Arbor vitae strana 4 z 16

Kniha Mentis oculis se zabývá stěžejními tématy malířského a teoretického díla Františka Kupky (1871–1957), který jako jeden z prvých umělců na světě zavrhl napodobení vnější reality. Rozvinul vlastní pojmosloví, související s přechodem předmětného umění do nepředmětného a bezpředmětného. Pět kapitol sleduje strhující osudy jeho práce od příchodu do Paříže v polovině devadesátých let 19. století, kdy uskutečnil obraz Biblioman, jejž vždy kladl na počátek své tvorby, po závěrečná padesátá léta 20. století, kdy v pozdním věku namaloval významný obraz Samostatná bílá. Jednotlivé oddíly se věnují různým způsobům osvojení si jevové reality a znázornění lidské postavy, protikladu doslovného významu a sousloví cosa mentale, přibližují zvraty mezi základními a doplňkovými barvami, zaměřují se na sen a rozdvojení osobnosti, soustřeďují se na poměr myšlenkové stavbya soudobé architektury. Vzájemně provázaný teoretický půdorys odkrývá styčná rozhraní, týkající se Kupkova přístupu k tělu, duši a duchu, která umožňují zařadit jeho odkaz do bohatých souvislostí s dobovou estetikou, filozofií, teorií vnímání a psychiatrií. Po překonání alegorického a symbolistního období vystavěl Kupka svůj svébytný svět z podnětů poskytnutých mu „očima mysli“.

Na co všechno myslíme, když mluvíme o německé architektuře a o vlivu německého kulturního prostředí? Lenka Kerdová si tuto otázku položila nad početným souborem domů, které v Praze mezi dvěma světovými válkami navrhli německy mluvící architekti. Nepředstavila si ho jako jednolitý blok, naopak se snažila hledat mezi pražskými díly německojazyčných architektů rozdíly, které vyplývaly z jejich odlišného původu, školení a ambicí a z různých nároků jejich klientely. Čím se německá architektura v meziválečné Praze lišila od staveb české většiny? Co způsobilo, že působí konzervativněji než český funkcionalismus? Jaké je její místo v kontextu stavební produkce německých a středoevropských měst? Při hledání odpovědí na tyto otázky se Lence Kerdové podařilo napsat mimořádně objevnou knihu, první svého druhu, která odhaluje dosud neznámé skutečnosti a souvislosti. Bilingvní vydání.

Francouzský sochař Auguste Rodin ( 1840 - 1917) zásadním způsobem ovlivnil vývoj světového sochařství na přelomu 19. a 20 století. Bez nadsázky lze říci, že dějiny moderního sochařství začínají Rodinem. Význam Rodina je však mnohem obsáhlejší. Vytvořil takovou koncepci sochařské figury, která dokázala vyjádřit drama moderního člověka. V roce 1902 Spolek Mánes a Akademie výtvarných umění vybudovaly pro Rodinovu výstavu v zahradě Kinských secesní pavilon podle návrhu Jana Kotěry. Rodin se zahájení výstavy osobně zúčastnil. Společenský ohlas této výstavy zásadně proměnil české umělecké prostředí a nadchl jej pro moderní umění. Ovlivnil celou generací českých sochařů, mezi nejvýznamnější patřili Josef Mařatka, Bohumil Kafka, Ladislav Šaloun, Stanislav Sucharda, Quido Kocian a Jan Štursa a mnozí další. Ani v dalších generacích českých umělců neochabl zájem o Rodina, naopak, ve třicátých letech (Josef Wagner) zesílil a i později, v dobách socialistického realismu, byl Rodin znovu pochopen jako zakladatel svobodné umělecké tvorby vzdorující totalitě. Kniha je první českou monografií o Rodinovi, zohledňuje výsledky současného mezinárodního bádání, pro Petra Wittlicha, mezinárodně uznávaného odborníka na Rodinovo dílo, jde o završení celoživotního zájmu o autora. Obrazová dokumentace Rodinova díla je založena zejména na originálních dobových fotografiích děl pocházejících ze sbírek Musée Rodin v Paříži a dalších světových musejí. Součástí knihy je výběr významných textů Rodina a o Rodinovi, podrobný Rodinův životopis a obsáhlá výběrová bibliografie. Překlady: Eva Špinková, Jitka Hamzová, Marie Simonidová

Texty Jaromíra Zeminy o Adrianě Šimotové zahrnují úsek vymezený léty 19652014, tedy doby, kdy jí uspořádal vůbec první individuální výstavu, která se konala v Galerii Československého spisovatele v Praze a její smrtí, doplněný o nové texty vzniklé pro tuto knihu za posledních pět let. Zeminovy eseje jsou osobní i podstatu tvorby vystihující a sdělné, díky tomu, že vznikaly kontinuálně, téměř šedesát let, zahrnují celým opus jejího díla, života i myšlenkového vývoje, citových propadů a zrání. Adriana Šimotová o své tvorbě napsala Tři čtyři hodiny se soustředím a pak teprve přijde okamžik, kdy se dám do práce. Když ten okamžik propásnu, už se k tomu nemůžu vrátit. A když začnu pracovat příliš brzy, tak je to nenaplněné. Texty Jaromíra Zeminy, jako by vznikaly podobně, i v tom, kdy Šimotová říká: Zajímá mě i to, co tam není vidět, ale já vím, že to tam je. Nejde, jen o knihu kunsthistorickou, Zemina má svůj osobitý styl, propojující lyriku a epikou a díky téměř celoživotnímu záběru napsal knihu, která je znalým vhledem, a snad i klíčem k životem propojenému dílu jedné z nejvýznamnějších postav české kultury po Druhé světové válce. Vhledem, kterého v této hloubce nikdo jiný, než Jaromír Zemina není schopen. To, o čem chci mluvit, je člověk. Jeho pozice ve světě. Člověk ve své tělesnosti i v duchovní oblasti. Adriena Šimotová

Pavla Melková je architektka, která za svoje stavby, vytvořené v rámci MCA atelieru získala řadu významných ocenění. Kromě pedagogické a výzkumné činnosti na Fakultě architektury ČVUT se intenzivně věnuje psaní teoretických knih i básnické tvorbě. V nich se prolíná její praktická zkušenost, znalost filozofie, sociologie, dějin umění i zájem o celé spektrum oborů dalších, a především hluboká citlivost vlastního vnímání prostředí okolo nás, a lidských vztahů k němu a v něm. Díky této citlivosti je její psaní specifické, a v dnešní době v daném oboru ojedinělé, neboť se na prostředí dívá pohledem jeho uživatelů, nikoli odborníka, jehož hlas v pozadí tento pohled spíše analyzuje. Soubor esejů je volným pokračováním předešlých knih Prožívat architekturu a Humanistická role architektury. Kniha Prožívat architekturu se věnovala především pozorování a interpretaci konkrétních situací prostředí okolo nás a tomu, jak jsou ovlivňovány kvalitou architektury. Humanistická role architektury potom mířila více k rovině obecných východisek, cílů a reálných nástrojů jeho vytváření, zejména z pozice plánování sídel a navrhování architektury. Třetí esejistická kniha, Vnímání prostoru, zkoumá, jak lidé prostředí vnímají. Zabývá se potenciálem architektury a dalších uměleckých disciplín toto vnímání otevírat a prohlubovat. A hledá, jak dané znalosti využít pro tvorbu architektury.

Malířka, grafička a ilustrátorka Alžběta Skálová (1982) je převážně vnímána jako ilustrátorka. Základem a hlavním zdrojem její práce je však volná tvorba, rozbíhající se mnoha směry. Ilustrace představuje do jisté míry zadání, podřizuje se a zároveň rozvádí příběh. Ty její doprovází úspěšné dětské knižní tituly jako Rostlinopis, Cendrarsovy Malé černé pohádky, Pampe a Šinka. Volná tvorba pracuje s intuicí, se snem, ale hlavně se silnými vizuálními vjemy, vystupujícími zejména v krajině, přírodě, ale i v lidském světě, v rituálech, maskách. Její krajiny jsou zaplněny nejen přízračnými motivy domů, bílými rolemi trávy, toulajícími se kravami, ale jsou otevřeny i imaginativním bytostem, lesním skřítkům, fantazijně narůstajícím detailům. Kniha Alžběty Skálové hravě a promyšleně spojuje malířské, kresebné, grafické a ilustrátorské dílo. Její tvorba je cenná tím, že není ovlivněná dobovými postupy a trendy, naopak, autorka jde tvrdohlavě a z vnitřního přesvědčení vlastní cestou. Kniha jednoznačně dokládá, že Alžběta Skálová patří mezi nejoriginálnější malíře a ilustrátory střední generace.

Dosud nejrozsáhlejší český výbor z Esejů Michela de Montaigne ve výjimečném překladu a úvodní esejí Václava Černého, revidovaném a doplněném Václavem Jamkem, je něčím víc než jedním z ústředních děl renesanční literatury. Autor vyslovil jako první myšlenku, že podstatu lidství univerzálního můžeme objevit pouze v sobě samých, dlužno však sestoupit v sobě dostatečně hluboko, aby naše poznání a cit objevily pod zvláštností, jedinečností a osobním rozdílem základ svaté banality člověka vůbec. Je málo knih v jedné vrstvě přístupných každému pozornému čtenáři a v druhé ho vedoucích do nekonečných hloubek. Duše, kterou obývá filosofie, má svým zdravím činit zdravým i tělo. Má dokonce i navenek zářit klidem a blahým pocitem: má přetvořit k svému obrazu i vnější držení, a vyzbrojit je tudíž půvabnou hrdostí, činným a jarým postojem i spokojeným a vlídným chováním. Nic není tak rozkolného a zároveň tak družného jako člověk: to první z neřesti, to druhé z přirozenosti. Michel de Montaigne

Jiří John (19231972) se na umělecké scéně začal prosazovat v druhé polovině padesátých let. Navázal na tradice moderní české malby, spřízněnce si našel i v umění evropském, hlavně francouzském a italském, ale každý podnět u něho procházel od počátku filtrem osobitého cítění. Tichý a mužně jemný, patřil k rodu malířů-básníků, jako byli Jan Zrzavý a Josef Šíma, umělci mu ze všech mu nejbližší. Po obsahové stránce předznamenal Johnovu tvorbu láskyplný vztah k přírodě, jen načas zastíněný zaujetím pro moderní velkoměsto. Ve zralém období, k němuž dospěl na počátku šedesátých let, se omezil na několik příznačných témat, jako je předjaří a podzim, rašení, klíčení a přezimování, v jejichž opětovných variacích u něho vykrystalizovala představa krajin-zátiší, nový obrazový typ, daleko přesahující rámec tradičního krajinářství. John uplatňoval své básnické a výtvarné cítění nejen v malbě, ale i v grafice v níž byl nezaměnitelným mistrem. Přestože se nedožil padesáti let, zanechal po sobě vyzrálé a celistvé dílo a do dějin umění po 2. světové válce se vřadil jako jeden z jeho nejvýznačnějších představitelů. Kniha představuje poněkud neobvyklý druh monografie: je nejen plodem uměleckohistorického zájmu, ale i hlubokého přátelství a lidského porozumění. Jaromír Zemina v ní volně řadí texty, jež vznikaly v průběhu více než půlstoletí, a pohybuje se v nich na rozhraní erudovaného, na letitých zkušenostech založeného znalectví a literárně bohaté esejistiky, prozrazující, že je psal básník. Dík jeho mimořádné znalosti tématu i osobním prožitkům vyvstává zde před námi Johnova tvůrčí osobnost s plastickou naléhavostí.

Celá moje práce jest tendenční s úmyslem popisovat. Je v ní mnoho literatury, životních zážitků, intimit, traktátů, hněvu i lásky. František Kobliha Český grafik, malíř, kreslíř a knižní úpravce František Kobliha (1877-1962) patří mezi čelné představitele symbolistního proudu českého moderního umění. Jako jeden z prvních zdejších výtvarníků se specializoval na uměleckou grafiku, především na techniku dřevorytu, proslul zejména svými cykly originálně zpracovaných literárních námětů. Například kolekce Pozdě k ránu a Mstivá kantiléna jsou inspirovány poezií Karla Hlaváčka, Máj básnickou skladbou Karla Hynka Máchy, osobitě ztvárnil i téma Tristana a Isoldy, ve své pozdní tvorbě se zabýval dílem Edgara Allana Poea. Významně se podílel na rozvoji české krásné knihy spolupracoval především s menšími modernistickými nakladatelstvími a se soukromými nakladateli, ilustroval či jinak upravil bezmála tři sta knih včetně mimořádně cenných bibliofilií. Nervalova Aurelie, Huysmansovo Na ruby, Demlova Miriam, Kniha Judyth nebo Karáskova Geneda bezesporu patří k těm nejkrásnějším v dějinách české knihy. Jedná se o první monografii Františka Koblihy představující jak jeho volnou tvorbu, tak práci pro knihu. Koblihovým dílem chronologicky provázejí navazující stati Otto M. Urbana a Gustava Erharta, interpretují všechny jeho cykly v kontextu vlastní tvorby, uvádějí je do dobových uměleckých a duchovních souvislostí. Studie Karla Kolaříka mapuje Koblihovu práci na poli knižní kultury, představuje jeho názory na knihu a seznamuje s hlavními principy umělcových knižních úprav a s jeho stylem. Studie dále doplňují soupisy Koblihova knižního a grafického díla zahrnujícího též exlibristickou tvorbu a výběrového přehledu jeho publicistiky a sekundární literatury. Sto číslovaných výtisků monografie vyšlo svázáno do kůže, doplněno sledem tří Koblihových originálních grafických listů. Editor: Pavel Růt Texty: Gustav Erhart, Karel Kolařík, Otto M. Urban Počet reprodukcí: 574

Hugo Steiner (1880, Praha - 1945, New York) byl jedním z nejvýznamnějších česko-německých knižních tvůrců 20. století židovského původu, jehož dílo je z velké části spjaté s Čechy. V roce 1900 odchází z Prahy do Mnichova, v roce 1933 se do ní z antisemitských důvodů vrací, aby ji v roce 1938 ze stejných důvodů, již definitivně opustil. I v době pobytu v Německu si v Praze držel ateliér. Steinerův přínos nespočívá jenom v jeho samostatné vynikající výtvarné tvorbě, ale patří k němu též jeho inovátorský přístup týkající se knižních vazeb, propagace knihy i významné pedagogické činnosti. Je až neuvěřitelné kolik prací stihl za svůj život vytvořit a kolika oborům se věnoval. Zdrcující skutečností je, že velká část jeho práce z německého období byla zničena. Po válce byl odsunut na okraj zájmu i společnosti, protože jeho výstavní a organizační práce byly spojeny s Lipskem a s Berlínskými nakladatelskými domy a pro nově vzniklou NDR bylo Steinerovo jméno, jako zásadního antikomunisty, nepřijatelné připomínat. Pro řadu Němců zase svým přízviskem Prag patřil do Čech. V Čechách vadil ze stejného důvodu jako v NDR a zároveň svou německou příslušností. Hugo Steiner-Prag změnil knižní svět jako úpravce, ilustrátor, tiskař a propagátor knižní tvorby. Největší část svého profesního života strávil (33 let) v Německu, ale svou tvorbou zůstal spjatý s Prahou. Nejen cykly ilustrací ke Golemovi, ale i ilustracemi ke knihám Paula Leppina či albem Finis Prag. Po své nucené emigraci založil v Praze soukromou školu Officina Pragensis, jejíž žáci udávali směr české knižní úpravy a ilustrace 60. let. Monografie je splátkou letitého dluhu významnému autorovi, jehož dílo bylo v Čechách, přes jeho úzkou vazbu k Praze a zásadní zásluhy o rozkvět české kultury, téměř zapomenuto.

Venkov, lidové tradice a výtvarná kultura venkovského lidu jsou v různých formách součástí našeho života. Kniha představuje a interpretuje zdroje a podoby zájmu o venkovské prostředí od počátku 19. století do šedesátých let 20. století. Věnuje se objevování venkova a jeho obyvatel kolem roku 1800 v souvislosti s kultem přírody a zkoumání přirozených počátků společnosti, moderních národů a jejich kultury i charakteru. Zaměřuje pozornost na lidovou kulturu jako zdroj národního umění, mytizaci venkova jako exotického prostředí nebo na lidové umění inspirující kubismus a historické avantgardy. Závěr knihy se zabývá politizací folkloru v 50. letech 20. století i jeho obsahovým vyčerpáním. Kniha pojímá vedle architektury, obrazů, soch, kreseb, grafik a fotografií českých, ale i zahraničních umělců i vybraná filmová díla.

Monografie majitelky oblíbeného pražského módního salonu, která se stala symbolem meziválečné podnikavosti a kultivovanosti v oblasti módní tvorby, přetrvávajícím v povědomí české společnosti i po znárodnění salonu v roce 1948 v podstatě dodnes. Autorka Eva Uchalová podává historii Modelového domu Podolská ve třech, pro činnost salonu rozhodujících obdobích rozvoj salonu do roku 1918 a během 20. let, jeho velký rozmach v průběhu 30. let s přesahem do Protektorátu a nakonec složité krátké období mezi roky 1945 a 1948. Salon Podolská, jež se řadí mezi nejkvalitnější módní závody v Československu, vynikal elegantním designem návrhů, ale také moderním způsobem prodeje modelů (postupně i do zahraničí) a propagace. Vytvářel také kostýmní výpravy pro filmy a divadlo. Základem studie, která již dlouhá léta schází na knižním trhu, je dlouholetý výzkum archivních i tištěných pramenů a rozhovory s pamětníky. Monografii doplní bohatá fotografická dokumentace oděvů ze sbírky UPM, z dobových časopisů i filmů.