Argo strana 294 z 315

Barney Stinson je jedna z hlavních postav seriálu Jak jsem poznal vaši matku, pro leckoho postavou nejdůležitější. Je renesanční osobností, mužem, borcem, který ví, jak užívat života, a hodlá ostatní borce tomuto umění naučit. K tomu slouží Borcův kodex, na sto padesát stručných a jasných pouček, tabulky, grafy a rovnice, které popisují borcův svět, ve kterém na čelném místě stojí borec, za ním borcovi parťáci a potom - kočičky. Aby ne!Proč proboha „borcův“?... (apologie překladatele) Borcův kodex? Proč proboha „borcův“, když český dabing HIMYM ani titulky tohle slovo neznají? Proč ne „bráchův“? Proč ne „parťákův“? A co ty další odchylky? Neměl by snad BARNEYHO KNIHU překládat fanoušek a znalec HIMYM?! Jasně. Ale všechny odchylky mají čistě principiální důvody: překladatel dělá, co může, aby se co nejvíc přiblížil originálu. Vždycky. Co nejde přeložit, musí se aspoň napodobit. Když Barney prošpikuje knihu opičárnama postavenýma na slově „bro“ („Nabroleon“ a „Broko Ono“, „brocassion“, „brofession“ a „brotection“), se slovem brácha nebo parťák nepořídíte nic. Slovo borec vám dává aspoň nějaké možnosti. A navíc: slovo brácha v češtině funguje dobře jen jako vyjádření vztahu: můj, jeho brácha; samo o sobě neobsahuje hodnocení nebo charakterizaci (takže říct „on je brácha“ je podle mě blbost). No a „parťák“? Toho jsem si schoval pro „wingmana“. Mimochodem, v té knížce je taky hodně jiných slov než bro, a ty nejsou přeložený úplně nejhůř, řekl bych.) A další principiální záležitost: překladatel se nesnaží napodobovat cizí překlad, ale vytvořit vlastní. Tím spíš, když si o sobě překladatel Vít Penkala skromně myslí, že je borec. Duh!

Théseus, syn athénského krále a známý starořecký hrdina, prožije řadu dobrodružství na Krétě, kde se zamiluje do krásné Ariadny, zápasí s býky a zabije v labyrintu bájnou příšeru Mínótaura.

„Statečný román o všem“ nejčtenějšího z postmoderních amerických autorů 70. a 80. let je svéráznou a vtipnou hyperbolou o světě, jak ho viděl Donald Barthelme (1931–1989), zasazenou mimo známý čas i prostor, a přesto každému tak povědomou. Stylem podobným jeho Padesáti povídkám (Argo, 1999) a stylem zcela nezaměnitelným navozuje úvodní situaci románu: „Je to úplně normální noha, až na to, že je sedm metrů vysoká.“ Obrovské tělo se pohybuje krajinou. Patří Mrtvému Otci. Je mrtvý a není mrtvý; mluví, uráží, řídí, žadoní, popichuje, svádí. Je moudrý, je vtipný, je ješitný, je napůl mechanický, je strašlivý ve svém hněvu, a přece bezmocný jako dítě, je… mrtvý? Krajinou nebezpečných Wendů a Velkého Otce Hada jej na provaze táhne procesí devatenácti lidí. Thomas, Julie, Emma, Edmund a další jej opečovávají i urážejí, krmí a usmiřují a také připravují na tajemný cíl své pouti. Jazykem naprosto nespoutaným nás Donald Barthelme provází příběhem, v němž je jasné jen jedno: že není jasné nic.

Třetí díl výboru promluv Ferdinanda Peroutky psaných pro československé vysílání RFE navazují svým charakterem na předešlé dva. Liší se snad jen tím, že zatímco léta padesátá mohl Peroutka komentovat jako "účastník", v dalších letech se přece jen projevuje, že mu chybí přímý dotyk československé reality, bezesporu se také mezi řádky projevuje rostoucí rozčarování z pojetí smyslu existence RFE. Přesto se čtenáři dostávají do rukou texty, které mu dovolují nahlédnout zpět do světového dění dvou nikoli bezvýznamných desetiletí minulého století a znovu si oživit dobu, která představovala permanentní spor mezi Západem a Východem, často spíš spor "mocných" či po moci bažících, kteří nezřídka své diskuse vedli na území a prostřednictvím států malých. Oba díly obsahují poznámky, jmenné rejstříky, díl třetí pak fotografickou přílohu vztahující se ke všem třem dílům zároveň.

Dějepisectví mezi vědou a vyprávěním představuje originálnízamyšlení nad povahou soudobého historiografického myšlení. Autor se v ní zamýšlí nad dějepisectvímjako vědou, nad dějepisectvím jako krásnou literaturoua vyprávěním či dokonce nad dějepisectvím j

Hrdiny Fretek spisovatelek jsou Budgeron a Danielle. S nimi budeme usedat k papíru, psacímu stroji i počítači a sledovat, jak se snaží zachytit bohatství svých vnitřních světů a předat je čtenářům. Čekají je úspěchy i neúspěchy, pátrání po ztracené můze, tvůrčí pochyby a radosti.

Jestliže Něco vypůjčeného…, autorčin první román, vyprávěla Rachel, ta zodpovědnější a morálnější z dvojice kamarádek, přestože přebrala té druhé snoubence, pokračování knihy vypráví Darcy, ta, jíž šlo všechno vždycky hladce a s ničím si nedělala vrásky, natož aby měla morální dilema. Podle rčení, že "boží mlýny melou pomalu, ale jistě" uvízla v těhotenství s mužem, který je ještě lehkomyslnější než ona a rozhodně si ji nehodlá vzít.Jako předtím její kamarádka i ona v době krize zvedne plachty a odlétá na čas z New Yorku do Londýna. Očekává, že tam se pro ni vše uspokojivě vyřeší. Je to ovšem dlouhá cesta, na které se musí změnit.

Třetí pokračování alegorického příběhu líčí další obtížné hledání tajemství kamene, který hrdina Naslouchač kdysi získal od svého dědečka Jemného Flétnisty. Zdá se, že se v podobě fauna s kozlíma nohama ztrácí v hlubokém, temném lese, bloudí a propadá zoufalství. Po mnoha strádáních dochází k přesvědčení, že lidské poznání je nekonečné. Ve světle své pestré minulosti se stává obrazem nesnadno uskutečnitelné lidské touhy po štěstí, poznamenané lží a zlobou, ale provázené i upřímnou touhou po pravdě. Když se Naslouchač před koncem opět setkává s Jemným Flétnistou, zjišťuje, že to, co se dosud o životě naučil, ještě zdaleka není všechno.

Další z románů známého brazilského autora, publikovaný v Brazílii v roce 1994, vypráví příběh, v němž se prolínají fiktivní postavy – irská představitelka kultu „wicca“, novodobé severoamerické „valkýry“, mladá španělská dvojice.

Rukověť bojovníka světla vyzývá každého, aby dokázal žít své sny. Aby každý vyšel vstříc nejistotě života a naplnil svůj jedinečný osud. Svým nenapodobitelným způsobem nám Paulo Coelho ukazuje, že v každém z nás žije bojovník světla, máme ho v sobě všichni. Inspirující krátké texty z let 1993-1996 ponoukají čtenáře, aby nastoupil cestu bojovníka: toho, který je schopen vidět, že být naživu je zázrak.

První rozsáhlejší monografie vynikajícího současného fotografa střední generace, která představuje dílo jeho dvacetileté umělecké praxe. Výjimečný fotograf střední generace Miro Švolík si v rámci bilance své tvorby zkompletoval fotografický archiv a zrodila se myšlenka vytvořit česko—anglickou monografii, která by ukázala všechny vývojové fáze jeho tvorby. Na rozdíl od převažující většiny fotografických monografií představuje tato kniha v rámci 77 černobílých fotografií ucelený příběh, přestože autor procházel různými experimenty ve fotografii — od stylizovaných plošných fotografických obrazců snímaných z ptačí perspektivy přes fotomontáže, kdy fotografie je vytvořena z více negativů, až po fotografické koláže. I když jsou fotografie Miro Švolíka navýsost umělecké, jsou natolik rozverné a hravé, že kniha je kouzelným výletem do světa neobyčejné, ale všeobecně srozumitelné fantazie.

Na ostrovech japonského císařství žili nejen samurajové, potulní mnichové a další lidé, ale spolu s nimi i buddhistická a šintoistická božstva, duchové předků a neobvykle velké množství nadpřirozených bytostí. Dozvídáme se to z lidových vyprávění, v nichž vystupují démonická zvířata měnící podobu, oživlé sochy světců, lidožravá jamauba s tlamou na temeni hlavy, vodník, kterému nejvíc chutná krev a okurky, zázračně narození hrdinové či dračí palác na mořském dně. Kniha Strašidelný chrám v horách obsahuje mnoho takovýchto pověstí o démonech, přízracích, mniších, silácích a zvláštních místech, stejně jako kouzelných a humorných pohádek a pohádek o zvířatech. Tradiční vyprávění jsou doplněna komentáři o jejich původu, podobách, rozšíření a vztahu k folkloru jiných zemí a k japonské kultuře, a také odkazy na katalogy pohádek a pověstí.

Tajemství světa je hlavním tématem Pessovy subjektivní tragédie Faust, kterou Eduard Lorenco označil za básnické a duchovní dobrodružství, jež bylo koncipováno a uskutečněno jako elegie i epopej Ztroskotání.

Dne 18. března 1314 byl na pranýři upálen poslední velmistr řádu Templářů, Jakub z Molay. Během křížových výprav význam rytířů Templářského řádu téměř dvě století stále stoupal, jak v Sýrii a Palestině, tak i na západě, především ve Francii. Roku 1307 dal ale král Filip IV. Sličný francouzské templáře pozatýkat a obvinil je mimo jiné z kacířství, popírání Krista, homosexuality a modlužebnictví. Mučením vynucená doznání viny se dostala před královský i papežský tribunál, roku 1310 se ale velká část templářských bratří znovu odhodlaně postavila na obranu řádu a nově rozhořelé spory se utišily až o čtyři roky později posledními popravami. V tomto vzrušujícím a svěžím pátrání je proces s Templáři veden znovu. Templáři vedli na Východě křížové výpravy proti Islámu po téměř dvě staletí. V jejich průběhu se z původní malé skupinky rytířů stala velkolepá armáda, zaštítěná na celém území latinského Západu rozsáhlou sítí pevností/velitelství ("preceptories"). Následující soudní procesy trvaly téměř pět let a vyvrcholily zrušením Řádu. Pohnutky jednotlivých účastníků a dalekosáhlé dopady procesu jsou předmětem napjatých a stále nedořešených sporů, jejichž dozvuky jsou patrné i v dnešní době. V novém vydání této klasické práce Malcolm Barber pojednává celý proces v kontextu nových zpracování témat křížových výprav, hereze, papežství a francouzské monarchie.

Poslední díl encyklopedie pojednává o mystice v náboženstvích Dálného Východu.

Paulo Coelho přináší v Čarodějce z Portobella fascinující a dramatickou zápletku, v níž čtenář odhalí dlouhou tradici, založenou na ženské síle a na lásce. Athéna má v sobě přirozený dar. Tato adoptivní dcera Libanonky a zámožného podnikatele z Bejrútu p