Arbor vitae strana 4 z 16

Kniha Mentis oculis se zabývá stěžejními tématy malířského a teoretického díla Františka Kupky (1871–1957), který jako jeden z prvých umělců na světě zavrhl napodobení vnější reality. Rozvinul vlastní pojmosloví, související s přechodem předmětného umění do nepředmětného a bezpředmětného. Pět kapitol sleduje strhující osudy jeho práce od příchodu do Paříže v polovině devadesátých let 19. století, kdy uskutečnil obraz Biblioman, jejž vždy kladl na počátek své tvorby, po závěrečná padesátá léta 20. století, kdy v pozdním věku namaloval významný obraz Samostatná bílá. Jednotlivé oddíly se věnují různým způsobům osvojení si jevové reality a znázornění lidské postavy, protikladu doslovného významu a sousloví cosa mentale, přibližují zvraty mezi základními a doplňkovými barvami, zaměřují se na sen a rozdvojení osobnosti, soustřeďují se na poměr myšlenkové stavbya soudobé architektury. Vzájemně provázaný teoretický půdorys odkrývá styčná rozhraní, týkající se Kupkova přístupu k tělu, duši a duchu, která umožňují zařadit jeho odkaz do bohatých souvislostí s dobovou estetikou, filozofií, teorií vnímání a psychiatrií. Po překonání alegorického a symbolistního období vystavěl Kupka svůj svébytný svět z podnětů poskytnutých mu „očima mysli“.

Na co všechno myslíme, když mluvíme o německé architektuře a o vlivu německého kulturního prostředí? Lenka Kerdová si tuto otázku položila nad početným souborem domů, které v Praze mezi dvěma světovými válkami navrhli německy mluvící architekti. Nepředstavila si ho jako jednolitý blok, naopak se snažila hledat mezi pražskými díly německojazyčných architektů rozdíly, které vyplývaly z jejich odlišného původu, školení a ambicí a z různých nároků jejich klientely. Čím se německá architektura v meziválečné Praze lišila od staveb české většiny? Co způsobilo, že působí konzervativněji než český funkcionalismus? Jaké je její místo v kontextu stavební produkce německých a středoevropských měst? Při hledání odpovědí na tyto otázky se Lence Kerdové podařilo napsat mimořádně objevnou knihu, první svého druhu, která odhaluje dosud neznámé skutečnosti a souvislosti. Bilingvní vydání.

Francouzský sochař Auguste Rodin ( 1840 - 1917) zásadním způsobem ovlivnil vývoj světového sochařství na přelomu 19. a 20 století. Bez nadsázky lze říci, že dějiny moderního sochařství začínají Rodinem. Význam Rodina je však mnohem obsáhlejší. Vytvořil takovou koncepci sochařské figury, která dokázala vyjádřit drama moderního člověka. V roce 1902 Spolek Mánes a Akademie výtvarných umění vybudovaly pro Rodinovu výstavu v zahradě Kinských secesní pavilon podle návrhu Jana Kotěry. Rodin se zahájení výstavy osobně zúčastnil. Společenský ohlas této výstavy zásadně proměnil české umělecké prostředí a nadchl jej pro moderní umění. Ovlivnil celou generací českých sochařů, mezi nejvýznamnější patřili Josef Mařatka, Bohumil Kafka, Ladislav Šaloun, Stanislav Sucharda, Quido Kocian a Jan Štursa a mnozí další. Ani v dalších generacích českých umělců neochabl zájem o Rodina, naopak, ve třicátých letech (Josef Wagner) zesílil a i později, v dobách socialistického realismu, byl Rodin znovu pochopen jako zakladatel svobodné umělecké tvorby vzdorující totalitě. Kniha je první českou monografií o Rodinovi, zohledňuje výsledky současného mezinárodního bádání, pro Petra Wittlicha, mezinárodně uznávaného odborníka na Rodinovo dílo, jde o završení celoživotního zájmu o autora. Obrazová dokumentace Rodinova díla je založena zejména na originálních dobových fotografiích děl pocházejících ze sbírek Musée Rodin v Paříži a dalších světových musejí. Součástí knihy je výběr významných textů Rodina a o Rodinovi, podrobný Rodinův životopis a obsáhlá výběrová bibliografie. Překlady: Eva Špinková, Jitka Hamzová, Marie Simonidová

Texty Jaromíra Zeminy o Adrianě Šimotové zahrnují úsek vymezený léty 19652014, tedy doby, kdy jí uspořádal vůbec první individuální výstavu, která se konala v Galerii Československého spisovatele v Praze a její smrtí, doplněný o nové texty vzniklé pro tuto knihu za posledních pět let. Zeminovy eseje jsou osobní i podstatu tvorby vystihující a sdělné, díky tomu, že vznikaly kontinuálně, téměř šedesát let, zahrnují celým opus jejího díla, života i myšlenkového vývoje, citových propadů a zrání. Adriana Šimotová o své tvorbě napsala Tři čtyři hodiny se soustředím a pak teprve přijde okamžik, kdy se dám do práce. Když ten okamžik propásnu, už se k tomu nemůžu vrátit. A když začnu pracovat příliš brzy, tak je to nenaplněné. Texty Jaromíra Zeminy, jako by vznikaly podobně, i v tom, kdy Šimotová říká: Zajímá mě i to, co tam není vidět, ale já vím, že to tam je. Nejde, jen o knihu kunsthistorickou, Zemina má svůj osobitý styl, propojující lyriku a epikou a díky téměř celoživotnímu záběru napsal knihu, která je znalým vhledem, a snad i klíčem k životem propojenému dílu jedné z nejvýznamnějších postav české kultury po Druhé světové válce. Vhledem, kterého v této hloubce nikdo jiný, než Jaromír Zemina není schopen. To, o čem chci mluvit, je člověk. Jeho pozice ve světě. Člověk ve své tělesnosti i v duchovní oblasti. Adriena Šimotová

Pavla Melková je architektka, která za svoje stavby, vytvořené v rámci MCA atelieru získala řadu významných ocenění. Kromě pedagogické a výzkumné činnosti na Fakultě architektury ČVUT se intenzivně věnuje psaní teoretických knih i básnické tvorbě. V nich se prolíná její praktická zkušenost, znalost filozofie, sociologie, dějin umění i zájem o celé spektrum oborů dalších, a především hluboká citlivost vlastního vnímání prostředí okolo nás, a lidských vztahů k němu a v něm. Díky této citlivosti je její psaní specifické, a v dnešní době v daném oboru ojedinělé, neboť se na prostředí dívá pohledem jeho uživatelů, nikoli odborníka, jehož hlas v pozadí tento pohled spíše analyzuje. Soubor esejů je volným pokračováním předešlých knih Prožívat architekturu a Humanistická role architektury. Kniha Prožívat architekturu se věnovala především pozorování a interpretaci konkrétních situací prostředí okolo nás a tomu, jak jsou ovlivňovány kvalitou architektury. Humanistická role architektury potom mířila více k rovině obecných východisek, cílů a reálných nástrojů jeho vytváření, zejména z pozice plánování sídel a navrhování architektury. Třetí esejistická kniha, Vnímání prostoru, zkoumá, jak lidé prostředí vnímají. Zabývá se potenciálem architektury a dalších uměleckých disciplín toto vnímání otevírat a prohlubovat. A hledá, jak dané znalosti využít pro tvorbu architektury.

Malířka, grafička a ilustrátorka Alžběta Skálová (1982) je převážně vnímána jako ilustrátorka. Základem a hlavním zdrojem její práce je však volná tvorba, rozbíhající se mnoha směry. Ilustrace představuje do jisté míry zadání, podřizuje se a zároveň rozvádí příběh. Ty její doprovází úspěšné dětské knižní tituly jako Rostlinopis, Cendrarsovy Malé černé pohádky, Pampe a Šinka. Volná tvorba pracuje s intuicí, se snem, ale hlavně se silnými vizuálními vjemy, vystupujícími zejména v krajině, přírodě, ale i v lidském světě, v rituálech, maskách. Její krajiny jsou zaplněny nejen přízračnými motivy domů, bílými rolemi trávy, toulajícími se kravami, ale jsou otevřeny i imaginativním bytostem, lesním skřítkům, fantazijně narůstajícím detailům. Kniha Alžběty Skálové hravě a promyšleně spojuje malířské, kresebné, grafické a ilustrátorské dílo. Její tvorba je cenná tím, že není ovlivněná dobovými postupy a trendy, naopak, autorka jde tvrdohlavě a z vnitřního přesvědčení vlastní cestou. Kniha jednoznačně dokládá, že Alžběta Skálová patří mezi nejoriginálnější malíře a ilustrátory střední generace.

Dosud nejrozsáhlejší český výbor z Esejů Michela de Montaigne ve výjimečném překladu a úvodní esejí Václava Černého, revidovaném a doplněném Václavem Jamkem, je něčím víc než jedním z ústředních děl renesanční literatury. Autor vyslovil jako první myšlenku, že podstatu lidství univerzálního můžeme objevit pouze v sobě samých, dlužno však sestoupit v sobě dostatečně hluboko, aby naše poznání a cit objevily pod zvláštností, jedinečností a osobním rozdílem základ svaté banality člověka vůbec. Je málo knih v jedné vrstvě přístupných každému pozornému čtenáři a v druhé ho vedoucích do nekonečných hloubek. Duše, kterou obývá filosofie, má svým zdravím činit zdravým i tělo. Má dokonce i navenek zářit klidem a blahým pocitem: má přetvořit k svému obrazu i vnější držení, a vyzbrojit je tudíž půvabnou hrdostí, činným a jarým postojem i spokojeným a vlídným chováním. Nic není tak rozkolného a zároveň tak družného jako člověk: to první z neřesti, to druhé z přirozenosti. Michel de Montaigne

Jiří John (19231972) se na umělecké scéně začal prosazovat v druhé polovině padesátých let. Navázal na tradice moderní české malby, spřízněnce si našel i v umění evropském, hlavně francouzském a italském, ale každý podnět u něho procházel od počátku filtrem osobitého cítění. Tichý a mužně jemný, patřil k rodu malířů-básníků, jako byli Jan Zrzavý a Josef Šíma, umělci mu ze všech mu nejbližší. Po obsahové stránce předznamenal Johnovu tvorbu láskyplný vztah k přírodě, jen načas zastíněný zaujetím pro moderní velkoměsto. Ve zralém období, k němuž dospěl na počátku šedesátých let, se omezil na několik příznačných témat, jako je předjaří a podzim, rašení, klíčení a přezimování, v jejichž opětovných variacích u něho vykrystalizovala představa krajin-zátiší, nový obrazový typ, daleko přesahující rámec tradičního krajinářství. John uplatňoval své básnické a výtvarné cítění nejen v malbě, ale i v grafice v níž byl nezaměnitelným mistrem. Přestože se nedožil padesáti let, zanechal po sobě vyzrálé a celistvé dílo a do dějin umění po 2. světové válce se vřadil jako jeden z jeho nejvýznačnějších představitelů. Kniha představuje poněkud neobvyklý druh monografie: je nejen plodem uměleckohistorického zájmu, ale i hlubokého přátelství a lidského porozumění. Jaromír Zemina v ní volně řadí texty, jež vznikaly v průběhu více než půlstoletí, a pohybuje se v nich na rozhraní erudovaného, na letitých zkušenostech založeného znalectví a literárně bohaté esejistiky, prozrazující, že je psal básník. Dík jeho mimořádné znalosti tématu i osobním prožitkům vyvstává zde před námi Johnova tvůrčí osobnost s plastickou naléhavostí.

Celá moje práce jest tendenční s úmyslem popisovat. Je v ní mnoho literatury, životních zážitků, intimit, traktátů, hněvu i lásky. František Kobliha Český grafik, malíř, kreslíř a knižní úpravce František Kobliha (1877-1962) patří mezi čelné představitele symbolistního proudu českého moderního umění. Jako jeden z prvních zdejších výtvarníků se specializoval na uměleckou grafiku, především na techniku dřevorytu, proslul zejména svými cykly originálně zpracovaných literárních námětů. Například kolekce Pozdě k ránu a Mstivá kantiléna jsou inspirovány poezií Karla Hlaváčka, Máj básnickou skladbou Karla Hynka Máchy, osobitě ztvárnil i téma Tristana a Isoldy, ve své pozdní tvorbě se zabýval dílem Edgara Allana Poea. Významně se podílel na rozvoji české krásné knihy spolupracoval především s menšími modernistickými nakladatelstvími a se soukromými nakladateli, ilustroval či jinak upravil bezmála tři sta knih včetně mimořádně cenných bibliofilií. Nervalova Aurelie, Huysmansovo Na ruby, Demlova Miriam, Kniha Judyth nebo Karáskova Geneda bezesporu patří k těm nejkrásnějším v dějinách české knihy. Jedná se o první monografii Františka Koblihy představující jak jeho volnou tvorbu, tak práci pro knihu. Koblihovým dílem chronologicky provázejí navazující stati Otto M. Urbana a Gustava Erharta, interpretují všechny jeho cykly v kontextu vlastní tvorby, uvádějí je do dobových uměleckých a duchovních souvislostí. Studie Karla Kolaříka mapuje Koblihovu práci na poli knižní kultury, představuje jeho názory na knihu a seznamuje s hlavními principy umělcových knižních úprav a s jeho stylem. Studie dále doplňují soupisy Koblihova knižního a grafického díla zahrnujícího též exlibristickou tvorbu a výběrového přehledu jeho publicistiky a sekundární literatury. Sto číslovaných výtisků monografie vyšlo svázáno do kůže, doplněno sledem tří Koblihových originálních grafických listů. Editor: Pavel Růt Texty: Gustav Erhart, Karel Kolařík, Otto M. Urban Počet reprodukcí: 574

Hugo Steiner (1880, Praha - 1945, New York) byl jedním z nejvýznamnějších česko-německých knižních tvůrců 20. století židovského původu, jehož dílo je z velké části spjaté s Čechy. V roce 1900 odchází z Prahy do Mnichova, v roce 1933 se do ní z antisemitských důvodů vrací, aby ji v roce 1938 ze stejných důvodů, již definitivně opustil. I v době pobytu v Německu si v Praze držel ateliér. Steinerův přínos nespočívá jenom v jeho samostatné vynikající výtvarné tvorbě, ale patří k němu též jeho inovátorský přístup týkající se knižních vazeb, propagace knihy i významné pedagogické činnosti. Je až neuvěřitelné kolik prací stihl za svůj život vytvořit a kolika oborům se věnoval. Zdrcující skutečností je, že velká část jeho práce z německého období byla zničena. Po válce byl odsunut na okraj zájmu i společnosti, protože jeho výstavní a organizační práce byly spojeny s Lipskem a s Berlínskými nakladatelskými domy a pro nově vzniklou NDR bylo Steinerovo jméno, jako zásadního antikomunisty, nepřijatelné připomínat. Pro řadu Němců zase svým přízviskem Prag patřil do Čech. V Čechách vadil ze stejného důvodu jako v NDR a zároveň svou německou příslušností. Hugo Steiner-Prag změnil knižní svět jako úpravce, ilustrátor, tiskař a propagátor knižní tvorby. Největší část svého profesního života strávil (33 let) v Německu, ale svou tvorbou zůstal spjatý s Prahou. Nejen cykly ilustrací ke Golemovi, ale i ilustracemi ke knihám Paula Leppina či albem Finis Prag. Po své nucené emigraci založil v Praze soukromou školu Officina Pragensis, jejíž žáci udávali směr české knižní úpravy a ilustrace 60. let. Monografie je splátkou letitého dluhu významnému autorovi, jehož dílo bylo v Čechách, přes jeho úzkou vazbu k Praze a zásadní zásluhy o rozkvět české kultury, téměř zapomenuto.

Venkov, lidové tradice a výtvarná kultura venkovského lidu jsou v různých formách součástí našeho života. Kniha představuje a interpretuje zdroje a podoby zájmu o venkovské prostředí od počátku 19. století do šedesátých let 20. století. Věnuje se objevování venkova a jeho obyvatel kolem roku 1800 v souvislosti s kultem přírody a zkoumání přirozených počátků společnosti, moderních národů a jejich kultury i charakteru. Zaměřuje pozornost na lidovou kulturu jako zdroj národního umění, mytizaci venkova jako exotického prostředí nebo na lidové umění inspirující kubismus a historické avantgardy. Závěr knihy se zabývá politizací folkloru v 50. letech 20. století i jeho obsahovým vyčerpáním. Kniha pojímá vedle architektury, obrazů, soch, kreseb, grafik a fotografií českých, ale i zahraničních umělců i vybraná filmová díla.

Monografie majitelky oblíbeného pražského módního salonu, která se stala symbolem meziválečné podnikavosti a kultivovanosti v oblasti módní tvorby, přetrvávajícím v povědomí české společnosti i po znárodnění salonu v roce 1948 v podstatě dodnes. Autorka Eva Uchalová podává historii Modelového domu Podolská ve třech, pro činnost salonu rozhodujících obdobích rozvoj salonu do roku 1918 a během 20. let, jeho velký rozmach v průběhu 30. let s přesahem do Protektorátu a nakonec složité krátké období mezi roky 1945 a 1948. Salon Podolská, jež se řadí mezi nejkvalitnější módní závody v Československu, vynikal elegantním designem návrhů, ale také moderním způsobem prodeje modelů (postupně i do zahraničí) a propagace. Vytvářel také kostýmní výpravy pro filmy a divadlo. Základem studie, která již dlouhá léta schází na knižním trhu, je dlouholetý výzkum archivních i tištěných pramenů a rozhovory s pamětníky. Monografii doplní bohatá fotografická dokumentace oděvů ze sbírky UPM, z dobových časopisů i filmů.

Kniha poprvé sleduje dějiny umění v Čechách a na Moravě v jednom knižním svazku. Zachycuje vývoj a proměny umělecké tvorby v českých zemích od Velké Moravy až po současnost. Zabývá se malířstvím, sochařstvím, architekturou, knižní malbou, uměleckým řemeslem, fotografií i jinými druhy umělecké tvorby, osm stovek vybraných děl zasazuje do historických souvislostí jejich vzniku. Jádro knihy tvoří takzvané „rodinky“, skupiny dvou, tří nebo čtyř uměleckých prací, které spojuje dohromady osobnost královského nebo šlechtického objednavatele, vznik díla v prostředí starých klášterů, na půdě moderních akademií nebo na pozadí dobových náboženských a politických proudů, příslušnost k vyhraněnému uměleckému směru, různá ztvárnění jednoho tématu i jiné zajímavé vazby. V „rodinkách“ se čtenářům představí nejvýznamnější umělecké výkony spojené s českým územím i nejvýraznější umělecké osobnosti, od mistra Theodorika a Petra Parléře přes tvůrce kubistické a meziválečné avantgardy po Krištofa Kinteru, Federica Díaze a jiné současné umělce. Kniha vzácně spojuje erudovanost více než 30 autorů, odborníků na jednotlivá období z Ústavu dějin umění AV ČR, a kultivovaný a srozumitelný jazyk. Je tak dostupná každému hlubšímu zájemci o výtvarné umění a stává se základní příručkou nejen pro odborníky, studenty humanitních oborů, ale i pro širokou veřejnost na desítky následujících let.

Kniha sleduje reflexi cirkusového světa v českém výtvarném umění a literatuře. Zpřítomňuje fenomén cirkusu v českém prostředí od počátku 19. století do poloviny 20. století, a to v širších souvislostech evropského umění. Cirkus s typickými postavami artistů, klaunů a krotitelů exotických zvířat je svébytným světem, odlišným od každodenní reality. Divákům poskytuje nebývalou podívanou a nové smyslové zážitky. Vedle prací známých autorů, mezi něž patřili Bohumil Kubišta, Josef Čapek, Jindřich Štyrský, Vítězslav Nezval nebo Eduard Bass, představuje i díla pozapomenutých tvůrců. Řada umělců se přímo ztotožňovala s akrobaty či použila postavu smutného, melancholického klauna ke ztvárnění vlastních psychických stavů, případně jako prostředek metafory celospolečenského dění. Kniha přehledně zachycuje i historii cirkusu jako takového. Nápaditá grafická úprava pracuje s cirkusovými atributy. Kniha je uzavřena anglickým resumé.