Arbor vitae strana 6 z 15

Souborné vydání básnického díla významné spisovatelky, historičky umění, znalkyně art-brut a výtvarnice (*1942). Autorčina poezie patří k nejpozoruhodnějším básnickým projevům uplynulých dvaceti let. Přestože bývá kvůli zaměření Aleny Nádvorníkové řazena k surrealistické linii českého básnictví, je zcela originální a těžko bychom pro ni v české poezii 20. století - včetně surrealistické - hledali obdobu. Důležitou roli v ní hraje hudba slov, eufonie, asociativnost a rytmus. Jde o poezii, v níž slovo rodí slovo a umožňuje vyplavovat z paměti nesčetné asociace kulturní, literární, dějinné i osobní. Sedm sbírek obsažených v knize se od sebe liší svou kompozicí i vyzněním, od slovních hříček přes vážnou a tragickou polohu až k veršům uvolněných asociací. Kniha je doprovozena autorčinými kresbami.

Karel Štědrý (1985) si od studií na pražské VŠUP v ateliéru malby Stanislava Diviše vypracoval svůj nezaměnitelný a dobře rozpoznatelný rukopis s výraznou barevností a plastičností, jeho obrazy vytvářejí dojem, že vystupují ven z plátna. Nejprve to byly stylizované figury, například tanečníci jeho oblíbeného breakdance, později přešel do polohy abstrakce a geometrie. O své tvůrčí metodě autor říká: "Proces vzniku obrazu probíhá následujícím způsobem - nejdříve si zvolím geometrický vzorec, který mi slouží jako vodítko pro následně vytvořenou skicu. Geometrický vzorec si nejprve vymodeluju z dětské modelovací hmoty, vytvořenou předlohu přenesu na papír, nafotím, foto upravím a hotovou skicu přenesu na obraz." Karel Štědrý se profiluje jako přemýšlivý a odvážný kolorista, který se odkazuje ke geometrické abstrakci i k velkoměstskému sprejerskému gestu. Texty autorů dostávají Štědrého obrazy do souvislostí, grafická úprava pak razantně naznačuje nové možnosti literatury o umění.

Bohatě ilustrovaná publikace zaznamenává příběh moderního designu počínaje obdobím biedermeieru v 1. polovině 19. století až do konce 20. století. Poskytuje ucelený pohled na moderní historii nábytkové tvorby v českých zemích v kontextu světového vývoje, včetně individuálního autorského designu. Představuje nejvýznamnější tvůrce-designéry a osudy výrobců či institucí a přibližuje uměleckohistorické kontexty nábytkové tvorby, její stylová východiska a materiálové i technické podmínky. Významnou součást tvoří medailony osobností českého a světového designu nábytku. Kniha zároveň slouží jako katalog studijního depozitáře nábytku 19. a 20. století, který je zpřístupněn na zámku v Kamenici nad Lipou.

Kniha 1912, vycházející u příležitosti výstavy k stoletému výročí otevření Obecního domu, má podobu mozaiky mapující rok 1912, který byl doslova nabit přelomovými událostmi. Autory textů jsou proto badatelé z různých oborů, od historiků umění a architektury přes filozofy až po historiky literatury a divadla. Kniha je rozdělena do tematicky propojených celků volně reflektujících čtyři roční období. První z nich, Zima 1911-1912, reflektuje dějiny na obecnější rovině, zamýšlí se nad samotným smyslem úvah o jednom roce a dále nabízí konkrétní pohledy historiků architektury. Část Jaro 1912 je věnována výzdobě Obecního domu, výstavám Skupiny výtvarných umělců a Sursum. Doplněny jsou dvojicí speciálních textů mapujících dobovou tvorbu Bohumila Kubišty a analyzujících Gutfreundovu sochu Úzkost. Léto 1912 se v uměleckohistorických příspěvcích soustřeďuje na širší mezinárodní kontext. Závěrečná část Podzim 1912 je mezioborová, částečně mapuje situaci v dobové literatuře - například že v tomto roce napsal Franz Kafka Proměnu - a přináší i genderový pohled. Jednotlivé celky oddělují obrazová kalendária využívající fotografické reprodukce týdeníku Český svět, ilustrovaného společenského magazínu, který v době před první světovou válkou představoval nejvýznamnější obrazové periodikum v češtině. Přispívali do něj jak přední fotografové (Brunner-Dvořák, Bufka, Drtikol, Reach), tak i řada fotoamatérů, a díky širokému tematickému záběru se Český svět stal doslova obrazovou kronikou doby uchovávající dodnes v originále již neexistující snímky. Oborová rozmanitost knihy, doplněná téměř čtyřmi stovkami reprodukcí, se stává nesporným přínosem na poli historického bádání a přirozenou inspirací k co nejširšímu pohledu na události počátku 20. století.

Jan Zrzavý (1890-1977) patří k nejdůležitějším osobnostem českého umění 20. století. Obrovský umělecký odkaz, jejž Zrzavý zanechal, lze pojmout nejrůznějšími způsoby. Byl členem důležitých uměleckých skupin a uměleckých spolků, vnitřní osudy jeho práce se ale odehrávaly mimo ně; jeho práci nelze členit ani podle životních událostí, ani podle míst, která na něj zapůsobila a podstatně usměrnila jeho projev. Mnohem přijatelnější je soustředit se na sledování provázaných a proplétajících se témat, k nimž se dlouhodobě přibližoval, nebo k nimž se naopak po mnoha desetiletích navracel, když se domníval, že našel ten nejvhodnější způsob jejich vyjádření. Rozvrstvení monografie vyplývá proto z charakteru Zrzavého práce a sleduje nosné oblasti jeho zájmu: Téma tváře, jímž se Zrzavý zabýval na raných i na pozdních Vlastních podobiznách. Tvář pro něj znamenala setkání se sebou samým, s někým blízkým nebo s někým, komu by chtěl být nablízku, ať to byl Kristus nebo Julius Zeyer. Melancholii, již Zrzavý v sobě velmi záhy rozpoznal jako ústřední životní pocit. Často bývá pod pojem melancholie shrnována celá Zrzavého tvorba. Podobenství zobecněné do známých námětů, týkajících se pokory, pomoci bližnímu a milosti. Zrzavý se však pohyboval od samého počátku ve významových polaritách. Současně se ztišením a meditací se v jeho práci projevovala i opačná poloha, vyjevující uvolněnou sexualitu, pud smrti a nevázanou rozkoš. Z výtvarných vzorů nelze opomenout autorův osobní kult Leonarda. Zrzavý měl silný vztah k literatuře. Měl vyhraněný smysl pro postižení příběhů, jejichž vnitřní rozměr dokázal ve svých kresbách zachytit. Zrzavého práce se od samého počátku rozvíjela ve dvou liniích - figurální a krajinářské, které se vzájemně příliš neprolínají. Do svých krajin jen výjimečně zapojoval postavu. Šlo mu především o místa, jejichž rozmanitý charakter ho oslovoval. V závěru svého dlouhého, umělecky neobyčejně plodného života se tudíž Zrzavý vrátil k vlastním počátkům evropského umění (Řecko), k nimž se odvolávali všichni jeho oblíbení autoři. Tato práce traktovaná do kratších textů podává plastickou podobiznu Jana Zrzavého, prostou zjednodušení, kniha je klíčem k pochopení jeho díla i duše.

Stanislav Kolíbal (1925) patří ke klíčovým osobnostem českého umění druhé poloviny 20. a počátku 21. století. Od 50. let se systematicky věnuje sochařství. Zásadní zlom v jeho výtvarném myšlení přišel na přelomu 50. a 60. let. Od té doby zcela originálním způsobem propojuje formální aspekty s významovým obsahem díla. Používá při tom jazyk geometrie a abstrakce, když se po svém postupně dotýkal aktuální problematiky minimalismu, instalace, konceptualismu, hnutí arte povera, konstrukce a dekonstrukce či neomodernismu. Zprvu ho zajímalo téma lability a principy času, trvání a zániku, po té ho zaujaly otázky iluzivnosti fikce. Jistá proměna Kolíbalova díla nastala při umělcově jednoročním pobytu v západním Berlíně (1988/89), kam se dostal na základě prestižního stipendia DAAD. Přimkl se výrazněji k jazyku geometrie, která je mu však prostředkem k vyjádření shody a harmonie. Kniha, která je autorským konceptem, přináší syntetický pohled na umělcův svět, jehož souřadnicemi jsou geometrie a abstraktní tvorba, vnímané ovšem v širších otázkách lidské existence a smyslu života. Kolíbalovi jde o dohledávání vnitřních vazeb a základních souvislostí, které jsou konstantami jeho života a tvorby. Kniha je rozdělena do dvou částí: první tvoří Reliéf, socha, instalace 1963 - 2012, zahrnující chronologicky řazená nejvýznamnější Kolíbalova díla, druhá Projekty a realizace 1963 - 2012 obsahuje realizované i nerealizované práce pro architekturu.

Kniha Geometrie myšlenek se zabývá několika úseky významově bohaté a výtvarně široké práce Františka Kupky (1871-1957). Sleduje autorův vztah ke Smaragdové desce, k předpokladům, které podnítily vznik jeho abstraktního projevu, k mašinismu, jímž se zabýval ve druhé polovině dvacátých a třicátých let, ke geometrii a řecké tradici, zejména k Eukleidovi a Platónovi. Probírá "pozdního" Kupku po jeho výstavě v pařížské Galerie la Boëtie (1924). Soustřeďuje se na období, kdy byl členem hnutí Abstraction-Création a vytvořil Abstraktní malbu (1930-1932). Přináší rozbor obsáhlé Série C (1935-1946) a vyzdvihuje autorovo závěrečné období po pražské retrospektivě (1946), kdy se aktivně podílel na činnosti významného abstraktního hnutí Salon des réalités nouvelles, včetně pravidelné účasti na výstavách. Pěti kapitolami knihy probíhá rozbor Kupkova klíčového teoretického díla Tvoření v umění výtvarném, jehož devadesáté výročí vydání si v roce 2013 připomínáme. Kniha je doplněna množstvím dokumentárních textů, jak od samotného Kupky, tak od Josefa Svatopluka Machara, který v roce 1905 přetiskl v Rudých květech obsáhlé Kupkovy dopisy, týkající se jeho umělecké minulosti, nebo od Richarda Weinera, jenž jako vůbec první novinář psal v roce 1912 o Kupkově abstraktní tvorbě. Díky množství reprodukcí, získaných z celého světa, tvoří celek základní pramen pro pochopení úhelné osobnosti moderního světového malířství, kterou František Kupka bezesporu byl.

Vojtěch Preissig (1873 Světec u Bíliny - 1944 Dachau) patří do okruhu nejvýraznějších českých umělců první poloviny 20. století, mezi něž se zapsal jak svou uměleckou invencí a výjimečnými řemeslnými schopnostmi, tak i osobnostními kvalitami, projevujícími se nevšední občanskou odpovědností. Třebaže byl Preissigův význam doceněn také v zahraničí, patří k těm, jejichž dílo, i přes nesporný umělecký přínos a oblibu širokého publika, je známé pouze zlomkovitě a zatím čeká na komplexní zhodnocení. Kniha se soustřeďuje na dominantní oblast Preissigovy tvorby, kterou je celé spektrum aktivit na poli grafického designu - od akcidenční grafiky přes knižní a časopiseckou tvorbu, ornamentální předlohy a vzory až po typografii. Vývoj v jednotlivých oblastech autorovy designérské tvorby je sledován v kontextu nevšední životní dráhy, vytyčené přelomovými historickými událostmi, uměleckými a osobními peripetiemi. Osud Preissigova díla, který byl neméně dramatický než osud autora a osciloval mezi nadšením, nepochopením či nezájmem, přibližují kapitoly zaměřené na ucelené etapy tvorby: pařížskou, charakterizovanou vlivem Alfonse Muchy a objevováním grafického řemesla, pražskou, provázenou smělými ambicemi a završenou deziluzí a krachem vlastního ateliéru, "americký sen", proložený válečným intermezzem, dilema návratu do vlasti a finální orientaci na nové vize, již však v nadějném vzepětí definitivně utla nastupující válka. Monografie shrnuje dosavadní dílčí poznatky a poprvé souhrnně přináší faktografii Preissigovy bohaté užité tvorby, kterou představuje reprezentativním výběrem klíčových děl, a poskytuje dosud nepublikovaná fakta.

The publication sums up current knowledge and for the first time presents the complete facts on Preissig’s rich body of work as a designer, which encompassed a wide range of activities, from bespoke graphics, to work on books and periodicals, to creating ornamental patterns and designs, right through to typography. Preissig’s American period includes the key time he spent teaching at the Teachers College of Columbia University in New York and in particular at Wentworth Institute in Boston, his work for a number of publishing houses, and finally his successful war posters, assessed here for the first time within the context of his work as a whole. The publication traces the fate of the artist and his work within the context of his era, and looks back reflectively on Preissig’s work during his individual creative periods. These are presented in chronological order, from his Parisian period, characterised by the influence of Alfons Mucha on Preissig’s work and his discovery of the craft of graphic design, to his Prague period, a time of bold ambitions culminating in disillusion and in the collapse of his own studio, followed by the ‘American dream’ period, interrupted by the First World War, and then eventually presenting Preissig with the dilemma about returning home, and finally his ultimate turn towards a new vision, the optimistic pursuit of which was however definitively thwarted by the onset of the Second World War.

Monografická publikace, představující výběr z více jak dvacetiletého malířského díla Martina Gerboce (1971), odkazuje ve svém názvu ke knize Arthura Rimbauda Une saison en enfer a podobně jako v poezii prokletého básníka kontrastuje krása a ošklivost, v Gerbocově díle stojí děs po boku rozkoši. Právě hranice, kde se obě charakteristiky stýkají, je pro Gerboce místem, kde setrvává, je jím fascinován a zkoumá je coby nebezpečnou zónu samoty a strachu. Výrazovým prostředkem je mu punková estetika ošklivosti nebo ještě lépe estetika terorismu, která svou otevřeností vyvolává nejdříve odpor a nevoli, je však ve své záhadnosti přitažlivá. Téměř monochromní barevnost odkazuje na barvy těla, jeho vnějšek i vnitřek, krev, kůži, sliznice, oheň i hnilobu. Tematicky se Gerboc obrací k berlínskému kabaretu dvacátých a třicátých let minulého století - tavícímu kotlíku dekadentních kulturních tradic střední Evropy, dále k pornografii a sexualitě versus erotizujícím náboženským motivům či obrazům Francisca Goyi. Umělcova tvorba je často odrazem několika souběžně probíhajících dějů. Divák v tomto osobním střetu čelí svému vlastnímu podvědomí, skrytým touhám a zakázaným rozkoším. Kniha vychází v dvoujazyčném anglicko-českém vydání.

Although the art and films of Jan Švankmajer enjoy wide international recognition today, ranking him among the most original artists of the last decades, many aspects of his life and work have remained unexplored. Nor has any book yet tried to systematically and comprehensively mark out the path of the formation and development in the work of this film-maker, artist, experimenter, poet and 'militant Surrealist' and thus show how the different sides converse with each other. The present book is the most comprehensive monograph on Jan Švankmajer so far, it describes with greater depth and precision aspects of his life and work and it invites the reader to dive into a wonderfully rich and coherent, distinctive and unique universe. The essays emphasise and illuminate characteristic attributes of Švankmajer's work - puppet theatre, Mannerism, Surrealism, collaboration with Eva Švankmajerová, his own film idiom, and also comparatively little known elements such as obsessional passion for collecting, first formative years and experiences; i.e. the book deals with the periods that have not yet been much studied and which make easier to understand Švankmajer's later creative evolution. The essays are alternated with chronologically conceived biographical study which introduces and comments individual works (theatre and puppet theatre productions, scenography, drawings, assemblages, films, objects, poems), draws attention to the various artistic and intellectual events, key meetings, influences, obsessions, ideas and visions, attitudes that may have contributed to the formation of the artist's unique and specific imagination. The authors of the book not only have a deep knowledge of the work of Jan Švankmajer but share with him a kindred vision of the world. Their comprehensive reflection is complemented by anthology of Švankmajer's texts, a detailed filmography

Sochař Zdeněk Dvořák byl mimořádnou osobností českého výtvarného umění dvacátých a třicátých let 20. století. Přesto byla po desetiletí znalost jeho díla limitována jen několika málo abstraktními reliéfy, zachovanými ve veřejných institucích, a velkou neznámou zůstávaly jeho životní osudy. Podnětem k prvnímu monografickému zpracování tvorby Zdeňka Dvořáka se stala písemná pozůstalost objevená v Památníku národního písemnictví. Autorka monografie Hana Rousová prokázala, že se Dvořák jako jeden z mála u nás systematicky věnoval problematice sochařské, v některých případech i geometrické abstrakce. Svým zaměřením a invencí nemá v české abstrakci první poloviny 20. století, kromě Františka Kupky anebo Františka Foltýna, obdobu. Pokud bychom měli charakterizovat širší okruhy, k nimž lze Dvořákovu tvorbu přiřadit, potom by to byly Gutfreundovy plastiky založené na prolínání konkávních a konvexních ploch a v souvislosti s čistě abstraktními reliéfy let třicátých pak abstrakce Františka Foltýna a plastické kompozice Hanse Arpa. Obdivuhodné byly i Dvořákovy občanské postoje, po okupaci Československa se zapojil do protinacistického odboje jako člen ilegálního Národního revolučního výboru inteligence, byl zatčen a deportován do Osvětimi, kde zahynul. Monografie tyto aspekty zdůrazňuje a zároveň podrobně rekonstruuje Dvořákův životopis. Její důležitou součástí je obrazově dokumentovaný soupis díla.

Kniha, jež vychází v roce stého výročí narození Václava Boštíka, je bohatě obrazově a dokumentárně vybavená historicko-uměnovědná práce a vlastně i velmi netradiční obrazová monografie z pera tří autorů. Kniha, jež vychází v roce stého výročí narození Václava Boštíka, je bohatě obrazově a dokumentárně vybavená historicko-uměnovědná práce a vlastně i velmi netradiční obrazová monografie z pera tří autorů. Historik Martin Boštík (bez příbuzenské vazby k malíři), strávil boštíkovským bádáním řadu let. Podařilo se mu shromáždit obdivuhodně rozsáhlý materiál, týkající se mnoha okolností malířova života a inspiračních zdrojů jeho tvorby, z nichž velký důraz je v knize věnován rodnému kraji Václava Boštíka, Litomyšlsku. Duchovní klima tohoto uměním prodchnutého koutu východních Čech v obdobích malířova zdejšího působení líčí ve své stati historiograf Stanislav Vosyka. Úvahy dvou spoluautorů vhodně doplňuje třetí, malířův celoživotní přítel a kurátor Jaromír Zemina, který zde použil také úryvky vlastních starších zamyšlení nad dílem, jež ho provázelo (a jež on sám provázel) více než padesát let. Bohatý obrazový materiál (téměř pět stovek fotografií a reprodukcí Boštíkových děl) je vzácným pramenem, neboť velká většina z nich je knižně publikována vůbec poprvé. Kromě vlastního originálního přínosu k poznání osobnosti Václava Boštíka kniha napravuje množství mýtů a omylů, které se dodnes tradují v odborných kruzích i mezi Boštíkovými obdivovateli. Kult největšího českého malíře druhé poloviny 20. století (jemuž by se on sám bránil s poukazem na svou vojensky podprůměrnou výšku, že není největší, ale naopak nejmenší český malíř) ovšem rozhodně neboří. Naopak velkou důkladností práce s pramennými materiály a jejich ověřováním vzniklo dílo, jež se nepochybně stane referenční prací o Václavu Boštíkovi na řadu dalších let.

Monografická publikace jednoho z nejzajímavějších členů skupiny Tvrdohlaví vyšla v autorově originální koncepci a úpravě u příležitosti veleúspěšné výstavy v pražském Rudolfinu.