Arbor vitae strana 7 z 15

Jackson Pollock (1912 - 1956 ) patří mezi zakládající osobnosti světového umění. Jeho dílo spojované s „newyorskou“ uměleckou školou řadíme k abstraktnímu expresionismu. Pollock zcela změnil historii umění tím, že veřejnosti vylil kbelík barvy do tváře. Objevil akční malbu i malířský požitek vnitřní dynamiky samotného aktu malování, hutnosti barvy, sílu rychlosti i dopadu barvy na plátno. Svá díla pak maloval každou buňkou v těle, vynakládal tak úžasnou duchovní i fyzickou energii. Pollockovy radikální prvky malování, jako například úplné odmítnutí palety a chybějící tradiční perspektiva, staví jeho dílo do pozice důležitého mezníku ve světovém poválečném umění... Vinou způsobu svého života nezanechal žádnou ucelenou edici svých textů. Náš výbor se opírá o několik jeho vlastních textů, rozhovor s Williamem Wrightem, rozhovory s Lee Krasnerovou, vzpomínky Alexe Horna a Donalda Judda a pro pochopení kontextu i o rozhovor s jeho galeristkou Betty Parsonsovou. Všechny texty představují strhující svědectví nejen o Pollockově vlastním díle a životních postojích, ale i o vlastní podstatě umění vůbec.

Život malíře, kreslíře, sochaře, keramika, autora instalací a performancí Milana Kunce (1944) je bytostně spjat s Prahou a Německem, se stejnou lehkostí se však pohyboval na americké, italské a nizozemské scéně. Většinu života strávil v Düsseldorfu (jako žák Josefa Beuyse a Gerharda Richtera) a Kolíně nad Rýnem. V tamější kultuře se naturalizoval natolik, že je dnes považován za jednoho z předních protagonistů německého figurativního malířství osmdesátých let.Dvojjazyčná (česko-německá) publikace Milan Kunc - Portréty / Portraits představuje umělce jako autora portrétních kreseb. Poodhalujeme tak specifickou část díla, která je širší veřejnosti - na rozdíl od malířské a sochařské tvorby - doposud méně známá. Ve skutečnosti ovšem kresba tvoří základní osu Kuncova díla a má takřka fundamentální význam. V několikatisícovém souboru jeho kreseb má právě portrét zcela jedinečné a takřka výsadní postavení. Podobizny Milana Kunce mají charakteristickou poetiku, jež někdy pramení ze záměrného, mnohdy až naivistického rázu kresby. Portréty prezentované v této obrazové knize, rozdělené do tematických oddílů, oscilují mezi groteskností a citlivou psychologickou studií lidské duše.

Výpravná obrazová monografie Marie Klimešové reflektuje ve třinácti kapitolách výtvarné fenomény, tematické a názorové okruhy, osobnosti a události, které vytvářejí obraz dané doby a znamenají podstatné hodnoty českého umění druhé poloviny 20. století. Zároveň je členěna na tři základní časové etapy, jejichž první předěl představuje politický puč v roce 1948 a jeho důsledky v české kultuře, a druhý pak XX. sjezd KSSS a jeho kritika stalinismu. Čtenáři tak mohou sledovat, jakým způsobem umělci nejprve reagovali na deziluzi plynoucí ze zkušenosti války a rozpadu klasických postupů předválečného modernismu, jak později čelili likvidaci intelektuálních a tvořivých sil společnosti a jak využili klimatu větší ideologické tolerance po roce 1956. Panorama výrazných osobností spojuje do jednoho celku tvorbu nastupující poválečné generace s klíčovými umělci předválečné výtvarné scény - Emilem Fillou, Janam Zrzavým nebo Alénem Divišem. Kniha představuje především volné umění - malbu, plastiku, kresbu, koláž, grafiku a fotografii. Mezi desítkami autorů zazáří tvorba Andreje Bělocvětova, Václava Boštíka, Vladimíra Boudníka, Pavla Brázdy, Libora Fáry, Miroslava Háka, Františka Hudečka, Josefa Istlera, Čestmíra Kafky, Jiřího Koláře, Jana Křížka, Jana Lukase, Mikuláše a Emily Medkových, Zdeňka Palcra, Roberta Piesena, Stanislava Podhrázského, Bohuslava Reynka, Zbyňka Sekala, Zdeňka Sklenáře, Josefa Sudka, Josefa Šímy, Václava Tikala, Jiřího Tomana, Toyen a mnoha dalších, často i doposud neprávem opomíjených umělců.

Sdružení inženýrů a architektů v Liberci (SIAL) se zapsalo do dějin české architektury 20. století kapitolou stejně významnou jako tvorba Jana Kotěry nebo práce českých kubistů a funkcionalistů. V létě roku 1968 je založil autor slavné věže na Ještědu Karel Hubáček spolu s Miroslavem Masákem a Otakarem Binarem. Brzy poté se k němu připojili nejnadanější absolventi pražských architektonických škol seskupení do Školky SIAL. Vzdor těžkým politickým podmínkám se SIAL dokázal prosadit doma i na západní architektonické scéně. Prestižní zahraniční časopisy mu věnovaly více pozornosti než jakémukoli jinému projevu moderní české architektury. Tato kniha se poprvé pokouší uchopit tvorbu libereckého sdružení v plné šíři. Její 24 členný autorský tým se při své práci opřel o archivní dokumenty i o zprávy v dobovém tisku. Po syntetizujících kapitolách o produkci SIALu v šedesátých, sedmdesátých a osmdesátých letech následují rozbory pětadvaceti nejdůležitějších projektů a staveb a medailony patnácti nejpřednějších architektů SIALu, vše provázené téměř pěti stovkami reprodukcí.

Běla Kolářová patří od 60 let k nejvýraznějším postavám českého výtvarného umění a fotografie. Její svébytné dílo vznikalo souběžně s tvorbou manžela Jiřího Koláře, nikdy ale nebylo v jejím stínu. Retrospektivní monografie vydaná společnou péčí nakladatelství Arbor vitae a Egon Schiele Art Centra zahrnuje zásadní text Příběh Běly Kolářové od Josefa Hlaváčka, který poprvé objevuje s plnou váhou Bělu Kolářovou nejen jako autorku asambláží a koláží, ale i jako tvůrce bez jehož novátorského příspěvku by kontext vývoje české poválečné fotografie nebyl úplný. Česko-německo-anglická monografie obsahuje na 176 stranách vedle úvodního textu obsáhlý životopisný přehled s řadou dokumentárních fotografií a 143 reprodukcí.

Dosud nedostatečně zhodnocený představitel české geometrické abstrakce Vladislav Mirvald (1921-2003) ve svém díle osobitě parafrázoval oblouk vývoje moderní malby: přes období kubismu, surrealismu a realismu se propracoval k abstraktnímu projevu, ve kterém dále rozeznáme výrazná období lettrismu, kombinatorických struktur nebo op-artu. Mirvaldovo dílo vznikalo převážně v soukromí jako výraz potřeby umělce odpovídat na impulzy moderního výtvarného projevu a především výzvy jeho vlastního zvídavého intelektu. Významný podnět pro něj představovaly přírodní zákony, jejichž principy originálně využíval při vzniku svých kompozic. Publikace přibližuje experimentátorskou podstatu jeho práce, její hravost i neokázalou transcendentální rovinu. Současně objasňuje Mirvaldův vztah k lounskému uměleckému okruhu, ukazuje souvislosti s dobovým teoretickým přemýšlením a nahlíží jeho tvorbu v kontextu evropského i světového umění druhé poloviny 20. století. Kniha obsahuje seznamy výstav, biografické a bibliografické údaje a anglické resumé.

Šestá básnická sbírka Františka Dryjeho (1951) je volně inspirována jedním z posledních cyklů pastelových kreseb Evy Švankmajerové (1940 - 2005), nazvaném Vlci byli opět vysazeni v českých lesích (2004), jenž patří v jejím díle bezpochyby k nejvýraznějším - lze ho mimo jiné chápat jako bolestnou existenciální reflexi vědomí smrti a smrtelnosti. Básně a pastely mají stejná motivická i hodnotová východiska, která jsou oběma autorům společná či blízká: oba jsou významnými představiteli té tvůrčí (výrazové, imaginativní) linie, jejíž kořeny sahají do historie českého surrealismu (Nezval, Havlíček, Effenberger aj.). Dryje sám říká: "... pokouším se uchopit a zpracovat vnější, jakkoli ,vysoký' či ,nízký' podnět svým jedinečným způsobem ... pozřít jej a vyplivnout vtělený do mého masa a převlečený do mé kůže - pokouším se nahlížet svět především hranolem subjektivity, jenž lomí odněkud přicházející světelný svazek impulzu, a tak nasvěcuje cestu k jedině platné, imaginativní komunikaci."

Podnětem ke vzniku publikace byla otázka, zda a jak české umění první třetiny 20. století reflektovalo impulzy přicházející z italského futurismu. Myšlenka zachytit, evokovat, předvést pohyb se v našem prostředí odvíjela několika směry. Jeden zachovával tradiční umělecké formy a mířil k symbolickému abstraktnímu výrazu, další se přikláněl ke konceptuálnímu využití či znakovému jazyku a konečně třetí zapojil do výtvarného díla reálný pohyb. Futurismus je vnímán v souvislosti s nadšeným přijetím industrializace a oslavou stroje (až k představě očistné role války). Historické předobrazy futurismu lze nalézt v plynulé, rytmické křivce rostlinného secesního ornamentu či ve vědecké vizualizaci srdečního tepu ze šedesátých let 19. století. Kolem přelomu století někteří umělci usilovali o zachycení rytmu dějin v pravidelném střídání vzestupů a pádů. Témata rychlosti a pohybu jsou s futurismem těsně spjata, ale impulzy k jejich ztvárnění lze hledat i jinde, nejen ve sféře umění. Jednotlivé studie ukazují vzájemné souvislosti, posuny a variace tématu dynamismu, pohybu a času v českém výtvarném umění, filmu, fotografii a divadle první třetiny 20. století. Podobné téma nebylo dosud zpracováno, výpravná publikace zachycuje fenomén nasvěcující české dějiny umění z nového úhlu.

Publikace věnuje pozornost aktuálnímu a dosud nezpracovanému tématu: vlivům původních kultur subsaharské Afriky, Oceánie a Ameriky na české výtvarné umění v letech 1850-1950. Tyto vztahy jsou obecně označovány termínem primitivismus. Kniha se soustředí nejen na konkrétní díla, spojená s africkým, oceánským a indiánským uměním, ale rovněž na obecnější pohled na cizokrajné kultury s řadou stereotypů, bezprostředně souvisejících s kolonialismem. Primitivismus není pouhou estetickou kategorií, ale i svědectvím o politických, sociálních a morálních aspektech mimoevropských a evropských kultur. Autor díky využití současných teoretických přístupů kriticky a nově interpretuje řadu fenoménů, například účast českých cestovatelů, sběratelů a umělců na koloniálním diskurzu, jejich rasové postoje či vztah ke kanibalismu. Na druhé straně sleduje také prosazování ideje ušlechtilého divocha a její konkrétní projevy ve výtvarných i literárních dílech. Kniha rovněž přibližuje obsah nejdůležitějších mimoevropských sbírek českých umělců.

Přestože výtvarné dílo a filmy Jana Švankmajera se dnes těší širokému mezinárodnímu uznání, které ho řadí mezi nejoriginálnější autory posledních desetiletí, mnohé stránky jeho života a tvorby zůstávají neprozkoumány. Žádná kniha se dosud nepokusila systematicky a komplexně vyznačit cestu utváření a vývoje v díle tohoto filmaře, výtvarníka, experimentátora, básníka a "militantního surrealisty", a tak ukázat, jak spolu jednotlivé stránky rozmlouvají. Dosud nejobsažnější Švankmajerova monografie zachycuje jednotlivé aspekty jeho života a díla hlubším, přesnějším a podrobnějším způsobem a vybízí čtenáře, aby se ponořil do bohatého, soudržného a výlučného univerza. Eseje interpretují charakteristické atributy Švankmajerovy tvorby - loutkové divadlo, manýrismus, surrealismus, spolupráce s Evou Švankmajerovou, filmový jazyk, ale rovněž obsedantní sběratelskou vášeň, první tvůrčí formativní roky a zkušenosti; zabývají se tedy obdobím, jež dosud nebylo zpracováno, které napomáhá porozumění Švankmajerovu pozdějšímu tvůrčímu vývoji. Chronologicky pojatá biografická studie, střídající se s esejemi, uvádí a komentuje jednotlivé práce (divadelní a loutkové inscenace, scénografie, kresby, asambláže, filmy, objekty, básně), upozorňuje na četné umělecké a profesní spolupráce, určující setkání, vlivy, zkušenosti, obsese, představy, občanské postoje, jež utvářejí autorovu ojedinělou a osobitou imaginaci. Autoři knihy Švankmajerovu tvorbu nejen dobře znají, ale sdílejí s ním příbuzné vidění světa. Jejich souhrnná reflexe je doplněna antologií autorských textů Jana Švankmajera, nechybí podrobná filmografie a bibliografie. Kniha vychází samostatně v české i anglické jazykové verzi.

Katalog doprovází stejnojmennou výstavu, která je každým rokem organizována Nadací Arbor vitae. Během deseti let existence se Startpoint proměnil v rozsáhlý evropský projekt sledující nastupující umělecké talenty. Čtyři členové kurátorského týmu spolu s dalšími spolupracovníky zmapovali 37 uměleckých škol z 18 zemí, na nichž vybrali ty nejzajímavější práce.

StartPoint je přehlídka nejlepších absolventských prací z celé Evropy, vybraných na 34 vysokých výtvarných školách. Mezinárodní výstavní projekt začínal v roce 2003 v Galerii Klatovy / Klenová jako konfrontace čtyř českých výtvarných škol. V roce 2010 jej převzala Nadace Arbor vitae a projekt se přesunul nejdříve do GASKu Kutná Hora a v roce 2011 do brněnské Wannieck Gallery. V roce 2011 se též proměnil jeho vizuální styl (jeho autorem je nyní Laboratoř Petra Babáka) a doprovodný katalog dostal originální podobu s 34 různými obálkami, když každý z autorů má tu svou.