Barrister & Principal strana 28 z 37

V roce 2016 uplynulo sto let od narození K. O. Hrubého, významného českého fotografa, pedagoga, teoretika, kurátora, lektora a organizátora. S jeho jménem je spojeno nejen mimořádné dílo, ale i mnoho dalších aktivit, které ve druhé polovině dvacátého století ovlivnily tehdejší vnímání a pozici média fotografie. Fotografie K. O. Hrubého jsou spjaty s dobou svého vzniku, reflektují autorovy osobní zájmy a témata, která jej zvlášť oslovovala, dobové názorové trendy i aktuální společenskou situaci. Jeho začátky jsou spojené s českou meziválečnou avantgardou, byl mu blízký jeden z výrazných uměleckých proudů poválečných desetiletí, obracející se k poetice všedního dne. Později se krátce věnoval i inscenované fotografii, poslední desetiletí jsou spojena s malbou obrazů poetického naivizujícího pojetí. Jeho oblíbeným námětem byla krajina, dokumentoval folklór a tradice venkovského prostředí, fotografie byla i jakýmsi deníkem jeho života. K. O. Hrubý zanechal rovněž výraznou stopu jako pedagog, k jeho odkazu se dodnes hlásí řada českých fotografů. Rozsáhlá třísetstránková monografie, která vychází u příležitosti výstavy Hrubého díla v brněnském Domě umění, tak poprvé komplexně postihuje autorovu fotografickou tvorbu a její význam v kontextu české i světové fotografie.

V českém prostředí je severoirský konflikt poměrně málo zpracovaným tématem. Kniha proto v rámci české politologie a příbuzných oborů představuje originální příspěvek a klade si za cíl tuto mezeru zaplnit. Hynek Melichar představuje jednotlivé aktéry a fáze konfliktu probíhajícího v této britské provincii v 60. až 90. letech minulého století, vysvětluje však i jeho velmi hluboké a spletité kořeny, které lze hledat už v kontextu historické provincie Ulster na severu Irska na počátku 17. století, přičemž od okamžiku rozdělení Irska na počátku 20. let 20. století začíná hrát stále důležitější roli otázka socio-politického postavení nacionalistické (katolické) menšiny v novém unionisty ovládaném Severním Irsku, která se naplno projevila během demonstrací katolických organizací za občanská práva na přelomu 60. a 70. let. Nezvládnutí situace nejdříve ze strany unionistické vlády a posléze i britských bezpečnostních složek zapříčinilo radikalizaci situace, oživení republikánských polovojenských skupin a počátek třicetiletého krvavého konfliktu, který si vyžádal přes 3 500 obětí na životech a tisíce zraněných. Významný prostor je dále věnován postojům administrativ jednotlivých amerických prezidentů, počínaje Richardem Nixonem na přelomu 60. a 70. let a konče Billem Clintonem v letech devadesátých, k ožehavé severoirské otázce. Právě v Clintonově funkčním období se po konci studené války a související proměně mezinárodního prostředí otevřela cesta k řešení. Vleklým a komplikovaným jednáním v letech 1996 až 1998 vedoucím nakonec k podpisu tzv. Velkopáteční dohody, která ukončila tři desetiletí trvající etno-nacionalistické násilí, předsedal v roli mediátora někdejší americký senátor George J. Mitchell. Autor analyzuje příčiny úspěchu jeho náročné a z počátku zdánlivě beznadějné mise. Studie představuje vůbec první pokus o komplexní vysvětlení jednotlivých aspektů Mitchellovy mediace a může tak být nepochybně významným příspěvkem do teoretické i praktické diskuse o možnostech řešení konfliktů na dalších neklidných místech současného světa.

Kdo byl Ježíš z Nazareta? Král Židů? Rybář lidí? Mesiáš? Otec Anselm Grün vypráví působivě a napínavě o Ježíšově životě a působení: o jeho narození v Betlémě, o zázracích, které uskutečňoval, o podobenstvích, jež vyprávěl, o jeho cestě utrpení.

Kniha je souborem esejí, které se zabývají metodologií dějin umění. V roce 2013 byly publikovány pod názvem Discourses & Strategies ve vydavatelství Petera Langa ve Frankfurtu nad Mohanem. Některé ze studií, které jsou zařazeny do českého vydání, jsou značně prepracovány a doplněny. Spojuje je nejen zorný úhel, z něhož autor problematiku nahlíží perspektiva středoevropského badatele , ale také poznání, že konkrétní uměleckohistorický výzkum obsahuje často nereflektované teoretické premisy, které mají jak epistemologickou, tak také ideologickou povahu. Autor je přitom přesvědčen, že teoretická sebereflexe je nevyhnutelnou, nikoli však samoúčelnou součástí vědecké disciplíny.

Leporelo plné vysoce kontrastních černobílých obrázků zaujme miminka již od dvou týdnů života a pomůže jejich rozvoji. V prvních měsících nemá miminko ještě dostatečně vyvinutý zrak k rozeznávání barev, a proto jsou černobílé kontrastní obrázky s jednou výraznější barvou to nejlepší pro stimulaci jeho mozku, která probíhá především prostřednictvím zraku. Kontrastní jednoduché obrázky pomáhají zvýšit soustředění, podporují zvídavost a podněcují vytváření nových mozkových spojení. Rozkládací leporelo (harmonika) kapesního formátu můžeme ze začátku pokládat do postýlek nebo před miminko, když pase koníčky, později mu můžeme ukazovat jednotlivá zvířátka a učit ho je poznávat.

Nová semena kontemplace jsou jednou z nejčtenějších a nejoblíbenějších knih Thomase Mertona. Křesťané i nekřesťané chválí Mertona jako pozoruhodného pokračovatele meditativní tradice sv. Jana od Kříže, Oblaku nevědomí a středověkých mystiků, ve Spojených státech se Merton často srovnává s Thorauem. Nová semena kontemplace se snaží probudit spící vnitřní hloubky ducha, který západní člověk tak dlouho zabíjí, usilovat o hluboce kontemplativní a mystický rozměr v našich životech. Pro Mertona „každý okamžik a každá událost života jakéhokoli člověka na zemi zasazuje něco do jeho duše. Stejně jako vítr nese tisíce okřídlených semen, tak s sebou každý okamžik nese zárodky duchovní vitality, které nepozorovaně spočinou v mysli a vůli člověka. Větší část z těchto nesčetných semen zahyne a ztratí se, protože lidé nejsou ochotni je přijmout: semena jako jsou tato nemohou totiž vzejít jinde než v půdě svobody, spontánnosti a lásky.“ Thomas Merton (1915–1968) byl jeden z nejvlivnějších katolických autorů 20. století, trapistický mnich v Abbey of Our Lady of Gethsemani v americkém státě Kentucky.. Napsal přes 50 knih a nespočetné množství esejí a kritik. Byl rovněž zastáncem ekumenismu, angažoval se v dialogu s východními náboženstvími např. s tibetským dalajlámou, vietnamským zen-buddhistickým mnichem a mírovým aktivsitou Thich Nhat Hanhem či japonským filozofem D. T. Suzukim. (V roce 1968 o něm dalajláma řekl, že má hlubší znalosti buddhismu než jakýkoli jiný křesťan, kterého kdy potkal). Jeho životní dráha skončila předčasně v poměrně mladém věku, když byl nešťastnou náhodou zabit elektrickým proudem.

Bohatě ilustrovaná publikace věnovaná proměnám „formulí patosu“, tj. emocionální řeči lidského těla, jak ji zachycuje výtvarné umění a vizuální kultura v posledních zhruba sto dvaceti letech. Autor originálně rozpracovává psychologickou teorii umění a model umělecké historie významného německého historika umění a kultury Abyho Warburga (1866?1929) a rozšiřuje ji do současnosti. Warburgův pojem „formule patosu“ (Pathosformeln) se v jeho práci stává průsečíkem, v němž ožívají a vzájemně se protínají velká témata humanitních a sociálních disciplín, ale také věd zabývajících se lidskou myslí: otázky mechanismů, skrze něž obrazy působí na své diváky, vzájemného ovlivňování biologických a kulturních aspektů tělesného výrazu a prožívání emocí, vztahu mentálních a materiálních reprezentací či racionality a afektu. Odkazují ale i k eticko-politickým dimenzím těchto otázek, které jsou dnes stejně palčivé jako za Warburgova života a souvisí kupříkladu s potřebou porozumět tomu, jak je lidské vědomí manipulováno obrazy. Kniha navazuje na stejnojmennou výstavu pořádanou Západočeskou galerií v Plzni počátkem roku 2018.

Jaká je a jaká byla role žen v církvi? Dnes se ženy, protože nemohou být svěceny, ocitají mimo církevní hierarchii, která sestává pouze z vysvěcených osob. Ale bylo tomu tak vždy? Na tuto otázku hledá odpověď kniha Ženy u oltáře. Nikdy? Autor zahrnuje do debaty umělecké předměty z období od třetího do šestého století, na kterých se objevuje nová ikonografie Matky Boží. Kolem roku 400 vznikají znázornění, na nichž má Marie maforium, těžký závoj vdaných žen a vdov. Na jiných zobrazeních zpod jejího pláště vystupuje štola. Na základě srovnání s dalšími díly i s dobovými texty lze dojít k závěru, že se z maforia a štoly stal liturgický oděv. Do nové ikonografie Matky Boží by se tak promítly atributy vysvěcených žen, které po krátkou dobu patřily do hierarchických struktur církve, a míněná znázornění Matky Boží by tak vyjadřovala, že tyto ženy byly pod Mariinou ochranou. Společenská situace se však rychle měnila a během šestého století ženy podíl na moci v církvi ztratily. Jejich působení se omezilo na život v klášteře. Zobrazování Matky Boží se štolou a maforiem však přetrvalo a dnes se nabízí jako cenný dokument pro studium postavení žen v pozdně antické církvi. Z knihy vyplývá, že ženy – ať už byly nazývány jáhenky, kněžky či zasvěcené vdovy – měly v hierarchii pozdně antické církve své místo.

Za ta desetiletí, kdy je celosvětově uznávaným duchovním učitelem, pomohl Richard Rohr milionům lidí uvědomit si, o co jde v otázkách víry a spirituality. Dosud nikdy však nepsal na téma, které je v křesťanství nejstálejší a nejčastější: na téma Ježíše. Kdo byl Ježíš, ví většina z nás. Ale kdo byl Kristus? Jedná se jen o Ježíšovo příjmení? Naše chápání, píše Rohr, bylo až příliš často omezeno kulturou, náboženským hašteřením a sklonem lidí stavět se do centra. Rohr čerpá z Písma, historie a duchovní praxe a předkládá transformativní pohled na Ježíše Krista jako na zpodobnění Božího trvalého, stále se odvíjejícího konání ve světě. „Bůh miluje věci skrze to, že se jimi stává,“ píše. Ježíšův život byl míněn jako vyhlášení, že člověk není od Boha nikdy oddělen – pokud si sám oddělení od něho nezvolí. Když znovu objevíme tuto základní pravdu, ve víře už nepůjde tolik o dokazování, že Ježíš byl Bůh, jako spíše o to, učit se rozpoznávat Stvořitelovu přítomnost ve všem kolem nás a v každém člověku, s nímž se setkáme.

Politická mapa dvacátého prvního století se vyznačuje výraznými rozdíly v politické stabilitě, teritoriální kontrole či stupni ekonomického vývoje v jednotlivých oblastech. V mnoha regionech pozorujeme nárůst aktivit jak politicky, tak i ekonomicky motivovaných násilných nestátních aktérů, jako jsou džihádistické skupiny, narkokartely, secesionistická hnutí nebo warlordi. I když jsou v mediální zkratce téměř všechna nestátní hnutí tradičně spojována s rozvratem pořádku a s hrozbou pro okolní svět, hnutí samotná jsou značně rozličná, mají různorodé cíle a různé dopady své činnosti. Tato kniha představuje některé klíčové faktory, skrze které můžeme aktivitu násilných nestátních aktérů pochopit, a aplikuje je na velké množství případů z celého světa. To vše je zarámováno v rámci teorie nového středověku, která čtenáři umožňuje lépe pochopit kontext, v němž tito aktéři operují.

Příběhy, které naleznete v této knize, příběhy o mniších, pagodách i každodenním buddhismu kambodžských měst a především venkova, jsou inspirovány či založeny na legendách, lidových příbězích, anekdotách i různých útržcích, na které autor narazil a které sesbíral během svého pobytu v Kambodži. Veškeré povídky, zápisky, anekdoty i črty se určitým způsobem dotýkají dějin Kambodžského království, vývoje buddhismu i každodenního života, a zejména pak jeho neoddělitelné součásti, víry. Buddhismus je v životě Khmerů přítomen neustále, ovlivňuje řeč i myšlení i způsob, jakým zdravit, i vzorce chování, působí na vzdělání i hodnoty i morálku i světonázor Khmerů, i veškeré obřady i úkony i oslavy jsou nějakým způsobem propojeny s náboženstvím. Příběhy popisují odraz náboženství i filozofie v každodenním životě, vysvětlují původ některých tradic, pevnou víru v duchy a temné síly, před nimiž Khmery buddhismus ochraňuje, či způsob, jakým zdravit mnichy a proč, či jaký trest postihne toho, kdo tak neučiní, co nás čeká po smrti i jak se vyhnout příštímu utrpení, jiné jsou bajkami či žerty, pohádkami či lidovými vyprávěnkami o mniších a jejich žácích, o praktickém životě mnichů v pagodách, o jasnovidcích, o obřadech, jejich významu i původu, o historii významných budov a pagod, o nejvýznamnějším představiteli kambodžského buddhismu v moderních dobách, Chuon Nathovi, i o některých známých příbězích ze života Buddhy, poupravených dlouhou ústní tradicí s ohledem na místní specifika, společně s popisem země, historie a kultury.

Kniha poetických pohádek o přírodních cyklech, které ovlivňují svět. V každém cyklu je skrytý živel a v každém živlu jedna malá víla. „Kéž by se alespoň jedno dětské srdce rozhořelo láskou k přírodě a krásné literatuře!“ Příběhy Hlas Země vznikly díky louce, po které běhala malá modrooká kudrnatá holka, často špinavá, ale šťastná ve chvílích, kdy si povídala s mravenci nebo honila barevné motýly. Bylo jich tolik! Často zpívala s větrem a hladila stromy, pečovala o zahradu se svým dědou a milovala déšť. Z malé holky se stala dívka a z dívky žena, která na dlouhý čas zapomněla hladit stromy a zpívat větru. Její život posmutněl. Až jednou jí do pokoje vletěl motýl a ona se usmála jako tenkrát a napsala mu báseň. Znovu vyšla na pole a zpívala větru a hladila stromy. Začala znovu cítit přírodu tak jako tenkrát. Všimla si, že na loukách již nejsou pestrobarevní motýli a stromy uvadají z horka a nedostatku vody, a její svět opět posmutněl. Posmutněl, ale nezůstal stejný. Viděla a cítila to, co rozumu zůstalo utajeno. Chtěla ukázat dětem, že svět dneška nemusí být světem zítřka, když začnou brát přírodu jako zdroj života, nikoli jen jako samozřejmost. Psala tedy o zemi, vodě, větru i ohni, o vílách a vyjadřovala jimi prastaré zákonitosti přírody, které mají sloužit k zamyšlení a hlubší ekologické rozpravě o problému, který skrytý za verši z pohádky vystrkuje růžky.

Kniha vychází z tvůrčí dílny čtyř dlouholetých přátel, kteří již téměř čtvrt století vytvářejí konzervativně-liberální centrum a spojuje je i redakční práce v revue Kontexty. Společenství čtyř autorů, z nichž dnes působí jeden ve vysoké politice, dva na univerzitní půdě a jeden v občanském sektoru, popisuje problematické tendence naší a evropské politiky od „roku zázraků“ 1989 a analyzuje příčiny současné krize. V tematicky členěných kapitolách i závěrečném doporučení autoři nabízejí cestu k hodnotově ukotvenému a efektivnímu řešení nejpalčivějších problémů současnosti a formulují klíčové ideje, na nichž lze u nás obnovit autentickou pravicovou politiku – a vlastně i demokratickou politiku jako takovou, jež se dostává do krize. Publikaci lze číst i jako obsáhlou odpověď na nejrůznější zmatečné, povrchní a emocionální petice a výzvy, jež pravidelně produkují někteří čeští veřejní intelektuálové. Odtud i poněkud expresivní název Manifest čtyř. Autoři dlouhodobě působí v brněnském Centru pro studium demokracie a kultury (CDK) a od roku 2016 v think-tanku Pravý břeh. Cílem nového konzervativně-liberálního myšlenkového centra je otevírat, promýšlet a zpracovávat témata moderní pravicové politiky, usilovat o její ideovou obnovu a podporovat politické aktivity Petra Fialy. STANISLAV BALÍK (1978), politolog a historik, vedoucí Katedry politologie Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity. JIŘÍ HANUŠ (1963), historik, působí v Historickém ústavu Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, místopředseda správní rady Pravého břehu. PETR FIALA (1964), politolog a politik, předseda Občanské demokratické strany, emeritní rektor Masarykovy univerzity a bývalý ministr školství, předseda správní rady Pravého břehu. FRANTIŠEK MIKŠ (1966), šéfredaktor revue Kontexty a šéfredaktor nakladatelství Barrister & Principal Publishing, předseda výkonné rady Pravého břehu.

Pomůcka obsahuje periodickou soustavu prvků, názvosloví anorganické a organické chemie.

Osud původem francouzských šlechtických rodů se prapodivnou shodou okolností protnul s českou historií, aby v našich zemích zanechal dodnes dochované stopy – nejen četné přepychové zámky na venkově a pražské paláce, ale celé kulturní krajiny jako na Novohradsku či Libějovicku v jižních Čechách. Příchod především lotrinské šlechty a rodů pocházejících z někdejšího rakouského Nizozemí přitom souvisel s politickým působením habsburské dynastie na českém trůně, která si jejich služeb vyžádala. V několika vlnách se tak i do našich končin především pro hledání vrtkavého vojenského štěstí dostali Buquoyové nebo Desfoursové. Založili zde svá rozsáhlá dominia, z nichž však do současné doby zbyly pozůstatky jen jediného, toho boskovického, hrabat Mensdorff – Pouilly. V této knize najdete ve volném pokračování k dříve vyšlé Britské šlechtě v českých zemích (2018) osudy těch šlechtických rodů, jež jsou spojeny s historickým, těkavě územně proměnným teritoriem historické Francie, katapultované dějinami až do českých zemí. Ke každému z těchto rodů se dozvíte nejen, odkud pocházely, ale také jaké měly erby a které hrady a zámky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku vlastnily. A v čase proměňovaly podle svého vkusu. Díky nim můžeme dodnes obdivovat rohanský zámek v Sychrově, buquoyský Rožmberk nad Vltavou či Horní Hrad nebo desfourský zámek v Hrubém Rohozci.

Ať už si o Petru Fialovi myslíte cokoliv, těžko mu můžete vyčíst, že je nečitelný. Je to naopak jeden z mála politiků, u kterého víte, za čím si dlouhodobě stojí, jak uvažuje a co prosazuje. Petr Fiala není mužem momentálních nálad a rozmarů: svou politickou vizi a program má důkladně promyšlené. Tato publikace umožní čtenáři ještě lépe proniknout do jeho myšlení i soukromého života, a dokreslí jeho osobnost. Zahrnuje výběr z nejzajímavějších rozhovorů, které s ním vedli dlouholetí přátelé – o politice, společnosti a vzdělání, ale také o mládí za komunismu, listopadové revoluci a akademické dráze. A navíc osvětlí i to, proč je, jak už název napovídá, důležité svést bitvu rozumu proti populismu… Obsah: Rozumem proti populismu / Předmluva editora / O sobě / Rozhovor s Miroslavem Balaštíkem o životě za komunismu, listopadové revoluci a budování svobodné univerzity / O politice / Rozhovor s Ondřejem Krutílkem o politologii, politice, Evropě a měnícím se světě / O vzdělání / Rozhovor s Jiřím Hanušem o vzdělání a budoucnosti univerzit / O naší budoucnosti / Rozhovor s Františkem Mikšem o potenciálu České republiky a o tom, co mu stojí v cestě /