Arbor vitae strana 6 z 16

Výpravná obrazová monografie je prvním důstojným knižním holdem králi českého komiksu. Kája Saudek byl však nejen autorem smělých komiksů, ale také zdatným propagačním grafikem a uměleckým solitérem úspěšně se pohybujícím mezi filmem, užitou grafikou, ilustrační a volnou malířskou tvorbou. V autorových vrcholných dílech, vzniklých většinou v průběhu šedesátých let, se prolíná ovzduší doby s nesmírně působivým výtvarným rukopisem, ojedinělým i ve světovém kontextu. Kniha ovšem navíc přináší řadu zcela neznámých a dosud nepublikovaných Saudkových prací a rovněž dokládá, že se stal osobitým portrétistou mnoha slavných tváří kulturního, převážně hudebního světa. Rozsáhlá publikace je po podrobné vstupní kapitole (Hledání a zrání) členěna do oddílů Film a televize, Komiksy a kresby, Reklamní a užitá tvorba, Erotické kresby, následuje exkurz do Saudkovy volné tvorby (Obrazy, objekty a dekorace) a závěr (Pokračovatelé, žáci, epigoni) je věnován silnému vlivu tohoto brilantního kreslíře na jeho mladší současníky i další generace. Téměř 900 barevných reprodukcí vzbudí zájem - kromě skalních fanoušků Káji Saudka a špičkového komiksu - širších vrstev uměnímilovné veřejnosti.

Kniha se zabývá širokým fenoménem sochařství ve veřejném prostoru (jindy nazývaném monumentální umění) v Československu v období normalizace s mírným přesahem až do roku 1992. Téma do sebe pojímá nejen solitérní pomníky a památníky na veřejných prostranstvích, ale také sochařskou a reliéfní výzdobu architektury – úřadů, škol, nemocnic, velkých podniků, továren. Řečeno s názvem jedné z kapitol, jde o sochy, které nikomu nepatří. Estetické a ideologické vyznění veřejného prostor totalitního Československa bylo výhradní výsadou státu. Rovněž umělecká výzdoba architektury, podobně jako stavebnictví, podléhala centrálnímu plánování, rozpočty nových staveb musely zahrnovat částky na umělecká díla. Umění se tak stalo součástí státní byrokratické mašinerie. Sochy doslova zaplavily veřejná prostranství, vznikala díla nejrůznější kvality a úrovně, na jejich tvorbě se podílel téměř každý, komunistickou stranou prověřený umělec. Vznikaly však i kvalitou a moderním pojetím výjimečné realizace od umělců zakázaných, často pod jinými jmény, případně za bizarních okolností, vlastních této době. Jedná se o jev nemající mimo totalitní země obdoby. Tato situace skončila krátce po roce 1989 a je až s podivem, s jakým nezájmem dnes tuto širokou uměleckou produkci přehlížíme, jako by šlo o pomníky samotné normalizace, na niž se usilovně snažíme zapomenout. Z lásky k umění a ze zájmu o dobu, kterou nezažily, se nyní různé soukromé a občanské iniciativy snaží sochy ve veřejném prostoru zachránit a analyzovat předpoklady, za jakých vznikaly. Ukazuje se, že situace nebyla nikdy jen černobílá, podmínky, pohnutky a příběhy lidí a jejich děl se liší a prostupují. Kniha představuje více než 500 vybraných děl zachovaných či odstraněných z veřejného prostoru jako reprezentativní vzorek toho, co v letech 1968–1992 vzniklo. Jde o výsledek nesmírně náročného dlouhodobého průzkumu tisíců lokalit celého Československa, který sebou nesl i problém určení autorství sochy a legendy jejího vzniku. Vychází česko-anglicky.

Malířské a kreslířské dílo Vlasty Vostřebalové Fischerové (1898-1963) bylo omezeno necelými dvaceti lety aktivní tvůrčí činnosti, ale na české meziválečné scéně patřilo k nejosobitějším projevům „nových realismů“. Autorka vycházela z epické dramatičnosti wolkerovské linie proletářského umění a s velkou dávkou fantazie a bizarní poetiky zachycovala lidské odcizení a mezní situace moderního života. V jejím díle se mísí všednodenní náměty s fantaskní poetikou a palčivou groteskností. Sociální apel mnoha jejích prací na druhé straně vyvažuje intimita. Na zvnitřnělé, místy až halucinační dimenzi její práce se podepsal i soukromý život: krátké, avšak nepříliš šťastné manželství s významným českým literátem a překladatelem Otokarem Fischerem. Kromě obrazů a kreseb kniha zpřístupňuje autorčinu rozsáhlou korespondenci adresovanou Fischerovi a věnuje se i dosud neprobádané práci Vlasty Vostřebalové Fischerové na poli architektury.

Die von deutschsprachigen Künstlern aus Böhmen, Mähren und Schlesien geschaffene Kunst ist trotz zahlreicher Ausnahmen ein räumlich wie zeitlich eng begrenztes Gebiet, das sich unter dem Einfluss der historischen Ereignisse nicht mehr weiterentwickeln konnte und heute als bemerkenswertes, jedoch abgeschlossenes Kapitel erforscht wird, dessen Existenz durch die besondere Situation der 3,5 Millionen Menschen umfassenden deutschen Minderheit in der Tschechoslowakei der Zwischenkriegszeit bedingt war. Während die tschechische Kunstszene der ersten Republik heute allgemein bekannt ist und man beispielsweise die klassische tschechische Moderne als erforscht bezeichnen darf, wird die Kunst der „Deutschböhmen“ im Untersuchungszeitraum immer noch übersehen. Buch und Ausstellung Junge Löwen im Käfig. Künstlergruppen der deutschsprachigen bildenden Künstler aus Böhmen, Mähren und Schlesien in der Zwischenkriegszeit enthüllen ein weniger bekanntes Antlitz der bildenden Kunst in jener Ära und begleichen damit in gewisser Weise auch die Schuld gegenüber den deutschsprachigen Künstlern. Das Projekt bearbeitet die Geschichte der wichtigsten Künstlervereine und basiert auf einer Auswahl jener Werke, die bei den Zwischenkriegsausstellungen der deutschböhmischen bildenden Kunst im In- und Ausland zu sehen waren. Diese Werke konnten gezielt aufgespürt werden, wobei ihre Geschichte detailliert erfasst wurde. Mit Rücksicht auf den Untersuchungszeitraum sind in der Auswahl vorwiegend Künstler der Geburtsjahrgänge 1885–1905 vertreten, die auf bedeutende Weise das Bild der Ausstellungen in der Zwischenkriegszeit formten. Ihr Leben wurde dramatisch durch die Ereignisse der späten 1930er Jahre, den Zweiten Weltkrieg und das Nachkriegsgeschehen in der Tschechoslowakei beeinflusst. Aus diesen Gründen verschwanden sie für eine gewisse Zeit fast vollkommen aus dem historischen und kulturellen Bewusstsein dieses Landes. Die Autoren bemühen sich, die Identitäten dieser Künstler wieder in den Kontext des nationalen Gedächtnisses und der Kunstgeschichte Böhmens, Mährens und Schlesiens einzufügen.

Zatímco česká výtvarná scéna první republiky je dnes všeobecně známa a přinejmenším klasická moderna je probádanou oblastí, umění „českých Němců“ sledovaného období zůstává opomíjeno. Přispět ke změně tohoto stavu a ukázat méně známou podobu výtvarného umění meziválečné éry usiluje kniha a výstava Mladí lvi v kleci. Umělecké skupiny německy hovořících výtvarníků z Čech, Moravy a Slezska v meziválečném období, které jsou současně svým způsobem splátkou dluhu německy hovořícím autorům. Kniha zpracovává historii nejdůležitějších uměleckých spolků a je postavena na výběru děl, která byla součástí meziválečných souborných výstav německočeského výtvarného umění doma i v zahraničí. Tato díla se podařilo adresně dohledat a podrobně zmapovat jejich historii. Z důvodů vymezení časového jsou zde zastoupeni umělci narození převážně v rozmezí let 1885–1905, kteří významným způsobem utvářeli obraz výstav meziválečného období. Do jejich životů dramatickým způsobem zasáhly události konce třicátých let, druhá světová válka a poválečné události v Československu, kvůli nimž na čas téměř zmizeli z historického a kulturního povědomí této země. Snahou kolektivu autorů je pokus o navrácení jejich identit do kontextu národní paměti a do dějin umění Čech, Moravy a Slezska.

Stanislav Podhrázský (1920–1999) byl jako mnozí další v mládí silně ovlivněn surrealismem, zejména pak osobností Mikuláše Medka, záhy však přešel na vysoce autorskou, solitérní cestu. Kniha věnuje pozornost jak Podhrázského dílu malířskému, tak kresebnému a sochařskému. Pokouší se zasadit je do kontextu, který v mnoha ohledech autora spojuje s vynikajícími představiteli italské renesance, manýrismu anebo symbolismu. Společné je jim hledání krásy a tajemství lidské emotivity, jež ovšem každý z nich nalézá v řádu výtvarného jazyka své doby. Monografie je prvním široce koncipovaným zhodnocením umělcovy tvorby. Vedle známých prací v ní čtenář nalezne i řadu nikdy nereprodukovaných obrazů a kreseb, díky nimž je možno pochopit toto výjimečné dílo v plné šíři.

V českých poměrech není mnoho praktikujících architektů, kteří mají potřebu a schopnost vyjadřovat své myšlenky a názory na architekturu formou esejů či dokonce knih. Teoretické zkoumání souvislostí architektonické tvorby je pak ponecháno „vykladačům“, v lepším případě teoretikům architektury. Tato dělba práce nebyla samozřejmostí vždy a není všude. Aaltovo tvrzení, že „Bůh stvořil papír jen proto, aby měli architekti na čem kreslit; vše ostatní je podle mého názoru zneužitím papíru“, dnes na mezinárodní architektonické scéně rozhodně neplatí. Významní architekti považují za nezbytné publikovat svůj názor na architekturu i svět kolem nás. Mezi českými architekty však takových příkladů najdeme opravdu jen poskrovnu. Pavla Melková patří mezi takové výjimky. Jako spoluautorka (s Miroslavem Cikánem) tak pozoruhodných realizací, jako je například revitalizace Bastionu XXXI, vítězící v Grand Prix architektů 2012, nebo rekonstrukce Janákova Husova sboru v Praze na Vinohradech, se dostatečně etablovala ve své vlastní profesi tvůrčí architektky a touto knížkou esejů se představuje v roli autorky přemýšlivých statí, jež – v poslední instanci – míří k otázce smyslu architektury. Některé ze statí se týkají klíčových otázek architektonické tvorby, jako je význam řeky ve městě, význam zvonů ve městě, volný čas ve městě a veřejný prostor, jiné jsou spíše reflexí duchovní situace současné doby. K úvahám Melkovou inspirují jak vlastní tvůrčí zkušenosti, tak texty píšících kolegů či podněty z krásné literatury.

Marie Preclíková (1949) patří k svébytným nadčasovým tvůrcům s rozpoznatelným výtvarným rukopisem plným obrazové vynalézavosti. Ačkoliv celý život vystavuje své obrazy, je veřejnosti paradoxně známa především vědeckými ilustracemi zvířat pro encyklopedie, které byly s úspěchem publikovány rovněž v Německu, Nizozemsku, Španělsku, Itálii či Francii. Vlastní jádro její tvorby však tvoří osobité snové portréty různých bytostí a romantické imaginativní krajiny. Jeden kritik napsal „přírodní zákoutí střídají tváře lidí plné tajemného děsu, kterých by se možná báli i malíři Goya a Bosch. Tak nějak asi vypadají odsouzenci z Danteho Pekla.“ V knize je otištěn také dopis autorce od významného historika umění Jaromíra Neumanna, oceňujícího obrazy, v nichž splývá vidění a halucinace v jeden celek.

Katalog doprovází stejnojmennou výstavu, která je každým rokem organizována Nadací Arbor vitae. Během deseti let existence se Startpoint proměnil v rozsáhlý evropský projekt sledující nastupující umělecké talenty. Čtyři členové kurátorského týmu spolu s dalšími spolupracovníky zmapovali 34 uměleckých škol z 16 zemí, na nichž vybrali ty nejzajímavější diplomové práce. Katalog má originální podobu s 19 různými obálkami, řídící se počtem vystavujících a v katalogu prezentovaných umělců.

StartPoint je přehlídka nejlepších absolventských prací z celé Evropy, vybraných na 34 vysokých výtvarných školách. Mezinárodní výstavní projekt začínal v roce 2003 v Galerii Klatovy / Klenová jako konfrontace čtyř českých výtvarných škol. V roce 2010 jej převzala Nadace Arbor vitae a projekt se přesunul nejdříve do GASKu Kutná Hora a v roce 2011 do brněnské Wannieck Gallery. V roce 2011 se též proměnil jeho vizuální styl (jeho autorem je nyní Laboratoř Petra Babáka) a doprovodný katalog dostal originální podobu s 34 různými obálkami, když každý z autorů má tu svou.

Katalog doprovází stejnojmennou výstavu, která je každým rokem organizována Nadací Arbor vitae. Během deseti let existence se Startpoint proměnil v rozsáhlý evropský projekt sledující nastupující umělecké talenty. Čtyři členové kurátorského týmu spolu s dalšími spolupracovníky zmapovali 37 uměleckých škol z 18 zemí, na nichž vybrali ty nejzajímavější práce.

Kniha, jež vychází v roce stého výročí narození Václava Boštíka, je bohatě obrazově a dokumentárně vybavená historicko-uměnovědná práce a vlastně i velmi netradiční obrazová monografie z pera tří autorů. Kniha, jež vychází v roce stého výročí narození Václava Boštíka, je bohatě obrazově a dokumentárně vybavená historicko-uměnovědná práce a vlastně i velmi netradiční obrazová monografie z pera tří autorů. Historik Martin Boštík (bez příbuzenské vazby k malíři), strávil boštíkovským bádáním řadu let. Podařilo se mu shromáždit obdivuhodně rozsáhlý materiál, týkající se mnoha okolností malířova života a inspiračních zdrojů jeho tvorby, z nichž velký důraz je v knize věnován rodnému kraji Václava Boštíka, Litomyšlsku. Duchovní klima tohoto uměním prodchnutého koutu východních Čech v obdobích malířova zdejšího působení líčí ve své stati historiograf Stanislav Vosyka. Úvahy dvou spoluautorů vhodně doplňuje třetí, malířův celoživotní přítel a kurátor Jaromír Zemina, který zde použil také úryvky vlastních starších zamyšlení nad dílem, jež ho provázelo (a jež on sám provázel) více než padesát let. Bohatý obrazový materiál (téměř pět stovek fotografií a reprodukcí Boštíkových děl) je vzácným pramenem, neboť velká většina z nich je knižně publikována vůbec poprvé. Kromě vlastního originálního přínosu k poznání osobnosti Václava Boštíka kniha napravuje množství mýtů a omylů, které se dodnes tradují v odborných kruzích i mezi Boštíkovými obdivovateli. Kult největšího českého malíře druhé poloviny 20. století (jemuž by se on sám bránil s poukazem na svou vojensky podprůměrnou výšku, že není největší, ale naopak nejmenší český malíř) ovšem rozhodně neboří. Naopak velkou důkladností práce s pramennými materiály a jejich ověřováním vzniklo dílo, jež se nepochybně stane referenční prací o Václavu Boštíkovi na řadu dalších let.

Sochař Zdeněk Dvořák byl mimořádnou osobností českého výtvarného umění dvacátých a třicátých let 20. století. Přesto byla po desetiletí znalost jeho díla limitována jen několika málo abstraktními reliéfy, zachovanými ve veřejných institucích, a velkou neznámou zůstávaly jeho životní osudy. Podnětem k prvnímu monografickému zpracování tvorby Zdeňka Dvořáka se stala písemná pozůstalost objevená v Památníku národního písemnictví. Autorka monografie Hana Rousová prokázala, že se Dvořák jako jeden z mála u nás systematicky věnoval problematice sochařské, v některých případech i geometrické abstrakce. Svým zaměřením a invencí nemá v české abstrakci první poloviny 20. století, kromě Františka Kupky anebo Františka Foltýna, obdobu. Pokud bychom měli charakterizovat širší okruhy, k nimž lze Dvořákovu tvorbu přiřadit, potom by to byly Gutfreundovy plastiky založené na prolínání konkávních a konvexních ploch a v souvislosti s čistě abstraktními reliéfy let třicátých pak abstrakce Františka Foltýna a plastické kompozice Hanse Arpa. Obdivuhodné byly i Dvořákovy občanské postoje, po okupaci Československa se zapojil do protinacistického odboje jako člen ilegálního Národního revolučního výboru inteligence, byl zatčen a deportován do Osvětimi, kde zahynul. Monografie tyto aspekty zdůrazňuje a zároveň podrobně rekonstruuje Dvořákův životopis. Její důležitou součástí je obrazově dokumentovaný soupis díla.

Although the art and films of Jan Švankmajer enjoy wide international recognition today, ranking him among the most original artists of the last decades, many aspects of his life and work have remained unexplored. Nor has any book yet tried to systematically and comprehensively mark out the path of the formation and development in the work of this film-maker, artist, experimenter, poet and 'militant Surrealist' and thus show how the different sides converse with each other. The present book is the most comprehensive monograph on Jan Švankmajer so far, it describes with greater depth and precision aspects of his life and work and it invites the reader to dive into a wonderfully rich and coherent, distinctive and unique universe. The essays emphasise and illuminate characteristic attributes of Švankmajer's work - puppet theatre, Mannerism, Surrealism, collaboration with Eva Švankmajerová, his own film idiom, and also comparatively little known elements such as obsessional passion for collecting, first formative years and experiences; i.e. the book deals with the periods that have not yet been much studied and which make easier to understand Švankmajer's later creative evolution. The essays are alternated with chronologically conceived biographical study which introduces and comments individual works (theatre and puppet theatre productions, scenography, drawings, assemblages, films, objects, poems), draws attention to the various artistic and intellectual events, key meetings, influences, obsessions, ideas and visions, attitudes that may have contributed to the formation of the artist's unique and specific imagination. The authors of the book not only have a deep knowledge of the work of Jan Švankmajer but share with him a kindred vision of the world. Their comprehensive reflection is complemented by anthology of Švankmajer's texts, a detailed filmography

Přestože výtvarné dílo a filmy Jana Švankmajera se dnes těší širokému mezinárodnímu uznání, které ho řadí mezi nejoriginálnější autory posledních desetiletí, mnohé stránky jeho života a tvorby zůstávají neprozkoumány. Žádná kniha se dosud nepokusila systematicky a komplexně vyznačit cestu utváření a vývoje v díle tohoto filmaře, výtvarníka, experimentátora, básníka a "militantního surrealisty", a tak ukázat, jak spolu jednotlivé stránky rozmlouvají. Dosud nejobsažnější Švankmajerova monografie zachycuje jednotlivé aspekty jeho života a díla hlubším, přesnějším a podrobnějším způsobem a vybízí čtenáře, aby se ponořil do bohatého, soudržného a výlučného univerza. Eseje interpretují charakteristické atributy Švankmajerovy tvorby - loutkové divadlo, manýrismus, surrealismus, spolupráce s Evou Švankmajerovou, filmový jazyk, ale rovněž obsedantní sběratelskou vášeň, první tvůrčí formativní roky a zkušenosti; zabývají se tedy obdobím, jež dosud nebylo zpracováno, které napomáhá porozumění Švankmajerovu pozdějšímu tvůrčímu vývoji. Chronologicky pojatá biografická studie, střídající se s esejemi, uvádí a komentuje jednotlivé práce (divadelní a loutkové inscenace, scénografie, kresby, asambláže, filmy, objekty, básně), upozorňuje na četné umělecké a profesní spolupráce, určující setkání, vlivy, zkušenosti, obsese, představy, občanské postoje, jež utvářejí autorovu ojedinělou a osobitou imaginaci. Autoři knihy Švankmajerovu tvorbu nejen dobře znají, ale sdílejí s ním příbuzné vidění světa. Jejich souhrnná reflexe je doplněna antologií autorských textů Jana Švankmajera, nechybí podrobná filmografie a bibliografie. Kniha vychází samostatně v české i anglické jazykové verzi.

Monografická publikace, představující výběr z více jak dvacetiletého malířského díla Martina Gerboce (1971), odkazuje ve svém názvu ke knize Arthura Rimbauda Une saison en enfer a podobně jako v poezii prokletého básníka kontrastuje krása a ošklivost, v Gerbocově díle stojí děs po boku rozkoši. Právě hranice, kde se obě charakteristiky stýkají, je pro Gerboce místem, kde setrvává, je jím fascinován a zkoumá je coby nebezpečnou zónu samoty a strachu. Výrazovým prostředkem je mu punková estetika ošklivosti nebo ještě lépe estetika terorismu, která svou otevřeností vyvolává nejdříve odpor a nevoli, je však ve své záhadnosti přitažlivá. Téměř monochromní barevnost odkazuje na barvy těla, jeho vnějšek i vnitřek, krev, kůži, sliznice, oheň i hnilobu. Tematicky se Gerboc obrací k berlínskému kabaretu dvacátých a třicátých let minulého století - tavícímu kotlíku dekadentních kulturních tradic střední Evropy, dále k pornografii a sexualitě versus erotizujícím náboženským motivům či obrazům Francisca Goyi. Umělcova tvorba je často odrazem několika souběžně probíhajících dějů. Divák v tomto osobním střetu čelí svému vlastnímu podvědomí, skrytým touhám a zakázaným rozkoším. Kniha vychází v dvoujazyčném anglicko-českém vydání.