Barrister & Principal strana 34 z 38

Vzhledem k současným požadavkům na vzdělání je evidentní, že jakékoli překážky představují mnohem závažnější problém, než tomu bylo před dvaceti, padesáti roky. Dítě musí zvládnout obrovské množství dovedností jiného druhu než v dřívějších dobách, vstřebat neuvěřitelné množství poznatků. Podstatný požadavek proto je, aby se dítě dobře soustředilo, aby bylo pozorné, ukázněné, vytrvalé – v tom se sice dnešní situace příliš neliší od minulosti, nicméně podstatná změna spočívá v tom, že u většiny vzdělávacích aktivit (ve škole i doma) musí být dítě v klidu! Proto představují stížnosti na neklid, živost dítěte od učitelů i od rodičů podstatný díl indikací na vyšetření v odborných institucích. Navíc vzhledem k tomu, že vychovatelé nemohou a nechtějí používat násilné metody ukázňování z dřívějších dob, je logické, že aktivity, neklidu, roztěkanosti musí mezi školáky přibývat. Odborníci jsou proto nuceni zabývat se těmito „jemnými odchylkami“ intenzivněji jak prakticky, tak i teoreticky. Hledají se způsoby, jak s výrazným neklidem zacházet, jak mu předcházet. Předložená práce Ireny Kolčárkové a Lenky Lacinové vykazuje jak lidskou, tak i odbornou potřebnost a relevanci.

Jeden ze zakladatelů dějin umění jako odborné disciplíny Carl Friedrich von Rumohr (1785-1842) odpověděl kdysi ve společnosti na dotaz, jaký smysl má zabývání se dějinami umění: "Umělecké dílo nelze zcela prožít, pokud nebudou ozřejměny všechny okolnosti a vztahy, za nichž a z nichž vzniklo." Studie uspořádané v tomto svazku se snaží některé z těchto okolností ukázat. Jiří Kroupa, brněnský profesor dějin umění, představuje různorodá témata, kterými se zabývá, ale též různá období vzniku uměleckých děl (důraz ovšem klade na svou barokní specializaci) a svůj přístup k umění založený na Rumohrově tradici. Většina textů vznikla původně ve formě přednášek pro veřejnost v cyklu "před originály ze sbírek Moravské galerie v Brně" v 90. letech 20. století. Některé z těchto přednášek se později staly základem důkladněji přepracovaných odborných prací, ale určitý "vyprávějící" přístup jim přece jen zůstal vlastní. Studie jsou sestaveny do částí, které se snaží ukázat různorodé okolnosti vzniku výtvarných děl: "sapere" a "pratica" (tvůrčí praktiky a znalosti), umělecká úloha a forma na příkladu dějin valtického zámku, "bel composto" (propojení architektury s ostatními uměleckými obory), emblematika v barokním malířství, "disegno" a různé způsoby kresby, ale též úvahy o moderním umění. Autor přitom neusiluje o jediný recept na vnímání umění, ale snaží se ukázat někdy značně různorodé způsoby, jak můžeme pochopit význam uměleckého díla.

Kniha renomovaného historika Karla Kaplana nabízí detailní pohled na éru v pořadí třetího komunistického prezidenta ČSSR, Antonína Novotného. Jeho jméno je v historickém povědomí spojováno především s obdobím šedesátých let, kdy docházelo k jistému uvolňování politických poměrů v tehdejším Československu. Autor však připomíná, že Novotný jakožto člen "staré gardy" komunistických politiků zastával vysoké funkce již v předešlé dekádě a nesl tak přímou odpovědnost za zločiny 50. let. V souvislosti s prezidentem Novotným se také často hovoří o jeho lidovosti, neeufemisticky řečeno jednoduchosti. Jak se mohl člověk s těmito dispozicemi dokázal tak dlouho udržet v nejvyšších stranických a státních funkcích? Autor pomocí dosud nezveřejněných archivních materiálů předkládá obraz zkostnatělého aparátčíka, beznadějně uvízlého v příručce zjednodušeného marxismu pro rychlovýrobu politických pracovníků. Muže s vizáží i jazykem okresního tajemníka, který však - v rámci možností představitele sovětského satelitu - řídil celé komunistické Československo. Kniha Karla Kaplana je vynikajícím studijním materiálem pro každého, kdo se chce dozvědět více o naší, ne až tolik dávné historii.

Obsáhlá a obrazově bohatě vypravená kniha je vyvrcholením autorova mnohaletého zájmu o problematiku sběratelství, který se datuje od jeho vysokoškolských studií a který významně ovlivnilo jeho bezmála dvacetiletého působení v Národní galerii v Praze. Od publikace Sběratelství (Praha 1983) představuje první souhrnné zpravování poznatků o výsledcích a charakteru sběratelských aktiv v oblasti výtvarného umění na našem území v letech 1650–1939. Kniha je určena nejen odborné veřejnosti, ale všem zájemcům o výtvarné umění a kulturní historii, stejně jako současným sběratelům a obchodníkům s uměním.

Tato kniha je zamyšlením nad určitými hodnotami života, které se náhle změní mávnutím ruky. Je psána formou deníku v době pobytu na transplantačním boxu Kliniky dětské onkologie v Brně. Zápisky vznikly naprosto spontánně, jsou jakousi formou terapie nás dospělých, kteří provázíme naše nejdražší na dlouhé cestě k vítězství nad zákeřnou nemocí. Každá nemoc je jiná, jiný je i způsob léčby, stejně tak jako každý člověk je jedinečný. Všechna jména byla změněna. My dospělí nikdy nezapomeneme. Nechtějme však po dětech, aby jejich trpká zkušenost byla i po mnoha letech čímkoli připomínána. Mým přáním je rozžehnout byť malou jiskřičku v lidech, kteří najednou vstoupí do úplně odlišného prostředí. Toto prostředí je však prosyceno ohromnou nadějí a silou bojovat s nepřízní osudu.

Paul Schmidt, hlavní tlumočník předních nacistických politiků, Hitlera, Göringa a Ribbentroppa, ve své knize zachycuje v chronologickém sledu vývoj zahraniční politiky Třetí říše v desetiletí od roku 1935 do roku 1945. Svými osobními postřehy uvádí čtenáře do zákulisí četných jednání a politických rozhovorů nejvyšších představitelů Itálie, Německa, Anglie, Francie, Sovětského svazu, Japonska, Spojených států a mnoha dalších zemí. Český čtenář zde najde strhující líčení dramatických mnichovských dnů roku 1938, spojených s okupací části bývalého Československa.

Autorka Opožděných vzpomínek se narodila v roce 1930 do asimilované židovské rodiny. Poklidný rodinný život, finanční zajištění a jako kulisa Praha, "nejkrásnější město na světě", se zdají být zárukou příštích předvídatelných desetiletí. Koncem třicátých let však dostávají politické události rychlý spád: první měsíce nacistické okupace znamenají pro Židy rostoucí diskriminaci, ztrátu majetku, ponižování a nejistotu. Následuje deportace do Terezína a posléze do Osvětimi. „Jedenáct mi bylo v Praze, dvanáct v Terezíně, třináct v Osvětimi, čtrnáct na pochodu smrti,“ shrnuje autorka svůj život lapidárně jednou větou. Podaří se jí přežít a v Autorka Opožděných vzpomínek se narodila v roce 1930 do asimilované židovské rodiny. Poklidný rodinný život, finanční zajištění a jako kulisa Praha, "nejkrásnější město na světě", se zdají být zárukou příštích předvídatelných desetiletí. Koncem třicátých let však dostávají politické události rychlý spád: první měsíce nacistické okupace znamenají pro Židy rostoucí diskriminaci, ztrátu majetku, ponižování a nejistotu. Následuje deportace do Terezína a posléze do Osvětimi. „Jedenáct mi bylo v Praze, dvanáct v Terezíně, třináct v Osvětimi, čtrnáct na pochodu smrti,“ shrnuje autorka svůj život lapidárně jednou větou. Podaří se jí přežít a v O třech tvářích 20. století ve třech politických režimech vypráví autorka poutavě a věcně, kultivovaným jazykem, s obdivuhodnou vyrovnaností, s vědomím skutečných životních hodnot. Nikde nepodléhá sebelítosti, snaží se pochopit, omluvit, prominout. Vypráví ne proto, aby s někým zúčtovala, ale proto, aby jednou její děti a vnuci - a možná i my - věděli.

Příběh malíře Jaroslava Fanty (1919) je upřímné svědectví umělce, ohlédnutí pamětníka za jeho vlastním životem a celým dvacátým stoletím.

Vila Tugendhat, kterou navrhl a postavil v Brně světově proslulý architekt Ludwig Mies van der Rohe v letech 1928 až 1930, patří k nejdůležitějším stavbám evropské moderny. V roce 2001 ji UNESCO vyhlásilo součástí světového kulturního dědictví.Zvláštní kouzlo této monografie spočívá v prvním zveřejnění mnoha fotografií z archivu rodiny Tugendhatovy. Tyto snímky ukazují obydlený dům a spojení architektury s přírodou, jak je geniální architekt zamýšlel, z nezvyklého pohledu.Tím dalším, co činí tuto publikaci vpravdě unikátní, jsou experimentální umělecké barevné fotografie domu i rodiny, pocházející z 30. let, jejichž zachování lze považovat za senzaci. Jejich autorem je stavitel vily a průkopník této techniky Fritz Tugendhat.Kniha obsahuje CD se snímky z rodinného archivu, které nebyly nikdy zveřejněny, další doplňující fotografie a dokumentaci vědeckého konzervátorského průzkumu.

O spisovateli Jaroslavu Durychovi se často připomíná, že to byl nesmiřitelný polemik a militantní zastánce náboženství, který své protivníky bezohledně kritizoval a ironizoval. Také je pro něj příznačné, že z jeho díla, hlavně z jeho historických próz, pevně utkvívají v paměti čtenářů výjevy hrůzy a děsu, které Durych dovedl zobrazit nadmíru působivě. Z mnoha literárněkritických portrétů vychází Durych jako člověk s netolerantní bojovnou povahou a spisovatel se zálibou v líčení násilí. A i když tato osobní charakteristika jistě není úplná, může nás nad ní napadnout otázka: Jaký byl Jaroslav Durych v soukromí? Jak se choval k manželce a dětem? Na tyto otázky by měl poskytnout odpověď náš výbor ze soukromých dopisů, které Jaroslav Durych psal svým nejbližším: manželce, dcerám, synovi, tchyni. Tyto dochované dopisy ukazují, že autor infernálních historických výjevů a bojovný publicista byl v soukromí citlivým člověkem se zájmem o své blízké a jejich "obyčejné" životy.