přinášejícím údaje o nemoci Kubištovy matky, o soudním sporu vyvolaném aférou v kavárně Union i o umělcově podílu na potopení francouzské ponorky Curie. Životopisná část sleduje také další osudy Kubištova odkazu ve dvacátém století, zejména jeho samostatné výstavy, které podstatně ovlivnily následující generace.