Arbor vitae strana 8 z 16

Through a wealth of research, and illustrated with more than 1,200 photographs and documents (many published here for the first time), this enormous compendium traces Andy Warhol's relationship to his parents' native Czechoslovakia. Neither routine monograph nor ordinary biography, "Andy Warhol and Czechoslovakia "is the fruit of a 22-year labor of love by editors Rudo Prekop and Michal Cihlar, who were granted unprecedented access to the family archives by the artist's brothers. Prekop and Cihlar amassed a wealth of interviews with friends and family members (both in the U.S. and in Czechoslovakia), and compiled these alongside archival interviews and all manner of ephemera, from family mementos and early artworks to previously unseen snapshots of Warhol. The editors also examine Warhol's close relationship to his mother and explore his influence upon Prague's underground music scene. The vast wealth of material gathered in this splendidly designed Warhol scrapbook paints a vivid portrait of the artist's connection to his ethnic background.

Kniha Černá slunce / Odvrácená strana modernity, vydaná u příležitosti stejnojmenné výstavy v GVU Ostrava, podává strhující obraz českého umění, ohraničeného volně lety 1928-1942. Postihuje mimořádně nosné období, ve kterém došlo k mnoha složitým politickým a uměleckým zvratům. Do širokého rámce střetávajících se výtvarných a myšlenkových přístupů je zapojeno přes čtyřicet nejrůznějších osobností - malířů, sochařů, grafiků, fotografů a architektů, z nichž mnozí patří k hlavním představitelům českého umění vůbec. Kniha se zaměřuje na odvrácenou stranu modernity, vyjevující přehlížené, prchavé duševní vrstvy, jež však vytvářely nosné, nadosobní psychické struktury doby. Černá slunce jsou "slunci jiných světů", na jejichž postižení se zaměřoval již Karel Hynek Mácha; jejich východiska tkví v romantismu. Přestože pojem avantgarda zdomácněl a začal být uplatňován pro označení moderního projevu jako celku, do původních avantgardních východisek z počátku dvacátých let minulého století vstupovaly jiné smyslové a významové zdroje. Zvolené časové období je uchopeno jako oblast křižujících se protikladných stránek, ve kterých se mísí nejrůznější směrová, názorová či výtvarná hlediska. Kniha Černá slunce / Odvrácená strana modernity je součástí dlouhodobého projektu Arbor vitae mapující významově vymezená období českého umění; Roky ve dnech (1945 - 1957), Konec avantgardy (1938 - 1948)…; je v hloubce svého ponoru do souvislostí, zachycujících informace v předivu doby, nenahraditelná.

Pavel Holeka (1945), básník a autor osobitých koláží, uspořádal téměř šedesát básní do pěti oddílů. Čtenář se v nich setkává s důvěrným vztahem ke krajině, lásce, slovu, světu či duchovnímu přesahu života. Patnáct koláží z cyklu Abstraktní básně navozuje jemné setkání psané a výtvarné poezie. Autor vědomě navazuje na českou tradici dvojdomé tvorby, kde báseň a obraz hledají společně svébytný poetický svět a svou souhrou vedou čtenáře k hlubšímu meditativnímu prožitku. V Holekově poezii "pracuje světlo", pokouší se "osídlit prostor, kde se přesnost zasnubuje s tajemstvím", píše v doslovu Rudolf Matys. Předchozí autorova kniha textů a koláží Hebrejská abeceda obdržela 1. místo v soutěži Nejkrásnější české knihy roku 2009. A co básník? Městem se pohybují udušené růže…

Monografie představuje jednu ze zakladatelských osobností českého moderního umění - malíře, literáta a výtvarného kritika Miloše Jiránka (1875-1911). V roce 1896 vstoupil do SVU Mánes a začal spolupracovat se spolkovým časopisem Volné směry. Od roku 1900 maloval náměty ze života moderního města; tato linie vygradovala v roce 1903 obrazem Sprchy v pražském Sokole. Paralelně se objevily folkloristické náměty, které souvisely s jeho okouzlením Slováckem. Poprvé je navštívil jako člen delegace doprovázející Augusta Rodina, později zde několikrát pobýval a podobně jako Joža Uprka maloval místní krajinu a obyvatele. Pro Jiránkovu tvorbu po roce 1905 bylo důležité seznámení s jeho budoucí ženou Antonínou Zedníkovou; v sérii jejích portrétů ovlivněných Whistlerem se objevují symbolické obsahy, řešící secesní problematiku harmonického vztahu ženy a přírody. Jiránkův život se uzavřel předčasně v pouhých 36 letech. Na sklonku podzimu 1910 se nervově zhroutil a o rok později zemřel na tuberkulózní zánět mozkových blan. Anglické resumé.

František Skála měl to štěstí, že jako laureát Chalupeckého ceny měl možnost navštívit snové prostředí Headlands, rezidenční místo poblíž San Franciska, kde na pobřeží poprvé uviděl řasu kelp. Kelp je něco mezi bytostí a rostlinou. Vyrůstá ze dna, kde je uchycen kořínky, a jeho dutá trubice dokonale kruhového průměru se směrem nahoru rozšiřuje. Může být dlouhý až osmdesát metrů a nahoře je zakončen jakousi hlavou. Hlavy, jež se z ní naučil vytvářet tak, jak mu to řasa kelp - v jeho fascinaci z ní - diktovala. Byl první, koho to napadlo. Naučil se řemeslu na pomezí spirituální činnosti a plastické chirurgie. Technice, která se nepodobá žádnému jinému sochařskému postupu, neboť tvář vzniká zevnitř. Její výraz se stále mění. Blíží se spíše vyvolávání fotografií předků. Dala by se přirovnat k organickému utváření přírodních forem, tedy růstovým procesům, kde hraje důležitou roli čas. Kelpy ztrácí v průběhu schnutí onu transparentnost a tváře jsou nejkrásnější ve stadiu, kdy si ještě ponechávají určitou svěžest. Kdy je jejich kůže pružná. V těchto chvílích jsem s nimi většinou sám. Bývá to pozdě v noci, když na ně hovořím a ony odpovídají nepatrným pohybem ve tváři. "Když ostrým nožem odříznu hlavu, vypustím vzduch a povolí napětí, mám divný pocit, jako bych zabíjel a zároveň pomáhal přinést úlevu. Představa, která trochu mrazí. To fluidum uvnitř kelpu je lidská duše. Když odříznu hlavu, duše odchází, aby se vtělila do nového člověka. V kůži kelpu pak zůstává podoba toho předešlého. Mnohdy jsou to tisíciletí. Jsou to lidé všech národů a kultur.", František Skála

Kniha amerického filozofa Karstena Harriese (1937) Etická funkce architektury patří k nejvýznamnějším spisům teorie architektury na přelomu 20. a 21. století (první vydání 1998). Autor v ní hledá odpověď na otázku, zda a jak nám architektura může pomoci nalézt naše místo v současném světě. Stavby podle něj proměňují prostor v místo, tím pomáhají vytvářet společný étos a mají tudíž etickou funkci. Étos chápe v původním filozofickém pojetí, tedy jako jednotu eticko-morálních norem, cílů a hodnot lidského společenství. Tuto jednotu architektura pomáhá formovat. Z týchž pozic ovšem Harries obviňuje moderní architekturu z účasti na degradaci současného života a kritizuje modernistickou představu, že architektura je součástí technologické kultury, která na místo básnického "bydlení člověka" staví diktaturu k tomuto účelu vytvořeného stroje, což vedlo ke ztrátě hierarchického prostoru a k vykořenění - zisk svobody je vykoupen bezdomovectvím a ztrátou orientace. Autor se vyslovuje pro zahrnutí těla a lidského měřítka do architektury, která má vyjádřit charakter místa či regionu a navrátit člověka celku. První české vydání je opatřeno zasvěceným doslovem prof. Jindřicha Vybírala, bibliografií a jmenným rejstříkem.

Švýcarský umělec Adolf Wölfli (1864-1930) byl celoživotní outsider, sirotek, nádeník a pomocný dělník, který během třicetileté internace v ústavu pro choromyslné přetvořil svoji životní mizerii v gigantické syntetické dílo čítající na 25 000 stran textů, kreseb, koláží a hudebních i číselných záznamů. První česká monografie autora, který je dnes považován za nejvýznamnějšího tvůrce art brut a za stvořitele jednoho z nejpozoruhodnějších děl 20. století obecně, zahrnuje všechna období jeho výtvarného i literárního projevu. Obrazová část knihy akcentuje detaily z kreseb a koláží, které dovolí lépe proniknout do labyrintu Wölfliho univerza vystavěného na jeho osobní mytologii. Po úvodních textech a životopise Adolfa Wölfliho, sestaveném z autobiografických úryvků jeho spisů a z lékařských záznamů, se čtenář nejprve seznámí s Wölfliho reálným Krátkým životopisem, který sepsal po svém nástupu do psychiatrické léčebny ve Waldau. Po prvních, ještě černobílých kresbách, představí kniha obrazové i písemné ukázky z eposu Od kolébky ke hrobu, v němž autor formou cestovního deníku líčí své vyfabulované nádherné dětství, objevuje svět a vytváří jeho inventář. V následujících Zeměpisných a počtářských sešitech opanovává celou Zemi a expanduje do vesmíru. Jeho "Obří Stvoření Svatého Adolfa" je pak opěvováno v Sešitech písní a tanců, kde je hudba převedena do formy abstraktních zvuků proložených číslicemi, a vrcholí jeho osobním rekviem - Smutečním pochodem. Kniha zahrnuje také ukázky výtvarných děl, které Wölfli vytvářel na prodej a jež ho jako první proslavily v uměleckém světě. Závěrečná část monografie obsahuje texty od předních znalců Wölfliho díla, kteří dešifrují jednotlivé aspekty jeho tvorby, soupis reprodukovaných děl, seznam výstav a bibliografii.

Krištof Kintera (1973) je znám nejen jako výtvarník, ale také jako kurátor a člen uskupení Skrytá tvůrčí jednotka. Určující je jeho schopnost reagovat na problémy doby, dnes již emblematická jsou díla Plumbař, Mluviči, Spotřebiče nebo nedávná upomínka sebevrahům Z vlastního rozhodnutí - Memento mori. Přesvědčivost a naléhavost Kinterovy práce má původ v jeho neúnavném dialogu s každodenností, ve vytrvalém ohledávání vztahu zjevného a skrytého a odhalování absurdity ve zdánlivě samozřejmých situacích. Monografie, uvozená studií Karla Srpa a doplněná Kinterovým rozhovorem s Marianou Serranovou, shrnuje umělcovu samostatnou tvorbu od poloviny 90. let do současnosti, představuje autorův široký záběr jdoucí od akcí ve veřejném prostoru až po jeho kontinuální reflexe média sochy. Samozřejmostí je stručná biografie a soupis samostatných i skupinových výstav. Kniha vychází ve dvoujazyčné podobě (česko-anglické).

Americký fotograf David LaChapelle (1963) patří již od poloviny devadesátých let mezi nejvýznamnější světové fotografy. Jeho tvorba ovlivnila desítky dalších autorů a LaChapelle si postupně vytvořil svůj nezaměnitelný a na první pohled rozpoznatelný styl. Nezajímá ho jen uzavřená společnost galerií a muzeí, ale svým dílem vstupuje do širšího prostoru, do veřejného prostoru, dává své vize všanc i těm, kdo se o umění nezajímají, kdo je soustavně nevyhledávají, ale na druhou stranu, možná i nevědomě, cítí potřebu vnímat okolní svět také prostřednictvím jiného uměleckého pohledu. Monografie Thus Spoke / Tak pravil LaChapelle má v kontextu jeho dosavadních publikací výjimečné postavení. Jedná se o první retrospektivu tvorby tohoto umělce, která zahrnuje fotografie od poloviny osmdesátých let 20. století až do současnosti. Právě rané fotografie jsou v knize představeny vůbec poprvé. Pražská kniha má zároveň další primáty, protože přináší i dosud nereprodukovaná díla. V tomto smyslu se jedná o publikaci, jež zdaleka překračuje regionální hranice a svým významem a dosahem znamená dosavadní vyvrcholení LaChapellových uměleckých aktivit. Takto knihu rovněž chápe samotný umělec a jeho spolupracovníci. Monografie Thus Spoke / Tak pravil LaChapelle má tedy potenciál se stát událostí, která vyvolá mezinárodní pozornost a pro následující léta se stane i určitým měřítkem jeho následujících knih.

Americký fotograf David LaChapelle (1963) patří již od poloviny devadesátých let mezi nejvýznamnější světové fotografy. Jeho tvorba ovlivnila desítky dalších autorů a LaChapelle si postupně vytvořil svůj nezaměnitelný a na první pohled rozpoznatelný styl. Nezajímá ho jen uzavřená společnost galerií a muzeí, ale svým dílem vstupuje do širšího prostoru, do veřejného prostoru, dává své vize všanc i těm, kdo se o umění nezajímají, kdo je soustavně nevyhledávají, ale na druhou stranu, možná i nevědomě, cítí potřebu vnímat okolní svět také prostřednictvím jiného uměleckého pohledu. Monografie Thus Spoke / Tak pravil LaChapelle má v kontextu jeho dosavadních publikací výjimečné postavení. Jedná se o první retrospektivu tvorby tohoto umělce, která zahrnuje fotografie od poloviny osmdesátých let 20. století až do současnosti. Právě rané fotografie jsou v knize představeny vůbec poprvé. Pražská kniha má zároveň další primáty, protože přináší i dosud nereprodukovaná díla. V tomto smyslu se jedná o publikaci, jež zdaleka překračuje regionální hranice a svým významem a dosahem znamená dosavadní vyvrcholení LaChapellových uměleckých aktivit. Takto knihu rovněž chápe samotný umělec a jeho spolupracovníci. Monografie Thus Spoke / Tak pravil LaChapelle má tedy potenciál se stát událostí, která vyvolá mezinárodní pozornost a pro následující léta se stane i určitým měřítkem jeho následujících knih.

Americký fotograf David LaChapelle (1963) patří již od poloviny devadesátých let mezi nejvýznamnější světové fotografy. Jeho tvorba ovlivnila desítky dalších autorů a LaChapelle si postupně vytvořil svůj nezaměnitelný a na první pohled rozpoznatelný styl. Nezajímá ho jen uzavřená společnost galerií a muzeí, ale svým dílem vstupuje do širšího prostoru, do veřejného prostoru, dává své vize všanc i těm, kdo se o umění nezajímají, kdo je soustavně nevyhledávají, ale na druhou stranu, možná i nevědomě, cítí potřebu vnímat okolní svět také prostřednictvím jiného uměleckého pohledu. Monografie Thus Spoke / Tak pravil LaChapelle má v kontextu jeho dosavadních publikací výjimečné postavení. Jedná se o první retrospektivu tvorby tohoto umělce, která zahrnuje fotografie od poloviny osmdesátých let 20. století až do současnosti. Právě rané fotografie jsou v knize představeny vůbec poprvé. Pražská kniha má zároveň další primáty, protože přináší i dosud nereprodukovaná díla. V tomto smyslu se jedná o publikaci, jež zdaleka překračuje regionální hranice a svým významem a dosahem znamená dosavadní vyvrcholení LaChapellových uměleckých aktivit. Takto knihu rovněž chápe samotný umělec a jeho spolupracovníci. Monografie Thus Spoke / Tak pravil LaChapelle má tedy potenciál se stát událostí, která vyvolá mezinárodní pozornost a pro následující léta se stane i určitým měřítkem jeho následujících knih.

Jan Hísek patří k ojedinělým, výrazně nečasovým autorům. Jeho tvorba se odvíjí po vlastní linii prakticky nezávislé na dobových trendech, směrech, diskusích, má vlastní dynamiku, tempo, témata i čtení. Veřejnosti jsou nejznámější jeho grafiky, mezzotinty, ilustrující různé texty, ale vydávané i jako samostatné soubory či jednotlivé edice. Nejvlastnější jádro jeho práce však tvoří obrazy, pro Híska je specifický až ornamentální způsob rozvíjení tématu v neohraničeném prostoru, kdy logiku viditelného dává co nejvíc do služeb neviditelného, přesněji viditelného ponejvíce jen vnitřním zrakem. Témata jsou často propojena s odkazy a konotacemi na široké spektrum obrazových i myšlenkových proudů z různých period dějin výtvarného umění. Katalog, přesněji, bibliofilský tisk, s vlepenými 33 reprodukcemi, je shrnutím toho nejdůležitějšího z Hískovy malířské tvorby za posledních přibližně sedm let, jde o ponoření do myšlení a tvorby jednoho z mimořádných českých malířů současnosti.

Kniha Loutka a moderna (vizualita českého loutkového rodinného divadla, spolkového divadla a uměleckých scén v první polovině 20. století jako osobitý odraz avantgardních a modernistických snah českých výtvarných umělců) je pohledem scénografa na padesátiletý vývoj loutkářské scénografie v době, kdy u nás došlo k mimořádnému rozkvětu tohoto umění. Publikace sleduje sepětí autorů, předních českých výtvarníků nejrůznějších stylů a směrů - návrhářů, řezbářů, malířů a scénografů - s vývojem avantgardních a modernistických snah v evropském umění. Jsme svědky proměny loutkového jeviště od historismu, secesních a symbolických snah přes impresionistické a expresionistické výboje, kubismus či architektonické art deco až po tvarově fundamentální barevně rozjásaný funkcionalismus či nablýskanou revuální stylizaci. Nedílnou součástí knihy je 750 obrazových dokumentů, zahrnujících dobové snímky loutkových představení, scénické, kostýmní a loutkové návrhy, fotografie loutek, plakáty, programy, ilustrace, ex libris, karikatury i celý vizuální styl loutkářských časopisů a zejména kolekci nových barevných fotografií, která představuje unikáty z nejvýznamnějších českých veřejných a soukromých sbírek loutkářských památek. Práce se tak stává přehledným a systematickým průvodcem loutkářskou scénografií první poloviny 20. století.

Je pozoruhodné, že vůbec první monografie o díle kultovní postavy české výtvarné kultury a literatury Bohuslava Reynka vychází až dnes. Stalo se tak, že jsou dosud obecně známy jen některé části z ohromného díla grafika, kreslíře, malíře, básníka, překladatele a v neposlední řadě i pastýře ovcí a koz, který téměř celý život prožil na svém venkovském sídle v Petrkově u Havlíčkova Brodu a o osud svého díla se nikdy příliš nestaral. Obrazová publikace představuje toto dílo ve výběru a s komentářem znalce Reynkova díla Pavla Chalupy. Vedle grafik, vytištěných v měřítku 1:1, se na čtyřech stech stranách čtenář dozví i tajemství z receptáře grafikovy dílny, v níž se Reynek pohyboval jako autodidakt s neortodoxní lehkostí na pomezí kresby, grafiky a malby, a vytvořil tak unikátní barevné techniky, jež jsou v mnoha případech vlastně autentickými malbami na papíře. V reprezentativním počtu jsou tu zastoupeny i ostatní součásti Reynkova díla - kresby, malby i experimentální nátisky formou barevného monotypu či osvícením malby či rytiny na skleněné podložce na fotografický papír (tzv. cliché verre). Poprvé je v knize souhrnně reprodukováno všech šest Reynkových grafických cyklů. Výtvarná publikace se ovšem dotýká rovněž Reynkova díla literárního, jež je v tomto případě neodmyslitelně spjato s Reynkovou činností grafika, ilustrátora a vydavatele. Jedenáct básnických sbírek a na sedmdesát knih překladů z francouzštiny a němčiny je v knize zdokumentováno a představeno formou ukázek a rozsáhlé ilustrované bibliografie, jež dokládá mimořádnost Reynkova talentu a úsilí, ale také pravdu, že skutečné umění se nemusí rodit jen v ateliérech, v salonech a na akademiích, ale také v hlubokém uskromnění v harmonii s přírodou a dávnými mystickými tradicemi, na nichž vyrostl náš svět.

Václav Radimský (1867-1946) patřil ve své době k výrazným a zajímavým osobnostem nejen české, ale i francouzské krajinomalby. Jako první z českých malířů se nechal ve Francii ovlivnit impresionismem a byl prvním českým výtvarníkem, jenž seznámil praž skou veřejnost s tímto proudem. Radimského tvorbu můžeme rozdělit na dva námětové a časové okruhy. První spadá přibližně do let 1890-1918, kdy žil u Giverny nedaleko Vernonu a stálou inspirací se mu stala řeka Seina a příroda v okolí Giverny; tehdy s e přátelil s Paulem Cézannem a spolupracoval mimo jiné i s Claudem Monetem. Druhý je vymezen Radimského návratem do Čech po skončení první světové války a jeho smrtí. Se stejnou intenzitou se tehdy soustředil převážně na zobrazování řeky Labe a kraji ny kolem Kolína. První monografie tohoto nyní znovu vysoce oceňovaného umělce, vydávaná nakladatelstvím Arbor vitae, konečně splácí dluh, který historie umění vůči malíři dlouhodobě měla. Kromě statí hlavní autorky Naděždy Blažíčkové-Horové přináší i studii Markéty Theinhardtové věnovanou vztahům umělcovy tvorby s francouzským moderním uměním, obsahuje výběrový soupis díla s téměř pěti sty barevnými reprodukcemi a je vybavena podrobným francouzským a anglickým resumé.

Americký fotograf Joel-Peter Witkin (nar. 1939 v Brooklynu) patří již od konce 70. let 20. století k předním představitelům světové fotografie. Jeho instalované černobílé fotografie jsou součástí všech významných světových fotografických sbírek. Ve s vé tvorbě se věnuje především zátiší a portrétu. Jeho díla představují osobitý pohled na současný svět, často pracuje s odkazy na náboženská témata (Ukřižování, světci atd.) stejně jako na klasická díla světového malířství (Francisco Goya, Odilon Red on, Joan Miró, Hieronymus Bosch atd.). Svou tvorbou ovlivnil celou řadu dalších umělců (např. Erwin Olaf, Jake and Dinos Chapmanovi) i hudebníků (Diamanda Galásová, Trent Reznor). Také díky práci Joela-Petera Witkina se v posledních letech stále více objevují pojmy dekadence a dekadentní v souvislosti se současným uměním. Kniha představuje reprezentativní průřez umělcovou tvorbou od 70. let do současnosti. Vedle fotografií se zde objevují i méně známé kresby a obrazy. Vůbec poprvé je v této mono grafii publikován soubor nejnovějších Witkinových fotografií, tzv. retablos, jež vznikala v posledních třech letech. Anglicko-česká monografie s textem historika umění Otto M. Urbana shrnuje dosavadní vývoj Witkinova života a tvorby.