Barrister & Principal strana 36 z 42

Nápad napsat o našich českých „dějinných“ průšvizích se zrodil zhruba před čtyřmi lety. Tehdy několik historiků českých dějin 19. a 20. století přijalo zajímavou a přitom poněkud neobvyklou nabídku časopisu Týden – napsat na téma průšvihů v českých dějinách cyklus několika desítek vybraných příběhů. Ty byly potom otiskovány na stránkách Týdne od konce roku 2001 do podzimu 2002. Česká historie druhé poloviny 19. a téměř celého 20. století byla z hlediska inspirace v tomto ohledu k autorům štědrá. Na téma dějinných prů­švihů nabídla řadu poutavých námětů, neboť je známo, že na nedostatek dějinných proher, skandálů, krizových momentů i nevyjasněných událostí si český národ rozhodně stěžovat nemůže, a to ani ve sledované dějinné etapě. Ale snad lze právem podotknout, že v tomto ohledu nezůstávají české dějiny nikterak osamoceny… Potěšitelný byl čtenářský zájem o tento žánr dějinných pochybení. Ten vedl většinu autorů k rozhodnutí vydat novou, rozšířenou verzi „českých průšvihů“ v knižní podobě. Je třeba mít na paměti, a to jistě pozorný čtenář historické literatury ví, že tyto průšvihy spoluutvářely často výrazně neradostný a tragický rámec dějin, ale že nebyly také vždy onou základní osou dějin. Přesto se mnohé z uvedených událostí či příběhů staly právem dějinným mementem, jiné zase smutným či trapným připomenutím. Kniha o českých průšvizích obsahuje padesát jedna příběhů. Podělilo se o ně šest autorů, byť nestejným počtem příspěvků. Slovo „průšvih“ je v této souvislosti patrně nejvýstižnější: nejde ani o tragédii, ani o katastrofu. Někdy k nim však má velice, velice blízko, protože některé velké české průšvihy ohrožovaly samotnou podstatu národního bytí. Většinou však jde spíše o sled trapných neúspěchů, které snižovaly lesk národních snah, pitvořily je, karikovaly a stavěly českou společnost do politováníhodného, trapného světla.

Před mnoha a mnoha lety byl zasazen kouzelný strom, na kterém se čas od času urodí jen jeden kouzelný plod. Ten zůstává na stromě nejdéle a čeká na správnou chvíli. Když jde okolo někdo, kdo potřebuje pomoc, spadne a splní mu jeho nejtoužebnější přání. Malý Péťa má také jedno takové velké přání. Najde kouzelný plod, který mu je může splnit?

Současná medicína považuje za svůj nejdůležitější cíl zdraví pacienta, jeho vyléčení. Odvrácenou stranu tohoto úsilí bohužel nezřídka představuje opomíjení situace těch, kteří se již k naději na vyléčení upínat nemohou a kteří čelí faktu smrti. Jejich potřebám, mnohdy zásadně odlišných od potřeb běžných pacientů, se věnuje paliativní péče. Právě v rámci tohoto typu péče je zřejmé, že v centru pozornosti nestojí jen samotný pacient, ale i jeho blízcí a všichni, pro něž smrt pacienta znamená ztrátu a jejichž život se jeho smrtí změní.Kniha přináší soubor nejnovějších mezinárodních zkušeností se zdravotnickou a sociální péčí o pozůstalé.

Třeťák Ondra z městského sídliště miluje koně. Jednou se ve škole o přestávce zbrkle vsadí s chlubivým nafoukancem Romanem, že si do Nového roku koně pořídí. To se lehce řekne, ale hůř udělá. Přes všechny svízele doma i ve škole si však Ondra pokusí svůj sen splnit. Pomůže mu v tom kamarád Michal a hodný pan Šindelka. Sázkou ale Ondrovo dobrodružství s kobylkou Šimlou teprve začíná.

Liturgická hudba, liturgický oděv, liturgické úkony, ... Úmyslem autora není podávat odborný, vědecký výklad jednotlivých aspektů liturgické vědy. Naopak, kardinál Ratzinger představuje praktickou příručku správného chápání podstaty liturgie, se všemi symboly, které ji provázejí. Liturgická hudba, liturgický oděv, liturgické úkony – na první pohled snad až příliš prozaická témata pro prefekta Kongregace pro nauku víry. Při bedlivé četbě však autor dojde ke zcela opačnému závěru – kardinál Ratzinger, dnešní papež Benedikt XVI., se úmyslně věnuje nejviditelnějšímu projevu víry. Liturgie dává víře její tvář.

Turistický průvodce uměleckými sbírkami s důrazem na malířství renesance.

První část dvoudílné publikace o brněnských palácích raného novověku seznamuje čtenáře s obecnými podmínkami jejich vzniku i s konkrétními dějinami vybraných objektů s Dietrichsteinskými paláci, Zemským domem, Breuner-Schrattenbachovým palácem či Biskupským dvorem. Přínosem kni­hy je vedle nových zjištění také interpretace brněnských paláců v kontextu lokálního prostředí, šlechtických rezidenčních sítí, dějin architektury, dějin institucí apod. Rozsáhlá asanace středu města na počátku 20. století zbavila Brno většiny jeho barokních paláců, což následně způsobilo nejen zásadní proměnu vzhledu centra města, ale i dlouhodobou ztrátu vědeckého zájmu o zkoumání zdejší šlechtické kultury; tato kniha brněnských a olomouckých historiků umění tak představuje první krok k soubornému zpracování tohoto tématu.

Autor hledá důvody velké duchovní přitažlivosti Paříže a srovnává ji s druhým nejvýznamnějším intelektuálním a uměleckým centrem Evropy, Berlínem. Popisuje hierarchické členění pařížského uměleckého a intelektuálního světa a osudy jeho hlavních představitelů. Jako reprezentativní vybírá tři konkrétní osudy intelektuálů, kteří se pohybovali na pomezí více oborů - Hippolyte Taine osciloval mezi literaturou, historií a filozofií, historika Charlese Seignobose stejně jako literárního vědce Leóna Bluma zase přitahovala politika. Autor rovněž zdůrazňuje klíčový význam Dreyfusovy aféry a hledá analogii mezi konci 19. a 20. století.

Kniha zpracovává na základě studia archivních materiálů a dobového tisku historii hnutí tzv. Omladiny v Čechách v 80. a 90. letech 19. století.

Obsáhlá a obrazově bohatě vypravená kniha je vyvrcholením autorova mnohaletého zájmu o problematiku sběratelství, který se datuje od jeho vysokoškolských studií a který významně ovlivnilo jeho bezmála dvacetiletého působení v Národní galerii v Praze. Od publikace Sběratelství (Praha 1983) představuje první souhrnné zpravování poznatků o výsledcích a charakteru sběratelských aktiv v oblasti výtvarného umění na našem území v letech 1650–1939. Kniha je určena nejen odborné veřejnosti, ale všem zájemcům o výtvarné umění a kulturní historii, stejně jako současným sběratelům a obchodníkům s uměním.

Pod pojmem eschatologie (řecké slovo éschatos znamená poslední) rozumíme učení o ,,posledních věcech" či výpovědi víry o konečném údělu jednotlivého člověka a také o Bohem způsobené obnově lidstva a celého vesmíru. Joseph Ratzinger, dnes papež Benedikt XVI., pojednává v této knize, která tvoří součást Malé katolické dogmatiky, o duši, smrti, očistci, vzkříšení, věčném životěa obnově kosmu na základě hluboké analýzy Starého i Nového zákona a především bohaté křesťanské tradice. Čtenář může právem očekávat nejen přesvědčivou interpretaci starších církevních formulací, ale i břitkou polemiku s eschatologickými koncepcemi dvacátého století. Autor zde důkladně rozvedl intuice svého učitele Hanse Urs von Balthasara, který prohlásil: ,,Eschatologie je větrná korouhvička v teologii naší doby. Od ní vystupují ony bouře, které plodně ohrožují velkou oblast teologie: mohou utlouci kroupami, nebo občerstvit."

Publikace Vztahy v dospívání shrnuje různé aspekty vývoje vztahů dospívajících, kterým nebylo dosud věnováno v tuzemské odborné literatuře mnoho pozornosti. Studie v ní prezentované mají přehledový charakter a autoři do většiny z nich zasazují také výsledky vlastních relevantních výzkumů. Autorský tým je z převážné většiny tvořen pracovníky Institutu pro výzkum dětí, mládeže a rodiny na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně, kteří se zabývají vztahy adolescentů v nejrůznějších souvislostech v rámci řešení výzkumného záměru MŠMT 0021622406 "Psychologické a sociální charakteristiky dětí, mládeže a rodiny: vývoj osobnosti v době proměn moderní společnosti".

Jeden ze zakladatelů dějin umění jako odborné disciplíny Carl Friedrich von Rumohr (1785-1842) odpověděl kdysi ve společnosti na dotaz, jaký smysl má zabývání se dějinami umění: "Umělecké dílo nelze zcela prožít, pokud nebudou ozřejměny všechny okolnosti a vztahy, za nichž a z nichž vzniklo." Studie uspořádané v tomto svazku se snaží některé z těchto okolností ukázat. Jiří Kroupa, brněnský profesor dějin umění, představuje různorodá témata, kterými se zabývá, ale též různá období vzniku uměleckých děl (důraz ovšem klade na svou barokní specializaci) a svůj přístup k umění založený na Rumohrově tradici. Většina textů vznikla původně ve formě přednášek pro veřejnost v cyklu "před originály ze sbírek Moravské galerie v Brně" v 90. letech 20. století. Některé z těchto přednášek se později staly základem důkladněji přepracovaných odborných prací, ale určitý "vyprávějící" přístup jim přece jen zůstal vlastní. Studie jsou sestaveny do částí, které se snaží ukázat různorodé okolnosti vzniku výtvarných děl: "sapere" a "pratica" (tvůrčí praktiky a znalosti), umělecká úloha a forma na příkladu dějin valtického zámku, "bel composto" (propojení architektury s ostatními uměleckými obory), emblematika v barokním malířství, "disegno" a různé způsoby kresby, ale též úvahy o moderním umění. Autor přitom neusiluje o jediný recept na vnímání umění, ale snaží se ukázat někdy značně různorodé způsoby, jak můžeme pochopit význam uměleckého díla.

Politické strany na evropské úrovni a další panevropské stranické organizace a sítě, pro jejichž označení začal být v poslední době používán pojem "eurostrany", jsou důležitými aktéry evropské integrace. Kniha politologů Petra Fialy, Miroslava Mareše a Petra Sokola představuje v českém prostředí doposud nejpodrobnější analýzu těchto subjektů a nabízí důkladné seznámení se všemi souvislostmi existence a působení politických stran na evropské politické rovině. Publikace vychází z dlouhodobého výzkumu všech tří autorů k danému tématu, jemuž přidal na intenzitě a aktuálnosti bouřlivý rozvoj evropského stranictví v posledních letech. Čtenář zde může nalézt politologické a právní vymezení eurostran, profily jednotlivých eurostran, charakteristiku institucí, v nichž eurostrany působí, i analýzu evropského stranického systému, který spoluvytvářejí. Kniha "Eurostrany", jež může být využita i jako vysokoškolská učebnice, je určena nejen odborné politologické veřejnosti, ale i politikům, žurnalistům a všem zájemcům o současnou evropskou politiku.

Originální a přehledná učebnice chemie určená studentům i těm kdo se teprve připravují na přijímací zkoušky na VŠ. Obsahuje kapitoly: Periodická soustava prvků, Názvosloví anorganické chemie, Rovnice v anorganické chemii, Názvosloví organické chemie, Rovnice v organické chemii, Chemické výpočty. Součástí učebnice je samostatná barevná tabulka Periodické soustavy prvků s názvoslovím organické a anorganické chemie (formát A3).

Heinz J. Herrmann se narodil roku 1921 v Opavě. Jeho rodiče byli německy mluvící středostavovští Židé. Když byly Sudety obsazeny nacisty, rodina se odstěhovala do Prostějova, odkud byla později transportována do Terezína. Heinz J. Herrmann dále prošel koncentračními tábory Osvětim, Osvětim-Birkenau a Dachau. Musel se podílet na výstavbě a údržbě vyhlazovacího tábora v Birkenau, včetně plynových komor a krematorií. Po válce se vrátil do Opavy, kde v letech 1945-1948 spolupracoval na opětném vybudování rodinné firmy. Po komunistickém puči se rozhodl odejít do nově vytvořeného státu Izrael. Herrmannovy vzpomínky jsou výpovědí člověka, který doufal, že svým autentickým svědectvím pomůže ochránit svět před opakováním podobné katastrofy. Jejich název Můj boj proti konečnému řešení (Mein Kampf gegen die Entlösung) parafrázuje Hitlerův nechvalně známý spis Mein Kampf. Jak píše v úvodu, jeho kniha nemá popisovat pouze zážitky z koncentračních táborů, ale chce také poukázat na to, že k přežití tohoto pekla musely být jisté předpoklady. Bylo třeba mít zdravý instinkt, jak se vyhnout nebezpečným situacím (pokud to ovšem šlo), stejně jako schopnost neustálého vyhodnocování všeho dění v nejbližším okolí i toho, co se dalo dovědět zejména v prvních dnech a týdnech od starších spoluvězňů. K dalším důležitým předpokladům patřila pevná vůle přežít a aspoň počáteční silná tělesná konstituce. Ale i to všechno nestačilo, pokud člověk neměl hodně štěstí. Pouze nepřetržitý řetěz štěstí, jenž vydržel do posledního dne v lágru, dával naději přežít.