Barrister & Principal strana 29 z 37

Publicista Jan Jelínek shromažďoval před lety výpovědi mužů a žen, kteří se vrátili z „pekla“ koncentračních táborů. Podstatnou část z nich se autor nyní rozhodl publikovat. Většinu jmen neznáme, ale najdeme zde zmínky o osobnostech, jako byli například Miloš Kopecký nebo Arnošt Lustig. Součástí bolestného odkazu je i otevřená výpověď dramatika Milana Uhdeho, jehož rodiče se sice zachránili, ale okolnosti, za nichž se tak stalo, poznamenaly na desítky let do budoucna celou rodinu.

27. března 2020 promluvil papež František na opuštěném Svatopetrském náměstí, které se lesklo deštěm, k milionům lidí připojených k televizím, telefonům a počítačům po celém světě: "Uprostřed bouře nás Pán vyzývá, abychom v sobě probudili solidaritu a naději, které jsou schopny dát pevnost, oporu a smysl v těchto časech, kdy se zdá, že vše ztroskotalo." V době, kdy se epidemie Covid-19 šíří a má hrozivé následky, je František stálým vzorem nejen pro věřící, ale i pro všechny, kteří touto nemocí trpí nebo s ní bojují na různých frontách. V rozhovoru s Domenicem Agassem nás papež vyzývá, abychom i v době velkého utrpení pro celý svět nacházeli ve svém životě smysl a milost. František nás vybízí k boji proti viru lhostejnosti a sobectví, který přivedl svět do blízkosti zkázy, a především k houževnatému pěstování naděje, která nezachraňuje před zlem, ale dává sílu čelit překážkám, i těm, které se zdají nepřekonatelné. Naděje nás chrání před sklíčeností a zoufalstvím a přemáhá pokušení vzdát se. Mít a předávat naději znamená umět se svěřit Bohu v každé životní situaci, zejména ve zkouškách, a s důvěrou připravovat nový svět.

Jsem přesvědčen, že myšlenka hříchu pro mnohé z nás přestala být užitečná, protože jsme se museli vydat úplně jinam, abychom znovu získali představu o smrtící povaze skutečného zla. Nikdo nemůže popřít, že zlo je zcela reálné. Ale to, co mnozí z nás nyní vnímají jako skutečná zla ničící svět, se zjevně velmi liší od toho, čemu většina lidí říká hřích – tedy od osobních chyb či vin nebo údajných soukromých přestupků proti Bohu. Což opravdu strašlivou povahu zla zdaleka nevystihuje. Proto jsme o hřích ztratili zájem. Ztratili jsme zájem také proto, že jsme slovo hřích obvykle slyšeli používat k tomu, aby někdo někoho soudil, vylučoval či ovládal nebo aby zahanbil a ovládal sám sebe, ale málokdy aby vnesl do lidské situace rozlišení nebo hlubší porozumění, tím spíš aby projevil soucit nebo odpuštění. Vnímám to tak, že čím víc je náboženství nebo kultura posedlé hříchem, tím víc nemilující a kognitivně strnulí jsou jeho příslušníci. Vzpomeňte si na kultury založené na zahanbování v mnoha čistě islámských zemích, úzkoprsé a kulturně nekritické formy judaismu, nepřítomnost humoru v kalvinistické Ženevě, krutost velké části puritánské Nové Anglie, nemilosrdné náboženství mnoha luteránů a inkvizitorství španělského a vůbec většiny lidového katolicismu.

Opeřené slunce je pocta indiánům. Jedná se o soubor textů nabízejících vhled do těch nejzajímavějších aspektů tradic prérijních indiánů doplněných autorovými obrazy a zápisky z cest po indiánských rezervacích v letech 1952 a 1963. Schuonovy eseje však nejsou v žádném případě pouhým popisem obřadů, to by nebyl Schuon. Jeho pronikavý intelekt podniká cesty překračující a spojující kontinenty a náboženství – srovnáváním indiánských tradic s hinduismem, šintoismem, islámem, buddhismem a v neposlední řadě i s křesťanstvím dospívá k překvapivým závěrům. Neklouže však po povrchu, jeho teze nejsou laciné, naopak: jeho psaní je naplněno pokorou a hlubokým pochopením toho nejzákladnějšího božského principu. Čtenář brzy pochopí, že Schuon nebyl jen srovnávacím religionistou, ale mystikem v pravém slova smyslu. „Při čtení Schuona mám dojem, že jdu souběžně s ním, a jednou za čas zahlédnu, co má na mysli z hlediska mé vlastní tradice a zkušenosti....Myslím, že má přesně ten správný pohled.... Vážím si ho čím dál víc.... Jsem vděčný za možnost být v kontaktu s lidmi, jako je on.“ –Thomas Merton, z dopisu Marcu Pallisovi Frithjof Schuon (1907–1998) je považován za jednoho z nejvýznačnějších mluvčích filozofie religio perennis. Kromě toho, že napsal více než 20 knih o metafyzických, duchovních a etnografických tématech, byl i nadaným malířem a básníkem. V 50. a 60. letech podnikl několik cest k severoamerickým indiánům, byl adoptován kmenem Lakotů a účastnil se jejich posvátných obřadů.

Od uznávaného historika a autora bestsellerů Paula Johnsona – „velmi čtivý a zábavný životopis“ (The Washington Post) jedné z nejvýznamnějších osobností v moderní evropské historii: Napoleona Bonaparta. Jen málokterý jednotlivec dokázal ovlivnit dějiny zásadněji než Napoleon Bonaparte. I když byl u moci jen po desetiletí a půl, jeho vliv nepřestal být patrný dodnes a mnoho lidí stále obdivuje jeho nezdolnou vůli. Jednou z hlavních tezí Johnsonovy knihy je, že Bonaparte nebyl ideolog, nýbrž oportunista, kterému se podařilo využít dějinné náhody Francouzské revoluce k tomu, aby se vyšvihl na vrchol moci. Poté rozpoutal v Evropě nejničivější války, jaké starý světadíl do té doby zažil. Vůbec poprvé hrály v obrovském růstu armád podstatnou roli masové odvody a v bitvách se střetávaly celé národy. Zrodil ze nový koncept totální války a vyrostly instituce jako tajná policie, rozsáhlá profesionální špionáž, vládní propagandistická mašinérie nebo předstírání údajně demokratických postupů, voleb a plebiscitů. Johnson čtenáře poutavým způsobem seznamuje i s mnoha fakty Napoleonova soukromého života, ať už jde o jeho rodinu, dvě manželky, milenky či vyhnanství a smrt na Svaté Heleně.

Získání vyššího vzdělání s sebou odnepaměti přinášelo výhody v podobě lepšího společenského postavení a lépe placeného zaměstnání. Zejména v posledních padesáti letech se ale opakovaně vynořují obavy, že zvětšující se zástupy lidí s vysokoškolskými tituly brzy neskončí v lukrativních zaměstnáních, ale na úřadech práce. Ani poslední expanze vysokoškolské části vzdělávacího systému, která v celé Evropě proběhla po roce 2000, ale k inflaci hodnoty vzdělání nevedla. Pokračující technologický rozvoj totiž stíhá vytvářet dostatek pracovních míst s vysokými kvalifikačními požadavky, v nichž mohou čerství absolventi a absolventky vysokých škol najít odpovídající uplatnění. Z jedné strany tak roli vzdělání ovlivňuje dobíhající vysokoškolská expanze, z druhé strany zrychlující se technologický obrat. Na vysokých školách výrazně roste podíl studujících žen a k tomu se mění společenský tlak na flexibilitu práce. To jsou jen některé z aspektů, které mohou ovlivňovat roli vzdělání v době čtvrté průmyslové revoluce a kterým se věnuje tato kniha. Tomáš Doseděl se v rámci sociologie zaměřuje na proměny trhu práce, roli vzdělání, sociologii stratifikace a nerovnosti a sociologii organizace. Vyučuje na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity.

Autorka Opožděných vzpomínek se narodila v roce 1930 do asimilované židovské rodiny. Poklidný rodinný život, finanční zajištění a jako kulisa Praha, „nejkrásnější město na světě“, se zdají být zárukou příštích předvídatelných desetiletí. Koncem třicátých let však dostávají politické události rychlý spád: první měsíce nacistické okupace znamenají pro Židy rostoucí diskriminaci, ztrátu majetku, ponižování a nejistotu. Následuje deportace do Terezína a posléze do Osvětimi. „Jedenáct mi bylo v Praze, dvanáct v Terezíně, třináct v Osvětimi, čtrnáct na pochodu smrti,“ shrnuje autorka svůj život lapidárně jednou větou. Podaří se jí přežít a v nepředstavitelně obtížných podmínkách tráví poslední měsíce války, nemocná, hladová, ničená hrůzou ze smrti.Osvobození Evelinu zastihuje ve Východním Prusku, odkud je evakuována vojenským vlakem Rudé armády do SSSR. Ujme se jí vojenský lékař, který ji adoptuje. Nečeká ji však láskyplná rodina, nýbrž život vedle nefunkčního manželského páru, kterému má „vlastní“ dcera dodat punc kýžené normální rodiny. Následují čtyři desetiletí života v Sovětském svazu, s novou identitou a starými vzpomínkami, které nikdo nechce slyšet. Se svým traumatem zůstává sama, musí se s ním vyrovnat, protože nic jiného nezbývá a budoucnost mnoho neslibuje. Jako rámec vyprávění tu slouží válkou zničený a posléze znovu budovaný Leningrad. Židovství je třeba utajovat, protože ve stalinském režimu je cejchem. Denní život určuje ideologie, bída vydávaná komunistickým režimem za blahobyt a všudypřítomný strach. Prožívá však velké soukromé štěstí s manželem a dětmi. O třech tvářích 20. století ve třech politických režimech vypráví autorka poutavě a věcně, kultivovaným jazykem, s obdivuhodnou vyrovnaností, s vědomím skutečných životních hodnot. Nikde nepodléhá sebelítosti, snaží se pochopit, omluvit, prominout. Vypráví ne proto, aby s někým zúčtovala, ale proto, aby jednou její děti a vnuci - a možná i my - věděli.

O Thomasi Mertonovi se mluví jako o jednom z oněch vzácných západních mozků, kteří se v zenu cítili zcela doma. V této knize pojednává o různých náboženských koncepcích – raném mnišství, ruské pravoslavné spiritualitě, Shakerech, zen-buddhismu, a to s charakteristickou západní přímostí. Merton nejen studoval tato náboženství zvenčí, ale uchopil je empatií a živou účastí zevnitř. „Všechny kapitoly,“ napsal Merton, „spojuje jeden ústřední zájem: porozumět různým způsobům, jak lidé různých tradic koncipovali význam a metodu „cesty “, která vede k nejvyšším úrovním náboženského či metafyzického vědomí“. Thomas Merton (1915–1968) byl americký trapistický mnich, spisovatel, teolog, mystik, básník, sociální aktivista a badatel v oboru srovnávacího náboženství. V roce 1949 byl vysvěcen na kněze a dostal jméno „otec Louis“. Byl členem opatství Panny Marie Getsemanské poblíž Bardstownu v Kentucky, kde žil od roku 1941 do své smrti. Merton napsal více než 50 knih, desítky esejů a recenzí. Stal se velkým zastáncem mezináboženského porozumění, propagoval dialog s významnými asijskými duchovními osobnostmi – dalajlamou, japonským spisovatelem D. T. Suzukim, thajským buddhistickým mnichem Buddhadasou či vietnamským mnichem Thich Nhat Hanhem. Psal o zen-buddhismu, konfucianismu, taoismu a o jejich souvislosti s křesťanstvím, což bylo v jeho době ve Spojených státech velmi neobvyklé, zejména v rámci náboženských řádů.

Kniha E. F. Schumachera Průvodce pro zmatené představuje nanejvýš zajímavý pokus oživit filosofii v jejím původním významu jako lásku k moudrosti, průvodce životem a přístupu k duchovní stránce. Ernst Friedrich Schumacher (19111977) byl britský ekonom německého původu. Studoval ekonomii, nejprve v Bonnu a Berlíně a poté v Británii na London School of Economics and Political Science. Před nacistickým režimem utekl zpět do Anglie. Po válce se jako poradce podílel na restrukturalizaci německého hospodářství. V roce 1955 odjel jako ekonomický poradce do Barmy. Tam rozvinul základní principy tzv. buddhistické ekonomie, založené na přesvědčení, že dobrá práce je nezbytná pro správný lidský rozvoj a že výroba vycházející z místních zdrojů pro místní potřeby je nejracionálnějším způsobem hospodaření. V roce 1973 vydal knihu Malé je milé (Small is Beautiful) o tom, jak by vypadala ekonomie, kdyby skutečně záleželo na lidech a přírodě; podle The Times jedna z nejvlivnějších knih vydaných od druhé světové války. V roce 1971 konvertoval ke katolické víře. O svém vztahu ke katolické církvi jednou řekl: Byl to dlouholetý nedovolený vztah. Ve své poslední knize vyzývá E. F. Schumacher k novému rozvoji vědy pro porozumění či moudrosti, jejichž postupná eliminace doprovázená rychlým a stále se zrychlujícím hromaděním poznání pro manipulaci instrumentálního, technického, vědecky racionálního vědění je podle něj největší hrozbou pro západní civilizaci.