Dauphin strana 27 z 38

Desetiletá Ema má mámu, tátu, sestry Betynu, Julu a bratříčka Jáchyma, mladou tetu a hodnou prababičku, která hodně pamatuje. Všichni spolu bydlí v jednom starém domě na předměstí. Ema má však také své starosti, přání a tajemství. V den svých narozenin dostane od kamarádek taštičky s dárky, díky nimž se její sny začnou uskutečňovat. Nebo se jí to všechno jen zdá? Kdyby byly autorky knihy Prababiččin klobouk jednou osobou, měly by celkem sedm dětí a dohromady by jim bylo čtyřiaosmdesát let. Pravnoučat by se nikdo nedopočítal a ony by jim od rána do večera pekly štrúdly a vyprávěly příběhy. Jenže jsou dvě a je jim každé polovic. Mohou tedy upéct dvojnásobný počet štrúdlů a také společně tvořit knihy - jedna slovem, druhá obrazem. Ještě předtím, než se setkaly, však Kamila Míková (dnes Hantáková) vystudovala francouzštinu a češtinu a Magdalena Martinovská (dříve Sokolová) grafickou školu. Kamila pracovala jako nakladatelská redaktorka, psala fejetony nebo články o knihách. Magdalena navrhovala a graficky upravovala časopisy či kreslila. První kniha, kterou Kamila napsala a Magdalena vysázela a graficky rozvrhla, se jmenovala Useknutá ruka (1996) a byla určena dospělým. Pak se obě staly maminkami, ale psaní, knížky, písmena ani obrázky neopustily. Dnes, po patnácti letech, se sešly nad druhou společnou knihou - tentokrát pro děti a o dětech. A také od dětí, protože právě od nich se autorky inspirovaly. Jak říká Magdalena: "S dětmi se dobře maluje. Člověk má hned kritiku - a zadarmo."

Kniha Společně o sobě je knihou fotografií vzniklých z workshopů ve dvou pražských základních školách se zcela odlišnou sociální strukturou. Žižkovské a modřanské děti fotografují, fotografují svými pravými fotoaparáty na pravé filmy a z nich vyvolávají pravé fotky. Výjmečné porfolio dětských fotografií, které ilustrují známou tezi že nezáleží na tom, kdo a odkud jste, nýbrž co a jak vidíte.

Vše v jednom, jedno ve všem. Rozsáhlá skladba z pera pražského básníka.

Novela Jsme tady s tebou vznikala spontánně v překotném rytmu a naléhavosti vypovědět příběh naší současnosti. Příběh lidí, které denně potkáváme a o jejichž hluboké bolesti netušíme. Až do doby, než se sami staneme účastníky osudů, které bychom rádi změnili.

Lidská touha po poznání nedosažitelných a nevysvětlitelných jevů nekončí ani s rozvinutým vědeckým poznáním a představou, že "už vlastně všechno víme". Jedním z prostředků takového poznání může být užívání psychoaktivních látek. V této knize autorka nahlíží na chování uživatelů marihuany a alkoholu jako na rituál, který chápe jako zdroj a zároveň výsledek lidské kreativity umožňující prožívání něčeho, co jde za běžnou každodenní zkušenost a co člověk nedokáže snadno popsat slovy. Pomocí aplikace teorií kulturního antropologa Victora Turnera a psychologa Roye Baumeistera a na základě vlastního dotazníkového šetření odhaluje motivy užívání a vliv těchto látek na dosahování spirituálních a mystických prožitků. Radmila Lorencová, Ph.D., absolvovala doktorské studium na Ústavu etnologie FF UK, od roku 2006 působí jako asistentka na Katedře sociálních věd Fakulty filozofické Univerzity Pardubice. V roce 2005 realizovala terénní výzkum u původních obyvatel Kalimantanu, Benuaqů Idatn. Zabývá se především) studiem rituálů a jejich významu v životě jednotlivce i společnosti.

"Druhá sbírka básní. Minimalistické verše inspirované starou čínskou poezií. Autorská koncepce knihy s xerografiemi."

Wankova poéma Máj je ojedinělým útvarem v současné české poesii. Odkazuje k Máchovu dědictví přesto je však nesmírně současná, civilní, lyrická. Ve známost vešla především ze stejnojmenného hudebně recitačního projektu s Pavlem Fajtem, který zaznamenal světový úspěch. Vychází s frontispicem Martina Velíška u příležitosti 25. výročí kapely UJD.

Jméno Julien Gracq zůstávalo až do roku 1951 pro naprosto drtivou většinu francouzských čtenářů něčím zcela neznámým, byť ho v té době je bylo možné nalézt na titulní straně již šesti vydaných publikací. Tou šestou byl román Pobřeží Syrt, v češtině vydaný v roce 1971, který získal velmi váženou Goncourtovu cenu, jíž se však Julien Gracq rázně zřekl, i když by mu byla bývala předána velice ceněnými literárními osobnostmi: Sidonií-Gabriellou Colette a Raymondem Queneauem. Pro literární svět to byl naprostý šok, neboť podobného gesta se dosud žádný francouzský spisovatel nedopustil. Julien Gracq tak konečně vstoupil ve známost. Svou první knížku, Na argolském zámku, přitom začal psát v roce 1937, aby vyšla v roce 1939 (česky Dauphin v roce 1996), kdy mu bylo 29 let a kdy se jí dostalo nepředstíraně nadšeného přijetí u André Bretona, jenž ji vnímal jako první skutečný surrealistický román.

Nic nemá vyrůst tak, aby svojí domnělou důstojností přehradilo odvěkou cestu spojující posvátnou prázdnotu mezi dvěma domy a mezi dvima bližními. Je to mravní povinnost, kterou bychom měli mít na zřeteli při budování našich domovů, a tím spíš by měla být údělem sakrálních staveb, vládních budov, univerzit a škol.

Penis pravdy je příběhem dvou mužů a jedné ženy. Všichni tři se živí námezdní prací, tudíž něčím, co lze vydržet jen po dobu jednoho lidského života. Naši hrdinové však mají smůlu, neboť příběh novely se odehrává na motivy pohádky Dařbuján a Pandrhola, situované do dnešních časů. Takže se, jak všichni víme, ocitají tváří v tvář hrozící nesmrtelnosti. A to je to poslední, oč by stáli. Řečeno slovy jednoho z nich: " Taky život, jaky je naš, se da vydržet maximalně do smrti, dyl ne!" Vydají se tedy na pátrání po ztracené smrti, aby vše navrátili do starých dobrých, dočasných kolejí. Během této odysey nezažijí žádné výraznější dobrodružství, vyjma politicky nekorektního výletu do Rozprávkové krajiny. Tam potkají kouzelné artefakty, které jim nakonec pomůžou.

Penis pravdy je příběhem dvou mužů a jedné ženy. Všichni tři se živí námezdní prací, tudíž něčím, co lze vydržet jen po dobu jednoho lidského života. Naši hrdinové však mají smůlu, neboť příběh novely se odehrává na motivy pohádky Dařbuján a Pandrhola, situované do dnešních časů. Takže se, jak všichni víme, ocitají tváří v tvář hrozící nesmrtelnosti. A to je to poslední, oč by stáli. Řečeno slovy jednoho z nich: " Taky život, jaky je naš, se da vydržet maximalně do smrti, dyl ne!" Vydají se tedy na pátrání po ztracené smrti, aby vše navrátili do starých dobrých, dočasných kolejí. Během této odysey nezažijí žádné výraznější dobrodružství, vyjma politicky nekorektního výletu do Rozprávkové krajiny. Tam potkají kouzelné artefakty, které jim nakonec pomůžou.

Penis pravdy je příběhem dvou mužů a jedné ženy. Všichni tři se živí námezdní prací, tudíž něčím, co lze vydržet jen po dobu jednoho lidského života. Naši hrdinové však mají smůlu, neboť příběh novely se odehrává na motivy pohádky Dařbuján a Pandrhola, situované do dnešních časů. Takže se, jak všichni víme, ocitají tváří v tvář hrozící nesmrtelnosti. A to je to poslední, oč by stáli. Řečeno slovy jednoho z nich: " Taky život, jaky je naš, se da vydržet maximalně do smrti, dyl ne!" Vydají se tedy na pátrání po ztracené smrti, aby vše navrátili do starých dobrých, dočasných kolejí. Během této odysey nezažijí žádné výraznější dobrodružství, vyjma politicky nekorektního výletu do Rozprávkové krajiny. Tam potkají kouzelné artefakty, které jim nakonec pomůžou.

Básnická sbírka.

Umění fugy je žánrově těžko zařaditelné dílo, v němž se prolínají autorovy zážitky z dětství a cest, vzpomínky na setkání s významnými intelektuály a spisovateli 20. století (např. A. Tabucchi, M. Zambranová, J. Andrzejewski), v závěru pak literární eseje vystřídají dojmy z návštěvy mexického Chiapasu krátce po povstání zapatistů v roce 1994. Podobně jako v hudebním útvaru fugy autor rozvíjí ústřední téma svého života, jímž je umění jako takové, psaní literatury a její četba. Svůj hlas doplňuje jak o hlasy významných současníků, tak o hlasy literárních děl minulosti i současnosti. Vzniká tak mnohohlasné dílo, čtivé a hluboké zároveň.

Tento výbor má těžiště v Millerově esejistice druhé poloviny třicátých let, v mezidobí mezi Obratníky, v období radostné tvůrčí plodnosti. Právě v době hospodářské krize, kdy se většina amerických expatů vracela domů, se čtyřicetiletý Miller plavil z nenáviděného New Yorku do Paříže, aby se - jak píše v eseji "Koláč, co se třpytí" -ujal hrobnického řemesla: se vší důstojností se chystá postupně pohřbívat vymírající svět okcidentální kultury. V Millerově autorské mytologii totiž Evropa teprve umírá, Amerika už rakovinnému bujení ("cancer") podlehla. Nakonec si hrobník Miller nemůže pomoct a sám vejde do hrobu. Coby novodobý Orfeus či Kristus umírá jako člověk, aby se mohl zrodit jako autor, aby mohl prožít nekonečně víc životů a svým zpěvem pak pomoci druhým dosáhnout míru se sebou samými.

Svazek Carissime, kde se touláte? otevírá ediční řadu Korespondence Jakuba Demla (1878–1961), která chce zpřístupnit některé dosud nevydané soubory básníkových dopisů. Dochovaly se jich tisíce desítkám adresátů. Potvrzují těsné spojení Demlova díla a živo