Dauphin

Libor Prudký je znám jako sociolog. Teprve v pozdním věku se začal věnovat poesii, sbírka Uprostřed konce, v pořadí třetí, je dílo vyzrálé a neobvyklé. Konečnost života, účtování, vnímání Boží přítomnosti a blízkosti smrti jsou témata, která nejenže nerezonují v soudobé české poesii ale byla vytlačena i z běžného života.

Opera kontra chaos je další umělecký výboj na nejistý terén antipoesie, grotesky a lyrického humoru a satiry bez diskuse. Vít Kremlička zabředl i do sci-fi tématu kolonizace přilehlých planet a vesmíru, jak se jimi zabývají včerejší i dnešní tvůrci. Nejde tolik o to, zda je to možné a kdy, ale jestli má vůbec někdy smysl se tím zabývat, když nevyřešených problémů je na Zemi až až. Vítejte v útlé sbírce básní o vodách, efemerách a dalších pravěkých tvorech, kteří tu s námi žijí už odpradávna!

Druhá autorova kniha přináší tentokrát soubor kratších textů. Vyhýbají se pointám, potlačují význam příběhu – a naopak cílí k zachycení „záchvěvů duše“, jež podprahově určují naše životy.

Jak by měla vypadat obnova našeho státu v?praxi, jak by se základní principy, obsažené v první publikaci o změně režimu, měly promítnout do jednotlivých resortů? Bez praktických kroků se totiž i ty nejlépe promyšlené institucionální změny snadno stanou prázdnými schránkami, v?nichž se budou hromadit stejné neřesti, jaké provázejí současný systém. Cílem není převrat ani pouhá personální obměna ve vedení státu, ale hluboký systémový přerod k větší demokracii a suverenitě.

V této sbírce se prolínají události roku 2025 – a to jak osobní a intimní, tak i málo známé případy odsouzení a trestání občanských postojů lidí v Rusku. Sbírka tak zachycuje na různých úrovních vnitřní potřebu svobody, potřebu svobodné vůle, odhodlanost. Autorce dosud vyšly dvě sbírky Laciná romantika (2017) a Balčik (2024). Radka Rubilina překládá do své rodné češtiny z ruštiny, ukrajinštiny a bulharštiny.

Sbírka Pevnost kořenů přináší básně prostoupené tichem krajiny, hloubkou víry i naléhavostí současného světa. Autorka Marie Dolistová ve verších citlivě zachycuje proměny přírody, lidského nitra i času, který plyne mezi zrozením a odchodem. Motivy lesa, putování a světla se zde prolínají s otázkami smyslu, utrpení i naděje. Vedle meditativních a duchovně laděných básní se ve sbírce objevují i silné reflexe aktuálních událostí a bolestí světa, které kontrastují s tichou krásou haiku a obrazností přírodních scenérií. Pevnost kořenů je knihou o hledání pevného bodu v nejistém světě – o návratu k podstatě, k víře, k tichu, které dokáže nést i v časech zkoušek.

Kniha nejprve stručně představuje íránské bohy, poté rozebírá samotný zoroastrismus, jeho věrouku, posvátné texty (Avestu) a na ně navazující pahlavské nábožensko-filozofické spisy, život, působení a náboženskou reformu zakladatele tohoto náboženství Zarathuštry, teologii, etiku, rituály, kalendář, svátky a filozofii ohně, zurvánis­mus a historický vývoj zoroastrovského náboženství od starověku až po současné komunity a jeho vliv na judais­mus, křesťanství a islám. Nejrozsáhlejší část přináší kompletní první český překlad nejstarší části Avesty – gáthů (Jasna 28–34, 43–51, 53) s podrobným komentářem. V přílohách jsou obsaženy další ukázky z Avesty, překlad pahlavského textu Šahrestáníhá í Érán, vymezení íránského kulturního a geo­grafického prostoru a zejména podrobný výklad íránské mytologie. Zarathuštrova náboženská reforma představuje radikální převrat v předchozím polyteistickém íránském prostředí: prorok povýšil Ahuru Mazdu na jediného stvořitele a nejvyššího Boha, přetvořil stará božstva v etické abstrakce jako emanace jeho atributů a postavil proti nim striktní dualistický protiklad v podobě zlého Angry Mainjua a jeho démonů, přičemž mnohé avestské bytosti mají přímé protějšky ve védských bozích. Tento posun od rituálního polyteismu k etickému dualismu spojil kosmologii s morálkou, učinil z člověka aktivního účastníka vesmírného boje prostřednictvím „dobrých myšlenek, slov a skutků“ a poprvé v dějinách náboženství zdůraznil svobodnou volbu, osobní odpovědnost a univerzální poselství pravdy určené všem lidem. Reforma tak založila zcela nový typ prorockého náboženství, jehož jádro tvoří neustálý boj světla proti temnotě, pravdy proti lži a života proti smrti, s eschatologickým vyústěním v příchod Spasitele a konečné vítězství dobra.

První ucelený český překlad Rilkeho francouzských básní doplněný vysvětlivkami a komentáři v synoptickém vydání. Přeložil a komentáři vybavil Miloš Kučera, obraz na obálce Vladimír Véla. Rilke je výsostně básníkem německého jazyka. Složil stovky německých básní a jaksi mimo i přes čtyři sta básní ve francouzštině. Část z nich přeložil například Vladimír Holan. Náš překlad vychází ze Sämtliche Werke (Bd. II), které opakovaně vydával Rilke-Archiv pod vedením Ernsta Zinna (konkrétně z vydání Insel Verlag, 1987). Rilkovy francouzské básně nejsou žádným rozmarem, ale svého druhu jeho dalším, už posledním vrcholem, či alespoň stoupáním k němu. Pro veřejnost i většinu fanoušků, rilkologů a badatelů jsou současně ale neznámým dílem.

Souborné vydání Charmsových „dospělých“ próz v celém jejich panoramatu odhaluje autorovu ústřední tvůrčí polohu, totiž důsledný smysl pro nesmysl. Texty zároveň prozrazují paradoxní navigaci, kterou se Charms ve vnějším i vnitřním světě řídil. Poskytovala mu ji další pro něj příznačná poloha: čekání na zázrak. Čtenář a s ním vlastně i autor čekají na vyvrcholení, zdá se, že už k němu nedojde, jenže ono mezitím jakoby nic probíhá. Nepřichází v okamžiku, kdy se halasně projevují běžné literární pointy, nýbrž v nehlučném záchvěvu čtvrtého rozměru… Druhý svazek Díla Daniila Charmse (1905?1942) je věnován výhradně jeho prozaické tvorbě, a to v její úplnosti. Pětisvazkové Dílo Daniila Charmse bude v nakladatelství Dauphin vycházet postupně. Prvním vydaným svazkem jsou Prózy (2025), následovat budou Úvahy (2026) a poté vyjdou svazky Hry, Dětem a Básně. Z charmsologických spisů dosud vyšla kniha Alexander Kobrinskij: Daniil Charms (2025). Za Charmsova života vycházely tiskem jen jeho „dětské“ básně a povídky. Z „dospělé“ tvorby včetně zde shromážděných próz mu tehdy nevyšlo nic. Vzhledem k obsahu oné tvorby je to vlastně logické, uvážíme-li, že Charms žil v éře nejtvrdší bolševické cenzury stalinského SSSR. Na začátku třicátých let byl vyšetřován a vězněn (!) i za publikovanou tvorbu pro děti, takže o vydání jeho „dospělé“ tvorby prostě nemohla být řeč. Nelze ovšem tvrdit, že by Charmsovy texty za jeho života nikdo nečetl. Předčítal je přátelům, případně jim rukopisy či jejich opisy poskytoval k přečtení a internímu šíření, takže mnohé jeho výtvory byly v určitém okruhu leningradské inteligence dobře známy. Postupné zveřejňování Charmsova díla ovšem započalo až čtvrt století po jeho smrti. V jedné ze svých deníkových úvah si Charms zapsal: „Mé výtvory jsou mí synové a dcery.“ Takový vztah k tvorbě vysvětluje, proč neničil své rukopisy, i když třeba s tím kterým textem nebyl spokojen. Jeho kolega Jakov Druskin tvrdil, že to byl důsledek odpovědnosti, kterou Charms cítil za cokoli, co řekl, natožpak co napsal, před Bohem, před věčností a konečně i před sebou samým. Autorův životopisec Alexandr Kobrinskij k tomu dodal: „To vše v jeho povaze nepochybně bylo, ale hlavní je, že Charms přece nemohl ničit vlastní potomstvo…“ To je důvod, proč vedle hotových textů vydáváme také autorovy náčrty a náměty, ba i rukopisy, které autor úplně nebo zčásti škrtl. Charmsovy prozaické texty jak z volných rukopisných listů, tak ze sešitových zápisníků řadíme do jednoho celku bez ohledu na jejich dokončenost či nedokončenost, a to pokud možno v chronologické posloupnosti.

Dvanáctá básnická sbírka Vladimíra Martince přináší tiché, pozorovatelské verše, v nichž se prolíná prostá krása přírody s jemně ironickým odstupem i pokorným přemýšlením o smyslu psaní. Martinec, jenž svou básnickou dráhu rozvinul až ve zralém věku, zde pokračuje v cestě úsporného, průzračného jazyka. Poezie jemná, soustředěná a osobní, propojující radost z pozorování světa s meditativním hledáním „správné“ básně, jež se nakonec rodí z prostého okamžiku.

Churchill a Orwell se z nepříliš známých postav tehdejšího dění záhy stali jedni z určujících aktérů západního myšení. Jejich díla jsou živá i platná dodnes a o jejich vzniku i aktuálnosti se můžete přesvědčit v této brilantní knize. George Orwell i Winston Chur­chill byli bezesporu jedněmi z nejdůležitějších mužů své doby. Chur­chill sehrál v porážce Hitlera a Osy výraznou roli a Orwel­lovo zobrazení autoritářské vlády ve Zvířecí farmě a v 1984 dodnes inspiruje bojovníky za svobodu. Jejich životy jsou důkazem síly morálního přesvědčení, odvahy a předvídavosti, že vláda, ať už je zabarvena jakkoli, která upírá lidem základní svobody, je totalitní hrozbou a je třeba se ji bránit, lhostejno zdali zprava či zleva.

Společnost spotřeby je výstižný popis našeho novodobého otroctví, otroctví bezmezného konzumu, kterému je bezvýhradně podřízen diskurz soudobého západního světa. Společnost spotřeby je jedním ze zásadních děl soudobé sociologie. Svým významem se řadí mezi díla, jako jsou Durkheimova Společenská dělba práce, Veblenova Teorie zahálčivé třídy nebo Osamělý dav Davida Riesmana. Společnost spotřeby s pronikavou jasností ukazuje, jak velké technokratické korporace vyvolávají tužby, jimž nelze odolat, a vytvářejí novou společenskou hierarchii, která nahradila někdejší třídní rozdíly.

V Duši světa obhajuje Roger Scruton metafyzickou zkušenost v ateistickém světě. Tvrdí, že naše osobní vztahy, morální intuice a estetické soudy mají transcendentní rozměr, který nelze pochopit pouze optikou vědy. Plné uvědomování si subjektivního bytí – a jeho pochopení – v důsledku znamená uznání reality posvátna. Nejedná se však o důkazový materiál Boží existence, ale jde o nezbytnost transcendentna pro lidský život. Scruton na základě umění, architektury či hudby naznačuje, že nejvyšší formy lidské zkušenosti a uměleckého projevu vyprávějí příběh o našich metafyzických potřebách. Evoluce nedokáže vysvětlit naše pojetí posvátna; neurověda je irelevantní pro naše mezilidské vztahy a vědecké poznání obecně neumí nic říci o zkušenosti krásy. Hledání posvátného zkrátka propůjčuje světu duši, pohled na realitu z Boží perspektivy. Svět bez posvátna by byl nakonec úplně jiný svět – takový, v němž my lidé bychom byli pouzí osamocení cizinci.

Paměti devadesátiletého básníka, autora dvanácti sbírek, který začal publikovat až ve velmi zralém věku. Soukromé i veřejné dějiny od druhé světové války po součast nost. Historie všedního dne pražského intelektuála na pozadí velkých dějinných zvratů.

Nová sbírka Lenky Nehybové tematicky navazuje na tu předešlou (Včelí války, Dauphin, 2022). Tentokrát se texty pomalu přesouvají z domu se zahradou do krajiny a lesa, které jsou pro Nehybovou významnou inspirací a důležitým motivem. Opět nechybí její oblíbené včely, ptáci a další obyvatelé přírody.

Hříšná těla, svaté duše , sbírka sedmadvaceti břitkých, lehkou rukou psaných povídek, je dvacátou knížkou Petra Rittera. Právě v povídkách se nejpronikavěji projevuje Ritterova schopnost ironického nadhledu, s nímž staví své příběhy a jejich překvapivé pointy. O promiskuitním duchovním, o absurditě vojenských přísah, o krásné Židovce, do níž se zamiluje mladý esesák, o nevěrném milování na cizí svatbě, o přesmíru talentované folkové zpěvačce, o ne-právu vystřelit, anebo třeba o radě, jak uniknout falešnému obvinění ze znásilnění. Nahlédnutí do svérázných lidských povah a osudů Ritter koření svým suchým, někdy až cynickým humorem umocněným používáním zkratky a jemného náznaku.