Arbor vitae

Umělecká kreativita je základní téma, které i v odborných dějinách umění přemáhá dnešní hyperspecializaci. Chiasmatický pojem figury a figurace potom pomáhají pochopit hlubší vztahy mezi tradicí a modernou. Kniha sleduje tyto otázky nejen teoreticky, ale i v konkrétních rozborech významných uměleckých výkonů. Petr Wittlich V knize je teoreticky i historicky vytvořena propozice pro novou metodologii uměleckohistorického výkladu umění pomocí pojmů figura a figurace. Její výhodou je, že umožňuje vytvářet historicky situované syntézy formálních i obsahových složek, působících při vzniku uměleckých děl a neodděluje moderní umění od tradice, i když zdůrazňuje jeho inovační kapacitu. Petr Wittlich vybudoval nový samotný výkladový systém. Kniha Figura, tak představuje pro další generace, nejen historiků umění, návod jak nepředpojatě a zároveň poučeně vnímat umění jako takové. Jde o jedinečný přínos dějinám umění, syntézu Wittlichova celoživotního úsilí, knihu, která přetrvá věky.

„Praha, tento nevýslovně krásný, ale zlopověstný hrad na Vltavě, stará Praha umírá a z mohutných kvádrů jejích rozvalin vyrůstá nové, střízlivé město. Co jsme milovali a co bývalo vlastní všech našich snů, musí zaniknout. Chodíme jako vyděděnci novými ulicemi a truchlíme.„ (Oskar Wiener) Kniha je básnickým obrazem romantické Prahy, jejích postav, pověstí, příběhů i skutečného života přelomu 19. a 20. století. Zároveň je i průvodcem po Praze novoromantického uskupení Jung-Prag. Autoři této skupiny jí zůstali ve většině případů věrní jako inspiračnímu zdroji až do konce svých životů. Považovali Prahu za magické město. Jejich tvorba se námětově proplétá a vzájemně se ovlivňuje. Za mnohé jmenujme Paula Leppina, Victora Hadwigera a Gustava Meyrinka. Oskar Wiener (1873, Praha - 1944, Terezín) patřil k nejvýznamnějším německy píšícím autorům, jeho tvorby si cenil Stefan Zweig, z českých autorů Eduard Bass, Viktor Dyk…ze současných pak Daniela Hodrová. Staropražské kukátko bylo zásadní inspirací knihy Magická Praha Angela Maria Ripelliniho. Jedná se o první knihu Oskara Wienera přeloženou do českého jazyka. Je vybavena úvodem a poznámkovým aparátem, jakož i originálními kresbami Theodorika Růta a linoryty Pavla Růta.

Kniha pojednává o vzájemném vztahu dvou významných umělců sochaře Otto Gutfreunda (1889 – 1927) a architekta Otakara Novotného (1880 – 1959), které spojovalo nejen přátelství a rodinné vazby, ale i vztah k Praze, do jejíž podoby se oba nesmazatelně zapsali. Text vycházející z rodinných archivů se pohybuje na hranici beletrie a uměno-historické studie, přináší mnohé neznámé skutečnosti nasvěcující život dvou umělců v hranicích času, který jim byl vyměřen. Stává se tak jedním z klíčů k porozumění jejich výjimečnému tvůrčímu odkazu. Zásadním přínosem knihy je obrazový esej zkomponovaný z dosud nezveřejněných fotografií, které nejsou pouhým záznamem jejich životů, ale nechávají čtenáře nahlédnout též do společenského a historického koloritu překotné doby.

Bez vlivu Pabla Picassa by neexistovalo české moderní umění v podobě, jak se rozvíjelo po druhé světové válce. Přijetí jeho nejnovější tvorby mělo zásadní význam. Od široce rozšířené holubice jako symbolu míru v padesátých letech se pozornost přesouvala od konce tohoto desetiletí k Picassovým posledním dílům, s nimiž se mohla veřejnost seznámit na několika samostatných výstavách (1965 a 1967). Souběžně nad Picassem probíhala zásadní diskuse o povaze realismu, s nímž se vyrovnávala většina dobových výtvarníků, teoretiků a historiků umění, jako byli Jakobson, Teige, Kramář, Filla, Hoffmeister, Padrta, Mukařovský, Kosík či Garaudy. Stával-li se z kubismu historický jev, nejnovější Picassovy polohy vzbuzovaly protichůdné odezvy, které vždy tkly do živého tak silně, že vznikl názor, že maloval pohlavím, nikoli štětcem. Nejnovější práci historika umění Karla Srpa provází soubor nově objevených fotografií Dagmar Hochové, uskutečněný během Picassovy samostatné výstavy v pražském Mánesu v roce 1967.

O českém výtvarném umění mezi léty 1947 – 1960 nebylo dosud nikdy uvažováno v širším evropském kontextu, který by se vyhnul stereotypu „železné opony“. Zároveň v pohledu na toto období se opakovaně předávají určitá klišé a stereotypy, která brání v pochopení skutečné povahy a pozice českého umění tohoto období v rámci poválečného světa. Cílem knihy je proto nabídnout nové zhodnocení českého umění této doby, které se vyhýbá stereotypu střední a východní Evropy, ale uvažuje o tomto umění jako o součásti komplikovaného poválečného vývoje celé Evropy. Poprvé se u nás syntetickou formou zaměřuje na celek české kultury v období vrcholného dogmatismu, na její oficiální a neoficiální struktury, včetně prvních let relativního politického uvolnění. Historičky umění Marie Klimešová a Hana Rousová patří k nestorkám oboru, kteří se daným obdobím zabývají většinu svého profesního života. Bez nadsázky není nikdo, kdo by tak komplikované období zpracoval do této hloubky a nutných souvislostí. Text konfrontovaný se čtyři sta padesáti reprodukcemi vede nepochybně i k uvědomění si stmelující nezdolnosti základních hodnot evropské kultury. Výše uvedené povyšuje knihu na jednu z nejdůležitějších i nejpotřebnějších knih, které za posledních několik desetiletí v Čechách vyšly.

Sartrův dopad na československou kulturu ve druhé polovině 20. století byl mimořádný. Nebyl nikdo podobný, jehož polyfonní hlas by zasahoval do tolika oblastí a jímž by se zabývali vědci i běžní občané, čtenáři i návštěvníci jeho divadelních her. Jeho vliv nezůstal u zobecňujících témat lidské existence, ale dotýkal se i všedních událostí. Zásadní byl jeho odsudek ruské invaze v roce 1968, který je v knize poprvé publikován. Společně se Simone de Beauvoirovou, navštívil Československo čtyřikrát. Zejména jeho návštěvu v roce 1963 lze označit ve 20. století za osudovou, srovnatelnou s návštěvou André Bretona a Paula Éluarda v roce 1935. Kniha, zahrnující na dvě stě fotografií a dokumentů, mimo jiné poprvé doceňuje skutečnost, jak nesmírný vliv měl Sartre na přijetí Franze Kafky, na místní filozofy včetně Jana Patočky, ale i divadelníky. Obsahuje souhrn všech dobových inscenací a množství dosud nepublikovaných ukázek z jejich uvedení. Kniha je zároveň hlubokou analýzou Sartra jako filozofa, dramatika i osoby veřejně činné. Jde o první důsledné zpracování stále naléhavého tématu svědčícího mimo jiné i o tom, že člověk se nemá nechat vláčet životem, ale má jej utvářet.

Kniha pojednává různé stránky umělectví coby postavení, v němž během 19. století výtvarní umělci vnímali sami sebe v souvislosti s tím i to, jak je posuzovala společnost. Fenomén umělectví v naší knize zahrnuje sebereflexi i sebeprezentaci výtvarných umělců; týká se tedy vlastních tvůrčích výkonů i ideologie spjaté s výtvarným uměním. Ukazuje, nakolik emancipace umělců souvisela s národními hnutími, a jak odpovídala vývoji evropské umělecké scény. Čeští umělci se stávali uznanou součástí proměňující se moderní společnosti. Představy o umělectví zobrazujeme ve škále od oficiality a uměleckých veličin až po tvůrčí hru s fikcemi ba i mystifikacemi. Mimořádnou přitažlivost knize poskytuje její výtvarná výbava zahrnující obrazy, kresby, grafiky, sochy od známých umělců i množství příkladů z tvorby méně známé.

Filosofská historie patří mezi vrcholná díla české krásné literatury. Jde o archetypální příběh horkokrevného mládí, lásky, odhodlanosti a touhy po svobodě, zasazený do maloměstského prostředí Litomyšle let 1847–1848. Líčením revolučních událostí roku 1848 však přesahuje lokální zakotvení a podává obecný dobový portrét. V průběhu času lákala novela uměleckou obec natolik, že se dočkala divadelní, rozhlasové, filmové, baletní a nakonec i muzikálové adaptace. Byla také přeložena do několika cizích jazyků. Publikace přináší její nové ediční zpracování, obohacené o podrobný poznámkový aparát, doprovodnou studii a skvostný výtvarný doprovod orlickoústeckého akademického malíře Františka Šmilauera (1892–1972).

Monografie Jitky Svobodové (1941), první profesorky na pražské Akademii výtvarných umění, kde vedla ateliér kresby, zahrnuje průřez všemi oblastmi její více než padesátileté práce: počínaje ranými obrazy přes tužkové kresby po kresby pastelem, doplněný o objekty, které jsou rovnocennou součástí její tvorby. Monografii doplňuje obsáhlý výbor ze studií, textů do katalogů a recenzí od řady historiků umění a výtvarných kritiků. V plné míře tak máme možnost vůbec poprvé nahlédnout do uzavřeného, vnitřně soustředěného světa autorky, zabývající se přírodními jevy a věcmi kolem nás. Mnohé ze zařazených děl nikdy nevystavila, ani nereprodukovala. Její schopnost oddělit podstatné od vedlejšího proniká vrstvy osobní zkušenosti, vyzdvihuje základní rysy každodenního okolí, převrací ustálené vazby předmětů, nechává zaznít prvotní živly. Objevuje plynoucí ve stálém, zneklidňující v trvalém.

Kniha Samota uprostřed davu. Charles Baudelaire a české umění vychází k básníkovu dvoustému výročí narození. V širokém záběru se věnuje se propojení Baudelairaa a jeho díla s českým uměním 20. a 21. století na pozadí důležitých baudelairovských témat (osamocení, dandismus, krása v ošklivosti, umělé ráje, téma ženy). Baudelaire zakladatelská osobnost moderny zapůsobil na mnoho svých současníků z řad výtvarníků i literátů, nicméně jeho iniciační odkaz působí na mnoho umělců i dnes. Období prokletých básníků a dekadence tak zůstává nadále aktuální. Na vybraných příkladech současných umělců a v jejich konkrétních dílech se promítají témata strachu, smrti, osamocení, zla, úzkosti, pomíjivosti. Kniha je bohatá i na reprodukce děl českých a zahraničních umělců ovlivněných Květy zla zejména za symbolismu, zahrnuje fotografie Charlese Baudelaira, obálky knih a ilustrační cykly. Přestože stěžejní součástí knihy je umění výtvarné, velký důraz je kladen i na kontext historický, literární a filosofický. Samozřejmostí je rejstřík a rozsáhlé anglické resumé. Texty: Kristýna Jirátová, Otto M. Urban, Jiří Pelán, Milena Slavická, Miloslav Topinka, Martin Jiroušek, Marek Škubal.

Jiří Jílovský (1884-1958) vstoupil do profesionálního života po ukončení pražské akademie v roce 1908, kdy se ve skupině Jung-Prag zaujal místo Richarda Teschnera. Mimo knižní úpravy byl autorem ex-libris, u kterého se řadí mezi zakladatele žánru, jako takového. Byl virtuózním kreslířem a ovládal všechny grafické techniky. V malbě se především zabýval portréty, malbou v plenéru a starou Prahou. Tu zachycoval i v grafice. Dá se označit spolu s Aloisem Wiererem za poslední novoromantické malíře. Důležité bylo i jeho členství v pražské zednářské lóži Schlaraffie, sídlící ve Štěpánské ulici. Řada prací, zejména z počátku jeho tvorby, se zaobírá mytologií, pohádkou a symbolikou. V jeho podání má každý prvek svébytný význam, například v grafikách staré Prahy si pohrává s oblohou, která určuje náladu, zatímco drobná figurální stafáž vypráví příběh. Za druhé světové války jeho dva synové zemřeli v koncentračním táboře. On sám přežil zásluhou toho, že ho z Osvětimi převezli do Sachsenhausenu, kde byl zaměstnán v padělatelské dílně (příběh byl zfilmován pod názvem Ďáblova dílna), která vyráběla padělky anglických liber. Po návratu z koncentračního tábora se snažil vrátit se ke své práci. Ateliér byl stejně, jako u řady dalších česko-německých autorů za války zničen. Většina volných prací, tak nenávratně zmizela. Jiří Georg Jílovský umírá zapomenut v roce 1958. Arno Pařík, největším znalec Jilovského tvorby, ji přehledně propojil do tematických kapitol, rozsáhlý obrazový doprovod je sumou toho nejlepšího z jeho díla.

Oldřich Hamera (1944) je bez vší pochyby jedním z nejoriginálnějších umělců, spojujících ve své osobě hned několik talentů. Vedle výtvarného, je nezpochybnitelně i literární, pedagogický a rétorický. Přesto zůstal ve stínu. Za komunismu nedobrovolně a posléze z vlastního rozhodnutí, nechtěje se podílet na komercionalizaci kulturního provozu. Kniha přináší vůbec poprvé přehled vývoje Hamerova grafického díla od šedesátých let do současnosti. Přestavuje nejen netradiční techniky objevené v polovině padesátých let jeho učitelem a našim předním grafikem Vladimírem Boudníkem, jež Hamera upravuje a dodnes rozvíjí, ale i vlastní monotypické postupy a poodhaluje tajemství své tvorby. Hamerovo dílo je ukázkou stírání hranic mezi uměleckou tvorbou a jednotlivými vědními obory, kterým se umělec po celý život s vášní věnuje mineralogie, paleontologie a geologie. V textové části knihy Hamera vypráví o svém přátelství s Vladimírem Boudníkem, Bohumilem Hrabalem, se kterým prožil více než třicet let, i o setkáních s dalšími osobnostmi kulturního života. Kniha se věnuje také Hamerově neoficiální vydavatelské činnosti sedmdesátých a osmdesátých let.

Kniha představuje svébytný proud české fotografie padesátých a šedesátých let 20. století, pro nějž se později vžilo pojmenování fotografie všedního dne či poezie všedního dne ve fotografii. Tyto snímky, většinou pořízené v nejrůznějších uličních zákoutích našich měst, okouzlily ve své době prostřednictvím tisku a obrazových publikací obrovské množství lidí. Jejich tvůrci pak měli neobyčejně velké divácké publikum a také popularitu, o níž se dnešním výtvarným umělcům, snad až na nemnohé výjimky, může jen zdát. Doba žila fotografií a žila všedností. Mnohá díla však uchvacují dodnes nejen svou řemeslnou kvalitou a rafinovaností, ale s odstupem času rovněž hutnou informací o této zajímavé době, viděné dnes již prizmatem určité nostalgie. Z nejpřednějších českých a moravských fotografů sledovaného období jsou v knize zastoupeni například Jiří Jeníček, Václav Jírů, Jan Beran, Karel Otto Hrubý, Marie Šechtlová, Erich a Milada Einhornovi, Miloš Budík či Pavel Dias. Publikace je uzavřena výběrovou bibliografií, jmenným rejstříkem a anglickým resumé.

Kniha jednoho z nejvýznamnějších českých historiků umění, esejisty, kreslíře a básníka Jaromíra Zeminy zahrnuje texty z let 2001 až 2017. Sám autor ji charakterizuje následovně: Opět se tu střídá próza s poezií, ubylo reflexí o přírodě, zato je tu mnohem víc úvah o umění, i starém, jež mě zajímá čím dál víc, a přibylo také intimnějších úvah o mně samém. V tom smyslu je tato knížka snad ještě osobnější a otevřenější než všechny předchozí. Myšleno zejména knihu Jiných textů (Torst, 2000). Sama kniha je tematicky rozdělena do deseti oddílů (Galerijní práce a sběratelství, Přátelé, Klasikové, Vetera et nova, Z ciziny a domova, Všudypřítomná poezie, Trocha přírody, Povzdechy, Miscelanea, Velmi osobní), v nichž jsou jednotlivé texty řazeny chronologicky. Suma textů se, s jistou nadsázkou, dá chápat jako román, román o podstatné části Zeminova života, složený sice z rozmanitých kusů a kousků prózy i poezie, ale vnitřně souvislý a stejnorodý. Obdivuhodný v tom, že přináší modrost, vzdělání a citlivost pozorovatele a glosátora, který nás neučí mentorovat, ale vnímat, brát si to, co je nám nabízeno. Autor Pozdní texty sám doprovodil téměř stovkou dokumentárních fotografií.

Kniha sleduje reflexi cirkusového světa v českém výtvarném umění a literatuře. Zpřítomňuje fenomén cirkusu v českém prostředí od počátku 19. století do poloviny 20. století, a to v širších souvislostech evropského umění. Cirkus s typickými postavami artistů, klaunů a krotitelů exotických zvířat je svébytným světem, odlišným od každodenní reality. Divákům poskytuje nebývalou podívanou a nové smyslové zážitky. Vedle prací známých autorů, mezi něž patřili Bohumil Kubišta, Josef Čapek, Jindřich Štyrský, Vítězslav Nezval nebo Eduard Bass, představuje i díla pozapomenutých tvůrců. Řada umělců se přímo ztotožňovala s akrobaty či použila postavu smutného, melancholického klauna ke ztvárnění vlastních psychických stavů, případně jako prostředek metafory celospolečenského dění. Kniha přehledně zachycuje i historii cirkusu jako takového. Nápaditá grafická úprava pracuje s cirkusovými atributy. Kniha je uzavřena anglickým resumé.

Kniha sleduje reflexi cirkusového světa v českém výtvarném umění a literatuře. Zpřítomňuje fenomén cirkusu v českém prostředí od počátku 19. století do poloviny 20. století, a to v širších souvislostech evropského umění. Cirkus s typickými postavami artistů, klaunů a krotitelů exotických zvířat je svébytným světem, odlišným od každodenní reality. Divákům poskytuje nebývalou podívanou a nové smyslové zážitky. Vedle prací známých autorů, mezi něž patřili Bohumil Kubišta, Josef Čapek, Jindřich Štyrský, Vítězslav Nezval nebo Eduard Bass, představuje i díla pozapomenutých tvůrců. Řada umělců se přímo ztotožňovala s akrobaty či použila postavu smutného, melancholického klauna ke ztvárnění vlastních psychických stavů, případně jako prostředek metafory celospolečenského dění. Kniha přehledně zachycuje i historii cirkusu jako takového. Nápaditá grafická úprava pracuje s cirkusovými atributy. Kniha je uzavřena anglickým resumé.