Argo strana 136 z 314

Kniha významného britského sociologa a ideového otce tzv. třetí cesty - mezi klasickou levicí a neoliberalismem, Anthonyho Giddense je již řadu let nejuznávanější učebnici ve svém oboru. Jedná se o elementární učební text, ve kterém autor definuje klíčová témata a termíny oboru sociologie, jež zpracovává s vysokou odbornou erudicí, přitom však a nanejvýš čtivě a srozumitelně. Vydání vychází z posledního, podstatně přepracovaného a rozšířeného anglického vydání z roku 2008.

Finské pouto je podmanivě vystavěný psychologický thriller ze současného Londýna. Kniha ve Finsku zaznamenala nebývalý úspěch u odborné i laické veřejnosti. Finská grafička Lia žije osaměle v Londýně a jen těžko se seznamuje s novými lidmi. Když však poprvé v životě spatří oběť vraždy a potká okouzlující krajanku Mari, její život nabere dramatické obrátky – Mari má výjimečnou schopnost „číst lidi“, vidět v nich víc než ostatní, a proto pracuje v tajemném Studiu na Bankside, které občas bere spravedlnost do vlastních rukou a bojuje proti nebezpečným politikům či mafiánským gangům. Lia spolu s Mari nevěřícně vstupuje do zločinného podsvětí – dokáže včas rozlousknout záhadu, co je Mari zač a proč se s Liou vlastně spřátelila? Pekka Hiltunen, původní profesí novinář, získal za tento románový debut v roce 2012 ocenění Vuoden johtolanka za nejlepší kriminální román, cenu Stopa roku od Finské detektivkářské společnosti a od nakladatelstvím Gummerus cenu za nejúspěšnější knihu roku. Finské pouto bylo též nominováno na prestižní cenu deníku Helsingin Sanomat jako debut roku. Kniha si rychle získala pozornost i v zahraničí, v současnosti je překládána do francouzštiny, polštiny a češtiny.

Tygrova žena, to jsou Pohádky tisíce a jedné noci pro 21. století! Téa Obrehtová stvořila příběh, který si ve své fabulaci, ornamentálnosti a náladě nic nezadá s nejlepšími texty Gabriela Garcíi Márqueze, Rudyarda Kiplinga či Ádáma Bodora. Natáliin dědeček zemřel za zvláštních okolností a sotva dospělá dívka pátrá po stopách nedovyprávěných příběhů a vzpomínek z dětství, aby odhalila, jaký doopravdy byl. „Vše, co je zapotřebí, aby člověk pochopil, kdo byl můj dědeček, spočívá ve dvou příbězích: v příběhu o tygrově ženě a v příběhu o nesmrtelném muži,“ říká Natálie a vydává se na podivuhodnou výpravu přes válkou rozpolcený Balkán. Při hledání svých kořenů se setkává s množstvím nevysvětlitelných událostí a zjištuje, že kouzlo života spočívá v příbězích, které se nedají vyprávět každému, které ale přesto mohou dodat lidské existenci krásu, váhu a smysl. Téa Obrehtová je mladá americká spisovatelka s balkánskými kořeny a Tygří žena je její románová prvotina, evokující magický realismus Gabriela Garcíi Márqueze či Ádáma Bodora. List The New York Times ji zařadil mezi dvacet nejlepších současných autorů do 40 let. Tygrova žena je zvláštní příběh. Ačkoliv se odehrává na válkou rozvráceném Balkáně, nic neupozorňuje na konkrétní činy, místa, osoby. Hrdinové se pohybujou v tekutém bezčasí, jako by snad ani nebyla divoká 90. léta, a vyprávění se plynule přelévá do minulosti, která nabývá mytických rozměrů. Opravdu se v lesích nad Galinou pohybuje tygr? Kde skončila legendami opředená puška, jediná ve vesnici? Dá se z kávové sedliny vyvěštit smrt? Kdo postavil zlatý labyrint? Existuje nesmrtelný muž? A kdo je vlastně jeho strýc, který neviděný věčně prochází krajem? Téa Obrehtová se narodila roku 1985 v tehdejší Jugoslávii, dětství strávila na Kypru a v Egyptě. V roce 1997 se s rodiči přistěhovala do Spojených států. Její povídky a texty se objevily v časopisech The New Yorker, The Atlantic, Harper’s, v denících The New York Times a The Guardian a v literárních antologiích. Její první román Tygrova žena zaznamenal v anglofonním světě fenomenální úspěch: kniha se umístila na žebříčku bestsellerů listu The New York Times, probojovala se do finále Národní knižní ceny za rok 2011 a získala prestižní britskou cenu Orange Prize. List New York Times zařadil Téu Obrehtovou mezi dvacet nejlepších současných autorů do 40 let. V současnosti žije v newyorské Ithace. „Téa Obrehtová je oslnivý literární talent, na jaký jsme čekali léta.“ – Colum McCann „Tygrova žena je zázračný text plný krásy a obrazotvornosti. Téa Obrehtová je nesmírně nadaná autorka.“ – Ann Patchetová „Dokonale propracovaný román, který oplývá mimořádnou, magickou krásou. Téa Obrehtová je talent, který se tyčí nad všechny ostatní.“ – T. C. Boyle „Fantastický debut. Téa Obrehtová dokonale vykresluje historii skrze dozvuky války, lidi skrze lásku, kterou vzbuzují v ostatních, a duch místa skrze příběhy, které neumírají.“ – Publishers Weekly

Tygrova žena, to jsou Pohádky tisíce a jedné noci pro 21. století! Téa Obrehtová stvořila příběh, který si ve své fabulaci, ornamentálnosti a náladě nic nezadá s nejlepšími texty Gabriela Garcíi Márqueze, Rudyarda Kiplinga či Ádáma Bodora. Natáliin dědeček zemřel za zvláštních okolností a sotva dospělá dívka pátrá po stopách nedovyprávěných příběhů a vzpomínek z dětství, aby odhalila, jaký doopravdy byl. „Vše, co je zapotřebí, aby člověk pochopil, kdo byl můj dědeček, spočívá ve dvou příbězích: v příběhu o tygrově ženě a v příběhu o nesmrtelném muži,“ říká Natálie a vydává se na podivuhodnou výpravu přes válkou rozpolcený Balkán. Při hledání svých kořenů se setkává s množstvím nevysvětlitelných událostí a zjištuje, že kouzlo života spočívá v příbězích, které se nedají vyprávět každému, které ale přesto mohou dodat lidské existenci krásu, váhu a smysl. Téa Obrehtová je mladá americká spisovatelka s balkánskými kořeny a Tygří žena je její románová prvotina, evokující magický realismus Gabriela Garcíi Márqueze či Ádáma Bodora. List The New York Times ji zařadil mezi dvacet nejlepších současných autorů do 40 let. Tygrova žena je zvláštní příběh. Ačkoliv se odehrává na válkou rozvráceném Balkáně, nic neupozorňuje na konkrétní činy, místa, osoby. Hrdinové se pohybujou v tekutém bezčasí, jako by snad ani nebyla divoká 90. léta, a vyprávění se plynule přelévá do minulosti, která nabývá mytických rozměrů. Opravdu se v lesích nad Galinou pohybuje tygr? Kde skončila legendami opředená puška, jediná ve vesnici? Dá se z kávové sedliny vyvěštit smrt? Kdo postavil zlatý labyrint? Existuje nesmrtelný muž? A kdo je vlastně jeho strýc, který neviděný věčně prochází krajem? Téa Obrehtová se narodila roku 1985 v tehdejší Jugoslávii, dětství strávila na Kypru a v Egyptě. V roce 1997 se s rodiči přistěhovala do Spojených států. Její povídky a texty se objevily v časopisech The New Yorker, The Atlantic, Harper’s, v denících The New York Times a The Guardian a v literárních antologiích. Její první román Tygrova žena zaznamenal v anglofonním světě fenomenální úspěch: kniha se umístila na žebříčku bestsellerů listu The New York Times, probojovala se do finále Národní knižní ceny za rok 2011 a získala prestižní britskou cenu Orange Prize. List New York Times zařadil Téu Obrehtovou mezi dvacet nejlepších současných autorů do 40 let. V současnosti žije v newyorské Ithace. „Téa Obrehtová je oslnivý literární talent, na jaký jsme čekali léta.“ – Colum McCann „Tygrova žena je zázračný text plný krásy a obrazotvornosti. Téa Obrehtová je nesmírně nadaná autorka.“ – Ann Patchetová „Dokonale propracovaný román, který oplývá mimořádnou, magickou krásou. Téa Obrehtová je talent, který se tyčí nad všechny ostatní.“ – T. C. Boyle „Fantastický debut. Téa Obrehtová dokonale vykresluje historii skrze dozvuky války, lidi skrze lásku, kterou vzbuzují v ostatních, a duch místa skrze příběhy, které neumírají.“ – Publishers Weekly

Další zápisky starého prasáka jsou jedním ze tří posmrtných výborů z několika stovek novinových sloupků, jimiž Charles Bukowski přispíval v letech 1967-1984 do čtyř "undergroundových" tiskovin, což vysvětluje inspiraci Dostojevského románem Zápisky z podzemí v názvu. Jedná se opět o pestrou várku peprných aforismů, nekompromisních úvah, hrubozrnných historek z kriminálů, barů a dostihů, fantaskních vzpomínek na dětství čpících chlupy a krví či jízlivých odpovědí na dopisy čtenářů a přitrouble inteligentních akademiků. Bukowski jako vždy srší humorem, nadhledem a ležérní erotikou: kupříkladu povídka o ohnivém sexu s neznámou rudovláskou se stala součástí spisů FBI, když byl ještě coby zaměstnanec státní pošty na sklonku šedesátých let sledován kvůli obscénnímu výrazivu a radikálním politickým postojům ve své stále populárnější tvorbě.

Román populární autorky (např. Zlodějka nebo Špičkou jazyka) z prostředí viktoriánského Londýna a jeho ženských věznic. Margaret Priorová, mladá dáma z lepší společnosti, má před sebou ušlechtilý úkol. Coby dobročinná návštěvnice bude docházet do Millbanku, nejponuřejší ženské věznice v Londýně, a stýkat se s tamními trestankyněmi. Skeptická a nešťastná Margaret, zotavující se z pokusu o sebevraždu, vidí v ženách z Millbanku jen prosté ubožačky, dokud se neseznámí se Selinou Dawesovou. Mladá spiritistka, odsouzená za podvod při seanci, přitahuje Margaret od prvního okamžiku a díky ní se nechá stále hlouběji zatahovat do světa duchů a zjevení, otisků nehmotných dlaní a nevysvětlitelných úkazů.

Kolektivní práce desítky předních medievistů zkoumá počátky křesťanství v severní, střední a východní Evropě od počátku 9. do konce 12. století. Autoři v ní analyzují proces nahrazování pohanských kultů křesťanstvím, podíl moci formujících se států na procesu christianizace, prvotní formy propojení světské a duchovní moci, včetně sakralizace panovnických dynastií a všech rituálů a slavností raně křesťanského života. Předností knihy je komparativní přístup, jenž je založen na zkoumání podobnosti i rozdílnosti jednotlivých fází christianizace v raně středověkém Dánsku, Norsku, Švédsku, v Čechách a na Moravě, v Polsku, u polabských Slovanů, v Uhrách a na Kyjevské Rusi.

Povídky významného polského spisovatele, mj. autora slavného románu Davídek Weiser. Kniha zavede čtenáře do okolí autorova rodného Gdaňsku, který je i nadále pro Huelleho hlavním zdrojem inspirace. Hrdinové povídek usilují o nalezení pravdy – jedni ji hledají v Knize proměn, jiní v knize sepsané univerzálním jazykem nebo v tom, co dřímá pod povrchem vzpomínek. Základ knihy tvoří povídky ze stejnojmenné sbírky, překladatel ve spolupráci s autorem ale výběr pro české vydání upravil a částečně doplnil o povídky z jiných, v češtině dosud nepublikovaných knih.

„Román v divadelní formě“ poněkud vybočuje z celku McCarthyho díla: nejen tím, že vznikl původně jako divadelní hra (jež se v roce 2006 hrála s úspěchem na Broadwayi a v Chicagu), ale také přísnou jednotou místa a času, strohým jazykem a na kost oholenými dialogy. Setkáváme se v něm jen se dvěma postavami, označenými jako „Černý“ a „Bílý“, jež spolu vedou dlouhý rozhovor v zašlém newyorském bytě – a neřeší přitom nic menšího než otázku po smyslu života. „Bílý“, nihilisticky založený profesor humanitních věd, je pevně rozhodnutý spáchat sebevraždu, „Černý“, bývalý kriminálník, jenž díky kdysi nalezené víře v Boha změnil svůj život od základu, se mu jeho úmysl pokouší rozmluvit. Zdánlivě jednoduchý půdorys díla se ovšem v brilantním McCarthyho podání komplikuje a zpočátku přehledná, jednoznačně rozvržená pře obou mužů se postupně mění v rafinovanou disputaci nabitou symbolickými významy, v níž jako by se střetával Tomáš Akvinský se Samuelem Beckettem.

Ideální kniha na Sv. Valentýna. Příběh jednoho vztahu ve slovníkových heslech. Krátké, stručné, minimalistické, dojemné. Bittersweet love story.

Tato historická studie vychází z nových poznatků a nově objevených pramenů k počátkům dějin templářského řádu, které autorka získala na základě důkladného pátrání v archivech po celém světě (včetně Říma, Brugg, Baltimore, a dokonce i Prahy). Na základě jejich rozboru se znovu detailně zamýšlí nad podstatou a charakterem templářského řádu. Pojednává o řádových pravidlech, každodenním životě templářů či o osobnosti prvního velmistra Huga z Payens.

Borges se cítil především čtenářem. Za největší událost svého života považoval setkání s otcovou knihovnou, k řadě autorů a děl se stále znovu vracel. Pátý svazek jeho spisů obsahuje texty vztahující se pouze k literatuře: dva soubory komentářů (předmluv) k jeho oblíbeným knihám, mezi něž patří jak díla proslulá (Aeneida, Macbeth, Poeovy povídky, Whitmanova Stébla trávy, Kafkova Proměna), tak tituly a autoři českému čtenáři málo známí (např. představitelé argentinské gaučovské poezie). Samostatný soubor Devět dantovských esejů je věnován Božské komedii, které se Borges obdivoval celý život.

Hlavní postavy románu jsou tři kamarádi. Jeden z nich – vypravěč – se ocitá v Oslu těsně po tragické střelbě na ostrově. Na cestu si bere jako četbu do letadla knihu o německé teroristické skupině RAF. Z tíživé atmosféry se vrací zpátky do Prahy, aby zjistil, že jednomu z trojice zabavilo kvůli banální pohledávce exekutorské komando dům a ještě k tomu mu jen tak pro zábavu vyděsili ženu natolik, že skončila v psychiatrické léčebně. Kamarádi se sejdou, aby podpořili postiženého. Z nezávazně odlehčené konverzace vznikne položertem plán, jak se proti státní zvůli bránit. Jeden z trojice se však rozhodne plán dotáhnout. Jak je u autora obvyklé, nejde o přímočarý příběh. V ději se mísí útržky z historie německé RAF s letargickou českou realitou, milostná zápletka s vůlí aspoň jednou udělat něco, co by postihlo pravého viníka. Zprvu ležérně, leč se smyslem pro detail líčený děj postupně získává na napětí, až vyvrcholí akcí. Sice tak trochu nechtěnou, českou, rozpačitou, nicméně vraždou. Hakl zůstává věrný žánrové nezařaditelnosti. Poprvé se však v jeho próze objevuje aktivní prvek – čin jako jediné možné řešení.

Druhý díl souborně vydaného deníkového díla George Orwella opět odkrývá každodenní život slavného prozaika a esejisty – od německého bombardování Londýna přes poklidný poválečný pobyt na hebridském ostrově Jura až po poslední dny, které George Orwell strávil v cranhamském sanatoriu s diagnózou tuberkulózy. Kniha obsahuje deníkové záznamy od 1940 až do roku 1949. George Orwell zemřel 21. ledna 1950 na těžké krvácení do plic.

Kniha mladé polské autorky nám ukazuje temnou stranu současné Varšavy. Potvory – to je určité memento mori pro všechny, kdo se řídí přesvědčením, že životní síla přemůže vidinu smrti. Hrdinkami jsou čtyři třicátnice, životem zkoušené mladé ženy, které vyhlásily válku developerům, svalovcům z posiloven, hospodským povalečům, opilcům z městských autobusů a vlezlým dědkům z paneláků. Není náhodou, že začátek vyprávění, postaveného na městských legendách o chuligánkách a činžácích, jimž je lepší se vyhnout obloukem, se odehrává na hřbitově. Z tamější nekropole nás děj zavádí tam, kde život přináší bolest a je založen na boji a pomstě. Nejde tolik o to, že příslušnice něžného pohlaví najednou přepadají lidi na ulicích a jsou agresivnější než muži. Autorka si pohrává s významem slova „pomsta“, a s tímto pojmem se vyrovnává po svém, osudy jejích hrdinek však dokládají, že nenachází pouze jediné vysvětlení, ale uvědomuje si, jak velkou silou může pomsta být. Spirála násilí se roztáčí.

Max a Izák jsou siamská dvojčata. Když se v roce 1899 narodí, matka se o ně nedokáže postarat, a tak se přičiněním tety ocitnou jako hříčka přírody v místním cirkuse. Zde se poprvé cítí jako plnoprávné lidské bytosti – spřátelí se s ostatními zrůdami, monstry a ztracenými existencemi a zjišťují, že běžní lidé je vnímají jako umělce a jsou ochotni za jejich vystoupení platit. Konečně šťastna, objíždějí dvojčata celou Evropu. Osudový zlom nastane, když se v Helsinkách seznámí s okouzlující, ale naprosto nemorální Iris. Muži tuto femme fatale uctívají a ženy nenávidí. Izák se do Iris rázem osudově zamiluje... Jak se s jejich vztahem vyrovná Max? Román Na řadě je Max je literárním debutem Leeny Parkkinenové, líčícím s neobyčejnou citlivostí a v barvitých epizodách bizarní zákulisí cirkusového prostředí, problémy dvojčenství i dvojnictví a v neposlední řadě též nespolehlivost jakéhokoliv vyprávění. Autorka za román obdržela v roce 2009 cenu prestižního finského deníku Helsingin Sanomat.