Cesta strana 7 z 16

Mým povoláním je být člověkem a tedy obrazem Boha. Jakou roli v tom chce sehrát modlitba. Čeho je schopna a co umí? A co umět má? Jak tomuto „pozdvižení mysli“ pomáhá to, co jsem, čím vládnu. Knížka Karla Satorii je zamyšlena, jako drobná pomoc…třeba někomu. Co je modlitba? Podle jedné z nejstarších a nejčastěji používaných definic je to pozvednutí mysli k Bohu. Už zde, v tomto jednoduchém vyjádření, lze narazit na úskalí či bludný kámen. Pozvednutí mysli totiž neznamená pozvednutí se. A už vůbec ne jakékoli pozvednutí ze světa či nad svět. Modlitbou nejsme v žádném případe zváni ani k opuštění těla či povznesení se nad něj. Jsem-li povolán žít jako člověk, pak jsem pupeční šňůrou připoután ke světu, k mému světu, a modlitba stojí ve službě tohoto povolání a ani ji nesmí napadnout něco na tom měnit. To cítím jako potřebné říci, aby bylo od počátku jasno. Modlitba se má, chce a musí podílet na mém dramatickém zápasu o člověčenství šlapající tento svět.

"Autoři knih o duchovním životě často hovoří o trojím naslouchání: naslouchání vlastnímu srdci, naslouchání Božímu slovu (Bibli) a naslouchání církvi. Všichni známe situaci, kdy jsme při bohoslužbě naslouchali kázání Co jsme při tom dělali? Počítali lidi v lavicích, listovali v kancionálu, modlili se, aby už kazatel řekl amen a nebo opravdu naslouchali? Všechno asi mělo nějaký význam, ale možná jsme při tom zapomněli na jednu věc, že kázání předpokládá naslouchání a to nejen u posluchačů, ale i u kazatele, přestože to nejdůležitější často není řečeno. Tato drobná knížka chce jen nepatrně přispět k naslouchání kázání v liturgickém roce C, zda se jí to podaří, nebo ne, posuďte sami ..."

Třetí cesta Františka z Assisi Všimli jste si, že František z Assisi, na rozdíl od svatých učitelů církve, na obrazech většinou nedrží knihu? Že nedrží kostel ani řeholi jako třeba Basil nebo Benedikt? Obvykle je vyobrazen nadšený, tančící, ve vytržení, se zvířaty, s rukama zvednutýma k nebesům. Jeho osvobozené tělo – blízké všemu a všem – je samo o sobě jeho hlavním atributem. Všiml jsem si, že na spoustě obrazů Františkovi chybí svatozář, což u svatých není obvyklé. Zdá se, že je tak zřetelně proměněn, že ani nepotřebujeme ujištění o tom, že je svatý. Velcí světci jsou odvážní i kreativní; říkají ano, ale i, nejsou dualisty, kteří žijí v zajetí malého světa buď, anebo. Výjimkou je u nich pouze láska a odvaha, ve kterých skutečně žijí podle přístupu všechno, nebo nic.

Tvrdá a nevybíravá slova autora na adresu těch, kteří se podílejí na marasmu doby, nebo nedovedou zabránit krizi doby a rozkladu hodnot, které zachvacují stále více občanů naší vlasti. Je dobré, že se najdou slušní lidé, kteří to dokáží tak říci jako autor a dokáží nastavit zrcadlo politikům a lidem zneužívajícím. prof. Vladimír Smékal Žijeme v zemi, kde nic není hanba. Zhasla nám světla v podobě moudrých, pokorných a statečných lidí. Na jejich místa nastoupily sebevědomé bludičky. Ony také svítí, ale místo světel, která ukazují cestu, vedou lidi do bažin. Žijeme v zemi, která onemocněla relativismem a povrchností. Byť máme na jedné straně přebujelé právo, máme na druhé straně podvyživenou spravedlnost. Zelenou mají povrchní vztahy, názory, zábava a povrchní vzdělání. Žijeme v zemi, ze které se vytrácí cit pro čest, důstojnost, noblesu, džentlmenství a vytříbené chování. Neexistují pozitivní vzory. Zmizela obyčejná lidská slušnost a bourají se všechna osvědčená tabu. výňatky z knihy

"Kéž je taková i tato kniha, snad svým způsobem legrační, lehká a nenáročná a snad i svým způsobem vážná." z úvodu.

Životopisná kniha o arcibiskupovi olomouckém Antonínu Stojanovi. ThDr. Antonín Cyril Stojan, pokřtěn jako Antonín Paduánský (22. května 1851 Beňov - 29. září 1923 Olomouc) byl moravský římskokatolický duchovní a politik, arcibiskup olomoucký a metropolita moravský v letech 1921-1923.

Je zpověď pro vás frustrující záležitostí? Anebo nevíte, co vlastně máte při vyznání hříchů říct? Jak se dívá na zpovídání kněz a proč ještě stále stojí před vánočními či velikonočními svátky u zpovědnic fronty? Pokud jste někdy zapochybovali o tom, zda má vůbec smysl ke zpovědi chodit anebo jste se vědomě rozhodli tuto katolickou svátost ignorovat, určitě rádi sáhnete po knížce, jejíž první vydání v roce 2006 bylo vyprodáno za pouhé tři týdny. V roce 2015 vychází její druhé doplněné vydání.

Kříž nás drží při zemi, ale nikde jinde se nelze nebe dotknout. / Čemu se více divit když suché kosti ožijí, nebo když živé kosti vyschnou? / Věřit v Boha znamená vidět v zrníčku hořčice třímetrový keř. / Bible se podobá zlatému dolu, kdo není ochoten kopat, nemá šanci zbohatnout. / Jsme spaseni od hříchu, nikoli od práce. / I když jsi na dně, Boží ruka je stále pod tebou.

Kniha je psaná z křesťanského pohledu, ale myslím, že i čtenář, který věří, že žádný Bůh není, může křesťanské rodinné hodnoty považovat za moudré. Každopádně v této naší době, kdy je pro lidi běžné spolu sexuálně žít i krátce poté, co se do sebe zamilují, je tato kniha tak trochu písničkou z jiného světa... Pokud však jde o to, jak vytvořit vztah dobrý a trvalý, je Boží know-how k nezaplacení. A navíc je zadarmo. Bůh nám nabízí pevný bod a zářivé barvy pro naše vztahy, navzdory všem odstínům šedivých všedních dnů. A on to skutečně je jiný svět ? pokud žijeme křesťanskou víru poctivě, Boží království je mezi námi.

Kniha volně navazuje na autorovu prvotinu Mozaika. Úvahy pramenící z hledání odpovědí na provokující otázky (vyšla v nakl. Cesta r. 2013). Čtenář opět nalezne řadu různorodých zamyšlení, která vznikla jak úpravou autorových kázání, tak byla napsána přímo pro tuto publikaci. Vzniklé eseje se snaží ?přeložit? křesťanské poselství obyčejným lidem naší doby. Autor se pohybuje na pomyslné hranici mezi psychologií a teologií. Snaží se však nenápadně dokázat, že se nejedná o dva oddělené a vzájemně si konkurující světy, ale o dva pohledy na lidskou existenci, které se překrývají více, než by se na první pohled mohlo zdát...

V textu je diskutován vztah vědy a víry, Darwinovy teorie a první kapitoly knihy Genesis, evoluce a křesťanství. Zvláštní pozornost je pak věnována třem zprávám o stvoření knihy Genesis a vztahu těchto textů k moderní vědě, jakož i současným oficiálním textům katolické církve souvisejícími s evoluční myšlenkou. V textu je zastáván názor, že dnes nejde toliko o prokazování, že věda a víra si neprotiřečí, nýbrž o to, že věda se může stát věřícímu člověku cennou inspirací. Židovsko-křesťanská tradice vnímá člověka jako spolutvůrce vesmíru, jako obraz Boží. Umění, věda a víra se v člověka nutně musí protnout, má-li člověk dostát svému zadání být spolu-Tvůrcem světa.

Principem hry je, že všemu, co vytvoří, dá Bůh do vínku kus stvořitelských možností. Tvůrce tvoří tvůrce. V první části knihy je zvýrazněna radost člověka z bytí, radost z Boha, radost z tvorby, radost z rozhodnutí, radost z toho, že všichni jsme pozváni k umění a že zadáním člověka je být obrazem Božím. Ve druhé části důsledky, kam až může odpovědnost člověka za jeho vlastní osud zajít. Bůh, který si natolik váží člověka, že neudělá nic proti jeho vůli, byť by tato vůle byla destruktivní nebo sebedestruktivní. Vyšší než zvířata, menší než andělé, mezi zemí a nebem je člověk. "I já se tě ptám, Bože, za koho mě lidé pokládají. A když se to všechno s lehkou sebeironií dozvím, pak se po chvíli ticha zeptám: Bože, a za koho mě pokládáš Ty?"

Po likvidaci mužských řádů a kongregací v roce 1950, bylo v církvi jasné, že budou postiženy i řeholní sestry. Proti sestrám, hlavně představeným, se konala celá řada zinscenovaných procesů. Mnoho sester pak bylo odsouzeno na dlouhé roky vězení. Mezi těmito sestrami byla uvězněna i boromejka sestra Vojtěcha Antonie Hasmandová. V monstrprocesu byla odsouzena na osm let komunistického vězení. Z tohoto místa napsala mnoho dopisů, které tvoří obsah knihy. "Vždyť každý den našeho života je velkým darem Božím a bylo by škoda, abychom jej nechali vyznít naprázdno. A zde v silně zjednodušeném životě, hlavně v duchovním ohledu tím větší nebezpečí. Konečně všude aby se člověk s Hálkem modlil: Jen zevšednět mi nedej, Bože! Abychom k těm pokladům, jimiž jsme z Boží lásky zasypáni, nebyli vlažní, abychom nezklamali očekávání nebe i země!" Dopis z Pardubic 19. 11. 1954

Až budete číst krátké příběhy a probojovávat se mistrovým tajemným jazykem, možná bezděky narazíte na učení Tichu, jež je v knize ukryto, a dojdete k Probuzení ? a proměníte se. To právě znamená Moudrost: Změnit se tím, že si uvědomíme skutečnost.

Deset let v trapistickém klášteře naučilo Karla Satoriu mnohem víc než jen naslouchat tichu, učilo jej především umět život, umět svůj čin, porozumět zadání svého života. Kniha je strhujícím uvedením do kontemplativní modlitby, do mystiky v tom nejkrásnějším slova smyslu a myšlenkově vychází z Terezie z Avily, Jana od Kříže, Josefa Ratzingera a mnoha dalších. Přes závažnost obsahu je kniha napsána nečekaně uvolněně a lehce, s vtipem, občasnou břitkou ironií i zemitým slovníkem.

Co je smyslem našeho života? Je důležitější cíl anebo cesta k němu? Dělá nás bohatství šťastnějšími? Kniha brněnského genetika Eduarda Kejnovského nabízí zamyšlení nad otázkami, které si během života klade každý - o úloze lásky, víry, přátelství, důležitosti dětství, významu rituálů, plynutí času nebo o omezenosti našeho poznání. Autor zvolil čtivou formu krátkých esejů a prezentuje své myšlenky na pozadí putování horami Evropy, divočinou Skandinávie nebo přírodou Ruska. Eseje nabízejí zajímavé přesahy do genetiky, historie či astronomie.