Barrister & Principal strana 26 z 42

Děj románu je soustředěn do jednoho červnového dne, ale i v jeho pár hodinách se prolínají dějiny a životy minulých generací. Zelená panna je vyprávěním – ironickým až sarkastickým, ale též melancholickým – o vině a trestu malých lidí, pěšáků doby vtažený

Píše se rok 1927. Na venkově v Čechách se Josefovi, vůdci klanu mědikoveckých Cikánů, a jeho ženě Anně narodí syn. Pro své lidi to bude Emil, pro ostatní František, ale jeho pravé jméno, které zná pouze jeho matka, je Jenko. Takto začíná strhující román Ohně v temnotě britské autorky Louise Doughtyové, popisující pohnuté životní osudy Jenka, jeho rodičů i celé cikánské kumpanie v širokém záběru od hospodářské krize třicátých let, přes nacistickou okupaci Československa a internaci ve sběrném táboře až k pražskému povstání v květnu 1945. Autorku v roce 1999 vyslala British Council na stipendijní pobyt na brněnskou Masarykovu universitu, kde prováděla pro svoji knihu výzkum. Ohně v temnotě je prvním z jejích románů vycházejících z historie Romů, včetně jejích vlastních předků.

Kniha obsahující 13 biografi ckých portrétů navazuje na úspěšnou autorovu knihu Intelektuálové. Paul Johnson se tentokrát zaměřil na ty umělce, pro něž byla příznačná obrovská tvořivost a originalita. Kniha je fascinujícím čtením o tvůrčí odvaze a obrovských překážkách, jež museli umělci často překonávat. Tvořivost jako sjednocující prvek umožnila autorovi vedle sebe postavit a porovnat životní osudy umělců tak rozdílných, jako byli například Bach, Austenová, Hugo, Twain, Dior či Disney. Tvůrci tvoří volnou trilogii s Johnsonovou předchozí prací Intelektuálové a knihou Hrdinové.

Děj románu je soustředěn do jednoho červnového dne, ale i v jeho pár hodinách se prolínají dějiny a životy minulých generací. Zelená panna je vyprávěním – ironickým až sarkastickým, ale též melancholickým – o vině a trestu malých lidí, pěšáků doby vtažený

Kniha Principy a praxe Paliativní péče pojednává o péči o lidi čelící smrti, a to jak o samotné umírající, tak o ty, kteří jsou při tom s nimi – rodinní příslušníci, přátelé, dobrovolníci, sociální pracovníci a zdravotníci. Zaměřuje se zejména na různé aspekty role ošetřujících, počínaje poskytováním péče během pokročilého onemocnění, přes péči o umírajícího až k práci s pozůstalými. Představuje obsáhlou učebnici, která shrnuje širokou škálu poznatků o východiscích a principech paliativní péče, o historii tohoto oboru, o jeho současném stavu a aktuálních otázkách i o perspektivách a výzvách k budoucímu rozvoji. Autory jednotlivých kapitol jsou zkušení praktici, pedagogové a výzkumníci, kteří vycházejí ze zkušeností s koncipováním a praxí paliativní péče v zemích, kde je tento obor rozvíjen již po desetiletí. Odhaduje se, že paliativní péče by mohla být prospěšná přibližně u 60% všech úmrtí na světě, dostupná je však jen v některých zemích a často v omezeném rozsahu. Její efektivitu kromě omezených zdrojů limituje i nedostatek nezbytných zkušenosti s jejím poskytováním všude tam, kde je její rozvoj teprve záležitostí posledních let.

Kniha Evropský mezičas se zabývá řadou otázek, před kterými v současnosti stojí země Evropské unie. Důsledky rozšíření Evropské unie o deset nových členů, odmítnutí evropské ústavní smlouvy občany v referendech, nová vnější ohrožení a vzrůstající problémy s integrací některých sociálně, nábožensky či jinak definovaných skupin jsou viditelnými příznaky širších sociálních, ekonomických, kulturních a politických procesů, které v Evropě probíhají.

Ivan Ganďourek, bývalý profesor sociologie na univerzitě v Groningenu, po čtyřiceti letech exilu vzpomíná na českou část svého života, válečná i poválečná léta, a na život v exilu. Kniha není apoteózou odboje a nevyhýbá se ani popisu nepříjemných událostí, jako bylo například usvědčení agenta StB zprostředkujícího kontakt s holandským velvyslanectvím v Praze, o němž autor podává dosud nezveřejněné informace.

Ivan Ganďourek, bývalý profesor sociologie na univerzitě v Groningenu, po čtyřiceti letech exilu vzpomíná na českou část svého života, válečná i poválečná léta, a na život v exilu. Kniha není apoteózou odboje a nevyhýbá se ani popisu nepříjemných událostí, jako bylo například usvědčení agenta StB zprostředkujícího kontakt s holandským velvyslanectvím v Praze, o němž autor podává dosud nezveřejněné informace.

Kniha představuje nové kulturní a hospodářské možnosti trhu střední Evropa a ukazuje, jak je lze využít v rámci nastupujícího vnitřního trhu.

Kniha představuje nové kulturní a hospodářské možnosti trhu střední Evropa a ukazuje, jak je lze využít v rámci nastupujícího vnitřního trhu.

Kniha představuje nové kulturní a hospodářské možnosti trhu střední Evropa a ukazuje, jak je lze využít v rámci nastupujícího vnitřního trhu.

V květnu roku 2006 uplyne tři sta let od úmrtí Jiřího Josefa Kamela, jezuitského misionáře na Filipínách, kde působil jako lékárník a léčitel a kde strávil sedmnáct let života. Jeho vědecký zájem se soustředil na filipínskou, farmakologicky využitelnou flóru, kterou podrobně popsal a zachytil v přesných kresbách. O výsledky svého studia se dělil s dalšími odborníky a rovněž je zveřejnil v několika spisech. Kniha, věnovaná Kamelově životu a dílu, začíná v Brně, kde se v roce 1661 narodil. Beletrizovanou formou, která je však podložena archivními doklady, nám přibližuje Kamelova studia v jezuitské koleji, jeho působení v českých lékárnách, obtížnou cestu na Filipíny i jeho pobyt se všemi radostmi i obtížnostmi, které v té době obnášel. Kniha se tak stává svědectvím nejen o osobě brněnského botanika, nýbrž i o době, ve které žil.

V květnu roku 2006 uplyne tři sta let od úmrtí Jiřího Josefa Kamela, jezuitského misionáře na Filipínách, kde působil jako lékárník a léčitel a kde strávil sedmnáct let života. Jeho vědecký zájem se soustředil na filipínskou, farmakologicky využitelnou flóru, kterou podrobně popsal a zachytil v přesných kresbách. O výsledky svého studia se dělil s dalšími odborníky a rovněž je zveřejnil v několika spisech. Kniha, věnovaná Kamelově životu a dílu, začíná v Brně, kde se v roce 1661 narodil. Beletrizovanou formou, která je však podložena archivními doklady, nám přibližuje Kamelova studia v jezuitské koleji, jeho působení v českých lékárnách, obtížnou cestu na Filipíny i jeho pobyt se všemi radostmi i obtížnostmi, které v té době obnášel. Kniha se tak stává svědectvím nejen o osobě brněnského botanika, nýbrž i o době, ve které žil.

V květnu roku 2006 uplyne tři sta let od úmrtí Jiřího Josefa Kamela, jezuitského misionáře na Filipínách, kde působil jako lékárník a léčitel a kde strávil sedmnáct let života. Jeho vědecký zájem se soustředil na filipínskou, farmakologicky využitelnou flóru, kterou podrobně popsal a zachytil v přesných kresbách. O výsledky svého studia se dělil s dalšími odborníky a rovněž je zveřejnil v několika spisech. Kniha, věnovaná Kamelově životu a dílu, začíná v Brně, kde se v roce 1661 narodil. Beletrizovanou formou, která je však podložena archivními doklady, nám přibližuje Kamelova studia v jezuitské koleji, jeho působení v českých lékárnách, obtížnou cestu na Filipíny i jeho pobyt se všemi radostmi i obtížnostmi, které v té době obnášel. Kniha se tak stává svědectvím nejen o osobě brněnského botanika, nýbrž i o době, ve které žil.

Do roku 1989 vládla ve východní Evropě oficiální komunistická politika, podle níž měla „vládnoucí“ pracující třída Cikány vstřebat. Mnoho Cikánů ale bojovalo za udržení své odlišné identity. Tato kniha vypráví o tom, jak jedna skupina Cikánů odmítla zavrhnout svůj způsob života a asimilovat se do majoritní populace. Je to příběh o zdrojích kulturní diverzity v moderní industriální společnosti a o strachu a nenávisti, které se mohou ze sociální a kulturní odlišnosti zrodit. Jádro knihy, založené na osmnáctiměsíčním pozorování každodenního života v cikánské osadě, tvoří popis kultivace, oslavování a znovuobjevování kulturní odlišnosti mezi lidmi, které ti nad nimi považovali za příliš hloupé a necivilizované na to, aby vůbec nějakou „kulturu“ měli.

Obecní dítě je možno přiřadit k typu, nazývanému vývojový či výchovný román. Jedná se v něm o vývoj a zrání vesnického chlapce Pavla Holuba, který se vlastní silou vypracovává ze dna společnosti. Jeho otec byl obviněn z vraždy a popraven, matka pak odsouzena na deset let do vězení. Pavlova sestra Milada se shodou okolností, hlavně díky přízni zámecké paní, dostala na vychování do poblíž ležícího kláštera, Pavel se však stal obecním dítětem a byl dán do péče opilce pastýře Virgila a jeho ženy. Vyrůstá tedy v pastoušce a lidé jím pohrdají, na což on reaguje vzdorovitostí a trucovitostí. Dokonce projevuje jakousi hrdost na svou špatnou pověst. Nedbá na dobré rady místního učitele, vášnivě je zamilován do pastýřovy hezké dcery Vinsky. Postupně u něho ale dojte k obratu, především po návštěvě u sestry Milady v klášteře…" Marie von Ebner-Eschenbachová (1830—1916), rozená hraběnka Dubská, původem z moravských Zdislavic, je významnou představitelkou německy psané literatury z území Moravy. Ve své tvorbě využila důvěrného poznání různých prostředí, v nichž od dětství žila a jež měla na její psaní vliv. Je autorkou dramat, kratších i delších próz a aforismů. Za svou románovou a povídkovou tvorbu byla Marie von Ebner-Eschenbachová roku 1898 vyznamenána rakouským nejvyšším civilním řádem, Čestným křížem za umění a literaturu, a roku 1900 byla jako první žena promována čestnou doktorkou vídeňské univerzity.